Časopis Naše řeč
en cz

Kdyžtě

[Drobnosti]

(pdf)

-

O tomto slově jsme vykládali v č. 1. a domnívali jsme se, že naši spisovatelé a novináři je vymyslili, aby mohli rozeznávati větu příčinnou od věty časové tak, jak ji němčina rozeznává spojkou nachdem vedle časového als. Dostalo se nám poučení jiného. Také latina dovede vyjadřovati příčinu a současný nebo předchozí děj větami s touže spojkou cum, jenže sloveso mívá druhdy v obojích větách tvar různý. Aby gymnasisté toto dvojí cum rozeznávali, stvořili prý jejich pečliví učitelé slůvko kdyžtě za takové cum, kde věta jím se počínající vyslovuje okolnost, která nějak odůvodňuje obsah věty hlavní, a se zlou prý by se potázal studentík, jenž by na př. u Cicerona našel větu, kterou by po česku nejraději řekl slovy »když člověk má rozum, bůh jistě má rozum vyšší«, ale nepoložil by v překladě školním »kdyžtě člověk má rozum« atd. Také jsme se učívali na gymnasiích latině, ale této moudrosti jsme tenkrát neslýchali. Ani nemyslíme, že by se jí dostávalo dnes žákům všem všude. Pánů professorů prosíme, chtí-li rozlišovati věci, kterých spojkou samou latina nerozlišuje, jako jich nerozlišuje ani čeština, aby je rozlišovali slovy českými a nevymýšleli zbytečných slov nových, ze[59]jména pak aby shověli žáčkovi, kterému by se přese všecku ochotu takové kdyžtě zpříčilo na českém jazyce, jejž si z domova přinesl do školy.

Jak pevné kořeny toto nešťastné slovo pustilo právě na školách středních, viděti z jiného poučení, jehož se nám dostalo od professora gymnasijního. Píše nám, že má mnoho svých poznámek a výpiskův a míní, že je dativ sdílnosti, jakož v některých krajích (i v Praze »já tě dám« místo »já ti dám«) říká se místo ti. Doklad poslal jediný, jejž jsme znali i my (z Jungmannova Slovníku): »Kdyžtě nemohl žádný bůh všech národů a království vytrhnouti lidu svého z ruky mé,… nadtoť ovšem bohové vaši nevytrhnou vás z ruky mé« 2. Paral. 32, 15 Br. Neporozuměl však tomuto dokladu správně. Kdyžtě je v něm »kdyžť je« = »kdyžť jest«, jako o několik řádků dále z Haranta má týž slovník »kdyžť jsou (ne kdyžtě jsou!) Boha hněvali«, a jako v jiných dokladech, kde ve větě by sloveso jest nemělo místa, táž bible má jen kdyžť. Kdo by nás v našem soudě chtěl zvrátiti, musil by dobrými doklady provésti, 1. že místo ti říkali již naši předkové, na př. bratrští překladatelé bible, 2. že říkali také kdyžtě, kde toho slova nelze vykládati za kdyžťje. Pokud to se nestane, budeme míti kdyžtě, jak se ho dnes užívá, za slovo nečeské, nemající základu ani v mluvnickém tvaru, ani v řeči staré, ani v dnešní mluvě lidové. Je-li již nezbytná potřeba lišiti příčinné když od časového, proč se nemá voliti tvar kdyžť, který by sice byl archaismus (po našem soudě zbytečný), ale nebyl by, řekněme to, mluvnickým nesmyslem? Říkává se (anebo se říkalo) »totě hrůza« — »toť je hrůza«, ale neříká se a byl by mluvnický nesmysl, kdyby se říkalo »totě jsem blázen«, »totě jsou věci«, »totě je hrůza«, protože totě samo není nic jiného než toťje; podobně se říkávalo: na př. »jižtě pozdě«, »tototě puost«, »co tě, muoj synu, proč nařiekáš« (Hrubý z Jelení) atd., kde všude -tě není nic jiného, než -ťje. Říká se ovšem také »na moutě«, i kde - takto rozkládati nelze. Ale taková zvolání ráda se stávají pouhými citoslovci, jejichž vlastní smysl a původ se zapomíná. Jak vzniklo namoutě, nevíme, ale nepochybujeme, že vzniklo z něčeho, kde - zase původně bylo oprávněno, na př. z nějaké plné věty jako »na mou (duši) ť je to pravda« anebo z něčeho takového.

Také p. dru. Jar. Boreckému v 4. č. Topičova Sborníku je spojky kdyžtě líto; nadužívání spojky této prý není pěkné, »ale brojiti proti ní tak, že čtenář může dospěti mínění, že užívati jí je vůbec vadné, tedy i tam, kde smysl jí žádá, jest upřílišené«. Opravdu si přejeme, aby čtenář tohoto mínění dospěl, a doufáme, že ho bedlivější úvahou dospěje i p. dr. Borecký.

Někteří pánové slovem živým, psaným i tištěným nám dali na srozuměnou, že bychom měli nechati mluvnických a historických výkladů a říkati jen, že »toto je chyba, má se říkati a psáti tak« a dost. Již z to[60]hoto sporu o kdyžtě asi poznají, že bude i dále potřebí některé výklady podpírati důvody vědeckými, aby bylo lze zkoušeti jejich správnost. A také bychom rádi vzbudili trochu úcty a lásky jednak k bohatým a krásným dějinám českého jazyka, jednak k poctivé jadrnosti řeči lidové, kde se jí ještě nedotkl ničivý shon větších měst; a toho nedovedou suché brusičské zákony, ať se tisknou v knize nebo v časopise.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 2, s. 58-60

Předchozí »Macha«

Následující Zodpověděti — zodpovídati se — zodpovědnost

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1