Úvahy o reformě německého pravopisu

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pravopisné soustavy značné části evropských jazyků se v podstatě ustálily už v minulém století a od počátku tohoto století má většina z těchto jazyků i dosti stabilní pravopisnou kodifikaci. Od té doby prošla lidská společnost hlubokým vývojem, v němž zvláště vznik a rozvoj socialistického společenského zřízení byl významným mezníkem. Za posledních padesát [42]let se rozsah i význam tištěných a psaných textů a počet jejich adresátů i autorů mnohonásobně zvýšil, jednotlivé jazyky se rozvinuly a rozšířila se značně i oblast jejich úkolů. Není proto divu, že kodifikace, jejíž základy byly položeny za podmínek velmi odlišných, se dnes jeví v mnoha jazycích jako ne plně vyhovující, i když většinou nezůstala v tomto století zcela beze změny. Proto ani nepřekvapuje, že se čas od času ozývají hlasy volající po úpravě, popř. reformě pravopisné kodifikace.[1] U nás proběhla poslední diskuse o možnosti reformy pravopisu v 60. letech.[2]

V Ústředním jazykovědném ústavu Akademie věd Německé demokratické republiky (Zentralinstitut für Sprachwissenschaft der Akademie der Wissenschaften der DDR) byla před nedávnem ustavena skupina pracovníků, jejichž úkolem je připravit vědecky podložené návrhy, které by se mohly stát základem pro úpravu německého pravopisu. Němečtí jazykovědci zdůrazňují především potřebu teoretického studia pravopisných problémů. Jde jim o to, aby potřeby, možnosti, cíle i hranice reformy německého pravopisu byly nejprve prozkoumány exaktně; odmítají vycházet z návrhů, které jsou pouhými tvrzeními nebo přáními, které jsou poplatny prakticismu a různému zjednodušování. Tak formulují své východisko v předmluvě k dvěma svazkům Jazykovědných studií, v nichž jsou shrnuty výsledky získané v první etapě práce.[3]

Považujeme za užitečné informovat o nich české čtenáře, protože právě při teoretickém přístupu k pravopisným problémům se v nich leckde překračují hranice jednoho jazyka a dochází se k závěrům obecnějšího rázu. Ostatně ukazuje se (a je to velmi zřetelně vidět už z jednotlivých okruhů zkoumaných otázek), že přes značné rozdíly mezi češtinou a němčinou je základní pravopisná problematika (odhlédneme-li od jednotlivostí) poměrně dost blízká.

První svazek (Linguistische Studien, Reihe A, 23) obsahuje tři studie: 1. Jazykovědné základy reformy německého pravopisu od Dietera Neriuse a Jürgena Scharnhorsta, 2. Platné zásady užívání rozdělovacích zna[43]mének a návrhy k jejich zjednodušení od Renaty Bauduschové, 3. Platné zásady psaní slov dohromady a odděleně a návrhy k jejich zjednodušení od Dietera Herberga.[4]

V úvodní studii autoři nejprve sledují, jakou pozornost věnovalo dosavadní jazykovědné bádání specifičnosti psané (tištěné) řeči. Konstatují, že tato specifičnost byla mnohými významnými jazykovědci přehlížena nebo nedoceňována. Zato velmi kladně hodnotí teoretický přínos k této otázce v pracích některých představitelů pražské školy, zvláště B. Havránka a J. Vachka. Vycházejí z jejich názorů a rozvádějí je se zřetelem k potřebám socialistické společnosti. Mluvenou a psanou podobu chápou jako dvě varianty spisovného jazyka, přičemž mluvená podoba je především prostředkem komunikace přímé, kdežto psaná komunikace nepřímé. Uživatel, který chce ovládat spisovný jazyk, musí ovládat obě jeho podoby. Pomoci k dosažení tohoto cíle co největšímu počtu uživatelů jazyka by mělo být úkolem společnosti i vědy. Jazykověda se při tom musí zabývat otázkou, do jaké míry by k tomu přispěla reforma pravopisu, ovšem taková, která by uváženě koordinovala hledisko pisatele s hlediskem čtenáře.

Při posuzování principů, na nichž je současný německý pravopis založen, těží autoři vydatně z myšlenek J. Vachka. Konstatují, že i když je v němčině korespondence mezi fonémem a grafémem velmi důležitá, neuplatňuje se zcela důsledně a že by důsledná korespondence ani nebyla užitečná. Vedle principu fonematického působí v německém pravopisu i principy jiné (autoři připomínají morfematický, sémantický, historický, gramatický a sylabický) — samozřejmě v různé míře —, takže výsledek je v podstatě kompromisního rázu. Považovat však ne zcela důslednou korespondenci mezi fonémem a grafémem paušálně za základní nedostatek německého pravopisu je podle autorů přístup velmi zjednodušený.

S odvoláním na B. Havránka autoři připomínají, že tak jako v jazyce vůbec, tak i v pravopisu je třeba rozlišovat normu skutečnou od normy kodifikované. Konstatují však, že závaznost kodifikované normy stoupá, a to proto, že se zvyšuje význam grafické podoby jazykových projevů pro společenskou komunikaci. Tím se stále více sbližuje skutečně existující norma s normou kodifikovanou. Závaznost pravopisné kodifikace je dnes posílena i tím, že podléhá schválení příslušných státních orgánů. V současné době už může být jakákoli podstatná změna pravopisné kodifikace uskutečněna jen jako vědomý akt navržený odborníky a schválený politickými a státními orgány.

[44]Každá reforma pravopisu musí vycházet z funkčně opodstatněných požadavků, které vznikají z potřeb společenské komunikace. Mělo by při tom jít o to, aby se podle možnosti odstranily disproporce, které přežívají vlivem starší kodifikace. Pravopisná reforma musí usilovat o novou koordinaci a harmonii úkolů, které se na psaný projev kladou. Je obtížné dosáhnout toho, aby pravopisné zásady byly jednodušší, aby se daly snáze osvojit a aby přitom zaručovaly potřebnou přehlednost a významovou přesnost psaného textu. Nebylo by správné stanovit si jen jeden cíl reformy (např. zjednodušení zásad) a tomu obětovat všechno ostatní. Proto také důsledně fonematický pravopis by nebyl nejvhodnějším řešením, protože pravopis neslouží jen píšícímu, ale také čtoucímu (u nás se obvykle mluví o zaznamenávací a vybavovací funkci pravopisu). Je ovšem samozřejmé, že pravopis je tím snazší, čím nižší je počet pravopisných pravidel a čím méně je různých výjimek. Po zvážení všech okolností docházejí autoři k závěru, že při navrhování pravopisné reformy je třeba dbát: I. funkčních principů, a to 1. co největší jednoduchosti pravidel se zřetelem k snadnému osvojení a operativnosti pravopisu, 2. zajištění co nejvyšší srozumitelnosti a přehlednosti psaného textu se zřetelem k potřebě snadného a rychlého příjmu informace; II. společensky závažných faktorů, a to 1. důsledků reformy pro vzdělávací činnost (škola), 2. důsledků ekonomických a technických, 3. vztahů k tradici, 4. potíží, které mohou reformou vzniknout, 5. vztahů k jiným jazykům.

V závěrečné části podávají autoři stručnou charakteristiku dosavadních snah o reformu německého pravopisu. Konstatují, že dřívější reformní snahy soustřeďující většinu kritické pozornosti na nedostatečnou korespondenci mezi fonémy a grafémy ustupují do pozadí a jako aktuální se dostávají do popředí především tyto problémy: 1. psaní (velkých) počátečních písmen, 2. hranice slov v písmu (psaní výrazů dohromady, anebo odděleně), 3. interpunkce, 4. dělení slov, 5. psaní slov přejatých.

Pro nás je zajímavé, že obecně vymezené okruhy aktuálních pravopisných problémů se ve velké míře shodují s aktuálními problémy pravopisu českého. Pokud jde o jednotlivé jevy, jsou samozřejmě mezi češtinou a němčinou značné rozdíly (např. psaní velkých počátečních písmen), avšak obecné teoretické úvahy o jednotlivých okruzích problémů jsou nepochybně zajímavé a užitečné i pro nás, a to tím spíše, že se v některých bodech opírají o myšlenky a podněty, které právě u nás vznikly.

Jestliže však uvažujeme o možnostech pravopisné reformy němčiny z našeho hlediska, nemůžeme se zcela zbavit dojmu, že autoři posuzované statě poněkud podlehli tzv. „stuttgartským doporučením“ z r. 1954, hlavně tím, že do okruhu aktuálních otázek nepojali to, co se v Pravidlech českého pravopisu charakterizuje jako „označování hlásek písmeny“ (v češtině např. [45]i—y, ú—ů, ě). Jestliže jim jde především — jak sami říkají — o teoretický pohled na otázky psané řeči a pravopisu, nemělo snad být opomenuto ani toto téma.[5]

Z hlediska cizince by se mělo uvažovat i o grafému ß, který se sice nahrazuje digrafem ss v textu tištěném nebo psaném verzálkami (němčina nemá velké ß), ale nikoli v textu běžně tištěném nebo psaném. Při tom se šíří ß i do slov přejatých, srov. psaní Boß, Busineß, Croß (za anglické boss, business, cross), a dokonce i Pußta (maďarsky puszta). Připomínáme to proto, že jako jeden z faktorů, k němuž je třeba při návrhu pravopisné reformy přihlížet, uvádějí autoři také vztah k jiným jazykům.

 

Úvodní stať, jíž jsme dosud věnovali pozornost, se zabývá možností reformy německého pravopisu především z obecných hledisek, kdežto další příspěvky si všímají speciálních okruhů otázek. Renate Bauduschová uvažuje o dosavadních zásadách německé interpunkce a o možnostech jejich zjednodušení.[6]

Základní úkol interpunkčních znamének spočívá podle autorky v usnadňování procesu identifikace toho, co bylo napsáno nebo vytištěno, a v umožňování správného a rychlého vybavení smyslu psaného projevu. Statistický přehled počtu zásad, jimiž se současná interpunkce v němčině řídí, ukazuje, že nynější kodifikace je dosti složitá a obtížná, a že je proto zcela pochopitelné, jestliže se ozývají hlasy volající po jejím zjednodušení. Podle statistiky nejkomplikovanější a nejpočetnější ze zásad o užívání rozdělovacích znamének jsou zásady o psaní čárky; jejich počet je vyšší než počet zásad týkajících se všech zbývajících interpunkčních znamének dohromady.

Za nejzávažnější a nejzáslužnější považujeme autorčinu snahu vysledovat podstatu principů, na nichž je interpungování založeno. Je totiž zřejmé, že interpunkce je jev komplexního charakteru, a je velice obtížné jednotlivé principy vyabstrahovat, protože v konkrétních výpovědích se často prolínají a někdy i kříží. Kromě toho starší syntaktické teorie k určení interpunkčních principů neposkytují dostatečně jemný teoretický aparát. Novější syntaktic[46]ké teorie se zdají být pro tuto věc velkým příslibem, ale zatím je na překážku jejich velká různorodost (někdy také protichůdnost) a většinou i neuzavřenost, nehotovost. O to těžší je úsilí proniknout k samým základům interpunkčních systémů.

Autorka rozlišuje tři základní interpunkční principy: 1. gramatický, 2. rytmicko-intonační, 3. sémantický. Z nich je celkem jasná podstata rytmicko-intonačního principu; podle něho by se interpunkční znaménka kladla do těch míst ve výpovědi, kde v mluveném projevu existuje zřetelná pauza. Avšak celkem správně autorka konstatuje, že vztah mezi psaním čárky a zvukovým členěním projevu téměř zmizel, že se vytvořil systém pravidel, který je na rytmicko-intonačních úsecích mluvené řeči nezávislý, který spočívá téměř výhradně na gramaticko-logických principech německé syntaxe a neposkytuje žádné vodítko pro správné zvukové členění projevu; zato ozřejmuje „tichému čtenáři“ syntaktickou strukturu textu a umožňuje mu tím rychle přehlédnout jeho uspořádání. Mluvený projev se člení na úseky oddělené pauzami, a to i tehdy, nejsou-li v psaném projevu odděleny čárkami; gramatické úseky se často nekryjí se zvukovými, např. v podřadném souvětí leckdy mezi hlavní a vedlejší větou pauza nebývá.

To jsou věci celkem dobře známé — u nás např. z prací Danešových[7] —, jde však o to, vyvodit z nich příslušné závěry. K tomu se autorka podle našeho mínění zcela neodhodlala. Nepovažujeme např. za důsledné její tvrzení, že v mnoha případech se kladení čárky odůvodňuje gramaticky, ačkoliv by stejně dobře mohlo být motivováno rytmicko-intonačně; týká se to prý všech případů, kdy obojí členění souhlasí. Domníváme se, že zvukové členění výpovědi na úseky nelze považovat za základní interpunkční princip ani v češtině, ani v němčině. Bylo by to také v rozporu s uznáváním relativní autonomnosti psané podoby jazyka v duchu Vachkových názorů. Je sice pravda, že v mnoha případech se zvukové členění s interpunkčním shoduje, ale nikoliv proto, že by se interpunkce řídila zvukovým členěním (stejně jako se mnohdy zvukové členění neřídí interpunkcí), nýbrž proto, že obojí členění je závislé na principech jiných (Ovšem ne vždy týchž).

Z výkladu o gramatickém, přesněji řečeno syntaktickém principu není dost zřejmé, co všechno k němu autorka řadí. Bezpečně to lze říci o oddělování závislých vět od vět řídících. Správně však autorka konstatuje, že syntaktický princip předpokládá znalosti skladby, což vyžaduje od píšícího dosti námahy, zato má tento princip výhodu ve své jasnosti a jednoznačnosti.

Úlohu sémantického principu spatřuje autorka v tom, že se pomocí interpunkce vystihuje sémantika věty. Má na mysli případy, kdy umístění [47]nebo vynechání čárky ovlivňuje interpretaci smyslu, jako např. ve spojení hořejší(,) zničené poschodí. Že v takovýchto případech je odpovídající interpunkce důležitá, o tom nelze pochybovat. Je však třeba uvážit, zda „sémanický princip“ platí jen v takovýchto případech a zda je skutečně jen sémantický. Co např. s případy jako dlouhý(,) bledý člověk, v nichž se sémantické rozdíly tak ostře necítí a které se spíše chápou jako syntaktické. Vyhrazovat „sémantický princip“ jen pro případy, kdy umístění čárky je sémanticky výrazně relevantní, by bylo podle našeho mínění nedůsledné, stejně jako přehlížení skutečnosti, že sémantické diference jsou nezbytně spojeny i s rozdíly v syntaktické struktuře. Považovali bychom za vhodnější označit tento princip jako sémantickosyntaktický, kdežto autorčin tzv. gramatický princip jako formálně syntaktický.

Základní obecná kritéria, jimiž se interpunkce řídí, bychom pak stanovili takto:

1. formálně syntaktická kritéria, závislá na syntaktické formě,

2. sémantickosyntaktická kritéria, závislá na jazykovém ztvárnění věcného obsahu,

3. výpovědní kritéria, závislá na kontextu (situaci).

K těmto základním obecným kritériím se pak v jednotlivých jazycích připojují ještě některá kritéria doplňující, vycházející obvykle ze specifických systémových, popř. typologických vlastností těchto jazyků.

1. Formálně syntaktická kritéria vycházejí převážně ze syntaktické formy.

a) Za obecnou interpunkční zásadu lze považovat, že interpunkčními znaménky se vyčleňují ty prvky a části výpovědi, které nepatří do větného schématu, které vybočují ze syntaktické formy výpovědi. Náleží k nim většina parentezí a výpovědních prvků emocionálního a apelového rázu, tedy citoslovce, oslovení (vokativy), vytčené větné členy, dále některé prostředky kontaktové i lexikálně modální, mj. také prostředky vyjadřující globálně souhlas nebo nesouhlas.

Poznámka:

Neřadíme sem případy, kdy část výpovědi by do syntaktického schématu patřit mohla, ale z hlediska funkční perspektivy výpovědi se dostala do „volného“ postavení.

b) V jednotlivých jazycích, popř. skupinách jazyků se specifickým způsobem uplatňuje zásada, že některé složky výpovědi se podle své formy (tj. často bez zřetele k jejich syntaktické funkci) pomocí interpunkčních znamének ohraničují. V češtině se to týká především těch prvků výpovědi, které mají formu vedlejší věty, v jiných jazycích také některých participiálních nebo infinitivních konstrukcí (v němčině např. infinitivní konstrukce s um [48]zu, ohne zu atp.). V interpungování případů tohoto druhu existují mezi jazyky značné rozdíly.

2. Sémantickosyntaktická kritéria vycházejí v podstatě z jazykového ztvárnění věcného obsahu a interpunkce na nich založená slouží k orientaci v sémantickosyntaktických vztazích mezi prvky výpovědi, ovšem jen tam, kde je to potřebné nebo účelné.

a) Velmi obecného rázu je zásada naznačovat pomocí interpunkce koordinační spojení prvků (členů, vět), rozčleňovat koordinačně připojené části vyšší syntaktické jednotky a tím eventuálně i signalizovat, že nejde o spojení vztahem subordinačním, např. strýček(,) Jiří a Věra. Interpunkcí se rozčleňují především části připojené beze spojek, pro spojková připojení platí v jednotlivých jazycích doplňující zásady. Někdy se — celkem výstižně — připomíná, že v koordinačních spojeních interpunkční znaménka nejen složky rozčleňují, ale zároveň i spojují (tj. naznačují, že tvoří část vyššího celku).

b) Interpunkcí se ohraničují ty části (víceslovného) lexikálního obsazení místa v syntaktickém schématu (vzorci), které jsou pro komunikační zaměření dané výpovědi v podstatě nadbytečné (redundantní), protože lexikální obsazení buď znásobují, nebo rozšiřují více, než je z hlediska reference nezbytné; přinášejí do výpovědi „druhá sdělení“ (v kondenzované formě) neboli tzv. sekundární predikace, srov. např. Praha, hlavní město ČSSR, leží ve středu Čech; Praha, všemi milovaná a obdivovaná, leží…

V češtině se pomocí interpunkčního ohraničení odlišují tyto konstrukce ve funkci sekundární predikace od případů, kdy jsou složkou sdruženého pojmenování s úkolem omezit jeho rozsah (v tom případě nepatří do syntaxe věty, nýbrž do syntaxe slovního spojení a do výpovědi vstupují jako nedílná složka celého „hotového“ pojmenování). Např. Pracující z této dílny, navržení k vyznamenání, byli přijati ředitelem a Pracující z této dílny navržení k vyznamenání byli přijati ředitelem jsou dvě různé výpovědi a jejich odlišnost je v grafickém záznamu zachycena pomocí přítomnosti nebo nepřítomnosti interpunkce.

3. Na rozdíl od autorky bychom zdůraznili potřebu kritérií výpovědních; jsme si vědomi toho, že se silněji uplatňují v češtině než v němčině, neboť v ní je pořádek slov ve výpovědi mnohem více gramatikalizován. V češtině se právě mnohé případy sem náležející vykládají často tak, že interpunkce se v nich řídí podle zvukového členění výpovědi. Ve skutečnosti se interpunkce i zvukové členění řídí aktuálním začleněním výpovědi do kontextu. Např. výpověď Tatínek spí, klidně a tiše je odpovědí na otázku Co dělá tatínek? (tazatel neví, co tatínek dělá), kdežto výpověď Tatínek spí klidně a tiše je odpověď na otázku Jak spí tatínek? (tazatel ví, že tatínek [49]spí). V takových případech rozhoduje o interpunkci postavení výpovědního centra; části umístěné za centrem se obvykle dostávají do pozice dodatečného, volně připojeného doplnění, které autor výpovědi dodává jaksi „navíc“. Autor má leckdy možnost zvolit centrum výpovědi podle svého záměru, tj. hodnotit kontext ze svého hlediska, srov. např. Tady v té chýši jsem ležel(,) nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka (K. Čapek).[8]

Po stanovení základních interpunkčních principů, k nimž jsme právě zaujali své stanovisko, rozebírá a hodnotí autorka velmi podrobně jejich závažnost, účelnost, osvojitelnost ap., přihlíží k jejich uplatnění i v jiných jazycích,[9] a to hlavně s cílem najít možnost výrazného zjednodušení interpunkčních pravidel. Protože si je však plně vědoma toho, že pro usnadnění zaznamenávací funkce pravopisu není možno obětovat potřeby funkce vybavovací, nepřekvapuje, že reálnou možnost podstatného zjednodušení zásad — alespoň zatím — nenachází.

Podle našeho mínění skutečně nějaké univerzální výrazné zjednodušení interpunkčních pravidel ve vyspělých jazycích možné není a snaha zaměřená tímto směrem má malou naději na úspěch. Zároveň však naprosto nechceme přehlížet oprávněné stížnosti na přílišnou komplikovanost a náročnost platných interpunkčních zásad (v němčině i v češtině). Jedinou cestu mající naději na úspěch však vidíme jinde.

Bylo by třeba skoncovat s neoficiálním sice, ale velice rozšířeným míněním, že každý uživatel jazyka může a musí ovládat pravopis svého mateřského jazyka v celé šíři a hloubce. To je sice postulát krásný, ale nereálný; a bude reálný stále méně při neustále se zvětšujícím rozsahu lidského poznání. Jedině možný a společensky efektivní přístup k lidskému vzdělání je poskytnout jednotlivci nezbytný základní všeobecný rozhled a nezbytné základní znalosti v hlavních vědních a kulturních oblastech a potom dostatečně hluboké speciální vzdělání v oboru, v němž bude pracovat nebo [50]pracuje. Přitom i u základního vzdělání je rozsah a výběr poznatků ovlivňován společenskou situací a v žádném oboru nemůže přesahovat únosnou hranici. Požadavek, aby každý znal pravopis téměř v celém rozsahu, ji překračuje značnou měrou.

Tyto závažné skutečnosti se zatím málo promítají jak do školní praxe, tak i do zpracování základních jazykových příruček určených širokým vrstvám uživatelů jazyka. Pojetí, rozsah a způsob podání jazykových (ne jen pravopisných nebo interpunkčních) poučení je třeba diferencovat. Uživatel, u něhož tvorba psaných jazykových textů patří k profesi, potřebuje mnohem podrobnější a detailnější znalosti (např. právě interpunkce) než ten uživatel, u něhož tvorba psaných textů je okrajovou záležitostí a v zaměstnání spočívá nejspíše ve vyplňování schematizovaných textů (výkazů, hlášení atp.). Pro tuto velmi rozsáhlou skupinu uživatelů jazyka je třeba vypracovat poučení základní, nejdůležitější, i za cenu částečného zjednodušení, a rezignovat na jemnější rozlišování některých jevů, protože se v jejich praxi stejně objeví jen zřídka. Stručně řečeno, není tak naléhavé reformovat např. interpunkční zásady, je mnohem naléhavější reformovat přístup k nim a k jejich uplatňování v praxi. Diferencující přístup tu považujeme za nezbytný. U nás už některé kroky k tomu byly učiněny — srov. tzv. školní a tzv. akademické vydání Pravidel českého pravopisu —, ale byly zatím příliš váhavé a málo výrazné.

R. Bauduschová podala ve své studii důkladný a mnohostranný rozbor zásad německé interpunkce obsažených v kodifikačních příručkách, především ve známé knize Der Große Duden, Rechtschreibung, zpracované v NDR. Bylo by však jistě užitečné podrobit studiu i větší množství textů, hlavně neredigovaných, neupravovaných. V těch by se nejspíše ukázalo, jak důsledně se kodifikace dodržuje a které zásady by eventuálně bylo možno opustit.

Poslední v posuzovaném sborníku je studie Dietera Herberga, která je věnována psaní „dohromady“ a „zvlášť“. Chápáno obecně, je to problém živý i v českém pravopisu (srov. např. natřít na černo : obchod načerno), který je komplikován tím, že se v něm uplatňují různí činitelé, sémantický, gramatický, vliv tradice aj., v němčině pak bývá ještě spojen s umístěním přízvuku a popř. i s psaním velkého počátečního písmena. Herbergova studie přináší bohatý ilustrační materiál, je zpracována přehledně, využívá tabulek a statistických údajů, avšak problematika tohoto jevu v němčině je přece jen hodně odlišná od české, a proto upouštíme od jejího podrobnějšího rozboru.[10]

---

[1] Viz pozn. 1 v čl. M. Sedláčka K situaci v českém pravopise, NŘ 47, 1964, s. 165n.

[2] Diskuse o stavu pravopisné kodifikace češtiny a o možnostech její změny probíhala v první polovině 60. let, a to hlavně v časopisech Český jazyk a literatura a Slovo a slovesnost. Srov. čl. M. Sedláčka cit. v pozn. 1, dále M. Dokulil, Průzkum obtíží našeho pravopisu (Výsledky a výhledy práce pravopisné komise), NŘ 48, 1965, s. 30n., jbč (J. Bělič), Co dál s českým pravopisem, NŘ 49, 1966, s. 155n. — Viz též A. Tejnor, Český pravopis a veřejné mínění, NŘ 52, 1969, s. 265n., a čl. V. Křístka a Z. Hruškové Současný stav a výhledy v oblasti českého pravopisu, zde s. 19n.

[3] Linguistische Studien, Arbeitsberichte, Reihe A, 23, 24, Berlin 1975.

[4] S oběma svazky tematicky úzce souvisí samostatná publikace vedoucího skupiny pro studium německého pravopisu a spoluautora úvodní studie prof. D. Neriuse Untersuchungen zu einer Reform der deutschen Orthographie, Berlin 1975.

[5] Zajímalo by nás zvláště stanovisko k teoretické možnosti zavést do německého písma diakritická znaménka. V němčině se např. označuje délka samohlásky různě, srov. Hahn — Aal, popř. se neoznačuje vůbec, srov. malen. Při tom se v některých slovech cizího původu diakritická znaménka píší (srov. Charité, Exposé, Coupé vedle Kupee), takže nejsou v němčině (např. na rozdíl od angličtiny) něčím zcela cizím, nebereme-li při tom v úvahu grafémy ä, ö, ü. Teoreticky by bylo možno uvažovat také o náhradě souhláskových spřežek (zvl. sch). Jeden podnět k tomu poskytuje i posuzovaná publikace, a to při citování ruské literatury: ruské grafémy ч, ж, ш, se nahrazují v latince grafémy č, ž, š, např. Šapiro, Ickovič.

[6] S názvem Einige Bemerkungen zur geltenden Regelung unserer Zeichensetzung vyšel výtah z autorčiny studie v časopise Sprachpflege 25, 1976, s. 196—201.

[7] Viz F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

[8] Viz též J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, 2. vyd., Praha 1975, s. 189n.

[9] Některé její závěry však jsou značně diskutabilní, např. tvrzení, že anglický a francouzský interpunkční systém je založen na zvukovém členění („Pausenkommatierung“). J. Firbas v čl. Anglická větná interpunkce konstatuje: „Nejdůležitějším činitelem v anglické interpunkci je činitel gramatický“, ČMF 36, 1954, s. 152. — Srov. též R. Quirk — S. Greenbaum — G. Leech — J. Svartvik, A Grammer of Contemporary English, Longman, Londýn 1974, s. 1055: „… interpunkční praxe se řídí především gramatickými zřeteli … tradiční pokusy spojovat interpunkci přímo s pauzami jsou pochybené (misguided).“ — Francouzskou interpunkci charakterizuje N. A. Šigarevská takto: „Za vedoucí princip interpunkce v současné francouzštině je třeba pokládat princip sémantickosyntaktický, založený na vzájemném působení syntaktických vztahů se sémantikou lexikálních jednotek“, Osnovy francuzskoj punktuacii, Moskva 1975, s. 9n.

[10] O 24. svazku Lingvistických studií (Linguistische Studien, Reihe A, 24) přinese Naše řeč zprávu v příštím čísle.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 1, s. 41-50

Předchozí Miroslav Roudný: Sborník referátů a příspěvků přednesených na semináři o otázkách pojmů a terminologie tělesné výchovy

Následující Slavomír Utěšený: K historii slova lepenka