Aktuální problémy jazykové kultury

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Řešení problémů jazykové kultury patří k významným úkolům jazykovědným v mnoha zemích. Zvlášť výrazně je dnes tento směr jazykovědného studia zastoupen v Sovětském svazu. Má tam nejen dlouhou a bohatou tradici (vnitřně diferencovanou a názorově odstupňovanou) vyznačenou jmény významných jazykovědců, jako G. O. Vinokur (1925-1930), S. P. Obnorskij (1944-1948), E. S. Istrinová (1948), S. I. Ožegov (1955-1964), V. V. Vinogradov (1961-1964), ale i institucionální zajištění v Ústavu ruského jazyka (v sektoru kultury řeči) a bohaté publikační výsledky v řadě speciálních sborníků.[1] Jistým novým mezníkem v dosavadní činnosti na tomto úseku je soubor teoretických statí zahrnutých do sborníku Aktuaľnyje problemy kuľ​tury reči (1970).[2] Na rozdíl od periodických svazků sborníku Voprosy kuľtury reči (I—VIII, vydávaných v letech 1955-1967 a obsahujících vedle zásadních teoretických příspěvků i drobné příspěvky o konkrétních otázkách jazykové praxe a jazykové správnosti) přináší nový soubor jen teoretické studie s různým tematickým zaměřením vížícím se k společné problematice jazykové kultury. Zaslouží si náš zájem a naši pozornost jak pro výběr témat a jejich teoretické zpracování, tak pro konfrontaci s řešením podobné problematiky u nás. I na tuto stránku zaměříme svou pozornost.

Jazyková kultura (spisovné češtiny) má svou dlouhou a dobrou tradici i v české jazykovědě. Zájem o ni je spojen v novém období se jménem vynikajícího českého jazykovědce J. Zubatého, předpoklady pro nové řešení jejích problémů nacházíme v pracích V. Ertla, ale pevné teoretické základny a uvedení v pojmovou soustavu se této problematice dostává zvláště od let třicátých. Pojem a termín jazyková kultura[3] objevuje se příznačně v názvu dnes už klasického sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) — tam je vymezen především ve stati B. Havránka Úko[27]ly spisovného jazyka a jeho kultura (s. 32n.), nově přetištěné ve sb. Studie o spisovném jazyce (1963, s. 30), postupně se propracovává a teoreticky prohlubuje a stává se oporou praktické činnosti v oboru péče o spisovný jazyk i činnosti jazykově výchovné. Dalším promýšlením problematiky se dospělo v české a slovenské jazykovědě[4] k pojmovému rozlišení několika věcných okruhů, které můžeme do široce pojaté jazykové kultury zahrnout. Rozlišuje se a) jazyková kultura, tj. stav, úroveň spisovného jazyka jako soustavy, b) kultura, kultivování jazyka (spisovného), péče o něj, aby se vyvíjel ve shodě s poznanými zákonitostmi, c) řečová kultura, tj. stav realizovaných jazykových projevů, d) kultivování řeči, jazykových projevů, péče o zvyšování úrovně vyjadřování, sdělování.

Pojetí jazykové kultury teoreticky představené a vymezené sovětskými jazykovědci v recenzovaném sborníku je užší (ukazuje to už označení kuľtura reči). Kultura řeči se vymezuje jako motivované užití (užívání) jazykového materiálu, jako užití optimálních jazykových prostředků v dané jazykové situaci; znamená užívání prostředků i možností jazyka adekvátních obsahu, zaměření a cíli vyjádření (sdělení).[5]

Vědecký přístup k řešení otázek takto chápané a vymezené jazykové kultury je podepřen především tím, že se teoretickým východiskem a základnou pro řešení otázek činí jako ústřední pojem normy. Problematice jazykové normy jsou ve sborníku věnovány čtyři stati: cele je na ni soustředěna stať autora samostatné monografie o normě (jazykovaja norma, 1968), V. A. Ickoviče Norma i jeje kodifikacija (s. 9-39), první část trojdílné stati L. I. Skvorcova Norma. Literaturnyj jazyk. Kuľtura reči (s. 40-61) a závěrečná stať B. S. Škvarckopfa Očerk razvitija teoretičeskich vzgljadov na normu v sovetskom jazykoznanii (s. 369-404), podávající vývoj názorů sovětských lingvistů na jazykovou normu a osvětlující různé aspekty pojetí normy a přístupu k ní; speciálně je zaměřen příspěvek L. K. Graudinové Norma i statistika (s. 326-368), přistupující k studiu normy z hlediska kvantitativního, statistického a zamýšlející se nad možnostmi takového přístupu a nastiňující zároveň metodiku i techniku takového studia i rozbor shromážděného materiálu. Problematiky normy se samozřejmě dotýká i stať T. S. Kogotkovové Literaturnyj jazyk i dialekty (s. 104-152), soustřeďující se na zjištění vztahu dvou základních systémových útvarů národního jazyka, to je jazyka spisovného a dialektů, podle jejich nositelů a zaměřující se zejména na otázku tzv. polodialektu (rus. poludialekt, něm. Halbmundart), jazykového fenomenu zaujímajícího přechodnou oblast mezi oběma přechodnými póly, spisovným jazykem a dialektem, označovaného [28]v české jazykovědě někdy termínem běžně mluvený jazyk. Nepřímo se s problematikou normy stýká i tematika obecně zaměřené stati B. S. Švarckopfa Problema individuaľnych i obščestvenno-gruppovych ocenok reči (s. 277-304) vycházející ze sociologické orientace a zkoumající postoje uživatelů k jazyku a k normě a jejich hodnocení jazykových jevů. Všechny uvedené stati obecné povahy zabírají ve skutečnosti polovinu sborníku.

Ve všech těchto statích se autoři často a široce dovolávají i výtěžků pražské jazykovědné školy z oblasti teorie spisovného jazyka a jejích dílčích složek námi vydělovaných, tj. teorie normy a kodifikace a teorie jazykové kultury, zaujímají k nim stanovisko a stavějí na nich. Citují se teze PLK z r. 1929 předložené 1. sjezdu slovanských filologů v Praze, práce B. Havránka, především jejich knižní soubor Studie o spisovném jazyce, dále stati V. Mathesia, J. Vachka, Al. Jedličky pojaté do antologie Pražskij lingvističeskij kružok (Moskva 1966) a vyslovené v nich názory se často podrobně parafrázují. B. S. Švarckopf mluví přímo o značném vlivu pražské teorie na vývoj názorů sovětských lingvistů na otázky normy a kodifikace i jazykové kultury, zároveň však správně připomíná (s. 383), že v počátcích teorie spisovného jazyka vypracovávané pražskou školou se uplatňoval podnětně vliv ruské a sovětské tradice (Ščerba, Vinokur aj.). Z dílčích složek a aspektů se podle názoru B. S. Švarckopfa vliv pražské teorie nejvíce projevuje v základním pojetí normy a kodifikace vypracovaném B. Havránkem (toto výrazné a v pregnantní formě podané rozlišení, tak charakteristické a metodicky plodné, se opravdu objevuje v sovětské jazykovědě teprve v posledním období) a v pojetí variantnosti spisovné normy (zahrnujícím i problém regionálních, oblastních spisovných variant) propracovaném Al. Jedličkou.[6] Často se autoři se souhlasem dovolávají i Mathesiova pojmu „pružná stabilita“.[7]

Jazyková norma se v cit. sborníku vymezuje v podstatě shodně s pojetím známým z našich prací: normou se — krátce řečeno — rozumí souhrn jazykových prostředků (prvků, jednotek) a zákonitostí jejich užívání, které existují v dané době a v daném jazykovém kolektivu a jsou závazné pro všechny členy jazykového kolektivu (Ickovič, s. 12). Hlouběji se norma osvětluje ve vztahu k jiným rovinám jazykové stavby vydělovaným dnešní jazykovědou. Zkoumá se vztah normy k systému, struktuře a úzu (jazykovému obyčeji, v stati Ickovičově, s. 16), resp. s využitím pojetí Hjelmslevova a Coseriova se vymezuje na jedné straně v poměru k rovině systému, na druhé straně k řeči (textu), úzu (v stati Skvorcovově, s. 40n.). Ickovič nepřijímá pojetí Coseriovo, který chápe normu jako jednu ze základních rovin jazykových jevů (systém — norma — řeč), vidí normu jako samostatný jev ve specifickém vztahu k základním třem rovinám, které rovněž, ovšem odlišně od Coseria, [29]vyděluje: k rovině systému, tj. systému možností, modelů a typů, které existují v daném jazyce, k rovině struktury, tj. realizované možnosti jazyka (tuto rovinu nazývá Coseriu normou), a k rovině užití, úzu, tj. souhrnu jazykového dění a jeho výsledků v řečové skutečnosti. Součástí současné normy je podle Ickoviče to, co je v souhlase se současným systémem jako možnostmi současného jazyka, co je ve shodě se současnou strukturou jako souboru realizací a s reálným užitím nebo reálnou upotřebitelností jazykového jevu. Ovšem užití prostředku, který neodpovídá existujícím modelům realizovaným v struktuře jazyka a není tedy ve shodě s normou, může svědčit o tendenci jazykových změn, o vývojových jazykových tendencích.

Jinou cestu k překonání nedostatků Coseriova pojetí normy hledá Skvorcov. Vymezení normy jako závazné realizace systému svádí ke statičnosti; podle Skvorcova vylučuje toto pojetí potencionálnost a dynamičnost jazyka se pak projevuje jen v systému. Proto rozlišuje Skvorcov normu realizovanou (ta se rovná normě v pojetí Coseriově) a normu, která může být realizována; zahrnuje tedy do ní potenciální sféru. Z toho pak vyplývá zdůraznění některých rysů normy, které je ve shodě s naším dnešním chápáním těchto otázek. Je to především pojetí dynamičnosti normy: norma není pak omezena jen tím, co už je realizováno, ale zahrnuje i to, co může být realizováno. Takovéto pojetí zároveň zabraňuje tomu, aby byla norma chápána jako nedostižný, ideální vzor (toto pojetí v některých příspěvcích sborníku ještě proniká). S dynamičností normy souvisí i princip variantnosti normy, který se ve všech statích zdůrazňuje a jemuž se věnuje značná pozornost. Rozlišují se přitom variantní prostředky uvnitř spisovné normy a takové případy, kdy jedna varianta je součástí spisovné normy a druhá stojí mimo ni. Jako speciální jev se probírají i regionální (oblastní) varianty ve spisovné normě.[8] Existence variant v normě se přijímá jako projev jejího vývoje, probíhajícího za působení činitelů vnitřních i vnějších, sociálních.

Pod vlivem pražské školy je i jasné rozlišení normy a kodifikace, s nímž se téměř ve všech statích setkáváme. Vyslovuje se požadavek adekvátnosti kodifikace objektivní jazykové normě a připomíná se její přirozená statičnost. Polemicky se staví Ickovič k vytčení retrospektivnosti kodifikace, jak se s ním u některých sovětských autorů setkáváme. Není pochyby o tom, že vědecky fundovaná kodifikace nemůže být v okamžiku svého vzniku retrospektivní, nýbrž že musí adekvátně zachycovat i dynamiku dané normy (retrospektivní prvky se mohou objevit v kodifikaci, která zůstává po delší dobu neměnná a může už být v neshodě se soudobou normou). Rozpor mezi dynamikou normy a svou povahou statickou kodifikací snaží se v české lingvis[30]tice překonat M. Dokulil požadavkem, aby kodifikace měla při své statičnosti i jistou perspektivní hloubku.[9]

V některých příspěvcích ve sborníku se na rozdíl od českého pojetí zdůrazňuje rys vzorovosti normy (spisovné). Je to zřejmé z toho, že se pak prameny pro zjišťování spisovné normy omezují na texty nejlepších autorů. Tím se dostává do popředí chápání spisovné normy jako vzoru, ideálu a ustupují určující rysy pravidelnosti, zákonitosti a závaznosti.

V současné jazykovědě se v souvislosti s problematikou normy a její vývojovou proměnností objevuje i zvýšený zájem o vývojové tendence v normě, o předpovídání jejího dalšího vývoje, o jazykové plánování. Není pochyby o tom, že budoucnost jazyka je skryta už v jeho živé přítomnosti a že jak v struktuře jazyka, tak v sociálních podmínkách, za kterých v dané době funguje, jsou obsaženy předpoklady směru jeho dalšího vývoje. Tato prognostická složka souvisí nesporně s účastí sociolingvistických aspektů a je svým způsobem aktuální.

V souvislosti s vymezením soudobé normy musejí si klást autoři otázku, co se rozumí pod pojmem současný spisovný jazyk. Uvědomují si relativnost tohoto určení a vymezení, jeho závislost na rychlosti jazykového vývoje, na sociálních podmínkách, konstatují však, že se jazykovědci z různých zemí shodují v názoru, že se dnes současný spisovný jazyk chápe převahou v časovém rozpětí 40—50 let.[10]

Jazyková norma se správně neomezuje jen na spisovný jazyk, nýbrž přisuzuje se v uvedeném chápání všem systémovým jazykovým útvarům. Přitom se však vidí a zdůrazňuje specifičnost spisovné normy a její rozdíl od norem útvarů nespisovných. Problematice vztahu spisovného jazyka a nespisovných útvarů (nespisovných forem existence národního jazyka, jak se v sovětské jazykovědě říká) je věnována samostatná stať T. S. Kogotkovové. Vychází se v ní z rozdělení uživatelů národního jazyka do tří skupin: v první jsou vlastní nositelé spisovného jazyka, jejichž projevy nemají stopy nářečních vlivů, do druhé patří nositelé dialektu (zpravidla obyvatelé z venkova a příslušníci staršího pokolení), třetí skupina je přechodná: patří k ní osoby, v jejichž řeči jsou stopy původního užívání nářečí. Tato skupina má široké rozpětí a vnitřní rozdíly závisí na tom, zda jde o obyvatele z venkova nebo z měst. Autorka se pak soustřeďuje na tuto třetí skupinu a rozbírá podrobně jazykovou situaci na ni vázanou, všímá si rozdílné funkce dialektu i působení spisovného jazyka a sleduje procesy, které zde probíhají. Pracuje s pojmem poludialekt, kterého užívají někteří sovětští germanisté a který je běžný také u německých lingvistů z NDR: [31]autorka připomíná jeho původní chápání u V. Žirmunského (jako tzv. „meščanskije govory“), ale konstatuje, že není dosud jednotně vykládán; uvádí se do řady ostatních fenomenů různě označovaných a charakterizovaných vzájemným působením dialektu a spisovného jazyka. Autorka se zabrala do tematiky, která je velmi aktuální i v naší jazykovědě i v jiných zemích a při jejímž řešení se silně uplatňují i momenty sociolingvistické. Podává charakteristiku sociálních příčin vzniku tzv. poludialektu, osvětluje z hlediska problematiky kultury řeči tzv. dialektizaci (rozumí jí jazykové procesy, které vznikají pod vlivem nářečních zvláštností a projevují se působením těchto osobitých nářečních prvků na jazykové projevy nositelů spisovného jazyka). Protikladný je pojem zespisovnění (oliteraturivanije); rozumí se jím uplatňování spisovných prvků v dialektických projevech. V rámci těchto procesů probírá autorka i oblastní spisovné varianty.

Problematika normy a kodifikace, v nichž se vidí ústřední pojmy, o něž se opírá řešení otázek jazykové kultury, se v sovětském sborníku probírá a osvětluje všestranně a z různých hledisek, v mnohostranných vztazích. Konfrontují se různá pojetí i různé přístupy a na jejich základě se vytváří samostatná koncepce, zčásti rozdílná v stati Ickovičově a Skvorcovově.

K obecným otázkám je možno přiřadit i stať B. S. Švarckopfa o individuálním a skupinovém hodnocení řeči (jazykových projevů). Jde v ní o vztah uživatelů jazyka k jazyku jako nástroji, o jejich postoje k jeho prostředkům, o hodnotící výroky o jazykové stránce projevů, tedy o otázky, kterým věnuje i česká jazykověda v současné době pozornost a které se opírají o sociologický přístup k jazyku.[11] Autor stati sleduje — tak jako je tomu i v jiných článcích sborníku — kořeny takového přístupu v ruské lingvistické tradici počínaje L. V. Ščerbou a konče V. V. Vinogradovem. Dochází k závěru, že lingvistická analýza jazykových jevů, která vychází z rozboru jazykového materiálu, může (resp. má) se s prospěchem opřít o hodnotící výroky o těchto jevech, ať už individuální, nebo skupinové, prozrazující společenské přijímání a hodnocení jazykových jevů. Takové hodnotící postoje k jazyku, k jazykovým jevům nebo k jazykovým projevům jsou důležitým pramenem poznání v oblasti dějin jazykové kultury.[12] Nacházejí často výraz i v projevech publikovaných dopisovateli, publicisty i významnými autory v novinách a časopisech, přičemž jsou jejich stanoviska nejednou v rozporu s výsledky současného jazykovědného studia. Nelze je však přezírat, naopak mohou značnou měrou určovat směr jazykové výchovy v určitém období, popř. v určitém prostředí. — Autor stati B. S. Švarckopf se v souvislosti s danou [32]obecnou problematikou dotýká takových otázek a pojmů často i kriticky nebo polemicky přijímaných jako jazykový cit, jazyková kritika (rozumí se jí reakce adresáta na cizí řeč, která vychází z uvědomění si neshody jazykového projevu druhého mluvčího s vlastním jazykovým povědomím), popř. i jazyková sebekritika (projevující se např. v komentujících vsuvkových poznámkách jako součásti autorského projevu).

K druhé skupině příspěvků zařazených do sborníku patří ty, které probírají z hlediska kultury řeči dílčí otázky z jednotlivých rovin jazykové stavby. Značná pozornost se věnuje rovině slovníkové (v stati G. I. Mis’keviče a L. K. Čeľcovové Novyje slova, ich prinjatije i normativnaja ocenka (problema novych slov v kuľturno-rečevom aspekte), V. P. Danilenka Lingvističeskoje izučenije terminologii i kuľtura reči (K postanovke voprosa) a v stati B. S. Švarckopfa Jedinica frazeologičeskogo sostava jazyka i norma, ale jsou zastoupeny i jevy z roviny gramatické (v příspěvku G. A. Zolotovové Sintaksičeskaja sinonimija i kuľtura reči a L. P. Kalakucké O sklonenii imen sobstvennych (Morfologičeskij tip na -a neudarnoje)).

Především u problematiky lexikologické jde o tematické okruhy závažné a vědecky i společensky velmi aktuální. Otázce neologismů, nových slov, jejich vymezení bylo zatím věnováno málo teoretické pozornosti, třebaže jde o jev, který je velmi charakteristický právě pro dnešní jazykové dění.

Naproti tomu zájem lingvistů o otázky terminologie, tj. výrazné složky slovní zásoby, jejíž společenský význam v dnešním období vědeckotechnické revoluce ještě vzrůstá, má svou tradici, zvláště také u nás (je spojen velmi těsně s učením pražské jazykovědné školy o spisovném jazyce a s jeho funkčním pojetím).[13]

Autor sborníkového příspěvku V. P. Danilenko se soustřeďuje na otázku vztahu terminologie k slovní zásobě spisovného jazyka (obščeliteraturnogo); jde o otázku teoretickou, dosud ne zcela jednotně řešenou, se značným dosahem pro praxi, především z hlediska spisovné normy. Autor vychází z definice termínu přijímané i u nás: termín je slovo (nebo slovní spojení), které je pojmenováním pojmu z oboru vědy a techniky, je vymezeno definicí a má speciální sféru užití. Některými svými rysy, formálními i významovými, se termíny liší od jednotek neodborné slovní zásoby spisovné: proto lze terminologii pojímat jako relativně samostatnou část slovní zásoby spisovného jazyka, jako její podsystém, terminologie tvoří základní součást odborné stylové vrstvy spisovného jazyka. Přestože je terminologie včleněna do morfologického a slovotvorného systému spisovného jazyka, vyznačuje se některými rysy odlišnými, specificky terminologickými.

Dlouhou a bohatou tradici má v sovětské jazykovědě na rozdíl od jazykovědy naší učení o frazeologických jednotkách. Nepřekvapuje proto, že je [33]do sborníku zařazen příspěvek dotýkající se této problematiky z hlediska normy. Jeho autor B. S. Švarckopf vychází z obecné charakteristiky frazeologické jednotky jako ustáleného spojení dvou nebo několika plnovýznamových slov, které má ustálený jednotný význam nerovnající se souhrnu významů jeho složek a které se po formální stránce vyznačuje ustáleným uspořádáním složek a ustálenými gramatickými charakteristikami. Normu frazeologických jednotek je proto třeba pojímat komplexně, týká se různých rovin jazykové stavby.

Není pochyby o tom, že pro kulturu řeči (tedy zde v přesném smyslu pro kulturu vyjadřování, sdělování) je důležitá otázka syntaktické synonymie, kterou chápe autorka dalšího příspěvku G. A. Zolotovová jako synonymii syntaktických konstrukcí. Výběr ze synonymních konstrukcí je už záležitostí stylistiky (stylistiky jazykových prostředků), autorka se však soustřeďuje na sám fakt (na možnost) jejich synonymičnosti, tj. uvedení do synonymické řady. Zamýšlí se nad otázkou kritérií syntaktické synonymičnosti a považuje za syntaktická synonyma takové konstrukce, které jsou stejnorodé z hlediska strukturněvýznamového a funkčního, ale liší se významovými odstíny i stylovým zabarvením.

Úzce speciální je poslední stať sborníku o skloňování jmen vlastních, soustřeďující se především na zjištění soudobé spisovné normy ve skloňování vlastních jmen gruzínských a japonských na -a.

Jak jsme ze stručného přehledu viděli, řeší se v kolektivním sborníku redigovaném V. G. Kostomarovem a L. I. Skvorcovem široký okruh problémů. Jde o otázky ve vztahu k jazykové kultuře zásadní, závažné a aktuální. Jazyková kultura se chápe jako důležitá složka socialistické kultury a učení o jazykové kultuře jako zvláštní oddíl nauky o jazyce. Teorie jazykové kultury musí být proto založena na pevných vědeckých základech, cílevědomá péče o spisovný jazyk pak musí vycházet z poznání zákonů fungování spisovného jazyka v dnešní společnosti. Důležité místo v této péči má správně řízená jazyková výchova, školní i mimoškolní. Její linie je určována podobně jako u nás bojem proti dvěma krajnostem, proti nevědeckému purismu na straně jedné a proti nežádoucímu liberalismu, resp. nihilismu na straně druhé.

Jako celek představuje sborník významný příspěvek k řešení složitých otázek jazykové kultury. Charakteristický je už sám výběr problémů, obecných i speciálních, které se řeší. Všechny příspěvky, především však příspěvky obecné povahy, mají vysokou teoretickou úroveň, otázky se řeší problémově, organicky se vychází z domácí sovětské tradice jazykovědné, ale přihlíží se v plné míře i k výsledkům soudobé jazykovědy zahraniční. Pro nás je zvlášť potěšitelné, že se v značné míře využívá i výtěžků teorie spisovného jazyka a jazykové kultury pražské školy a že se tyto výtěžky hodnotí velmi kladně.

---

[1] Srov. zprávu o některých svazcích sborníků z řady Voprosy kuľtury reči v NŘ 49, 1966, 229 a 50, 1967, 283.

[2] Aktuaľnyje problemy kuľtury reči. red. V. G. Kostomarov a L. I. Skvorcov, Moskva 1970, str. 404.

[3] Základní vymezení pojmu jazyková kultura je obsaženo už v tezích předložených Pražským lingvistickým kroužkem I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929 (srov. jejich přetištění v NŘ 51, 1968, 152n., a v publikaci U základů pražské jazykovědné školy, připravené J. Vachkem, 1970, s. 57n.).

[4] Srov. A. Stich, Současné úkoly jazykové kultury, NŘ 52, 1969, 158; srov. i J. Ružička v sb. Kultúra spisovnej slovenčiny, 1967, 9n.

[5] Srov. např. v stati V. A. Ickoviče, Norma i jeje kodifikacija v cit. sb. s. 9. Uvedené vymezení je velmi blízké původnímu formulování kritérií („adekvátnost“) v pražské škole (u V. Mathesia i B. Havránka).

[6] Srov. Al. Jedlička, Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy, Slovo a slovesnost 29, 1968, 113n.

[7] V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (1932, s. 17).

[8] O oblastních variantách srov. čl. Al. Jedličky K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě), Slovo a slovesnost 24, 1963, 9n.

[9] M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, Slovo a slovesnost 13, 1951/52, s. 139.

[10] O pojmu současný jazyk srov. Al. Jedlička ve sb. Slavica Pragensia 7, 1965, 14n., K. Hausenblas, K pojetí „současného jazyka“, Slovo a slovesnost 29, 1968, 348n.

[11] Srov. zvl. čl. Fr. Daneše ve sb. Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 119n.

[12] Srov. např. přihlížení k tomuto momentu v mé starší práci K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, sb. Studie a práce lingvistické I, 1954, 459n.; ukazuji tam, jak se měnil vztah k jazyku (postoje) u významných osob jazykově tvůrčích.

[13] Srov. už v Obecných zásadách pro kulturu jazyka ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 255n., nově B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, 1963, 111n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 26-33

Předchozí Miloslav Sedláček: Sto jeden žák i stojedna žáků?

Následující Václav Křístek: Nové vydání České mluvnice