Časopis Naše řeč
en cz

Jan Gebauer a český spisovný jazyk

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Mnoho se změnilo od 25. května 1907, kdy zemřel Jan Gebauer. Hluboké přeměny hospodářské a sociální zasáhly do všeho života lidí i národů celého světa a je víc než přirozené, že se výrazně projevily i v jazyce a v názorech na jazyk. Tím podivuhodnější je, že mnoho z toho, co v své takřka nadlidské práci vykonal Jan Gebauer, přežilo jeho dobu a nejen nás může zajímat, ale že je velmi užitečné i dnes, po padesáti letech uplynulých od jeho smrti, abychom si v paměti obnovili význam, který Jan Gebauer měl a namnoze dosud má pro náš národní jazyk.

Od dob Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna nikdo neměl tak pronikavý vliv na spisovný jazyk jako Jan Gebauer. Je to tím pozoruhodnější, že Jan Gebauer náležel ke škole mladogramatické, v jejímž programu je jen objektivní pozorování jazyka. Však také vliv Jana Gebauera působil vždy jen tam, kde hrozilo subjektivní zasahování do vývoje jazyka, a byl namířen proti neoprávněným novotářům, kteří do jazyka vnášeli, co se v něm nevyvinulo samo, t. j. „bez vědomého a spekulativního úmyslu těch, kteří jej pěstili“ (Jan Gebauer, Šetřme jazyka spisovného. Kalendář učitelstva českoslovanského 1893, s. 115; dále užívám jen zkratky Kal.). Jsou tedy Gebauerovy zásahy zcela v duchu školy mladogramatické a nepříčí se zásadě vědecké objektivnosti, naopak z ní vyplývají.

Pozoruhodné je, co praví Gebauer v témže pojednání na s. 116 o spisovném jazyce: „Jazyk spisovný je věc velmi důležitá; je majetek ceny převeliké! Jím nejpatrněji se pojí jednotlivci v jednotu národní… Jím se tvoří a bez přestání rozšiřuje skladiště přehojných věcí, kterých k svému životu duševnímu potřebuje národní literatura. Jím udržuje se souvislý běh života národního, jím vrací se životní síla i národu umírajícímu.“ O něco dále cituje se souhlasem slova Frant. Palackého, že pramenem jazyka spisovného není spekulace, nýbrž tradice; že nejedná se de re publica constituenda, t. j. o tom, jaký spisovný jazyk bychom si měli sesta[186]viti, nýbrž že spisovný jazyk český je hotov, dán a ustálen a pravidel jeho že každý má šetřiti. Gebauer dodává: „Tento výklad Palackého dosud platnosti neztratil a nikdy neztratí“ (Kal. 117). (My dnes k tomu připojujeme výhradu, že jazyk spisovný není dán jednou provždy, nýbrž že se stále a stále přizpůsobuje novým potřebám.) Na adresu neoprávněných novotářů praví, že se podobají modistce, která upraví starodávný kroj podle nejnovější módy, takže matka dceru do tohoto opraveného kroje oblečenou nepozná. Stejně tak opravovatelé českého jazyka spisovného dosáhli toho, že spisovatelé, kteří si zbytečných a neoprávněných jejich novot nevšímali, neznají „správného“ jazyka nejnovějšího, t. j. toho, který je „správný“ podle módních předpisů nejnovějších (Kal. 116).

Ještě určitěji odsuzuje Gebauer novotáře v předmluvě k Pravidlům hledícím k českému pravopisu a tvarosloví z r. 1902: „Co se týká tvarů, tu se držíme přísně toho, co se v jazyku spisovném vyvinulo a ustálilo. S positivního tohoto stanoviště zamítáme i domnělé opravy a ozdoby, vpravdě však chyby a nešvary, jež v době nedávné někteří theoretikové do češtiny knižné nanosili“ (s. 4).

Gebauer neměl mnoho času na psaní theoretických úvah o jazyce. Jeho názory na jazyk podávají proto vlastně jen tři pojednání: Šetřme jazyka spisovného (Kalendář učitelstva českoslovanského z r. 1893, s. 114—122), stať Některé novoty v češtině spisovné (Lfil. 21, 1894, s. 212—218) a předmluva k Pravidlům z r. 1902. Výklady všeobecné pro hlubší poznání jazyka a mluvnice (Příruční mluvnice 1900, s. 407—448, dále jen zkratka Přír.) obsahují hlavně hláskosloví, dějiny pravopisu a zejména příčiny jazykových změn. Předmluva k Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské, 1. vyd. z r. 1890 (dále jen zkratka Stř. a uč.), je kratičká jednostránková, a pokud vím, po prvé uvádí známé pak příklady libovolných změn oprávců: kosť, přijati, její bratra a do Boleslavi. Nepřímé zprávy o Gebauerových názorech na jazyk máme z literatury o Gebauerovi, zejména z článků Fr. Bílého Z mých vzpomínek na Jana Gebauera (Naše řeč 3, 1919, s. 1 n., 41 n., 105 n., 167 n., a 4, 1920, s. 33 n., 97 n., 225 n.), Jana Jakubce Gebauer brusičem (Naše řeč 1, 1917, s. 11 n.), Kvida Hodury Mé vzpomínky na Jana Gebauera (Naše řeč 27, 1943, s. 33 n., 49 n.) a z Rodinných vzpomínek I, II (1926) a III (1932) M. Gebauerové.

Jan Jakubec upozorňuje na období brusičské kolem r. 1893, kdy Gebauer hájil proti brusičům výraz návštěva školy, a na období asi po 10 letech, kdy se Gebauer s hněvem a rozhorlením [187]vyjadřoval o výraze předati (statek — ‚postoupiti‘). František Bílý (Naše řeč 3, 1919, s. 3) konstatuje u Gebauera chlad, s jakým přijímal nadšené snahy brusičské na Moravě. Praskův „Brus“[1] nelíbil se mu vůbec. Kosinu[2] oceňoval příznivěji, ale veleslavínský jeho sloh, uměle zaplétané periody, strojená mluva jeho „Hovorů olympských“ a jeho jinak bystré a řízné kritiky literární se mu nezamlouvaly. Podle Bílého (tamtéž, s. 4) neschvaloval Gebauer zcela ani brusičské snahy Bartošovy. Souhlasil však s Bartošovými názory o genitivu předmětném, přiklonil se značnou měrou k infinitivu na -ti a j. (s. 4, 5).

Přes tyto nepřímé zprávy o Gebauerově kladnějším poměru k brusičství zůstává skutečností, že Gebauer sám o brusičství nepsal, ani se aktivně kritiky brusičské nikdy nezúčastnil. Posuzujeme-li tuto otázku s hlediska vlivu Gebauerova na spisovnou češtinu, můžeme s jistotou říci, že Gebauer brusičem nebyl. Je historickým faktem, potvrzovaným také Havránkovým Vývojem spisovného jazyka českého (Československá vlastivěda, řada II, s. 117), že broušení v 90. letech a ještě počátkem století 20. vlivem Gebauera a jeho žáků značně ustupuje. Gebauer jako spisovatel školních mluvnic a jako universitní učitel působil protibrusičsky.

Správný názor Gebauerův na vývoj spisovného jazyka nejlépe vysvitne, probereme-li jednotlivě jeho konkretní zásahy do spisovného jazyka, ukážeme-li na důvody, kterými tyto zásahy ospravedlňoval, a posoudíme-li jejich hodnotu zejména také podle toho, jak se v dalším vývoji osvědčily.

Jeden z nejpoučnějších sporů mluvnických byl spor o zakončení -t//-ť u podst. jmen kmenů na -i, jako kost, ctnost, radost a pod. V staré češtině, v dnešním jazyce obecném i ve spisovném jazyce se říká i píše zpravidla -t, nikoli -ť. Psaní má dvě období, jedno, kratší, za F. L. Čelakovského (kolem 1830), kdy Čelakovský uváděl novotu -ť, domnívaje se mylně, že je to způsob starý a náležitý a že by bylo radno k němu se vrátit. Druhé období, o málo delší, bylo v letech osmdesátých a ještě počátkem let devadesátých, kdy se téměř obecně u mladších spisovatelů ujalo psaní -ť (ctnosť, kosť, radosť atp.). Veřejným obhájcem tohoto způsobu byl hlavně Theodor Vodička (gymn. profesor, 1847—1903).

Tvary na byly známy také z nářečí východních a z českých nářečí na Zbirožsku (podle Šembery), ale i jinde ve středních [188]Čechách. Zavádění tvarů na mělo tedy důvody dva. Předně theoretický, nesprávný (že > ť), jak nezvratně prokázal Gebauer už r. 1891 v obšírné rozpravě Královské české společnosti nauk a později v Historické mluvnici jazyka českého III, 1, s. 341 n. Dialektické se tam vysvětluje analogií z jiných pádů (kost, kosti [vysl. kosťi]). Druhý důvod byl ve snaze zavádět domněle starobylé tvary nářeční a přibližovati tak češtinu jiným slovanským jazykům (zejména polštině). Na to Gebauer odpovídá:

1. Tvary ve východních nářečích jsou analogické novotvary podle ostatních pádů.

2. Jestliže by se měkkým přiblížila čeština polštině, vzdálila by se zase jazykům jižním, kde je -t tvrdé. Krom toho cituje Gebauer (Kal. 121) Jungmanna, který řekl, že jazyky spisovné se nedají amalgamovat, že každý chce zůstat v svém způsobu zachován.

Tento spor vyhrál Gebauer na celé čáře. Dnes, a už asi od r. 1900, tvary s ustoupily nadobro. Toto Gebauerovo vítězství je vzácným příkladem úspěšného zásahu theoretika do vývoje spisovného jazyka již značně rozvitého a má svoje příčiny nejen v určitém a energickém vystoupení Gebauerově, nýbrž v pravdě, kterou hájil, t. j. že „nepředpisoval nic subjektivního, nýbrž ukazoval, že dílem etymologie, dílem historický vývoj a staletá tradice jazyka spisovného a dílem živý jazyk svědčí, že novota psáti místo -t je mylná“ (Lfil. 21, 1894, s. 213, a už předtím v úvodě k Mluvnici české pro střední školy a učitelské ústavy z r. 1890).

Podobný osud i způsob argumentace má novota přijati místo přijmouti, zaváděná podle moravského, prý původnějšího a polštině bližšího přijati. Gebauer ukazuje, jak se ze stč. přijieti vyvinulo přijíti, které významem kolidovalo s přijítipřijdu. Z této nesnáze hledal jazyk pomoc. „Ale pomoci té nehledal nikdo vědomě nebo úmyslně, nijaký gramatik, nijaký brusič, nijaká komise, vůbec nijaký theoretik a spekulant, nýbrž pomoc vyvinula se a podala sama“ (Lfil. 21, 1894, s. 215). Jako je k padnu padnouti, tak se k přijmu utvořil infinitiv přijmouti. Tak byly po nějakou dobu infinitivy dva, přijíti a přijmouti. „Ale časem dostával novotvar přijmouti víc a více převahy, poněvadž byl zřetelnější než jeho konkurent přijíti, který měl tu vadu, že se nelišil zněním od jiného přijíti (přijdu), a ve spisovném jazyku novém je přijmouti pravidlem“ (Lfil. 21, 1894, s. 215). Moravské přijati není podle Gebauera tvar nepřehlasovaný, nýbrž novotvar podle tvarů, kde je a oprávněné, jako přijal a přijat.

[189]Gebauer při této příležitosti odsuzuje i jiné novoty T. Vodičky (na př. aby se v jedn. č. psalo hoří a v mn. č. hoři, nebo těžkej nemoci v 2., 3. a 6. p. j. č. a těžké nemoci v 1., 4. a 5. p. č. mn.) a praví, že nechce o podobných oprávcích užíti přísných slov Palackého (Časopis Českého museum 6, 1832), ale umírněně je omlouvá, „že jsou vedeni chvalitebnou snahou o zdokonalení a povznesení jazyka našeho spisovného, že však zacházejí daleko a podávají i návrhy, kterými se správná a staletou tradicí dochovaná forma a jednota jazyka spisovného zbytečně porušuje“ (proloženo u Gebauera).

Jiného druhu novota, ale stejně neúspěšná (žila jen krátkou dobu v 90. letech), je slovo líceň ve významu ‚líčení‘. Gebauer ukazuje, že líceň by mohlo být leda od líčiti (‚líčiti na ptáky‘), a že by tedy mohlo mít jen význam ‚past na ptáky, na zvěř‘. Bartoš však uvedl doklad z Letopisů trojánských (vydání 1653), kde je líceň doloženo s významem ‚vypravování‘. Ale Jos. Truhlář zjistil, že ve starších vydáních je všude ku pořadu líčenie (v prvotisku z 1488 liczenie) a že líceň je zřejmě chybné čtení nebo přepsání pozdějšího opisovače. Pro neoprávněné novotáře je příznačné, že se jim hodilo líceň místo líčení při jejich nechuti k podstatným jménům slovesným v té době značně rozšířené a plynoucí ze stejnosti přípon různých pádů u podstatných jmen vzoru „znamenie“ (srov. Lfil. 21, 1894, s. 217).

Méně úspěšný byl zásah Gebauerův do skloňování jmen místních typu Chrudim. Gebauer správně poznal, že jména Boleslav, Chrudim a pod. jsou vlastně zpodstatnělá přídavná jména přivlastňovací, stejně jako Jaroměř, Litomyšl, Olomouc, to jest, že vznikla připojením zájmena ke jménu osobnímu. Boleslav je vlastně Boleslav (= Boleslavův, t. j. hrad), Jaroměř — Jaromírův hrad, Olomouc — Olomútův hrad atd. Tato jména se skloňovala podle vzoru „pěš“ (2. p. pěšě, 3. p. pěši), a když přešla k rodu ženskému, stejně jako „duše“. Toto sklonění se u jmen jako Jaroměř, Olomouc udrželo podnes, a také u jmen zakončených na -m a -v, jako Boleslav, Příbram, Chrudim (jak v jazyce starém, tak i v nářečích); v okolí míst, o něž jde, se říkalo a říká na př. do Chrudimě, do Budislavě, do Vraclavě, do Příbramě, do Boleslavě atd. Avšak i tvar do Boleslavi má starou tradici. Sám Gebauer uvádí doklady dosti hojné již od stol. 14. (Historická mluvnice III, 1, s. 310, 311). A také v obecném jazyce žije tvar na -i, zvláště v Praze, v nářečí středočeském i jinde. Rozhodně nelze tvary na -i pokládat za novotu libovolně do jazyka vnesenou. Naopak lze říci, že tvary na -i jsou dochovány staletou tradicí i obecným jazykem.

[190]Naše řeč se zjevně přihlásila k tvarům genitivním na -i v článku Ertlově (nepodepsaném) v r. 9, 1925, s. 159—160 a výslovně prohlásila, že „genitivům z Příbrami, z Čáslavi atd. náleží v jazyce spisovném ne-li prvenství, tedy aspoň rovné právo s genitivy Příbramě, Čáslavě a p.“ Pravidla od r. 1926 již dovolují tvary oba, na i na -i. Také Ertlovo zpracování Mluvnice české z r. 1926 na s. 196 praví: „Je tedy jedn. gen. z Litomyšle, Chocně, Jaroměře, Budče atd. (jen jména zakončená na -m a -v mají tu v dnešním jazyce dvojtvary z Boleslavě“ nebo z Boleslavi, z Příbramě nebo z Příbrami atd.).“ Dvojtvary se významově diferencují tak, že tvary na jsou archaističtější.

Gebauerův omyl lze vysvětlit pochopitelným zaujetím pro tvary na , jejichž etymologickou oprávněnost Gebauer sám odhalil. Jen tím se stalo, že nedocenil význam dokladů pro 2. p. na -i jak v jazyce starším, tak v usu obecném.

Jiná novota, která asi po dvě desítiletí strašila v hlavách brusičů, je názor, že v příslovci nazpaměť je nesprávná druhá předložka z, která prý je nadto kakofonická, nelibozvučná. Má prý se psát a říkat napaměť. Podle tohoto příkazu se po nějakou dobu a na některých místech (hlavně ve škole) psalo a říkalo jen napaměť a zatracovalo se nazpaměť. Libovůle tohoto příkazu je na bíle dni. Těmto oprávcům nic nevadilo, že napaměť dotud nikdo nepsal ani neříkal, že každý říkal odvždy jen nazpaměť — a bohudíky zase dále říká a píše. Spojování dvou předložek je úkaz velmi starý a bohatě doložený v písemnictví od nejstarších dob do nejnovějších, i v nářečích jak západních, tak východních. Gebauerova historická skladba (vydaná r. 1929 Fr. Trávníčkem) i monografické práce o nářečích uvádějí na to množství příkladů (šátek je pod hlavou, vyndává se zpod hlavy, něco říkám z paměti, naučil jsem se tomu nazpaměť, něco se stane s neděle (t. j. po neděli), odkládáme to nasneděli atd.). Potřít tuto nejapnou „opravu“ bylo hračkou pro Gebauera zase proto, že přistupoval k jazyku s důkladnou jeho znalostí. Přece nelze rozumně tvrdit, že na př. výraz nadosmrti, obecně užívaný v řeči i písmě, je nesprávný, protože v něm jsou dvě předložky. O kakofonii souhlásky z ve výraze nazpaměť říká Gebauer jen stručně, že souhláska z není ani eufonická, ani kakofonická, ani vsutá, nýbrž že je tam týmž právem jako ve zpaměti atd. (Lfil. 21, 1894, s. 218).

Z ostatních názorů hlásaných a uplatňovaných J. Gebauerem uvedeme ještě úspěšné zakročení proti etymologicky správnému, ale analogií změněnému skloňování přivlastňovacího zájmena její. Gebauer se zastal proti neskloňovanému tvaru (od její bratra, s její bratrem) tvaru běžného a skloňovaného (od jejího bratra, [191]s jejím bratrem). — Jiná chyba, proti které ostře vystupoval, také v přednáškách i seminárních cvičeních, byl 7. pád příd. jmen v přísudku typu káva je dobrou, tráva je zelenou. Jeho výtka bývala tu zabarvena ironií, jinak u něho velmi vzácnou.

Tvar Karamziným místo Karamzinem uvádí jako nesprávný (Stř. a uč. I, 110, 127 a Přír. 1900, 142), týž místo ten (byl jednou jeden král a ten měl tři dcery) rovněž kárá z nesprávnosti; vazby učiti něco, obdivovati něco pokládá za odchylku vlivem jazyků cizích a žádá místo toho učiti čemu, obdivovati se čemu (Přír. 1900, 332). Tvar infinitivu na -ti je mu spisovně náležitý, tvar na -t je rozšířen v jazyce obecném (Stř. a uč. I, 137); infinitiv na -ť, tehdy zaváděný, odmítá jako dialektismus a novotu obvyklou jen u některých spisovatelů (Přír. 1900, 153). Krácení samohlásek kmenových při spojování dvojslabičných infinitivů s předložkou (uctiti, pokřtiti, pomstiti atp.) podržuje ještě ve Stř. a uč. I, 138 a Přír. 1900, 155; ale v Přír. 1904, 159 už doporučuje také dlouhé í: uctíti, pokřtíti, pomstíti, zabíti, užíti.

Přípony -ám, -ách, -ami u jmen mužských a středních, které byly zaváděny zvláště se zřetelem na východní jazyky slovanské, odmítá a připouští jen tvary jablkách, městečkách.

Pozoruhodný je soud Gebauerův o vokalisaci předložek. Je sice proti vkládání e z důvodů libozvučnosti (ve Chrudimi, ve Klatovech, ze Prahy atp.), ale je proti návratu jazyka k přísnému pravidlu jerovému. Praví: „Naopak přimlouvám se, aby se každého tohoto e šetřilo, kdekoli se v jazyce samo vyvinulo, ale umělkované shánění blahozvuku pokládám za nemístné. Kde kolísá usus obecný, tu smí kolísati i spisovný, na př. v slově i ve slově, s žalostí i se žalostí“ (Hist. ml. I, 186).

Z jiných příkladů uvádím ještě, že slovo líce (zdrob. líčko) pokládá Gebauer jen za jméno středního rodu (Stř. a uč. I, 94 a Přír. 1904, 104). Ženský rod udržoval se však dlouho i přes tento zákaz a konečně si vynutil rovnoprávnost v Pravidlech z r. 1941. Střední rod se udržel a dosud drží jen velmi těžko vedle ženského rodu synonyma tvář.

V otázce pravopisu cizích slov přidržoval se Gebauer celkem zásady zachovávat pravopis původního jazyka. Proces počešťování pravopisu cizích slov není vlastně dosud ukončen a byl ve větším měřítku zahájen teprve v Pravidlech z r. 1913.

Jak pravidla o shodě se jmény středního rodu čísla množného nebyla ještě ustálena, o tom svědčí, že Gebauer dovoluje výrazy jako okna se třásly, všecky okna, jen dává přednost výrazům okna se třásla, všecka okna (Stř. a uč. II, 71).

[192]Zvláště je třeba si povšimnout archaismů v mluvnicích Gebauerových. Nelze popříti, že doklady Gebauerovy jsou vzaty ze staré české literatury a že namnoze působí — zvláště dnes — velmi zastarale. K tomu však je zapotřebí uvědomit si některá fakta, jež osvětlují zvláštní povahu těchto Gebauerových archaismů.

Gebauer vydal svou první středoškolskou učebnici r. 1890, tedy nedlouho po ukončení sporů o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Spor sice skončil vítězně pro Gebauera, ale ve veřejnosti ještě doznívala lítost nad „krásnými“ památkami podvrženými. Gebauer byl již v dobách bojů o RKZ pohřížen do studia starých textů psaných, zejména do Štítného, Alexandreidy, Dalimila a j. Byl takřka objevitelem krás starého jazyka a nemohl se zříci toho, aby i v učebnicích středoškolských a později v své slavné Historické mluvnici neukázal širší veřejnosti, oč krásnější jsou tyto památky pravé než nepravé básně RK. V tomto světle jeví se nám jeho díla mluvnická jako obrana jeho stanoviska v boji proti RKZ. Není tedy divu, že při skládání Mluvnice z r. 1890 užil hojnou měrou ukázek z těchto textů, jejichž jazykovou zastaralost si snad ani neuvědomoval. Tak se ozve Alexandreis v citátě Zlé kolo nejvíce skřípá (Stř. a uč. II, 22, Přír. 1900, 231), nebo Dalimil v příkladě Vladař sobě jmě Bořek měl (Stř. a uč. II, 105, Přír. 1900, 316). Příklad prostého genitivu po slovese plakati je v citátě z Modliteb a legend ze 14. stol. Matka plakala smrti svého syna (Stř. a uč. II, 102 a Přír. 1900, 314). Pěknou, ale dokonale staročeskou vazbu čteme v Stř. a uč. II, 120 a Přír. 1900, 330: Člověk stojí zlým žádostem (v Hist. ml. IV je místo stojí ostojí z Ráje duše ze stol. 14.).

Že Gebauer často archaičnost příkladů dobře pociťoval, je patrné z poznámky „stč.“ v závorce za mnohými příklady, na př. za příkladem naposled uvedeným (stojí zlým žádostem) je připojena pozn. „stč.“. Z přemnohých jiných starobylých příkladů uvádím aspoň tyto: člověk se narodil holoplíštětem nestatečným (Stř. a uč. II, 127 a Přír. 1900, 338); nehrdejte jeden druhým (Stř. a uč. II, 127 a Přír. 1900, 337); vizme, čeho žalostí Jeremiáš; žalujíce svých nehod; Bůh ne hned mstí každé viny; nejsi vděčen daru vzatého; běda mně synáčka mého (všechny tyto příklady jsou ve Stř. a uč. II, 115 a Přír. 1900, 326) a j. a j.

Zvláštní skupinu tvoří archaismy z přísloví a bible. Nemudruj švec přes kopyto (o tom, co je nad jeho řemeslem) (Stř. a uč. II, 22 a Přír. 1900, 231). Kdo odpovídá nedoslyše, bláznem se ukazuje (Stř. a uč. II, 128 a Přír. 1900, 338). Kdož pelyněk sype, syp ty mu hořec (Stř. a uč. II, 42). Co nás mrzí, to se nás drží, a co jest mílo nám, to nechce k nám (Stř. a uč. II, 34). Okolo močidla chodě neujdeš nádchy (Stř. a uč. II, 112). Toto přísloví je ze sbírky [193]Smila Flašky z Pardubic, je uvedeno také v Hist. ml. IV, 351 a má je i Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II, 796 (vyd. z r. 1949).

Biblické archaismy jsou na př. Adam vinil Evu hříchem (Stř. a uč. II, 131 a Přír. 1900, 341). Saul jal jest krále živa (Stř. a uč. II, 107, Přír. 1900, 318). Byť pak i fík nekvetl, byť i ovoce olivy pochybilo a byť rolí nepřinesla užitku, já přece v Hospodinu veseliti se budu (Stř. a uč. II, 47 a Přír. 1900, 257). Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme? (Stř. a uč. II, 32). Která osoba svaté trojice měla člověčenství na se přijmouti, otec-li, syn-li čili duch svatý? (Stř. a uč. II, 32).

Archaičnost příkladů biblických a gnómických je dána jejich starodávnou ustáleností a podobně je tomu i u příkladů z oboru právnického. I ty jsou v Gebauerových školských mluvnicích zastoupeny, na př. Viny jsou nalezeny pro strach ztráty (Stř. a uč. II, 117 a Přír. 1900, 328), aby jí (myslí soudcovou) nic nepohnulo, ani bázeň ztráty ani naděje zisku (tamže) a j.

Že potírá archaismy tam, kde je cítil, je patrno z odsuzování výrazu otec cítí se zdráva (Stř. a uč. II, 19). Akusativy s infinitivem, jako poznávám rozkazy tvé býti pravé (podle latiny), odsuzuje jako nečeské (Stř. a uč. II, 109). K příkladu žalovaný praví se býti nevinen poznamenává (Stř. a uč. II, 105 a Přír. 1900, 317): stačí tu sám doplněk nevinen, infinitiv býti je přidán podle latiny. Jiného druhu jsou výrazy, které my dnes jako archaismy cítíme a které se tehdy, před 50—70 lety, za zastaralé nepokládaly. Jsou to především genitivy předmětové po slovesech jako brániti, čekati, hledati, chrániti, prositi, potřebovati. Při genitivu záporovém radí, aby se ho šetřilo co možná (Přír. 1904, 329, Stř. a uč. II, 110). Nápadný archaismus, který se už asi tenkráte cítil jako archaismus, je 1. os. jedn. č. u sloves vzoru „tesati“ jako tresci, hlozi, chechci, klokci, šepci, která se doporučují v Stř. a uč. 1, 172, 173, a Přír. 1904, 200, 201.

Úhrnem lze tedy říci, že Gebauer pod vlivem svého usilovného studia češtiny staré přál archaismům, že však některé archaismy potíral. Autorita Gebauerova vcelku trvá dodnes, ale odstraňování některých archaismů (trestám místo tresci), nahrazování genitivu záporového a předmětového genitivu po slovesech jako hledati, prositi atd. akusativem dalo se už v 2. desítiletí století 20. a zvláště po válce od r. 1918.

Pro náležité pochopení Gebauerova poměru k archaismům je důležité si uvědomit, že za hlavní pramen spisovné češtiny soudobé pokládal ze spisovatelů doby nedávné Palackého a Jungmanna a ze současných spisovatelů spisovatele starší (Stř. a uč. 1890, úvod). Nelze dokázat jeho nechuť k spisovatelům doby májovské a lumírovské, ale podle všeho se zdá, že k nim přihlížel při skládání své mluvnice středoškolské a Příruční velmi málo, že snad je pokládal, alespoň některé z nich, za novotáře, málo znající jazyk obecný a spisovný jazyk starší. Není ostatně zapotřebí [194]omlouvat Mluvnici Gebauerovu z r. 1890 ani jeho Příruční mluvnici z r. 1900 a 1904, protože starobylé doklady uchovaly spojení se starou českou literaturou v době, kdy toto zdůraznění tradice jistě konalo dobré služby české jazykové kultuře. Později, když se jejich archaičnost začala příliš pociťovat, byla náprava, kterou zčásti provedl zejména V. Ertl, docela snadná.

Pro ocenění významu Gebauerova je také důležitý jeho poměr k vlivům cizích jazyků. A tu je pozoruhodné, že kdežto opravuje a odsuzuje vlivy latinské zvláště z doby veleslavínské (na př. akusativ s infinitivem, viz výše), o germanismech se přímo nezmiňuje, jen při vazbě učiti se co připomíná, že jde o vliv cizí. Uznával-li, že změny a — ě, u — i, ú — au — ou, ó — uo — ů lze vykládat vlivem němčiny, nesouvisí to nijak s tehdejším bojem proti germanismům. Výklad této neúčasti Gebauerovy je nasnadě: je to důslednost jeho stanoviska mladogramatického. Nepřímých zpráv Fr. Bílého a Jana Jakubce o Gebauerově poměru ke germanismům bylo vzpomenuto už dříve.

Zbývá ještě povědět několik slov o stanovisku Jana Gebauera k nářečím. Silný zájem o starou češtinu utlumil v něm poněkud zájem o živá nářečí, třebaže důležitosti jejich si byl vždycky vědom a své přátele a později i své žáky ke studiu nářečí nabádal a je podporoval. Znalost veškeré nářeční literatury prokázal nejlépe v Historické mluvnici, v niž jsou pojaty všecky dialektologické práce do té doby vyšlé. Byl si ovšem vědom, tenkrát snad jediný u nás, že nářečí a spisovný jazyk nemohou se zaměňovat a že je třeba bránit spisovnou češtinu před tvary omezeně dialektickými. Toho příkladem jest jeho boj proti shora uvedeným dialektismům, jako místo -t u jmen i-kmenových, boj proti tvarům přijati atp. V Rodinných vzpomínkách uvádí M. Gebauerová jeho výrok, jímž vysvětluje, že musí jít do pravopisné komise hlídat, aby do pravopisu nevnikaly prvky dialektické.

Vliv Gebauerův se uplatňoval ještě dlouho po jeho smrti. Jeho žáci Emil Smetánka a Václav Ertl a několik pokolení středoškolských učitelů šířili důkladnou znalost české mluvnice a to byla nejlepší zbraň proti neoprávněnému brusičství. Po napsání Historické mluvnice nebylo už možno mluvit naplano. Hluboký pohled do historie spisovné češtiny nadlouho umlčel diletantské výklady o jazyce. Je sice pravda, že poválečná vlna vlastenectví přinesla r. 1918 jazykové brusičství v nové formě, ale jeho úroveň byla přece jen mnohem vyšší než úroveň brusičství v letech osmdesátých, a i to jistě bylo zásluhou velkého vědeckého díla Jana Gebauera.


[1] Vincenc Prasek, 1843—1912, filolog, profesor gymnasia v Olomouci, odpůrce Gebauerův. — Brus příspěvečkem ke skladbě srovnávací, Praha 1874.

[2] Jan Ev. Kosina, 1827—1899, profesor Slovanského gymnasia v Olomouci, později zemský inspektor v Praze.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 185-194

Předchozí Zd. Hrušková: Jak skloňovat a psát zeměpisná jména typu Sierra v 3. a 6. pádě

Následující Karel Hausenblas: Psaní i a y podle nových Pravidel českého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1