Kdo zavřel okno? Otevři ho

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

V poznámce k článku P. Sgalla „K tvarům mně, mě — mi, mne“, uveřejněnému v letošním ročníku Naší řeči na s. 163n., redakce souhlasí s autorovým návrhem, aby se zřetelem k hovorovému úzu byl v 2. a 4. pádě zájmena já ve spisovném jazyku připuštěn bez omezení (tj. nejen v postavení bezdůrazovém, příklonném, nýbrž také v postavení popředložkovém a tzv. důrazovém) tvar mě, vedle něhož podoba [267]mne, uznaná za správnou ve všech pozicích už ve Slovníku spisovného jazyka českého, má ráz knižní. Tím se dospívá v tomto jevu k vyrovnání kodifikace s kolektivním jazykovým povědomím, s faktickou normou.

Zároveň se v redakční poznámce upozorňuje, že v deklinaci zájmen jsou ještě jiné případy, v kterých dosavadní kodifikace plně nepostihuje skutečný stav ve spisovném jazyku (i s jeho formou hovorovou), a že bude nutno po prozkoumání situace podrobit kodifikaci v těchto případech revizi. Míní se tím především některé tvary ve skloňování zájmena 3. osoby, a zde zvláště 4. pád jedn. čísla střed. rodu.

Dosavadní kodifikace až po školní vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1958 (a 1959) a po nové zpracování Havránkovy-Jedličkovy Stručné mluvnice české (1958), upravené podle těchto Pravidel, vesměs zachovávaly tradici, kterou v souhlase se staršími kodifikacemi roku 1948 striktně vyjádřil Fr. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny: „Pro střední rod má spis. mluva jen je (na ně…), nikoli též ho“ (1. vyd., I, s. 529).

Trávníčkův zákaz podoby ho ve 4. pádě jedn. čísla střed. rodu, ještě zdůrazněný proložením, sám ovšem nasvědčuje, že tento tvar, od původu 2. pád jedn. čísla, v povědomí uživatelů spisovného jazyka žije i pro pád čtvrtý a že přes všechny zákazy do spisovného jazyka proniká. Běží tu dokonce o jev značně starý, neboť např. již v staročeském Pasionálu ze 14. století čteme: děťátko počě prositi, aby ho přěnesl; podobně v Husově Postile ze začátku století patnáctého: dietě dnú trpí, přijdu a uzdravím ho.[1] V dnešních nářečích se původní podoba je (ně) více nebo méně výlučně udržela hlavně jenom na okrajích oblasti jihočeské a západočeské[2] a pak na jihozápadní Moravě;[3] na velké části území naopak tato podoba zcela zanikla a v po[268]stavení bezdůrazovém, jak dosvědčují nářeční monografie i nový komplexní výzkum prováděný Ústavem pro jazyk český, zpravidla se vyskýtá ho.[4]

To znamená, že většině příslušníků národa tvar je, vyžadovaný dosud důsledně ve spisovném jazyku i v bezdůrazovém postavení, připadá jako nepřirozený, umělý, knižní, a že se proto zákaz užívat ve 4. pádě jedn. čísla střed. rodu tvaru ho z různých důvodů často přestupoval. Např. ze 402 dokladů na užití 4. pádu zájmena ono v bezdůrazovém postavení, vyexcerpovaných v novočeském oddělení Ústavu pro jazyk český z knih, časopisů a novin z doby po roce 1945, je pouze v 316 případech vyžadovaný tvar je, kdežto v 86 případech jsou tvary považované platnými kodifikacemi za nesprávné. Celkové procento „chybných“ tvarů (21,4) je až podivuhodně vysoké, neboť vesměs běží o projevy opravované nakladatelskými redaktory, korektory atd. Přitom se z celkového počtu 86 tvarů odchylných od předpisované normy objevuje ve shodě s většinovým tvarem nářečním v 62 případech (72,1 %) tvar ho, ve 24 případech (27,9 %) pak tvar jej, pronikající ze 4. pádu muž. rodu, který se v bezdůrazovém postavení v nářečích vyskytuje nanejvýš jen velmi omezeně[5] a má patrně ve spisovném užití nejčastěji přídech hyperkorektnosti.

Ve shodě s kolektivním jazykovým povědomím uživatelů spisovného jazyka, se skutečnou normou, upozorňovalo se proto správně např. již roku 1932 ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (s. 253), že kodifikace tvarů zájmena 3. osoby je „zbytečně archaizující“ mimo jiné právě tím, že vnucuje ve 4. pádě jedn. čísla střed. rodu tvar je jako jedině správný tvar spisovný. Roku 1958 a znovu [269]roku 1959 konstatoval autor tohoto článku, že se ve volnější podobě spisovného jazyka, v tzv. češtině hovorové, užívá tvaru ho,[6] a roku 1960 ve vysokoškolské České mluvnici souhlasně poznamenávají její autoři akad. B. Havránek a Al. Jedlička, že „v hovorové řeči ve 4. p. jedn. č. střed. rodu místo je bývá ho“ (s. 179). Téhož roku přicházejí P. Novák a P. Sgall ve společném článku „Nové možnosti české jazykovědy“ s formulací nadměrně vyhrocenou, že „zastaralý 4. pád střed. rodu je od zájm. ono… kodifikace dosud zbytečně udržuje místo běžného ho“.[7]

K postoji tak radikálnímu je ovšem třeba poznamenat, že staletým vyžadováním podoby je si tento tvar ve spisovném jazyku přece jen udržel jistou tradici, a jak jsme si naznačili, u části příslušníků národa ostatně ani nemá přídech nějaké knižní strojenosti, protože je ve shodě s krajovým územ nářečním. Není bez zajímavosti, že v dotazníkové anketě Ústavu pro jazyk český z roku 1955, zjišťující povědomí nenásilné normy u řady uživatelů spisovného jazyka, hodnotilo např. ve větě Dala mu psaní s prosbou, aby ho / je co nejdříve odeslal 169 účastníků užití tvarů ho/je takto: 101 by dal v hovoru přednost tvaru ho, při psaní však tvaru je; veskrze přednost tvaru je dalo 29 účastníků a 28 účastníků by prý tvaru ho vůbec neužilo; naproti tomu veskrze přednost tvaru ho dalo jen 8 účastníků a 3 účastníci by tvaru je vůbec neužili. Třebaže tyto odpovědi je samozřejmě nutno hodnotit kriticky, protože vliv kodifikace je zde zřejmý, přece jen výsledek ukazuje, že podobu je ze spisovného jazyka tak snadno vyloučit nelze. V užití podoby ho nebo je do jisté míry záleží též na tom, jaké podstatné jméno je zájmenem zastupováno, zda substantivum konkrétní a běžné v hovorovém jazyce, nebo knižní abstraktum apod.

Kromě toho je třeba uvažovat nejen a postavení bezdůrazovém, nýbrž také o popředložkovém a konec konců i o důrazovém. V popředložkovém postavení je sice podoba ně (na ně, pro ně…) v nářečích na značné části území rovněž vytlačena podobami jinými, zejména tvarem mužského rodu něj, řidčeji též tvary něho, -ň aj., ale [270]přece jen žije ve větším geografickém rozsahu než bezdůrazové je.[8] A snad vlivem toho, že v nářečích se zde na rozdíl od celkem jednotného ho proti dosud vyžadovanému bezdůrazovému je objevují tvary různé, má podoba ně ve spisovném jazyku postavení pevnější: ve zmíněné anketě Ústavu pro jazyk český pociťuje tvary něj, něho v jednom případě ze dvou příkladových vět 150 účastníků, v druhém 142 z celkového počtu 169 jako nespisovné a toliko 17, resp. 25 je připouští, zčásti ovšem jen jako hovorové (hlavně podobu něj). Poměry v popředložkovém postavení bude ovšem třeba dále zkoumat, a to i v souvislosti se stavem v 2. pádě střed. rodu, se kterým je 4. pád v těsném vztahu, a také ve spojení se stavem ve 4. (a 2.) pádě rodu mužského.[9] Zdá se dokonce, že je situace poněkud jiná, zastupuje-li 4. pád zájmena podstatné jméno středního rodu označující nějakou věc, než běží-li o zastoupení názvu bystosti živé; v tomto druhém případě více nebo méně proniká i povědomí přirozeného rodu mužského nebo ženského. K této složité otázce se v našem časopise vrátíme.

Pokud jde konečně o tzv. postavení důrazové, vyskytuje se sice ve střed. rodě prakticky zřídka, ale v podstatě jsou zde poměry obdobné jako v postavení popředložkovém: necítí se fakticky většinou uživatelů spisovného jazyka jako nespisovné, řekneme-li Přiveď ho (dítě) vedle Přiveď je, ale v důrazovém postavení by se řeklo hlavně Je přiveď (nikoli někoho jiného). Dobrý stylista by se však takovému vyjádření spíše vyhnul.

Se zřetelem k celé této situaci řeší nyní právě vycházející Slovník spisovného jazyka českého (II. díl, s. 393) otázku tvarů 4. pádu střed. rodu zájmena on tak, že se podoby je a ho uvádějí vedle sebe, tj. obě se připouštějí jako plně spisovné. Z další formulace pak vyplývá, že po předložkách tvar je má podobu ně. Toto řešení znamená — [271]alespoň pokud jde o připuštění podoby ho v postavení bezdůrazovém — vyrovnání kodifikace s povědomím skutečné, nenásilné normy u většiny uživatelů spisovného jazyka.

Není přitom pochyby, že tvar ho v bezdůrazovém postavení rychle převládne nad vymáhanou dosud podobou je, tj. že vyjádření typu Otevři je (okno) brzy nabudou pro většinu uživatelů charakteru knižního, archaického.

Poznámka redakce:

Rozhodnutí o připuštění tvaru ho (vedle je) ve 4. pádě jedn. čísla střed. rodu přejde samozřejmě též do nového školního vydání Pravidel českého pravopisu (akademické vydání Pravidel, jak známo, tvaroslovné údaje neuvádí).

---

[1] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, 2. vyd., Praha 1960, s. 472.

[2] Pro oblast jihočeskou (Doudlebsko a Prachaticko) viz B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 152; pro oblast jihočeskou i západočeskou J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II (rukopis).

[3] Viz např. Fr. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 106, 192, 216, 256, 272 aj.; srov. též Fr. Svěrák, Boskovické nářečí, Brno 1941, s. 54. Nově a podrobněji byla oblast užívání je (ně) na jihozápadní Moravě zjištěna v Ústavu pro jazyk český podle Dotazníku pro česká nářečí jihovýchodní; za údaje z tohoto výzkumu i za některá jiná data nářeční děkuji P. Jančákovi z ÚJČ.

[4] Srov. např. J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích I, Praha 1932, s. 139; podobně zčásti i B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, s. 69. Dále viz I. Hošek, Nářečí českomoravské I, Praha 1900, s. 61n., II, Praha 1905, s. 76, Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 90, J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 151, Fr. Svěrák, Karlovické nářečí, Praha 1957, s. 66, A. Lamprecht, Středoopavské nářečí, Praha 1953, s. 55; též Bartoš I (Brno 1886), II (passim). V obecné češtině zaznamenal tuto podobu francouzský badatel Marc Vey v knize Morphologie du tchèque parlé, Paris 1946, s. 43.

[5] Uvádí jej např. Bartoš II, 172, z oblasti kolem Blanska, Brna, Židlochovic, Klobouk u Brna a Rousínova, není však jisto, žije-li na celém tomto území. — Za údaje z mluvnické excerpce v novočeském oddělení ÚJČ i za data z ankety zjišťující povědomí spisovné normy, uvedená níže, vděčím Fr. Danešovi.

[6] J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, sb. Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 70, a Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny, Český jazyk a literatura 9, 1959, s. 438n.

[7] Nová mysl 1960, č. 7, s. 737 (prolož. J. B.).

[8] Kromě okrajů oblasti jihočeské a západočeské i jihozápadní Moravy (srov. pozn. 2 a 3) viz např. Hošek I, 61n., Bartoš II, 136, 280, Kopečný 90 aj. — Tvary něj (v han. ňé), něho, -ňho, -ň a též ni, ňo viz např. u Vydry 69, Hoška II, 76, Bartoše I, 24, 75, 118, II, 79, 149, 172 aj., Běliče 151, Lamprechta 55 aj.

[9] Slovník spisovného jazyka českého nově uvádí pod heslem on v 2. p. jedn. čísla muž. a střed. rodu i podobu jej, vyskytující se často hlavně po předložkách (bez něj, od něj), avšak označuje ji jako hovorovou proti plně spisovným podobám jeho a ho. Za hovorovou dubletu by pak ovšem bylo třeba pokládat tuto podobu i ve 4. pádě střed. rodu (pro něj, za něj).

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 266-271

Předchozí Alois Jedlička: P. J. Šafařík a český jazyk

Následující Pavel Novák, Naděžda Svozilová: O skloňování albánských a novořeckých vlastních jmen osobních v češtině