Časopis Naše řeč
en cz

Knížka o polské jazykové kultuře

Alois Jedlička, Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Teoretickým i praktickým otázkám jazykové kultury věnují dnes soustavnou pozornost jazykovědci v mnoha zemích. Výsledkem jejich činnosti na tomto úseku jsou sborníky prací nebo kolektivní monografie soustřeďující se na základní a aktuální problémy jazykové kultury jednotlivých jazyků. Nedávno jsme seznámili čtenáře Naší řeči s teoretickým pojetím a řešením otázek jazykové kultury v Sovětském svazu,[1] dnes chceme věnovat pozornost nové polské práci o kultuře polského jazyka vyšlé r. 1971.

[34]Autorkami knihy Kultura języka polskiego,[2] mající podtitul Otázky správnosti gramatické, jsou varšavské lingvistky D. Buttlerová, H. Kurkowská a H. Satkiewiczová. Vedle části teoretické, kterou napsala H. Kurkowská, obsahuje kniha charakteristiku slovotvorné a tvaroslovné normy současné spisovné polštiny z hlediska vývojového pohybu v normě z pera H. Satkiewiczové a zpracování skladby (do níž se řadí i tzv. významová morfologie) se zaměřením na jazykovou správnost (od D. Buttlerové). Takto pojatá práce chce plnit dva cíle: (1) osvětlit obecné otázky jazykové kultury a jazykové správnosti a charakterizovat vývojové procesy a vývojové tendence v současné spisovné polštině v rovině slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické a (2) být rádcem v otázkách jazykové správnosti u jevů z těchto rovin, především pokud jde o inovace, nově vznikající a uplatňující se jazykové prvky (tomuto cíli napomáhá rejstřík slovní a věcný).

Východiskem obecných výkladů o jazykové kultuře je osvětlení pojmu norma ve vztahu k pojmům systém a text. H. Kurkowská se přitom opírá o pojetí a zařazení normy, které v dnešní světové lingvistice představuje především E. Coseriu. O pojetí B. Havránka a o názorech pražské školy klasického období (v letech 30.) na vztah jazykové kultury a jazykovědné teorie se zmiňuje jen v historickém přehledu vývoje názorů na tuto problematiku. Definice normy, kterou podává, je blízká vymezení v nových pracích českých (např. v České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky): Norma je soubor jazykových prostředků přijatých daným jazykovým společenstvím a zákonitostí určujících realizaci vztahů mezi těmito prostředky v textech. S opřením o Coseria vyvozuje pak pojem inovace jako textové odchylky od normy (popř. od normy a systému), přičemž hromadný výskyt inovací a jejich společenské přijetí může nabýt charakteru změny v normě. Chybu pak chápe jako inovaci funkčně neodůvodněnou.

V druhé části obecných výkladů zabývá se H. Kurkowská hodnotícími kritérií jazykových inovací. Rozlišuje jazyková kritéria vnitřní a vnější: k vnitřním počítá kritérium dostatečné zásoby jazykových prostředků a kritérium ekonomie jazyka, k vnějším pak kritérium stupně rozšíření (uzuálnosti), kritérium kulturní autority a kritérium národní osobitosti. Opírá se přitom ve značné míře o zpracování těchto otázek v domácí lingvistické tradici, především v pracích W. Doroszewského. Je třeba vyzvednout zdůraznění vyjadřovacích, komunikativních potřeb, chápaných v souladu s dnešní teorií velmi široce, i podrobný výklad o kritériu ekonomie jazyka. Rovněž pojetí ekonomie je velmi široké: zahrnuje do ní nejen projevy zkratkovitosti a úspornosti vyjadřování v běžně mluvených projevech a zčásti v publicistice (např. při jevech univerbizačních, běž[35]ných v polštině i v češtině, srov. č. zasedačka zasedací síň aj.), ale i tendenci k pravidelnosti prostředků a odstraňování odchylek od vzoru nebo systému, a rovněž tendenci k zpřesnění vyjádření, která se projevuje významovým rozlišením prostředků původně synonymních nebo konkurujících si. Ve výkladech o kritériích jazykové správnosti dochází autorka k některým závěrům, které můžeme paralelně vyslovit i o jazykové situaci naší: konstatuje, že se zmenšila jazyková prestiž krásné literatury a že mnohem větší vliv má dnes jazyk publicistiky; připomíná i u nás známou zkušenost, že laičtí uživatelé jazyka přeceňují nebo absolutizují někdy — na rozdíl od jazykovědců — kritérium národní osobitosti a to se projevuje negativním hodnocením cizích prvků v jazyce.

V další části obecných výkladů probírá autorka útvarové rozlišení polského národního jazyka a stylové rozlišení spisovné polštiny. Shoduje se tu s dnešním pojímáním této problematiky u nás i v jiných lingvistických střediscích. Podrobněji charakterizuje rozdíly mezi jazykem psaným a mluveným, dotýká se existující nejednotnosti klasifikace funkčních stylů, a podává proto jen ilustrační charakteristiku stylu odborného, který se jako samostatný vyděluje ve všech klasifikacích. Dotýká se i problematiky regionalismů (v našem pojetí a terminologii — oblastních variant). Své tvrzení, že problém regionalismů pro polskou jazykovou kulturu vlastně neexistuje, odůvodňuje tím, že na současnou polštinu působí silně mimojazykoví činitelé unifikující (centralizace života politického, hospodářského a kulturního, působení prostředků hromadného sdělování apod.). Nezmiňuje se však o tom, že zde působí i činitelé diferenciační, podporující uplatňování regionálních variant v úzu, i když je v jiné souvislosti připomíná: je to růst počtu aktivních uživatelů spis. jazyka z nejrůznějších oblastí, zvýšený podíl veřejných mluvených projevů, v nichž je oslaben tlak tradiční jednotné normy a to se přirozeně projevuje i spontánním uplatňováním prvků regionálního úzu. Rozdíly mezi varšavským a krakovským spisovným územ, které se mohou promítat i do rozdílného stanoviska lingvistů z varšavského a krakovského centra k některým jevům, ovšem na jiném místě autorka připomíná.[3]

V poslední části obecných výkladů se H. Kurkowská soustřeďuje na obecné pojetí a na problematiku jazykové kultury. Vychází z faktu i u nás často konstatovaného o mnohoznačnosti názvu jazyková kultura a pokouší se vymezit a charakterizovat jazykovou kulturu (kulturu jazyka) jako činnost mající základy lingvistické. Rozlišuje přitom činnost stabilizační (a v této souvislosti uvádí i požadavek elastické stability [pružné ustálenosti] známý u nás z prací V. Mathesia) a činnost modifikační (při ní se [36]lingvista opírá o poznání systému jazyka, jeho vývojových tendencí a o pochopení dorozumívacích potřeb). Uvědomuje si ovšem ve shodě s naší tradicí, že vliv na vytváření normy mají vlastně všichni aktivní uživatelé spisovného jazyka; na ně je zaměřena činnost jazykově výchovná (jazyková pedagogika) zahrnovaná rovněž do jazykové kultury.

V souvislosti s historickým pohledem na jazykovou kulturu, a to ve spojení s dějinami národní kultury, dotýká se H. Kurkowská problematiky dříve velmi aktuální i u nás, a to jazykového purismu. Pokouší se rozlišit různé typy purismu: Nejčastější formou je purismus nacionalistický, který ztotožňuje čistotu jazyka s původností užívaných jazykových prostředků; může být motivován různě, např. v českém národním obrození jako forma boje o národní uvědomění, jindy jako projev nacionalistické ideologie a šovinismu. Purismus tradicionalistický zdůrazňuje zachování jazykové tradice a brání tak vývoji jazyka (jako příklad uvádí autorka český purismus 2. poloviny 19. století). Jako zvláštní typ připomíná tzv. purismus elitářský, který vyžaduje shodu čistého jazyka s územ elitních skupin společenských (např. kodifikace spisovné francouzštiny se v 17. stol. opírala o jazyk dvorské šlechty). Autorka hodnotí purismus v jeho různých projevech vcelku negativně, vytýká, že puristické zásahy nebývají podloženy vědecky (lingvisticky) a že jsou často určovány emocionálním přístupem.

Na závěr podává H. Kurkowská náčrt aktuálních problémů a úkolů jazykové kultury v Polsku. Vychází ze současné jazykové situace a z její společenské podmíněnosti (na jiném místě se zmiňuje o tom, že je dosud málo rozvinuto zkoumání orientované sociolingvisticky), zdůrazňuje především úkoly v oblasti terminologie a jako nejaktuálnější a nejzávažnější vidí úkoly v oblasti jazykové kultury souvisící s působením hromadných sdělovacích prostředků. Nenechává bez povšimnutí ani nedostatky v znalosti spisovné polštiny, mající kořeny v jazykové výchově školské i v širších společenských souvislostech.

Obecné výklady o jazykové kultuře a o základních pojmech z této oblasti (pojem normy, inovace, jazykové správnosti ap.) podané v recenzované knize vycházejí z polské lingvistické tradice, ale snaží se využívat i výtěžků dnešní zahraniční jazykovědy. Jsou do jisté míry určovány problémy domácího, polského jazyka, ale užívají konfrontačně i materiálu z jiných jazyků (např. v otázce purismu) a umožňují všestrannou konfrontaci s pojetím a řešením daných problémů v jiných lingvistických střediscích. V tom přesahují význam a dosah, který mají pro jazykovou kulturu v Polsku.

V závěru příručky o kultuře polského jazyka uvádí D. Buttlerová, autorka kapitoly o otázkách jazykové správnosti v oblasti současné polské skladby, tři hlavní tendence, jejichž uplatňování vede k různým typům jazykových inovací i ke změnám ve spisovné normě:

[37]1. snaha o zvýšení přesnosti jazykového vyjadřování a o dosažení jednoznačnosti jazykových prostředků;

2. snaha o úspornost výrazu a o kondenzaci, zhuštění jazykových projevů;

3. snaha o koordinaci složek z různých jazykových rovin, zvláště pak o dosažení souladu v rovině tvarové a významové.

Tyto tři tendence se ovšem neprojevují jen ve skladbě, jejich vliv můžeme sledovat stejně dobře i při tvoření slov nebo v tvarosloví, jak nás o tom přesvědčují příslušné kapitoly z pera H. Satkiewiczové. Kromě toho však zároveň s těmito činiteli vnitřně jazykovými je nutno brát v úvahu i síly společenské, onen neustálý pohyb v sociální struktuře společnosti, které má jazyk jako nejdokonalejší dorozumívací prostředek dobře sloužit.

Všimněme si tedy nejprve, jak se snaha o vyjadřovací přesnost projevuje v jednotlivých rovinách jazykové stavby. Při tvoření slov se setkáváme (a to nejen v polštině) s pokusy o významové specifikování různých slovotvorných prostředků pro určité významové skupiny. Jde často o využívání nejproduktivnějších přípon, kterým se dává přednost při vytváření nových odvozených pojmenování (v polštině např. přípona -arka pro názvy strojů, přípona -iwo pro názvy materiálů atd.). Při hodnocení jazykové správnosti je však nutné respektovat nejen hledisko funkční, ale i hledisko strukturní a vybírat pro nově tvořené názvy vhodné slovotvorné modely. Polská kodifikace např. neschválila navrhované odborné názvy roboczogodzina nebo roboczodniówka nejen proto, že nemají oporu v existujícím slovotvornému typu, ale i proto, že nepatrné zkrácení dvouslovného spisovného názvu godzina robocza (vlastně jen o mezeru mezi slovy) má za následek podstatné zmenšení výrazové přesnosti. V rozporu se snahou o jednoznačnost je vzrůst počtu tzv. vespolných substantiv, zaviněný užíváním některých ženských titulů a ženských příjmení v nepřechýlené podobě (pani inžynier, pani magister, pani Nowak). Vznikají tím dost značné potíže při skloňování a při uplatňování pravidel o mluvnické shodě, a přesto si tyto podoby prorazily cestu do spisovné normy. H. Satkiewiczová vysvětluje užívání nepřechýlených titulů zejména v oborech intelektuální činnosti a v těch oblastech, kde se ženy plně uplatňují teprve v nedávné době, nedostatkem vhodných přechylovacích přípon v jazykovém systému. Užívání nepřechýlených ženských příjmení pak bylo vyvoláno výhradně společenským tlakem — nechutí žen při uvádění příjmení s jeho podobou současně sdělovat, zda jde o ženu neprovdanou (Nowakówna, Pelczanka) nebo provdanou (Nowakowa, Pelczyna). Do jisté míry proti snaze o výrazovou jednoznačnost působí i kodifikování tradičních podob přídavných jmen utvořených od jmen zeměpisných (např. Leszno — leszczyński). Nabízí se ovšem možnost užít i spojení s nominativem jmenovacím, ale tomu často brání důvody stylistické (příliš administrativní charakter takového pojmenování).

V tvarosloví podporuje snahu o jednoznačnost tvaru např. tvarové přizpůsobovaní přejatých slov a jejich zařazování k příslušným vzorům v domá[38]cím jazyce, významové nebo slohové rozlišování původně synonymních, dubletních tvarů nebo ohýbacích koncovek, opouštění tvaroslovných prostředků zastaralých aj. Projevem úsilí o přesnější vyjádření je vzrůst opisného stupňování přídavných jmen, které umožňuje nejen přesněji postihnout stupeň srovnávání, ale vyjádřit i menší míru vlastnosti.

Ve skladbě slouží zvyšování přesnosti vyjádření rozvoj tzv. nevlastních předložek a nových, jednoznačných spojovacích výrazů, funkční rozlišování původně variantních skladebních prostředků i celých konstrukcí, náhrada prostých pádů pády předložkovými (bezpředložkové pády se pak využívají jako členy základního větného vzorce: podmět, jmenný přísudek, předmět, kdežto předložkovými pády se vyjadřují nejrůznější druhy příslovečných určení), omezují se dublety ve slovesných vazbách, dává se přednost vyjadřování jmenného přísudku sedmým pádem, aby se zabránilo významové dvojznačnosti, z týchž důvodů se zpřesňují pravidla o užívání zvratných zájmen osobních i přivlastňovacích atd.

Druhá tendence, projevující se úsilím o výrazovou úspornost, se uplatňuje ve slovotvorbě vznikem tzv. univerbizovaných názvů (jednoslovných pojmenování vytvořených jako náhrada za názvy několikaslovné), nahrazováním podstatných jmen slovesných kratšími podstatnými jmény dějovými, zejména těmi, která vznikla tzv. zpětnou derivací (wytop, przegrzew), vytvářením zkratek a zkratkových slov atd.

Za projev vyjadřovací úspornosti v tvarosloví můžeme považovat např. tendenci užívat při tvoření 2. osoby rozkazovacího způsobu tvaru shodného s pouhým kmenem (např. spóźń się, místo spóžnij się). Vyjádření se zkracuje i užitím tvarů 2. osoby čísla množného objevujících se místo tradičního způsobu oslovování pomocí slova pan a 3. osoby čísla jednotného. Avšak v tomto případě mají rozhodující úlohu důvody společenské, nový způsob oslovování (obvyklý dříve v nářečí) proniká ze závodů, schůzí, ze studentské a učňovské mluvy.

Ve skladbě se snaha o výrazovou úspornost (ovšem na úkor přesnosti) projevuje zobecňováním významové platnosti některých předložek (např. przy) nebo spojovacích výrazů (např. kiedy, gdżie), rozšiřováním (někdy nevhodným) polovětných konstrukcí s přechodníkem přítomným, které nahrazují vedlejší věty nejrůznějšího druhu (časové, příčinné, podmínkové, přípustkové aj.). Ustupují vazby s genitivem, nevyjadřují-li význam částečnosti, 7. pád vyjadřující příslovečné určení původce děje se nahrazuje předložkovým spojením, pro vyjádření skladebního vztahu se využívá i slovosledu, což umožní užití spojení dvou podstatných jmen bez předložky (např. kierunek Zakopane), v mluvených projevech dochází ke změnám tvarů slov podle jiných v téže větě, ke křížení vazeb a k elipsám nejrůznějšího druhu, pokud to umožňuje komunikační situace. Z hlediska jazykové kultury je však třeba zejména v psaných projevech odmítat takové způsoby vyjádření, které by mohly vést k nejasnosti.

[39]Úsilí o soulad v rovině tvarové a významové nacházíme ve slovotvorbě při tvoření nových pojmenování podle ústrojných slovotvorných modelů, v tvarosloví při řešení rozporů mezi přirozeným a mluvnickým rodem podstatných jmen nebo skutečné a mluvnické životnosti, ve snaze o postižení vztahů mezi významovými skupinami a různými skloňovacími a časovacími typy, při řešení kodifikace skloňování složených číslovek atd.

Záslužná je snaha jazykovědců formulovat co nejpřesněji tvaroslovná pravidla, aby se uživatelům ulehčilo tvoření gramaticky správných slovních tvarů. A to při množství skloňovacích a časovacích vzorů v polštině, při častém kolísání mezi nimi v jednotlivých případech, při obrovském počtu nejrůznějších výjimek opřených jen o ustálenost v tradici je úkol velmi nesnadný. H. Satkiewiczová sama hodnotí současnou kodifikaci skloňování podstatných jmen mužského rodu jako příliš složitou. Množství připouštěných dublet může usnadnit uživatelům situaci jen do určité míry. I stav současného polského časování je značně komplikovaný, a nadto se v různých normativních příručkách jazyková správnost jednotlivých variant nezřídka odlišně hodnotí. Snaha o dosažení poměrné jednoty tvarů (např. u předponových a nepředponových sloves nebo v tvarech tvořených od přítomného a minulého kmene) se však někdy odmítá jednak se zřetelem na vžitost starších tvarů, jednak v těch případech, kdy by se tím narušoval příslušný typ časování. Ve skladbě jde o to, aby významově příbuzná slovesa měla stejný typ vazby, aby při zániku jednoho z významů slova ustoupila i jeho skladební konstrukce, aby se nevyžadovala původní vazba u slov, jejichž původ je dnes už zastřen, aby se při změně slovnědruhové příslušnosti slova měnila jeho skladební spojovatelnost, aby se vedle mluvnické shody mohla v určitých případech uplatňovat i shoda podle smyslu atd.

Inovace, které obě autorky v příkladovém materiálu uvádějí, mají však různou hodnotu. Od chyb vzniklých na základě nesprávné analogie v mluvě dětí, přes individuální odchylky od normy, přes chyby způsobené nepečlivou stylizací (např. různé typy vyšinutí z větné konstrukce nebo tzv. falešných větných dvojic nebo dvojznačným způsobem připojených vět vztažných) až k jazykovým jevům, které se vyskytují v dnešním úzu vzdělaných uživatelů spisovné polštiny v projevech mluvených, nebo i psaných. Zvláště poměru mezi polštinou mluvenou a psanou si autorky všímají pozorně. A shledávají ovšem značné vzájemné působení obou těchto dílčích jazykových systémů. Zatímco mluvený jazyk rozrušuje některé ustálené významové rozdíly mezi jazykovými prostředky (např. spojky jak a niž při srovnávání nebo významový rozdíl mezi zájmeny jaki a który) a působí na šíření souřadného spojování (někdy jen volného připojování) vět, psaný jazyk (hlavně prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků) ovlivňuje šíření polovětných konstrukcí s přechodníkem přítomným, konstrukcí s předložkou a dějovým podstatným jménem nebo konstrukcí bez určitého slovesného tvaru. Dochází tedy k vzrůstání podílu jmenného vyjadřování i v mluvených projevech. [40]Působí tu vzor úředního stylu, stylu plakátů, novinových titulků, reklamních hesel apod.

Jak je zřejmé, velmi mnoho z těchto tendencí se projevuje i v dnešní češtině, a i když při řešení některých problémů postupuje naše kodifikace jinak (např. neodmítáme složeniny jako lesostep, nepociťujeme jako „nemožné“ přechýlené názvy jako psycholožka, pedagožka atd.), zřetel k dynamice systému v jednotlivých rovinách jazykové stavby, jak se projevuje v podaných charakteristikách, přináší i pro posouzení vývojových tendencí v dnešní spisovné češtině mnoho zajímavých podnětů.


[1] Naše řeč 54, 1971, s. 26n.

[2] Danuta Buttler, Halina Kurkowska, Halina Satkiewicz, Kultura języka polskiego (Zagadnienia poprawności gramatycznej), Warszawa 1971, 480 s.

[3] O oblastních variantách ve spisovné češtině a o jejich rozdílném hodnocení u českých lingvistů srov. Al. Jedlička, Oblastní varianty a spisovná kodifikace, sb. Miscellanea linguistica, Olomouc 1971, s. 205n.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 1, s. 33-40

Předchozí Alena Polívková: Z jazykové poradny

Následující Stanislav Starý: O hovorové ruštině v sovětském sociolingvistickém sborníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1