O úpadku našeho knižního jazyka

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

(Z instalační řeči rektorské ze dne 3. prosince 1919)

Že stav, v jakém dnes shledáváme jazyk český, není utěšený, jest vůbec známo i uznáno. Vím dobře, že tak nelze mluviti o českém jazyce vůbec. Vím, že veliké vrstvy našeho lidu československého ve všech krajích, od nejzápadnější vsi české do nejvýchodnější vsi slovenské, mluví jazykem, který hlaholí v staré kráse a jadrnosti; vím, že i lid městský, kde se uchránil nákazy vycházející z mluvy některých částí našeho písemnictví a z mluvy lidí, hledajících kdovíco krásného v tom, liší-li se pokud možno od způsobu, jakým se vyjadřuje lid, mluví aspoň v celku jazykem správným; vím, že máme ještě spisovatele, kteří dovedou k lidu mluviti mluvou jeho, mluvou opravdu českou: ale budiž Bohu žalováno, že ve veliké části písemnictví dnešního množí se skoro den ode dne znaky jazykové zkázy, znaky svědčící o nedostatku dobré vůle, o nedostatku úcty k dědictví po našich lepších otcích; znaky ty se z písemnictví rozžírají do denního hovoru městského a někdy již i venkovského, a nestane-li se přítrž, jest nebezpečí, že jazyk náš, jenž v starých svých památkách a v ústech prostého lidu venkovského krásou a původností svou budí podiv každého, kdo dovede posuzovati vlastnosti jazyka, přestane na konec býti jazykem opravdu českým.

Odkud tato zkáza?

Jedním z hlavních pramenů jejích je naše národní neštěstí, které tolik nám škody přineslo i po jiných stránkách našeho národního života. Měli jsme své základy, z nichž se již vyvíjela knižní mluva česká tak, jako se vyvíjela knižní mluva u národů jiných. Vyvíjela se přirozeným způsobem, tak, že spisovatelé vnášeli do svých děl živý poklad jazyka národního, jenž v nich samých žil. Stáli ovšem [2]na půdě připravené osvětou cizí, osvětou národů, jež vytvořily skutečné písemnictví před námi: to byla věc, jež urychlila vznik písemnictví českého, vznik knižní mluvy české stejně, jako se dělo všude, kde národ tvořící písemnictví nemusil konati sám prvních prací průkopnických.

Jako jinde, i u nás je vědomá práce mluvnická pozdější než počátky písemnictví samého: jako jinde, i u nás práce mluvnická počala budovati pevné základy mluvy knižní, když se objevovala toho potřeba, t. j. když přirozené změny jazyka živého i vlivy jazyků cizích počínaly rušivě zasahovati v práva knižního jazyka, žádajícího vždy jistou míru ustálenosti. Kam tento vývoj mluvy knižní spěl, vidíme na památkách našeho písemnictví z 16. a 17. století, na př. na spisech právnických, na rozličných knihách doby veleslavínské, na bibli Kralické, na českých dílech Komenského. Nepravím, že bychom dnes psali stejně, jako vidíme na těchto památkách, kdyby nebylo příčin, které přerušily na staletí klidný vývoj našeho písemnictví a jeho mluvy; byly by se dostavily jistě podstatné změny i u nás, jako v každém písemnictví, udržovaném po delší dobu; kdyby se nebylo stalo nic jiného, byl by se zmodernisoval sloh podle směru 16. a 17. století hledající vzory v dílech klasického středověku. Ale byly by se ustálily pevné normy jazykové, měli bychom jedním slovem pevnou tradici knižního jazyka, jako ji mají jiné národy evropské, jako ji mají na př. i Poláci, ač počátky jejich národního písemnictví jsou mnohem pozdější než počátky národního písemnictví našeho. A tato tradice sama by byla chránila náš jazyk knižní škodných vlivů, jež jej ohlodávaly v dobách pozdějších.

Nemusím dlouho vypravovati, co se stalo u nás. Naše národní samostatnost byla povalena, výkvět našeho národa vyhnán do ciziny, zbytek jeho stlačen pod cizí jho, zničená osvěta domácí nahrazena osvětou cizí, národní písemnictví sníženo skoro jen na nejnuznější potřeby života denního, národní jazyk vytlačován z míst, ze kterých se měl na věky ozývati. Cizímu a nepřátelskému panovnickému rodu jazyk český byl jazykem lidu podrobeného, kterému jen z milostivé blahosklonnosti dopřáváno ve skrovné míře místa, který v životě státním a úředním se jen krčil jakousi setrvačností, jejíž síly stále ubývalo. Že by bylo povinností vlády, podati hynoucímu jazyku pomocné ruky, nezdálo se ani přirozeným Čechům, neřku-li jejich utlačitelům. Vrstvy vyšší tímto stálým tlakem odnárodňovány, a zachovaly-li se v ústech jejich příslušníků zkomolené zbytky jazyka domácího, stalo se tak skoro jen proto, že české byly chůvy, které pěstovaly děti panské, že bylo přece [3]potřebí tolik češtiny, aby se pán mohl dorozuměti se sluhou. Jen ten prostý lid zůstával českým; a setkáme-li se s Čechy ve vrstvách vyšších, čteme-li dokonce i o českých spisovatelích v těchto temných dobách našich dějin, jsou to výjimky a skoro jen mužové, kteří z prostého lidu pošli a věrni zůstali svému původu.

Že v takovýchto dobách nelze očekávati utužování a prohlubování tradice knižního jazyka, že nastati musil a také nastal její úpadek, nemusím teprv vykládati.

Nemusím ani vykládati, že tento úpadek se nejevil jen v písemnictví, že přesahoval z něho i do samého života našeho lidu. Cizí živel ovládl v městech a potlačoval živel domácí: smíme se diviti, že domácí živel i mluvou podléhal živlu cizímu, že se stopy cizího vlivu jevily na jeho mluvě, i když mluvil jazykem rodným? Spíše bychom se divili, kdyby tomu tak nebylo, a spíše bychom se měli diviti, že se tak nestalo měrou hojnější: ale ovšem že naše malá města měla ráz venkovský, a že lid měst větších stále byl doplňován přírůstky ze vsí. A vesnický náš lid zůstal mimo kraje, kde přímo sousedil s obyvatelstvem jazyka cizího, podnes skoro nedotčen cizotou. Tak se stalo, že, odečteme-li něco cizích slov, která se jen jako povrchní smeť nanesla na jazyk městský, i v samé Praze kazů, které by šly do hloubi naší mluvy, ani nebylo veliké množství. Že nedostatek školního vzdělání v jazyce rodném nebyl na prospěch mluvnické správnosti mluvy v městech i na venkově, že se prohřešky proti ustáleným mluvnickým zákonům mluvy knižní měrou hojnější nebo skrovnější v této době objevují i v písemnictví samém, nebude se diviti nikdo; ale chyby mluvnické nesahají tak na sám kořen rodného jazyka, jako chyby vyrostlé z cizáckého způsobu myšlení, a jako mají základ v nedokonalosti školního vzdělání, tak mohou i mají býti odčiňovány jeho prohloubením.

V takovémto stavu našli jazyk český naši buditelé koncem století XVIII. a počátkem století XIX. Nebudu vypravovati o událostech a proudech této doby, které byly popudem k počátku našeho národního vzkříšení, nebudu vypravovati o mužích, kteří byli Čechy jen politickým uvědoměním, jimž se však dostalo vzdělání úplně nebo skoro úplně cizího: nesouvisí to přímo s účelem tohoto výkladu. Ale pohled na muže, kteří českým slovem v této památné době počali křísiti svůj lid, je nám podnes a zůstane vždy poučný. Jejich životopisy se čtou skoro naskrze jako variace téhož thematu. Hoch pocházející z místa obyčejně venkovského, z rodiny nezámožné, na př. z rodiny selské, řemeslnické, učitelské, u protestantů z rodiny kněžské atp., přišel na studie; někdy [4]i bez studií se dopracoval jakéhosi vzdělání. Nových knih českých skoro nebylo, zato bylo leckde ještě dosti často něco knih starých, dosti snadně přístupných: mladík v nich četl a našel v nich mimo jiná svědectví slavné minulosti české krásný jazyk, který se stal vzorem, podle něhož formoval jazyk svůj, jejž si přinesl z domova.

Tato láska a důvěra k staré knize, o níž se tak stále dočítáme v životech našich literárních buditelů, není ovšem jejich výhradním majetkem; je to obměna písmáctví, u našich předků tak rozšířeného, které tak mnohému z nich vlastně nahrazovalo z největší části školní vzdělání. Toto české písmáctví jest asi z největší míry plodem našeho kacířství; bratr nebo jinaký jinověrec, který se dovedl utajiti před pronásledováním v domově, nalézal útěchu v bibli, ve zpěvníku nebo v jiné knize nábožné, v kronice. A nebyli to jen tajní nekatolíci, kteří u nás čtli: byly to i rodiny převedené na katolictví, i rodiny odedávna katolické, u nichž se kniha dědila z kolena do kolena, u nichž nahodilými přírůstky rostla malá rodinná knihovnička. Studenti a mladíci, toužící po vyšší míře vzdělání, z veliké části jen se snažili rozhojniti, co i po této stránce přinášeli z domova. Tato láska k staré knize vysvětluje nám i zjevy v našem písemnictví, které jinak by nám v době okolo r. 1800 zůstávaly záhadnými: vysvětluje nám, jak bylo možno, že se tenkrát tak poměrně často otiskovaly a zajisté nalézaly čtenáře i kupce spisy ze střední anebo i ze staré doby našeho písemnictví, leda jen někdy lehce pro snazší porozumění tu a tam jazykem pozměněné, vysvětluje nám na př., že si náš chudičký literární život tehdejší vyžádal ve 22 letech dvojí vydání Kroniky trojánské, že před 100 lety bylo možno se zdarem se odvážiti nového vydání Hájkovy kroniky, vydání, které dnes by bylo s plným právem nazváno nádherným vydáním bibliofilským.

A tyto knihy byly čteny, a čtení jich vydávalo hojné ovoce v našem písemnictví. Zdálo se, že se přervaný vývoj našeho knižního jazyka zaceluje; nescházely hlasy, aby toto zacelování bylo pouhým napodobením jazyka starého, ale zdravý cit většiny našich buditelů, kteří si z domova přinášeli živý jazyk český, nedovoloval při vší úctě k jazyku starému, aby jazyk tento byl vzkřišován v podobě své mrtvé beze zření ke změnám, jež způsobil přirozený proud jazykového života. Ochranný genius našeho národa tomu chtěl, že z něho tenkráte vyšel muž silného ducha, jehož jméno se zbožnou úctou vždy bude vyslovováno, pokud bude zníti jediné slovo slovanské, Josef Dobrovský, syn prostého českého vojáka, v němž láska k staré knize české, zúrodněná dů[5]myslem, jemuž těžko hledati rovně, a učeností, jež se prostírala daleko přes jazyky slovanské, dala vyrůsti neomylnému zákonodárci českého jazyka. Tyto všecky okolnosti nám vysvětlují zázrak, že po staleté tmě mohly na svět vyjiti tak zářivé ukázky jazyka českého, jako je Jungmannův překlad Attaly, Čelakovského Ohlasy, Palackého Dějiny a ostatní základní kameny našeho nového písemnictví. Obnovená souvislost s jazykem starým, zúrodněná živým a zdravým jazykem lidovým a zocelená pevnou stavbou mluvnickou, jest onen čarovný prut, který křísil jazyk, zapadlý v troskách staré samostatnosti a slávy české.

Ale bohužel i zde bylo málo vyvolených. Vedle nejdražších jmen našeho literárního vzkříšení čteme na knížkách z oněch dob i četná jména mužů, někdy i žen, jejichž síla zůstává za vůlí. Psali, jak uměli, a nedivme se, že při nedokonalém stavu tehdejšího školství českého a po přervání souvislého proudu v českém tvoření písemním nepsávali vždy tak správně, jak by bylo bývalo třeba, aby nebylo znáti následků těžké rány, která stihla všechen náš národní život. Dějiny českého písemnictví po této stránce nejsou ještě napsány; teprve naši potomci budou v nich čisti, jak vedle mistrů českého slova tovaryši a učedlníci zápolili s jeho obtížemi, jak se na nich mstil nedostatek souvislé tradice ve vývoji knižního jazyka. Jazyk starý znali mnozí více nebo méně nedokonale, a snažili-li se psáti češtinou vyšší, povznesenou nad denní hovor, zabřídali i do nejapností nám druhdy směšných. Nejlépe se dařilo těm, kteří neusilovali dostati se k metám, k nimž dospěti neměli síly, těm, kteří se spokojovali tím, že psali způsobem lidovým: tu se jim přes některé naivnosti mluvnické, jež jim rádi odpouštíme, dařívaly věci, které zůstávají nedoceněným dosud pramenem lidové mluvy tehdejší. Lidová mluva tehdejší i v městech byla přes některé povrchní kazy přece jen češtinou jadrnou, protkanou idiotismy, po nichž dnes není stopy: a češtinu takovou, abych uvedl jediný příklad, nalézáme v Tylových povídkách a divadelních skladbách lidových. Skvělý doklad, jak duchu povolanému živá čeština lidová se mohla bez skutečné znalosti jazyka starého státi pramenem, z něhož plyne jazyk schopný vyjadřovati se způsobem v nejlepší míře českým, nalézáme ve spisech Boženy Němcové. Ale nechci ani nemohu se o těchto věcech šířiti, jak by zasluhovaly.

Přes slibné počátky nového písemnictví českého nepodařilo se vybudovati skutečný, pevný most přes propast ve vývoji českého písemnictví, vzniklou zastavením českého národního života v 17. století. Neustálil se knižní jazyk český tak pevně, jak toho potře[6]buje knižní jazyk zejména k tomu, aby byl chráněn proti zbytečným novotám, rušícím jeho klidný, souvislý vývojový proud. Přál bych si, aby mi bylo dobře rozuměno. Není jazyka, v jehož dějinách by stále a stále nevznikaly novoty, které, ukáží-li se prospěšnými a souhlasnými s rázem jazyka, nalézají časem místo v jeho formě knižní. Ale jsou to změny, které vznikají přirozeným životem jazyka samého, vyrůstají z něho samého, jsou dílem celé společnosti, mluvící týmže jazykem — a na rozdíl od nich jsou zase změny libovolné, pocházející z půdy ležící mimo vlastni vývojový proud knižního jazyka, vnášející do něho živly jemu cizí. Pevná tradice chrání knižní jazyk proti takovýmto živlům cizím, slovo, tvar nebo rčení nechráněné tradicí zůstává, kde tradice vůbec jest, tělesem cizím v živém organismu jazyka knižního, které se mu jen výjimkou asimiluje. Musí býti zvláště podstatná potřeba novoty, aby se ujala novota pocházející odjinud než z organického celku knižního jazyka samého, na př. potřeba pojmenovati pojem nový, o němž posud nebývalo řeči; kde toho není, novota se těžko ujímá. Příklady takovéto stálosti, uzavřenosti knižního jazyka proti novotám v něm samém nezaloženým našli bychom v nejbližším okolí: jak je stálá po této stránce na př. němčina, franština, polština!

Jinak je v jazyce bez pevné knižní tradice. Pro příklad daleko choditi nemusíme: máme jej v dějinách svého vlastního nového písemnictví. Nenašli bychom snadně druhého jazyka, který by se byl stal předmětem tolikerého novotaření jako jazyk náš; a z největší míry zbytečně, protože novoty obyčejně vstupují na místo, na kterém s dobrým právem dávno sedí starý zvuk, staré slovo, starý tvar. Nebudeme mluviti o pokusech, které nenašly půdy ve skutečném životě našeho jazyka, na př. o pokuse Ziakově a jiných, dodati spisovné češtině lahodnějšího znění nepřehlášenými tvary moravskými, o pokusech, obohacovati ji mluvnickými tvary, jichž nemá a bez nichž vždy dovedla obstáti, jako infinitivem minulým (dělavšeti), příčestím budoucím (buda dělati): pokusy tak násilné dovedla čeština spisovná se sebe střásti i bez jazykové tradice. Ale mnohými věcmi byla naše knižní čeština zanesena a znešvařena za minulých sto let, kterých snadně ji nezbavíme, dovedeme-li ji jich ještě vůbec zbaviti; a nedostatku jazykové tradice pomáhala při tom věc, o níž si netroufám rozhodovati, pokud se zakládá v naší povaze národní, pokud je povahovým rysem všelidským. Je to naše ochota, napodobiti vše nové, jen je-li to dosti neobyčejné, a vidíme-li to na osobách, které nějak vynikají — třebas jen zdánlivě — nad rovinu obyčejnosti. [7]Člověk, který nenosí kroje chráněného krojovou tradicí, chápe se všech novot módy, chápe se jich tím ochotněji, čím více se liší od toho, co dosud nosil, a čím větším pánem se mu zdá osoba, na níž novou módu vidí; a právě tak se u nás děje se slovem.

Toto opičení, nezdržované tradicí jazykovou, je nad jiné důležitým pramenem jazykové zkázy, pramenem, který je v podstatě týž, ať je sám živen odkudkoli. Opičíme se po němčině, která nám posud byla skoro jediným mostem, přes který k nám přicházelo světové vzdělání, sloh úřední, obchodní, společenský a jiné věci podobné; a toto opičení, které se u nás rozmohlo měrou tak strašnou vlastně teprve v posledních desítiletích a které se vlastně rozmáhá denně před našima očima, protože od novin a obchodních ceníků až do krásné a vědecké literatury zůstáváme otroky německého trhu, zavedlo nás tak daleko, že jsme skoro již zapomněli po česku mysliti. A že se v nové době aspoň počínáme ohlížeti i po jiných národech bez německých skel, objevují se u nás vedle germanismů již i jiné napodobeniny cizích jazyků; jako se k nám již v době starší vtrušovaly latinismy, potkáváme se dnes s rusismy, gallismy. Cesta těchto cizomluvů je vždy táž: osoba nebo osoby obírající se jazykem cizím, přejmou cizomluv v svůj hovor nebo v svůj způsob psaní, a ostatní způsobí náš napodobivý zvyk.

Tímto napodobením se šíří a zobecňují i zbytečná a druhdy i nesprávná slova česká. Slova, která v živém jazyce dávno zanikla a žijí jen v slovníce, vytlačují v písemnictví slova, jež si vytvořil sám jazyk živý, a slovo vyšlé z obyčeje se uvádí do jazyka knižního, třeba se mu musíme učiti jako slovu cizímu. Říkáme najmě, ač stejně, ale srozumitelně bychom mohli s jazykem živým říkati zejména, zvláště. Stará slova nám samým jsou slova cizí, a jako nerozumíváme slovům cizím, nerozumíváme ani zastaralým slovům domácím, a užíváme jich pak s významem chybným. Co z toho, že na př. záhy znamenávalo naše »včas, zavčas«? Nám se zalíbilo v tomto slově, a klademe je místo brzo jen proto, že nám zní neobyčejně a proto vzácně. Proto vybíráme i slova nářeční a vytlačujeme jimi slova v češtině jindy obvyklá: naši otcové říkávali učedlník, učedník, my říkáme po moravsku učeň. Komolíme slova docela libovolně a slovo zkomolené vytlačuje tvar správný: někoho napadlo říkati oproti místo proti, a každý, kdo chce mluviti pěkně, říká po něm. I pouhé omyly, plynoucí z nedokonalých vědomostí mluvnických, bývají nám pramenem novot, jen když poskytují něčeho, čeho nemá prostá mluva lidová. Naši předkové říkávali místo vždy také [8]veždy, toto veždy v starých spisech někdy před sto lety chybně se čítalo vezdy, a vezdy místo vždy některým dnešním spisovatelům je slovem, kterého si šetří na nejvzácnější příležitosti.

Toto napodobení je také největší příčinou, že se před našima očima ujímají mluvnické nesprávnosti, často jen proto, že znějí nezvykle a proto našemu uchu lahodně. Nevím, jak se stalo, ale znalost mluvnice, bez které u jiných národů vzdělaných nedím spisovatel, ale vzdělaný člověk jest nemožný, u nás, i u mnohých našich spisovatelů klesá pod míru, jaká by se měla pokládati na školách za podmínku postupu do vyšších tříd. Uvázlo někomu v paměti, že se má říkati on vidí i oni vidí, ne oni vidějí, na obrátku si utvořil podle toho na př. oni smí, oni jí místo smějí, jedí, a dnes s výjimkou několika spisovatelů skutečně vzdělaných mluvnicky tak píše i mluví každý, kdo chce mluviti a psáti správně.

Místo tradice jazykové, začleněné do celého proudu jazykového vývoje, jest u nás holé napodobení nahodilých vzorů, jež se stále mění podle toho, jaký vítr módní zavane. Ani se nestaráme, jest-li módní slovo správné či nic, stačí nám, lišíme-li se jím od prostého lidu. A máme-li očistiti bohaté dědictví po našich předcích, jazyk český, jehož dar nám svěřil Bůh, máme-li jej povznésti z kalu, v němž jej zavalila zloba osudů a naše vlastní vina, je svrchovaný čas, abychom všichni, kteří můžeme, přiložili i zde ruky k dílu; a může, kdo chce, a zde přece chtíti musí každý věrný syn svého národa! Lid náš zachoval toto dědictví přes hrůzy minulých dob do našeho národního vzkříšení, zachoval je přes chyby našeho nového písemnictví do našeho osvobození; dobrý genius náš v jazyce bratří našich slovenských, od nás přes tisíciletí odervaných, otevřel nám nový zdroj očistný; veliké události, jež jsme právě zažili, otvírají nám bezprostřední výhled do osvět a jazyků západních i do jazyků slovanských, v nichž viděti můžeme, že se lze o tolikerých věcech vyjadřovati i jinak, než se vyjadřuje jazyk, který do včerejška byl skoro jediným naším vzorem. Není ještě vše ztraceno; ale nastává veliká práce, máme-li drahé dědictví odevzdati čisté našim budoucím.

A jaká to má býti práce, učí nás veliká učitelka života, historie. Od ní se musíme učiti, abychom odčinili veliké chyby, jichž jsme se dopustili svou vinou i bez své viny, abychom pokračovali na dobrých cestách, jež z historie poznáváme. Vláda bývalá, jež měla viděti svatou povinnost v tom, aby vší silou povznášela život národa, který se bez jejího přičinění hlásil k novému životu, viděla milost v tom, když dovolovala, aby lidé, kteří měli býti jejími služebníky, mohli si osvojovati nejnutnější míru znalosti ja[9]zyka lidu, v němž jí měli sloužiti: vláda nynější, vláda naše musí napravovati hříchy své předchůdkyně. A snad neporušuji úředního tajemství, prozrazuji-li zde, že tato naše vláda, a především naše ministerstvo školství a národní osvěty, jest si vědoma této své svaté povinnosti. Již se kladou základy českého ústavu jazykového, ústavu, jehož úkolem bude vykopávati zapadlé poklady našeho jazyka starého, odkrývati krásy našeho jazyka živého, zvláště lidového, těžiti touto prací, co lze vytěžiti na potřeby našeho samostatného života národního po stránce jazykové, stíhati pevnou rukou nepravosti páchané po této stránce a připravovati i zde našemu národu lepší budoucnost.

Ku práci volám všechno naše školství, které musí položiti pevnější základy jazykového vzdělání, než kladlo posud, zvláště v dobách posledních. Ku práci volám naše spisovatelstvo. Kéž vidí vzor svůj v Havlíčkovi, jenž tak výmluvně dovedl mluviti k lidu svému mluvou jeho, jenž se k svému úřadu apoštolskému zbrojil studiem české bible, studiem naší lidové písně; kéž vidí vzory své v našich buditelích, kteří se s úctou k jazyku starému i k živému jazyku prostého lidu pokoušeli budovati pevnou tradici českého jazyka knižního, ale neměli síly sami ji vybudovati bez činné pomoci vlády, bez stejného úsilí všeho spisovatelstva českého.

A ku práci volám především vás, naše budoucí, mládež akademickou. Kéž v šlépějích našich velikých buditelů kráčejí ti, kteří jsou povoláni, aby byli učiteli svého rodného jazyka. A nejen ti, ale vy všichni, kteří volíte dráhu učitelskou vůbec: s vděčnou hrdostí vzpomínám v tento pro mne tak významný den, že největšími učiteli jazyka českého nám, když my jsme sedali v lavicích střední školy, nebyli naši učitelé češtiny, nýbrž náš učitel dějepisu, všem nám nezapomenutelný ředitel Václav Zelený, s naším učitelem řečtiny, profesorem Bohdanem Jedličkou. A i vy, kteří jinak budete sloužiti našemu lidu, kéž stejnou měrou vždy dbáte čistoty svého jazyka jako jiných velikých úkolů, které na vás čekají. Úředník našeho svobodného národa nikdy nezapomínej, jak ubližoval našemu jazyku úředník, který českými slovy psal a mluvil po německu; kněz na kazatelně, lékař u lože nemocného nikdy nezapomínej, jaká síla je v slově sebe prostším, je-li to slovo nejen upřímné, ale i slovo čisté, prosté vší cizoty a strojenosti.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Listárna

Následující Z. (= Josef Zubatý), Ignát Herrmann: Konečně, posléze