Základní dílo o kultuře spisovné slovenštiny

Alexandr Stich, Antonín Tejnor, Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovenští jazykovědci i širší kulturní veřejnost už několik let diskutovali o stavu dnešní spisovné slovenštiny, o jazykové kultuře a o možnostech, popř. povinnostech jazykovědců zasahovat do vývoje spisovného jazyka.[1] Stupeň bojovnosti a vzrušení, které tyto diskuse a spory provázely, souvisel dost se zjitřenými otázkami politického, hospodářského a kulturního života Slovenska v době před lednem 1968. Nicméně sama jazyková a jazykovědná podstata celé diskuse svědčila o tom, že spisovné slovenštině a jejímu kultivování chyběl propracovaný teoretický podklad, který by praktickou péči o kulturu slovenštiny sjednotil a zaměřil k jasně vytčeným cílům. Celé toto diskusní období ve vývoji slovenské jazykovědy bylo zřejmě [232]dovršeno uspořádáním konference o spisovné slovenštině a publikováním přednesených referátů a diskusních příspěvků ve sborníku Kultúra spisovnej slovenčiny.[2]

Tento sborník má v slovenské jazykovědné produkci a v slovenském kulturním životě v mnohém postavení obdobné tomu, jaké měl v Čechách na počátku třicátých let sborník Spisovná čeština a jazyková kultura. Autoři jím zamýšleli podat ucelenou teorii spisovného jazyka, obdobně jako tehdy pražští strukturalisté; předcházely jej spory, sloužící často k vyjasnění stanovisek a k precizování formulací, má také zčásti polemický ráz. Ozývají se v něm mnohá kritická slova na adresu jazykovědné konference v Liblicích r. 1960 a právě ve vztahu k ní se mnohá stanoviska nově vytvářejí. Ještě na konferenci o spisovné slovenštině v r. 1963[3] se vycházelo z toho, že pražská teorie spisovného jazyka a jazykové kultury je plně přijatelná i pro poměry na Slovensku a ve slovenštině. Nyní však slovenští jazykovědci dospěli k názoru, že stav spisovné slovenštiny a společenské poměry, v nichž funguje, jsou odlišné od stavu češtiny i společenských podmínek českých v 30. letech, a že je tedy zapotřebí teorii spisovného slovenského jazyka vytvořit sice s opřením o teorii pražskou, ale přece jen nově a osobitě.

I. Jádro teoretických úvah obsahuje první ze tří částí knihy, nazvaná Súčasná spisovná slovenčina. Jsou tu otištěny čtyři úvodní referáty a diskuse k nim. Obecnými otázkami se zabýval referát J. Ružičky; tento referát se také stal východiskem při zpracování kolektivních Tezí o slovenčine.[4] V úvodu referátu je vymezen pojem jazykové kultury samé — myslí se jí jednak jistý stav jazykové soustavy (tj. její schopnost dostát požadavku vyjádřit všechny myšlenkové obsahy, které si příslušníci jazykového společenství chtějí sdělit) a jistá úroveň jazykové praxe, jednak vědomá činnost směřující ke kultivování jazykové soustavy a jazykové praxe. V celém tomto rozsahu pokládá autor jazykovou kulturu za podstatnou součást [233]teorie spisovného jazyka.[5] Obecná teorie kultury jazyka podle referenta neexistuje a existovat nemůže, protože pro každý jazyk je třeba vycházet ze společenských faktorů. Sám pojem národního jazyka není spjat především s vnitřními vlastnostmi jazyka samého, ale s kolektivním povědomím uživatelů jazyka o příslušnosti k národnímu jazyku a o jeho odlišnosti od jazyků jiných.[6] Národní jazyk není jednolitý celek, hierarchicky se v něm spojují dva, zpravidla dobře rozlišitelné dílčí komplexy, a to jazyk spisovný a nespisovný útvar (nebo útvary), základní nespisovnou podobou spisovného jazyka je místní nářečí (resp. jejich soubor); nespisovné jsou i slangy neboli sociální nářečí. Jak slangy, tak místní nářečí jsou výsledky přirozeného jazykového vývoje. Spisovný jazyk je útvar celonárodní rozsahem svého působení i svým posláním dorozumívacím a národně reprezentativním, je kultivován (regulován), je nejrozvinutější (zvl. ve svém lexikálním a syntaktickém plánu) a jeho normy jsou pro každého uživatele spisovného jazyka závazné. Spisovná slovenština je vyspělý jazyk, schopný plnit všechny úkoly ve veřejném, kulturním, vědeckém, administrativním atd. jazykovém styku. Pokud jde o periodizační vymezení, považuje J. Ružička za současný jazyk slovenštinu od 40. let tohoto století. Slovenština je samostatný jazyk, vyvíjející se podle vlastních jazykových vývojových možností a podle potřeb jejích uživatelů.

Regulování spisovného jazyka předpokládá stanovit jistá hlediska, podle kterých se jazykové prostředky posuzují. J. Ružička vyjmenoval takových kritérií pět; jsou to: národní reprezentativnost, ústrojnost, ustálenost, srozumitelnost a funkčnost (nebo přesněji — věcná funkčnost). Aby bylo možno tato kritéria používat v kodifikační praxi, je zapotřebí nejdříve spisovný jazyk poznat. Prameny pro poznání spisovného jazyka jsou tři — první z nich (nikoli však jediný nebo alespoň především rozhodující) je jazyková praxe, ne však její průměr (tzv. průměrný úzus), nýbrž vybraná praxe neboli tzv. „vědomá (explicitní) spisovná praxe“, tj. praxe „dobrých autorů“. Ani jazykové projevy těchto autorů nejsou však podle pojetí J. Ružičky pro kodifikaci rozhodující úplně, nýbrž jen jevy jim společné a vyhovující zásadám spisovnosti. Druhým pramenem je jazykové povědomí uživatelů spisovné slovenštiny, upevňované při každodenním styku s kultivovanou praxí ostatních elitních uživatelů spisovného jazyka. Třetí pramen vidí autor v dosavadních vědeckých popisech a kodifikacích spisovné slovenštiny.

Kodifikací autor rozumí popis jazykové stavby, jehož dodržování je pro uživatele jazyka závazné. Zdůraznil přitom aktivní stránku kodifikace, tj. [234]její schopnost mít vliv na jazyk přímo, dotvářet jej tam, kde je jeho soustava nedotvořená nebo nepevná. Dnešní stav jazykové praxe samé označil autor za velmi nedostatečný a v některých případech přímo za havarijní.

Protějšek k základnímu referátu tvořily výklady o nespisovných útvarech. M. Urbančok pojednal o současném slangu ve slovenštině, zvláště o slangu mládeže. Požadoval nezaujatý, objektivní průzkum tohoto jazykově společenského jevu. Zamýšleje se nad vztahem slangu k spisovnému jazyku, vytkl odlišnost poměru mezi slangem a spisovným jazykem na jedné straně a nářečím a spisovným jazykem na straně druhé. Slang podle jeho názoru působí proti integrující úloze spisovného jazyka; deformuje a izoluje jazykové prostředky. Proto slangové prostředky nemohou pronikat přímo do spisovného jazyka. Slang má svou vlastní, spisovnému jazyku nepřijatelnou expresívnost, je proměnlivý, a pokud jde o slang mládeže, je silně argotizovaný. Spisovný jazyk je proto vůči slangu v postavení obranném.

Referáty J. Štolce a J. Muránského byly věnovány nářečím a jejich vztahu ke spisovnému jazyku. První z referentů se zaměřil na tu část problematiky, v níž je nářečí aktivním členem vztahu. Jeho výklady byly apologií nářečí před podceňujícím a znevažujícím postojem jazykovědců i veřejnosti. Snažil se vyvrátit názor, že nářečí v moderní společnosti nutně odumírají a zanikají. Naopak, zdůraznil „věčnou existenci“, nářečí existovala před vznikem spisovných jazyků a mohou existovat i po jejich zániku; nářečí si nekonkuruje se spisovným jazykem, má vlastní společenské poslání a slouží dorozumívacím potřebám, které spisovný jazyk plnit nemůže. Sám se z nářečních zdrojů neustále obnovuje a doplňuje, na nich stojí a bez nich „by ztratil práva na existenci jakožto jazyk živého národa“. Spisovný jazyk zůstává především vyjadřovacím útvarem psaným a pro mnohé příslušníky národa útvarem, který je ovládán pasívně. Není v zájmu kultury, aby nářečí byla zatlačována a omezována; naopak, je třeba žádat, aby si spisovný jazyk udržel s nářečími kontakt.

Pohled druhého referenta, J. Muránského, mířil spíše k tomu, jak se v současné jazykové situaci projevuje centrální postavení spisovného jazyka. Ukázal, že i sama nářečí se vlivem spisovného jazyka mění a obohacují a že z kontaktu obou útvarů vznikají interdialekty.

Sérii referátů v této skupině uzavřel výklad J. Horeckého o vztahu slovenštiny a češtiny. Autor pojal věc šťastně jako součást širší a obecnější problematiky jazykových kontaktů. Dospěl k závěru shodnému s výsledky B. Havránka, že aktivním činitelem je jazyk přijímající a že jen jeho vlastnosti jsou podkladem pro posuzování, zda je cizí prostředek pro přejetí vhodný, nebo nikoli. Slovenština je svébytný a plně rozvinutý jazyk ve vztahu ke všem slovanským jazykům. Opírala se při svém vývoji v některých fázích o češtinu, to však je fakt historický, nikoli zásada platná pro dnešní stav. Přitom nejsou zapotřebí žádná ochranářská opatření proti češtině, pokud se [235]nebude prosazovat teze o sbližování slovenštiny s češtinou. Kontaktové vztahy mezi slovenštinou a češtinou jsou jev přirozený; je třeba zkoumat je objektivně a zvlášť pozorovat, jak působí „filtr“ struktury přijímajícího jazyka při úpravě a přizpůsobení přejímaných prvků. Při styku dvou jazyků blízkých původem i současnou stavbou lze takové „filtry“ najít ve všech plánech jazykové stavby. Hlavním úkolem slovenské jazykovědy je posilovat vědomí norem u uživatelů spisovné slovenštiny a tím také přispívat k zesilování těchto „filtrů“, které zaručují, že se přejímají jen prvky „strukturně nerušivé“.

Diskuse k této řadě teoreticky zaměřených referátů se soustředila především na několik základních pojmů a problémů. Mnoho pozornosti věnovali účastníci především otázce pramenů poznání spisovného jazyka a tzv. „výběrového explicitního jazykového úzu“. Někteří diskutující pojem explicitního úzu blíže vysvětlovali a zdůrazňovali, že „explicitní úzus“ je těsně spjat s vědomým záměrem autora projevu používat spisovných prostředků (Horecký, 56). Vztah mezi územ a normou se vysvětloval tak, že norma je nerozlučně spjata s rysem závaznosti jistých prostředků pro uživatele jazyka; tato závaznost je výsledkem hodnocení. Jen úzus, který odpovídá takto pojaté normě, je její realizací, praktickým reflexem. Může ovšem existovat i spisovný úzus porušený nebo úzus nespisovný. Záleží na prestiži spisovného jazyka, je-li tomuto úzu, který neodpovídá normě, vymezena přísně ohraničená funkce — na Slovensku se však pociťuje právě oslabení prestiže spisovného jazyka (Miko, 58). Ozvaly se i hlasy skeptické k názorům, vysloveným v referátech; podle nich se přesouvá těžisko z faktorů objektivně zjistitelných na faktory individuální (Pauliny, 51) a přeceňuje se kodifikace, což je přece jen pramen odvozený (Peciar, 65).

Také kritéria pro posuzování spisovnosti prostředků se stala předmětem úvah, a to zvláště kritérium národní reprezentativnosti. Část diskutérů podpírala názor J. Ružičky dalšími argumenty. Argument pro existenci tohoto kritéria se spatřoval v tom, že sám spisovný jazyk má národně reprezentativní charakter, a to jak v kontrastu s jinými jazyky, tak s národními jazykovými útvary dílčí povahy, zvl. nářečími (Šalingová). Jiní viděli reprezentativnost jako rys jazyka jsoucí v pozadí za kritérii spisovnosti (Jóna, 79). Proti tomu se v diskusi uvádělo, že národní reprezentativnost neplyne ze stavby jazyka, ale z jeho společenských funkcí (Peciar, 66), nebo že vůbec nejde o jazykové kritérium, že vyplývá někdy z úzu, jindy z nálad a citových postojů (Pauliny, 53). Diskuse tu těžko mohla dospět k jasnému a jednotnému závěru už proto, že se o národně reprezentativní úloze jazyka a o kritériu spisovnosti, které odtud plyne, mluvilo více méně proklamativně, bez rozboru.

V diskusi o nespisovných útvarech se věnovalo mnoho pozornosti nářečí. Téměř souhlasně bylo konstatováno, že vzájemný vliv spisovné slovenštiny a slovenských dialektů je značný; spíše se prosazoval názor, že spisovný [236]jazyk je dnes v tomto vztahu aktivnější; je však třeba počítat s tím, že spisovný jazyk, zvláště mladý, se obohacuje a osvěžuje z nářečních zdrojů (Kotulič, 101). J. Štolc (107) zastával zajímavý a dosti krajní názor o faktické neexistenci interdialektů — existují prý jen územně diferencované znaky, vše ostatní jsou pojmy vytvořené námi pro klasifikační potřeby vědy. Stejně o existenci tzv. městské mluvy jakožto samostatného útvaru vyslovil pochybnosti — jde o konglomerát prvků různého rázu a původu.

V méně obsáhlé diskusi o slangu[7] se uvádělo, že charakteristika podaná v referátu by mohla vést k pronásledování slangu (Štibraný, 96). Naopak J. Štolc negativní charakteristiku slangu ještě zdůraznil tvrzením, že působí dezorganizačně, že otupuje cit pro slohové rozrůznění jazyka a nivelizuje jazykové promluvy (47).

Je pochopitelné, že i referát o jazykových kontaktech a o vztahu slovenštiny k češtině vzbudil značný ohlas. Proti referentovu tvrzení, že nejde o obranné tendence ve vztahu k češtině, diskutující J. Miko existenci těchto tendencí potvrdil a vyslovil se, že je považuje za přirozené, protože slovenštině vždy více hrozil nekontrolovaný a rozkladný vývoj než uměřené řízení vývoje. Teze o sbližování češtiny a slovenštiny by vedla k potlačování domácích prvků a k zeslabování prestiže spisovné slovenštiny; výsledkem by mohl být i zánik spisovného jazyka (58). Poukazovalo se na to, že uskutečňování některých závěrů z liblické konference by vedlo k ochuzování lexika spisovné slovenštiny a že ne každé formy jazykového styku česko-slovenského musí mít pro jazyky účastnící se tohoto kontaktu pozitivní výsledky (Kačala, 111). Spisovná slovenština se vyvíjí jako samostatný jazyk, takže ani teze o neoddalování slovenštiny a češtiny se nemůže posuzovat jakožto závazná (J. Oravec, 118). Někteří účastníci mluvili v této souvislosti přímo o způsobech obohacování slovenské slovní zásoby ze zdrojů jiných jazyků v minulosti i přítomnosti a o způsobech studia přejaté slovní zásoby (L. Dvonč, V. Blanár, K. Habovštiaková).

Výsledky teoretické části konference, jak ji zobrazuje první oddíl sborníku, lze vidět v tom, že byly přesněji formulovány zásady pro péči o kulturu spisovné slovenštiny a že byly položeny základy pro osobitou teorii spisovného jazyka ve vztahu k slovenštině (tato teorie je myšlena a skutečně také vytvářena nikoli jako teorie obecně platná, ale jakožto teorie spisovné slovenštiny). Její novost není zřejmě ve vytváření zvláštního aparátu (v tom se tato teorie nijak neodchyluje od dnes už klasické teorie pražské), ani v nové myšlenkové konstrukci, pokud jde o obsah a vnitřní sepětí těchto pojmů. Její aktuálnost je především v tom, které složky akcentuje a v čem vidí poslání jazykovědy ve vztahu k vývoji spisovného jazyka.

[237]Referáty a vystoupení konference především velmi zevrubně analyzovaly současnou slovenskou jazykovou situaci. I když mnohé z uváděných faktů nebyly poznány a publikovány až nyní, celkový souhrnný obraz ukázal podle našeho soudu velmi přesvědčivě, že genetická i typologická blízkost dvou jazyků naprosto neznamená, že i situace spisovných podob těchto dvou jazyků musí být podobná. Stačí, porovnáme-li dnešní slovenskou teorii spisovného jazyka a teorii pražskou, pokud se v nich teorie spisovného jazyka spojuje se situací nářeční a s jazykovědným bádáním v dialektologii. Zatímco se na tyto otázky soustřeďuje v slovenské teorii značná pozornost, teorie pražské školy mohla, vycházejíc ze stavu českého, řešit jen obecně rozdíl spisovného[8] jazyka a tzv. jazyka lidového. Proti tomu v současné slovenské situaci právě teoretické vyřešení tohoto vztahu je patrně jednou z otázek kardinálních i pro kodifikační a jazykově výchovnou praxi. Ale i jinak jsou rozdíly v jazykové situaci značné. Vývoj posledního čtvrtstoletí se svými převratnými změnami ve všech oblastech společenského života přinesl vedle pozitivních rysů celkové demokratizace spisovného jazyka (chápané jakožto změny ve struktuře jazyka i v jeho sociálním uplatnění) i některé rysy negativní. Ty se v českých zemích projevily méně zřetelně, na Slovensku však byly zesíleny tím, že spisovná slovenština prožívala období svého plného dotvoření a rozvinutí. Slovenští jazykovědci musí dnes konstatovat rozporný a znepokojivý stav, v němž proti sobě stojí na jedné straně plně rozvinutá a slohově diferencovaná soustava slovenského jazyka (spojená v povědomí uživatelů jazyka i se slovesně kulturními úspěchy, jichž bylo v tomto jazyce dosaženo) a na druhé straně neuspokojivá (podle J. Ružičky někdy dokonce „havarijní“) situace ve spisovné praxi a oslabené (nebo spíše opačně — ne ještě dost rozvinuté) spisovné jazykové povědomí u mnoha uživatelů spisovného jazyka. Tento stav vedl skupinu jazykovědců soustředěných v Jazykovedném ústavu. Ľ. Štúra a odpovídající dnes za kulturu jazyka k tomu, že zaujali postoj značně odlišný od postoje českého. Důraz na „explicitní úzus“,[9] tj. úzus hodnocený (a jistě hodnocený přede[238]vším jazykovědci), a dále na ty složky poznávání normy spisovného jazyka, které jsou více nebo méně subjektivního rázu, svědčí o tom, že slovenská jazykověda se rozhodla zasáhnout do vývoje spisovného jazyka mnohem rozhodněji a důsažněji, než by se vůbec dalo jen uvažovat u nás. Nejzřetelněji je tento postoj vyjádřen ve slovech J. Ružičky, jimiž uzavíral diskusi k svému referátu: „… my v ústavu hodnotíme spisovný jazyk v mnohém jako postulát, jako něco, co je třeba přenést do praxe v relativní úplnosti a dokonalosti. Praxi nepokládáme za absolutně nadřazenou veličinu, proto kodifikaci chceme do jisté míry opřít i o náš postulát — o to, co máme před očima jako ideální stav“ (s. 132). Je to stanovisko současné české jazykovědě dost vzdálené; M. Jelínek formuloval přímo na konferenci některé důvody — vede nás k tomu zkušenost, dost draze zaplacená, která doprovází novodobou českou poradenskou praxi sérií neúspěchů, ústupů a kapitulací před stavem v úzu. Přibližně od poloviny 19. století, kdy přestal být spisovný jazyk záležitostí velice omezeného okruhu lidí, se v Čechách každé úsilí regulovat spisovný jazyk rázným kodifikačním zásahem většího rozsahu rozcházejícím se s územ skončilo neúspěchem. Tyto naše připomínky neberou v pochybnost postoj, na konferenci znovu zdůrazněný (z české strany z úst F. Daneše a M. Jelínka), že kodifikace spisovné slovenštiny je záležitost plně a pouze slovenských jazykovědců a že námitky nebo protiargumenty z české strany mohou mít a mají ráz pouze odborných polemik. Zvážit situaci a vzít na sebe riziko rozhodnutí mohou pouze ti, kdo jsou s určitým spisovným jazykem spjati pouty nejen odborného zájmu, ale i národní příslušnosti.

Zásluhou konference je podle našeho soudu dále i větší vyjasnění v okruhu otázek o vztahu slovenštiny a češtiny. Není zdravé tvářit se, že tato problematika není pro kulturu spisovné slovenštiny podstatná. Například pro kodifikaci slovní zásoby spisovné slovenštiny je to otázka, zdá se, přímo základní (rozsáhlé soubory slov odmítaných ve sborníku i jinde z různých důvodů svědčí o tom, že jejich nevhodnost vidí slovenští jazykovědci v tom, že jde o slova českého původu, narušující strukturní vazby slovenské slovní zásoby). Je jasné, že slovenština se musí lexikálně proti češtině ohraničit a že to kultivovaní uživatelé spisovného jazyka velice jasně pociťují. Tento pocit je možno dobře pochopit i příslušníku jiného národa, uvědomí-li si, že samotná existence jazyka předpokládá jistou míru odlišnosti tohoto jazyka od jazyků ostatních, zvláště od jazyka příbuzného, a že se tedy každý jazyk bude bránit tomu, aby se dostal do stavu, kdy je jen hláskovou a tvaroslovnou modifikací jazyka jiného.[10] U nás v Česku se argumentovalo proti této slovenské tendenci nepřekročit únosnou hranici mezi slovenštinou a češtinou především praktickým zřetelem, tj. možností [239]snadného dorozumění mezi příslušníky obou národů žijících v jednom státním útvaru. To je však argument, jak se ukazuje, lichý; meze, které se na Slovensku kladou pronikání lexikálních prvků, nijak podstatně možnost jazykového dorozumívání mezi Čechy a Slováky nezhoršují.

Za nedořešenou v předložené teorii spisovné slovenštiny pokládáme soustavu kritérií spisovnosti. Zvláště kritérium národní reprezentativnosti (jakožto nástroj při kodifikační a jazykově kritické praxi) zůstává zatím pojmem dost nejasným. Domníváme se, že jde o nedorozumění v tom smyslu, že se národní reprezentativnost vidí nikoli v jazyku jako celku (a v tom případě by nemělo smysl klást ji na stejnou úroveň jako systémovost a funkčnost prostředků), ale že se hledá i přímo v jednotlivých prvcích jazykové soustavy. Má-li v tomto bodě slovenská teorie jazykové kultury přesvědčovat, je třeba myšlenku o kritériu národní reprezentativnosti propracovat, a hlavně soustavně aplikovat na jazykový materiál.

II. Druhá část sborníku je věnována otázkám kodifikace, a to jednak jejím obecným zásadám, jednak specifické problematice kodifikace ortoepické. Úvodní referáty vypracovali Ján Oravec a Jozef Liška.

J. Oravec chápe úkoly kodifikace ve shodě s pojetím J. Ružičky, to znamená, že nepokládá současnou jazykovou praxi za rozhodující faktor, ale naopak soudí, že úkolem kodifikace je přispět k dosažení ideálního stavu fungování spisovného jazyka. Připomněl, že i v pracích Pražského lingvistického kroužku bylo několikrát zdůrazněno, že norma spisovného jazyka se nikde nevytvořila bez zásahu jazykovědců. Jejich vědecká práce pomáhá normu spisovného jazyka regulovat a stabilizovat. Pro kodifikaci jazykových prostředků v různých rovinách jazykového systému je tedy třeba stanovit kritéria. V lingvistické literatuře se uvádějí tato: národní reprezentativnost, ústrojnost, ustálenost, srozumitelnost, funkčnost, dále formální logičnost, úspornost, etymologičnost, kritérium dobrého autora, kritéria geografická, společenská, scénická, školská, pravopisná. Na první pohled je zřejmé, že se tato kritéria musí často křížit, že si někdy dokonce i vzájemně odporují. Při řešení jednotlivých kodifikačních problémů musí tedy lingvistika nutně kritéria spisovnosti hierarchizovat a pak se ovšem stává, že různí lingvisté nebo celé národní lingvistické školy a směry přisuzují jednotlivým kritériím různou hodnotu. (Např. v české lingvistice se podle Ertlovy teorie chápe tzv. „dobrý autor“ jako pramen spisovnosti, v lingvistice polské a ruské se považuje úzus „dobrého autora“ za kritérium spisovnosti; Jan Mukařovský uplatňoval „estetické kritérium“ jen v oblasti uměleckého stylu, W. Doroszewski s ním počítá pro celý národní jazyk. J. Oravec klade na první místo tzv. vnitřně jazyková kritéria, tj. ústrojnost (strukturnost) a funkční oprávněnost (úkonnost).[11] Vidí klad v tom, že funkční kritérium podporuje dife[240]renciaci a specializaci jazykových prostředků, ale současně varuje před tím, aby aplikování funkčního kritéria nevedlo k přijímání a užívání individuálních jazykových prostředků. Proto doporučuje korigovat funkčnost vždycky ještě dalšími kritérii, jako je ústrojnost, srozumitelnost, ustálenost apod. Za nejbezpečnější kritérium považuje ústrojnost. Soudí, že respektování tohoto kritéria vede k posilování pravidelnosti systému, usnadňuje jazykové vyučování a podporuje demokratizaci jazyka. Je si vědom, že komplexní synchronní popis systému spisovné slovenštiny je nutnou podmínkou toho, aby nedocházelo k neorganickým zásahům do jazyka, ať už z důvodů kosmopolitických, nebo puristických.

Z diskusních vystoupení zaměřených k obecným otázkám kodifikace považujeme za nejzávažnější dva příspěvky Fr. Daneše (163, 168). Vyslovuje se v nich určitá skepse o síle kodifikace, motivovaná hlavně tím, že sankce ve sféře jazyka jsou jiného druhu než třeba sankce ve sféře právní. V jazykové praxi má naději na úspěch jen taková kodifikace, která je v souladu s vývojovými tendencemi v normě. Fr. Daneš se zmínil rovněž o svém poněkud odlišném chápání jazykové kultury. Nepokládá za nutné vyzdvihovat neuskutečnitelný požadavek naprosté jednoty v jazyce, ale snaží se obracet pozornost spíše k takovým sémantickým nebo stylistickým hodnotám jazykových projevů, jako je jejich jasnost, plynulost, přesnost, přiměřenost atd.[12]

Ján Horecký (165) připomněl, že i při jazykové kodifikaci je nutno počítat s tím, že mezi elitní společenskou skupinou a širokými vrstvami není nepřeklenutelná propast, ale trvalý kontakt, takže je možno očekávat neustálé jazykové ovlivňování širokých vrstev elitou. Na příkladu potíží kodifikace srbochorvatské však ukázal, že není možno kodifikovat jevy, které nejsou ve shodě s vývojovými tendencemi v příslušném jazyce.

Další diskutující uvedli, že jistá mezerovitost ve slovenské kodifikaci vyplývá z nedostatečného poznání skutečné normy spisovné slovenštiny (L. Dvonč, 166), že každý spisovný jazyk je v mnoha svých složkách útvarem umělým, a že se tedy kodifikační zásah v něm rovná zásahu prakticky normotvornému (M. Urbančok, 167), že hierarchie kritérií spisovnosti nutně souvisí s konkrétní historickou a kulturní situací národa (Š. Ondruš, 168). O postupu při kodifikaci slovenské terminologie mluvili ve svých diskusních příspěvcích J. Masár (169) a V. Slivková (171). Oba zdůraznili nutnost uplatňování kritéria strukturnosti při revizi a dotváření terminologických soustav a poukázali na nesprávnost takového postupu, kdy se ve snaze o formální koordinaci české a slovenské terminologie lexikální struktura slovenštiny narušovala.

Specifický okruh otázek souvisících s kodifikací tvoří standardizace geografických názvů. O ní hovořili V. Blanár (174) a N. Majtán (176). [241]Při standardizaci jde o to, jaké stanovisko zaujímat k těm podobám místních jmen, které se odchylují od spisovné normy.

Na konferenci se ukázalo, že nejvíce potíží působí vypracování kritérií a zásad pro kodifikaci spisovné výslovnosti. Většina diskusních příspěvků uvedených v této části publikace je zaměřena právě k těmto otázkám a jejich tón je nejpolemičtější.

J. Liška v úvodním referátu požadoval, aby se diskutovalo hlavně o těchto základních problémech: kterou výslovnost je třeba brát za základ pro stanovení ortoepické kodifikace; zda je zapotřebí jednotná ortoepická kodifikace bez variant, nebo s variantami; zda by bylo vhodnější vzhledem k tomu, že rozptyl výslovnosti je tak velký, uvažovat o existenci dvou rozdílných ortoepických norem; zda mají platit zvláštní kritéria pro výslovnost scénickou. J. Liška provedl výzkum výslovnosti ve veřejných mluvených projevech v televizi, v rozhlase, na přednáškách a na schůzích a pořídil záznamy scénické výslovnosti herců z divadel v Košicích a v Prešově. Zjistil, že se výslovnost v těchto projevech odchyluje od platné ortoepické kodifikace ve skupinách ľe, ľi (nevyslovují se měkce), dále ve zjednodušování souhláskových skupin, zejména skupin zdvojených hlásek, ve vyslovování přechodového -j- v přejatých slovech zakončených na -ia, -ium, v nedodržování rytmického krácení a ve zkracování délek. Referent výslovně neuvedl, že by z tohoto zjištění měly vyplynout důsledky pro změnu ortoepické kodifikace. Ta se ovšem nemůže shodovat s běžným územ, ale neměla by se rozcházet s vybranou jazykovou praxí, jinak se stává neúnosnou a nedá se respektovat.

Právě tato část Liškova referátu dala podnět k vyjádření polemických stanovisek. Namítalo se, že pro kodifikaci nemůže být oporou úzus mladé generace (Š. Ondruš, 169), že současná slovenská ortoepická kodifikace není důkladně propracována a že existují jednak rozpory v různých příručkách, jednak nejasné formulace pravidel spisovné výslovnosti (P. Baláž, 182). Objevil se požadavek, aby se slovenská ortoepická komise v těch případech, kde nejsou dosud dostatečné výsledky výzkumu, opírala o „explicitní formu spisovné výslovnosti“ (O. Schulzová, 183), ale proti tomuto pojmu i termínu byly vzápětí vzneseny námitky, protože jeho význam není jasný a jeho znění motivačně zavádí (Š. Peciar, 183). Nejkritičtěji se k Liškovu referátu postavil Vl. Uhlár a J. Štolc. Vl. Uhlár (185) referentovi vytkl, že kdyby se na základě jeho zjištění přijaly ústupky v kodifikaci, že by se tím ochudil slovenský hláskový systém. J. Štolc (189) obvinil většinu slovenských kulturních činitelů (učitele, herce, rozhlasové a televizní pracovníky), že svým příkladem degradovali měkkou výslovnost ľe, ľi na „vesnickou“ a dosáhli prý takového stavu, že se dnes měkké výslovnosti musí učit i ti, kteří ji měli ve svém rodném nářečí. Naproti tomu Ľ. Novák (192) projevil pochybnosti o možnostech zachovat měkkou výslovnost ľ. Přimlouval se za ni v těch případech, kde se měkkost [242]v písmu samostatně diakriticky označuje nebo kde se alespoň paradigmaticky domýšlí (např. kráľ — králi). Dokazuje-li však J. Liška, že i ti lingvisté, kteří výslovnost měkkého ľ důrazně vyžadují, se ve svých vlastních mluvených projevech proti tomuto požadavku z 98 % sami prohřešují, vyžádá si snaha o dodržování dosavadní kodifikace jistě obrovské úsilí.

Zamýšlíme-li se souhrnně nad názory slovenských lingvistů vyslovenými v souvislosti s problematikou kodifikace, chtěli bychom připomenout, že úspěch nebo neúspěch kodifikace závisí na několika různých faktorech: na vědeckém poznání směru vývojového pohybu v normě, na historické společenské situaci, v níž ke kodifikačnímu zásahu dochází, na autoritě kodifikující osobnosti nebo instituce a na účinnosti sankcí za nedodržování jazykové kodifikace, na způsobech a prostředcích zavádějících kodifikaci do praxe. V případě ortoepické kodifikace je nutno počítat i se specifičností zvukového plánu spisovného jazyka, protože mluvní zvyklosti se mění mnohem snadněji než zvyklosti pravopisné. Je těžké odhadnout, do jaké míry mohou dnes slovenští lingvisté při posuzování kodifikačních zásad brát všechny tyto faktory v úvahu, avšak rozhodně je nutné se specifickou kulturní situací na Slovensku počítat.

Zásadní potíž vidíme v tom, že nejdůležitější pojem — spisovnost — se nepodařilo exaktně vymezit. Fr. Daneš v diskusi upozornil, že i Ružičkova definice spisovnosti (vlastnost jazykového prostředku, která ho zařazuje do systému spisovné podoby národního jazyka, protože odpovídá jeho normám a vyskytuje se v explicitním spisovném úzu) je vlastně tautologická. Potíž je i s kritériem funkční oprávněnosti, protože jazykový prostředek může být funkční vzhledem k nejrůznějším kritériím, a je tedy třeba vždy uvádět, o jakou funkčnost v daném případě jde.

Pokud jde o námitky vyslovené proti argumentům J. Lišky, zdá se nám, že některé z nich lze těžko hájit. Tvrdí-li Š. Ondruš, že pro kodifikaci nemůže být oporou výslovnost mladé generace, domníváme se, že pokud se podaří přesvědčivě dokázat, že výslovnost generace do 45 let je na celém území Slovenska v hlavních rysech jednotná, nebude možné tento fakt přehlížet, naopak, jeho analýzou lze postihnout vývojovou dynamiku ve zvukové rovině jazykového systému.

Několikrát vyslovovaný požadavek, aby se za základ pro stanovení ortoepické kodifikace brala jen taková výslovnost aktivních a uvědomělých uživatelů, která nepotřebuje korekturu, jednak není podle našeho mínění reálný, jednak nepočítá s neustálými změnami v normě.

Jsme-li poněkud skeptičtí k oné víře v sílu kodifikace, vycházíme ze zkušeností české lingvistiky. Pokud jde o slovenskou situaci, teprve budoucnost ukáže, jsou-li současné historické a kulturní podmínky na Slovensku a možnosti slovenských lingvistů takové, že umožní pomocí kodifikace přiblížit se onomu ideálnímu stavu jazyka, o němž se mluvilo při formulaci základních požadavků.

[243]III. Třetí část publikace má název Jazyková prax a jazyková výchova. Je v ní shromážděno mnoho užitečného materiálu, poznatků a zkušeností týkajících se praktického užívání slovenštiny.

Hodně místa a pozornosti bylo věnováno (právem) současnému stavu vyučování slovenštině a jazykové výchově na školách všech stupňů, počínaje mateřskými a konče vysokými. Velmi otevřeně a přitom věcně se mluvilo o obecných společenských a hospodářských podmínkách, v nichž probíhala činnost škol v uplynulém období. Konstatovaly se neorganické administrativní zásahy, které silně narušily potřebnou stabilitu a plynulost vyučovacího procesu, ať už to byly četné reorganizace, nebo kádrová a platová politika týkající se pracovníků ve školství, a zvláště pak podceňování odborné a metodické připravenosti nejen učitelů, ale i vedoucích školských funkcionářů (inspektorů, ředitelů, jejich zástupců atd.). Oprávněně bylo připomenuto, že „bez odstránenia hlbších, všeobecnejších príčin sa nepohneme z miesta ani v parciálnych problémoch“ (s. 213).

Úloze školy při osvojování spisovného jazyka byl věnován především příspěvek Františka Mika. Aby mohla být zlepšena nynější neutěšená situace, požaduje Miko pro školu vytvoření pevné, relativně trvalé koncepce klidné a nerušené práce a zásadní změnu postoje školy i veřejnosti k jazykové kultuře; slovenskému jazyku patří podle něho přednostní postavení a škola jako celek se má starat o to, aby si žáci osvojili jeho spisovnou podobu. K tomu bude zapotřebí zpřísnit výběrová hlediska při přijímání budoucích učitelů na vysoké školy a zavést povinnou všeobecnou jazykovou přípravu pro všechny učitele. V dosavadní koncepci vyučování mateřskému jazyku kritizuje Miko tradiční převahu teoretického cíle nad praktickým, jinak řečeno — rozumíme-li dobře —, že se příliš učí o jazyce a málo jazyku samému. Pro nás je zajímavé, že Miko celkem rezignuje na možnost prohloubenější jazykové výchovy na školách středních. Zatímco čeští jazykovědci intenzívně usilují o to, aby na středních a odborných školách byla opět zavedena systematická mluvnická a slohová výchova,[13] Miko se domnívá, že žák si má osvojit spisovný jazyk na základní devítileté škole, kdežto střední škola se má věnovat literární, estetické a vůbec kulturní výchově. Podle jeho mínění nelze s vyučováním mluvnice na střední škole vůbec počítat. Miko přehlíží při tom známou skutečnost,[14] že pro pochopení a úspěšné zvládnutí některých obtížnějších partií mluvnického učiva nemají žáci na ZDŠ potřebné mentální předpoklady. Ostatně i v publikaci samé si Jozef Mlacek stěžuje (s. 222) na obtížnost práce vysokoškolských [244]učitelů slovenštiny, vyplývající mj. i z toho, že studenti se učili ledačemus ještě v době, kdy jejich mentální vyspělost nestačila na vyšší abstrakci; vždyť pokud jde o odbornou přípravu v mateřském jazyce, přijímají se na vysoké školy vlastně absolventi základní devítileté školy. Jako těžko pochopitelné se jeví i to, že Miko dosavadní stav výuky dost ostře kritizuje, ale staví se proti změnám v systému, organizaci i náplni výuky. A přece zavádění čtyřletých gymnasií možnost úpravy přímo nabízí.

Problematika vyučování mateřskému jazyku je ve sborníku probrána velmi zevrubně, ale dosti soustavná pozornost byla věnována i jiným oblastem jazykové praxe, zvláště jazykové stránce knižní produkce a hromadných sdělovacích prostředků (nejen centrálních, ale i regionálních), dále jazykové stránce divadelních představení i jazyku mládeže. O užívání nespisovných jazykových prostředků v beletrii i publicistice se znovu připomíná, že se jich má užívat funkčně (M. Ivanová-Šalingová[15]) a že snahou po hovorovosti projevu nelze omlouvat cokoli (J. Findra).

Ve sborníku je sneseno velké množství zkušeností o užívání slovenštiny v praxi a o její školní výuce, ale jak už tomu obvykle při podobných pohledech bývá, dominuje zcela silně kritický přístup k situaci. A přece by bylo třeba péči o jazykovou kulturu jako praktické činnosti lingvistů (zvláště specialistů) dát širší teoretickou základnu a hlouběji propracovat její východiska i metodické postupy, a to i se zřetelem k rozvíjejícím se disciplínám jako je sociolingvistika, psycholingvistika a další. Bylo by užitečné plně si uvědomit, že usilování po ideální „dokonalosti“ (v podstatě postulované) jazykových projevů všech příslušníků jazykového společenství může zůstat vždy jen usilováním a nemůže se stát reálně dosažitelným cílem. Sociologicky vzato, u každé společenské normy vztahující se na větší skupinu se musí reálně počítat s tím, že nebude dodržována úplně a všemi, protože nemůže zcela vyhovovat postojům a možnostem všech příslušníků velké skupiny, neboť ta obvykle nebývá homogenní; míra oné „delikventnosti“ by měla být dokonce jistým regulativem při každé revizi kodifikace.

Sborník Kultúra spisovnej slovenčiny splňuje poslání, které pořadatelé konference a jeho vydavatelé měli na mysli. Představuje slovenskou jazykovou situaci a vytyčuje zásady pro její rozvoj. Zároveň je poučným zdrojem informací i pro odbornou veřejnost neslovenskou. Teoretické principy jazykové kultury, které jsou v něm obsaženy, budou jistě i podnětem k dalším úvahám v tomto oboru, tak potřebném pro společenskou praxi.

---

[1] Diskuse započala v květnu 1964 článkem M. Ferenčíka v 18. čísle Kultúrného života (viz o ní zprávu V. Budovičové v NŘ 48, 1965, s. 41), pokračovala i na stránkách jazykovědných časopisů, zvl. Slovenské reči, a pronikala i do jednání různých jazykovědných konferencí, zvl. konference lexikografické (viz zprávu J. Machače v NŘ 49, 1966, s. 284); s výsledky diskuse souvisí i založení časopisu Kultúra slova, který vychází od r. 1967.

[2] Konference se konala ve Smolenicích v prosinci 1966, pořadatelem byl Ústav slovenského jazyka SAV (od 1. ledna 1967 přejmenovaný na Jazykovedný ústav Ľudevíta Štúra); sborník Kultúra spisovnej slovenčiny vydalo Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied za redakce J. Ružičky v Bratislavě 1967, 296 s.

[3] Jednání konference bylo publikováno v Jazykovedných štúdiích VII, Spisovný jazyk, red. J. Ružička, Bratislava 1963; srov. zprávu V. Formánkové v NŘ 47, 1964, s. 33n. a referát A. Sticha v SaS 25, 1964, s. 212n. K vývoji slovenské teorie spisovného jazyka a jazykové kultury srov. dále konferenci o normě spisovného jazyka v r. 1955 (Slovenská reč 20, 1955, s. 193, zpráva A. Jedličky a F. Váhaly v NŘ 39, 1956, s. 26n.) a knihu J. Horeckého Kultúra slovenského slova, Martin 1956.

[4] Teze jsou otištěny na konci sborníku; kromě toho byly publikovány v časopisech Slovenská reč 32, 1967, s. 129, Kultúra slova 1, 1967, s. 33 a samostatně jako novoročenka Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra v r. 1967; německý překlad byl uveřejněn v Jazykovedném časopisu 19, 1968, s. 6n.

[5] O tom by bylo možno se přít — principy a metody péče o jazykovou kulturu by bylo možno snad za součást teorie spisovného jazyka považovat, samu činnost, pečování o jazyk, však už velice těžko.

[6] Srov. o této problematice J. Bělič, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 65—68.

[7] Slovenští jazykovědci nedávno věnovali slangu, zvl. slangu mládeže, mnoho pozornosti v souvislosti se studiem současné literatury pro mládež, viz zprávu v NŘ, 1967, s. 166n. (zvl. s. 169—170).

[8] Ani na dialektologické konferenci v Brně r. 1954 (v. SaS XVI, 1955, s. 129 až 202), ani v diskusi o obecné češtině a jejím vztahu k spisovnému jazyku (v. SaS, ročník XXIII [1962] a XXIV [1963]) nepřišly otázky vztahu spisovné češtiny a tradičních nářečí podstatněji na přetřes, což opět plyne z jiné situace české. Viz i výrok J. Horeckého v zde recenzovaném sborníku (s. 43): „Spisovná čeština je kultivovaný, stylisticky značně diferencovaný jazyk, vědomí jazykové struktury je v Čechách pevné, narušované snad jen ne dost vyjasněným vztahem mezi spisovnou a tzv. obecnou češtinou. Proto v dnešní češtině nejsou potřebné žádné obranné tendence.“ O těchto rozdílech mezi slovenštinou a češtinou srov. i výklady A. Jedličky v NŘ 44, 1961, s. 7n. a v Slovenské reči 26, 1961, s. 140n. Srov. dále Al. Jedlička, Spisovný jazyk a nářečí, Slovenská reč 20, 1955, s. 231n., a E. Jóna, Norma spisovného jazyka a ľudového nárečia, tamtéž, s. 224.

[9] Potíž při aplikaci těchto pojmů „explicitní úzus“ i „vybraná praxe“ v praxi mohou být značné, zvl. nebyly-li oba pojmy na konferenci jasně definovány.

[10] Srov. F. Daneš, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků, Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 123.

[11] Tato kritéria zdůraznil už František Trávníček ve své studii O jazykové správnosti publikované ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 105—228.

[12] Srov. též článek Fr. Daneše cit. v pozn. 10.

[13] Srov. např. čl. Vyučování mateřskému jazyku na našich školách, NŘ 50, 1967, zvl. s. 66 a 67; O nové pojetí vyučování českému jazyku a literatuře, Český jazyk a literatura 17, 1966—67, zvl. s. 340 a 347; Al. Jedlička, O jazykové výchově, zvláště na školách středních, ČJL, 17, 1966—67, s. 433n.; Nová gymnasia — starý přístup k mateřskému jazyku, Učitelské noviny 18, 19. 9. 1968 (čís. 35—36), s. 3

[14] Srov. např. Al. Jedlička, cit. čl., s. 436n.

[15] Jen na okraji upozorňujeme na to, že M. Ivanová-Šalingová na str. 252 neprávem vytýká M. Jančové správnou pravopisnou podobu v 7. p. mn. čísla českého podst. jména přítel, tj. přáteli.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 4, s. 231-244

Předchozí Danuta Buttlerová, Halina Satkiewiczová, Walery Pisarek: Studium současných spisovných jazyků a otázky jazykové kultury

Následující Jaroslava Pečírková: Staročeský slovník začíná vycházet