Odpovídati na něco — k něčemu

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Zdá se, že se někteří spisovatelé vyhýbají vazbě slovesa odpovídati s předložkou na a raději kladou předložku k: bezpochyby se jim tato druhá vazba zdá správnější, protože je vzdálenější německé vazby auf etwas antworten. Tato obava je zbytečná; vazba s předložkou na je obvyklá již v nejstarší době, nalézáme ji na př. i v polštině (odpowiedzieć na co) i v ruštině (otvětiť na čto). I vazba druhá, s předložkou k, je stará; obyčejnější je však jako dnes i v starší době vazba první.

Ale není docela jedno, kterou z obou těchto vazeb volíme: v starší době nalézáme přece rozdíl, ovšem ne důsledně zachovávaný.

K něčemu odpověděti (nebo odpovědíti: obojího tvaru neurčitého způsobu, s í i s ě, odedávna se užívalo) se říkalo, kde se chtělo naznačiti, že mezi otázkou a odpovědí je skutečný vnitřní vztah, že odpověď vysvětluje věcnou nejasnost v otázce naznačenou. Proto nalézáme vazbu tuto zejména, kde je řeč o odpovědi k výčitkám, k obviňování něčímu, k výpovědem protivníkovým u soudu atp. Korintští se ptali sv. Pavla po některých věcech týkajících se manželství, a on jim odpovídá v 7. hl. 1. listu. Slova svého překladu (»s strany pak toho, o čemž jste mi psali, dobréť by bylo…«) vykládají Bratří větou »o čemž jste mi pak psali, k tomuť vám toto odpovídám.« V 3. hl. 2. knihy Královské (2. Sam.) čteme o různici mezi Izbozetem a Abnerem; Izbozet vyčítá Ábnerovi, proč vešel k ženině jeho otce Saula, načež se Abner rozhněvá a vyčítá mu dobrodiní, jež prokázal domu Saulovu i Izbozetovi samému proti Davidovi, a projevuje vůli pomoci nyní Davidovi: »a (Izbozet) nemohl k tomu nic více odpovědíti Abnerovi, proto že se ho bál«. Všehrd vykládá: »Žádný původ není zavázán pohnanému k žádné žalobě odpovídati, dokudž o svou při konec [290]nevezme«; a radí obžalovanému »ne ke všemu, což žalobník mluví, odpovídati«. Kde jde spíše o obsah odpovědi než o pouhé vypravování, že se někdo ptal a druhý mu odpovídal, jest podle toho na místě užíti vazby odpovídati k něčemu; na otázku může býti i dána odpověď, která není odpovědí k otázce. Také o odpovědech na otázky bezvýznamné sotva by byli naši předkové řekli, že bylo »k otázkám« odpovídáno; ani na př., kde by se vypravovalo o něčí řeči nebo o něčím listě, aniž by byla zmínka o tom, čeho se řeč nebo list týkají.

V takovýchto případech je na místě předložka na. Na př.: »psal jsem bratrovi, ale on mi na mé psaní ani neodpověděl«; »ptal jsem se ho, bude-li doma, a on mi na mou otázku odpověděl, že sám ještě neví«, nebo »že musí někam odejíti« atp. Kristus se ptal zákonníků a farizeů »sluší-li v sobotu uzdravovati?« Když mlčeli, nemocného uzdravil a ptal se znova: »Čí z vás osel aneb vůl upadl by do studnice, a ne ihned by ho vytáhl v den sobotní?« »I nemohli jemu na to odpovědíti« (Luk. 14, 6). »A chtěl-li by se hádati s ním (Člověk s Bohem), nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov« (Job 9, 3). Ale nalézáme často předložku na také, kde jde o odpověď nepochybně věcnou, kde by mohla býti i předložka k. Sv. Pavel má odpovídati proti žalobě Židů před vladařem cesarejským a počíná těmito slovy: »Od mnohých let věda tebe býti soudcím národu tomuto představeným, s lepší myslí k tomu, což se mne dotýče, odpovídati budu, poněvadž ty můžeš to věděti, že není tomu dní více než dvanácte, jakž jsem přišel do Jeruzaléma, abych se modlil, a aniž mne nalezli v chrámě s někým se hádajícího, … ani v školách, ani v městě« (Skutk. 24, 10). Ale brzy po tom (26, 2) čteme v téže bibli Kralické zase slova apoštolova: »Na všecky ty věci, z kterýchž mne viní Židé, králi Agrippo, za šťastného se počítám, že dnes před tebou odpovídati mám…« Předložkou na vyjadřujeme příčinnou souvislost mezi otázkou a odpovědí (nebylo by odpovědi, kdyby nebylo otázky): chce-li Čech mimo to naznačiti, že jest mezi otázkou a odpovědí i skutečná vnitřní souvislost obsahová, může to učiniti předložkou k.

Z toho plyne ovšem naučení, že lze všude mluviti o odpovědi na něco, ale odpovídati k něčemu že bychom místo toho měli říkati jen, kde jde o skutečnou věcnou souvislost mezi otázkou a odpovědí.

Odpověděti, odpovídati není jediné sloveso této významové skupiny. Máme, vlastně skoro již jen mívali jsme také sloveso odepsati, odpisovati s významem »listem odpovídati«, ale skoro jsme mu již odvykli proto, že Němci týmiž slovy Antwort, antworten [291]vyjadřují odpověď ústní i písemní. Nepravím, že bychom měli vždy a všude, kde je řeč o odpovědi písemní (»odpis« tomu říkávali naši předkové jedním slovem), říkati jen odepsati, odpisovati, že by »odpověď« mohla býti jen ústní, protože »pověděti, povídati« říkáme skoro jen o ústním sdílení: i v Kralické bibli jsme viděli sloveso odpovídati o odpovědi písemní. Ale tak docela bychom na jadrná a zřetelná slova odepsati, odpisovati (a třebas i odpis) přece jen neměli zapomínati. Vazba jejich je přirozeně stejná s vazbou slov odpověděti, odpovídati, odpověď; ale mám po ruce jen doklady s předložkou na, jež jistě i zde byla obyčejnější. Tak na př. »neumiemť na to nic jistého odepsati« Arch. Č. 16, 16 (1493), »jakž mi odpisuješ na mé psanie…« t. 21, 427 (1495), »na ten list měli jsme odpis pohotově« (v Korandově »Manuálníku« 7b).[1]

Místo odpověděti, odpovídati možno užíti také prostě sloves říci, říkati (a tak místo odepsati, odpisovati také prostě psáti): v řeči nemusí býti vždy vše výslovně vyjádřeno, co jest obsaženo v představě, nemusí se tedy na př. výslovně říkati jedním slovem, že projev ústní nebo písemní jest odpovědí na něčí projev dřívější. I zde očekáváme vazby stejné; a také je nalézáme. O pouhé posloupnosti řeči užíváme vazby s předložkou na: vypravujeme na př., jak jsme někomu domlouvali a pokračujeme »on na to řekl«, »on na to neřekl a ani b a odešel«. Docela stejně se vyjadřujeme také, nejde-li o odpověď na předchozí projev, nýbrž na nějaký skutek: můžeme na př. stejně říci, že někdo někomu učinil něco nepříjemného, »a on na to neřekl nic a odešel«; v moravské písni praví děvče »synečkovi«, který přestal k ní choditi, »já sem zkázala jinýmo, nevím, co na to řekneš« (Sušil 323). I předložku k nalézáme na př. u Jungmanna z Komenského »co k tomu říkáš« (t. j. »jaké jest tvé mínění o tom«); v Letopisech čteme »mistr Jan Pašek z Vratu podal toho na obojí obce, co k tomu říkají« (418, k r. 1518), podobně »nuže, páni obecní, co k tomu pravíte (t. 372, k r. 1514). Obyčejnější vazba je s pouhým 3. pádem: »co tomu říkáš«, »neviem tomu co řéci« v rkp. Baworowském 72a, »hospodář to slyšel a tomu nic neříkal« Arch. Č. 26, [292]438 (1518), a dnes by sotva kdo řekl »co k tomu říkáš«; zní to také po německu (was sagst du dazu), ale v staré době sotva to byl germanismus již proto, že je patrná souvislost mezi rčeními odpovídati k čemu a říkati k čemu. Vazba s pouhým 3. pádem jest původně asi něco podstatně jiného: užíváme jí také, kde jde nikoli o mínění o nějaké věci, nýbrž i o nějaké osobě. »Co mu říkáš?« tak se ptáme, chceme-li slyšeti, co druhá osoba o někom soudí; podobně čteme zase v rukopise Baworowském (77b): »znamenajtež, které jest ctnějšie a každému podobnější (slušnější): »dobrýť jest« každému (t. j. o každém) řéci čili »zlý jest« povědieti«.[2]

Ve zprávách o schůzích sněmovních, sborových, spolkových a pod. čítáme dnes, že »N. N. mluvil (ujal se slova atp.) k nějakému návrhu, k něčí řeči, k nějaké věci«. Je to rčení, které u nás vzniklo podle německých vzorů: ale jak viděti z předešlého výkladu, nelze pochybovati, že se nijak nepříčí našemu starému způsobu mluvení. Takovéto věty pocházejí z nové doby, jsou svým významovým základem našemu citu bližší, a lépe tedy na nich vyciťujeme, co vlastně zde předložka k vyjadřuje: podle toho »odpovídáme k něčemu«, kde k řeči jiné osoby něco ze svého přidáváme, kdežto vazba »odpovídám na něco« vyjadřuje něco podobného, jako když se na sebe kladou věci, jež na sebe patří.

Nemusím vykládati, že stejně, jako říci, říkati, jsou možna s takovýmito vazbami i jiná slovesa podobného významu; nahoře jsme uvedli doklad se slovesem praviti. Ale nejsou tak v obyčeji, jako sloveso říci, říkati. A kde jde o příčinnou souvislost dvou dějů, lze se vyjadřovati předložkou na, i nejde-li o mluvené nebo psané projevy. Říkáme na př., udělal-li nám kdo nějaké bezpráví, »na to jsem ho žaloval«, »na to bych ho mohl žalovati«: ono bezpráví je příčinou žaloby, nebylo by žaloby, kdyby nebylo bezpráví. Stalo se mi někde něco nemilého, »na to« jsem vstal a odešel. Něco se děje »na můj rozkaz«, posloucháme »na slovo«. Podle Všehrdova výkladu 4, 7, 1 nn. může, kdo nějaký statek kupuje nebo jinak přijímá, místo sebe k úřadu poslati někoho jiného; »a tomu, ktož tak do desk (zemských) na miestě kupujícieho přijímá, úředníci beze všech listóv i svědkóv na slova jeho toliko věřie a na jeho rčenie ve dsky kladú, buď ktožkoli a jakýžkoli buď«. Zde se blíží výraz na to významem výrazu po tom, potom, ale jen blíží. [293]Znělo by jaksi kuse, po stránce významové neúplně, kdybychom, jde-li o příčinnou souvislost a chceme-li ji vyjádřiti, řekli jenom »potom« (na př.: »N. N. mne nazval lhářem a potom jsem jej žaloval«): slovem »potom« vyjadřujeme pouhou časovou posloupnost, nikoli příčinnou souvislost. Ale nesprávné by ovšem bylo, kdybychom naopak pouhou časovou posloupnost vyjádřili výrazem »na to« (pak bychom ovšem spíše psali nato, jako píšeme potom): byl by to germanismus (něm. darauf), který s právem kárají snad všecky naše brusy (na př. »včera jsme byli na procházce a nato jsme šli do divadla«, místo »potom«).[3]

Říká se, že se něco stalo na něčí rozkaz, přání nebo návrh: také již bylo raděno, aby se místo toho říkalo k něčímu rozkazu, přání nebo návrhu a pod., a tak se také často říká i píše. Příčina jest, že se v němčině říká auf Befehl, Geheiss, Wunsch, Antrag atp. Že předložka na v takovýchto výrazech nesprávná není, vybral si čtenář jistě již i sám z celého tohoto výkladu; také se říkávalo i v staré době, že se stalo něco na něčí rozkaz, na něčí rozkázání (také na př. z něčího rozkazu, něčím rozkazem atp.). Ale ani předložka k zde není nesprávná; Gebauerův slovník má na př. (2, 4) staré doklady výrazů k něčí prosbě, k rozkázání atp.; ze Štítného na př. o sluzích, že »neřku k rozkázání, ale ku poručení a vezření oka (pohledu, znamení pohledem) skočie a patřie, co by chtěl pán«. Podstatného rozdílu významového mezi těmito rozličnými způsoby mluvení neviděti.

---

[1] My slova odepsati, odpisovati užíváme skoro jen v účetním názvosloví jako překladu německého »abschreiben« (dluhy odepsati atp.). Nelze proti tomu nic namítati: nějakého slova pro tento pojem potřebujeme a odepsati s významem »písmem odčiniti« je slovo dobře tvořené. V starší době odepsati znamenalo také »písemně odříci« (na př. rozepsaný sjezd byl odepsán u Skály 2, 115); odepsati koho čeho (nebo od čeho) bývalo také tolik, jako písemně od něčeho odděliti (na př. vyděditi), odepsati se čeho pak se říkalo, když se někdo něčeho písemně odřekl.

[2] Nemám za nemožné, že rčení »co tomu říkáš, co mu říkáš« souvisí se způsobem, jak vyjadřujeme pojmenování nějaké osoby nebo věci (říkají mu Karel, říkají tomu naběračka). I takováto rčení jsou stará. Jest ovšem mezi obojími rčeními rozdíl (ptáme se »co tomu říkáš«, ale »jak tomu říkají«): tento rozdíl však mohl vzniknouti teprv, když se jejich význam již byl rozlišil.

[3] V slovenštině takových dokladů, v nichž děj nějaký je jaksi odpovědí na dřívější děj jiný, nalézti lze hojněji než v češtině. Na př.: »Milka zobudila sa na krik« (vzbudila se na křik; Sobr. diela Svet. Hurbana Vajanského 5, 54); »kde-tu ozýval sa brechot psov na hlas čerešňovej poľnice« (štěkot psů na hlas třešňové trouby ponocného; t. 222). Říkáme-li o někom, že přišel jako na zavolanou, znamená to, že jeho příchod je jako odpovědí na naše volání.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 10, s. 289-293

Předchozí Listárna

Následující Gilbert C. Křikava: Rozřešovati či rozhřešovati?