Časopis Naše řeč
en cz

Odvážné srdce

Augustin Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Antonín Frélich: Odvážné srdce. Nákladem Dědictví Komenského v Praze 1942. Brož. výt. za 39 K.

Tato Frélichova kniha, určená mládeži, je realistická povídka nebo románek ze života chudého chlapce z naší Vysočiny, chlapce, jejž osud zle postihl: nejprve tím, že hoch brzy osiřel, a pak tím, že nerostl, zůstával pořád malinkým hošíkem, takovým trpaslíkem. Když pak na konec přichází do rodné vsi jako skoro normální mladík slušné existence, není to jen výsledkem jeho pracovitosti, vytrvalosti a vůbec řádnosti v každém směru, neboť všecky tyto jeho krásné vlastnosti by ho asi nebyly přivedly tam, kde je, kdyby nebyl měl to štěstí, že se ho ujal lidumilný lékař doktor Hlava a nejen ho léčil, aby trochu vyrostl, ale dopomohl mu i k dobrému zaměstnání.

Snad žádný z malých čtenářů této knihy nepůjde týmiž cestami, kterými šel Jeník Macháčků, cirkusový umělec, artista, a pak korespondent velké obchodní firmy; ale poctivost a ušlechtilost jejího hrdiny nezůstane jistě bez vlivu na mysl mladých čtenářů, neboť příklad, jak známo, je jeden z nejmocnějších výchovných prostředků. Je tedy Frélichova kniha, co se výchovné stránky týče, jistě kniha dobrá. Ale na dobré knize pro mládež žádáme — a to je požadavek ještě důležitější než požadavek její výchovné hodnoty —, aby vyhovovala i po stránce estetické, aby byla i uměleckým dílem slovesným. Je to požadavek tím důležitější, že právě v oboru literatury pro mládež je plno plevele a smetí, jak konstatoval před několika lety i prof. Weingart.[1] Uvažuje l. c. o knihách pro mládež, děsí se Weingart toho, jak málo je v nich jazykové péče a slohového umění: „Vládne tu sloh nejhorších večerníků a dokonce se tu hemží hrubé mluvnické chyby.“ Posuzujeme-li Frélichovu knihu s tohoto stanoviska, nemůžeme neuznati, že se přísný posudek Weingartův na ni nehodí. Kniha Frélichova je i po stránce literární relativně dobrá. Frélich vypravuje obratně, plynně, vystříhá se otřelých literárních klišé a frází, oživuje a zkrášluje svoji řeč pěknými, místy původními metaforami a přirovnáními; jen na několika málo místech je méně jasný: to tam, kde se dopouští [88]i jazykového poklesku, jakoby na důkaz, že první podmínkou dobrého slohu je správný jazyk. „Není dobré literatury bez dokonalé řeči.“ A právě k jazykové, mluvnické stránce této Frélichovy knihy máme některé připomínky.

Počneme pořádkem slov, o němž už skoro před čtvrtstoletím napsal Josef Zubatý, že „nic snad nečiní náš spisovný jazyk tou měrou nečeským, jako ten nečeský pořádek slov“ (NŘ. IV, 1920, 308). Frélichův pořádek slov je celkem správný, ale tu a tam se přece jen vyskytne nepřesnost. Zejména neklade autor na správné místo příklonná zvratná zájmena se, si: zvuk se zvyšuje a potom snižuje, jak auto vzdaluje se svistem kol (99), spr. jak se auto vzdaluje; tak se také dověděl, jak dovedou cirkusáci si navzájem pomáhat (89), spr. jak si dovedou pomáhat; kolem obchodních domů, s nimiž teď v zastoupení firmy budeš si dopisovat (127), spr. s nimiž si budeš dopisovat. V souvětí „…připomínal mu často Guido, když pozoroval, že je už Johny unaven a mrzut“ (42) patří podmět ve vedlejší větě předmětné hned za spojku: „že Johny je už unaven a mrzut“. Nevhodně se staví rozvitý přívlastek mezi předložku a jméno: od hloupého nápadu nemají nikdy daleko k ještě hloupějšímu činu (33), spr. k činu ještě hloupějšímu (zde vyžaduje tohoto pořádku slov i důraz). Dvojí, rozšířené příslovečné určení žádá, aby stálo u svého slovesa: (ředitel A.) dovede rázně poručit a stejně dobře, jako se dovede uklonit obecenstvu (67), spr. dovede poručit rázně a stejně dobře, jako… Zřejmě nesprávný je pořádek slov i ve větě: začne hovor o zcela něčem jiném (123) (m. o něčem zcela jiném).

Také v skladbě se vyskytují chyby. Není správné, pojí-li autor sloveso učiti (a slovesa od něho odvozená) s akus. místo spr. dativu (než se to naučí sám 37, učil se přemet 42, doučil se přemet ib.), sloveso zasloužiti s akus. místo s gen. (protože si jej [= kousek chleba] zasloužíš 22); dokonce i sloveso všímati si, jež má i v obecné mluvě předmět vždy v gen., pojí autor s akus. jej (ačli to není spíše chyba jiná: že totiž autor pokládá akus. tvar jej za genitiv): J. si jej začal všímat 90, Stella si jej nevšímala 57, nevšímali si jej (Koliho) 80. Ve výraze „nebylo lze ničeho vyčíst“ (76) je užito gen. tvaru ničeho (m. náležitého nic) přes míru. Rovněž nesprávné je zeugmatické spojení ve větě „Jenda se snažil zachytit vše, co měl podle svého mínění pro svou budoucnost poznat a naučit se“ (125), spr. co měl poznat a čemu se měl naučit. Místo vazby „stoj o rukou a o hlavě“ (42) by bylo lépe říkat „stoj na rukou a na hlavě“. Při opětovné negaci je na místě spojka ani m. kladné spojky také: Také Sima mu nezůstal dlužen pochvalu (36), spr. Ani Sima; Také poli[89]cista zřejmě nevěděl stále nic (61), spr. Ani policista; O Kolim neměli také dobré mínění ostatní (79), spr. Ale ani ostatní neměli o K. dobré mínění. Nesprávný je instr. m. nominativu ve větě „aby dokázal, že není tak malým, jak se zdá“ (17), a kondicionál přít. m. minulého v souvětí: „Kdyby znal Jeníkovy myšlenky, jistě by se podivil“ (19), spr. kdyby byl znal, jistě by se byl podivil. Zbytečný a nesprávný je inf. býti při slovese zdáti se: Hoch se zdá být čilý a čiperný (19). Potkáváme se tu občas také s nesprávnými větami vztažnými (Hudba šumně vítá první návštěvníky, kterých stále přibývá 37) a s větou odporovací uvozenou nesprávně účelovou spojkou aby (modré oči občas zazářily na chlapce, aby se potom ztratily tím hlouběji do tmavých důlků 7).

Některé chyby lexikální a frazeologické: Malému chlapci bylo lhostejno 7, nemohlo mu to být lhostejno 80, spr. jedno. Darebák bude určitě polapen 108, krádež se zcela určitě vysvětlí 112, spr. jistě, najisto. Jak vyhlížely (výkony) před obecenstvem 46, jak by to asi vyhlíželo 58, l. vypadaly (o). Musí se nechat nalíčit 37 m. dát se nalíčit (nechat se nalíčit = nebránit se nalíčení). Spojení „zůstali stát v údivu“ (118) by samo o sobě nemusilo být chybné, ale zde je, protože se před tím povídá, jak šli nádvořím Hradu, přišli k dómu a tam se zastavili, stanuli. Město je přesyceno radovánkami všeho druhu 58, l. radovánkami všech druhů, všelikými, rozličnými radovánkami. Aby pochopil, oč se jedná 61, že se tu jedná o ztrátu svobody 62, spr. oč jde, že tu jde o ztrátu svobody. Nevhodné jsou i výrazy: „předal“ (komusi vrnící dítě, 147) m. odevzdal, podal; „po skončené prohlídce“ (91) m. po skončení prohlídky. Místo rozluč. spojky či ve výraze „pouhým slovíčkem či dvěma zachránil spolužáky“ (11) bylo by bývalo lépe užíti správnější spojky nebo, anebo (PS. I, 318); místo lidové spojky podmínkové nebo tázací jestli, které autor napořád užívá nejen v přímých řečech, ale i ve vlastním vypravování, bychom často raději čtli buď podmínkovou spojku jestliže, -li, nebo tázací spojku zda, zdali podle toho, oč jde. Rovněž nevhodně se užívá jen tvaru kopule (36, 42, 65, 118), ač nová Pravidla (a autor se jimi — jak uvidíme — jinde řídí) znají jen tvar kupole. Nesprávný tvar zodpovědnost (128, m. odpovědnost) v Pravidlech rovněž nenajdeme.

Zaznamenáváme také některé výrazy dialektické, provincialismy, jež mají snad původ v moravské příslušnosti autorově: doktor mu knihy donesl (123) m. přinesl; budou po něm chtít (15) m. na něm; čeho si žádá po hrobaři M. (136) m. na hrobaři M.; skvěle se těm lidem nevedlo, to bylo přece poznat (14) m. znát n. vidět; tam odtud někde přijeli (20) m. odtud od[90]někud; lidožrouty někde z afrického pralesa (25) m. odněkud z afr. pralesa; jak si na něj pamatuji (83), na tatínka si vůbec nepamatuji (ib.; snad nějakou kontaminací, spr. se). Ve spojení „ten všechen“ s předložkou zpravidla předložku opakujeme: „na to na všechno“ a pod., náš autor však píše: Doktor Hlava na to všechno myslil (129).

Některé odchylky jsou i v tvarosloví. Velmi často se ve Frélichově knize, jejímž hrdinou je artista, objevuje slovo cirkus, ale skoro napořád se skloňuje nesprávně, ač nová Pravidla mají o tom předpis velmi jasný: cirkus — divadlo v Římě má gen. cirku, cirkus = zábavný podnik dnešní doby má gen. cirkusu. Náš autor užívá toho slova jen v dnešním, všedním významu, ale skloňuje jednou tak, po druhé onak, jak ho napadne, a to nejen v gen., ale i v jiných pádech. Rovněž subst. hrách má jednou správně v nom. pl. kmenovou samohlásku dlouhou (slzy jako hráchy 71), po druhé (v témž spojení) krátkou (85). Gen. sg. slova kout je kouta (116 z koutu), gen. slova gáz je gázu (je to mask.), nikoli gázy (82). Instr. sg. podst. jména sláma nekrátí samohlásku v kořeni (40 slamou). Nom. pl. slova akrobat je akrobati (75 nespr. akrobaté). Ve větě „Dříve prý nebudou výsledky léčení patrny“ (123; spr. nebude výsledky léčení vidět) je užito adjektiva v tvaru jmenném nesprávně, poněvadž — jak poučují Pravidla (stará i nová) — „v ženském rodě a v množném čísle lze užívati jmenných tvarů jen u těch přídavných jmen, která mají jmenný tvar i v mužském rodě jedn.“. Často užívá autor širších tvarů zájmenných mne (v akus.) a mně (v dat.) tam, kde měl užíti tvaru kratšího a mi. Dokonce i nesprávný gen. třech (m. tří) se vyskytl ve Frélichově knize: ze třech ďáblů (51). Našli jsme i několik nesprávných tvarů slovesných: inf. říct (14, 105, 140) a utéct (33); zbytečně rigorosní a strojené (zvl. v přímé řeči) jsou tvary zabéře (104), sevrou (96, dvakrát) a stárl (77) m. zabere, sevřou, stárnul, jak píší nová Pravidla. Nesprávné jsou participiální tvary tmící (37, m. tmějící) a supějící (145, m. supící). Tvar vidíval (135) je papírová náhrada správného tvaru vídával.

Nemálo je chyb pravopisných. Pravopis je arci jen povrchní stránka psaného slova, pouhý kabát jazyka, ale poněvadž znalost pravopisu je nejnižší požadavek jazykového vzdělání, měla by být právě kniha pro mládež (zvláště když autorem je učitel) po té stránce bezvadná. Na Frélichově knize je sice vidět, že její autor ví o nových Pravidlech a že se jimi také v některých věcech řídí (na př. píše-li blikati, jizva, z počátku a j.), ale přesto v ní zůstalo dost chyb a nepřesností. Nalézáme tu na př. slova [91]s chybnou kvantitou: jestřabí 10, hřibátko 92, zdvihal 126, uvaděč 86, schodek (117, snad dial. m. schůdek); tíkal („Kdesi tíkal červotoč“ = umrlčí hodinky) 109, řídne 114. Autor chybuje také při psaní příslovečných spřežek a podobných výrazů jiných, na př. od shora 10, na dlouho 74, z rána (= ráno) 99; naživu 10, obden 87, pokaždé 109, zato (= za tu věc) 134. Odchylky jsou i při psaní cizích jmen a slov: impressario 19, 20, 21, 24 m. impresario, ponny 32 m. pony, sezona 36 m. sezóna, Nica 58, 74 m. Nizza, instr. pl. cowboji 79 m. cowboyi, teorie 126 m. theorie. Nepřesný a nedůsledný bývá autor při psaní velkých začátečních písmen; píše: Malá strana 118 m. Malá Strana, Anka bude mít štědrého Ježíška 148 (PS. I, 1219: štědrovečerní dárek = ježíšek), „zlatá kaplička“ (Národní divadlo v Praze) 114 (PS. II, 55: Zlatá kaplička nad Vltavou); 140 se píše „dělat lidem kašpara“ a hned vedle (141) „dělat lidem »Kašpara«“ (PS. II, 82: dělati si kašpara n. kašpary z někoho). Od Pravidel se autor odchyluje i jindy: neopomenuli 58 m. neopominuli, myslel 24 m. myslil, vzepjetí 71, 114 m. vzepětí, vlašština 65 m. vlaština, pout 126 m. pouť, svést (v autobusu!) 18 m. svézt, ztrávil 80 m. strávil. Dvě chyby se tu vyskytují mnohokrát: psaní adv. přitom (= zároveň) a předložkového výrazu při tom, spojky jakoby (= takořka) a odlišného jako by (= spojka s kondicionálem); tato slova autor píše, jak ho napadne: někdy (náhodou?) správně, někdy nesprávně. Máme i některé námitky proti chybné vokalisaci předložek. Před zájmenem který se neslabičné předložky (kromě k) nevokalisují. Pravidla sice o této věci nepovídají nic, ale vykládala o tom často NŘ. a PS. v svých čtyřech dílech dosud vyšlých (4. díl bude snad brzy ukončen) užil předložkových spojení s, v, z + který mnohokrát (jistě více než stokrát), ale ani jednou se v nich předložka nevokalisuje. Frélich však píše 31, 41, 51 se kterým, 138 se kterými, 126, 142 ze kterého. Píše i „ve městě“ (58), ač tu rovněž nevokalisujeme, a naopak „z vchodu“ (39), ač je to výslovnost nemálo obtížná. Poslední oddíl našeho posudku se týká chyb v interpunkci, zvláště v kladení čárky. Nejčastěji (ve více než padesáti případech) opomíjí autor oddělit čárkou podřízenou větu vloženou mezi věty hlavní, ač, kdyby si byl svou práci přečetl nahlas, už sama pausa by mu byla pověděla, kde se má čárka udělat. Velmi často neodděluje autor čárkou samostatné části věty, zvláště vokativ a citoslovce. Čárka scházívá také před spojkou a, když má tato spojka jiný význam než slučovací (zvláště při spojení s jinou spojkou: a proto, a tedy, a přece), ale naopak se zas často píše čárka před spojkou a zbytečně, když má spojka význam nepochybně slučovací. Ani to není správné, že autor zvo[92]lací a tázací věty často končí tečkou místo vykřičníku a otazníku; také místo dvojtečky za větou uvozující řeč přímou psává proti všem zvyklostem tečku.

K nedopatřením tiskovým, jichž výčet tu jinak pomíjíme, náleží patrně některé nepřesnosti ve shodě přísudku s podmětem, na př.: Jak starostovi, tak i obci na tom záleží, aby se ho jako příslušníka zbavila (16) m. zbavili. Mnoho prázdných stolků a peněženek, mezi nimi i důkladná peněženka pana ředitele, byly důkazem jeho dovednosti (20) m. bylo. Pes, to není už skoro ani zvíře, úplně se podřídilo člověku (23) m. podřídil.

Na konec knihy je připojen výklad slov, hlavně cizích, ale je značně neúplný; mnohá cizí slova, třeba méně známá než některá slova vysvětlená, nejsou v něm uvedena, ač by se snadno dala vyjádřit přiléhavým výrazem českým. Leckteré z nich by byl mohl autor nahradit už v svém textu, neboť, jak to řekl Blahoslav: „Kde máme slova vlastní a pěkná, tuť by nenáleželo cizích vnášeti.“

Náš výčet autorových jazykových nedopatření, třebas není pro nedostatek místa úplný, ukazuje tuším jasně, že by měl Frélich k mluvnické stránce svých knih přihlížet bedlivěji. Kniha pro mládež malé čtenáře nejen baví, ale i poučuje a vychovává; proto by měla být co možná bez chyby. „Knihy pro mládež mají býti bez chyb. A školáci nemají býti mateni odchylkami od normy,“ napsal v NŘ. XXIV, 1940, 124 jeden z našich nejvážnějších spisovatelů. Na to by neměli autoři dětské literatury nikdy zapomínat.


[1] Český jazyk v přítomnosti 80.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 4, s. 87-92

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Zpráva ze Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1