Časopis Naše řeč
en cz

Sportovní televizní komentář (K jeho stránce jazykové a slohové)

Jaroslav Zima (= Jaroslav Machač)

[Články]

(pdf)

-

„Pojem a termín publicistický styl se vypracoval teprve v poslední době. Souvisí to nesporně s rozvojem publicistiky, s její vzrůstající úlohou v našem životě i s teoretickým zájmem, který se otázkám publicistiky věnuje“, poznamenává Al. Jedlička v Základech české stylistiky (na s. 44). Má nepochybně pravdu: Sám k teoretickému obhájení existence publicistického stylu a k jeho vymezení významně přispěl. Dodejme jen, že soustavný teoretický zájem se zatím mnohem více soustřeďuje k problematice publicistických projevů psaných (tištěných), a ty sdělovací prostředky, kterým je vlastní projev mluvený, tedy především rozhlas a televize, jsou ze strany jazykovědců sledovány více z hlediska jazykové kritiky,[1] popř. v kontextu s mluvenými projevy vůbec.[2]

Platí to v podstatě též o tematicky vyhraněné oblasti sportovní. I častěji projevovaná pozornost k tradičnímu útvaru mluvené sportovní publicistiky, totiž k rozhlasové reportáži a jejím typickým jazykovým prostředkům, mluvnickým a lexikálním,[3] byla nezřídka motivována právě hlediskem jazykově kritickým. Stranou této pozornosti však dosud téměř zůstala televizní obdoba rozhlasové sportovní reportáže — komentovaný televizní sportovní přenos.[4] Pokus naznačit zde ve zkratce [216]některé specifické rysy sportovního televizního komentáře a upozornit na postupy a jazykové prostředky pro něj typické může být snad tedy užitečný.

Základní rozdíl mezi rozhlasem a televizí, spočívající v existenci obrazové složky televizního vysílání, neprojevuje se v publicistických projevech po jazykové a slohové stránce v takové míře, jak by se dalo předpokládat. Je to především tím, že primární podoba publicistických projevů není ani v rozhlase, ani v televizi podoba mluvená, ale psaná. Platí to např. o celé složce zpravodajské a o těch žánrových formách, které jsou společné všem sdělovacím prostředkům (je to např. vnitropolitický a zahraničně politický komentář, glosa, kurzíva, v mnoha případech i beseda, interview aj.). A právě v těchto případech neuplatňuje se většinou ani televizní obraz svou informativní, popř. jinou funkcí jako základní a dominantní složka vysílání: Záběry mluvící (čtoucí) osoby (nebo osob) se střídají s krátkými obrazovými vložkami, které plní obdobnou funkci jako v novinách fotografie, obrázek, diagram, graf apod. Konečně i v reportáži z určitého prostředí (pracoviště, sídliště, obce ap.) bývá častěji obraz jen kulisou, navozující dojem autentičnosti; jeho informativní úloha je leckdy zcela zanedbatelná.

Při sportovních a televizních přenosech je však právě dominantní úloha obrazu základní okolností, která přispěla k výraznému odlišení rozhlasové sportovní reportáže a televizního komentáře. Vizuální účast televizního diváka při sportovní události učinila zbytečným podrobný a hlavně soustavný popis, líčení jejího průběhu. Tento rozdíl mezi rozhlasovou reportáží a televizním komentářem, po stránce funkční i stavební, se stal dnes samozřejmým. Jasně vysvitne při technické poruše: Ztrátu obrazu se snaží komentátor nahradit právě popisem, často až krajně detailním (Dostali jsme zprávu, že nemáte obraz, musíme tedy pokračovat rozhlasově. Závodník se pomalu rozbíhá, skáče a…). Avšak ani po přiznání dominantního významu obrazu neubylo komentáři na závažnosti; nestal se druhořadou, jen doprovodnou, popř. zcela zanedbatelnou složkou relace. Nejen ztráta obrazu, ale i porucha ve zvuku působí při sportovní relaci jako citelný defekt. Jsou tedy dnes obraz i komentář relevantními složkami relace jako celku, komplementárně se doplňujíce.

Dominantnost obrazu se v komentáři často výslovně konstatuje, např.: Sami na obrazovce vidíte, že se přiblížilo dnešní první finálové vyvrcholení, leckdy v zastoupení vlastní hodnotící poznámky: A dopadlo to jak? To jste viděli sami (popř. Konečně to můžete vidět sami) [217]a dokonce: Povzdech diváků okomentoval střelu sám apod. Ve zkratce nahrazuje tento explicitní poukaz k obrazu pokleslé uvozovací ano, kupř. Ano, takový je stav zápasu po druhé třetině (k záběru výsledkové tabule na stadiónu); Ano, tam vzadu za diskařskou klecí se už připravují sprinteři.

Podrobný a soustavný popis ustoupil, jak řečeno, do pozadí pro svou nadbytečnost. Té se však právě leckdy s výhodou užívá pro zvýšení dramatického účinu na diváka. Příležitost k tomu skýtá např. komentář k vyrovnanému běžeckému závodu na delší trati. Pořadí na špici se neustále mění. Na vedoucí pozici znovu útočí XY. A nyní z klubka závodníků prudce vyrazil YX… Dublování vizuálního obrazu s přímým popisem má tu své funkční oprávnění, dramatický průběh sledovaného děje působí na diváka se zdvojenou intenzitou.

Komentář, respektující dominantnost obrazu, má především úlohu orientační a identifikační. Vlastní průběh sleduje divák na obrazovce a komentátor jej v obraze orientuje, a to zejména označováním jednotlivých osob, které jsou v akci. Např.: K svému druhému pokusu se připravuje Hübnerová; A v kruhu opět Daněk; Na překážce Palyzová. V komentáři k průběhu kolektivních míčových her výrazně převažuje tento typ: Novák — Smetana — Mixa — Voborník se k míči nedostal — Zato teď Findejs — Stratil… Spojení s obrazem umožňuje prosté jmenování jednotlivých „aktérů“. Táž skutečnost přispívá i k vysokému výskytu jmenné formy v poznámkách informativních jako první rohový kop, ofsajd zaviněný Károu i v poznámkách hodnotících jako nepěkný faul na domácího Solčána potrestaný přímým kopem, přesná přihrávka Kabátovi, dobře vybité bloky, skvělé prohození apod. Povahu nepřímého popisu mají vysvětlující poznámky typu: Jozef Čapkovič neprojevil dostatek klidu (tj. z tzv. vyložené pozice prostřelil); Proti Táborskému neměl šanci (tj. ztratil míč v souboji s ním, neobešel ho); Prostor v pokutovém území byl přehuštěn (tj. útok skončil nezdarem); Jen milimetry chyběly (tj. výškař shodil laťku) apod.

Rozdíl mezi převažující popisností rozhlasové reportáže a orientační a identifikační, hodnotící a vysvětlovací funkcí televizního komentáře platí ovšem jen pro tu jeho část, která souvisí s vlastním průběhem sportovní události. Jinak, pokud jde o celkovou výstavbu, má televizní komentář partie obdobné jako rozhlasová reportáž, zvláště část úvodní a závěrečnou. První přináší základní údaje vížící se k přenosu (jde zpravidla o připravený, nezřídka i čtený text), část závěrečná pak ob[218]sahuje stručnou rekapitulaci, shrnutí a hodnocení. V optimálním případě i tu vychází komentátor z obrazu, je to však ve značné míře (a hlavně v prostředí domácím) záležitost režijní, vymykající se z problematiky vlastní výstavby jazykové.

Členitost komentáře je určována nejen vlastním členěním sportovní události (zápasu, hry, závodů apod.) a s ním obyčejně i spojeným střídáním komentátorů, ale i zcela mechanicky, střídáním komentátorů po určitých časových intervalech. Málokdy je komentář jako celek prostým monologem. I při sólovém obsazení komentátorské funkce využívá se totiž k přímému komentování často i spolupráce osob z mimotelevizní oblasti, zpravidla odborníků z příslušného sportovního odvětví. I z této většinou kolektivní povahy komentátorské práce je patrno, že se komentáři přikládá značná váha, že tedy není jen podružnou a odvozenou složkou relace, ale má své plné uplatnění vedle obrazu.

Dialogická forma, dialogické prvky jsou právě jedním z prostředků, kterými se ke komentáři připoutává pozornost příjemce přenosu — diváka a posluchače zároveň. Nemám tu ovšem na mysli vložené rozhovory, interviewy se závodníky, trenéry apod.) zařazované pro zpestření, popř. k vyplnění pauz a tzv. prázdných míst, kdy je přenášený obraz divácky málo přitažlivý, ale vlastní dialogy mezi komentátory, např. při odevzdávání slova (A protože je připraveno druhé semifinále, máš slovo. // Ano, děkuji Čeňku…), při aktuálních vstupech Dovolíš, Karole, právě jsem dostal rozlosování…) apod., apely ke kameramanovi nebo režii (Posuňte se nám zase k výšce žen), popř. stylizované polemiky s nimi při opomenutí přitažlivého záběru nebo nevhodné změně střihu (Ale co nám to děláte?; Jen se kamaráde dívej dál na Ivana Daniše, jak bojuje jako lev!). K přímým kontaktovým prostředkům pro styk s divákem patří opětovaně užívané oslovování (Tak takové je pořadí, přátelé, v druhé semifinálové jízdě), často s přímými výzvami (Dívejte se, přátelé, sami na ty vlny), otázky (Jestlipak jste zaslechli píšťalku? To se připravuje druhý rozběh na 400 m) apod. Dále v této souvislosti můžeme uvést časté užívání tzv. dativu sdílnosti, vhodného zvláště v projevu celkovou stavbou zaměřeného k posluchači (Tak jak to vypadá s tímto rozběhem? Tam — tj. na startu — je jich nějak málo! Kdopak nám to tam chybí); leckdy však tento prostředek působí jako navyklá manýra (Do čela se nám dostal Druga; Pole nám uzavírá…; Nyní nám odpadl…).

Překážkou mezi komentátorem a posluchačem může být nadměrný [219]výskyt speciálních odborných termínů. Třeba však připomenout, že sportovní publicistika má v tomto směru postavení zvláštní vzhledem k popularitě sportu v široké veřejnosti. A tak i poměrně značná míra odbornosti, projevující se v užívání speciálních termínů, je tu méně na závadu než v publicistických projevech jiných (ovšem s výjimkou sportů méně známých). Televizní divák — a s ním i komentátor — i tu mají výhodu v obraze, který pomůže spojit neznámé pojmenování s označovanou skutečností (slyší-li např. divák při lehkoatletickém přenosu, že závodníci běží prvních 200 m ještě s handicapy, je v situaci příznivější, než když mu toto informaci poskytne rozhlasový reportér).

Při výběru lexikálních prostředků vůbec využívá televizní komentář repertoáru společného sportovní publicistice. Uveďme některé novější a frekventovanější výrazy příznačné pro tuto oblast: Patří k nim např. jinak knižní sloveso uspět, popř. častěji negativní neuspět (Šimoaka už neuspěl proti našemu Schenkovi; Ani útok Bohouše Veselého neuspěl), zlikvidovat (ve spojeních jako zlikvidovat útok, z. nebezpečí, z. pravou stranu soupeřova útoku), dále sloveso zaznamenat a jeho kontextové synonymum zaregistrovat (ve spojeních shodných s běžným užíváním: Ještě jsme nezaznamenali / nezaregistrovali ani jediný rohový kop, v lexikalizovaném spojení zaznamenat branku, tj. dosáhnout branky, i v užití přeneseném: Hoffmeistrová zaznamenala pád). Za zmínku stojí i vyšší frekvence víceslovných nevlastních předložek, např. ze strany (Porušení pravidel ze strany nabíhajícího Masrny; Na to je třeba ze strany rozhodčích dávat pozor). Protože základní bází sportovních komentářů je spisovný jazyk, je užití nespisovných prostředků, zvláště lexikálních, tj. většinou slangových, spojeno obvykle s charakterizačním záměrem (Říkáme tomu ve své hantýrce šlág — o záběru ve veslování; Tenisté tomu říkají slangově: To byla koule — o prudké smeči).

Televizní komentátoři užívají ovšem i hotových automatizovaných spojení, lexikální i větné povahy, běžných ve sportovní publicistice a zvláště v rozhlasové reportáži (malá domů, zmařit, expr. spálit šanci atd.). K nim přistupují i některé automatizované obraty, které si televizní komentář vypracoval zvláště pro oblast nepřímého popisu, např. To byl odevzdaný míč (o lehké střele nebo o přihrávce na protihráče); To je příležitost pro domácí, pro Kabáta (tj. dostali se k míči, útočí apod.); užívá se zvláště ve spojení To je příležitost pro brankáře, pro Krameriuse, pro Dzurillu, … (tedy k označení snadného brankář[220]ského zákroku), s expresívním zabarvením To je / To byla pro Viktora lahůdka. Při užívání automatizovaných spojení záleží ovšem na individuálním rozsahu jejich zásoby a smyslu pro stylizační obměny, aby komentář nepůsobil dojmem mozaiky složené z hotových prefabrikátů. Tím spíše to platí o užívání frazeologických spojení z běžného jazyka (jako prubířský kámen, želízko v ohni, padla kosa na kámen), jehož motivací je snaha o oživení, ozvláštnění projevu.

Z typických formálních prostředků, běžných v sportovní publicistice, je v televizním komentáři velmi často zastoupena pasívní konstrukce se 7. pádem vyjadřujícím původce děje: Jurkanin zastavený Domingou, ofsajd zaviněný Károu, bloky vybité Grössrem, míč nečistě zahraný Koudelkou. Méně častý je výskyt srovnávacího genitivu typu Dobiáš (byl) rychlejší Veselého. Zato se s oblibou užívá konstrukce Byl to / To byl N., který…, např. Byl to Jokota, který neuspěl po našem dvojbloku; To byl Jozef Čapkovič, který neprojevil dostatek klidu. Nejde tu zřejmě jen o důrazové vytčení podmětu (Byl to brankář Dzurilla, který nakonec rozhodl o výsledku zápasu), ale i o využívání možnosti k formálnímu rozčlenění a oddělení obligatorní informace (o „aktérovi“) a průvodního, dodatečného hodnocení (výsledku akce), samozřejmě vedle případů nemotivovaných žádným záměrem.

Sportovní televizní komentář dospěl do dnešní podoby po počátečních letech hledání a experimentování[5]. Stal se neodmyslitelnou součástí žánrového repertoáru televizní publicistiky a vzhledem k oblibě sportovních televizních přenosů zaujal v něm významné místo. Odborná specializace jednotlivých komentátorů přispívá dnes i k výraznějším modifikacím podle sportovních oborů. To však je již spíše otázka vlastní realizace.


[1] Jak aktuální ve své době se v této souvislosti jeví publikování programové črty (nelingvisty) V. Růta Rozhlasová forma a rozhlasový posluchač v SaS 2, 1936, 223—225!

[2] Podrobnější diferencovaný výklad o této problematice podává F. Daneš v kap. O jazykové stránce rozhlasových a televizních pořadů v sb. Žurnalistika, Jazyk a styl 1966, 127—139.

[3] Zvláště v NŘ, v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu, v Danešově Malém průvodci po dnešní češtině (1964) a jinde.

[4] Výsledkem soustavného kritického sledování jazykové stránky televizních projevů v poslední době je čl. M. Knappové O kultuře jazykových projevů v televizi, NŘ 53, 1970, 155—167. — Ve 13. sv. Slavica Pragensia vyšla studie V. Křístka Poznámky k rozhlasové a televizní sportovní reportáži z hlediska jazykového, podávající rozbor a srovnání paralelních rozhlasových a televizních relací z mistrovství světa v ledním hokeji v r. 1970.

[5] Toto počáteční období nejistot v základních otázkách vylíčil v sérii článků v čas. Čs. televize K. Mikyska, jeden z průkopníků televizní sportovní publicistiky, v r. 1970.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 4, s. 215-220

Předchozí Miloslav Sedláček: Durdíkovy názory o jazyce a jazykové kultuře (Věnováno M. Dokulilovi k šedesátinám)

Následující František Daneš: Miloš Dokulil šedesátiletý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1