Týmaž, těmaže, nebo těmatéž očima?

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

(Glosa ke skloňování a užívání zájmena týž, tentýž)

 

Podnět k napsání tohoto příspěvku dal dotaz, který tvar zájmena týž, tentýž je třeba považovat za spisovný v 7. pádě množného čísla, je-li toto zájmeno ve spojení s tvary podstatných jmen očima, ušima, rukama apod. Naše mluvnice a jazykové příručky příslušnou podobu v přehledu skloňovaných tvarů zájmena týž, tentýž neuvádějí. Až na malé výjimky nečiní tak ani u ostatních slovních druhů, které mohou být shodným přívlastkem u podstatných jmen.

Tzv. duálový tvar shodných přívlastků stojících u této skupiny podstatných jmen naše mluvnice uvádějí některými běžnějšími příklady.[1] Zřejmě se předpokládá, že utvoření duálových tvarů nečiní uživatelům zvláštní obtíže, protože koncovka -ma, kterou tyto tvary mají, je v 7. pádě v obecné češtině vlastně univerzální koncovkou tohoto pádu pro všechna skloňovatelná jména v množném čísle. Přesvědčili jsme se však, že potřeba užít duálového tvaru v 7. p. mn. čísla od zájmena týž, tentýž vyvolala u uživatelů nejistotu a rozpaky.

Důvodů je nepochybně několik, jedním z nich je jistě i velmi malá častost takových spojení. O slovním významu zájmena týž, tentýž se většinou uvádí, že vyjadřuje totožnost.[2] Avšak jeho uplatnění v jazyce je širší. Kromě totožnosti [23](identity) vyjadřuje také stejnost (shodnost) podstatných znaků a ta má někdy blízko k pouhé podobnosti.[3] K označení stejnosti a podobnosti má čeština ještě prostředky jiné, totožnost bývá ve spisovném jazyce vyjadřována hlavně zájmenem týž, tentýž. Avšak totožnost se zjišťuje převážně u celků (osob, věcí), popřípadě u částí a součástí, které lze oddělit; zjišťování totožnosti částí těla (ruce, nohy,…) nebývá potřebné, a proto ani obvyklé, vyskytne se leda v některých projevech uměleckého stylu. Proto se také při řešení naší otázky nemůžeme opírat o úzus (pouhých několik literárních dokladů nemůže úzus reprezentovat).

Tím však není plně vysvětlena skutečnost, že potřeba utvořit duálový tvar působí rozpaky. Důvodů je jistě více; domníváme se, že hlavní jsou tyto: a) lexikální a stylistické zařazení zájmena týž, tentýž v současné spisovné češtině, b) neustálenost jeho skloňování, c) celková situace bývalých duálových tvarů v tvaroslovném systému dnešní češtiny. Pokusíme se u každého o stručné vysvětlení.

a) Zájmeno týž, tentýž se vyskytuje převážně jen ve spisovné češtině, v ostatních útvarech českého národního jazyka nacházíme místo něho výrazy ten samý, stejný, zrovna takový, právě ten (takový) aj. (některých z nich se ovšem užívá i ve spisovném jazyce). V hovorovém stylu se pociťuje týž, tentýž jako slohově nesourodé, lze tedy říci, že je stylově příznakové. To má za následek, že se u něho v 7. p. mn. čísla neuplatňuje koncovka -ma, bohatě se vyskytující v projevech ne plně spisovných. Jestliže se pak objeví v některých sporadických případech potřeba užít tzv. duálového tvaru, není pro něj potřebný podklad z oblasti běžně mluvených projevů, a to se může projevit v jazykovém povědomí uživatelů jako zábrana. Obdobná situace je i u tvarů jiných zájmen, která mají víceméně knižní ráz, hlavně u jenž a asi také u jejíž. Některé doklady svědčí o tom, že se spisovatelé v těchto případech užití duálových tvarů vyhýbají.

„Za chvíli si hleděli do očí: Nikola, sedící na prahu, a několik kroků před ním jeho bratr Juraj, patnáctiletý hoch, hubený a na svůj věk příliš velký, ale s týmiž svítícíma očima, klenutým čelem a malou bradou.“ (Olbracht)

„Nikdo mu na jeho otázky neodpoví, může to snad udělati kočka, která neumí mluvit a za jejímiž rozevřenýma očima neuvidíš nic?“ (Olbracht)

V 20. ročníku Naší řeči (1936, s. 53) vytýkal J. V. Bečka překladateli [24]knihy „Člověk mění kůži“ od B. Jasenského, že užil tvaru těmitéž očima místo týmaž očima. Je zajímavé, že při revizi překladu pro nové vydání byl tvar těmitéž opuštěn a nahrazen opisem právě těmahle (očima). Protože se toto spojení vyskytuje v přímé řeči, je třeba s náhradou souhlasit.

V Literárních novinách z 27. 7. 1963 byl uveden název sbírky básní současného kubánského spisovatele R. F. Retamara Týmaž rukama. Avšak autor článku o kubánské poezii přeložil název sbírky Týmiž rukama a změna byla provedena redakcí Literárních novin teprve po dotazu v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český.

b) Mluvnice uvádějí, že se zájmeno týž, tentýž skloňuje v podstatě podle vzoru mladý. Avšak ve spisovném úzu takové jednotnosti nebylo a není. Naše řeč od svého založení vytýkala chyby ve skloňování tohoto zájmena skoro v každém ročníku. Ještě v roce 1945 si jeden z autorů blízkých tehdejšímu vedení Naší řeči stěžuje, že „zájmena týž a tentýž … skloňují se dnes tak pestře, že z toho vzniká nejistota i zjevné chyby“.[4]

Josef Dobrovský uvádí, že „týž, táž, též (totéž) skloňuje se zcela jako pravý“,[5] avšak nezmiňuje se o skloňování podoby tentýž, která se tehdy zřejmě ještě necítila jako pouhá dubleta, jako je tomu dnes. Je to zřejmé z Jungmannova „Slovníku česko-německého“, kde u hesla tentýž jsou uvedeny tvary v 2. p. jedn. čísla tohotéhož, tétéž, tohotéhož, v 3. p. jedn. čísla tomutémuž atd. Ještě V. Zikmund vytýká: „Při tentýž, tatáž, totéž ohýbají se obě části ve všech pádech, čehož někteří nynější spisovatelé nešetří, neskloňujíce druhé části; což chybné jest, jako když praví: A odpověděl jim těmitéž slovy jako prvé místo těmitýmiž slovy aneb týmiž slovy jako prvé.“[6] Skutečnému tehdejšímu stavu je asi blíže Jan Gebauer: „Časem přibývá ještě složené ten-týž. Jeho sklonění náležité by bylo, kdyby oba členové se skloňovali; ale to děje se jen částečně a zejména místo skloněného členu prvního bývají častěji ustrnuliny te-, to-, ty- a i ty vyskytují se hojněji u teoretiků než ve skutečnosti. Úzus novočeský spisovný mívá místo tvarů nyní neobvyklých nesložené týž anebo příslušné tvary zájm. jednoduchého ten s přívěskem -též.“[7]

[25]V dnešním úzu se objevují u zájmena týž, tentýž tvary trojího druhu,[8] ovšem s různou častostí výskytu:

1. Skloňované podle mladý s připojením -ž (-že), např. 2. p. muž. a stř. rodu téhož, ženského téže, 3. p. témuž atd.

2. Složené ze skloňovaných tvarů zájmena ten s připojením příklonného -že.[9] Vyskytují se hlavně v množném čísle (2. a 6. p. těchže, 3. těmže, někdy 7. těmiže), řidčeji v čísle jednotném (o tomže, tímže).

3. Složené ze skloňovaných tvarů zájmena ten s připojením ustrnulého -též. Tyto tvary se vyskytují nejčastěji v 6. a 7. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu (tomtéž, tímtéž), ve 4. a 7. p. žen. rodu (tutéž, toutéž), ve 4. p. mn. čísla jako jediný možný tvar pro rod mužský a ženský (tytéž) a řidčeji i v 7. p. mn. čísla (těmitéž).[10] Do této skupiny by bylo možno přiřadit i 1. pády všech rodů v obou číslech (a 4. pády, jestliže se rovnají prvním), u nich se však druhá část složeniny skloňuje. V těchto pádech existují ovšem také tvary nesložené, s výjimkou 1. a 4. p. jedn. čísla stř. rodu a 1. p. mn. čísla žen. rodu, kde se dnes tvaru též neužívá kvůli nežádoucí homonymii s příslovcem.

Kodifikovaný soubor tvarů čerpá ze všech tří typů. Základem je sice typ první, ale tvary 2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu se -že (téže) splývají vlastně s typem druhým a složené tvary 1. a 4. p. obou čísel náleží k typu třetímu.

Pro 7. p. mn. čísla se u spojení tytéž oči nabízejí tedy tři tvary: týmaž, těmaže, těmatéž. Ve shodě s dosavadní kodifikací je třeba dát přednost tvaru týmaž.[11]

[26]c) Někdejší duálové tvary mají dnes v češtině platnost množného čísla, mluvnická kategorie čísla dvojného už dávno zanikla. Je proto přirozené, že tvary k jejímu vyjadřování ztratily v systému oporu a jsou z něho zvolna vytlačovány. Fr. Trávníček uvádí v I. dílu „Mluvnice spisovné češtiny“ (1949, s. 434) ještě tvary ramenoma, kolenoma, ale školská „Pravidla českého pravopisu“ z r. 1958 jen koleny (tvar rameny je vynechán asi nedopatřením). U zdrobnělin nožka, nožička, ručka, ručička apod. ve významu ‚části těla‘ se uvádějí v příručkách v 7. p. mn. čísla tvary na -ma, ale v „Příručním slovníku jazyka českého“ najdeme pod heslem nožka (část těla) doloženy i tvary na -mi. U uživatelů nejsou řídké případy, že se vyhýbají duálovým tvarům ve spisovných projevech buď vůbec, nebo alespoň některým z nich (viz příklady uvedené výše). Velmi snadno dochází k porušení duálové shody tehdy, jestliže jméno, které by mělo mít duálovou koncovku, je až v následující větě, a zvláště když podstatné jméno, k němuž se vztahuje, samo duálovou koncovku nemá, např.: „Byl to kluk jako brousek a ruce i nohy mu jen hrály. Rejdil s nimi od rána do večera“ (B. Říha, O letadélku Káněti, 1959, s. 9).

---

[1] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd., 1963, s. 121; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 1949, s. 405.

[2] Viz např. Fr. Trávníček, Tentýž, týž a tenže, Nástroj myšlení a dorozumění, Praha 1940, s. 58: „Co se týče významu, znamená týž, tentýž totožnost.“

[3] To postihl už Václav Zikmund ve Skladbě jazyka českého (1863). Na s. 356 čteme, že zájmena týž, tentýž se užívá také tehdy, „když vůbec vynášíme o věci, … že se ve podstatě a v způsobu od sebe aneb od jiné věci nedělí, nebrž docela srovnává,…“.

[4] A. Opravil, Nikoli…, nýbrž…, Praha 1945, s. 63.

[5] „Týž, táž, též, (totéž) wird ganz wie pravý gebogen“, J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 544 a 545.

[6] Citované dílo, s. 356.

[7] Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III, I. Skloňování, Praha 1896, 3. vyd. 1960, s. 450.

[8] Srov. Al. Jedlička ve sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd. 1963, s. 124n.

[9] Tenže, táže, tože bylo původně pouze ukazovací zájmeno ten zesílené příklonným -že, ale prolínání jeho tvarů s tvary zájmena týž, tentýž způsobilo, že se ho začalo postupně užívat i k vyjádření totožnosti. Některé jeho tvary pak zanikly a zbývající se cítí jako dubletní od zájmena týž, tentýž. Viz k tomu J. Gebauer, uved. d., s. 447.

[10] Fr. Trávníček uvádí jako spisovný pro 1. p. mn. čísla muž. rodu životného také tvar titéž (Mluvnice spisovné češtiny I, 1949, s. 525). V knize Nástroj myšlení a dorozumění o něm říká: „Místo archaistického titíž je běžný tvar titéž…“ (s. 57). V jiných mluvnicích se tento tvar jako spisovný neuvádí. Materiál, který mám k dispozici, ukazuje, že jde patrně o oblastní tvar spíše východní s dosti omezeným výskytem. — V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český (který ovšem není speciálně zaměřen na tvaroslovné jevy) jsou u tohoto tvaru doklady z Fr. Palackého (titéž stavové), z Fr. Heritesa (titéž lidé) a z J. S. Machara (titéž hudebníci).

[11] Pro zajímavost uvádím ještě zjištěné doklady na tyto typy. Tvar týmaž je doložen v lexikálním archívu oddělení pro studium vývoje jazyka ÚJČ dvakrát už z 15. století: mezi týmaž stranoma (ArchČ. 28, 196/1432), mezi týmaž stranami (ArchČ. 26, 302/1460). — V novočeském lexikálním archívu ÚJČ jsem nalezl jen doklady na tvar těmaže: s těmaže modrýma očima (Čelakovský, Čes. včela, 1834), těmaže jasnýma očima (Rais, Na lepším). — Pro tvar třetí se mi doklad najít nepodařilo.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 1, s. 22-26

Předchozí Alois Jedlička: Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny

Následující František Cuřín: Slavistický sborník Karlovy university (Slavica Pragensia II, III)