Časopis Naše řeč
en cz

Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

1. Infinitiv sloves typu péci, říci

V normě současné spisovné češtiny probíhá postupně a v různém tempu u jednotlivých jevů proces sbližování s jazykem běžně mluveným. Tento proces je podmíněn jak působením činitelů sociálně politických a kulturních, ták činitelů jazykových. Jde přitom o růst počtu aktivních [15]uživatelů spisovného jazyka, o zvýšený zřetel k jeho konzumentům, o změny v charakteru řečového kontaktu (zvýšený podíl veřejných mluvených projevů, nejrůznější formy popularizace a mimoškolního vzdělávání ap.). V české jazykové situaci působí na tento proces vedle těchto obecných podmínek, které se podobně projevují i v jiných blízkých jazycích, podmínky specifické, vyplývající z vývoje českého spisovného jazyka od počátku minulého století.

Tento proces sbližování s běžně mluveným jazykem nemá ovšem za následek oslabení, popř. ztrátu specifičnosti spisovného jazyka ve srovnání s jazykem běžně mluveným. Specifičnost spisovného jazyka je dána jeho funkcí: užívá se ho v úloze celonárodní jako prostředku veřejného styku, užívá se ho jako téměř výhradního v tisku, jeho prostředky umožňují dorozumívání ve všech oblastech lidské činnosti, zvláště také v oblasti činnosti odborné a vědecké. Vyspělý spisovný jazyk je svými funkcemi i svými stylovými oblastmi mnohotvárný, a tak proti tendenci postupného sbližování s jazykem běžně mluveným především v rovině formální působí i tendence protichůdná, podržování a někde i posilování jeho specifičnosti, zvláště v oblasti slovní zásoby a v oblasti syntaktické.

Působení těchto protichůdných tendencí se projevuje i v pohybu, který můžeme pozorovat uvnitř spisovné normy, a to i ve změně stylové platnosti některých prostředků. Pro jednotlivé stylové oblasti užívání spisovného jazyka (rozlišujeme zde schematicky oblast hovorovou, odbornou, publicistickou a uměleckou) jsou příznačné dílčí vrstvy specifických prostředků v dané oblasti užívaných (existuje ovšem i silná vrstva prostředků stylově neutrálních, kterých je možno užít v podstatě ve všech stylových oblastech). Uvnitř dané stylové oblasti mají tyto specifické prostředky charakter prostředků bezpříznakových (např. užití hovorového prostředku v stylové oblasti hovorové je nepříznakové, kdežto užití specifického prostředku hovorového v oblasti publicistické je příznakové, dosahuje se jím zvláštního účinu, v oblasti umělecké může být i záměrné s funkcí charakterizační nebo typizační).

Ve vývoji spisovného jazyka dochází k stylovému přehodnocování prostředků, k přechodu z jedné vrstvy do druhé. Za příznačnou pro pohyb v současném spisovném jazyce můžeme považovat postupnou neutralizaci některých prvků původně hovorových (zvláště v oblasti tvarosloví), a na druhé straně částečnou neutralizaci některých specifických prostředků stylu odborného (zvláště v oblasti slovní zásoby). Tento pohyb v oblasti stylu odborného [16]je ovšem na druhé straně vyrovnáván existencí i vytvářením nových prostředků výlučně odborných, a to zvláště v oblasti slovní zásoby a syntaxe.[1]

Změny, které v jazyce probíhají, počítaje v to i změny v stylové platnosti jazykových prostředků, musejí se odrážet i v kodifikaci, v kodifikačních dílech a příručkách. Cílem kodifikačních děl je zjistit a zachytit spisovnou normu a stanovit a formulovat pravidla užívání jazykových prostředků k cílům jazykové výchovy. Poměrný soulad mezi skutečnou spisovnou normou a jejím zachycením v kodifikačních dílech a příručkách znamená podporu zdravého vývoje spisovného jazyka, podporu uvědomělé péče o spisovný jazyk, podporu jeho jazykové kultury. V české jazykovědě byla tato zásada (vyplývající z teoretického osvětlení celé složité problematiky vztahu normy a kodifikace) probojována už v třicátých letech v pracích Pražského lingvistického kroužku. V dílech popisujících současnou normu a v kodifikačních příručkách byla realizována postupně, a to v „Příručním slovníku jazyka českého“, zčásti ve vydání „Pravidel českého pravopisu“ z r. 1941[2] a v mnoha jevech teprve v „Pravidlech“ z r. 1957 a ve školním vydání z r. 1958.[3] Přesto však jsou dosud některé jevy, u nichž ani tyto příručky nedosáhly plné shody se současnou spisovnou normou, a tak teprve nejnovější díla, „Slovník spisovného jazyka českého“, „Česká mluvnice“ B. Havránka a Al. Jedličky, časopis Naše řeč (v článcích P. Sgalla a J. Běliče z tvarosloví zájmen),[4] přinášejí jednotlivé změny v kodifikaci a jejich odůvodnění u jevů, které dosud znamenaly v naší kodifikaci slabá místa.

V tomto článku věnujeme pozornost dalšímu tvaroslovnému jevu, jehož skutečný charakter a rozložení ve spis. jazyce dosavadní kodifikace plně nepostihovaly, a to tvarům infinitivu sloves typu péci, říci. Jde o omezený počet sloves, jejichž infinitiv je ve spisovném jazyce zakončen na -ci; [17]toto zakončení vzniklo pravidelným hláskovým vývojem z původního -k(g)ti. Lišil se tedy jejich infinitiv svým zakončením od infinitivu všech ostatních sloves zakončeného na -ti, popř. -t. Je přirozeným zjevem v jazykovém vývoji, že dochází v takovýchto případech k tvarovému vyrovnávání. Silný tlak na toto vyrovnávání musel se projevit zvláště tehdy, kdy probíhal v živém jazyce spisovném obecný ústup infinitivních tvarů na -ti u sloves ostatních typů jejich vytlačením do sféry jen knižní, a naopak plně pronikaly tvary na -t jako tvary neutrální. Tím se ztratila aspoň částečná paralelnost tvarů na -ti a -ci. Oba tyto procesy, ústup tvarů na -ti s postupným uplatňováním tvarů na -t jako tvarů ve spisovném jazyce neutrálních, a proces vyrovnávání infinitivních tvarů u sloves typu péci, byly na sobě závislé. Lišilo se však velmi výrazně hodnocení těchto procesů a vztah kodifikace k nim.

Do „Pravidel českého pravopisu“ dostal se infinitiv na -t u sloves ostatních typů jako rovnoprávný (v některých případech určených kontextem se mu dávala i přednost) s infinitivem na -ti teprve ve vydání z r. 1941. Ale už Gebauerova-Ertlova „Mluvnice česká“ ve vyd. z r. 1926 výslovně uvádí, že „tvar s koncovkou -t je v dnešním jazyce stejně oprávněn jako tvar s koncovkou –ti“ (s. 229). Předcházející vydání z r. 1924 bylo v té věci ještě konzervativnější: „V jazyce obecném a odtud i v spisovném bývá místo -ti koncovka -t; v jazyce spisovném má však koncovka -ti dosud převahu“ (s. 201).

Přesto však se v psané praxi tvary na -t u ostatních typů šířily poměrně pomalu; ještě po r. 1945 byly v psané publicistice a v odborných projevech tvary na -ti dosti časté. Od té doby však tvary na -t rychle pronikaly a dnes zcela převládly i v projevech psaných.

O rozdílném hodnocení infinitivů na -t u sloves typu péci a u sloves ostatních svědčí závěr, který nacházíme v odpovědi na dotazy v rubrice Hovorna v Naší řeči r. 1922 (s. 22n.); infinitivy jako nést byly v něm právě v protikladu k tvarům říct charakterizovány jako spisovné: „Tvary s koncovkou -t se staly pravidlem v jazyce obecném, a poněvadž odtud čím dál tím více začaly pronikati do jazyka spisovného, nabyly v něm práva tak jako mnohé tvary jiné. Ale z toho, že se v spisovném jazyce ujaly tvary brát, neplyne důsledek, že by se měly dovolovati také tvary říct, tlouct, moct ap.; v jazyce neplatí lineál a šablona, a pokud v spisovném jazyce jsou v převaze tvary správné, říci, moci ap., nemá nikdo práva zaváděti v teorii tvary obecné.“

Tvary na -ct u sloves typu péci, říci byly jako nespisovné, lidové a někdy i přímo jako nesprávné výslovně označovány až do poslední doby. [18]Srov. např. hodnocení těchto tvarů jako lidových v dřívějších ročnících Naší řeči (např. 7, 1923, s. 25, 304; 8, 1924, s. 196, a ještě 27, 1943, s. 90).

Jako prostředky příslušející do hovorové vrstvy spisovného jazyka je uvedl J. Bělič v studii o hovorové češtině (Čs. přednášky pro 4. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 1958, s. 70), jako hovorové v protikladu ke knižním tvarům na -ci (s chybějícím členem fungujícím jako neutrálně spisovný) je charakterizoval Al. Jedlička na konferenci o spisovné slovenštině a jazykové kultuře (srov. Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 136), jako stylistický prostředek hovorového stylu v přímých řečech je hodnotí M. Dokulil ve sb. „O češtině pro Čechy“ (2. vyd. 1963, s. 215), a o jejich šíření v hovorové češtině se podrobněji zmiňuje „Česká mluvnice“ B. Havránka a Al. Jedličky (3. vyd. 1963, s. 253).

Jsou ovšem tyto tvary na -ct zaznamenány i v starších studiích o hovorové češtině (je ovšem třeba říci, že pojem hovorová čeština se z hlediska lingvistické teorie měnil, nebyl dříve chápán jako hovorová vrstva spisovné češtiny, nýbrž podle výčtu znaků splýval více méně s obecnou češtinou): tak ve francouzsky psané monografii francouzského slavisty M. Veye „Morphologie du tchèque parlé“ (s. 64 a 163, i s doklady ze starších autorů, J. Nerudy, K. V. Raise, J. Haška aj.), v studii Fr. Kopečného v Naší řeči (33, 1949, s. 19) a ve výčtu znaků šíře pojaté hovorové češtiny v Trávníčkově „Úvodu do českého jazyka“ (2. vyd., 1958, s. 61).

Zaznamenával tvary na -ct u některých sloves jako lidové, popř. i hovorové Vášův-Trávníčkův „Slovník jazyka českého“ a také Trávníčkova „Mluvnice spisovné češtiny I“, s. 569. Byly tyto tvary uvedeny i v některých starších mluvnicích s výslovným omezením, že jde o tvary nespisovné, které se ve spisovných projevech nepřipouštějí.[5]

Diferencovaně jsou tyto tvary poprvé kodifikovány v „České mluvnici“ B. Havránka a Al. Jedličky (3. vyd. 1963, s. 253) a v „Slovníku spisovného jazyka českého“ v hesle propéci (hovor. propéct, ob. propíct) a násl. Nabízí se otázka, proč byly hovorové a obecné tvary uvedeny teprve u tohoto hesla, a nikoli už u základního slovesa péci, popř. u sloves z tohoto základu s předponou do-, na-, o-, a také u základního slovesa moci a jeho odvozenin. Neznamená to, že by bylo došlo ve spisovné češtině k tak výrazné změně teprve v poslední době; jen jsou tvary hovorové a obecné dříve neuváděné nyní výslovně připojeny. [19]Je to výsledek zvýšeného zájmu o otázky spisovné a hovorové češtiny v poměru k češtině obecné. Tento zájem ukázal, že je třeba zaznamenávat ve slovníku hovorové a obecné prvky v širší míře, než se původně zamýšlelo. (V „Doplňcích“, které budou připojeny na konci „Slovníku“, budou tyto tvary uvedeny i u sloves z počátku abecedy.)

O charakteru infinitivních tvarů na -ct u sloves jako moct, pomoct, odpomoct atd., říct, odříct atd., tlouct, natlouct, potlouct atd. a o jejich místě v normě současné spisovné češtiny není pochyb. V protikladu k převážně knižním tvarům na -ci (dosud jedině v kodifikaci připouštěným) jsou to tvary mluvné, a tedy hovorové. Jako takové pronikají i do druhotných psaných projevů v uměleckém stylu (s funkcí charakterizační nebo vůbec jako prostředky živého jazyka) a zčásti i do publicistiky mluvené v rozhlase a v televizi i psané v denním tisku. Je možno předpokládat, že vývoj půjde stejným směrem jako u infinitivních tvarů na -t u jiných typů, tedy k jejich zneutrálnění; budou to pak prostředky hovorové a zároveň neutrální proti infinitivům na -ci, které se stanou jen knižními.

Než zbývá ještě jeden problém v souvislosti s kodifikací infinitivních tvarů na -ct u typu péci jako hovorových. U sloves s kmenovým -e- vyskytují se totiž tyto infinitivní tvary v běžně mluveném jazyce a v nářečích s různou obměnou kmenové samohlásky: pect, píct, péct; tect, týct, téct; vlect, vlíct, vléct ap.[6] Už záznam těchto tvarů na -ct v starších mluvnicích, příručkách i článcích je poučný. Všechny tři podoby (jako tvary lidové a hovorové) zaznamenává Trávníčkova „Mluvnice spisovné češtiny I“, s. 569, u slovesa péci: pect, péct (píct), dále však jen tect (týct), vlect (vlíct). Gebauerova-Ertlova „Mluvnice česká“ (8. vyd. 1924) uvádí pect, ale svlíct, oblíct. Jen podobu s krátkým e (pect) zaznamenává Ertl v Naší řeči (8, 1924, s. 196), M. Vey v cit. díle (pect, tect, s. 64) a A. Mazon v cit. díle (2. vyd.; 1931: pect; v 1. vyd. měl Mazon podobu péc, s. 154, a tu po kritice B. Havránka v Naší řeči [7, 1923] upravil pro 2. vyd. na podobu pect; kritik ovšem doporučoval podobu píct). Převahou se však zaznamenává podoba s dlouhým kmenovým -é-, a to v Pravidlech českého pravopisu 1904, s. 50 (péct, téct, vléct), Naše řeč 27, 1943, s. 90 (utéct), M. Vey (vléct). Tvaroslovný dotazník Ústavu pro jazyk český z r. 1955 i J. Bělič ve studii o hovorové češtině [20]z r. 1958: péct, téct, vléct. V této podobě se převahou vyskytují tyto infinitivy i v novějším užití v literatuře.[7]

Výskyt těchto tří podob, pect, píct, péct, v běžně mluveném jazyce je oblastně rozlišen.[8] V západních a jižních a zčásti i ve středních Čechách je rozšířena podoba s krátkou kmenovou samohláskou (pect, utect, svlect), kdežto v severovýchodních a jihovýchodních a zčásti i ve středních Čechách a dále zčásti na západní Moravě jsou běžné podoby píct, upíct, svlíct. V oblasti pražské se podoby s krátkým e a zúženým í (pect, píct) mísí. Jejich rozložení na celém území se zhruba kryje se stavem u sloves typu nést (nest, nýst). U některých sloves tohoto typu s infinitivem na -st se však objevují i podoby na -ct: zamect, uplect, kvect je pak častější než zamíct, uplíct, kvíct. Podoba péct, téct, svléct je především na východní Moravě (je doložena i v Bartošově „Dialektologickém slovníku moravském“ 1906, s. 285).

Řidčeji se vyskytuje nářeční podoba říc, moc, pec atd., sporadicky především v severním cípu severovýchodní oblasti české; běžná je tato podoba ve velké části oblasti lašské. Pokud se tato podoba objeví nebo objevovala v psaném jazyce, může jít buď o vliv individuálního oblastního úzu autora, anebo spíše o umělý tvar spisovný, vzniklý redukcí koncového -i. Hojněji se vyskytuje tento tvar v literárním jazyce minulého století (u Nerudy, Hálka, Klášterského ap. a je oblíben u lumírovských básníků jako prostředek poetizace z důvodů metrických; jednoslabičný tvar lidový moct nebylo možno z důvodů stylových vřadit mezi prostředky básnické).[9] Je zajímavé, že byl — celkem ojediněle ovšem, třemi hlasy ze 179 — tento tvar uváděn i v anketě Ústavu pro jazyk český z r. 1955,[10] kterou se zkoumalo jazykové povědomí mluvčích — uvědomělých uživatelů spisovného jazyka, a to právě jako tvar umožňující kompromis mezi převážně knižním říci a dříve za nespisovný považovaným říct.

Celkově už tehdy anketa vyzněla příznivě pro tvary na -ct. Autoři dotazníku se vyplňovatelů ptali, kterého ze dvou tvarů infinitivu by v psaném projevu užili, kodifikovaného na -ci (jako říci, péci), nebo běžného na -ct (jako říct, [21]péct — infinitivy byly uvedeny v této podobě s dlouhou kmenovou samohláskou u sloves péct, téct a vléct a u sloves od nich odvozených). Vyplňovatelé hodnotili tvary na -ct často výslovně jako hovorové a jen zřídka uvedli znění jiné, buď uvedené již říc, nebo obecně české píct ap. Statistická data dosvědčující pronikání tvarů na -ct a jejich uplatňování v jazykovém povědomí jako spisovných se u jednotlivých sloves liší, vcelku však jsou průkazná a zahrnují zhruba 25 % z celkového počtu vyplňovatelů. Ještě přesvědčivější je však letmý rozbor těchto dat z hlediska osob vyplňovatelů: za přijetí tvarů na -ct se stavějí mnozí spisovatelé, dramatikové, překladatelé i někteří mladší lingvisté; v počtu těch, kteří se důsledně přidržují platné kodifikace, jsou v značné míře zastoupeni — a je to pochopitelné — učitelé.

Všechny uvedené skutečnosti, výsledky ankety, namátkový rozbor současných projevů nejen mluvených, ale i psaných, ukazují, že přijetí tvarů na -ct jako spisovných tvarů hovorových je v souladu se současnou spisovnou normou, s dnešním chápáním této normy i jejího stylového rozvrstvení, zvláště pokud jde o styl hovorový. Lze předpokládat i další pronikání a uplatňování těchto tvarů i v platnosti tvarů neutrálních a ústup tvarů na -ci do sféry knižní — podobně, jako tomu bylo už dříve u infinitivu na -ti, např. dělat. U sloves péci, téci, svléci atd. jsou v běžně mluveném jazyce oblastně rozlišeny varianty pect, píct, péct. Kodifikovaná hovorová podoba péct je v souladu se systémem střídání kmenové samohlásky v tvarech infinitivu a v tvarech ostatních u sloves první třídy typu nést: nést - nesu, kde tvar nést je neutrální a hovorový; a proto má i tvar péct předpoklady k tomu, aby se uplatnil i jako neutrální podoba ve spisovném jazyce. Má k tomu předpoklady tím spíše, že neexistuje jednotná podoba v obecné češtině (je zde dosti kolísání i v pražské oblasti mezi podobami pect // píct, srov. výše). Vhodně formuluje tento stav „Česká mluvnice“ (1963, s. 253): „těch (totiž tvarů péct atd.) se užívá tam, kde v rámci jazyka spisovného by podoby jako utéci zněly příliš knižně.“ Tvary upíct a zvláště utýct se naproti tomu pociťují jako nespisovné, podobně jako obecně české tvary nýst, zamíst (popř. zamíct), uplíst (popř. uplíct) ap. Není pochyby o tom, že jde i z hlediska kodifikace o situaci dosti složitou (jak na to upozornil v cit. jazykovém koutku Literárních novin Fr. Daneš), a rozpaky, kterou z existujících variant přijmout do kodifikace jako spisovnou hovorovou, jistě zčásti spolupůsobily, že tyto tvary dosud kodifikovány nebyly. Podle mého názoru hovorovost (a zároveň neutrálnost) tvarů typu nést, vést (se střídáním kmenové samohlásky é : e, nést - nesu) podporuje analogické přijetí tvarů péct, [22]téct jako hovorových (s tendencí k pronikání platnosti neutrální). Je pochopitelné, že z hlediska jazykového povědomí těch oblastí, jimž jsou podoby péct, téct v běžné mluvě nespisovné cizí, mohou znít některým uživatelům nepřirozeně, ale v podstatě stejná situace je i u podob nést, vést. Ale skutečnost, že se těchto podob (péct, téct), stejně jako nést, vést užívá v hovorových dialozích v literatuře, svědčí o tom, že tyto podoby na jedné straně nejsou pociťovány jako nespisovné, na druhé straně nepůsobí ani nikterak knižně.

[1] Naše úvodní charakteristika situace současné češtiny a pohybu v její normě je jen zkratkovitá; podrobněji se této složité aktuální problematiky dotýkají diskusní příspěvky v čas. Slovo a slovesnost i jinde za poslední čtyři léta, bibliograficky shrnuté v Slově a slovesnosti 24, 1963, s. 244—254, dále zvl. článek Fr. Daneše Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 319n., a Al. Jedličky K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, sb. Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 133n.

[2] Srov. B. Havránek, Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947/48, s. 13n., dnes v souboru B. Havránka Studie o spisovném jazyce, 1963, s. 133n.

[3] Srov. Al. Jedlička a Vl. Šmilauer, Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu, Naše řeč 41, 1958, s. 138n. a 177n.

[4] Srov. Naše řeč 44, 1961, s. 163n., a 44, 1951, s. 266n.

[5] Gebauer-Ertl, Mluvnice česká I8, 1924, s. 207, Gebauer-Trávníček, Příruční mluvnice jazyka českého, 4. vyd. 1930, s. 180.

[6] Srov. poznámky Fr. Daneše k těmto tvarům v Jazykovém koutku Literárních novin ze dne 6. VII. 1963.

[7] V materiálu Ústavu pro jazyk český, jehož jsem užil se svolením ředitelství Ústavu, jsou zaznamenány tyto podoby v nových dokladech z K. Nového, J. Drdy, V. Řezáče, M. Pujmanové aj. (péct, utéct).

[8] Za pomoc při shromáždění údajů o oblastním rozšíření podob pect, píct, péct ap. děkuji P. Jančákovi z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český.

[9] Nově jsou tyto tvary na -c hojně doloženy u J. Drdy (říc, upéc aj.).

[10] Za poskytnutí statistických dat z této ankety děkuji oddělení gramatiky a stylistiky Ústavu pro jazyk český.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 1, s. 14-22

Předchozí Alexandr Stich: Neúplné (eliptické) věty v publicistických projevech

Následující Miloslav Sedláček: Týmaž, těmaže, nebo těmatéž očima?