Zbytečné novoty

[Drobnosti]

(pdf)

-

VČETNĚ. Toto slovo se podle Kottova Slovníku vyskýtá asi od r. 1850 za lat. inclusive, něm. einschliesslich, eingerechnet. Je to slovo prazbytečné, bez něhož čeština obstávala sta let a dovedla by obstáti i dále; ale celkem žilo posud v ústraní úředních spisů a ojedinělých knih vědeckých, až asi ode dvou let se šíří v jazyk živý. Jak je nepřirozené, viděti nejlépe z nesnází, jež působí: nikdo neví, jak s ním spojovati jméno toho, co se má »včísti«. A přece se kde kdo bojí se mu vyhýbati. Naše divadla a hudební i zábavní podniky na př. oznamují ceny míst »včetně válečných příplatků«, »včetně zemské dávky« atp.; naše pýcha, Národní divadlo, dává na vybranou hned dvě vazby a má ceny míst »včetně s přirážkami pensijními a válečné dobročinnosti« (pachatel tohoto oznámení snad ani neví, že se mu povedl překrásný mluvnický »hlavolam«); s radostí při tom zaznamenáváme, že divadlo smíchovské má zkrátka a po česku »ceny míst i s dobročinnou přirážkou válečnou«. Podle zprávy z bojiště našli kdesi Němci v místě, jehož znova dobyli, »německé posádky včetně zanechaných raněných probodnuty«; obchodníci zase oznamují v dobách drahého papíru ceny zboží »včetně obal«; kdo ví, nebudou-li letos nezdarové hltati na př. třešně »včetně pecek«, »včetně s peckami« nebo »včetně pecky«. Zde všude naši předkové a dnešní venkovan i prostý dělník, nezkažený touhou, mluviti »učenou« češtinou, stačí pouhou předložkou s, zesílenou leda ještě spojkou i (ceny s přirážkou, i s přirážkou, s obalem atd.). Jinde čeština skutečná si dovede pomoci slovem počítajíc nebo počítaje; na př. »byl jsem týden na cestách, počítaje den odjezdu«; »mám dovolenou od 15., ten den v to (do toho) počítajíc«.

PŘEDEM. Dnes se skoro všecko dělá »předem«; zvláště často »předem« děkujeme za věci, o nichž »předem« víme, že…« atd. Pravda: říká-li se ode dávna napřed, zpředu, odpředu, popředu atp., není zrovna neštěstí, řekne-li kdo kdy také předem, ačkoli před je předložka, a předložky se sice pojívají s předložkami jinými, ale aspoň obyčejně se samy o sobě nesklánívají (říkáme veskrze, naskrze, naproti, ne skrzem a pod.): ale proč se snažíme mermomocí mluviti tak, aby nám neroz[184]uměl Čech, neznalý městské hantýrky? Či říká se nebo říkalo se předem místo napřed také někde ve skutečném, živém hovoru?

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 6, s. 183-184

Předchozí B.: Jan Gebauer

Následující E.: O vydávání našich klassiků