Knížka o jazykové kultuře v NDR

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K publikacím zabývajícím se otázkami jazykové kultury v socialistické společnosti[1] přibyla nedávno další. V Německé demokratické republice vyšla [97]nevelká brožura s názvem Jazyková kultura — proč, k čemu? Úkoly jazykové kultury v NDR.[2] Obsahuje pět statí, z nichž čtyři jsou dílem pracovníků ze skupiny pro jazykovou kulturu Ústředního ústavu pro jazykovědu Akademie věd NDR (Zentralinstitut für Sprachwissenschaft der Akademie der Wissenschaften der DDR), pátá je společnou prací dvou předních pracovníků skupiny pro pravopis z téhož ústavu. Knížka je uvedena krátkou předmluvou, v níž autoři mj. upozorňují, že některým otázkám, jimiž se zabývají, nebyla dosud v NDR věnována pozornost, a jiné jsou ještě ve stadiu odborné diskuse.

Jádrem sborníku je stať vedoucí skupiny pro jazykovou kulturu Eriky Isingové Úkoly, cesty a cíle jazykové kultury (Aufgaben, Wege und Ziele der Sprachkultur). Je napsána přehledně a přístupně a dobře seznamuje veřejnost se základními problémy v této oblasti. Jazykovědci se může zdát, že na některých místech se píše o věcech samozřejmých a obecně známých, ale podle našeho mínění je třeba (i u nás) tyto zdánlivé samozřejmosti častěji a důrazněji připomínat, protože mnohdy se z nich ve společnosti nevyvozují ty důsledky, které by z nich vyplývat měly. Autorka např. výstižně připomíná, že u četných lidí neodpovídají vědomosti o jazyce a o jeho významu pro společnost i pro jednotlivce obecnému stupni znalostí v druhé polovině našeho století, přestože ovládání jazyka v dostatečném rozsahu a hloubce je podmínkou pro uplatnění všech tvůrčích schopností každé osobnosti. Zároveň správně podotýká, že při tom nejde tolik o poznávání jazyka samého, nýbrž o dovednost uplatnit znalosti o jazyce při jeho užívání, tj. ve všech komunikačních situacích, v nichž se uživatel obvykle ocitá. Na konkrétních příkladech ze současného života dokládá, proč je vědomé ovládání jazyka potřebné a užitečné, a dochází k závěru, že dbát o rozvoj jazykové kultury je v současnosti objektivní společenskou potřebou.

Němčina je ovšem v nynější době v situaci dost odlišné od situace jazyků užívaných v ostatních socialistických zemích Evropy. Je mateřským jazykem obyvatelstva v několika státech, přičemž část německy mluvícího obyvatelstva žije v kapitalistickém společenském zřízení, část ve zřízení socialistickém (NDR). Je potřebné neustále sledovat, jak se tato skutečnost projevuje v jazyce. Autorka konstatuje, že v současné době jsou zřetelně patrny rozdíly v slovní zásobě, a to hlavně z oblasti politické, hospodářské, společenské a kulturní, kdežto v pravopise a v gramatice samozřejmě trvá značná shoda.

Hodně pozornosti věnuje autorka pojmu jazyková kultura. Německé označení Sprachkultur je slovo poměrně mladé; začalo se šířit od počátku 60. let vlivem sovětských a československých jazykovědných prací. V něm[98]čině existuje již od začátku 18. století označení Sprachpflege (péče o jazyk); jeho autorem je pravděpodobně známý filozof G. W. Leibniz. Tímto označením se rozuměla a někdy ještě rozumí snaha jednotlivých osobností nebo společenských institucí pečovat o jazyk a zušlechťovat jej. Takovéto snahy — mnohem starší než jejich pojmenování — nejsou neužitečné ani v současnosti, bývají však zaměřeny příliš jednostranně a nepostihují celou šíři úkolů v přítomnosti. Autorka tradiční pojmenování Sprachpflege neodmítá,[3] ale za vhodnější a výstižnější považuje v nynější situaci NDR označení Sprachkultur, protože „poukazuje na souvislost kultury společnosti a jejího jazyka a vede k uvědomělému a tvůrčímu postoji uživatele k tomuto jazyku“. Pojem Sprachkultur má větší rozsah a je pojmu Sprachpflege nadřazen.

Podstatu jazykové kultury spatřuje autorka v přiměřeném, noremním a tvůrčím užívání jazyka, při němž se bere zřetel k dané situaci, k účastníkům komunikace a k předmětu sdělení. Jako základní hledisko svého pojetí jazykové kultury zdůrazňuje potřebu přiměřenosti jazykového projevu k podmínkám komunikace: „Ne každý projev, který je správný, odpovídá požadavkům kultivovaného užívání jazyka. Může působit falešně, ba i směšně, jak ukazuje známá humorná figurka profesora, který mluví v běžném životě právě tak učeně a abstraktně jako v posluchárně nebo mezi svými kolegy.“[4] Jazykovou kulturu tedy chápe účelově a racionálně jako důležitý činitel při jazykové komunikaci ve společnosti. V tomto pojetí je jazyková kultura kulturou řeči, jazykových projevů, kdežto u nás se v duchu názorů pražské jazykovědné školy zdůrazňuje potřeba věnovat rovnoměrně pozornost jak otázkám kultury řeči, tak i jazyka. Prvním se rozumí studium funkčního uplatňování jazyka, druhým jeho uvážené regulování, především prostřednictvím kodifikace.[5] Možnosti jazykovědců NDR regulativně ovlivňovat jazyk jsou ovšem vzhledem k postavení němčiny omezeny, snad proto se soustřeďují především na kulturu řeči, i když — jak bude patrno dále — se možnosti regulačního působení na jazyk zcela nevzdávají. Sama autorka je toho názoru, že „norma spisovného jazyka je sice prostředkem k zachování jeho jednoty a stability, že však nikdy nemůže být stanovena definitivně a s konečnou platností“.

V kapitole věnované rozvoji jazykové kultury v socialistických zemích seznamuje E. Isingová německé čtenáře přehledně a dost výstižně s vývo[99]jem i současným stavem jazykové kultury v několika socialistických zemích, zvláště v SSSR, v ČSSR[6] a v Polsku. Má nepochybně pravdu v tom, že i když se úsilí o jazykovou kulturu může vztahovat jen k určitému jazyku, existují některé obecné rysy a principy pro mnohé jazyky společné. Zvláště to platí pro jazyky zemí socialistického tábora, protože společenská situace je v nich podobná. Proto je mezi jazykovědci socialistických zemí potřebná a prospěšná spolupráce a výměna zkušeností. Autorka si velmi cení výsledků a zkušeností, kterých bylo dosaženo v SSSR a v ČSSR.[7] Považuje za důležité, aby jazykověda v socialistických zemích věnovala trvalou pozornost vztahům mezi společností, jazykem a jazykovou kulturou, a jako naléhavé se jí jeví zvláště tyto problémy: 1. vztah mezi jazykovou komunikací a jazykovou kulturou, 2. funkce spisovného jazyka a význam jeho norem pro rozvíjení a prohlubování jazykové kultury, 3. rozdíly mezi mluvenými a psanými projevy, 4. školní i mimoškolní jazyková výchova se zřetelem k všestrannému rozvoji člověka v socialistické společnosti.

Jako červená nit se táhne celou statí E. Isingové snaha ukázat, jak je potřebné a užitečné pro socialistickou společnost a každého jejího člena dobře ovládat jazyk a neustále dbát o zvyšování úrovně jazykových dovedností a znalostí. Dosažení tohoto cíle však není a nemůže být úkol jen pro jazykovědce, k tomu je zapotřebí spolupráce významných společenských institucí, masových organizací, vzdělávacích zařízení, hromadných sdělovacích prostředků atd. Ovšem jazykovědě při tom náleží místo hlavní, přičemž důležitá je její úloha koordinační, což předpokládá „intenzívní kontakt se širokými kruhy zainteresovaných uživatelů jazyka“.

Podle našeho mínění je stať E. Isingové dobrým a užitečným přehledem situace v oblasti jazykové kultury v NDR, s leckterými prospěšnými podněty a výstižnými postřehy týkajícími se jazykové kultury v socialistické společnosti obecně.

Druhá stať má v němčině název Sportsprache und Sprachkultur, zabývá se tedy sportovní mluvou z hlediska jazykové kultury. Její autor Klaus-Dieter Ludwig prošel několikaletou lexikografickou praxí jako spolupracovník na Slovníku současné němčiny (Wörterbuch der deutschen Gegenwartssprache), který vycházel za redakce R. Klappenbachové a W. Steinitze, a pro tento slovník zpracoval mnohá hesla z oblasti sportu. Tím je do jisté míry dán jeho přístup ke sportovní mluvě — všímá si především její slovní zásoby. Protože je to oblast značně rozsáhlá, omezil se ve svém [100]příspěvku hlavně na dva problémy, na užívání výrazu cizího původu a na obrazné vyjadřování ve sportovním zpravodajství.

Užívání tzv. cizích slov je problém vyskytující se u většiny textů určených široké veřejnosti, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích. Autor k němu také z tohoto obecnějšího hlediska přistupuje i při hodnocení jazykové stránky sportovního zpravodajství. Je přirozené, že jeho závěry se nemohou podstatně odlišovat od těch, které se běžně přijímají v současné stylistice, že je totiž nezbytné přejatá, resp. přejímaná slova diferencovat a jejich užití v textu hodnotit především z funkčního hlediska, přičemž zřetel k situaci a k adresátovi sdělení patří na přední místo. Sám autor konstatuje, že neexistuje neměnný recept na to, kdy je vhodné nebo nevhodné slova cizího původu užít. Český čtenář si zároveň uvědomí, že ve výskytu a hodnocení přejatých sportovních výrazů jsou mezi češtinou a němčinou rozdíly, např. do české sportovní mluvy nepronikla anglická slova referee (‚rozhodčí, soudce‘), clever (‚chytrý, obratný‘) nebo francouzské blessure (‚zranění‘), jichž alespoň občas užívají sportovní novináři němečtí (autor stati považuje tato slova i pro němčinu za zbytečná a nevhodná), naproti tomu by těžko bylo možno odmítat pro češtinu např. slovo bonifikace, užívané mj. také v cyklistice (v tomto významu doporučuje autor pro němčinu náhradu Zeitgutschrift). Obrazné vyjadřování ve sportovním zpravodajství autor nezamítá, radí však k rozvážnému užívání.

Sportovní mluva je oblast, která by si pro svůj dosah zasloužila soustavnější pozornosti jazykovědců.[8] Ludwig hodlá v jejím studiu pokračovat a v závěru své stati vytyčuje hlavní problémy, na něž bude třeba se soustředit. Uvědomuje si, že to, co nazývá v němčině Sportsprache, je pouze souhrnné a spíše pracovní označení jazykové oblasti, jejímž základem je odborná sportovní mluva s propracovanou terminologií, k níž se však připíná i bohatý slang. Z obou pak čerpá — a nikoli vždy uváženě — mluva sportovního zpravodajství, která má navíc některé specifické rysy, obvykle vázané na druh zpravodajství (novinové, rozhlasové, televizní apod.). V souladu se zaměřením sborníku se autor snažil hodnotit sportovní mluvu i z hlediska jazykové kultury. Jeho přístup je rozvážný, řídí se zásadou, že jazyková kritika nemá působit destruktivně, nýbrž konstruktivně.

Třetí stať se zabývá estetickým působením jazyka a prostředky, které k tomu slouží (Ästhetische Wirkungen und Wirkungsmittel der Spra[101]che). Její autor Johannes Kraus se v ní zabývá problémem nesnadno uchopitelným a dosti diskutabilním; stručně jej lze nazvat „krásno v jazyce“. Z jeho výkladu vyplývá, že estetické působení připisuje nejen (některým) textům, ale i izolovaným jazykovým jednotkám, ba estetická hlediska se snaží aplikovat na celé jazykové systémy. Např. v kapitole o akustických vlastnostech jazyka dost široce rozvádí skutečnost, že existují kombinatorické rozdíly ve vytváření hláskových skupin mezi němčinou a románskými jazyky, připomíná dost vysokou frekvenci početnějších souhláskových skupin v němčině a kritické výroky některých známých osobností o tomto jevu. Tím téměř sugeruje čtenáři názor, že nižší frekvence otevřených slabik je jakýmsi estetickým nedostatkem němčiny. Připisovat estetické kvality jazykovému systému na straně jedné a izolovaným jazykovým prvkům na straně druhé není pojetí, které by se přijímalo běžně a bez výhrad.[9] Podle našeho mínění je třeba při posuzování estetického účinu izolovaných slov a jejich spojení postupovat se značnou opatrností, zvláště pokud jde o spisovný jazyk. Stabilní estetické působení lze snad spojovat se slovy s výraznou inherentní expresivitou[10] (ta nejsou ve spisovném jazyce příliš početná), nikoli však se slovy ostatními. Skutečnost, že některá slova jsou individuálně hodnocena jako „milá“ a „krásná“, např. láska, jiná jako „nemilá“, popř. „ošklivá“, např. válka, spatřujeme v tom, že se slovy (s jejich významy) bývají často spojeny konotace určitého druhu. Avšak tyto konotace mohou být v kontextu silně změněny, značně oslabeny, popř. i zrušeny, srov. např. spojení opičí láska, válka slov apod. V podstatě to platí i pro izolovaná spojení slov, pokud nemají charakter výpovědi. Např. známé spojení strašidlo komunismu (uváděné Joh. Krausem) má na začátku Komunistického manifestu dodnes silně aktualizační, expresívní účinek, ten se však z velké části ztrácí např. v novinové výpovědi Imperialistické kruhy zneužívají k ospravedlnění horečného zbrojení falešného strašidla komunismu. Domníváme se, že estetický účinek většinou nemá slovo (a jeho spojení) samo o sobě, že je může získat teprve při užití v textu. Tím nepopíráme, že některé jazykové jednotky mají větší dispozice k estetickému uplatnění v textu než jednotky jiné.

Krausova stať přináší i další problém, zda totiž úsilí po estetickém působení (některých) textů patří k úkolům náležejícím do oblasti jazykové kultury. Domníváme se, že je nutno hodnotit kladně, jestliže autor promluvy dovede při dodržení základních zásad výstavby textu dosáhnout ve shodě se zaměřením projevu místy i estetického účinu, avšak pro texty, které nevznikají jako záměrný umělecký projev, to nelze považovat za základní, nezbytný požadavek.

[102]Posuzovaná stať nadhazuje problémy, které jistě stojí za úvahu, a to mj. i z hlediska jazykové kultury. Obsahuje zároveň hodně zajímavého jazykového materiálu, který je podnětný i pro rozvíjení kultury jazykových projevů, zvláště v některých subtilnějších otázkách.

Čtvrtý příspěvek je věnován časopisu, který v NDR slouží k rozvíjení jazykové kultury a k šíření jazykovědných poznatků v řadách veřejnosti, tj. časopisu Sprachpflege. Autorka stati nazvané Der Beitrag der Zeitschrift „Sprachpflege“ zu den Bemühungen um Sprachkultur in der DDR Annemarie Kleinfeldová informuje nejprve o zaměření časopisu a jeho vývoji za 25 let existence[11] a potom podává komentovaný přehled nejdůležitějších příspěvků z jednotlivých okruhů jazykové kultury. Je to přehled užitečný, hlavně ovšem pro toho, kdo má všechny ročníky časopisu po ruce. Mnozí uživatelé jazyka by jistě uvítali, kdyby nejdůležitější příspěvky z časopisu byly vydány v samostatné publikaci.[12] Pro její sestavení by mohl být příspěvek A. Kleinfeldové dobrým vodítkem.

Poslední příspěvek je věnován otázkám spojeným s chystaným návrhem na reformu německého pravopisu (Sprachwissenschaftliche Grundlagen einer Reform der deutschen Rechtschreibung); napsali jej dva autoři, Dieter Nerius a Jürgen Scharnhorst. Informují v něm veřejnost o přípravách k reformě německého pravopisu a o důvodech, pro které by bylo záhodno reformu uskutečnit. Zdůrazňují stále stoupající význam psané (a samozřejmě i tištěné) formy jazyka v současné společnosti a konstatují, že pozornost, kterou dosud lingvistika jejím specifickým vlastnostem věnovala, není tomuto významu úměrná. Velmi si cení poznatků, k nimž dospěla pražská jazykovědná škola, hlavně zásluhou B. Havránka a J. Vachka, a možno říci, že jazykovědci NDR ve studiu psané formy jazyka úspěšně pokračují.

Koncepce reformy německého pravopisu, kterou vypracovala skupina vedená D. Neriusem, je promyšlena důkladně a seriózně. Ze stati, o níž se zmiňujeme, by mohl vzniknout dojem, že se přespříliš drží v rovině teoretické, proto upozorňujeme, že jinde se němečtí jazykovědci velmi pozorně zabývají i praktickými důsledky, které by z uskutečnění jejich návrhů vyplývaly.[13] Jejich argumentace ve prospěch reformy je věcná a střízlivá [103]a opírá se o podrobný kritický rozbor současného stavu německého pravopisu. Domníváme se, že jen tento postup může vést k úspěchu, protože bude třeba pro návrh získat nejen veřejnost v NDR, ale také v ostatních zemích, kde se mluví německy.

Protože o hlavních rysech chystané pravopisné reformy byli naši čtenáři již informováni,[14] připojíme ještě několik novějších informací o tom, jak se úsilí o reformu rozvíjí po vydání posuzovaného sborníku; čerpáme je z časopisu Sprachpflege.

Od 4. do 6. května 1978 byla uspořádána na univerzitě v Rostocku konference o lingvistických problémech psaného jazyka a německého pravopisu, a to za účasti jazykovědců z NDR, SSSR, Bulharska a ČSSR.[15] Na konferenci byla věnována pozornost závažné a aktuální problematice, a to: 1. vztahu grafické roviny k ostatním rovinám jazykového systému, 2. stanovení definice grafému ve vztahu k fonému, 3. vztahu mezi jazykovou kulturou a normou, 4. tzv. cizím slovům z hlediska centra a periferie jazykového systému s důsledky pro pravopis, 5. návrhům na zjednodušení interpunkčních zásad.[16]

Ve dnech 10.—12. října 1978 se sešli ve Vídni zástupci všech zemí, v nichž se mluví německy, a jednali o možnostech reformy německého pravopisu. Jak vyplývá ze zprávy,[17] hlavní pozornost byla věnována otázce, zda by bylo možno zrušit psaní velkého počátečního písmena u podstatných jmen. Všichni účastníci se shodli na tom, že reforma v této věci je potřebná, zároveň si však uvědomují, že by se po jejím uskutečnění objevily některé problémy nové. Proto se zároveň snažili vymezit a charakterizovat pojem „vlastní jméno“, což je pro stanovení zásad o psaní velkých počátečních písmen velmi důležité.[18] Ze zprávy lze soudit, že se stanoviska účastníků setkání značně sblížila (dříve se projevoval největší odpor k re[104]formě ve Švýcarsku), avšak nezdá se, že by uskutečnění reformy bylo reálné v brzké době.

Po připojení několika aktuálních doplňků k poslední stati se ještě zmíníme o sborníku jako celku. Je zřejmé, že jeho obsah je poněkud nesourodý a nevyvážený. Projevuje se však v něm několik sympatických rysů. Nejvýznamnější z nich je snaha spojovat úsilí o rozvíjení jazykové kultury s potřebami společnosti, a to společnosti socialistické, a založit proto jazykovou kulturu na nových základech. Volba označení Sprachkultur místo dřívějšího Sprachpflege není jen změnou pojmenování, nýbrž i změnou pojetí. Je přirozené, že uvést tuto změnu v život není snadné a jazykovědce NDR čeká v této oblasti ještě hodně práce. Dalším sympatickým rysem je, že se nepřehlížejí výsledky práce získané v jiných socialistických zemích a že se z nich ochotně využívá toho, co může být ku prospěchu. Těší nás, že jazykovědci NDR našli dost podnětů v naší lingvistice a že o ni projevují trvalý zájem. Pro nás je velmi užitečné sledovat úsilí o rozvíjení jazykové kultury v podmínkách dost odlišných od našich. Zvlášť poučná je systematická a důsledná příprava návrhů na reformu německého pravopisu. Imponuje také organizační pohotovost a pružnost, která umožňuje lingvistům v NDR seznamovat veřejnost s výsledky své práce v poměrně krátké době a v mnohem větším rozsahu než u nás.

---

[1] Viz např. sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979; sb. Kultúra spisovnej slovenčiny, Bratislava 1967 (k tomu NŘ 52, 1969, s. 231n.); o sovětském sborníku viz Al. Jedlička, Aktuální problémy jazykové kultury, NŘ 54, 1971, s. 26n.; o polské publikaci viz Al. Jedlička — Ant. Tejnor, Knížka o polské jazykové kultuře, NŘ 55, 1972, s. 33n.

[2] Sprachkultur — warun, wozu? Aufgaben der Sprachkultur in der DDR, Leipzig 1977, 194 s.

[3] Nazývá se tak i časopis, který v NDR plní podobné úkoly jako u nás Naše řeč.

[4] Srov.: „… nelze klást rovnítko mezi kultivovanost a spisovnost; … lze se vyjadřovat nekultivovaným způsobem a užívat přitom spisovného jazyka, stejně jako je možno hovořit nespisovně (nebo neplně spisovně) vytříbeným způsobem.“ Fr. Daneš, Kultura mluvených projevů, NŘ 52, 1969, s. 98.

[5] Viz např. A. Stich, Současné úkoly jazykové kultury, NŘ 52, 1969, s. 155n.; Al. Jedlička, Teorie jazykové kultury dnes, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 12n.; J. Kuchař, Regulační aspekt jazykové kultury, tamtéž, s. 92n.

[6] Autorka se významně podílela na vydání sborníku obsahujícího v německém překladu základní práce českých jazykovědců, které se týkají jazykové kultury (Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege); viz o něm NŘ 60, 1977, s. 250n.

[7] Srov.: „Nejdůležitějších teoretických výsledků a rozsáhlých praktických zkušeností v oblasti jazykové kultury bylo dosaženo v SSSR a zásluhou pražské lingvistiky“ (s. 20).

[8] U nás se jí zabýval především univ. prof. dr. Václav Křístek, viz např. jeho Poznámky k rozhlasové a televizní sportovní reportáži z hlediska jazykového, Slavica Pragensia XIII, Praha 1971, s. 241—254, Poznámky k sportovním názvům cizího původu, NŘ 54, 1971, s. 87—93; srov. též J. Zima, Sportovní televizní komentář, NŘ 55, 1972, s. 211—220.

Soustavnou pozornost věnuje sportovní mluvě polský jazykovědec Jan Ożdżyński. O jeho poslední práci (orientované sociolingvisticky) přinese Naše řeč zprávu v některém z dalších čísel.

[9] Viz k tomu např. K. Horálek, Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku, Slovo a slovesnost 23, 1962, s. 126n.

[10] Viz J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961.

[11] Viz též M. Sedláček, Čtvrt století časopisu Sprachpflege, NŘ 60, 1977, s. 158n.

[12] Pokud je nám známo, vydat takovou publikaci se podařilo jen v Polsku, a to z příspěvků otištěných v časopise Język Polski. Vyšla za redakce St. Urbańczyka pod názvem Polszczyzna piękna i poprawna, a to dokonce ve dvou vydáních (viz NŘ 48, 1965, s. 108n., a NŘ 51, 1968, s. 40n.). Jistě by bylo užitečné následovat polský příklad i jinde.

[13] Např. v knize Untersuchungen zu einer Reform der deutschen Orthographie, Berlín 1975, probírá D. Nerius podrobně různé možnosti, které by nastaly, kdyby se v němčině opustila zásada, že podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.

[14] Viz M. Sedláček, Úvahy o reformě německého pravopisu, a A. Tejnor, Sborník Linguistische Studien 24, NŘ 60, 1977, s. 41—50 a 102—107. Viz též P. Vachková, K připravované reformě německého pravopisu, Cizí jazyky ve škole 20, 1976/77, s. 411—418.

[15] Z ČSSR se zúčastnil jako čestný host pouze univ. prof. dr. Josef Vachek, DrSc.

[16] Pod názvem Sprachwissenschaftliche Probleme der deutschen Orthographie podává o konferenci zprávu R. Bauduschová ve Sprachpflege 27, 1978, s. 161n.

[17] Viz D. Nerius — G. Feudel, Internationale Tagung zur Reform der deutschen Orthographie in Wien, Sprachpflege 28, 1979, s. 49n.

[18] Poznamenáváme k tomu, že vymezením pojmu „vlastní jméno“ se ještě nevyřeší všechny pravopisné nesnáze. Pro ilustraci snad postačí příklad, jak se jazykové ekvivalenty téhož pojmu píšou v několika jazycích; srov. rus. Centraľnyj Komitet Kommunističeskoj partii Sovetskogo Sojuza, čes. ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, slovensky Ústredny výbor Komunistickej strany Sovietskeho zväzu, pol. Komitet Centralny Komunisticznej Partii Związku Radzieckiego, angl. Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union, franc. Comité central du Parti communiste de l’Union Soviétique.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 2, s. 96-104

Předchozí Jarmila Bachmannová: Slovníček zábřežské hanáčtiny

Následující Eduard Prandstetter: Poznámky k pravopisu v technické praxi