Václav Nešpor, Ludmila Korblová-Tichá
[Posudky a zprávy]
-
Václ. Nešpor
Před bouří. Novella od Růženy Čechové. Topičův sborník, roč. VI, čís. 10.
Topičův sborník literární a umělecký přinesl v letošním červencovém čísle novelku, o které máme své pochybnosti po stránce literární i umělecké; o tom však zde nechceme rozhodovati. Ale po stránce jazykové jí nemůžeme pominouti mlčením; tu nečiní zadost požadavkům literárního díla. Jazyk se tam hemží nesprávnostmi a místo názorně vyjádřených představ setkáváme se tu s nejasnostmi, ba i jazykovými nehoráznostmi.
Odpustili bychom snad spisovatelce chyby pravopisné (»nepytvám srdcí« a p.), ačkoliv ani spisovateli nesmí býti za těžko nahlédnouti do Pravidel českého pravopisu.
Ale před poklesky tvaroslovnými nelze již zavírati očí. Píše-li spisovatelka »chtěla bych, aby z neubývajícího hroznu… jsem mlsala«, nebo »uhlídala jsem ještě jednou Irra… zdánlivě klidného, jež za veliké zpropitné vyluzoval…« atp., musíme položiti proti tomu veto. Tak daleko volnost spisovatelova, ba vůbec ničí, nesahá. »Hoši u vesel jsou sluncem obarvení…« snad jest tisková chyba m. obarveni. Ale není jí už: »Sdělte mi adresu vašich (!) rodičů…« (m. svých).
Nejvíce na štíru jest však pisatelka s vazbami a významem slov, z nichž mnohá si sama strojeně tvoří. Tak sloveso otvírati pojí se u ní s genitivem: »klouče … ústek otvírá jako malý okounek«; místo »vyjížďka nebyla marná« říká: »ostatně nebyla zmarem vyjížďka«. »Vzácní lvi se opevňují v klecích pověstných (!) zvěřinců …«, »nutila do řeči žertovný tón« jsou jiné takové neobvyklé vazby. Spisovatelce zdá se neznám rozdíl mezi »slunný« a »sluneční«; znáť jen »slunnou barvu« a »slunné políbení«. A což říci o tom, že chce »ránu zmazliti«, že hrdinka její »trestně zasyčela ke hroznu«, že ji manžel »uzakrytými objížďkami uvádí do zmatku«?
Jinde slyšíme od spisovatelky, že divošský Akki kousl v obraně svou milenku, která jej »ťala otrněnou obryní růží až k dovykrvácení«, takže jen lékařská pomoc jej zachránila. Divné vědomosti fysikálně-zeměpisné projevuje věta: »Narodila se… takové seveřance, která od polárních září (!) má zteplené (!) srdce.« »K názornosti nikterak nepřispívají nelogičnosti: »Chtěla bych, aby z [212]neubývajícího hroznu neubývajících zrn do neubytí jsem (!) mlsala…«, nebo líčí-li se hrdinka, kráska násilím provdaná za bohatého a krásného muže, která, když muž pro ni přijde na palubu lodní, se zlobí a »byla takřka viditelnou«.
Dočteme-li povídku do konce, poznáváme, že si spisovatelka hraje se slovy, nepronikajíc v jejich význam, že užívá s oblibou obratů strojených, aby dosáhla dojmu jakési vybranosti, noblesy, a při tom nepozoruje, jak barbarsky si počíná s naším nejdrahocennějším statkem po otcích. Je-li ten, kdo ničí staré památky — knihy, obrazy, sochy — kárán a trestán, bylo-li by správno, aby kazitelé řeči naší — nejvzácnější památky po Husovi, Blahoslavovi, Komenském a všech nejmenovaných i neznámých pradědech — byli za to chváleni?
Ludm. Korblová-Tichá
O téže povídce došel nás současně také posudek od odborné učitelky Ludm. Korblové-Tiché, který rovněž vytýká nečeské a neobvyklé obraty řeči a slohu R. Čechové. Vyjímáme z něho: Pokořuje se něčemu na mne jako černoch svému bůžku (m. koří se něčemu na mně). — Víte, co je o králi (snad při králi?) největší zajímavostí? On, pocházející z říše, kde o krůpěj (pro krůpěj) zabíjejí se vysocí magnátové, kde žije (!) voda jen v bajce a v krvi nedokrevných žen. — Proč jsou lidé takoví smutní polypové, zapomínající v pokušeních srdce, citu, všeho duševně darovaného, jen chapadly oceňují svoji platnost. — … že mne bude svazek před oltářem s tygrem škrtit … (m. svazek s tygrem, před oltářem uzavřený nebo požehnaný). — Král pouště jej moří k zešílení svou užaslostí ke mně. (Jak to myslí?) — Na její zpěv se naplnila paluba. Sesmrákalo. — Referentka dodává: Nevyčerpala jsem všeho, co tam uráží smysl pro čistotu mateřštiny. Unavuje a znechucuje taková četba ve vážném časopise, jakým jest Topičův Sborník.
Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 7, s. 211-212
Předchozí B.: Dcery země
Následující Úřední čeština