Kdyžtě

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. Š.) O tomto slově jsme musili vykládati v I. ročn. tolikrát, že to mrzelo nás a jistotně i naše čtenáře; nebudeme o něm vykládati znovu dopodrobna. Jen tolik opakujeme, že -tě je správné jen, kde se rovná přivěšené částici -ť se slovesem je. Tak píše na př. Blahoslav (Gram. 169) »tmyť sou nám« (učí tam ovšem, že tmy je zbytečný latinismus, podle lat. tenebrae, m. tma), ale »tma-tě (= tmať je) nám«; věděl také na př., že se říká »ontě (= onť je) z mrtvých vstal«, ale »onť jest z mrtvých vstal«, »šeltě již«, ale »šelť jest«; tak [30]čteme na př. správné »živať jest duše tvá, že-tě (= žeť je) tobě zabránil Hospodin vylíti krve« 1. Sam. 25, 26 Kral. Proti spoustě dokladů správných se odedávna vyskytují i jednotlivé doklady nesprávné (již v 14. stol. »nebotě to nás činí silné« v Ev. sv. Mat. s homiliemi 377b, »také tě posel zpraví, ježtotě jest viděl, jako sau šli z Klenového do Tejna«, »tentě jen jako vykrmený vepř sedí« Zuz. Černínová 92); ale zdá se nám, kdo napodobí starý způsob mluvení, v živé mluvě zaniklý, že má dbáti mluvnické správnosti, ne dokladů mluvnického nedorozumění. Jinak máme radost, že dnes, tři léta po naší polemice, skoro nikdo již kdyžtě nepíše. Vždyť toto slovo ani v staré době nebylo oblíbeno; k jedinému dokladu, ovšem správnému, jejž jsme znali z Jungmanna, přibyl nám za tu dobu jediný, zase správný, z výkladu Kral. na 1. Sam. (= 1. Král.) 10, 12: »protož, kdyžtě (= kdyžť je) se i Saulovi týchž darů… dostalo, přejtež mu toho«.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 1, s. 29-30

Předchozí Což

Následující Latinský koutek