Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k normalisaci hornického názvosloví

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Každá normalisace názvoslovné soustavy musí se opírat nejen o studia věcná, o analysu, klasifikaci a definici pojmů, ale i o studia jazyková, o jazykové hodnocení pojmenovávacích prostředků a o výběr z užívaných a shromážděných synonym.

Příčinou synonymity pojmenovávacích prostředků v odborném vyjadřování je zpravidla ta skutečnost, že se názvy šíří ústní tradicí v určitých geograficky nebo společensky omezených prostředích, nevázány celonárodními normami písemného spisovného vyjadřování. Typickým příkladem takového systému pojmenování založeného téměř výhradně na ústní tradici je názvosloví karetních her, na území českého jazyka značně nejednotné; také na př. vyjadřování myslivecké není dosud ve spisovných projevech dostatečně propracováno a vytříbeno, takže hranice mezi názvy skutečně odbornými, spisovnými (termíny) a výrazy slangovými není úplně [199]jasná. Začíná-li se takové názvosloví uplatňovat ve spisovných projevech, cítí se vždy potřeba jednoty, výběru a ustálení nejvhodnějších názvů, potřeba normalisace.

V hornictví je jazyková situace podstatně jiná. Hornictví má dlouhou písemnou tradici a jeho názvosloví je zachyceno již v početné řadě odborných děl a slovníků.[1] Většina z těchto slovníků si však kladla jen cíle informativní, chtěla seznámit s významem odborných názvů českých (tak na př. Arnošta Vysokého Materiál k slovníku technologickému, Litomyšl 1861), nebo u překladových slovníků informovat o možnostech překladu názvu cizího. Jeden z posledních hornických slovníků, Hornicko-hutnický slovník německo-český O. Langhammra z r. 1935, v předmluvě uvádí: „Čím více jest výrazů pro jeden a týž pojem a jeho jemné odstíny, tím dokonalejším jest také způsob vyjadřování.“

Tato snaha o synonymickou bohatost — podobná snahám našich obrozenských buditelů[2] — vedla autora k tomu, že na př. sloveso schrämmen překládá devíti českými ekvivalenty. Zachycuje tedy s kronikářskou pečlivostí stav názvosloví v určité době, ale shromážděný materiál jazykově netřídí a nehodnotí, neklade si otázku normy.

Nedostatek pevné a ustálené názvoslovné normy odráží se pak i v odborné literatuře. Jako příklad citujeme několik míst z Úvodu do hornictví z r. 1944: Dobývání v plástech (etážích, patrech) čili v lávkách (nadpis na s. 115), … výstroj se vyráží čili rabuje strojními vrtáky (110), … sloj se podbrázdí čili podšrame (110), … havíř rozeznává čerstvé čili úvodní nebo vtažné větry (231), … klece mají záchyty čili chytadla (365), … podle účelu máme brzdy provozní čili jízdné (manévrovací) (366) — atd., téměř na každé stránce textu.

Při uspořádávání a normalisaci hornického názvosloví bude tedy prvním úkolem vyrovnat se s touto rozkolísaností názvosloví a synonymické shluky názvů zhodnotit jazykově na základě shromážděného a rozbíraného materiálu. Podobně chápal svůj úkol i autor polského terminologického slovníku hornického[3], který v úvodu praví, že „taková práce (uspořádání názvosloví) musí být založena na rozsáhlých studiích a opírat se o jazykovou kulturu“.

Ve svém příspěvku pokusíme se o takový rozbor dvou odborných [200]hornických pojmů a jejich pojmenování pro potřeby hornického terminologického slovníku připravovaného Ústavem pro jazyk český.

Zastavíme se nejprve u souhrnného názvu pro různé druhv dobývacích strojů, jimiž se v uhlí vytvářejí brázdy a někdy i záseky. V literatuře se dnes vyskytuje pro tento stroj několik pojmenování: šramací stroj, šramačka, zářezný stroj, řezací stroj, brázdicí stroj, brázdič, brázdička, vrubovka. Langhammer v citovaném slovníku uvádí ještě názvy brázdidlo, šramadlo, šramovka (s přívlastkem strojní nebo strojová), Příruční slovník jazyka českého navíc ještě šramka a šramovačka.

Názvy se základem šram- jsou v odborných pojednáních řídké zvláště po r. 1945, ačkoli jsou jistě nejstarší a pocházejí z doby, kdy se při tomto způsobu dobývání uhlí používalo nástrojů primitivnějších. Jakmile se však pro tento pojem a pojmy s ním souvisící ustálila nová synonyma domácí (brázdička, brázdění, brázda a p.), začíná se pociťovat odlišné stylistické zařazení původně přejatých slov a ta ze spisovných projevů čím dál víc ustupují.

Názvy zářezný nebo řezací stroj vyskytují se v odborné literatuře také poměrně ojediněle, zřejmě proto, že základ jejich pojmenování, totiž „řezání“, není odborným hornickým výrazem a názvy nemají oporu v soustavě pojmenování.

Nejčastější jsou v dnešní době pojmenování vycházející od slovesa brázditi a od podstatného jména brázda jako náhrady za starší šram. Ačkoli se vyskytují ještě ojedinělé hlasy, že brázda není pojmenováním nejvýstižnějším, přece jen se ve svém odborném významu (hluboký zářez rovnoběžný s nadložím a podložím) ustálila a je základem k tvoření dalších odvozenin. Všechna tři synonyma, brázdicí stroj, brázdič a brázdička, mají v literatuře téměř stejnou frekvenci; s hlediska terminologického je z nich nejméně vhodný brázdič, poněvadž označuje také řetězový pás, který je součástí brázdicího stroje, a kromě toho horníka brázdicí stroj obsluhujícího.

Nově se po r. 1945 objevila vrubovka, na Ostravsku pod vlivem polštiny a jinde pravděpodobně i pod vlivem ruštiny. Uplatňuje se zejména v jazyce hovorovém a v reportážních zprávách novinářských; v odborných pojednáních užívají tohoto pojmenování jen někteří jednotlivci. Vrubovce jako odbornému termínu je na závadu to, že je jako pojmenování isolována (neexistuje vrub, vroubiti a p.), ačkoli s okolními pojmy těsně souvisí.

Na základě tohoto hodnocení se v připravovaném hornickém slovníku označují názvy se základem šram- jako nespisovné, zářezný stroj, řezací stroj, vrubovka a brázdič jako neodborné. Zbý[201]vají jako odborné termíny jen názvy dva, brázdicí stroj a brázdička, což jistě není jednotnosti terminologie na závadu. K podobnému výsledku dospěl i Vl. Michálek v cyklostylovaném Seznamu rusko-českých hornických výrazů z r. 1953.

Jiným příkladem rozkolísanosti hornického názvosloví jsou synonyma lavice, lávka, plást a vrstva pro jeden ze základních útvarů uhelných ložisek (rusky sloj, německy die Bank). Rozlišení těchto synonym pro potřeby normalisace je o to obtížnější, že se mezi nimi objevují menší významové rozdíly, které někteří uživatelé respektují, jiní nikoli, a že se tu hledisko obecně geologické prolíná s hlediskem hornickým (dobývání uhlí a jeho metody).

Pojmenování vrstva se vyskýtá nejčastěji v nejširším a nejobecnějším významu geologickém. Tak u Jičínského (s. 16): „Sloj je hornický název pro takové sedimentární ložisko užitkového nerostu, jež tvoří na velkou plošnou rozlohu rubatelnou vrstvu (lavici) o téměř stálé mocnosti.“ Nemusíme tedy o vrstvě jako o odborném hornickém termínu uvažovat, protože při dobývání užitkových hornin je tento geologický pojem zastupován různými názvy (sloj, žíla a p.). Pojmenování lavice v tomto významu dnes silně zastarává a neuvádí je již žádný z odborných slovníků poslední doby (Parma, Teyssler-Kotyška, Langhammer, Michálek), i když se u starších autorů ještě občas vyskytne.

Zbývají dvě pojmenování, plást a lávka; rozdíl mezi nimi se snažil rozlišit již Vysoký. Lávka (v jeho názvosloví lavice) je díl plástu oddělený od ostatních jalovými nebo prorostlými mezivrstvami, t. zv. proplástky. S hlediska geologického uložení nebude — zdá se — takové rozlišení nutné a většina autorů vystačí s pojmenováním plást („sloj se skládá ze tří plástů“ a p.). S hlediska dobývání uhlí však lávce přibývá ještě jeden význačný významový rys: je to takový plást, který je rubán samostatně. Z tohoto významového odstínu vznikl i běžně užívaný název dobývací metody, t. zv. lávkování, t. j. dobývání uhlí odděleně po jednotlivých lávkách, zvláště v povrchových hnědouhelných lomech, kde je sloj prostoupena pevnějšími proplástky. V povrchovém rubání je to pojmenování jednoznačné, které nemá vedle sebe žádná synonyma; v hlubinném rubání, kde se tohoto způsobu u mocnějších slojí rovněž užívá, je bohatá synonymie: dobývání v plástech, v etážích, v patrech, v lávkování a j.

Ukazuje se tedy prospěšné naznačený významový rozdíl mezi plástem a lávkou i při normalisaci hornického názvosloví zachovávat a také lávkování ponechat jako odborný termín pro skutečné dobývání v lávkách. Lavici pak budeme hodnotit, užije-li se jí [202]dnes v odborných pojednáních, jako název nespisovný, zastaralý a vrstvu budeme charakterisovat jako termín geologický, nikoli přímo hornický.

Ukázali jsme na dvou vybraných příkladech, jak se hlediska jazyková, resp. jazykově terminologická uplatňují při práci na normalisaci názvosloví. Viděli jsme však také, jak není možno pominout ani stránku věcnou, detailní znalost příslušného oboru. Můžeme proto jen znovu připomenout skutečnost dnes už často zdůrazňovanou, že dnešní odpovědné úkoly terminologické je možno úspěšně plnit jen v těsné spolupráci jazykových odborníků s pracovníky jednotlivých oborů.

[1] Viz na př. článek K. Sochora v Jazykovědných zprávách Státní studijní knihovny v Ostravě (duben 1954), v němž je ve zkratce shrnut i vývoj hornického názvosloví.

[2] Srov. Al. Jedlička, Josef Jungmann a česká terminologie linguistická a literárně vědná, Praha 1948.

[3] Stanislaw Gisman, Słownik górniczy, Katowice 1949.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 198-202

Předchozí Václav Machek: Výklady slov

Následující Václav Křístek: Suchar, sucharský, sucharství…