Časopis Naše řeč
en cz

Jednou

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Tohoto slova se naše písemnictví, jak se zdá, z největší části znenáhla vzdává. Asi jako slova jeden. Žije v něm skoro jen jako skutečná číslovka, jako násobné příslovce, určující něco na otázku »kolikrát«; jinak se jí vyhýbáme. Proč? Asi proto, že Němec také říká einmal, kde my říkáme a také jsme psávali jednou; kdyby bylo možná přeložiti něm. »einmal eins ist eins« jinak než »jednou jedna jest jedna«, toto ubohé slovo by zmizelo z našich slovníků.

Stálý začátek našich pohádek je »byl jednou jeden král…«; kdyby se ustaloval dnes, podle dnešního knižního jazyka, zněl by »byl kdysi jakýsi král« nebo snad i »určitý král«. Staré naše památky za to mají jednú jakožto příslovce doby blíže neznámé nebo neurčené často. Slovník staročeský má doklad již z legendy o Jidáši, jak jeho žena »jednú byla nespiúci« (= nespíc, nespala); snad není nazbyt, připomeneme-li, že cizí jazyky, z nichž by toto časové jednú v 13.—14. stol. bylo mohlo býti přeneseno, v oné době takového slova vůbec neměly (lat. semel není časovým příslovcem, něm. einmál s významem časovým je teprv z 16. stol., nehledíc k tomu, že i místo číslovky éinmal v starší době němčina měla výrazy jako eines mâles, ze eineme mâle).

Ptáváme se netrpělivě »kdy se to již jednou stane?«. Anebo říkáváme »co se jednou stalo, nemůže se odestati«. I tak se říkalo u nás již v dobách, kdy po něčem podobném při něm. einmal není stopy. Ve skládání o smrtedlnosti (v Svatovítském rukop. 32b) čteme na př. »kohož ona (smrt) jednú chvátí, i jeden sě živ nevrátí«; v překladě Životů sv. Otců o ptácích, že »jakž jednú zahynú, tak viec nebudú«; rozsudek z r. 1517 se končí slovy »právo ukazuje, kdož co komu jednou dá, již toho potom [34]odkazovati nemuož« (Arch. č. 28, 404); Blahoslav vykládá, jak dobře by mohl říci rozhněvaný muž ženě »ale milá ženo, což já již jedinou mám s tebou činiti, co sobě jen počíti, ano tě žádná pěkná řeč napraviti nemůž?«. Jak takovéto věty vlastně přeložíme do dnešní češtiny, bojíme-li se psáti, jak mluvíme? Neochuzujeme svůj jazyk, vyhýbáme-li se slovům, kterých písemnictví potřebuje, která zná jazyk starý i dnešní jazyk živý, o jejichž správnosti pochybovati nelze? Brusy zde zápovědí nemají; kdo to učí nebo radí, abychom se vzdávali slov dobrých?

Neznáme v dnešním jazyce významu, jaký bychom na slově jednou samém mohli pokládati za nesprávný. A také chápeme, odkud vznikly významy, jaké na něm dnes nalézáme. Cestu nám ukazuje ten obvyklý začátek našich pohádek, kde vedle sebe slyšíme »jednou« a »jeden král«: v časovém jednou vidíme příslovce téhož pojmu, který je v úkole přídavném v slově jeden, kde ho užíváme podle mylného soudu některých našich úzkostlivců po způsobu německého neurčitého členu (mluvili jsme o tom v N. Ř. II, 77 n.). Protože můžeme dobře po česku vypravovati, co se stalo »jednoho dne«, »jedné noci« anebo i (s Veleslavínem)) »jednoho času«, říkáme také stejným smyslem »jednou«; a protože neurčitost časová může býti i v budoucnosti (přítomnost již proto, že to je přítomnost, nemůže býti časem neurčitým), říkáme také, že se něco jednou stane, že jednou zpláčeme nad výdělkem, že nám dům jednou spadne na hlavu atd. A je pouhou obměnou původního, číselného významu, říkáme-li, kdo jednou co dal, že to nemůže odkazovati (po druhé) jinému. Že Němec stejně říká »einmal«, není ještě dokladem, že jsme se tak naučili od něho; ani jsme se tak od něho naučiti nemohli, protože jsme tak říkali dříve než on. Což je tak těžko pochopiti, že i v jazyce mohou z podobných začátků přirozeným a samostatným způsobem na různých místech vznikati podobné výsledky? Je v této věci velice poučné, podívati se na srbštinu, o níž přece nikdo nebude tvrditi, že je ve vleku němčiny. Číslovka jeden v srbštině rozvila — bez německého vlivu — stejné významy jako čeština (srv. N. Ř. II, 110); proto je docela přirozené, že i příslovce této číslovky (jednom) v srbštině má všecky významy co naše jednou.

Dáme ještě jeden příklad úkazu, že ze stejných základů vyrůstají stejné výsledky. Naši větu »člověk se zde ani posadit nemůže« přeložil by Němec »man kann sich hier nicht einmal niedersetzen«; kdyby někdo z Čech řekl »člověk se zde nemůže jednou posadit«, spráskli bychom nad ním ruce, jak to mluví, a s právem bychom řekli, že se vyjadřuje po německu, protože [35]v Čechách tak mluví jen Němci. Ale Bartoš má v »Dial. slovníku« z Moravy (z Hané) věty »nemáme jednó do hube co dať, nemáme to žeto (= žito) jednó kde vesepať, néni tu jednó hde sednóť«; vypsal je z J. Malovaného »Skladby nářečí císařovského« (v Čas. Mat. mor. 23, 24), a ani brvou nehnul. Nemyslíme, že by tak Císařovští mluvili po německém vzoru; mají slovo jednó jako Němci einmal, a protože záporné věty rády popírají více, než vlastně je třeba, užívají svého jednó i zde tak jako Němci svého einmal, mluvíce tak docela po svém (»není tu jednou kde sednout« znamenalo asi původně, že není kde sednout jednou, neřku-li častěji nebo na rozličných místech). Aby nám nikdo nerozuměl nesprávně: neradíme, aby se tak ode dneška mluvilo a psalo vůbec. Ne proto, že bychom Císařovské měli v podezření, že němčí, ale protože se knižní jazyk má vyhýbati zbytečným archaismům, neologismům, vulgarismům a provincialismům; a »není tu jednou kde sednout« by byl provincialismus, zbytečný proto, že máme pro touž představu již výraz jiný, kterému všude rozumějí a který nám úplně stačí.

Starý jazyk měl jednú také s významem, v němž nám toto slovo samo dnes nestačí. V Alexandreidě se popisuje prudký útok Alexandrových vojů na tyrské hradby. »Sto jich jednú se zdi zabijí, avšak sě vždy ke zdi hrabí« (= hrabou se, vyhrabují podzemní chodby; rým a počet slabik dokazují, že původní překlad měl starší tvar 3. os. mn. č. zabí, nebo snad ještě bez přehlásky zabiú, hrabiú). Brzy potom čteme, jak Alexander byl u Gazy raněn, ale přece »všěm sě jednú káza (= kázal) hnúti, nic nedbajě na své rány«. My bychom zde řekli místo jednú asi najednou, v době starší bychom jinde asi našli pojednú, pojednou.

Že se příslovce pojí pro podrobnější vystižení významu s předložkou, je věc velmi častá, také u nás. Naše slovo uvnitř (stč. vňutř) je poučným příkladem. Podle praslov. ątr’ což samo již znamenalo »uvnitř«, měli bychom říkati utř (srv. příbuzné slovo útroba = vnitřnost); ale jazyk chtěl míti pojem umístění v něčem vyjádřený určitěji a spojil si ono staré příslovce s předložkou v, která tenkrát před samohláskami zněla ještě v’n (v něm na př. povstalo z v’n jem’). Tak vzniklo vnutř, které si naši předkové podle tvarů jako vníti (= vejíti), v něm, v nich atd. změkčili ve vňutř, vnitř. Toto vnitř se pojí zase s předložkami, a vzniká zevnitř, dovnitř; a protože se v tvaru vnitř předložka v stala mluvnickému citu našich předků nezřetelnou, přidali si ji znova, a začali říkati uvnitř (předložka v totiž v staré době měla před hláskami p, b, m, v, f tvar u, říkalo se u poli, u boji, u moři, [36]u vodě, u formě). Dobře, že skladatelé našich »Oprávců«, »Očist« atd. nedovedou jazyk stíhati na takových klikatinách; zkusil by ještě více, než zkouší. Rozumí se, že je jazyku při tom docela jedno, jaký pád by měla předložka, kdyby se pojila s nějakým jménem, které cítíme jako příslovce; a příslovce, které je původně nějakým tvarem jmenným nebo třebas již samo výrazem předložkovým, pojí se stejně s předložkou jako kterékoli příslovce jiné. Proto se říká v Čechách odedávna podnes i dodnes (v. N. Ř. IV, 56, 127); říkali tak i překladatelé bible Kralické (po dnes 5. Mojž. 2, 30, do dnes Mat. 11, 23), kteří asi nevěděli, jak vzniklo slovo dnes, ale měli tolik jiných vědomostí mluvnických i tolik poctivého citu českého, že by mohli poděliti kolik tuctů dnešních filologů i nefilologů. Dosti je původní výraz předložkový, ať vzniklo z do syti či z do sti (v. o tom Sborn. filol. 2, 74), a přece ještě nikdo proto nezapovídal, abychom neříkali zadosti, zadost, ač by předložka za měla míti 4. pád, ne spojení předložky do s 2. pádem.

Jednou je vlastně 7. pád jedn. čísla žen. rodu číslovky jeden, ale stalo se příslovcem dávno, snad již v době praslovanské (jedinoją, jeďnoją je již v církevní slovanštině, ovšem jen jako příslovce číselné); je to příslovečný tvar podobný jako příslovce volnou, rovnou, nebo jako se říkávalo lotrovskou (= lotrovským způsobem), zlodějskou a pod. (snad se k tomu původně přidávalo nebo přimýšlelo nějaké podst. jméno žen. rodu). Ale pojí se toto jednou zase s předložkami, ať tyto předložky žádají pádu kteréhokoli. Říkáme »o jednou nebude zle«, nebo častěji »pro jednou«; anebo »byl jsem tam o jednou (o dvakrát) častěji než ty«. Upozorňujeme čtenáře zvláště, že zde cítíme význam předložek docela určitě (proto je také píšeme zvláště), a že se přece jazyk spokojí pouhým příslovcem, nevynucuje tvaru v příslušném pádě. Nemluvíme zde o přijímání »pod jednou«; zde »jednou« není příslovcem, nýbrž ještě skloňovanou číslovkou, k níž si domýšlíme zamlčené slovo »způsobou« (jako v přijímání »pod obojí«).

Staré takové spojení je pojednú, pojednou. Nalézáme je v starší době často. Někdy znamená, že se něco stalo, jak dnes říkáme, »najednou«, jedním rázem, bez dělení, jaké by bylo jinak možné. Místo oněch vět z Alexandreidy s pouhým jednú bychom podle obyčeje jiných památek spíše očekávali, že obležení sto dobyvačů »pojednú« se zdi zabijí, že král všem se »pojednú« kázal hnouti. Doklady staré by čtenář našel na př. u Gebauera (Slovn. 1, 621); ještě v Kralické bibli čteme Iz. 66, 8 »zdaliž zplozen bývá národ pojednou?«, Krabice z Veitmile (1536) píše v dokladě [37]Jungmannově o nějakém léku »toho můžeš přijíti (= přijmouti) jeden kventík pojednau«. Proto pojednú nabývá nezřídka i významu dnešního »spolu, zároveň«, naznačuje, že se děj týká nedílně rozličných věcí nebo osob, které spolu nejsou přirozeným celkem, které děj zasahuje spolu jen náhodou; tak na př. překládají Čtenie Benešova Mat. 13, 29 »snadno, zbierajíce kúkol, vytrháte pojednú i pšenici«. I za prostě číselné »jednou« (= jedenkrát) nalézáme v starší době pojednú; tak čteme v »Pláči svaté Mařie« (v rukopise Hradeckém) »jáz (= já), tvá přěžalostná mátě, umřěla bych ráda za tě ne pojednú, ale stokrát, a k tomu ješče tisúckrát«, a ještě Veleslavínův slovník (1598) má »pojednou« s významem lat. semel, una vice. Z toho ze všeho vidíme, že se číselné příslovce jednú počalo u nás měniti v pojednú (nedílnost je jen pochopitelnou obměnou číselného pojmu »jeden«); stalo se to podle vzoru starých výrazů složených ze jména v 3. p. (později v 6. p.) s předložkou po, jako pomalu, pohostinu, ponenáhlu, pohříchu, po způsobu, po zákonu atd., a rozumí se samo sebou, že se jazyk zase nestaral, jaký pád je vlastně jednú. Ono časové jednú se s předložkou po neskládalo; aspoň neznáme dokladu, v němž by se vyprávělo, že se »pojednou« stalo to a to, aby »pojednou« v něm znamenalo naše obyčejné »jednou«.

Za to jsou hojné staré doklady, v nichž pojednú čteme o událostech, jež se staly znenadání, náhle, i o událostech, které ani jinak nejsou možné než nedílně, jedním rázem. Je to vlastně obměna onoho významu nedílnosti; jako lze říci na př. o stu lidí, kteří by mohli býti pobíjeni po částech nebo po jednom, že padli »pojednou«, lze podobně říci i o události vlastně nedílné, jejímiž oddíly však přece jen jsou očekávání, přípravy atd. Dokladů tohoto způsobu z nejstarší doby neznáme; ale jsou časté na př. v Kralické bibli a v jiných spisech z té doby. Tak čteme v Přísl. 28, 18 »kdo chodí upřímně, zachován bude, převrácený pak na kterékoli cestě padne pojednou«, ve vypravování o Saulově obrácení (Skut. 9, 3) »a když byl na cestě, stalo se, že již přibližoval se k Damašku. Tedy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe«. Také zde my říkáme obyčejně najednou, ale dovedeme ještě říci pojednou. Zejména ve větách, do nichž vkládáme nějakou výstrahu; napomínáme k opatrnosti, a přidáváme, že pojednou se stane neštěstí, pojednou si člověk zlomí nohu.

Naše dnešní najednou je pozdější. Neznáme starších dokladů než Jungmannův z Komenského »najednou strhl se vítr«; Kralická bible aspoň podle Biblické konkordance píše jen pojednou[38]Lze očekávati, že se časem najdou doklady starší a hojnější, ale sotva v nejstarší vrstvě našeho písemnictví. Toto najednou místo nepochybně staršího pojednou (anebo ještě staršího jednú) skoro vypadá jako germanismus, jako slovný překlad něm. auf einmal. V srbštině se objevuje i najedno = najednou, auf einmal; ale toho se na ochranu našeho najednou dovolávati nebudeme, protože to je bezpochyby (vedle obvyklejšího jednom) samostatný předložkový výraz složený docela pravidelně z předl. na se 4 p. jedno. Tedy: je najednou germanismus či nic?

Co se týká slova najednou s významem nedílnosti, bylo by těžko vraceti se k bývalému pojednou. Kdybychom řekli o hostech, že přišli pojednou, každý by tomu rozuměl jen tak, že přišli nějak znenadání, ne, jak bychom snad chtěli naznačiti, že přišli v stejný čas, netrousili se jeden po druhém. Ovšem že někteří prý radí, aby se místo najednou říkalo raději v tomto významě zároveň anebo spolu. Ale předně: nelze říci vždy místo najednou některé z těchto slov (vypil celý pohár zároveň, spolu?); a za druhé: je dobře, než se něčeho vzdáme, dobře se podívati, je-li to opravdu nepotřebné nebo dokonce škodné.

Jaký je mluvnický rozdíl mezi najednou a pojednou? Patrně ten, že pojednou vyjadřuje pouhý způsob děje, vyjadřuje, že se něco děje (nebo se stalo, má se státi atd.) nedílně, kdežto najednou přidává ještě aspoň odstín významu slušejícího předložce na se 4. p. To je význam cílový, ve smyslu přeneseném účelový. Rozdíl, který hledáme, vycítíme nejlépe, položíme-li vedle sebe, kde je možno, výrazy s předložkou na a bez ní. Řeknu-li, že dělám něco rychle, je to něco jiného, než řeknu-li, že to dělám narychlo: narychlo děláme, máme-li vůli práci brzy vykonati (někdy i na ujmu její hodnoty), a řekneme »narychlo«, chceme-li tuto vůli také zřejmě vyjádřiti. Rčení »děliti rovným dílem« vyjadřuje pouhý způsob, pouhou rovnost dělení, »děliti na rovný díl« přidává úmysl děliti spravedlivě (anebo výsledek tohoto úmyslu). Takové odstíny se ovšem v jazyce i rády stírávají; naspěch má podnes onen účelový význam, na ručest již v staré češtině bez něho znamenává totéž co rúče, t. j. prostě »rychle«. Ale takové blednutí významu původního nesmí nikoho másti.

Význam účelový, odstín úmyslu učiniti něco »najednou«, byl asi na tomto slově také, když vznikalo vedle staršího »pojednou«. V slovenštině (také ve valaštině, v laštině na Moravě) ráz (i poráz, rázem, do rázu atp.) znamená naše »jednou« nebo »pojednou«; účelový význam (který ovšem také vybledá) má naráz. Tak my říkáme na dvakrát atd.; po dvakrát, jak se někdy [39]také říká (byl jsem tam po dvakrát), je jen obměna obvyklejšího »dvakrát: (zatím dosti zbytečná), a nikdo neřekne »po dvakrát«, kde se říká »na dvakrát« (vypij to na dvakrát). A není-li chyba říkati »na dvakrát«, nemůže býti chybou ani, říkáme-li »najednou«, třebas účelový význam zaniká. A domnívám se, že najednou vzniklo ne vlivem německým, nýbrž podle vzoru, jejž měl jazyk ve starých rčeních, jako na dvakrát, na prospěch atd. Již proto, že neznám z lidové mluvy dokladu, že by se dnes ve významu nedílnosti někde říkalo ještě pojednou místo najednou.

A odsud se přeneslo najednou na místo pojednou i tam, kde tato slova znamenají »z nenadání«. Jednak oba významy nejsou daleko od sebe; a mimo to se v jazykových dějinách změny, které nejdříve zasáhly jen část nějakého oboru, stále a stále rozšiřují na obor celý. Stopu tohoto šíření tvaru najednou na ujmu staršího pojednou vidím v tom, že pojednou s významem nedílnosti úplně zaniklo, kdežto ve významě »znenadání« stále ještě dovedeme užíti tohoto slova staršího. A jistě není náhodou, že nejspíše řekneme »pojednou«, kde nejméně lze mluviti o nějaké úmyslnosti, kde nám tane na mysli obava, že by se »pojednou« mohlo státi něco nemilého.

Podle našeho soudu jest tedy nedůvěra, s níž někteří u nás hledí na slova jednou, najednou, docela zbytečná.

Proto nesouhlasíme také se snahou některých »oprávců«, nahrazovati slovo najednou příslovcem náhle. Náhle je slovo staré a dobré, ale nekryje se přece významem se slovem najednou. Či je jedno, řeknu-li o někom, že »najednou« umřel, či že umřel »náhle«? A neochuzuje jazyk, kdo jej zbavuje jemných významových odstínů? Najednou znamená »znenadání«, naznačuje, že se něco stalo bez předchozích příznaků, jež by byly daly tušiti, co se má státi; »najednou se strhl vítr«; »najednou se zablesklo«; »X. byl pořád zdráv, ale najednou začal postonávat a v týdnu byl mrtev«. Náhle se děje něco, není-li při tom všelijakých okolností, jež děj, o kterém se vypravuje, obyčejně činívají delším; »X. umřel náhle«, t. bez nemoci, která bývá zpravidla průvodkyní přirozené smrti, »náhlý« soud je bez některých formalit, zatčení, soudní výkony a trest při něm za sebou rychle následují; najednou se vztahuje spíše k době, v níž děj nastal, náhle ke způsobu, k rychlému spádu, s jakým se udál. Vždyť samo slovo náhlý patří k témuž kořeni co sloveso hnouti, hýbati a znamená podle toho vlastně rychlý pohyb po nahnuté ploše; náhlý člověk se pobouří a v pobouření jedná bez rozvažování, náhle v starší době znamenávalo tolik co »rychle« (čteme na př. věty jako [40]»náhle odtudto ven!«, »vprostřed noci náhle vstachu« = vstali). Proto také stává najednou jako slovo vyjadřující nějaké překvapení obyčejně na začátku věty, náhle jako pouhé označení způsobu raději někde dále. Je pravda, že je někdy možno touž věc, podle toho, jak na ni pohlížíme, vypravovati se slovem najednou nebo náhle (»najednou se strhl vítr, vítr přisel náhle«), ale jen člověk bez skutečného jazykového citu dovede z toho usuzovati, že lze místo najednou beze všeho psáti náhle. A našim spisovatelům stačí, napíše-li někdo jednou slovo, které nezní dosti přirozeně po česku, aby hned psali stejně.

Tak jsme čtli na př. v románě, jehož spisovatel vůbec vidí krásu v tom, psáti co možná, jak nikdo nemluví, o tom, jak stará teta domlouvá mladé ženě, která dovede vyváděti všelijaké ztřeštěnosti. Tato povídá: »Je-li nutno, tetinko, toho neurčuje lidská vůle. Náhle ti cosi nařídí: jdi a musíš jíti.« Neřekl by každý Čech »najednou ti něco nařídí…«? Anebo se vypravuje (v Nár. l. 16. ledna) »O člověku, který se učil lháti«. Miloval krásnou ženu, rozešel se s ní a po dlouhé době ji spatřil zase. Všichni stárneme a stárla i krásná žena; nahrazovala mladou krásu výtvarným uměním. Bývalý milenec ji viděl nejprve zdáli a »zabušilo mu srdce«. Ale pak »přistoupil k ní a náhle ji uzřel — z blízka. Chvíli mlčel… A potom odpověděl hlasem zlomeným a třesoucím se: Myslím, že není na světě krásnější ženy… Nevěděla, že mládenec v té chvíli po prvé — lhal. Náhle se naučil…« Nečiší z těchto náhle místo najednou nepřirozená nečeskost?

*

Místo jednú, jednou známe z Moravy a ze Slovenska také tvar jednúc (i jednúcky); v. Slovn. staroč. 1, 620, Bartoš, Dial. slovn., Kott 6, 504, Přísp. 2, 94. Zdálo by se, že to je nějaká pozdní zkomolenina, ale byl by to omyl; ten tvar známe již ze starých památek moravského původu (Slovn. stč. 1, 621; Kott 6, 504; 7, 1282; Přísp. 3, 113), i starší polština má jednąc, podobné tvary jsou v církevně-slovanských památkách srbského a bulharského původu (jednušt, jednušti, po jednušti a pod.) i v slovinštině (jednoč). V srbštině bychom viděli, jak tvary původní podléhají změnám, jak se na př. mění napodobením příslovcí na -če, -č, ale to jsou již věci, do nichž nám nic není. Rozličné hlásky, jež v jazycích jiných nalézáme (bulh. št, slovin. č, srb. ć), jsou každému, kdo přečetl první stránky slovanského hláskosloví, patrným důkazem, že české c vzniklo z pův. tj (jako v sviecě, svíce [41]ze světja, srv. svítiti, světlo atd.); také bychom mohli pomýšleti na pův. kt (jako v noc, srv. lat. nox, noctis atd.), ale touto cestou bychom se asi nikam nedostali.

Zdá se, že v tomto záhadném tvaru vězí něco podobného našemu příd. jm. domácí. V jazyce staroindickém a v Avestě je dosti veliký počet příd. jmen, odvozených z příslovcí a podobných slov přímým připojením přípony -tjo- (v těchto jazycích -tja-); na př. stind. amâ »doma«, amâ-tja-s »domácí«. Podobně je utvořeno lat. propitius »laskavý« (pův. »blízký«) od prope »blízko«, v litevštině a v lotyštině jsou také slova podobného původu. Stejně je utvořeno naše domácí z příslovce doma. Domácí je t. zv. určitý (nebo složený) tvar přídavného jména, jež by v tvaru neurčitém (nebo jmenném) znělo domác, ž. r. domácě (z domáca, později domáce), stř. r. domáce, mn. č. m. r. domáci atd., docela, jako je vedle určitého zdravý, -á, -é neurčité zdráv, -a, -o. Docela tak mohlo vzniknouti z příslovce jednú příd. jm., které by v staré češtině znělo jednúc, -cě, -ce, mn. č. -ci, -cě. Neurčitých tvarů příd. jm. se užívalo nejčastěji jako přísudků nebo přísudkových přívlastků (nebo doplňků, jak se u nás obyčejně s Gebauerem říká); vedle »ten bosý hoch přišel«, kde určitý tvar bosý patří jen ke svému podst. jm. a je tedy jeho přívlastkem, říkáme »ten hoch je bos«, kde bos je přísudkem (doplňkem), a »ten hoch přišel bos«, kde bos patří i k slovesu (praví se jím také, jak hoch přišel) a je tedy přísudkovým přívlastkem (doplňkem). Přísudkové přívlastky bývaly v starých dobách mnohem častější, než jsou později, ale místo nich vznikají časem raději příslovce, protože se takovými přívlastky naznačuje spíše, jak (kde, kdy atd.) se co děje, než jaký je předmět, s nímž se něco děje; a to se děje buď tak, že se přímo místo příd. jm. utvoří skutečné příslovce, anebo že se tvar, který byl původně přídavným jménem, schopným lišiti rod, číslo a pád, cítí jen jako příslovce a pozbývá této schopnosti. Komu by šlo o podrobnější výklad, našel by jej v II. sv. Sborníku filol.; zde to objasníme nějakým příkladem.

Ještě v staré češtině bylo vedle určitého příd. jm. pěší i neurčité pěš, (-e), -e, mn. č. pěši, (-e), jehož se užívalo docela jako dnes na př. tvarů bos atd. Říkalo se tedy »jsem pěš« (v ž. r.»jsem pěšě«), »jsme pěši«, »muž jde pěš«, »žena jde pěšě«, »dietě jde pěše«, »jdou pěši« atd. Místo všeho toho se později říká nezměnným příslovcem pěsky; docela, jako se v některých krajích místo středočeského bos, -a, -o atd. říká bosky. T. zv. přechodníky nejsou nic jiného, než přísudkové přívlastky (doplňky), jsou to slovesná příd. jm. neurčitého tvaru, jimiž se praví, jak se co děje; [42]proto se také rády mění v příslovce. Místo »stál mlče, stála mlčíc, stáli mlčíce« raději říkáme »mlčky« (mlčečky atp.), místo »nechtě, nechtíc, nechtíce« se říkávalo »nechtěčky«; zvláště v našich východních nářečích jsou takové tvary (seďačky, ležačky atp.) hojné a rozmanité.

Jinde tedy se tvar vlastně přídavný sám, beze změny tvarové, mění v příslovce. Zřetelný příklad nám dávají přechodníky. Již III, 249 jsme mluvili o tom, že se místo původního »muž stoje spal, dívka stojíc spala, vojáci stojíce spali« říká v lidové mluvě bez rozdílu »dívka spala stoje, vojáci spali stoje«; t. j. přechodník, slovesné přídavné jm. neurčitého tvaru, pozbylo schopnosti lišiti rod a číslo a stalo se tak příslovcem. To se děje také u neslovesných přídavných jmen. V jazycích slovanských nalézáme zpravidla, že se u přídavných jmen sklonění tvrdého mění v příslovce tvar středního rodu, u příd. jm. sklonění měkkého tvar rodu mužského (jako v přechodnících). Původně se říkalo »strom stojí přím, jabloň stojí příma, bidlo stojí přímo, stromové stáli přími« atd., říkalo se i »kámen ležel hlubok, hodil jsem kámen hlubok, hodili jsme hroudu hluboku« atd.; místo toho již před počátkem dob dějinných opanovaly tvary střední přímo (přiemo), hluboko atp. (odtud pocházejí slov. příslovce na -o, která se pak v některých slov. jazycích množí), a z původního stavu jsou jen zbytky, někde hojnější, jinde řidší. Ještě v staré češtině se říkalo, jak jsme viděli, »šel jsem pěš, šla jsem pěšě, šli jsme pěši«; ale nalézáme v staré češtině i věty jako »viece sme šli pěš než jeli«, podobné věty jsou i na př. v staré ruštině, v slovinštině i jinde; a podobných dokladů, v nichž tvar 1. p. m. r. ustrnul v příslovce, je v slovanských i jiných jazycích dosti hojně, nemůžeme se však jimi zde obírati.

A tak snad vyložíme i ono záhadné a přece tak staré moravské a slovenské jednúc. Představme si, že bylo příd. jm., jež v neurčitých tvarech znělo jednúc, jednúcě (jednúce), jednúce atd., s významem asi »jednokrátný«; byly možny věty, jež by dnes zněly »hrom jednouc udeřil; mají tam trh jednouc v témdni, pout byla jednouce v roce«; odtud mohlo vzniknouti příslovce jednúc, jehož jinak vyložiti nedovedeme.

V našem úředním slohu se překládá něm. einmalig dnes slovem jednorázový, mluví se o »jednorázových« platech, podporách atp., t. j. o takových, které se vyplatí jen jednou, neopakuji se. Škoda, že ono staré příd. jm. (domýšlíme-li se ho správně) tak dávno zaniklo; mohli jsme míti »jednoucí« podpory, jako máme [43]domácí chléb. Uznáváme rádi, že by »jednoucí podpora« zněla divně, ne-li divoce, nějak jako div divoucí; ale »jednorázový« není také nejkrásnější slovo.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 2, s. 33-43

Předchozí Žižka

Následující Věstiti či věštiti?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1