Časopis Naše řeč
en cz

K tvarům mně, mě — mi, mne

Petr Sgall, Red. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

(Příspěvek k diskusi)

V Naší řeči 43, 1960, s. 251n. seznamuje Fr. Váhala čtenáře s tvaroslovnými údaji uvedenými v novém „Slovníku spisovného jazyka českého“ v základním hesle zájmena a ukazuje, že užívání tvaru mně v 3. pádu v postavení příklonky (tedy ve větách jako Ten sešit [164]mně dej na stůl) nemá už být považováno za chybu z hlediska spisovné češtiny. Tvar mně se šíří na úkor tvaru mi a nový „Slovník spisovného jazyka českého“ uvádí i pro postavení příklonky tvar mi až na druhém místě vedle mně.[1]

Zdánlivě jde o maličkost, ale je třeba mít na paměti, že různé pády tohoto zájmena jsou tvary velmi často užívané a zpravidla se jim nelze vyhnout nějakou jednoduchou změnou formulace, takže v minulosti bylo často třeba rozhodovat se tu ve spisovném vyjadřování buď pro tvar „správný“, ale působící někdy nezvykle, nebo pro odchylku od kodifikace spisovné normy (tj. od toho, co stanovily autoritativní práce o spisovné češtině). Tato změna v kodifikaci znamená tedy další krok v přiblížení spisovné češtiny jazyku běžně mluvenému, v procesu demokratizace našeho spisovného jazyka; je třeba zajistit, aby brzo pronikla do mluvnic, učebnic a školní i vydavatelské praxe.[2]

Jaká je situace v tvarech 2. a 4. pádu zájmena já? „Slovník spisovného jazyka českého“ tu postupuje obdobně jako v 3. pádu, uznává totiž tvar mne za správný v kterémkoli postavení, tvar však jen v postavení příklonky. Také J. Novotný, který se zkoumáním uvedených tvarů podrobně zabývá,[3] zjišťuje, že současní autoři velmi často užívají v psaném jazyce tvaru mne i v postavení příklonky, a doporučuje, aby tento stav (podobně jako u tvarů pro 3. pád) byl respektován v kodifikaci normy.

Avšak tato změna kodifikace u tvaru mne není podle našeho názoru tak oprávněná, jako výše uvedená obdobná změna u tvaru mně [165]ve 3. pádu. Nevede totiž k přiblížení spisovné češtiny k jazyku běžně mluvenému; vždyť „Slovník spisovného jazyka českého“ plným právem označuje tvar vyslovovaný [mňe] za jediný tvar obecné i hovorové češtiny pro tyto pády a také Fr. Váhala v závěru svého článku označuje tvar mne za knižní. O silném zobecnění tvaru mně v hovorové češtině píše J. Bělič ve stati „Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné“.[4] Popis mluvnické stavby obecné češtiny (ani hovorové) není zatím soustavně zpracován, takže toto tvrzení nelze přímo doložit, ale i dialektologické monografie ukazují, že v běžně mluvené řeči na největší části českého území se již tvaru mne neužívá.[5]

To je potvrzeno i jazykem nových divadelních her, jejichž autoři často dávají více nebo méně důsledně přednost tvaru mně (mě) před mne; platí to např. o nových hrách J. Drdy, L. Aškenazyho aj. nebo o filmovém scénáři K. Steklého a M. Smolíka.

Tvar mne je dnes pro velkou většinu mluvčích, ne-li pro všechny, tvarem povýtce spisovným, jehož je třeba užívat za určitých podmínek tam, kde v běžné řeči vyslovujeme [mňe]. Za jakých podmínek, o tom jsme se všichni učili: v tzv. důrazu a po předložce na rozdíl od postavení příklonky. Ale tento rozdíl mezi obojím postavením se v běžně mluvené řeči setřel, a přestává proto být spolehlivým měřítkem i pro píšícího. To pak (snad spolu s jinými činiteli) působí, že se v psaných projevech mne jako tvar „správnější“ často dostává i do postavení příklonky. Je to tedy jev druhotný, výsledek hyperkorektního vyjadřování.

Ukazuje se, že k demokratizaci spisovného jazyka nepřispívá prostě každá změna kodifikace, kterou by se často užívaný tvar dosud považovaný za chybný mechanicky uznal za správný. Nelze přihlí[166]žet jen k jazyku psanému a nechat stranou situaci v jazyce mluveném. Jak jsme viděli, v psaném jazyce se tvar mne šíří na úkor tvaru psaného mě, kdežto v jazyce běžně mluveném je tomu naopak.

Chceme-li naopak zvýšit možnost nenásilného spisovného hovoru, pak by bylo na místě, aby i ve spisovné češtině byl tvar vyslovovaný [mňe] považován za oprávněný pro 2. a 4. pád v jakémkoli postavení, nejen jako příklonka.

Takovéto řešení by znamenalo, že je i ve spisovném jazyce jednotný tvar vyslovovaný [mňe] jak v 3. a 6. pádě, tak i bez omezení ve 2. a 4. pádě; vedle něho ovšem existují tvaroslovné varianty: nepřízvučné mi v 3. pádě a knižní mne ve 2. a 4. pádě.[6]

Zbývá ještě otázka, jak máme tento tvar [mňe] psát; psaní by bylo ve shodě s dosavadní tradicí (pokud jde o postavení příklonky) a znamenalo by odlišení 2. a 4. pádu (mě) od 3. a 6. (mně) alespoň v písmu, když už většinou splývají v mluvené podobě. Tento dvojí způsob psaní stejně vyslovovaného tvaru považujeme však právě za nevýhodný, neboť vyžaduje, aby se psaní skupiny [mňe] řídilo podle pádové platnosti tvaru, což je jinak neobvyklé, a aby se tedy vštěpovala zvláštní poučka. Pro usnadnění pravopisu by bylo výhodnější zavést psaní mně (kterému by se ve škole ap. dávala přednost) a ponechat pro 2. a 4. pád jen jako ustupující pravopisnou variantu.

Je ovšem možné navrhovat naopak, aby se nový jednotný tvar přednostně psal mě. Z hlediska pravidla o psaní skupin bě, pě, vě, mě by to snad bylo výhodnější, ale sporná je tu otázka uplatnění morfologického principu pravopisu, a zejména je třeba uvážit, že psaní ve všech uvedených pádech by znamenalo větší změnu proti dosavadním zvyklostem, než jakou předpokládá výše navržené řešení.

Ani ostatní hlediska neposkytují závažné argumenty proti tomuto pravopisnému řešení: Významový a syntaktický rozdíl mezi tvary 3. a 6. pádu na jedné straně a tvary 2. a 4. pádu na straně druhé není z hlediska srozumitelnosti tak závažný, aby vznik jednotného tvaru pro tyto pády mohl přinést nějakou znatelnou nevýhodu. Ani změna proti dosavadní tradici spisovného jazyka by nebyla příliš velká a určité nesnáze spojené s jejím prováděním by byly plně vyváženy zjednodušením, které bude jejím výsledkem.

Poznámka redakce:

Protože jde o závažnou otázku kodifikace, vyjadřuje redakce k návrhu P. Sgalla své stanovisko:

[167]Příspěvek P. Sgalla se dotýká platnosti tzv. delších a kratších tvarů osobního zájmena v 2. i 4. a v 3. pádě jedn. čísla (mne-mě, mně-mi). S jeho návrhem připustit v 2. a 4. pádě jako správný v kterémkoli postavení tvar vyslovovaný [mňe] lze v podstatě souhlasit, stejně jako s hodnocením tvaru mne jako knižního (autor říká méně vhodně „povýtce spisovného“) a v postavení příklonném co do vzniku v podstatě tedy hyperkorektního.[7] Autor vychází ze skutečnosti, která je konstatována i v obou našich nových pracích o spisovné češtině (v „Slovníku spisovného jazyka českého I“, heslo já, a v „České mluvnici“ B. Havránka a Al. Jedličky, s. 176), že v hovorové češtině je tvar vyslovovaný [mňe] jediným tvarem pro 2. a 4. pád jedn. čísla, kdežto tvar mne, jehož užívání se nově rozšiřuje i do postavení příklonného, žije jen v knižní vrstvě spisovného jazyka. Pro tuto jeho knižnost zaznamenává už „Slovník spisovného jazyka českého“ ve výčtu příkladů obrat pro mne za mne, kde je mne v postavení popředložkovém a kde mělo dosud platnost výhradní, také v hovorové podobě pro mě za mě (vyslovované ovšem zpravidla [pro mňe za mňe]). Už tím je vlastně naznačena úplná tvaroslovná rovnocennost (nikoli ovšem stylová) obou tvarů, „delšího“ mne a „kratšího“ mě, pokud jde o jejich platnost v postavení popředložkovém a důrazovém i příklonném, i když to v tvaroslovných údajích v záhlaví heslového odstavce výslovně uvedeno není. Jestliže je tvar vyslovovaný [mňe] v hovorové formě spisovného jazyka jediným tvarem užívaným v 2. a 4. pádě jedn. čísla bez rozdílu v obojím postavení, je třeba mít možnost jej i písemně ve spisovných projevech zaznamenat, a to je možné i při pravopisné kodifikaci dosavadní rozšířením platnosti tvaru psaného (a vyslovovaného ve spisovném jazyce zpravidla [mňe]) i pro postavení popředložkové a důrazové.

Otázka eventuální úpravy pravopisné, o níž se na konci svého článku zmiňuje P. Sgall, je jistě dosti složitá. Nelze podceňovat tu skutečnost, že by po zavedení jednotného psaní tvaru vyslovovaného [mňe] mohlo docházet k omezení vybavovací zřetelnosti psaného jazyka. Existuje totiž, jak upozornil v interní redakční připomínce [168]Vl. Šmilauer, několik sloves s osobním předmětem v 3. nebo v 4. prostém pádě (jako žaluje mně X žaluje mě, brání mně X brání mě), ovšem významově rozlišeném, a v mnoha případech může být dvojí osobní předmět (v 3. i 4. pádě), jako u sloves doporučit, obětovat, ohlásit, podřídit, představit, přidělit, připomenout, svěřit, ukázat, zalhat, ponechat, zapřít, zasnoubit někoho někomu, kde právě pravopisné rozlišení podporuje výrazovou zřetelnost. Jsou ovšem v jazyce i takové případy, kdy např. tvar 3. a 4. pádu ani v podobě mluvené ani v psané diferencován není (kupř. u jmen vzoru „nůše“: ukazoval přítelkyni Marii); takové případy dobrý stylista — není-li smysl zajištěn kontextem — dovede upravit (např. vhodným přívlastkem apod.).

Na rozdíl od 2. a 4. pádu, kde má hovorová čeština jediný tvar [mňe] pro obojí postavení, je situace v 3. pádě poněkud odlišná; i v hovorové češtině drží se zde tvary oba, delší (mně) i kratší (mi); nedochází zde tedy k plnému tvaroslovnému vyrovnání oběma směry; tvaru mi nelze ani v hovorové češtině užít po předložce, ani v postavení důrazovém, ale platnost delšího tvaru mně se rozšiřuje i na postavení příklonné.

K důvodům, které P. Sgall pro navrhované řešení uvádí (totiž sblížení spisovné češtiny s jazykem běžně mluveným), je třeba připomenout, že důležitým činitelem je i specifičnost spisovného jazyka vyplývající z jeho mnohostranných úkolů a projevující se jeho bohatou stylovou diferencovaností. Ve vyrovnávání a sbližování, k němuž mezi spisovným jazykem a jazykem běžně mluveným dochází, nelze vidět jedinou vývojovou tendenci; je třeba vidět i tendence posilující specifičnost spisovného jazyka a jeho prostředků. Je zřejmé, že právě kritérium srozumitelnosti a výrazové zřetelnosti se ve spisovném jazyce značně uplatňuje, a nelze je přehlížet.

Dílčí úpravou platnosti delších a kratších tvarů osobního zájmena nejsou ovšem vyřešena všechna citlivá místa v kodifikaci zájmen. Jsou i jiné případy, v nichž dosavadní kodifikace plně nepostihuje skutečný stav ve spisovném jazyce (počítaje v to i jeho formu hovorovou). Diskutovalo se o nich už dříve i poslední dobou; bude však třeba ještě hlouběji prozkoumat dnešní stav a podrobit kodifikaci u všech sporných případů souborně revizi.

Red.


[1] Nově srov. též B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 2. vyd. 1960, s. 176, kde formulace není zcela úplná.

[2] Stává se totiž, že z podobných změn v kodifikaci se hned nevyvodí potřebné důsledky v pedagogické a jiné praxi. Tak např. zakončení infinitivu -t se považuje za náležitý spisovný tvar už delší dobu (od r. 1941), ale přesto se děti v devíti letech i dnes učí např. „časování slovesa dáti (což je tvar pro ně nezvyklý, kdežto tvaru dát běžně užívají); slovesa se uvádějí v tvarech na -ti v nejrůznějších slovnících, a většinou i v nových Pravidlech českého pravopisu (k tomu srov. „Pravidla“ z r. 1957, s. 112, a „Slovník spisovného jazyka českého“ s. VIII, § 8; v předmluvě „Slovníku“ se ovšem výslovně upozorňuje, že jde o slovníkovou podobu tradiční, která má knižní povahu). Značný pokrok v tomto směru přineslo až 7. vydání Havránkovy a Jedličkovy „Stručné mluvnice české“ z r. 1958, a zvláště nové vydání „České mluvnice“ (s. 224 n.), kde zakončení -ti již zčásti ztrácí své dřívější privilegované postavení.

[3] J. Novotný, Příspěvek ke zjišťování mluvnické normy soudobého spisovného jazyka se zřetelem k jeho kodifikaci, Sborník Vyšší pedagogické školy v Ústí n. L., řada filologická, Praha 1958, s. 22-36.

[4] Viz sborník Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 70.

[5] Tyto monografie uvádějí obvykle jen tvar mně (mě), popř. s různými hláskoslovnými variantami, ale nikoli mne; srov. např. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 152; Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 91; Kv. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904, s. 32; J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích I, Praha 1932, s. 138; stejný závěr vyplývá i z Voráčových Českých nářečí jihozápadních, Praha 1955, kde není výslovně uváděn (neboť nejde o charakteristický rys jihozápadní, nýbrž právě o jev daleko rozšířenější), ale kde v ukázkách nářečí najdeme řadu dokladů na v „důrazu“, kdežto mne tu doloženo není.

[6] Nezabýváme se tu otázkou, zda a jak rychle budou pak tyto varianty mizet. Tvar mi je dnes v běžně mluveném jazyce alespoň na části území dost častý a není třeba ho vytlačovat ze spisovného jazyka; i tvar mne si může zachovat své postavení jako prostředek stylistického odstínění, zejména v psaných projevech.

[7] Hyperkorektní varianta mne za vyslovované [mňe] šířila se v jazyce spisovném namnoze i dále a máme — z doby neupevněné normy ještě i v polovině minulého století — i doklady na mne v dative a lokále; jde tu zřejmě u hyperkorektní omyl.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 163-168

Předchozí Karel Sochor: Dnešní názvy závodů, podniků, ústavů apod.

Následující Jan Sedláček: Přípravy k slovanskému jazykovému atlasu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1