Deset let péče o český jazyk

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Péče o český jazyk spisovný má u nás již dlouhou tradici. Její obsah, náplň i její formy se ovšem měnily. Měnily se podle toho, jakou úlohu zaujímal český jazyk v národním životě společenském, jaký byl poměr uživatelů k němu, měnily se však také podle toho, jaké byly theoretické názory na jazyk, jeho podstatu a úkol, s jakých názorových posic byly otázky péče o jazyk, otázky jeho kultury řešeny. Zamýšlíme-li se proto nad cestami, kterými byla vedena péče o český jazyk v posledních deseti letech, musíme si uvědomit souvislost všech těchto otázek s naším vývojem společenským, musíme si ujasnit theoretické východisko, theoretické názory na jazyk, jež za tímto praktickým působením stály.

Náš život se po r. 1945, a zvláště po r. 1948 změnil. Změnil se výrazně ve srovnání s šesti lety nacistické poroby za okupace, změnil se však podstatně i proti letům před světovou válkou. Nástup k novému společenskému zřízení, zřízení socialistickému, a jeho postupné uskutečňování znamená pronikavé změny na poli hospodářském, politickém a kulturním. Přestavba i nová výstavba na všech těchto úsecích kladly od počátku značné požadavky na spisovný jazyk. Bylo potřebí nových názvů pro nové věci nebo nové pojetí věcí. Nové uspořádání hospodářského života, zlidovění veřejné správy a pod. přiváděly do veřejného života nové pra[147]covníky, takže vzrůstal počet těch, kteří spisovného jazyka aktivně užívají. S odsunem německého obyvatelstva přestal přímý vliv německého jazyka, který byl velmi silný do r. 1918 a který po přechodném ústupu se opět vystupňoval v letech okupace.

Na všechno to bylo potřebí myslit, když se s radostí z osvobození, z rodícího se nového života začaly živelně objevovat hlasy volající po dobře vedené a řízené péči o český jazyk, výrazný znak národa, který se právě osvobodil z krátké, ale ničivé poroby. Nebylo možno přehlížet tu skutečnost, že byl český jazyk v letech okupace vytlačován ze svých práv národního spisovného jazyka, že byla vážně zasažena a ohrožena jazyková výchova ve školách. Bylo jistě potřebí reálně a objektivně zvážit škody, které český jazyk utrpěl za nacistické nadvlády, a usilovat o jejich rychlé odstranění a nápravu. Byly dočasně zasaženy především některé jazykové styly odborné, zvláště styl úřední a administrativní, hospodářský a publicistický. V boji proti tomuto útlaku se uplatnil týž duch odporu, který se projevoval i v jiných oblastech národního života. Rozvíjela se účinná uvědomovací a jazykově výchovná práce, v níž se osvědčil také Kruh přátel českého jazyka v Praze. Byla probouzena úcta a láska k národnímu jazyku, byl posilován zájem o něj a o jeho studium. Byla zdůrazňována národní osobitost a svéráz českého jazyka, jeho tisíciletá tradice a rozvoj v minulosti i nedávné, od dob národního obrození, jeho lidové kořeny. Leč s náplní a s formami této činnosti nebylo možno vystačit po r. 1945.

Část jazykovědných pracovníků se v této situaci nesprávně a v rozporu se skutečnými potřebami jazyka domnívala, že je vhodné obnovit brusičský purismus,[1] který se stavěl proti skutečným nebo leckdy i domnělým cizím vlivům, a to i tam, kde šlo o prostředky v jazyce vžité a ustálené, že je správné oživit jednostranný odpor k cizím slovům. Tak se objevovaly za souhlasu některých jazykovědců odsudky takových slov cizího původu, jako kolektiv, aktiv, ba dokonce realistický, těsně spjatých právě s novou naší skutečností.

Bylo však jistě důležitější vidět právě novou, změněnou situaci, nové úkoly, před něž byl spisovný jazyk stavěn, a vzhledem k nim posuzovat vše, co souviselo s péčí o český jazyk. Tuto druhou cestu zvolili v péči o jazyk přední čeští jazykovědci a tak byla vedena převahou — s jistými nedostatky způsobenými nevyjasněností marxistické theorie a domněle třídním charakterem jazyka před Stalinovými statěmi o marxismu v jazykovědě — péče o český jazyk až do našich dnů.

[148]K zdárnému plnění úkolů spojených s péčí o český jazyk velmi přispělo po stránce organisační i obsahové založení Ústavu pro jazyk český v r. 1946. Jádrem Ústavu stala se při jeho zřízení kancelář Slovníku jazyka českého při bývalé české akademii věd a umění. Ústav pro jazyk český vedle vlastní činnosti badatelské postupně přejímal, rozvíjel a soustřeďoval všechny úkoly odborně vedené a široce založené péče o český jazyk. K ústavní činnosti poradenské, zahrnující jazykovou úpravu zákonů i jazykové revise jiné, zvl. po dlouhou dobu prováděnou revisi filmových titulků, přistoupily brzo úkoly další, jež Ústav na tomto úseku plnil: široce založená, ústředně organisovaná a jednotně vedená jazyková výchova mimoškolní uskutečňovaná pravidelně v Československém rozhlase Jazykovým koutkem (od r. 1946), účast pracovníků Ústavu na naléhavých a odpovědných úkolech souvisících s přestavbou a výstavbou našeho nového školství, zvl. na pracích na nových osnovách a učebnicích, rozvíjení prací terminologických s účastí jazykovědných pracovníků v mnoha odborných terminologických komisích, nově ustavených nebo už existujících a pod. R. 1949 přejal Ústav vedení bohemistického časopisu tehdejší III. třídy České akademie věd a umění, jehož úkolem daným mu do vínku při založení v roce 1917 bylo „vzdělávání a tříbení jazyka českého“; po vybudování Československé akademie věd[2] stala se Naše řeč v r. 1953 přímo časopisem Ústavu. Ústav podílel se také na vydávání časopisu Slovo a Slovesnost a od r. 1953 se i ten stává časopisem akademickým. Literární složky v něm ustupují, takže převahou přináší články o jazyku a stylu s ústředním zájmem o český jazyk.

Výrazně zasáhly do jazykovědné práce zaměřené na jazykovou praxi a na péči o jazyk zásadní Stalinovy stati o marxismu v jazykovědě. Vše, co Stalinovy stati tak jasně a přesvědčivě o podstatě, úkolech i stavbě jazyka zdůraznily, polemicky zvláště proti pseudomarxistickému učení N. J. Marra a jeho následovníků, mělo a má pro práci na úseku péče o jazyk význam základní a dalekosáhlý. Není už možno podceňovat a přezírat uvědomělé a pečlivé užívání národního jazyka ve všech projevech na veřejnosti, není už možno zatlačovat péči o jazyk poukazem na jiné, naléhavější, aktuálnější úkoly, neboť „zvyšování kultury mluvené a psané řeči je organickou součástí rozvoje socialistické kultury“.[3] Naopak jasné vytčení vý[149]znamu jazyka pro společnost a pro lidské myšlení a jeho rozvoj, poznání úlohy národního jazyka v boji za novou společnost staví také otázky národního jazyka a péče o něj do popředí veřejného zájmu. Znamená to jistě velkou podporu pro tuto práci, ale také zvýšenou odpovědnost.

Stalinovy stati určily této péči o jazyk zároveň také správný směr. Třebaže Marrovy názory u nás za dobu krátké jejich oficiální propagace nijak pronikavě nepůsobily, přece jen se projevily i u nás názory vycházející z nesprávného předpokladu nadstavbovosti, třídnosti jazyka: vyskytly se — třebas isolovaně — zcela pochybené a absurdní hlasy doporučující opustit tradiční spisovný jazyk jako nástroj a výtvor třídy buržoasní a nahradit jej obecnou češtinou, prý vlastním jazykem třídy dělnické. Byly tu i zjevné snahy některých činitelů hodnotit každé slovo, každý prostředek, které se objevily v pracovním prostředí našich továren a podniků, bez zřetele k zákonitostem spisovného jazyka jako kladný přínos v rozvoji současného národního jazyka. Byly to názory i snahy pochybené a škodlivé.

Na současný spisovný jazyk je třeba se dívat jako na výsledek dlouhého dějinného vývoje; v něm se odráží tvůrčí úsilí našeho lidu a stálá péče všech našich velkých osobností. Cesty tohoto vývoje jsou v souladu s vnitřními vývojovými zákony jazyka. Musí se proto dnešní péče o jazyk zakládat na vědeckém poznání a zjištění těchto zákonitostí, musí z nich vycházet. Odmítá se proto liberalistický postoj k jazyku, zacházející někdy až v nihilistické stanovisko, že je nemožná řízená péče o jazyk a zasahování do něho se strany jazykovědců. Podle tohoto názoru má se ponechat průchod živelnému vývoji jazyka; jazykovědcům přísluší pouze úloha trpně konstatovat, co se v jazyce děje. Důsledky tohoto názoru projevovaly se v naší práci jazykově výchovné a poradenské leckdy i v posledních deseti letech. Bylo to také proto, že právě tento úsek praktické činnosti jazykovědné byl v minulosti silně zasažen nevědeckým brusičstvím, které vymáhalo často zásahy nesprávné, apriorní, nerespektující dostatečně vyjadřovací potřeby jazyka. A právě příkrý odpor k výstřelkům nevědeckého brusičství sváděl zčásti k druhé krajnosti, k pochybám o možnosti jakéhokoli zasahování do jazyka, jakékoli řízené péče o něj.

Odborná péče o jazyk musí se tedy opírat o základní jazykovědné práce, musí vycházet z vědeckého zjišťování zákonitostí jazyka, z poznání jeho prostředků a z jejich hodnocení vzhledem k úkolům jazyka a vyjadřovacím potřebám společnosti. Theoretická práce jazykovědná v oblasti studia českého jazyka vydala [150]své plody v pracích předních našich jazykovědců. Vynikající úlohu zde měla především obsáhlá vědecká Mluvnice spisovné češtiny Fr. Trávníčka; vyšla ve dvou dílech, I. díl (1948, 3. vydání 1951) obsáhl hláskosloví, tvoření slov a tvarosloví; II. díl (1949, 3. vydání 1951) skladbu (větosloví a významosloví); přinesla a shrnula výtěžky dlouholeté práce a studií autorových ve vědeckém popisu stavby a prostředků současného spisovného jazyka českého. Bohatý jazykový materiál syntaktický z nové literární tvorby snesla a klasifikovala Novočeská skladba Vlad. Šmilauera (1947). Pro přímé působení jazykově výchovné měla značný význam Stručná mluvnice česká pro střední školu (1950) B. Havránka a Al. Jedličky, vyrostlá ze starších Havránkových cvičebnic jazyka českého pro střední školu; její zhuštěná a přístupná forma umožňuje upevňovat vědomí o soustavě, systému jazyka i o důležitosti mluvnické stavby. Pro širší veřejnost byla přepracována v základní jazykovou příručku o spisovném jazyce českém v České mluvnici (1951) s přehlednými dodatky o vývoji českého jazyka a o slohu.

V rychlém a prudkém rozvoji spisovného jazyka českého, v němž se pohotově obrážejí dnešní přeměny v životě hospodářském, politickém a kulturním, je jistě ustalujícím, regulujícím činitelem slovníkové zachycení slovní zásoby v slovnících. Připomeňme si v této souvislosti takovouto ustalující úlohu, kterou měl v době prudkého, až překotného rozvoje obrozenské slovní zásoby monumentální Jungmannův Slovník česko-německý. Velmi pohotově odpovídala této potřebě nová vydání Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého (3. vyd. 1946, 4. vyd. 1952) a zároveň ukazovala jeho oblibu jako praktické příručky slovníkové. V sešitech pokračuje vydávání velkého akademického Příručního slovníku jazyka českého (za redakce B. Havránka, Vl. Šmilauera a Al. Získala), který se dnes, po dvaceti letech, blíží svému dokončení (vychází už písmeno Z; celkem obsáhne slovník devět svazků s celkovým rozsahem asi 11 000 stran). V hodnotících i jazykově výchovných příspěvcích, které byly věnovány tomuto velkému slovnikářskému dílu, zdůrazňuje se jednak význam slovníku, který zachycuje a popisuje slovní zásobu současného jazyka na základě bohatého, dlouho shromažďovaného materiálu (čítajícího dnes přes 8 milionů lístkových výpisků), pro odhalování a odmítání přežitých brusičských zákazů, jednak to, jak může rozlišování významu a významových odstínů i určování vrstevní a stylové charakteristiky v slovníku sloužit propracování slovní zásoby a stylu. Dnešní rychlý růst a rozvoj na všech úsecích našeho národního života, projevující se prudkým rozvojem slovní zásoby, [151]vyžaduje však ještě rychlého vypracování a vydání slovníku středního typu, na němž pracuje v Ústavu pro jazyk český Čs. akademie věd za řízení akad. B. Havránka kolektiv mladých vědeckých pracovníků vedený Dr M. Helclem[4]; slovník bude vycházet za redakce akad. B. Havránka, akad. Fr. Trávníčka, J. Běliče, M. Helcla, Al. Jedličky a V. Křístka.

Změny, které přinesl rok 1945 do našeho života, zintensivnění činnosti politické i veřejné, čilý život organisační s různými formami práce přesvědčovací, propagační a agitační, s množstvím veřejných akcí a manifestací doprovázených projevy řečnickými, mocné působení mluveného slova v rozhlase, to vše stavělo a staví do popředí mluvené slovo, mluvenou formu jazyka. Bylo proto potřebí věnovat zvýšenou pozornost kultuře mluveného slova, stránce artikulační i orthoepické (spisovné výslovnosti), stejně jako otázkám zvukové stránky souvislých celků, otázkám výrazného čtení i uměleckého přednesu. V péči o zvukovou stránku jazykových projevů bylo možno se i zde opírat o theoretické výklady příslušných kapitol Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (zvl. o spisovné výslovnosti, o přízvuku a pod.) a využít také starších Trávníčkových prací o spisovné české výslovnosti, vzniklých přímo z podnětu praxe, a to divadelní.[5] Orthoepická komise býv. České akademie věd a umění (dnes Ústavu pro jazyk český) pracovala na pravidlech české spisovné výslovnosti, zvl. také cizích slov, a výsledky její činnosti budou předloženy veřejnosti zčásti už letos ve zpracování prof. B. Hály jako podklad širší veřejné diskuse o hlavních zásadách a pravidlech české spisovné výslovnosti. Třebaže jsme tedy posud neměli obecně přijatých pravidel správné spisovné výslovnosti, bylo potřebí při poznání dnešního společenského významu mluvené formy jazyka přispívat kultuře mluvených projevů pracemi dílčími. Význačný podíl tu měl i po praktické stránce Fonetický ústav filologické fakulty university Karlovy a později rovněž Fonetický kabinet při Ústavu pro jazyk český, oba vedené prof. B. Hálou. Ze spolupráce fonetika a lékaře-pedagoga (B. Hála a M. Sovák) vznikla popularisující práce Hlas – řeč – sluch (3. vydání 1955), podávající v širokém rámci výkladů fysiologických poučení o artikulaci hlásek a jejich výslovnosti spisovné. Především učitelské veřejnosti byla určena knížka O mluveném slově (1954; zpracovali Fr. Daneš, B. Hála, Al. Jedlička a M. Romportl), v níž byla věnována [152]soustředěná pozornost všem otázkám důležitým s hlediska mluvené jazykové praxe (artikulaci, spisovné výslovnosti a jejímu základu, přednesu souvislých textů a pod.). Význam kultury mluveného slova, zvýrazněný postavením mluveného slova v dnešním společenském životě, musí být plně pochopen i v jazykové výchově školské a zřetel k zvukové stránce jazyka musí se tam projeviti víc, než tomu bylo dosud. Dlouho byla — a leckdy dosud je — naše školní jazyková výchova v zajetí jednostranného zájmu o pravopis (třebaže dosavadní výsledky — ne vždy uspokojivé — tomu neodpovídají), a tak otázky kultury mluveného slova a péče o mluvený projev pronikají do skutečné školské praxe jen pozvolna. Jsou dnes už plně respektovány v osnovách, jsou zastoupeny a zpracovány v nových učebnicích, ale plnému uplatnění ve skutečné školské praxi je třeba ještě stále pomáhat, jak výchovou učitelů a šířením správných názorů na otázky orthoepické, tak metodickým propracováním této důležité složky jazykové výchovy.

Nová skutečnost, odrážející se v nových pojmenováních, zvláště také v nových názvech různých institucí, podniků a zařízení, a určující rovněž poměr uživatelů k spisovnému jazyku, měla vliv i na jistý pohyb v pravopisu. Pravidla českého pravopisu, vydaná v novém zpracování za okupace v r. 1941, a pak jen s ojedinělými drobnými úpravami přetiskovaná v r. 1946 a 1948, neměla samozřejmě nové názvy, vzniklé po r. 1945, ve svém abecedním rejstříku a neposkytovala vždy ani dost jednotného a jasného východiska pro řešení pravopisu nových pojmenování, zvl. v otázce velkých písmen. Také pokud jde o cizí slova, projevily se v jejich rozšíření a v poměru uživatelů k nim změny a ty způsobily a působí na jejich pravopisný usus. S rozšířením a zobecněním některých věcí a pojmů rozšířily se a zobecněly i názvy pro ně, a názvy cizího původu zde často zdomácněly také po stránce pravopisné. Tak na př. rozšíření a masové provádění tělovýchovy a sportů vede k tomu, že se dnes téměř obecně píše hokej, fotbal, tenis — v rozporu s dosud platnými Pravidly (hockey, football, tennis). Tento stav není uspokojivý a pociťuje se zvláště na školách tíživě, protože je nesnadné sladit předpisy dosavadních Pravidel s jasnými příklady odklonu od nich ve skutečné praxi (na př. v psaní slov jako hokej a pod.); pociťuje se zde tedy potřeba nového vydání Pravidel zvláště naléhavě. (O zásadách připravovaného nového vydání Pravidel českého pravopisu viz v článku J. Běliče v tomto čísle Naší řeči).

 Důležitým článkem v péči o jazyk je vzdělávání v mateřském jazyce na školách. Po r. 1945 bylo potřebí se ovšem [153]nejdříve vyrovnat se stopami škod způsobených právě v této oblasti nacistickým útlakem za okupace. Vlastní cesty nové jazykové výchovy po r. 1945 ukazují velké úsilí o to, aby fakta, jimž se ve škole učí, byla ve shodě s novým bádáním a s výtěžky vědeckého studia českého jazyka a aby v souladu s tím byly i metodické postupy a metodické výklady učiva. Uskutečňovalo se toto úsilí jednak v nových zpracováních osnov a učebnic, jednak odborným vzděláním učitelstva nižších stupňů od roku 1946 na bývalých pedagogických fakultách našich universit, dálkovým studiem i činností pedagogických sborů.

Dlouholetý požadavek, aby bylo zavedeno soustavné vyučování českému jazyku a mluvnici i do vyšších tříd bývalých gymnasií, byl sice splněn a v osnovách z roku 1946 je už toto vyučování mluvnici zařazeno, ale do vlastní školské praxe pronikala tato změna, od níž bylo možno očekávat zvýšení jazykové kultury absolventů těchto škol, jen velmi pomalu — z počátku také proto, že nebyly učebnice, ale hlavně pro jistou setrvačnost u vyučujících, kteří lpěli jen na tradici výhradního postavení literární výuky na těchto školách — a neuplatňuje se zde v plné míře ještě ani dnes. Vedle této organisační změny byl splněn i druhý již starý požadavek: počet hodin věnovaných českému jazyku na našich školách byl úměrně zvýšen.

Hned po r. 1945 bylo zdůrazňováno ústřední postavení českého jazyka ve vyučovacím procesu, místo, které musí český jazyk v naší nové škole zaujmout. Bylo toto stanovisko podporováno jak jazykovědci, tak pedagogy i pracovníky školskými. Správná zásada ústředního postavení českého jazyka mezi ostatními předměty byla výrazně potvrzena a posílena vytčením významu národního jazyka pro rozvoj společnosti v Stalinových statích a byla jasně vyslovena v aplikacích těchto zásadních statí na otázky jazykového vyučování[6]. V souvislosti s tímto ústředním postavením mateřského jazyka byla zdůrazňována a zdůrazňuje se také pomoc, kterou učitelé jiných předmětů mohou a musejí poskytnout učiteli češtiny tím, že dbají o dobrou úroveň svých jazykových projevů a vyžadují správný, pečlivý jazykový projev i od svých žáků.

Stalinovy stati měly pro obsah a pojetí vyučování českému jazyku zásadní význam i v tom, že výrazně vyzdvihly význam mluvnice, mluvnické stavby pro jazyk. Potvrdily tak jasně správnost [154]názorů našich jazykovědců a pedagogů (Fr. Trávníčka, B. Havránka a Ot. Chlupa) na mluvnické vyučování, jež se u nás ujasňovaly v polemikách a bojích v letech třicátých proti stoupencům prakticismu a agramatičnosti a realisovaly v cvičebnicích jazyka českého pro nižšší třídy bývalých středních škol (vyšlých v 1. vydání 1933— 1936) za vedení B. Havránka. Názory na mluvnické vyučování tehdy vyslovené a šířené mají svou platnost v podstatě i dnes.[7] Přestože jsme se mohli v tomto chápání mluvnického vyučování českému jazyku opírat o poměrně dlouhou domácí tradici, přece jen se způsobem vyučování českému jazyku a mluvnici na našich školách nemůžeme být ještě ani dnes plně spokojeni. Mluvnici učí se ještě dosti často příliš mechanicky, pouhým odříkáváním pravidel a pouček a vzorových tvarů, takže takovéto vyučování neplní ani vlastní úkol praktický, neprospívá dosti vyjadřovací praxi žáků, ani obecně vzdělávací, nepřispívá náležitou měrou k rozvoji myšlení žáků. Pro správné pojetí mluvnického vyučování na našich školách přinesly mnoho kladných podnětů nové učebnice vypracované po r. 1949 pro všechny stupně našich škol všeobecně vzdělávacích i pro školy odborné. Tím, že se opírají o soustavnou mluvnici a že naznačují metodický postup výkladu mluvnické látky, vedou stále učitele k tomu, aby při rozvíjení vyjadřovacích schopností žáků vycházel z poznatků mluvnických. Jejich vliv na zlepšení výsledků ve vyučování se však dosud neprojevil. Je to mimo jiné tím, že trpí při svých kladech některými nedostatky, které bude třeba odstraňovat: leckdy přetížeností látky nebo její nesnadností, uváděním přílišných podrobností, v některých případech složitou formulací výkladů i některých pouček. (Příčiny těchto neuspokojivých výsledků jsou ovšem hlubší a složitější, jde o soubor příčin, po jejichž zjištění bude třeba usilovat o jejich odstranění.) S nedostatky žáků ve znalostech českého jazyka na našich školách bude třeba se energicky vyrovnat: vždyť právě naše všeobecně vzdělávací školy mají klást od samých počátků na škole národní pevné základy uvědomělého užívání českého jazyka slovem i písmem. Z žáků těchto škol vyrostou budoucí učitelé, odborní a vědečtí pracovníci, novináři, spisovatelé, veřejní pracovníci, tedy všichni ti, kteří svým tvůrčím úsilím do vývoje českého jazyka zasahují především. Budou-li zajištěny uspokojivé výsledky vyučování českému jazyku na školách, bude tím usnadněna i péče o jazyk i jeho kulturu, prováděná v širším měřítku veřejném i společenském i mimo školu.

[155]Citlivými místy této mimoškolní péče o jazyk jsou noviny, rozhlas a konečně i celá knižní tvorba, odborná i umělecká. Rozhlas, noviny i knihy jsou totiž velmi účinnými prostředky a činiteli jazykové výchovy nepřímé. Tato jazyková výchova nepřímá, to jest působení jazykové stránky projevů přednášených a pronášených v rozhlase nebo uveřejňovaných v novinách stejně jako jazykové stránky literárních děl odborných i uměleckých, má dnes velmi širokou působnost. Rozhlas poslouchají a noviny čtou dnes — můžeme říci — všichni příslušníci našeho národa. Je proto i velká odpovědnost všech, kteří v rozhlase, v novinách a v literárních dílech k širokým vrstvám našeho lidu promlouvají, i za jazykovou stránku takto šířených projevů. Bylo by ovšem nesprávné chápat jazykovou stránku takovýchto projevů isolovaně, samoúčelně, odtrženě od jejich obsahu a funkce. Rozhlas, noviny i literární díla mají významnou úlohu v boji za novou společnost, za nový společenský řád. A právě jejich jazyk a styl, který má být jasný, výrazný a srozumitelný, je nástrojem tohoto jejich působení.

Odborná péče o jazyk má proto na těchto úsecích významné poslání a jazykovědní pracovníci ji nepodceňují. Pracovníci Ústavu pro jazyk český v Praze i v Brně jsou na př. ve stálém styku se Svazem čs. novinářů, účastní se jejich instruktáží a školení, na nichž se probírají otázky jazykové správnosti a kultury, zvl. také novinářského stylu, píší o jazykových otázkách do svazových časopisů, vedou kursy pro redaktory a pod. Hledají se a volí nové formy spolupráce jazykovědných pracovníků s novináři: tak si na př. jednotlivé redakce vyžadují interní kritiku jazyka a stylu svých novin a diskutují o ní na besedách s jazykovými pracovníky a pod. V těsném styku jsou jazykovědní pracovníci i s některými našimi nakladatelstvími (na př. se Státním nakladatelstvím krásné literatury, Státním nakladatelstvím dětské knihy, Státním nakladatelstvím politické literatury a pod.) a i zde se účastní práce podobně jako v kruzích novinářských. Přesto se však péče o jazykovou stránku knih vycházejících z našich nakladatelství, jak ji provádějí někteří nakladatelští pracovníci (jazykoví korektoři), ještě ani dnes zcela nevymanila z dřívějších nedostatků a chyb.[8] Jde o to, že si tito pracovníci leckdy ještě dosti neuvědomují celkový ráz a meze takových korigujících zásahů. Péči o dokonalou jazykovou stránku všech děl vycházejících z našich nakladatelství lze jen vítat a je třeba ji podporovat; ale bylo by třeba, aby si všichni [156]pracovníci na tomto úseku byli vědomi, jaká jsou dnes obecná kriteria jazykové správnosti, aby nevytýkali jako nesprávné jevy, které se již na základě vědeckého poznání jazyka za nesprávné nepovažují, a aby respektovali osobitost stylu autora v rámci stylových možností jazyka.

V současné literární produkci zaujímá i kvantitativně i možností působení významné místo tvorba překladová, ať už jde o díla umělecká, nebo ještě spíše o díla odborná (velmi často populárně odborná). Právě při rozsahu této překladatelské činnosti, zvl. z ruštiny, a při stálém ještě nedostatku odborně školených i dobře jazykově připravených překladatelů vyskytuje se ještě mnoho jazykových (ba i věcných) nedostatků v překladech. Jazykové nedostatky překladů ztěžují porozumění obsahu a omezují a oslabují působení přeložených děl i po stránce ideové. Proto byla věnována soustředěná péče zvýšení úrovně překladů, a to osvětlováním obecné problematiky překladatelské i řešením speciálních otázek srovnávacích, důležitých právě pro praxi překladatelskou.[9] Je jistě správné, že se takto preventivně pečovalo a pečuje o dobrou jazykovou úroveň překladů, zvl. z ruštiny, ale bylo by bývalo ještě potřebí dbát o soustavnější jazykovou kritiku přeložených děl.

Vedle této nepřímé úlohy jazykově výchovné poskytují však noviny i rozhlas možnost působit na jazykové vzdělání posluchačů a čtenářů v mateřském jazyce také přímo. Velký ohlas v široké veřejnosti mají výklady o českém jazyce vysílané pravidelně v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu. Rozhlasový Jazykový koutek, vedený od svého zahájení v roce 1946 Ústavem pro jazyk český, vykonal tu svým dnes už téměř desetiletým působením jistě velký kus uvědomovací a jazykově výchovné práce. Cílem výkladů Jazykového koutku není jen poskytovat posluchačům rady a pomáhat jim v konkretních jazykových obtížích a nesnázích, nýbrž šířit přitom správné názory na podstatu jazyka a jeho úkoly ve společnosti, vštěpovat poznání jednotící úlohy spisovného jazyka spolu s vědomím odpovědnosti k tomuto celonárodnímu nástroji společenského styku. Autoři výkladů tu mohli využít zkušeností i těžit z ohlasu a obliby, kterou měla zvláště v době druhé světové války a brzo po ní pravidelná rubrika Jazykové zákampí, uveřejňovaná v tehdejších Lidových novinách a vedená prof. Trávníčkem. Obliba těchto Trávníčkových výkladů v Jazykovém zákampí vedla k jejich soubornému vydání v knize Nástroj myšlení a dorozumění [157](1940). Také výběr z výkladů Jazykového koutku vyšel knižně v publikaci Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr) a dočkal se trojího vydání (1. a 2. vyd. 1949, 3. vyd. 1951). Druhý výběr je v tisku.

Jazykové rubriky měly — ne ovšem zcela pravidelně — i jiné denní listy; dnes jsou méně časté než v letech dřívějších. Vadou některých těchto rubrik bylo, že byly vedeny dosti individualisticky (a leckdy i diletantsky), že se nepřidržovaly obecné a jednotné jazykově výchovné linie, jak ji představovali naši přední jazykozpytci, a že podléhaly dosti často překonanému brusičství. Soustředěnější je dnes tato časopisecká poradenská a jazykově výchovná péče v oblasti odborného názvosloví. Jednotlivé odborné časopisy zavádějí pravidelné jazykové rubriky a přinášejí v nich obecné i konkretní výklady o aktuálních jazykových otázkách převahou terminologických. Do mnoha z nich přispívají pracovníci Ústavu pro jazyk český.[10]

Veřejná poradenská činnost v otázkách jazykových je dnes soustředěna v Ústavu pro jazyk český v Praze a v jeho pobočce v Brně. Její rozsah i široký okruh tazatelů — vyjádřeno v číslech je to průměrně asi 80 telefonických dotazů a odpovědí na ně denně a asi 120 odpovědí písemných měsíčně, doplňovaných značným počtem jazykových porad osobních a přímých jazykových revisí — je dobrým svědectvím o veřejném zájmu o jazyk a o kulturu jazykových projevů.

Na závěr tohoto našeho pohledu na klady i nedostatky v péči o český jazyk v posledních deseti letech uvedeme ještě několik poznámek o důležité složce kultury jazyka, a to o jazykové kritice. Jazyková kritika může mít různé formy: může být elementární, může prostě zjišťovat a konstatovat v jazykových projevech jednotlivé odchylky od kodifikace, t. j. od pravidel a pouček uváděných v příručkách, v mluvnicích, ve slovnících, v Pravidlech českého pravopisu, může je odmítat jako nesprávné. I takováto kritika má jistě své oprávnění, ovšem za předpokladu, že je kodifikace uváděná v příručkách (na př. v Pravidlech českého pravopisu i pro některé jevy mluvnické) ve shodě s vědecky zjištěným stavem a zákonitostmi spisovného jazyka. Víme ovšem i z nedávného našeho jazykového vývoje, že tomu tak vždy nebylo, že se jazyková kritika před r. 1941 často opírala o kodifikaci v Pravidlech českého pravopisu, která nevystihovala skutečný živý usus, nýbrž vyžadovala leckdy tvary neživé, zastaralé a odmítala pro[158]středky již vžité a ustálené.[11] Takováto kritika byla ovšem spíše brzdou jazykového tvoření a jazykového vývoje a není divu, že vyvolávala oprávněný odpor mezi tvůrčími spisovateli.

Vydatnější pomoc jazykové praxi, zvl. také spisovatelské, skýtá jazyková kritika neomezující se jen na pouhý výčet odchylek od kodifikace, kritika tvořivější a všestrannější, posuzující jazykové projevy a prostředky v nich užité s hlediska objektivních zákonitostí jazyka (resp. s hlediska jazykové normy), se zřením k vývojovým tendencím jazyka a s plným respektováním vyjadřovacích potřeb.

V posledních deseti letech se jazyková kritika málo rozvíjela a málo pomáhala jazykové praxi. A přece tu bylo dosti příležitosti, ba mnohé novoty v jazykových projevech užívané ke kritickým hlasům přímo vybízely. Naši přední jazykovědci i naše instituce sice v mnoha případech zasáhli a v zárodku některé nesprávné prostředky odmítli (srov. na př. odmítnutí slov protiplán, člověkohodina, slangových výrazů nanést, najíždět a pod.), ale bylo by potřebí, aby byla tato kritika prováděna soustavněji a účinněji. Jsme svědky přímého volání po takovéto kritice, ovšem kritice kladné a tvořivé. Není to úkol snadný, zvláště pokud jde o jazykovou kritiku projevů uměleckých, ale bude potřebí, aby se v péči o jazyk, dnes tak široce rozvíjené, nezapomínalo ani na tuto její složku.

---

[1] Srov. Al. Jedlička, Na okraj nových brusů. Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 57n.

[2] Srov. B. Havránek, Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český, Naše řeč 36, 1953, s. 19n.

[3] V. V. Vinogradov — B. A. Serebrennikov, O sostojanii i zadačach sovetskogo jazykoznanija, Izvestija Akademii nauk SSSR, otd. lit. i jaz., 1954, s. 326.

[4] Srov. zprávu o ukázkovém čísle tohoto slovníku a o výsledku ankety v Naší řeči 36, 1953, s. 309n. a 38, 1955, s. 25n.

[5] Fr. Trávníček, Spisovná česká výslovnost, 2. vyd., Brno 1940.

[6] B. Havránek, Učení češtině na nových cestách, Tvorba 19, 1950, s. 43 (přetištěno v Českém jazyku 1, 1950/51, s. 84). — Fr. Trávníček, Vyučování mateřštině ve světle Stalinových statí o jazykovědě a jazyku, Český jazyk 1, 1950/51, s. 129.

[7] Srov. na př. spisek Fr. Trávníčka Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně a na nižším stupni školy střední, Praha 1934.

[8] Srov. poznámku o tom v minulém čísle Naší řeči, s. 114, pozn. 4. V pozn. 3 na téže straně je odkaz na články o téže věci ve Slově a slovesnosti.

[9] Srov. soubor statí v Knize o překládání, Praha 1952, posudek v Naší řeči 36, 1953, s. 289n. Srov. i jednotlivé kritiky překladů v Naší řeči a ve Slově a slovesnosti.

[10] Viz souhrnné zprávy o nich v Naší řeči 36, 1953, s. 171n. a 38, 1955, s. 109n.

[11] B. Havránek, Mluvnická kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 8n.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 5-6, s. 146-158

Předchozí Jaromír Bělič: Nové údobí ve vývoji českého jazyka

Následující František Trávníček: Josef Zubatý jako bohemista