Časopis Naše řeč
en cz

O jazykovou kulturu v zahraničí

Walery Pisarek (Krakov), Zdeňka Plošková, Věra Kratochvílová, Alena Šimonková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Teoretické studie o spisovném jazyce i praktická péče o něj dostávají se stále více do popředí zájmu kulturní veřejnosti v jednotlivých zemích. Zdůrazňuje se významná společenská úloha jazykovědy i jazykovědců při vytváření aktivního, uvědomělého vztahu uživatelů k národnímu spisovnému jazyku, jejich odpovědnost za stav a úroveň jazykové kultury.

Charakteristickým rysem je zde spojení teorie a praxe. Studují a analyzují se jazykové projevy v jednotlivých stylových oblastech a pozornost se věnuje [98]zvláště oblastem společensky angažovaným, např. jazyku publicistiky. Hodnotí se jazykové prostředky vzhledem k aktuálním vyjadřovacím potřebám. Popularizují se výsledky jazykovědného bádání majícího vliv na jazykovou praxi i zásady, jimiž se péče o spisovný jazyk řídí.

Jistě nás může uspokojit, že se vychází ze zásad blízkých našim, že se vyslovují názory a závěry, které potvrzují shodu s naším stanoviskem. Nejednou se přímo vychází z pojetí vypracovaného v otázkách jazykové kultury Pražskou školou (srov. např. pojem „pružné stability“ v knize prof. Jonka). Je pochopitelné, že se tyto názory i zásady různě modifikují vzhledem k rozdílům v jazykové situaci, v konkrétních jazykově společenských podmínkách i vzhledem k individuálnímu přístupu významných jazykovědců. Společný je však vědecký základ, odmítání nevědeckého diletantství v otázkách péče o spisovný jazyk i subjektivního zasahování do jazykové normy. Společný je i zájem o jazyk všedního dne, o projevy sloužící běžné informaci, stejně jako bezprostřední vztah k posluchačům, čtenářům, uživatelům spisovného jazyka.

Jako na jiných úsecích a v jiných oblastech jazykovědné práce bylo by vhodné pomýšlet i zde na živější výměnu názorů, na sdělování zkušeností, na pohotovější informovanost o otázkách teorie i praxe v oblasti jazykové kultury.

Naše řeč věnovala v poslední době dosti pozornosti otázkám jazykové kultury v jiných zemích, způsobům i formám péče o národní spisovný jazyk v nich. Navazujeme na tyto informace a přinášíme v tomto čísle několik zpráv o jazykovědné činnosti na tomto poli v zahraničí. V obsáhlém referátě W. Pisarka, pracovníka jazykovědného oddělení Novinářského studijního ústavu v Krakově, seznamujeme čtenáře s dosavadními výsledky i programem teoretické i praktické činnosti tohoto pracoviště. V dalších zprávách podáváme charakteristiku některých knižních souborů vzniklých z časopisecky publikovaných statí a článků věnovaných současnému spisovnému jazyku a jeho kultuře.

Jazyk tisku jako předmět badatelského zájmu v Polsku

Skutečně masovým prostředkem informace se stal polský tisk již asi před sto lety. Právě tolik let trvají veřejné nářky na jazykovou formu projevů v něm publikovaných. V roce 1870 Krakovan F. Skobel uveřejnil v Polsku první knížku[1] věnovanou výhradně pranýřování jazykových chyb objevujících se v tehdejším denním i týdenním tisku.

[99]„Ale nářky“, jak psal Z. Klemensiewicz,[2] „a dokonce ani fragmentární a epizodický boj v různých jazykových koutcích zlo neodstraní. Je nutné se na ně dívat jako na společenský problém, který vyžaduje metodické organizační zákroky opírající se o solidní vědecký základ; to by tyto zákroky ochránilo před povrchností a nahodilostí v úsudcích. A tento základ by měla vybudovat především jazykověda. Musí dodat kritéria chyb, dbát na výstižnost zevšeobecňujících závěrů vyvozených na základě mnohostranné a systematické analýzy příslušných materiálů, a konečně doporučit didaktické prostředky plodného jazykového poradenství a péče o jazykovou kulturu.“

Tento požadavek je tradiční jen zdánlivě. Ve skutečnosti je velmi moderní, protože mírou modernosti problému může být jen jeho aktuálnost. A problém specifické normativnosti jazykovědy, snad i dokonce proti přání většiny jejích představitelů, stává se dnes stále aktuálnějším jak z hlediska teoretického, tak i praktického.[3]

Dnešní normativnost lingvistiky (přesněji řečeno aplikované lingvistiky) vyplývá z toho, že základní funkcí jazyka je jeho funkce dorozumívací. Z tohoto tvrzení vyplývá pak bezprostředně závěr, že „lepší“ je ta jazyková forma, která je za určitých okolností vhodnější a přiléhavější. Odtud pak je už jen krok k tomu, přiznat lingvistice právo radit, jak s tímto nástrojem dorozumění co nejúčinněji zacházet.

Tyto základní teze aplikované jazykovědy opravňují existenci a určují program činnosti jazykovědného pracoviště Novinářského výzkumného střediska v Krakově, které plní funkci vědeckého ústavu největšího polského žurnalistického nakladatelství RSW „Prasa“.

Činnost jazykovědného pracoviště, které vede prof. dr. Zenon Klemensiewicz, rozvíjí se ve dvou směrech: (a) normativním a didaktickém a (b) teoreticko-popisném. Oba směry mají však cíle praktické.

Činnost normativní a didaktická. Ze snahy o to, aby jazyk tisku byl jazykově správný a přitom přesný, obsažný a srozumitelný, vyplývá nutnost zjistit, jaké chyby se v něm vyskytují. Výzkum, který má odpovědět na tuto otázku, opírá se o texty z 33 vybraných deníků, týdeníků a čtrnáctideníků, reprezentujících polský tisk z hlediska sociálního, teritoriálního i tematického. Na základě podrobného pozorování se došlo k závěru, že posoudit jazyk deníku je možno na základě rozboru 12 čísel vylosovaných z ročníku tak, aby každý měsíc roku byl zastoupen jedním číslem. Další podmínkou je, aby těchto 12 vybraných čísel tvořilo dva týdenní soubory. Podobně nás k posouzení jazyka týdeníku opravňuje rozbor pěti čísel vylosovaných z jednoho ročníku tak, aby každá pětina roku byla zastoupena jedním číslem.

[100]Jazykové chyby zachycené výzkumem se staly základem pro hodnocení jazykové stránky jednotlivých časopisů a pro vypracování přehledu nejčastěji se vyskytujících jazykových chyb. Tato hodnocení, uveřejněná v časopisech pro novináře, byla rovněž tématem diskuse na schůzkách s redakčními kolektivy jednotlivých novin.

Pracoviště kromě toho vede již několik let jazykovou poradnu a organizuje v různých vojvodských vydavatelských střediscích několikadenní jazykové semináře.[4]

Jazykové chyby uznané z hlediska frekvence jejich výskytu za typické pro novináře, posloužily jako materiál k vypracování „Jazykového rádce pro novináře i redaktory“ (Poradnika Językowego).[5]

Proč pro novináře? Nemělo by se raději prostě mluvit jen o jazykovém rádci? Nemá novinář užívat „běžné“ dobré polštiny? Nepochybně ano, ale jak známo, existuje mnoho různých typů současného polského jazyka. Jedním z nich je jazyk tiskových informací a publicistiky, jazyk s vlastní slovní zásobou, charakteristickou frazeologií, se zvláštnostmi ve větné stavbě a s typickými odchylkami, které jsou působeny zvláštními podmínkami novinářovy práce a někdy také souvisejí s funkcí tiskových projevů. Zvláště jazyk informací se odlišuje od jiných typů psaného jazyka. Jeho charakteristickým rysem je schematičnost, se kterou je těžko bojovat, protože právě ona tvoří do jisté míry podstatu tohoto typu. Přiznáme-li však jazyku tiskové informace právo na to být šablonou, pak je třeba dbát o to, aby se její schémata dala zevšeobecnit, to znamená, aby byla účinná. A vždy, když mluvíme o jazykové „správnosti“, nejde nám o shodu se strohým kánonem jazykových norem, ale o účinnost jazykového prostředku, to jest o jeho větší nebo menší schopnost sdělovat určité pojmy a citová stanoviska za jistých podmínek.

Neúčinná je však promluva tehdy, neužívá-li se jazykových prostředků ve shodě s gramatickým a významovým systémem tak, jak je ustálen v kolektivním úzu nositelů spisovného jazyka. Užití jazykových prostředků bez zřetele na tuto ustálenost — pokud není záměrné — zesměšňuje autora, a tím i obsah výpovědi. Řečeno jinými slovy: jazyková nesprávnost výpovědi snižuje její autoritu v očích příjemce.

Neúčinná je promluva také tehdy, je-li příliš rozvláčná, je-li nesrozumitelná, nebo odporují-li si její jednotlivé složky. Příčinou jazykových chyb bývá obvykle kromě nepozornosti a nepečlivosti také nedostatečná znalost hodnoty jazykových prostředků v systému spisovné polštiny.

Práce teoretickopopisné. Vycházíme z teze, že tzv. jazyk tisku nemůžeme pojímat jako jednolitý typ psané podoby spisovné polšti[101]ny, a to ani ve smyslu jazyka sociální skupiny, ani ve významu slohového typu.

První možnosti odporuje to, že okruh čtenářů tisku v daném národním jazyce, čili čtenářská veřejnost, netvoří ani formální, ani neformální sociální skupinu. Druhou možnost vylučuje již sám výskyt politických informací, reportáží, fejetonů, úryvků románů, úředních zpráv a oznámení vedle sebe v témž časopise. Stylové rozdíly mezi uvedenými druhy tiskových projevů jsou zcela zřejmé. Proto je třeba mluvit nikoli o „jazyce tisku“, ale o „jazyce v tisku“, a mít na paměti, že tento jazyk není stylově sourodý. Jazyk v tisku je vytvářen z různých slohových typů jazyka psaného, typů charakteristických pro různé druhy tiskových projevů. Jedním z těchto typů je styl informací, jiným styl reportáže atd.

Druhá základní teze má charakter metodologický: Styl každého slohového druhu (žánru) má vyhraněné vlastnosti v hláskové a tvarové stavbě, ve slovní zásobě a frazeologii a ve skladbě. Charakterizujeme-li sloh projevů uveřejněných v tisku, můžeme se omezit pouze na vlastnosti skladební a lexikálně frazeologické. Charakteristické vlastnosti stylu záležejí v tom, jakým slovům, frazeologickým spojením a skladebním prostředkům se dává přednost.

Předmětem badatelského zájmu jazykovědného pracoviště je jazyk jednotlivých druhů tiskových projevů. Cílem výzkumu není však ukázat protiklad mezi jazykem v tisku a jinými typy polštiny, ale protiklad mezi jednotlivými druhy tiskových projevů. Jako zvláštní problém rýsuje se možnost ukázat vývoj stylu jednotlivých druhů jak z hlediska literárněvědného, tak i jazykovědného.

Hlavního cíle zkoumání se dosáhne tím, že se porovnají výsledky výzkumů věnovaných postupně jednotlivým druhům. Zvláště důležité je dbát o to, aby metody i teoretické předpoklady byly vždy stejné, protože jenom tak budou dílčí výsledky srovnatelné. V práci plánované na několik let se začalo od výzkumu stylu základního novinářského druhu, to jest informace v denním tisku.

Počítáme sem všechny projevy uveřejňované v denním tisku, jejichž cílem je podat zprávu o událostech a o stavu různých věcí, tedy projevy nemající charakter komentáře, výzvy nebo odvolání se na city čtenáře. V jazykové rovině patří k tomuto druhu „tiskové informace“ takové projevy, jejichž jazyková forma má výhradně funkci informativní, nikoli však expresívní nebo výzvovou.

Zkoumání vylosovaného[6] materiálu se provádí souběžně ve dvou směrech, tj. zkoumá se jednak slovní zásoba a frazeologie, jednak skladba.

Výzkum v oblasti slovní zásoby má zachytit slovní zásobu, které se v tiskokové informaci užívá, se zřetelem k frekvenci jednotlivých slov. Pomineme-li gramatická kritéria, můžeme v tiskových projevech, podobně jako v každém jiném textu, odlišit dvě vrstvy, totiž: (1) výrazy, jejichž užití je určováno mi[102]mojazykovou skutečností a je v jistém smyslu nezávislé na autorovi, a (2) výrazy, u nichž má autor možnost volit alespoň ze dvou synonymních prostředků.

Např. ve větě „President Násir přijal pozvání presidenta Novotného a přijede na oficiální návštěvu do Československa“ slova a výrazy president Násir, president Novotný, oficiální návštěva, Československo patří k vrstvě nezávislé na autorovi; autor si mohl vybrat: buď vůbec nejmenovat kdo, na čí pozvání, s jakým cílem a kam přijede, nebo užít právě jen uvedených slov. Přirozeně je těžko mluvit o absolutní determinovanosti jazykového prostředku mimojazykovou skutečností. Je pravda, že i podstatné jméno Československo můžeme nahradit například opisem náš jižní soused, ale je jasné, že stupeň zaměnitelnosti slov Československo a přijmout se nesrovnatelně liší. Výrazy, kde autor nemá možnost volby, plní v jazyce funkci terminologických výrazů, to znamená, že alespoň z hlediska autora odpovídají jednomu a jen jednomu pojmu. Obsahem tohoto pojmu může být buď jediný předmět (pak je terminologický výraz prostě vlastním jménem, jako např. Československo), nebo určitá třída předmětů (např. oficiální návštěva).

Jednou z vlastností charakterizujících sloh tiskové informace je právě velký počet (asi 40 %) výrazů nezávislých na autorovi. To je první závěr z dosavadních výzkumů (pro srovnání: podíl výrazů nezávislých na autorovi nepřekračuje v slovní zásobě reportáže 10 %). Další etapa výzkumu se týká jen vrstvy závislé na autorovi. Zde se již uplatňuje frekvence jednotlivých slov, otázka, o které slovní druhy jde a v kterých tvarech a frazeologických spojeních se vyskytují.

Po zachycení základní lexikální a frazeologické zásoby tiskové informace se může přistoupit k stanovení pramenů této frazeologie a příčin, proč se dává přednost užívání některých výrazů.

Při výzkumu v rovině syntaktické jde o zjištění, které druhy vět jednoduchých a souvětí se opakují nejčastěji.[7] Aby se mohlo odpovědět na tuto otázku, bylo by třeba znázornit věty vybrané z textů tiskových informací ve formě skladebních schémat. To dovoluje určit, jaké procento v souboru projevů tvoří výpovědi bez větné stavby (równowaźniki zdań), stanovit počet větných členů v typické větě tiskové informace, míru její skladební složitosti a druh nejčastějších spojení jak v oblasti věty jednoduché, tak i souvětí. Bez významu pro sloh není ani otázka pořádku slov.

Zvláště důležité pro zachycení slohových vlastností jsou skladební prostředky, které se mohou zaměňovat s jinými (ekvivalentní, se stejným nebo podobným rozsahem použití). Tak například můžeme říci i napsat: čtenářská obec nebo [103]obec čtenářů, zásobovací obtíže nebo obtíže v zásobování. Autor si může vybrat ze schémat: (A + S) a (S + Sgen) nebo (S +Spřp).[8] Jestliže v podobných situacích v různých projevech tiskové informace si autoři víceméně důsledně vybírají schéma (A + S), pak toto schéma pokládáme za příznak slohu informace; to však neznamená, že by tento příznak nemohl charakterizovat i jiné styly (například sloh vědecký).[9]

Jako zvláštní problém byly při výzkumu slohu informací zkoumány titulky[10] jednotlivých textů. Pro takové pojetí mluvilo jak zvláštní poslání titulku v novinách, tak i jeho specifická jazyková forma.

Vzhledem k praktickému zaměření Novinářského výzkumného střediska je třeba ještě odpovědět na otázku, co od těchto výzkumů můžeme očekávat. Jaký užitek mohou čekat teoretici novinářství od toho, že bude vypracován popis slohu informací a v budoucnosti i jiných druhů tiskových projevů? Jaký prospěch přináší zachycení lexikálních, frazeologických a skladebních vlastností charakteristických pro zkoumané texty?

Domníváme se, že právě jazykověda, přesněji jazykovědná stylistika, může položit pokud možno objektivní základy pro typologii tisku a typologii novinářských druhů, a to jak pro typologii popisnou, tak i historickou. Kromě toho by tyto výzkumy měly mít příznivý vliv i na zdokonalení novinářské a redakční práce. Popis jazyka jednotlivých druhů tiskových projevů může za prvé prokázat cenné služby při výchově novinářského dorostu, za druhé slovník synonym a frazeologie, vypracovaný na základě výzkumu, ulehčí práci jak autorům textu, tak i redaktorům, kteří připravují text k tisku. Za třetí, zachycené typické jazykové formy často se opakující (slova, frazeologická spojení, skladební prostředky) poskytují materiál pro psychologii masového působení.[11]

Walery Pisarek (Krakov)

(Přeložila Jiřina Novotná)

[104]Současná francouzština očima marxistického jazykovědce

Tak jako u nás i v mnoha jiných zemích projevuje v současné době širší veřejnost zájem o jazykové otázky; proto také jazykovědci věnují stále soustředěnější pozornost otázkám jazykové kultury. Prostřednictvím tzv. jazykových koutků, uveřejňovaných v tisku nebo vysílaných rozhlasem, reagují na tuto společenskou potřebu. Cílem koutků je populárním a srozumitelným způsobem poučit čtenáře nebo posluchače o aktuální jazykové problematice.

Protože však novinová nebo rozhlasová glosa má nepatrnou životnost, bývají tyto stručné výklady o nejživějších jazykových otázkách vydávány knižně.[12] K těmto publikacím přibyla nyní kniha čestného doktora Karlovy university, významného francouzského marxistického lingvisty Marcela Cohena Nouveaux regards sur la langue française (Nové pohledy na francouzský jazyk).[13] Je to soubor jazykových koutků, které vycházely v listu L’Humanité v letech 1960—1962; navazuje na dřívější publikaci autorovu z roku 1950 „Regards sur la langue française“ (Pohledy na francouzský jazyk), v níž jsou shrnuty jazykové koutky otiskované v Les Etoiles v letech 1945 a 1946.

Kniha „Nouveaux regards“ obsahuje předmluvu, 52 jazykových koutků a čtyři rejstříky: rejstřík věcný, rejstřík slov a tvarů, rejstřík jmen a názvů vlastních (osob, míst, názvy časopisů a děl atd.) a rejstřík století, tj. rejstřík zařazující jednotlivé jazykové jevy do určitého časového období. Tyto rejstříky autor připojil proto, že soubor není systematicky utříděn, nejsou v něm (na rozdíl od našich knižních výběrů Jazykového koutku Československého rozhlasu) rozlišeny jednotlivé oddíly pojednávající o pravopisu, tvarosloví, skladbě, spisovné výslovnosti ap. Čtenář se však může pomocí rejstříků v knize dokonale orientovat, dokonce i pokud jde o chronologii.

Tematika jazykových koutků — jak říká autor v předmluvě — vyplynula z aktuální potřeby, a to buď z autorova zájmu o určitý jazykový problém, anebo z dotazů čtenářů, z nichž některé zasluhovaly zásadní odpověď, osvětlující problém v širších souvislostech. Náměty jazykových koutků jsou velmi pestré. Autor se v nich zabývá jednak otázkami, které jsou aktuální i v naší jazykové situaci, jako tvořením nových slov, vlivem jazyka projevů mluvených na jazyk projevů psaných, stylistickou platností slov a tvarů, mizením nářečí, pravopisem, jednak otázkami, které jsou specifické pro francouzštinu, např. užíváním minulých časů, postavením zájmen, francouzskou mluvnickou terminologií atd.

[105]M. Cohen ukazuje například, jak některé slovotvorné prostředky cizího původu (např. řecký prefix a-) vytlačují v slovech nově vznikajících prostředky domácí (francouzský prefix non- — „ne-“). Všímá si, že do syntaktické stavby projevů psaných pronikají stále častěji syntaktické prostředky projevů mluvených, např. souvětí podřadná jsou nahrazována souvětími souřadnými, hojné je i užívání vět jednočlenných, vět eliptických apod. Upozorňuje na to, jak autoři historických textů např. užívají ze stylistických důvodů pro vyjádření děje minulého slovesných tvarů přítomných nebo i budoucích. Zajímá ho, jak vlivem spisovného jazyka ustupují místní nářečí. Z otázek pravopisu se zabývá např. transkripcí slov cizího původu, která podržují téměř vždy původní pravopis; bývá zachováváno např. psaní souhláskových skupin ve francouzštině neexistujících a tyto skupiny jsou pak přenášeny i do slov, do kterých od původu nepatří (např. skupina ck původně německá a anglická se objevuje v slovech ruského původu: bolchévick, moujick).

Východiskem Cohenových výkladů je podrobná analýza současného stavu jazyka, viděného z hlediska jeho historického vývoje. Pohyb v jazyce se projevuje i v současné době a jeho důsledkem jsou stále nové a nové změny. Autor si velmi jasně uvědomuje, že těmto změnám v jazyce nelze bránit — jak se o to ještě i dnes někteří francouzští jazykovědci pokoušejí — avšak zároveň ví, že nelze všechny změny probíhající v běžně mluveném jazyce přijímat do jazyka spisovného. Do něho mohou proniknout pouze ty, které se na podkladě kolektivního úzu staly součástí normy. Úkolem jazykovědců je tyto změny v jazyce pozorovat a vysvětlovat je v jejich vývoji.

Ve Francii je podle M. Cohena tendence odsuzovat vše nové v jazyce poměrně silná. Zejména učitelé jsou často ochotni chápat každou změnu jako chybu, opravovat živý jazyk dětí, sešněrovávat jej striktními pravidly. Tento jejich postoj je vcelku pochopitelný; vyplývá z toho, že nemají dosti hlubokou lingvistickou erudici a že jim chybějí i potřebné znalosti historické mluvnice. Autor na mnoha místech znovu a znovu zdůrazňuje, že jazykové vzdělání je na francouzských národních i středních školách zcela zanedbáváno.[14] Kritizuje také špatnou ediční politiku, která umožňuje, že jsou vydávány mluvnice a učebnice francouzského jazyka obsahující často nesprávná nebo zastaralá pravidla, věcné i metodické chyby, neboť ani ministerstvo školství, ani nakladatelství nedávají tyto publikace recenzovat odborníkům, jazykovědcům. Dokud bude trvat tato situace, bude hrozit stále nebezpečí, že uživatelé jazyka nebudou chápat současný jazykový stav a jeho vývoj.

Smyslem Cohenovy popularizační jazykové práce je osvětlit z hlediska moderní jazykovědy vývoj určitých jevů v současném jazyce a tímto hlubším pohledem pomoci i jazykové praxi.

Zdeňka Plošková

[106]O spisovné srbochorvatštině v teorii i praxi

Kultuře srbochorvatského spisovného jazyka jsou věnovány v jugoslávském tisku, podobně jako u nás a v jiných zemích, zvláštní jazykové rubriky, zejména v Borbě a v Politice. Do vydání nových „Pravidel“ (v r. 1960) vycházely i v záhřebských novinách Vjesnik a Večernij vjesnik a jejich hlavním úkolem bylo seznamovat čtenáře především s novými zásadami pravopisných pravidel spisovné srbochorvatštiny. Borba zavedla vedle týdenního jazykového koutku stručnou každodenní jazykovou poradnu s názvem „Tisíc chyb, z kterých se můžeme učit pravopisu“. Dopisy čtenářů s četnými připomínkami a dotazy zasílané redakcím svědčí o živém zájmu jugoslávské veřejnosti o jazykové otázky.

Profesor záhřebské university Ljudevit Jonke vydal nyní soubor svých statí, časopiseckých článků a jazykových koutků týkajících se srbochorvatštiny knižně a nazval jej Spisovný jazyk v teorii i praxi (Književni jezik u teorii i praksi, Zagreb 1964, 284 stran). V úvodu knihy na základě svých zkušeností konstatuje, že dnešní člověk velmi rád čte nebo poslouchá výklady o jazyku doprovázené komentářem, ptá se po příčinách jazykových změn a snaží se hlouběji proniknout do jazykového systému i pochopit jazykové dění. Jako redaktor časopisu Jezik (věnovaného kultuře srbochorvatského jazyka) a jazykové rubriky literárního týdeníku Telegram se proto prof. Jonke snaží ve svých výkladech osvětlovat probírané jevy v širším systémovém a vývojovém začlenění a ilustrovat tyto výklady hojnými praktickými doklady.

Jonkova kniha má dvě části. První z nich, poměrně obšírná (170 s.), zabývá se současným spisovným jazykem a některými jeho zvláštnostmi. Autor v ní probírá otázky hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické, stylistické, ale také jevy pravopisné a přízvukové; velkou pozornost věnuje slovní zásobě, jejímu rozvoji i potřebě očišťovat ji od nežádoucích cizích vlivů, např. od turcismů, germanismů, ale i zbytečných rusismů ap.

V statích obecné povahy autor zdůrazňuje nezbytnost pečovat o spisovný jazyk i potřebu tuto péči soustavně provádět. Je nutno vycházet ze stavu v současném jazyce, ale vidět jazyk i jako jev historický procházející změnami. Prof. Jonke přijímá zde požadavek tzv. pružné stability, známý z pražské školy a vyslovený poprvé V. Mathesiem. Zdůrazňuje přitom i potřebu jazykové kritiky, která se má stavět proti všemu, co jazyk porušuje a co nepomáhá v jazykových projevech maximální výrazové zřetelnosti. Tazatelům, kteří chtějí vědět, jak dobře psát, radí nejen četbu dobrých autorů, ale i soustavnou, uvědomělou péči o vlastní jazykový projev. (Chorvatská jazykovědná společnost dokonce dvakrát navrhla Městskému národnímu výboru v Zábřehu, aby byl jmenován [107]referent, který by dbal o jazykovou stránku písemných projevů, které spadají do okruhu působnosti tohoto národního výboru. Prof. Jonke podotýká, že tento referent by měl práce dost, ale návrh nebyl přijat.)

Dnes už nestačí heslo „Piš tak, jak mluví lid“, které snad platilo před 100 lety, kdy se vytvářel spisovný jazyk chorvatský a srbský. Řídit se doslovně tímto heslem by znamenalo vracet se, nikoli jít kupředu, a zanedbat všechno, co bylo v péči o spisovný jazyk do dnešního dne uděláno. Dnes spíše platí heslo „Piš tak, jak píší dobří autoři“.

Prof. Jonke se zamýšlí i nad řadou dalších obecných otázek. Zajímá jej zvláště problém variant a variantnosti ve spisovném jazyce specifický právě pro srbochorvatštinu. Objasňuje historický původ některých variant, ukazuje, jak např. chorvatské a srbské varianty obohacují slovník, ale na druhé straně někdy i ztěžují upevňování spisovné normy. Podrobně se zabývá otázkou sjednocení odborného názvosloví a sám uvádí jednotnou terminologii jazykovědnou.

V nových pravopisných pravidlech, která byla uvedena v život r. 1960, vidí i posilu bratrství a jednoty obou národů. Objasňuje mnohé dublety, zdůvodňuje jejich zavedení (např. dublety typu balsamirati i balzamirati, švicarski i švajcarski, atd.), vysvětluje důvody rozhodnutí pravopisné komise, proč psát vlastní jména cizího původu dvojím způsobem, podle výslovnosti i pravopisem původním (např. Bodler i Baudelaire, Šekspir i Shakespeare ap.).

Mnohé stati přinášejí odpovědi na přímé dotazy čtenářů. Autor vítá zájem širší veřejnosti, ale dodává, že učit tomu, co je v spisovném jazyce správné a vhodné a co nikoli, mohou jen ti, kdo dobře znají jazyk svého národa, a to nejen prakticky, ale i teoreticky. Jedním z kladných a pro veřejnost přitažlivých rysů Jonkovy knihy je zájem o běžný jazykový projev. Prof. Jonke se zamýšlí nad mluvnickými, pravopisnými i stylistickými chybami v denním tisku i v literatuře, v rozhlasových hlášeních i projevech, ve filmových titulcích, všímá si jazyka různých oznámení, reklam, nápisů, názvů zboží i názvů jídel na jídelních lístcích v restauracích atd., zkrátka pozoruje živý jazyk, vtipně jej komentuje a zasvěceně vykládá.

I výklady v druhé části knihy, které se zabývají vývojem spisovného jazyka srbochorvatského, jsou podloženy nejen hlubokou znalostí jazyka samého a jeho vývoje, ale i historických a jazykových pramenů. Nejedna stať je zajímavá i pro nás, tak např. souhrnný výklad o českých jazykových prvcích v srbochorvatštině.[15]

Poprvé se tyto vlivy objevují v díle Šimona Budiniće na konci XVI. století a jsou to slova zejména z oblasti náboženské. Podruhé v 18. století ve slovníku Adama Patačiće[16] (1716—1784). Patačić často vyjadřuje pojmy, pro něž mu [108]chybějí slova chorvatská, slovy českými, řidčeji polskými. Např. v oddílu „De herbis et floribus“ je možno číst tyto výrazy převzaté z češtiny: serdečnik, klašterska hvojka, rečepiček, ker ili strumek, merunka, horcice, dub aj. V průběhu 19. století, kdy existují intenzívní kulturní styky jihoslovansko-české, projevuje se vliv české slovní zásoby na srbochorvatštinu ve třech obdobích. K tomu napomáhá i literatura čtená v českém originále. V první fázi (po roce 1836) pronikla slova jako časopis, dosljednost, obzor, okolnost, pokus, prevaga, prvobitan, uspjeh, skromnost aj. Druhá vlna českých slov, která přecházejí z češtiny do tehdejšího jazyka srbochorvatského, je po roce 1848 a její vliv je možno zjistit zejména v Šulkově slovníku.[17] Jsou to např. slova: bodar, dražba, krajolik, ličiti, obrazac, ploha, podlost, prirodopis, tlakomjer aj. Třetí, největší příliv bohemismů je zřetelný v Šulkově terminologickém slovníku z roku 1874.[18] Vzorem Šulkovi byl Šafaříkův „Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy“ (Praha 1853). Z tohoto období jsou v srbochorvatštině slova jako dojam, dopjev, kisik, kotva, vodik, uzajamnost aj. Jonke hodnotí přejatá slova funkčně a rozlišuje bohemismy, které se v jazyce ujaly, od bohemismů nevžitých. Ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky měla jen ruština větší vliv na spisovný jazyk srbochorvatský než čeština. Ve 20. století už česká slova do srbochorvatštiny nepřecházejí, zato příliv ruských slov trvá.

Jonkova kniha je zajímavá a užitečná: důsledně zdůrazňuje nezbytnou souvislost jazykové teorie i praxe a tím také pomáhá hlubšímu pochopení současného jazyka a literatury vůbec.

Věra Kratochvílová

Polský sborník o otázkách jazykové praxe

Před dvěma lety vyšla v Polsku zajímavá publikace Polszczyzna piękna i poprawna.[19] Je to soubor četných jazykovědných statí a výkladů vybraných z polského jazykovědného časopisu Język Polski. Tento časopis je věnován otázkám polského jazyka, jeho pěstování a kultuře; velmi bohatě je v něm [109]zastoupena poradenská rubrika s odpověďmi na otázky jazykové praxe. Ze čtyřiceti ročníků tohoto časopisu vybral známý polský slavista a bohemista Stanisław Urbańczyk množství závažných a zajímavých odpovědí na otázky o jazykové správnosti, o některých obtížnějších jazykových jevech.

Jedním z důvodů vydání této významné publikace je skutečnost, že většina ročníků časopisu Język Polski je již rozprodána, je přístupná pouze ve veřejných knihovnách a neslouží tak plně společnosti. Vydání praktické jazykové příručky je však podmíněno zároveň důvody společenskými. Velká migrace polského obyvatelstva z východu do centra nebo na západ Polska, dále přesun obyvatelstva z venkova do měst způsobuje, že se v jazyce obyvatelstva střetávají odlišné typy mluvené polštiny. Tato skutečnost nutí uživatele jazyka k výběru jazykových prostředků, k zamyšlení nad tím, co je v jazyce „správné“. Také nové technické vynálezy, nové společenské vztahy mezi lidmi přinášejí s sebou nová pojmenování, a tím i potřebu řešit některé obtížnější otázky jazykové.

Sborník „Polszczyzna piękna i poprawna“ je obsáhlý (550 stránek), s podrobným abecedním rejstříkem; úvod k němu napsal Stanisław Urbańczyk. Soubor článků a odpovědí zahajují dvě stati, které vyšly v časopise Język Polski již v roce 1947. Obě stati se zabývají obecně teoretickými základy jazykové politiky i některými otázkami jazykové praxe. Zajímavé a pro polskou situaci příznačné je, že úvodní stať diskusního charakteru napsal právník Jerzy Lande. V stati, která vyšla pod názvem K otázce jazykové politiky (W sprawie polityki językowej, s. 9—14), klade autor několik otázek zásadního charakteru, např. jak se ustaluje jazyková norma, jaká je úloha jazykovědce v tomto procesu ap. J. Lande pokládá za základ jazykové normy usus modernus. Podotýká však, že tento úzus je v současné době ochuzován o výrazy hovorového jazyka, zvláště pak o výrazy jazyka novin. Jazykovědci nesmějí být pouze dogmatiky, ale také, a především, jazykovými politiky. Na otázky J. Landeho odpovídá ve stati Správnost a jazyková pedagogika (Poprawność i pedagogika językowa, s. 14—22) významný polský jazykovědec Zenon Klemensiewicz. Shoduje se s ním v podstatě v tom, že základem jazykové normy je moderní úzus, v současné době zúžený na sociální vrstvu uživatelů spisovného jazyka. Jazyková norma je však obsažena nejen ve vlastním jazyce spisovném, nýbrž i v jeho mluvené podobě. Z. Klemensiewicz dále konstatuje, že se jazykové normy mění v závislosti na vývoji společnosti. Jazykovědec plní v tomto procesu bezesporu odpovědnou úlohu: může mít a má vliv na jazyk své doby a je jeho povinností, aby tento vliv (správným směrem) uplatňoval. Jazykovědce považuje však Z. Klemensiewicz z hlediska této úlohy nikoli za jazykové politiky, nýbrž za jazykové pedagogy.

Po tomto úvodním oddíle, který řeší některé teoretické problémy, následují další: oddíl s obecnější problematikou jazykové kultury (srov. např. články Za jazykovou správnost úřední korespondence, Na obranu čistoty a jazykové správnosti aj.), dále pak oddíly tematicky roz[110]dělené podle jednotlivých rovin jazykové stavby (slovní zásoba, skladba, tvarosloví, výslovnost, pravopis). Látka je v jednotlivých oddílech obvykle rozvržena tak, že na začátku každého oddílu jsou stati obecnějšího charakteru, potom teprve následují výklady jazykových jevů velmi konkrétních, někdy i jazykových drobností. Například v oddíle věnovaném slovní zásobě setkáváme se v první části s články obecnějšího charakteru, jako Průmysl, jazyk a věda, K otázce matematické terminologie, K otázce cizích slov aj.; druhou část, obsahově značně bohatou, tvoří výklady jednotlivých jazykových jevů, zvláštností jednotlivých slov, slovních spojení aj.

V oddíle věnovaném otázkám skladby se z hlediska jazykové správnosti probírají zvláště předložkové vazby, vazby sloves a některé nepravidelnosti větné shody v polštině. V oddíle o tvaroslovných jevech jsou vybrány zvláštnosti ve skloňování jmen, např. skloňování podst. jména radio, 5. pád podst. jména dom ap. V posledním oddíle jsou poměrně bohatě zastoupeny otázky výslovnosti a pravopisu. Nalezneme zde odpovědi na otázky jako přízvuk v slovech liceum, nauka, w ogóle, heslo Uczennica czy uczenica a další.

Soubor jazykovědných statí, článků, odpovědí, drobných výkladů „Polszczyzna piękna i poprawna“ je zakončen článkem praktického dosahu Několik slov o jazykových korekturách. Výběr článků a výkladů z časopisu Język Polski má být v budoucnu ještě doplněn druhým dílem, který obsáhne tematiku vlastních jmen (osobních a místních).

Publikace „Polszczyzna piękna i poprawna“ se vyznačuje tím, že stati a výklady v ní obsažené vycházejí z pečlivě sebraného materiálu, že se snaží odpovědět na sporné jazykové otázky nikoli autoritativně, nýbrž vysvětlují příčiny jevu, jeho vývoj. Autoři statí, článků, jazykových výkladů jsou zpravidla vynikající znalci polského jazyka. Velká část vyšla z pera Kazimierza Nitsche, Zenona Klemensiewicze, Stanisława Urbáńczyka aj.

Nedostatek publikace vidí sám její vydavatel Stanisław Urbańczyk především v tom, že články a výklady jsou vlastně odpověďmi na některé složitější jazykové otázky zaslané buď do redakce, nebo jsou reakcí autorovou na určité jazykové jevy. Nejsou proto skloubeny v pevný systém, nevyčerpávají a nemohou ani vyčerpat všechny jazykové otázky, které působí uživatelům polského jazyka obtíže.

Myšlenka shrnout závažné a zajímavé výklady předních polských jazykovědců o některých otázkách jazykové praxe je jistě užitečná a záslužná. Sborník takovýchto výkladů je dobrým doplňkem publikací obsahujících výběr rozhlasových jazykových relací, jaké jsou obvyklé v Polsku i u nás (srov. polský sborník „Rozmowy o języku“, český „Jazykový koutek Československého rozhlasu“). Bylo by jistě možno uvažovat o vydání podobného sborníku i u nás. Blížící se jubilejní padesátý ročník časopisu Naše řeč byl by k tomu vhodnou příležitostí.

Alena Šimonková


[1] F. Skobel, O skażeniu języka polskiego w dziennikach… (O kažení polského jazyka v novinách…), Krakov 1870.

[2] Z. Klemensiewicz, W poszukiwaniu środków naprawy języka prasy polskiej (Hledání prostředků pro nápravu jazyka polského tisku), Nowa Kultura 1960, č. 41.

[3] Srov. V. V. Vinogradov, Problemy kultury reči i někotoryje zadači russkogo jazykoznanija (Problémy kultury řeči a některé úkoly ruské jazykovědy), Voprosy jazykoznanija 1964, č. 3.

[4] Pro účastníky těchto seminářů byla jako učební pomůcka vydána knížka Z. Klemensiewicze, M. Kniagininové a W. Pisarka Ależ tak się nie pisze… (Ale tak se nepíše…), Biblioteka Wiedzy o Prasie, Krakov 1964.

[5] Vyjde jako knižní publikace v prvním čtvrtletí roku 1965.

[6] O zásadách losování srov. knihu P. Guirauda, Problèmes et methodes de la statistique linguistique (Problémy a metody lingvistické statistiky), Dordrecht 1959.

[7] Program výzkumu skladby tiskových projevů se opírá především o práci Z. Klemensiewicze, Problematyka składniowej interpretacji stylu (Problematika syntaktické interpretace stylu) ve sborníku W kręgu języka literackiego i artystycznego (Z okruhu jazyka spisovného a uměleckého), Varšava 1961.

[8] Vysvětlení symbolů: S = podstatné jméno (substantivum), A = přídavné jméno (adjektivum), Sgen = podstatné jméno ve 2. pádě (substantivum v genitivu), Spřp = předložkový pád podstatného jména.

[9] Výsledky budou uveřejněny ve sborníku Zeszyty Prasoznawcze 1965, č. 3.

[10] Výsledky budou uveřejněny rovněž ve sborníku Zeszyty Prasoznawcze 1965, č. 1.

[11] Srov. W. Szewczuk, Badania eksperymentalne nad rozumieniem zdań (Experimentální výzkumy srozumitelnosti vět), Krakov 1960, dále W. Szewczuk, Z badań nad recepcją prasy (Z výzkumů vnímání tisku), Zeszyty Prasoznawcze 1960, č. 2, a 1961, č. 3. Přehled postupů užívaných v této oblasti a úplnou bibliografii podává G. R. Klare, The Measurement of Readibility (Měření čitelnosti), Iowa State University Press, Ames 1963.

[12] Srov. Naše řeč 47, 1964, s. 291n.

[13] Marcel Cohen, Nouveaux regards sur la langue française, Editions sociales, Paris 1963.

[14] Soudíme však přesto, že postavení jazyka francouzského je na nich nepoměrně lepší než postavení češtiny na dnešních školách u nás.

[15] Češki jezični elementi u hrvatskosrpskom književnom jeziku (na s. 201—271). — Původně referát přednesený na V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii 1963 (vyšel v publikaci „Radovi zavoda za slovensku filologiju“ V, Záhřeb 1963, s. 35n.; v podstatě byl přednesen v Praze již r. 1962); srov. Al. Jedlička, Z V. kongresu slavistů v Sofii, Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 39.

[16] Adam Patačić, Dikcionar (latinsko-chorvatsko-německý slovník, zůstal v rukopise).

[17] Bogoslav Šulek, Deutsch-kroatisches Wörterbuch, Zagreb 1860.

[18] Bogoslav Šulek, Rječnik znanstvenog nazivlja; bylo to kolektivní dílo. Šulek byl hlavním redaktorem a mezi spolupracovníky byl i V. Jagić. O poměru tohoto slovníku k uvedenému slovníku českému i o ostatních vlivech v 1. pol. 19. století psal dost podrobně již B. Havránek v čl. Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské ve sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu“ II, 1940, s. 56n. (Doba okupace způsobila, že tato stať zůstala prof. Jonkemu neznáma.)

[19] Polszcyzna piękna i poprawna, PAN, Warszawa 1963.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 97-110

Předchozí Alois Gregor: Učebnice češtiny pro Němce

Následující Jiřina Novotná: K diskusi o polském pravopise

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1