Časopis Naše řeč
en cz

Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, IV.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

Poměr mezi oběma zástupci slovanské filologie na pražské universitě, prof. Martinem Hattalou a dr. Janem Gebauerem, jest černou kapitolou v životě obou těchto mužů. Bodláčím a trním zarostly cesty, které měly vésti ke vzájemným stykům a společné práci vědecké i učitelské.

Hattala se dostal na stolici universitní o dvacet let dřív než Gebauer. Snadno a rychle, jako pravý miláček Štěstěny. Jen byl vysvěcen na kněze a trochu si zakaplanoval, jmenován byl — beze zkoušky způsobilosti — učitelem jazyka česko-slovenského na gymnasiu i na reálce v Bratislavě. Těm zkouškám pro nabytí způsobilosti za profesora gymnasia by se byl rád vyhnul. Aby získal od nich dispens, napsal a předložil ministerstvu vyučování vědecký spis (Zvukosloví jazyka staro- i novočeského a slovenského); ministerstvo jej pak zaslalo Šafaříkovi k posouzení. Šafaříkovi nebylo jméno Hattalovo neznámo. Znal jej z jeho latinské a slovenské mluvnice řeči česko-slovenské, kterou vykonal pro Slováky čin navždy památný, utvořiv jí jednotný spisovný jazyk slovenský, kdežto do té doby odtrženci od spisovné mluvy české psali každý jinak, každý pod vlivem nářečí svého. Věděl i o jeho znalosti řečí. Přes to byl udiven nad bystrostí, novostí a důkladností Hattalovy nové práce; podal o ní posudek nanejvýš příznivý, ba doporučil Hattalu dokonce také pro stolici slovanské filologie v Praze, úmrtím Fr. Lad. Čelakovského osiřelou. Vláda splnila přání Šafaříkovo a Hattala poslán r. 1853 do Prahy, aby se tu připravil na habilitaci (kterému Čechu se kdy dostalo takového projevu vládní přízně?). R. 1854 jmenován docentem a po čtvrt roce již mimořádným profesorem a k tomu hned také zkušebním komisařem pro zkoušky kandidátů učitelství na středních školách, on, který jich sám neměl; doktorátu filosofie tehdy ještě nebylo třeba pro dráhu universitní, a tak bez něho v krátké lhůtě sedmi let byl jmenován r. 1861 řádným profesorem slavistiky. Jeho Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského z r. 1857 stala se školní učebnicí na gymnasiích v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku.

Tak již od r. 1854 spočívaly osudy slovanského jazykozpytu v Čechách po stránce vědecké i studijní v jeho rukou. Ký div, že tím zmohutnělo sebevědomí jeho! Což teprve, když některé práce [168]jeho, jako studie O poměru cyrilčiny k nynějším nářečím slovanským, O ablativě ve slovančině a litvančině, Mnich Chrabr, příspěvek k objasnění původu písma slovanského, Úvaha o Th. Buslajeva Opytě istoričeskoj gramatikí russkago jazyka, zejména pak spis De contiguarum consonantium mutatione in linguis slavicis mu vynesly pochvalu a uznání i za hranicemi! Jeho obrany rukopisů Zelenohorského a Královédvorského zpopulárnily jeho jméno.

Ovšem také měl odpůrce závažné doma i v cizině. Doma hned r. 1858 vyvstali Franta Šumavský a Karel Jaromír Erben proti jeho Skladbě československého jazyka pro střední školy a zle ji potírali; odtud Hattala pojal trvalou nenávist proti oběma těmto mužům. Octl se v boji také s bývalým kolegou svým, universitním profesorem Aug. Schleicherem, který na pražské universitě přednášel srovnávací jazykozpyt (od r. 1850—57) a r. 1853 a 1854 velmi mu byl na ruku při jeho přípravných studiích pro habilitaci. I vídeňskému Miklosichovi hodil nejednou rukavici k boji a ani slavný Bopp ani Jagić nebyli jeho miláčky.

Když ho nejvíc ozařovalo slunce slávy, habilitoval se za docenta české řeči a literatury profesor pražské reálky dr. Jan Gebauer (r. 1873). V tom se mu Hattala nijak nestavěl v cestu; vždyť Gebauer byl jediný, který o jeho stěžejním spise De contiguarum consonantium mutatione u nás napsal veliký, pětadvacítistránkový rozbor do Čas. Č. M. r. 1867, v němž mimo jiné vyznal, »že Hattala dílem svým zvukosloví slovanskému takovou službu prokázal jako J. Grimm germánskému«, což zajisté jest vrcholná chvála. Jiná již byla, když rok potom Gebauer dosáhl rozšíření svého práva přednášecího na celý obor slovanské filologie, třebas s povinností míti na zření především jazyk český a jeho písemnictví. I projev Miklosichův, že »šťastna jest universita, která se může starati o budoucnost přibíráním sil tak zdatných«, jako jest Gebauer, zakabonil čelo Hattalovo. Ale do té doby nebylo zjevného protivenství mezi oběma muži. Já jsem ještě slýchal příznivé úsudky od Gebauera o Hattalově činnosti vědecké, ale také již jsem cítil chlad na obou stranách a pozoroval rozstup ve dva tábory. Ten způsobily hlavně Listy filologické a paedagogické, Jednotou českých filologů na památku stých narozenin Jungmannových r. 1873 založené a 1874 první ročník dokončivší; nevzaly Hattalu do čtyřhlavé redakce (Jan Kvíčala, Jan Gebauer, Jindř. Niederle, V. O. Slavík) a nemají ho vůbec mezi přispěvateli; zato shromáždily kol sebe všecky čipernější duchy z oboru klasické a slovanské filologie. Kruh okolo Hattaly se počal zřejmě úžiti.

[169]Brzy se přihodila událost Hattalovi ještě nepříznivější.

Studenti poslouchali do té doby přednášky obou profesorů; vždyť oba byli zkušebními komisaři. Ale od roku 1873 počali přicházeti do Prahy na universitu také abiturienti moravských gymnasií a mezi nimi odchovanci prof. Bartoše, Havelky a řed. Kosiny, s duší naplněnou horoucím nadšením pro jazyk český a jeho očistu. Roku 1873 a 1874 byla nouze o filology; ruský seminář v Lipsku vábil nás, oktavány, zvláštními stipendii na profesuru klasické filologie na ruských gymnasiích a rakouská vláda následovala tohoto příkladu zase pro školy své. Tak i nás několik z brněnského gymnasia bylo zlákáno stipendiem na klasickou filologii. Ale já jsem setrval při ní toliko rok; mne duše táhla do sadů slovanských. I optal jsem se roku 1875 prof. Gebauera, neměl-li bych si zvoliti raději týž obor, který měl i on, obor češtiny a němčiny. Gebauer mi to vřele schválil a poukázal i na hmotnou výhodu toho. Hojnější zakládání reálek způsobilo větší potřebu moderních filologů; rozvoj češtiny pak vyžadoval toho, aby jí učili odborníci i na gymnasiích. Byla tedy čáka, že se moderní filolog brzy uchytí na místě definitivním. Tento zřetel přiměl i jiné, že následovali mého příkladu a přestoupili na moderní filologii. Uvádím zejména Leandra Čecha, který do té doby studoval matematiku a fysiku.

Vstoupivše do Jednoty českých filologů, jali jsme se tam uplatňovati své snahy češtinářské. Byli jsme s ledačím nespokojeni, zejména s nepořádným vycházením spolkového orgánu Listů filologických, na něž jsme byli hrdi už proto, že ani Němci rakouští neměli takového časopisu svého. To směřovalo proti Kvíčalovi, jenž jediný zavinoval nepořádek ve vydávání Listů. Ale byli jsme také nespokojeni s prof. Hattalou, a to hlavně pro obsah a způsob jeho přednášek. Především si tu liboval ještě více než ve svých spisech v osobních útocích. Nevím, je-li kde druhý učenec, který by s takovou chutí osvědčoval slovem i písmem povahu tak rvavou a tak neohlédavě polemickou, jako byl Hattala. Jeho přednášky pak bývaly vůbec hlavně jen citát a polemika. Žádné nedokončil; při některé se nedostal ani do polovice. To ostatně dělal také v některých článcích, jako na př. v rozpravě O všeslovanském jazyku a písmě, v I. ročníku Vlčkovy revue Osvěty r. 1871 uveřejněné. Ukázkou přednášky uvádím z konce jedné hodiny toto stenografované místo: »Ale pánové, nesmíme zapomenúť na mého rodáka Štúra, nesmíme, pánové, na Štúra, ten velmi mnoho vykonal, vykonal na poli literatury prostonárodní. Tak myslím, pánové, že nesmíme zapomenúť, vždyť košile je bližší nám vždy než kabát, a na Šafaříka také ne; ten byl jinačí chlapík než já. Ale, pánové, myslím, pánové, abychom se již rozešli.« Jinak ko[170]lují a také byly otištěny četné ukázky z přednášek Hattalových, kde buď útočí na Josefa Jirečka, jehož Nákres mluvnice staročeské prý skresal a zrezal tak, že ho nemohl J. ani jako c. k. ministr schváliti pro školy, nebo na »súchotinárskú« poesii Erbenovu, na Konstantina Jirečka, jehož nenazýval jinak než Wunderkind, na Fr. Bartoše, Gebauera, archiváře Emlera, Miklosiche, Jagiće a vůbec kde koho, nebo kde pronáší rozmanité vtipy, které byly již stereotypní, očekávané od posluchačů, z nichž nejeden přicházel Hattalu poslouchat, jak říkal, jen pro švandu. Proto také si tento nadaný učenec neodchoval ani jednoho žáka.

Naproti tomu přednášky Gebauerovy byly naprosto věcné, neútočné, vtělená logika a přesnost. Tady jsme poznávali, co je věda, těmi přednáškami jsme vcházeli do jejích bran, šířili duševní obzor, obohacovali vědomosti do šíře a hloubi. Gebauer učil nás úctě k práci a k duševním dělníkům jejím. Nechválil ovšem také každého, posuzoval přísně kriticky, ale nikdy nevyšel z úst jeho výrok takový o odpůrci, jako učinil Hattala na př. o Emlerovi: »Emler je také takový zpergamentělý blbec, který vydává tlusté knihy, ale v nich nedovede samostatně sesmolit ani několik řádek«, neb o prof. Janu Krejčím, »že se nehodí za nástupce Bořického, poněvadž je ve vědě sketa a nula«.

Ještě prudčeji si vyjížděl Hattala na odpůrce při kolokviích. Chodě s hrníčkem lesní pryskyřice po pokoji a míchaje jí, hovořil někdy sám více nežli kandidát. Někteří »štvanci« zneužívali jeho známé ješitnosti a ohlásivše se napřed ke kolokviu u jeho hospodyně, polichotili jí a připravili si takto příznivější náladu u p. profesora. Tu pak, ať dostali otázku jakoukoli, počali hned o tom, že Jireček, Miklosich atd. mají o věci té nesprávné mínění, a tím už měli Hattalu získána a dostali jej do ohně. Na otázku dosti často činěnou, koho kandidát pokládá za největšího filologa slovanského, o odpověď nebyla nouze. Směla býti beztoho jen jedna.

Stav věcí se přiostřil, když jsme s kol. Jos. Zubatým v Jednotě českých filologů na výboru po delším jednání vymohli zřízení české sekce, která nám měla nahraditi těžce pociťovaný nedostatek českého semináře universitního. Seminář i proseminář měli klasičtí filologové, měli jej germanisté a romanisté, jen češtináři neměli kde se vědecky vzdělávati a vycvičovati. O to se prof. Hattala vůbec nestaral. Vypsal jsem podrobně založení české sekce v Památníku Jednoty českých filologů, vydaném na oslavu padesátiletého trvání jejího r. 1918. Zde přestanu na tom, že jsem celou věc napřed prodisputoval s prof. Gebauerem a konečně dosáhl souhlasu jeho. Šlo teď jen o to, kdo má býti vedoucím duchem sekce, [171]zdali prof. Hattala či Gebauer. Chtěli-li jsme se něčemu opravdu naučiti, nemohl jím býti nikdo jiný než Gebauer. Ale Gebauer se dlouho zdráhal; poukazoval i na to, že Hattala tím bude roztrpčen a jemu že by z toho vyplynuly mrzutosti. Na konec dal Gebauer přednost vědecké potřebě studentstva, tedy věci, před osobními nepříjemnostmi svými a uznav, že bez seminárních cvičení nemůže býti řádné výchovy vědeckého dorostu, svolil převzíti tuto naukovou výchovu naši.

Vybral hned také několik úkolů z české filologie a literární historie, které měli zpracovati členové sekce a o kterých se tam potom měl konati rozhovor. Ale to nám bylo málo; ještě citelněji jsme pohřešovali cvičení z oboru staroslověnštiny a slavistiky vůbec. Chtěli jsme z české sekce míti opravdový seminář českoslovanský. V tom směru jsme se podrobili radě prof. Gebauera a opravdu se obrátili na Hattalu, aby s námi četl a rozbíral tekst starobulharského evangelia sv. Matouše.

Byla to málem cestička do Canossy, ta cesta k prof. Hattalovi někdy v prosinci r. 1876! Nemluvil mnoho, zkrátka nás odbyl bez dlouhých výkladů; jen churavost předstíral. Neočekávali jsme sice odpovědi příznivé, ale přece jsme se nadali několika slov o žádoucnosti a užitku našich snah — to přece byl povinen říci jako vědec a jako profesor slavistiky. Ale prof. Hattala se nedovedl přemáhati; chlad vanul z něho do našich duší — a to patrně jen proto, že jsme pro věc zaujali také prof. Gebauera, a nikoliv výhradně jen jeho.

Oznámili jsme výsledek Gebauerovi a nalehli znovu naň, aby on tedy převzal i úkol tento. Slíbil, ale napřed jsme se měli zapracovati do staroslověnštiny vůbec. K tomu přiměti větší počet studentů nebylo tak snadné; ale štěstí nám přálo: kol. Zubatý se uvolil uspořádati nám deset přednášek o mluvnici staroslověnské a takto nám poskytl potřebné přípravy předchozí, po které již mohl prof. Gebauer s námi se pustin do čtení a výkladu tekstu samého.

Rozumí se, že se brzy rozhlásila pověst o naší sekci české mezi studentstvem i profesorstvem, i v širších vrstvách obecenstva. Mluvilo se o věci také jako o svépomocném díle, provedeném bez podpory vládní, ba spíše proti ní. Gebauer tím rostl v přízni veřejné, ale zároveň rostla i nevraživost a závist u jeho staršího kolegy. Tento mohl míti jakousi útěchu v tom, že »česká sekce« trvala toliko rok. Po prázdninách r. 1877 opustili jsme většinou universitu a nastoupili úřad učitelský; ostatní pak neměli toho zájmu o věc. Česká sekce splynula s ostatní činností Jednoty českých filologů v jedno.

[172]Ale za to Gebauer nedopustil, aby myšlenka česko-slovanského semináře nadobro již zanikla. Staral se proto usilovně o to, aby se zřídil takový seminář trvalý a aby k jeho zřízení povolila potřebné prostředky vláda. Úsilí jeho bylo korunováno zdarem. Dne 30. ledna r. 1880 oznámil mi tuto radostnou událost vědeckou slovy: »Seminář již povolen a cvičení mají se počíti během příštím. Do stanov položil jsem, že zvláštním úkolem semináře má býti příprava pro učitelství na školách středních. Jak to půjde, nevím, ale brzo zkusím.« Touto úpravou semináře zavděčil se velice všem, kdož si přáli, aby kandidáti profesury byli na universitě také připravováni metodicky pro své budoucí povolání. Prof. Fr. Bartoš zvlášť důrazně Gebauera za to žádal a radostně vítal tuto způsobu semináře, Gebauerem podnícenou.

K otevřenému boji mezi Gebauerem a Hattalou došlo, když Gebauer vydal své Hláskosloví jazyka českého r. 1877 jakožto prvý díl vědecké mluvnice české, a velký objev svůj hláskoslovný: O významu jotace v rukopisech staročeských (v Listech filolog, a paed. r. 1878) po česku a ve Zprávách vídeňské akademie věd po německu (Über die weichen e-Silben im Altböhmischen r. 1878 a Über die weichen a-, o- und u-Silben im Altböhmischen r. 1879). Hláskosloví pokládal Hattala vedle skladby za doménu svou. Pomíjel jaksi mlčením drobnější příspěvky k českému hláskosloví, které Gebauer od r. 1870 uveřejnil ve Sborníku vědeckém Matice české a v Listech filologických a paedagogických; ale když nyní viděl, že pole toto mu zabírá jiný a to tak úspěšně, až sám byl zatlačen do pozadí, on, který se v jednom spise svém nazval »generálem slovanské filologie«, tu již neváhal déle a popřál tajeným posud citům volné uzdy.

První veřejný výstřel se ozval v pověstném Bruse jazyka českého, jejž Hattala vydal počátkem r. 1877 nákladem Kobrovým a který naplnil všechny přátelé vážné vědy úžasem, a to doma i za hranicemi.[1] Ve spise samém se zmiňuje o Gebauerovi jen dvakrát, a to po každé bezvýznamně, ale v Úvodě ohlašuje vydání zvláštní knihy o novověkém gramatictví českém vůbec a školském zvlášť a tam prý důkladně posoudí hrozné řádění novověkých brusičů jazyka, »filologů téhož času vůbec a gramatiků zvlášť«.

[173]Ústně pak mluvil ještě jasněji, a tak se záhy rozneslo, že se chystá v onom slíbeném spise také na Gebauera, zejména také proto, že Gebauer přijal vyzvání Matice české a zúčastnil se sepsání jejího Brusu. Studentům kolokvujícím u něho dával otázky, směřující proti »Jebúrovi«, při nichž nešetřil ani titulaturami, jako »ten blbec« a j. Jednoho takového kolokvia byl jsem svědkem sám. Byli jsme s přítelem Leandrem Čechem pospolu u něho, Čecha Hattala vyzval, aby vyplázl jazyk. Stalo se. »Ještě víc, co nejvíc můžete!« Leandr vyhověl mu i v tom podle sil svých. A nyní řekl: »Vyslovte a!« Čech vydal zvuk tomu podobný. »Nuž, jest to hláska hrdelná, jak ten trúba Jebúr hlásá?« zněla konečná otázka. Co mohl na to odpověděti Čech nebo jiný ubohý student, když už otázka byla tak jasně pro odpověď položena? A přece měl pravdu Gebauer!

Hattala se také studentů vyptával na Gebauera, na jeho přednášky a zejména též na to, co se děje v české sekci. To všechno se zase dovídal také Gebauer a bolestně se ho to dotýkalo. Hladina života jeho však byla ještě mocněji rozčeřena, když proti jeho Hláskosloví vystoupil s nepříznivým posudkem prof. akad. gymnasia Fr. Prusík, který stál oběma nohama v táboře Hattalově. Poznámky Prusíkovy vyšly v Jagićově Archivě für slavische Philologie; že jim Jagić propůjčil místo ve svém časopise, to Gebauera dojalo obzvláště. Ti pak, kdo znali přátelský poměr mezi oběma těmi muži, podivili se tomu tuze. Ale dostávalo se mu zase také tolikerého povzbuzování se stran jiných a vážných, zvláště také od prof. Bartoše a archiváře Brandla, i také od bývalých posluchačů, že spojené a množící se útoky Prusíkovy a Hattalovy se jal odrážeti s chladnokrevností až podivuhodnou. Odnášel vždy také vítězství, poněvadž pravda a pravá znalost věci i hloubka vědění byly na jeho straně. Přes to, že odpovídal věcně, důvtipně a s železnou logikou, vyvracuje vývody odpůrců kus za kusem a ukazuje vědeckou chabost jejich, v nitru svém Gebauer nebyl tak klidný, jak by se podle obran jeho bylo mohlo souditi. Zejména ho roztrpčovalo, že nikdo kromě některého z nás mladíčků a zejména žádný z českých vědců nepřispěl mu na pomoc veřejně, že se ponechávala celá tíha boje jemu samému. Ba někteří přátelé dokonce se mu odcizovali; zejména si trpce stěžoval do prof. J. B. Maška, pilného spolupracovníka ve výkladě rukopisu Královédvorského. Psával prý mu M. po léta něžně a pilně; »ale když jsem byl v klatbě od Prusíka, tedy nevěděl prý adresu mého bytu a nepsal mi přes půl léta« a když se počala válka s Hattalou, ani mu nepotvrdil, že dostal spis Gebauerem mu zaslaný. »Neschází mi mens conscia recti«, napsal mi v do[174]pise nedatovaném, »ale přece je to pocit nemilý, když jen sám tím vědomím těšiti se mám a když publicum na mou dilaceraci se dívá a z dobře uvážených zásad »zdravého egoismu« a »nemíchání se do sporů cizích« mlčí. Kdyby nebylo té shovívavosti, drzost a opovážlivost jistých lidí nevzrůstala by tak vysoko.«

Objevil se tu úkaz, u nás pohříchu ne vzácný, který již tolika mužům otrávil všecku radost z práce a života.

K tomu stíhán byl Gebauer r. 1878 v rodině vážnými nemocmi, které duši naplňovaly obavami a těžkými starostmi: tři dítky mu po sobě onemocněly neštovicemi a on sám trpěl občas chorobou žaludeční, která se po prvé ozvala z jara r. 1876 a měla svůj původ podle dobrého zdání lékařova v přílišném sedění a přepracování.

Vědecká činnost Gebauerova byla v těch letech opravdu způsobilá vzbuzovati podiv. Nemluvě o studiu a excerpování rukopisů a o přípravě přednášek, které vesměs byly výsledkem nového badání vlastního a stálého sledování veškeré práce na poli slovanské filologie u nás i jinde, jakož i o redigování Listů filologických, uveřejnil v Listech filologických od r. 1876 do 1880, tedy za pět let, šestadvacet vědeckých rozprav z oboru jazykozpytu a literatury staročeské a dvacet posudků a referátů o vědeckých publikacích, hlavně jihoslovanských, jakož i sedm rozprav a knih samostatných, při čemž padá na váhu, že to byly skoro vesměs objevy a práce nové, kde zarážel rýč do půdy panenské neb aspoň úhorem ležící. Některé z prací těch znamenaly dokonce zjevení, jako pravidlo o jotaci v staré češtině.

Než mělo přijíti ještě horší utrpení. Prof. Hattala střádal střelivo na rozhodující útok. Nevydal sice spisu, slíbeného na str. 8. svého Brusu, ale za to vyšel r. 1881 Přídavek k I. dílu Zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských, jež téhož roku byl vydal s Adolfem Paterou. Tam spustil palbu proti Gebauerovi z tak hrubých kuší, že tomu snad není hned tak příkladu. Vytkl mu tam vše možné, potíral zejména Gebauerova pravidla o jotaci a měkkém e a ě, dotkl se i vedení českého semináře, ale korunu posadil všemu výtkou, že Gebauer k svému vydání Žaltáře wittenberského nepřidal seznamu tiskových chyb, aby se takto mohl rychleji dodělati slávy a několika stovek. Při tom si troufal tamtéž vytisknouti očividnou lež, že p. Gebauera zná mnohem zevrubněji, nežli se to jemu samotnému zdá možným, a kladl ho v lásce k vědě níže nežli p. Mittnera a Vymazala, jenž tehdy stál účinně při Hattalovi!

Gebauer odpověděl věcně a klidně, pokud to vůbec možno v takovém případě. Vydal triumfální tehdy spis Staročeský zlo[175]mek evangelia Svatojanského a filologické svědectví o jeho původu. Byl téhož r. jmenován k radosti všech přátel a ctitelů svých profesorem řádným, oč se vydatně přičinil i archivář Brandl u ministra Pražáka. Dostal blahopřání a uznání plno, prof. Kvíčala dokonce chystal za souhlasu Tomkova a j. manifestaci proti Hattalovi a jeho způsobu polemiky, ke které jen náhodou nedošlo — ale doma Gebauerovi přece jen bylo jinak, jak mi psal dne 9. května r 1881: »… chytal jsem se za hlavu při gladiátorském útoku Hattalovu a zkoumal jsem se znovu a znovu, neleží-li přece klatba nějakého zločinu na mně, která mi toho nechce dopřáti, abych to, co jsem těžkou prací dobyl, vydával také najevo.« Bylo mu líto času, líto sil; nejednou si myslil, »že by bylo lépe, t. j. pohodlnější a prospěšnější, nic nedělati aneb aspoň nic nevydávati«. Zejména mu kalilo mysl, že z listů pražských mimo Světozor (Primusa Sobotku) žádný se neosmělil říci, že forma Hattalova je neslušná a nespravedlivá, že všude to buď zaobalili nebo pominuli. Tomek vybídl Emlera, aby obstaral do Musejníka referát, který by věc i formu spravedlivě posoudil; ale Emler odřekl, poněvadž prý by mu Hattala vynadal. Proto G. byl tak vděčen, že jsem Přídavek Hattalův náležitě rozebral v Komenském a o Stč. zlomku evangelia a Žaltáři wittenberském referoval v Osvětě (»Zásluha Vašich referátů pro mé upokojení je tím větší, čím jsou ony vzácnější«, psal mi v listě ze dne 1. června 1881).

Zatím však i Bartoš a Blažek z Brna slíbili oceniti Přídavek, a působily také útěchy a povzbuzení přátel. Konečně i naděje, že budoucnost bude souditi spravedlivěji, a láska k národu posílily vrozenou chuť k práci, a tak Gebauer mohl již také psáti 1. června 1881: »Já jsem už jakž takž vrátil se zase do svého klidu a ke svému robocení. Těší mě to a léčí; zvláště Slovník (staročeský) a mluvnice stč.«

Hattala válečnou výpravu svou prohrál na celé čáře.


[1] Fr. Bartoš v dopise ze dne 22. února r. 1877 psal Gebauerovi, že získat ředitele olomúckého gymnasia Jana Kosinu, aby mu napsal o tomto Bruse posudek do Časopisu Matice moravské. Dále pak pokračuje: »Panu Martinovi potřebí konečně pravdu říci bez obalu… Nepochopuji věru, jak člověk při zdravém rozumu tak hovadský nesmysl do světa pustiti smí, aniž se stydí vystoupiti potom ještě na kathedru! Nesmrtelným tímto opusem… stal se trvám neškodným. Habeat sibi!«

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 6, s. 167-175

Předchozí Josef Zubatý: Co nejvíce, co možná nejvíce; čím více, tím lépe; dost na tom

Následující Ladislav Drůbek: Továrna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1