Časopis Naše řeč
en cz

Sborník Linguistische Studien 24

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V prvním čísle letošního ročníku Naší řeči jsme přinesli obsáhlou zprávu o 23. svazku jazykovědného sborníku zaměřeného k požadované reformě německého pravopisu.[1] Těmito otázkami se v Německé demokratické republice zabývá badatelská skupina vedená profesorem univerzity v Rostocku D. Neriusem. I 24. svazek sborníku Lingvistické studie[2] je věnován hlavně výsledkům dílčích výzkumů v oblasti pravopisné reformy. Zaměřuje se na jevy, které v písemné jazykové komunikaci působí nejvíce potíží. Je to především psaní velkých začátečních písmen a psaní tzv. cizích slov.

Reformou pravidel o psaní velkých a malých začátečních písmen se v úvodní studii zabývá D. Nerius. Hned zpočátku připomíná, že se na tato pravidla soustřeďovaly všechny snahy o pravopisnou reformu od roku 1901, kdy byl zaveden jednotný německý pravopis, a že se dokonce v úpravě těchto pravidel leckdy spatřoval jediný cíl reformy. Největší potíže působí psaní velkých začátečních písmen v podstatných jménech. Je to pravopisný jev, který nemá obdobu v žádném evropském jazyce a objevil se ve vývoji německého pravopisu až od 17. století. Přitom kritéria pro určení [103]podstatných jmen jsou velmi složitá. (V německých normativních příručkách se uvádí 42 pravidel, a ještě zbývají široká přechodová pásma, kde pojetí stále kolísá.) A protože v jazyce neustále probíhá živý proces substantivizace a desubstantivizace, sotva lze počítat s tím, že by se pravidla o určování slovnědruhové platnosti podařilo zpřesnit a zjednodušit.

Autoři nových návrhů musí brát zřetel na různorodé, a někdy dokonce i protikladné požadavky. Jde o to, aby se pravopis usnadnil z hlediska zaznamenávací funkce (aby se zmenšil počet pravidel, která je zapotřebí zvládnout, a aby se upevnila pravopisná jistota píšících), ale aby se přitom neohrozila vybavovací funkce pravopisu, která umožňuje snadnou přehlednost a významovou průzračnost textu. Stejně důležité jsou i zřetele na kulturní a hospodářské důsledky výraznější pravopisné úpravy a poměr k jiným evropským jazykům.

Skupina zabývající se problematikou velkých začátečních písmen uvažuje o třech alternativních řešeních:

1. ponechat dosavadní stav, jen zjednodušit pravidla;

2. využívat velkých písmen jen k označení začátku věty, vlastních jmen a tzv. oslovovacích zájmen;

3. velká písmena odstranit úplně (neuvádí se, zda se to týká i začátku vět).

O druhé (tzv. umírněné) variantě se mluvilo již v reformních návrzích z roku 1902, avšak ojediněle se objevují i dnes návrhy protikladné; např. rakouský terminolog E. Wüster doporučoval počet velkých začátečních písmen ještě rozmnožit a psát je ve všech případech, které se dnes z hlediska určování slovnědruhové platnosti podstatných jmen pokládají za sporné.

Pracovní skupina pro pravopisnou reformu nepočítá s prosazováním radikální varianty, věnuje pozornost variantě druhé, umírněné. Uvědomuje si při tom, že s jejím prosazováním by na tvůrce pravopisných pravidel plně dolehla nutnost teoreticky i prakticky vymezit kategorii vlastních jmen. Vždyť i zde existuje nemalá přechodová vrstva; z vlastní zkušenosti víme, kolik potíží působí v českém pravopise tzv. vlastní názvy, několikaslovná pojmenování složená z jmen obecných, která slouží k označení jedinečného jevu. V němčině k této ožehavé problematice přistupuje navíc otázka, jak psát složená slova, jejichž jednu složku tvoří jméno vlastní (např. Schillerausgabe, /= vydání Schillera/ schillerausgabe, nebo snad Schiller-ausgabe?).

Proto se skupina pokusila navrhnout ještě dílčí varianty projektu umírněné reformy, a to právě vzhledem k různému chápání rozsahu kategorie vlastních jmen. Jde o to, zda psát velké začáteční písmeno /1/ ve všech vlastních jménech a vlastních názvech, /2/ jen ve vlastních jménech zeměpisných, /3/ jen ve vlastních jménech osobních, nebo /4/ zda vlastní jména psát stejně jako jména obecná a velkých písmen užívat jen na začátku věty [104]a v oslovovacím zájmenu Sie. Po uvážení všech výhod a nevýhod těchto čtyř dílčích variant dospívá autor k názoru, že zatímco třetí varianta by byla nejvýhodnější z hlediska zaznamenávací funkce pravopisu, z hlediska funkce vybavovací že nejlépe vyhovuje dílčí varianta první. Doporučuje tedy označovat velkými písmeny všechna vlastní jména a vlastní názvy, přestože počítá s řadou sporných případů, např. při psaní knižních titulů, názvů institucí, historických událostí, svátků, řádů a vyznamenání, výrobků apod. Ve prospěch této úpravy mluví zjištění, že by se i při této složitosti vymezování vlastních jmen a vlastních názvů snížil počet pravidel o psaní velkých začátečních písmen z 42 na 30.

Psaní zkratek v rámci návrhů na reformu německého pravopisu se pokouší řešit příspěvek W. Hofrichtera. Podává nejprve návrh klasifikace zkratek. Z hlediska jejich poměru k nezkráceným (plným) výrazům rozeznává zkratky

1. lineární: iniciálové (DDR) a neiniciálové (INEX = Industrieanlagen-Export);

2. nelineární: kontrakční (Dr = Doktor) a skeletové (abds = abends);

3. izolující (ff = sehr fein);

4. kombinované (DEFA = Deutsche Film-Aktiengesellschaft).

Podle zvukové realizace liší zkratky:

1. grafické (existující jen v psaném jazyce, ale nevyslovující se);

2. graficko-fonické:

a) hláskovací (spíše „slabikovací“) (DDR, USA);

b) akronyma (zkratková slova utvořená z počátečních hlásek nebo slabik víceslovných pojmenování) DEWAG = Deutsche Werbe- und Anzeigen-Gesellschaft).

Pro šíření pravopisné problematiky doporučuje obě hlediska kombinovat. Stranou ponechává odlišování zkratek od značek, zřejmě proto, že pro psaní velkých nebo malých písmen není toto rozlišování rozhodující.

Hofrichter vychází ze zjištění, že jen necelých 56 % dosavadních německých zkratek odpovídá grafické podobě nezkrácených výrazů, pokud jde o velká nebo malá začáteční písmena. Přitom odchylky se projevují v obou směrech, tj. někdy velkému písmenu v nezkráceném pojmenování odpovídá malé písmeno ve zkratce, jindy se naopak malé písmeno z názvu nahrazuje ve zkratce písmenem velkým.

Na vybrané skupině 120 odborných i neodborných zkratek všech uvedených typů pak zkoumá, kolik procent z nich by se změnilo při zavedení různých dílčích variant návrhu pravidel psaní velkých začátečních písmen, a zabývá se i očekávanými námitkami. Počítá-li se s přijetím prvních dílčích variant tzv. umírněné reformy, tj. s psaním všech vlastních jmen a vlast[105]ních názvů s velkým začátečním písmenem, doporučuje Hofrichter pro psaní zkratek tato pravidla:

1. Zkratky stojící na začátku věty psát s velkým začátečním písmenem.

2. Ve zkratkách označujících vlastní jména a vlastní názvy psát jen velká písmena.

3. Zkratky označující přídavná jména odvozená od vlastních jmen psát s malým začátečním písmenem.

4. Zkratky označující vlastní jména užitá v přeneseném významu psát s malým začátečním písmenem.

5. Mezinárodní zkratky ponechat v podobě, v níž se jich běžně užívá.

Příspěvek K. Hellera je věnován předběžným úvahám o reformě v psaní slov cizího původu. Autor zjišťuje, že ani pokud jde o pojetí cizích slov, není v německé jazykovědě dosud dostatečně jasno. K určování se přistupuje jednak z hlediska diachronního, historického, etymologického, jednak z hlediska synchronního. Avšak právě při synchronním zkoumání se neužívá jednotných kritérií.

Pro nás je zvlášť zajímavé, v jak velké míře využívá současná jazykověda v NDR výsledků prací českých a slovenských lingvistů. V Hellerově příspěvku se citují studie V. Mathesia, V. Blanára, J. Filipce a F. Daneše, jde ovšem vesměs o práce publikované v němčině nebo v angličtině.

Někteří němečtí jazykovědci zdůrazňují, že pro synchronní posouzení stupně zdomácnění přejatých slov nestačí jen analýza jejich fonologické a morfematické struktury, ale že je třeba přihlížet i k jejich významové začleněnosti, k produktivitě v tvoření slov, k jejich synonymitě a homonymitě, ke spojování s jinými slovy v textu (k tzv. syntagmatické valenci), a navíc i k tomu, kdo těchto slov užívá, v jakých situacích, v jakém kontextu, s jakým slohovým zabarvením a v jakém vztahu k významům slovního pole, do něhož se ve slovní zásobě přejímajícího jazyka přejaté slovo zařadilo.

Heller zastává názor, že je nutné znát všechny formální strukturní znaky, jimiž se synchronně projevuje cizost, tedy např. znát inventář cizích grafémů v současné němčině, vědět přesněji, které kombinace grafémů nebo fonémů se v cizích slovech v různých pozicích vyskytují. Soudí, že vědecky přesné poznání objektivních kritérií je možné získat jen etymologickým zkoumáním, ale že důležitá jsou i formální strukturní kritéria, podle nichž se cizost slov hodnotí ze synchronního hlediska.

Věnuje pozornost výsledkům výzkumu P. Menzeratha, který se snažil zjistit specifické rysy cizích slov především srovnáváním jednoslabičných slov v domácí a přejaté slovní zásobě (v přejatých slovech se objevilo méně [106]dvojhlásek a více dlouhých samohlásek než ve slovech domácích, ale specifický rys cizích slov z tohoto zkoumání nevyplynul), i výzkumům zaměřeným na repertoár a kombinatoriku fonémů v přejatých slovech. Tímto zkoumáním se zabýval R. Grobe, navazující na fonologické práce pražské lingvistické školy.

Úpravou pravopisných pravidel by měly podle Hellerova názoru (obdobný názor se často zdůrazňuje i u nás) příznivě ovlivňovat proces další asimilace přejatých slov.

Při zkoumání přejatých slov v rovině grafematické se sledovaly jednak speciální grafémy převzaté z cizích jazyků, jednak ty, jejichž vztah k fonémům v přejatém slově je zcela jiný než vztah k fonémům v němčině.

Autor si uvědomuje obtížnost, ba nemožnost přímočarého řešení této problematiky. Připouští, že tu značnou úlohu bude mít postavení přejatého slova v centru nebo na periférii jazykového systému (v Pravidlech českého pravopisu se tato problematika projevuje v odlišném hodnocení slov běžně užívaných a slov úzce odborných), a zejména si uvědomuje obtížnost zjednodušení pravidel pro označování délky samohlásek, což ovšem v němčině není jen problém přejaté slovní zásoby. Je zajímavé, že i u nás se při označování kvantity v přejatých slovech naráží často na odpor některých uživatelů, kteří v tom spatřují zbytečné odlišování přejatého slova od jeho mezinárodně užívané grafické podoby, a někdy ani nejsou přesvědčeni o správnosti kodifikace dlouhé výslovnosti některých těchto samohlásek (např. souhlásky ó ve slovech vagón, citrón, balkón apod.)…

Poslední příspěvek 24. svazku Lingvistických studií (jeho autorem je J. Rieme) se týká statistické analýzy souboru zjištěných pravopisných chyb se zřetelem k příští pravopisné reformě. Autor připouští, že samotná analýza zjištěných chyb není vždy věrným obrazem různých stupňů obtížnosti jednotlivých pravopisných jevů, ale že svědčí v první řadě o tom, do jaké míry si uživatelé jazyka jednotlivá pravopisná pravidla osvojili.

Výzkumný materiál doporučuje získávat jednak z diktátů (ne ovšem z takových, kde by se úmyslně hromadily pravopisně obtížné výrazy), z tematicky volných psaných projevů (např. ze soukromé korespondence), a z odborných textů. Pro objektivní výzkum by bylo také zapotřebí získat soubor zkoumaných osob, který by svým složením (věk, vzdělání, povolání atd.) odpovídal požadavkům statistické reprezentativnosti.

Takovéto podmínky výzkumná skupina v NDR však neměla. Musela se spokojit jen se školními písemnými pracemi ze škol v Lipsku a v okolí Halle. Podrobila rozboru 9000 chyb z písemných prací žáků 4. až 9. ročníku, a to jednak z diktátů, jednak z běžných slohových prací (vypravování, popis, zpráva, výklad).

Zjištěné chyby roztřídila podle jednotlivých oddílů osnov jazykového vyučování a sestavila tabulku podle frekvence chyb (stranou ponechala chyby [107]interpunkční). Ve druhé etapě pak vyloučila chyby z nepozornosti (přepsání) a chyby pramenící z neznalosti mluvnických norem.

Ukázalo se pak, že 20,6 %, tedy přes pětinu chyb, tvoří porušení pravidel o psaní velkých nebo malých začátečních písmen, 15,9 % představují chyby v označování délky nebo krátkosti samohlásek, 12,5 % chyb bylo v tvoření a psaní slovních tvarů (zde se projevil vliv nespisovného úzu), 9,5 % chyb je proti pravidlům o hranici slov v písmu, 9 % chyb se týká označování hlásek písmeny. Chyby proti jiným pravidlům nedosahují 5 %.

V závěrech svého příspěvku autor konstatuje, že uvedený rozbor chyb ukázal, v čem jsou hlavní potíže při zvládnutí německého pravopisu a při jeho užívání v písemné komunikaci, a zjišťuje, že snahy o pravopisné úpravy postupují v NDR žádoucím směrem.

Domníváme se, že leckteré z uvedených podnětů i metodických postupů bychom mohli využít i v naší jazykovědné práci, a to nejen při zkoumání problematiky pravopisné[3], ale i ve studiích lexikologických.


[1] M. Sedláček, Úvahy o reformě německého pravopisu, NŘ 60, 1977, s. 41n.

[2] Linguistische Studien 24, Berlin 1975, 106 s.

[3] Srov. Z. Hrušková, V. Křístek, Současný stav a výhledy v oblasti českého pravopisu, NŘ 60, 1977, s. 19n.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 102-107

Předchozí František Cuřín: Dva sborníky věnované Josefu Jungmannovi

Následující Z. Veselá, Luděk Hřebíček: Azerbajdžan, nebo Ázarbájdžán?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1