Časopis Naše řeč
en cz

Spisovný jazyk a jeho forma hovorová

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

(Příspěvek k diskusi)

Mluvnická i slovníková soustava jazyka spisovného je mnohem složitější než u nářečí. Jazyk spisovný má totiž v rámci svého kulturního poslání úkoly velmi rozmanité. A jejich různost má přirozeně vliv na výrazové prostředky a na jejich výběr. Spisovný jazyk není tedy naprosto jednolitý soubor výrazových prostředků, nýbrž soubor strukturně rozlišený. Velmi vhodně přirovnává Trávníček (Úvod do českého jazyka, str. 31) spisovný jazyk k velké a výstavné budově, která tvoří celek, ale na které jsou dobře patrna poschodí a postranní křídla.

Hlavně tři útvary spisovného jazyka lze rozlišit při prvním třídění: jazyk hovorový, dále jazyk, jemuž říká Trávníček (tamže) vlastně spisovný (a který rozděluje dále — str. 33 — na obecně spisovný neboli neodborný a odborný, dělící se ještě na praktický a vědecký) a konečně jazyk umělecký.

Čím je delší tradice jazyka spisovného, k tím jemnějšímu rozlišení jeho výrazových prostředků může dojíti. Tím větší je zejména vzdálenost mezi normou jazyka vlastně spisovného a normou jeho podoby hovorové, která zachovává vždy poměrně těsný vztah ke krajové variantě obecné češtiny alespoň po stránce slovníkové, skladebné a vůbec vazebné. U nás přispěli k rozlišení mezi oběma normami kromě tohoto [15]přirozeného činitele, totiž dlouhé spisovné tradice (čeština je nejstarší ze žijících spisovných jazyků slovanských), ještě někteří činitelé zvláštní. Právě ty největší rozdíly tvarové, jejichž výčet se pokusím níže podat, musíme připsat na vrub umělým zásahům jazykových theoretiků do jazykové normy; nevyplývá tedy jenom z přirozeného vývoje známý fakt, že čeština — ač pokročilá po stránce vývoje hláskového — je dosti archaická v tvarosloví.

V době, kdy spisovná čeština ve 13. a 14. stol. vznikala (po prvním násilném přerušení organického vývoje spisovného jazyka českého z české redakce jazyka církevněslovanského), byl po stránce hláskového vývoje jazyk český takřka ve varu, takže změny hláskové se ještě do nezcela hotové normy jazyka spisovného z větší části umístily (na př. přehlásky). Ale z kvalitativních změn českých délek ó>ů, é(ié)>ý/í (zúžení středních délek) a ú>ou, ý (po sykavkách též í) > ej (rozšíření starých vysokých délek v dvojhlásky), o nichž lze důvodně míti za to, že byly provedeny už v první polovici století 15., dostaly se do spisovné normy důsledně jen změny délek zadních (ó>ů a ú>ou, kromě začátku slova). Změna é v í (psané též ý) pronikla jen porůznu (důsledně pronikla jen změna ie v í), změna ý(í) v ej vůbec nepronikla. Havránek důmyslně ukazuje, proč po jistém kolísání jazyková norma psaného jazyka uchovala nakonec, kde to ještě bylo možné, tvary starší: aby se nerozbíjely tradicí už hodně ustálené dvojice y : ý, i : í (cit : cítiti, mlynář : mlýn[1]) a e : é (nésti : nesu); proto se též zachránily alespoň nejčastější případy dvojice u : ú (předložka a slovesná předpona — předpona jmenná: udati - údaj, uroditi se - úroda - unésti - únos…). Tak jsou délkové dvojice v jazyce spisovném dosti odlišné od stavu v lidových nářečích vlastně českých (t. j. českých až středomoravských, tedy bez moravské slovenštiny a laštiny) a souhlasí daleko více se stavem v nářečích moravskoslovenských. Srov. spisovné nese : nést, mlynář : mlýn, cit : cítit — lidové nese : nýst, mlynář : mlejn, cit : cejtit.

Přesto by se byly asi i tyto změny do spisovné normy dostaly; a hlavně bylo by asi došlo též k odstranění nápadných archaismů (zastaralých tvarů) v tvarosloví. V užívání přechodníků na př. nacházíme už u spisovatelů století 16. a 17. stav značně zjednodušený, velmi podobný dnešnímu jejich nespojitému (absolutivnímu) užívání v těch lidových nářečích, která přechodník jako živý tvar zachovala (jako moravské přinda dom, najedli sme se, najím se, budu jest…). Absolutně užívá přechodníků na -a i Komenský. Užívání přechodníků řídilo se tedy [16]už dávno podle jednoduššího pravidla a teprve umělý zásah Dobrovského s rozlišením tvarů podle čísel a rodů a zřetel k stejnosti podmětů vytvořil dnešní složitý stav, který je jistě jednou z příčin, proč přechodník z jazyka hovorového prakticky vymizel. Absolutně (nespojitě) se užívá i vztažného zájmena jenž. Gramatik 17. století Václav Jan Rosa připouštěl, ba doporučoval, aby 7. pády mužského a středního rodu bez přívlastku končily na -ami místo zastaralé koncovky -y. Tvary na -ami najdeme také u Komenského. Rosa též připouští ve skloňování nominativy krásnej, krásný (pro stř. rod), tvary krásnýho, krásnýmu uvádí dokonce před staršími (a dnes jedině platnými) podobami krásného, krásnému atd. — Ale v době osvícenské se začala norma jazyka spisovného takřka nově tvořit. Osvícenští theoretikové jazyka poněkud přehlíželi jeho organický růst, to jest fakt, že jeho souvislost nebyla — přes jeho funkční omezení — přerušena. Sami jsouce vychování většinou německého nebo latinského, zacházeli bezděky s češtinou jako s jazykem mrtvým, kterému je možno předepsat normy libovolně. Předpisovali tedy zhruba stav češtiny 16. století, kteroužto dobu pokládali za zlatou dobu české literatury. Na druhé straně se ovšem musí doznat, že literární tvorba 18. století, hlavně náboženská produkce vyšších aspirací a jazyk biblický, opírají se samy o tento archaický stav, uzákoněný biblí Kralickou. Víc nových podob hláskových a tvarových (tedy zároveň prvků lidových) najdeme na př. v Bridelově básni „Co Bůh? — člověk?“ nežli v rozjímavých náboženských knížkách o sto let mladších. Ale spisovatelé (tedy jazykoví praktikové) první polovice 19. století opírali se — přirozeně — raději o živý jazyk své doby proti archaisujícím tendencím (jejichž zdrojem byla mluvnice Dobrovského). 7. pády muž. a stř. rodu na -ami/-emi najdeme ještě u Němcové a u Tyla. Němcová píše podle obecného obyčeje „byly to koťata májové“ místo později důsledně vyžadovaného, dávno už mrtvého typu „byla to koťata májová“. V pozdější době žádají se i archaisující tvary, jako imperativ pec!, 1. osoba oři, tresci, 6. pád množ. č. na perutech atd. a jejich platnost byla ještě různými brusy a školskou praxí utužena (srov. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, str. 120).

Dnes by se ovšem stejně sotva mohl spisovný jazyk snad vracet k pokrokovější — na svou dobu — normě Rosově (1680) nebo ještě Tomsově (1782). Dnes na př. jsou i instrumentály typu zubami, vlkami pro jazyk hovorový nemožné; nemají opory v jazyce obecném, který tu má universální koncovku pro instrumentál plurálu -ama: zubama, vlkama…

Nutným důsledkem archaisujícího rázu spisovného jazyka je velký rozstup mezi obecnou češtinou a jazykem spisovným. Poněvadž pak obecná čeština je pozadí, na němž jedině může zdárně vznikat hovorová [17]forma jazyka spisovného, byla tato veliká vzdálenost jazyka obecného od jazyka spisovného jistě též jednou z příčin obtížného vzniku hovorového jazyka spisovného. A zrovna tak pochopíme, že když už tu koncem minulého století tento útvar jazyka spisovného byl, začal působit zpětně na jazyk vlastně spisovný.

Hovorový jazyk by bylo lze definovat stručně jako mluvnou formu spisovné češtiny. Velmi vhodně jej charakterisuje Trnka v 9. ročníku Slova a slovesnosti, str. 38, jako „nevtíravou správnou řeč“, prostředek a podmínku společenského styku. Charakterisuje jej dále jako takový útvar spisovného jazyka, který nemá na jedné straně znaky „nápadně pečlivé mluvy školské nebo recitační“, na druhé straně znaky vulgární a — doplnili bychom — zřejmě dialektické.

Říkáme-li „znaky zřejmě dialektické“, je to třeba přesněji vymezit. Havránek podotýká v Časopise pro moderní filologii 1942, str. 415, že znaků obecné češtiny (tedy znaků konec konců nářečních) je možno užít jako stylisticky příznakových skoro vždycky, ale pak ovšem nejsou právě proto stálými neutrálními (t. j. bezpříznakovými) součástmi hovorové normy. Hovorová vrstva spisovného jazyka je, jak podotýká Havránek, charakterisována jistou volností[2] v oblasti slovníkové, frazeologické a syntaktické: to je jí společné s obecnou češtinou (konečným mezinářečím, nadnářečím lidovým). Tuto shodu s obecnou češtinou v prostotě slovního výrazu a v jednoduchosti skladby cítíme u hovorové formy jazyka spisovného tím více, že se po stránce hláskové a tvarové celkem kryje s jazykem vlastně spisovným. Uchyluje se od něho právě jenom ve znacích nápadně archaických a vyhýbá se znakům nemluvným.

Odlišné znaky hovorové podoby spisovného jazyka proti jazyku spisovnému v užším slova smyslu (proti jazyku „vlastně spisovnému“) lze v oblasti hláskové a tvarové shrnout — podle mého subjektivního odhadu — asi do těchto typů:

U jevů hláskových:

1. Hlavním rozdílným rysem je jistá volnost v kvantitě (délce samohlásek) s tendencí po vyrovnání kvantity ve slovech nebo slovotvorných typech příbuzných. Odtud kolísání upřímný : upřimný, výjimečný : vyjímečný, dále vyrovnávání délek lípový podle lípa, dnes už pravidlové zvířátko podle zvíře … a pod. vypínač, vysílač atd.

2. V dvojtvarech typu lépe - líp, méně - míň dává jazyk hovorový před[18]nost tvarům kratším s í; — podobně dává přednost podobám s ý/í u dvojice okénko - okýnko, prkénko - prkýnko, pramínek - pramének, prádélko - prádýlko atd.

Jinak se vyskytují obecně české střídnice ý/í za é, ou za ú na počátku slova, ej za ý(í) a jiné znaky obecného jazyka, jen jako jevy slohově příznakové (tak jako ve vlastním jazyce spisovném). Tak nutno rozuměti Trávníčkovu výčtu těchto znaků v jeho Úvodě str. 31—32. Důsledné užívání podob kejta, cejtit, vejška, ouroda, dýlka, malýho, voko, voni sázej… je znakem jazyka obecného, tedy nespisovného.

Tvaroslovných znaků je víc; neboť v tvarosloví je, jak jsme už viděli, jazyk „vlastně spisovný“ dosti archaický, někdy i úmyslně zarchaisovaný. Dají se shrnout do těchto typů:

1. Ve.skloňování jmen podstatných:

a) V jazyce hovorovém se cítí jako knižní 7. pád množ. čísla muž. a stř. rodu na -y (-i). Vniká proto do 7. pádu, je-li bez přívlastku, obecně česká koncovka -ama: šel jsem se zubama; tato koncovka je ovšem koncovkou toho pádu i obecně: dupali těma botama, tam v dáli za horama, jeďte s náma. V 7. pádu množ. čísla cizích slov na -ium se vyskýtá i v jazyce psaném koncovka -emi: se svými studiemi, různými privilegiemi. Zná ovšem hovorový jazyk i knižní koncovku -y(i), hlavně zapadne-li se do abstraktnější, odbornější oblasti sdělení, zejména jde-li přitom o pád s přívlastkem: člověk se setká s různými druhy překážek…

b) Hovorové jsou typy na rukách, od noh

c) Vyrovnávání vzoru kost se vzorem píseň (dlaň) je o něco pokročilejší než v jazyce vlastně spisovném.

d) Z drobností různého druhu uvádím na př., že silněji mizí typ 6. pádu na rybníce, hojněji se vyskýtá koncovka -ách v 6. pádě množ. čísla atd. V 1. pádě množ. čísla životných jmen rodu muž. je většinou jen koncovka -i: Angličani, apoštoli (ale ovšem přátelé, učitelé atd.).

2. Ve skloňování jmen přídavných a zájmen:

a) Hovorový jazyk zná téměř naveskrz jenom typ ty děvčata byly hodné, ty jablka letos hodně padaly…

b) Nepředložkový 4. pád od zájmena 3. osoby střed. r. je ho: chytl ho (péro), viděl ho (město)…

c) I v jazyce hovorovém jsou běžné po předložce s 2. pádem dva tvary něj, něho: bez něj, vedle něj, do něj…, bez něho… Odtud proniká do jazyka vlastně spisovného tvar jej i v platnosti pádu 2. (původně je to jen pád 4.): bál se jej, zřekl se jej — na př. i u Vančury.

d) 2., 3., 4. a 6. pád zájmena zní alespoň po předložkách jen mně.

[19]e) Zájmeno jenž je jen knižní; za týž/tentýž je častěji ten samý (na Moravě spíše ten sám).

3. V časování:

a) Infinitiv má jen koncovku -t (dělat a pod.).

b) Hovorový jazyk zná jen tvary uteču, utečou, uteč!, utečme!, utečte! — infinitiv utéct. Důsledné požadování tvarů uteku, utekou, utec!, utecme!, utecte!…, infinitiv utéci i pro jazyk vlastně spisovný je umělé archaisování jazyka.[3]

c) Stejně tak je hovorový typ mažu, mažou, píšu, píšou. — Z podobné dvojice pracuju (knižní tvar jen ve formuli děkuji), pracujou je za hovorový možno pokládat jen tvar první, kdežto tvar kupujou je spíše lidový (obecně český). Jeho spisovná podoba -ují má totiž oporu ve tvarech typu dělají, umějí, kdežto 1. sg. kupuji této opory nemá (srov. i Havránek, Vývoj 124).

d) V hovorovém jazyce se nerozlišují dvojí tvary pro 3. osobu množ. čísla u sloves na -ím, -íš, -í… a převahy nabývá koncovka -í, jež vniká i do jazyka vlastně spisovného; koncovka -ejí se i v případech historicky náležitých cítí jako nářeční (srov. Havránek, Vývoj 124), a to pro svou blízkost s pražskou a specificky českou podobou tohoto tvaru (uměj, seděj, sázej…; jen v jižních Čechách je tu koncovka ). Proto se setkáváme s tvary oni umí, připouští, vrací tak často v novinách. Podobně: oni ví, jí, doví se, nají se.

e) Hovorové jsou typy vemu, vemeš…, vem, vemme, vemte; rožnu, rožneš, rožni, rožal; připomněl || připomenul; odpočne, odpočal || odpočine, odpočinul… a zvláště typ zdvihnul || zdvihl (respektive řídké zdvih); částečně i imperativy zab, zabte (nejsou obvyklé v moravské variantě hovorové češtiny).

f) „Měkkostní“ dvojice v trpných příčestích podléhají lehce analogiím: běžný je typ přinešen || přinesen, nanošen || nanosen, střídnice za staré měkké hlásky se drží u sloves typu prositi jen u běžných starých sloves: domlácen, chycen, zrazen… puštěn…, nahrazen || nahražen — ale pomstěn, (bylo mu) raděno, zařaděn…, protože tam, kde se tento tvar vůbec vyskytuje poměrně řídce, musí se vždy znova tvořit; při tvo[20]ření se ovšem ponechává táž podoba slovního základu jako v jiných tvarech.

Naproti tomu tvar jako zrazen nebo domlácen je běžný, netřeba jej opravdu tvořit.

4. Tvary přídavných jmen 2. stupně vnikají někdy (vlivem moravských příslušníků jazyka) do jazyka hovorového v platnosti 2. stupně příslušných příslovcí: lepší to uměl (typ vypadal špatnějš nutno už pokládat za lidový).

Nechci se pouštět do skladebných rozdílů mezi hovorovou formou jazyka spisovného a jazyka vlastně spisovného, neboť tu právě je rozdíl podstatný (volnější stavba vět). Plyne ze skutečnosti, že hovorový jazyk je převážně mluvený[4] jazyk, a že se tudíž ve věcech skladebných stýká velmi těsně s jazykem obecným, jak už bylo zmíněno úvodem. Jen na některé jevy bych upozornil:

1. V rozsahu užívám jmenných tvarů adjektivních kryje se hovorový jazyk více s jazykem obecným než s jazykem vlastně spisovným, ač dnešní spisovný usus je čím dál bližší usu hovorovému.

2. Totéž platí o užívání přísudkových instrumentálů (7. pádů). Jejich rozsah je v jazyce vlastně spisovném větší. Srov. níže.

3. Hovorový jazyk nezná prakticky přechodníků.

4. Z drobnějších jevů poznamenávám, že předložka mimo se dnes spojuje též s 2. pádem (vlivem synonymního kromě).

5. Hojněji se užívá zájmen třetí osoby a zájmenného jeden: on ten pan XY…, to je jeden lump! — Ostatně i v jazyce vlastně spisovném jsou věty jako Mácha byl z nejnadanějších našich básníků nestvůrným pozůstatkem brusičské germanofobie, zavržené svého času J. Zubatým právě v Naší řeči.

Nakonec třeba ještě poznamenat, že ne všechny znaky jazyka „vlastně spisovného“, které ještě jeho kodifikace (t. j. Pravidla a praktické mluvnice — a ovšem především nová, dosud neúplná Mluvnice Trávníčkova) neuznávají za noremní nebo které ještě opravdu do normy nepatří, možno přičítat působení hovorové formy spisovného jazyka na jazyk spisovný v užším slova smyslu. Odchylky v dosavadní normě každého jazyka vznikají i přirozeným vývojem uvnitř jí samé. Tak i v normě jazyka vlastně spisovného vznikají autonomním vývojem (tedy bez vlivu jazyka hovorového, někdy mimo jeho vývojové tendence) nové jevy, od dosavadní normy odchylné. Jen namátkou uvádím zmíněný už 2. pád [21]jej (bál se jej), vyrovnávání 3. pádu se 6. v typu kvůli Holubově slovníku, šířící se zájmenné skloňování zájmena týž/tentýž: o tomtéž, s tímtéž, o těchže, těmže, s kterýmižto tvary se setkáváme i v odborné literatuře jazykozpytců-češtinářů (na př. u Vážného). Z časování sem patří jakoby „hledané“ tvary lhu, lhou. Vznikly bezděčnou analogií podle mohu, mohou už (nejpozději) počátkem 16. století a nacházíme je i v zápisech projevů lidových z tohoto století; v jazykovém povědomí jsou mimo to sdruženy s přechodníky lhouc, lhouce. Ze skladby uvádím snahu o využití 7. pádu jako pádu přísudkového v hojnější míře, než to předpisuje školské pravidlo o změně stavu nebo o vyjadřování funkce nepatřící k podstatě podmětu: byl člověkem dobrého srdce…; odchylky od školského pravidla najdeme na př. i u Olbrachta a u Šaldy (viz v tomto čísle článek M. Novákové), a našlo by se jich ještě víc, kdyby je nevymycovali korektoři. V tomto znaku se hledá někdy dokonce příznakový jev spisovného jazyka proti lidovému a hovorovému. Odtud si vysvětlíme i hledaná spojení není pravdou, toto tvrzení je nehoráznou lží a pod.

Na tento t. zv. autonomní vývoj normy spisovného jazyka, vývoj, mající kořeny v samé soustavě jazyka spisovného, upozornil už Havránek (ve svém Vývoji str. 138). Znamená to ovšem jen, že změny v normě spisovného jazyka se nedají beze zbytků vysvětlit jen z působení jazyka lidového, hlavně ovšem z působení jeho nejvyšší vrstvy, obecné češtiny, na spisovnou normu. Nemíní tím tedy popírat ani působení jazyka lidového na jazyk spisovný; svědčí o tom přímo jiná místa z citovaného Vývoje (str. 132), kde mluví o demokratisaci spisovného jazyka a o tom, jak se projevuje. Je dobré připomenouti tu, že možnost vlivu lidového jazyka na jazyk spisovný uznával a správně ocenil už Janko v 5. ročníku Naší řeči,[5] nehledíme-li na uvádění hovorových i obecně [22]českých znaků v Mazonově francouzské Grammaire de la langue tchèque, na něž ve svých posudcích upozornil Ertl, Havránek a Hodura. — Od konce 19. století se ustrojení jazyka spisovného bohatěji rozvrstvilo: vznikla i hovorová podoba spisovného jazyka. I ta má ovšem vliv na jazyk, jemuž říká Trávníček vlastně spisovný; ba její působení je přímo přednostní, neboť i vlivy češtiny lidové (obecné) se dostávají do spisovné normy právě jejím prostřednictvím.


[1] Tato snaha o udržení délkových dvojic byla u hlásek i-ových mimoděk posílena právě neúplným splynutím y s i: krátké hlásky by byly splynuly, dlouhé jen částečně (každé ý > ej, ale ne každé í > ej).

[2] Jen jako namátkový příklad této volnosti uvádím homonymní užívání typu „mám tam dělat skříň“. T. j. buď ji mám já dělat nebo ji má někdo dělat mně. I v hovorovém jazyku jsou známy volnější slovosledové typy „budeš to mít v tašce možná“ (místo učleněnějšího „budeš to mít možná v tašce“).

[3] Nedoporučoval bych ovšem jejich náhlé a právě tak stroze nucené nahrazení tvary hovorovými (uteču atd.), jako to bylo provedeno v posledním změněném vydání Pravidel (1941) u typu dřu, dřou. To by bylo možno vyžadovat nanejvýš ještě u imperativů (uteč, utečte…), ač ani tu ne veskrze (pomoz! střez se!), kdežto v 3. osobě množ. čísla by se rušila asociace s přechodníkem, respektive s přechodníkovým přídav. jménem (řeky tekou tekoucí řeky), třebaže jde o tvar dost řídký a mající zvláštní postavení. Náhlý zvrat sám o sobě nebývá obyčejně svědectvím o zdravém poměru k jazykové normě. Nerušil bych možnost slohového využívání dvojtvarů.

[4] Jeho literární využití je známo až z literatury tohoto století, zejména u K. Čapka, neboť nosným jazykem konversačním se stal tento útvar jazyka spisovného až koncem minulého století. V této souvislosti odkazuji na článek Al. Jedličky, otištěný ve Zprávách pro češtináře II, 1948, č. 1.

[5] Cituji závažná slova Jankova na str. 293: „Z toho plyne, že vývoji jazykovému je ponechati volnost, vždyť průběhu jeho nezastavíme předpisy ani násilnostmi; po každé se nad marné naše opravářské snažení vyšine jakožto jediný spravedlivý soudce usus, zdravý obyčej jazykový. Ne to, co se nám zdá přesné, jemné a výstižné, ale to, co lid posvětí svou oblibou, co stačí jeho chápavosti, jen to se ujme a udrží.“

Janko uvádí též (294-5) některé znaky obecného jazyka (nerozlišuje jazyk obecný a hovorový), jež se mu zdají hodnými povšimnutí právě jako náznaky dalšího vývoje: infinitivy na -t, typy uteč, uteču, utečou; píšu, mažu píšou, mažou; 2. pád do Boleslavi, do Čáslavi, 1. pád množ. čísla mí chlapci a ubývání genitivních vazeb (hledati, čekati, žádati co místo čeho). — Všechny tyto uvedené znaky jsou dnes obecně pokládány za spisovné. Jen typu uteč, uteču, utečou jsou (zatím) brány do spisovného jazyka — podle Pravidel — zavřeny.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 14-22

Předchozí Alois Jedlička: Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce

Následující Marie Nováková: „Je voják, či je vojákem?“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1