Ještě jednou »kdyžtě«

[Drobnosti]

(pdf)

-

Prof. Ferdinand Strejček uveřejnil ve Věstníku č. prof. (24, 135 n.) »Několik poznámek« k našemu časopisu. Není poprvé, že vykládá o otázkách správnosti jazykové, a jeho stanoviště jest známo již z jeho projevů dřívějších. Prof. Strejček si přeje větší shovívavosti, než mívali brusiči starší; soudí, »že »Naší Řeči« bude třeba leccos obhajovati z toho, co z českého jazyka vymycuje prosté ochotnictví nebo pověstné »koníčkářství«« a uznávati, že i jazyk se vyvíjí a mění.

To jsou věci, s nimiž se srovnává i mínění naše; prof. Strejček uvádí toho z našeho časopisu některé doklady a dokladů takových on i jiní čtenáři naši časem najdou asi více. V jednotlivostech samých nebude vždy snadné najednou dospěti shody a naskytnou se otázky podrobné, jež budou potřebovati podrobné úvahy a výměny mínění různých: a »Naše Řeč« nebude se zavírati proti mínění odchylnému od mínění jejího. Ale ovšem, ne sama »Naše Řeč«, ale otázky samy vždy budou vyžadovati, aby byly řešeny nikoli obecnými větami zásadovými, nýbrž důvody věcnými, a ty důvody musí býti budovány způsobem vědeckým na základech, vzatých z nepochybných fakt jazykových. Víme, že výčitky brusů nebývaly vždy vědecky plně oprávněny, a máme nejlepší vůli, jejich chyby odkrývati a sami se jich vystříhati: ale máme za to, že bychom nekonali plně úkolu, jejž jsme podnikli, kdybychom nevyhledávali také nesprávností, jichž brusy nepoznaly. Proč to či ono máme za nesprávné, budeme vždy vykládati, jak dovedeme, mimo chyby, každému patrné: ale prosíme, aby se věřilo, že důvody naše jsou věcné, třebas někdy snad před soudem odborným a věcným neobstojí. Chyba člověkem vládne, i redakcí »Naší Řeči«: ale »ochotnictví«, »koničkářství« a podobné věci ani jí se nelíbí.

Prof. Strejčkovi se zdá, že »»Naše Řeč« počala také již upadati v chybu starých »brusů« a zle horliti proti takovým tvarům, jež jsou snad jednotlivci nepohodlny (jsou jeho »koníčkem«, jak říkáme), ale jinak jazyku naprosto neškodné.« Míní »příšernou popravu spojky kdyžtě, která volá o soucit v obou prvých číslech«. A pak dokazuje, ne že kdyžtě je »koníček« anonyma, »který otiskl první výpad proti kdyžtě na str. 28«, nýbrž že jeho vědecké důvody jsou nesprávné. »Že tvaru tě v dativu užívali již naši předkové, o tom se může každý přesvědčiti v Gebauerově »Historické mluvnici« (Díl III, č. 1, 527).« Tam se dočítáme, že se místy říká v nové době tě místo ti, a pak že paní Zuzana Černínová z Harasova r. 1652 dvakrát napsala tě místo ti. Aby čtenář viděl, co to znamená, přidáváme, že jde o důvěrné, rodinné listy, v jakých i nejlepšímu znalci pravopisu a mluvnice se leckdy přihodí něco lidského, že paní Zuzana jinak skoro v každém dopise má několikrát ti, tě atd., a pokud vidíme, vždy správně, že jde o 17. století, v němž se vůbec psávalo všelijak, že podle jazykozpytu srovnávacího i slovanského tě není ti, a že ony dva doklady jsou jediné (proti statisícům správných), které Gebauer znal z písemních památek od 13. st. do své doby; za takových okolností bývá v mluvnictví zvykem, domýšleti se nějaké písařské chyby, a neučinil-li toho Gebauer, vidíme v tom svědectví, že tyto doklady znal ne z výpisků svých, nýbrž z nějaké seminární práce. Že nicotnost oněch dvou dokladů sám prof. Strejček cítil, zdá se z jeho slov, že »to je celkem věc vedlejší«: ale měl se vyjádřiti určitěji, anebo raději o rovnici tě = ti nemluviti. Připouští, že -tě je snad opravdu z -ťje (o čem každého mohou přesvědčiti na př. doklady Jungmannovy), tedy kdyžtě z kdyžť-je, ale vykládá, že již v 16. st. jest v minulém čase bylo zastaralé (říkalo se nesl, ne nesl jest) a ptá se proto, zda by by byli překladatelé bible užívali [126]zkráceného tvaru je »tak mechanicky, že by je byli stahovali s předcházejícím příklonným ť v tě.« Kdyby »anonymus« něco takového byl řekl, byl by řekl opravdu něco pošetilého. Ale i prof. Strejček snad ví, že tvar jednou utvořený netvoří se v každém jednotlivém případě znova, nýbrž že se již celý opakuje, jak byl utvořen: či, chce-li kdo říci vždyť, řekne nejdříve vždy, pak přidá ť a tak na konec si sestaví celé vždyť. Podle mínění anonymova kdyžtě vzniklo z kdyžťje, a pak se tak říkalo dále, až slovo to vyšlo z obyčeje. Ale užívalo se ho v starší době s významem, jaký mu sluší podle jeho původu, t. j. ve větách, kde sloveso je opravdu mohlo míti místo. Až v st. 19. bylo kdyžtě vzkříšeno k novému životu jako náhrada latinského příčinného cum (naši předkové v tomto smysle říkávali poněvadž, což našemu knižnímu jazyku se stalo podle významu stejným se spojkou protože). Ale ti, kdo kdyžtě vzkřísili, slovu tomu nerozuměli, užívali ho proti starému způsobu na př. i ve větách jiných osob, než osoby 3. j. č., a tak se dostalo i do písemnictví. Lidový jazyk, který jediný by měl právo rozšířiti význam slova takovým způsobem, slova kdyžtě dnes vůbec nezná (nemluvíme o lidech, kteří se mu naučili z knih nebo na školách), velký počet spisovatelů dnešních ho ani neužívá (a nejsou to nejhorší z nich): prof. Strejčkovi se zdá to ubohé kdyžtě »neškodným«, nám nesprávným. A tohoto mínění se nevzdáme, dokud neuslyšíme důvodů lepších, než jsou důvody prof. Strejčka.

Prof. Strejček přidává, že se říkalo také ačtě, a příklady z Bible že má zase Jungmann, »které by zde však nerozhodovaly« (protože totiž i v nich jde o věty, v nichž -tě mluvnicky je -ťje). Ale Klicpera r. 1823 napsal verše »po kmínovce, po perlovce dělá zase jiné kusy, ačtě málokdy jich zkusí«. Máme zase vykládati, že Klicpera zde užil slova, kterému sám již dobře nerozuměl, protože již dávno vyšlo z obyčeje? Či obohatíme knižní jazyk i tímto ačtě? Vždyť ani Klicpera není sám, který tvarům s -tě nerozuměl. Prof. Emanuel Pavelka v Čáslavi, který nás také upozornil, že kdyžtě má na př. Kořínkova Skladba (1898) v § 385 a Skladba Niederlova-Steinmannova (1898) v § 656, píše nám, že již Erben v 3. vyd. Kytice se mate: »Nedbátě však matka, na to« (Poklad v. 199, v st. vyd. »nedbáť ale matka na to«); podobně u Jablonského: »Jsoutě pak ty vzácné dary: jazyk, srdce s rozumem« (62), u Čecha: »Jsemtě v jeho moci« (Anděl, První 8, 2. vyd. 66), »abychtě rostla« (Jarní déšť, t. 104), »všaktě k dobrým koncům dospěje bouře« (Podobenství v Nov. pís.). Z pamětní knihy městečka Bílého Podolí (k r. 1839) vylovil prof. Pavelka také tuto perlu: »V době pobytů zde asi Tři Měsiců byli tito měřičové mimo Jich cís. slůžné od rolniků dobrovolně ve stravě podporované, antě byli ženaté«. Jestliže kdyžtě, proč ne také antě?

Pro radost prof. Strejčkovi, zase podle listu prof. Pavelky, ještě doklad, kde i nejvyšší moc jazykotvorná, lidový živý jazyk, rozšířil -tě přes původní míru (jako se stalo asi v »na moutě« podle našeho výkladu, který se prof. Strejčkovi tolik nelíbí). Říkávalo se »jak (jakž, jakť atd.) jsem živ, toho jsem nevídal«, podobně »jak jsi živ«, »jak jest živ« atd.; zřídka nalézáme v starší době doklady bez slovesa (»jak živ«). V 3. os. j. č. místo »jak jest živ« bylo ovšem možno také říci »jak-tě (t. j. jakť je) živ«; tak v legendě o sv. Kateřině »ežť (žeť Kateřina) najprvé právě (skutečně) múdrého, jakž tě živa, dnes uslyší«, což v Passionále (Výb. 1, 295) řečeno slovy »ať řieci musí, ež (že) je, jakž je živa, dřieve mudrcóv nevídala«. Dnes se říká obyčejně »jakživ«, ale také »jaktěživ« (v mn. č. »jaktěživi«) o kterékoliv osobě (»neuvidíš jaktěživ« Čech, Snové, První b. 29). Co si jazyk živý utvořil, jest jeho majetkem, a je-li schopno života, dobude si práva i v písemnictví. I jednotlivec smí tvořiti slova a tvary nebo vazby atd., ovšem v duchu svého jazyka, t. j. podle jeho povahy mluvnické a slovní; jazyk živý si z takového díla jednotlivcova osvojí, čeho potřebuje a co se mu hodí. Ale tvoří-li či odjinud (na př. ze starého jazyka nebo z nářečí) vybírá jednotlivec věci, kterých nelze srovnati s mluvnicí jazyka, o nějž jde, prohřešuje se proti němu. Může ovšem býti spor o to, co je správné, co nesprávné, a je právem anebo i povinností strany té i oné, aby své [127]mínění dokazovala: má-li jedna z nich důvody chatrné, zvítězí strana druhá. Ale odbývati při samém začátku pře protivníka »koničkářstvím«, je nespravedlivé a nedůstojné.

A když se již dotýkáme také způsobu sporu, přidáváme ještě jinou poznámku. Prof. Strejčka se asi nelibě dotkla věta na str. 59 »N. Ř.«, že neporozuměl dokladu redakci poslanému správně. Tuto větu »anonymus« hned dokazoval, a protože podle jeho mínění prof. Strejček jeho důkazů nevyvrátil, opakuje ji i dnes. Prof. Strejček napsal m. j. (na str. 139): »že… »jediné správný« výklad páně anonymův nezdá se mi ani dnes možným«. Podle uvozovek každý čtenář »Věstníku« se bude domnívati, že »anonymus« výklad svůj nazval »jediné správným«: a to není pravda. Na téže str. jsme napsali, že z mnohých poznámek a výpisků, o nichž prof. Strejček mluvil v svém listě, poslal jediný, »jejž jsme znali i my (z Jungmannova Slovníku)«. Ve Věstníku (na str. 140) se píše: »Mám však výpisek vlastní (pan X o nich pochyboval)«, což zase není pravda. Kdyby snad p. prof. uznal za dobré, ještě jednou se někde o nás zmíniti, prosíme, aby našich slov nepřekrucoval.

Ostatní části referátu prof. Strejčka, v nichž místo důvodů vědeckých nastupuje; nelíbí se mi nebo: líbí se mi a kde se dovolává proti nám i nezbytného Svatopluka Čecha a J. V. Sládka, pomíjíme; nepouštíme se ze zásady do rozprav a dokonce už ne do polemik nevědeckých a neučiníme tedy výjimky ani u prof. Strejčka, třebas bychom si vážili osoby jeho. Jenom nezatajíme svého podivení, jak se může on, profesor češtiny, zastávati vazby »zazlívati někomu něco« a užívati slova »obhajoba«, jak může vlas a vous (místo vlasy, vousy) nazývati »prastarým usem bás-nickým« (za »usus« není českého slova?), vytýkati slova »povážlivý« a »dosíci«, opravovati: »kteří se… snažili« na: »kteří… snažili se…«, vytýkati cizomluv »vulgární« ve výnose zemské školní rady a nahrazovati jej slovem »nízký« nebo »sprostý«, když přece sám užívá zbytečných slov cizích a tam zjevně to není ani jedno ani druhé, tak jako se následující a korrespondující výraz: vulgarismy nemůže přeložiti »nízkosti« ani »sprostoty« a jako se těmi přívlastky nevystihuje pojem »vulgární latiny«.

Za uznání, které uštědřil dílem našemu časopisu, dílem jednotlivým přispěvatelům, jsme vděčni, a ochotně jemu i každému jinému vyzrazujeme, kdo stojí za příspěvky nepodepsanými, kdož si toho přejí věděti: redakční rada. Asi tak, jako za úředním výnosem stojí celý úřad. Za vytčeným cílem ovšem se budeme ubírati nezmýleni chválou, ale i třeba »přes bouř, plamen, hrom a střely«.

V březnovém č. Topičova Sborníku dr. Borecký podává zprávu o 2. č. »N. Ř.« a též o druhém článku, týkajícím se spojky kdyžtě; přidává m. j. některé staré doklady částice -tě z -ťje a starší (nesprávný) její výklad Bartošův. Že kdyžtě v starším jazyce bylo jen kdyžťje, pověděli jsme ovšem již v článku prvním.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 125-127

Předchozí Vymýtiti — vymycovati

Následující Listárna redakce