Časopis Naše řeč
en cz

Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, II.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

Častý pobyt u prof. Gebauera způsobil, že jsem se stal jakýmsi osobním tajemníkem jeho i důvěrníkem celé rodiny. Svěřoval mi vyřizování i věcí osobních, docházky do knihoven, do tiskáren i k jednotlivcům, s nimiž bylo právě něco sjednati. Při tom mi leckdy na mou otázku, jindy sám od sebe pověděl charakteristiku těch oněch osob aneb nějakou význačnou příhodu. I poznával jsem tak vynikající muže naše dílem osobně, dílem z hovorů Gebauerových s mnohé stránky, která nezasvěceným zůstala utajena třebas navždy. Protože pak Gebauer posuzoval lidi spravedlivě, nemiluje pomluv ani křivd, byly mně tyto poznatky zvláště drahocenné. Zabývaje se již od let gymnasijních literární historií, filologií a estetikou, mohl jsem teď ukájeti svou duševní žízeň těmito hovory a obohacoval jsem ducha i vědění své. Gebauera nebylo lze vystihnouti z jednoho hovoru nebo z krátké známosti. Teprve delším obcováním rozevíral se obzor poznání jeho povahy a jeho neobyčejných vědomostí. Měl obsáhlou znalost všech literatur světových, zejména pak slovanských, a rovněž tak vynikal znalostí jazyků. K tomu značnou měrou přispělo jeho pětileté zaměstnání v Riegrově Naučném slovníku od r. 1861—65. Tohoto zaměstnání vzpomínal zejména potud rád, pokud tam poznal celý literární svět český té doby; zvláště však byl povděčen tomu, že tam navázal styky s Vatroslavem Jagićem, tehdy 26letým profesorem gymnasia v Záhřebě, jenž několika drobnými články byl na sebe obrátil pozornost slavistů a zvláště vysoce byl oceněn Miklosićem, tehdejším vévodou slavistiky a příznivcem Gebauerovým.

R. 1864 došlo v Naučném slovníku na článek Jihoslované. Jeho opatřením byl pověřen Gebauer. Nepamatuji se již, kdo Gebauera upozornil na Jagiće, ale myslím, že to byl Miklosić. U nás dotud Jagić byl úplně neznám, vždyť ani Naučný slovník jména jeho pod písmenem J ještě neuvedl, ačkoliv od hesla Ja k heslu Ji není daleko. Ale Jagić byl získán a svěřena mu část, týkající se srbo-chorvatského jazyka a písemnictva. Jako bratrské objetí vypadá filologický oddíl článku Jihoslované: Gebauer sám napsal obecný přehled o jazyku Jihoslovanů, pak oddíl o jazyku [42]slovinském (ale tehdy se užívalo výrazu: slovenský) a chorvatsko-srbském, kdežto Jagić srovnal nářečí kajkavské, čakavštinu a štokavštinu. Pak zase následuje od Gebauera dějepis jazyka Jihoslovanů vůbec a jazyka slovinského, od Jagiće stať o jazyku chorvatsko-srbském. Literaturu slovinskou Gebauer na radu Jagićovu svěřil druhému, staršímu profesoru záhřebského gymnasia Ivanu Macunovi, horlivému pěstiteli jednoty slovinsko-chorvatsko-srbské a zdatnému filologu, literaturu chorvatsko-srbskou napsal Jagić sám, a to přímo mistrovsky; jest to posud nejlepší přehled podobný vůbec. Ze statí těchto Gebauer poznal jasně geniálnost mladého Jagiće; článek Jihoslované, doplněný národopisnou částí od redaktora Jana Černého, vzbudil velikou pozornost a rozšířil vědomosti a zájem o jihoslovanskou literaturu do širokých vrstev. Dozvuky tohoto zájmu dolehly také na Moravu; i my, studentíci českého gymnasia brněnského, jsme si opatřili sešity Naučného slovníka o Jihoslovanech jednající. Do života Gebauerova zasáhla tato součinnost navždy památně; oba mužové spojili se přátelstvím, které dovedla přervati jen smrt; nejednou pak se projevilo zvlášť významně. Tak na př. hned r. 1874: tehdy založena v Záhřebě universita. Jagić způsobil, že Gebauerovi nabídnuta tam řádná stolice slavistiky. To byla lákavá nabídka, a Gebauer dosti prý váhal, neboť v Praze nebylo tak brzy čáky na řádnou profesuru, a hmotné poměry Gebauerovy nebyly bohatecké. Ale odolal vábnému pokušení a doporučil za sebe docenta Leopolda Geitlera, který také profesuru dostal. Nejednou mi řekl, že mohl toho litovati, ale nelitoval. Podle pravdy budiž uznáno, že české kruhy vědecké a zvláště Kvíčala zdržovali ho od odchodu z Prahy a Kvíčala mu vymohl na ministru Stremayerovi slib, že bude jmenován v Praze mimořádným profesorem. Zároveň stolice jeho rozšířena na stolici všech slovanských řečí a literatur, což Gebauera velmi potěšilo, protože to posílilo jeho postavení proti žárlícímu naň prof. Hattalovi. Nabídka záhřebská byla již druhá; po prvé asi r. 1865 přičiněním K. J. Erbena mu byla nabídnuta stolice slavistiky v Charkově.

O Jagićovi mluvil Gebauer vždy neobyčejně srdečně a s respektem velikým, jak o málokom jiném; jemu nevěděl hany ani vady. Zajímavo jest, že Jagić se ubíral v práci své cestou stejnou s Gebauerem; oba vedle jazykovědy se osvěžovali studiem lidové poesie, čili, jak se tehdy obecně říkalo a psávalo: poesie národní.[1] [43]To bývala vždy práce Gebauerovi milá, když se zabořil do slovanského básnictví. Tím studiem chtěl z povahy básnických plodů vyzpytovati povahu ducha tvůrcova a objasniti podstatu národní povahy vůbec. Srpske narodne pesme Vuka Karadžiće, Skazanija russkago naroda od Sacharova, Kirějevského Pěsni, Erbenovy Prostonárodní písně, Sušilovy Moravské národní písně, Pieśni ludu ruskiego v Galicyi od Žegoty Pauliho, litevské, německé a j. sbírky lidových písní častým bývaly hostem na jeho stole. Znalost slovanských jazyků si zjednal v mladých letech; již r. 1863 uveřejnil v Lumíru, jehož redakci po smrti Ferdinanda Břetislava Mikovce r. 1862 byl převzal Vítězslav Hálek, »Ukázky z národního básnictví bulharského« a v Rodinné kronice, Nerudou řízené, vydal téhož roku překlad ruského románu Marfa posadnice. V obém máme rané svědectví jeho znalosti slovanských jazyků. Ke svým studiím O metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského (v Listech filologických r. 1874) a O začátcích, v jakých si libují národní písně, zvláště slovanské (tamtéž r. 1875) dostal se již zpod tuhé práce filologické, do které se ponořoval čím dál, tím více od r. 1870, kdy se dostal z Pardubic, kde byl profesorem na české reálce a kde si založil také šťastný rodinný krb, na českou reálku pražskou.

O kom mluvíval ještě jako o geniálním jazykozpytci s úctou a oddaností, to byl Eduard Novotný, vynikající znalec sanskrtu a klasické filologie. I s mužem tímto se Gebauer spřátelil v Naučném slovníku, jehož byl Novotný rovněž spolupracovníkem. Novotný byl vedle toho profesorem na malostranském gymnasiu německém, jako Gebauer od roku 1862—65 suplentem české reálky. Z těchto přátelských styků Gebauer vytěžil zisk, jehož si povždy vážil stejně jako hluboké a vzácné povahy Novotného: důkladnou znalost sanskrtu, z něhož pak — jak už v první črtě bylo řečeno — Gebauer uveřejnil některé převody básnické v Hálkových Květech. Novotný náleží na universitu! a je to hřích, že tam není! to byl stálý úsudek Gebauerův o něm. Ovšem to nebylo tehdy Čechu tak snadno, dostati se na universitu, a Novotný neměl té povahy, aby se tam dral; byltě nad míru skromný, plachý a skoro morous. Profesor Kvíčala, který jediný by byl mohl o to se zasaditi, potřebného úsilí nevyvinul. Novotný přešel roku 1873 na české gymnasium akademické a doplnil lesk tamějšího profesorského sboru; ústav ten byl věru malou universitou v těch letech. Tam byli nyní tři vzácní přátelé Gebauerovi: Jindřich Niederle, Fr. Velišský a Eduard Novotný.

První opustil přátelský kruh dne 8. září r. 1875 Jindřich Niederle, a to v Nové Pace, kde dlel na zotavenou prázdninovou. [44]Gebauer projevoval nejednou obavy o jeho zdraví. Vytýkal mu, že se nešetří, že pracuje do úpadu — a práce stále se hrnula se všech stran. Aspoň zkušební komisařství kdyby nebylo spočinulo na jeho bedrech! Dostalo se mu ho ovšem jako vyznamenání, ale tížilo, tížilo! Jakou lítost pocítil Gebauer z úmrtí Niederlova, nedovedu vypsati; postačiž na osvětlenou uvésti, že on, který se vyhýbal veřejnosti, spolkům a dokonce veřejnému řečnění, převzal ochotně úkol slavnostního řečníka, když roku 1883 zasazena památní deska na rodném domku přítele v tak mladém věku 35 let zemřelého.

Gebauer znal všecky tajné hříchy Niederlovy: že si rád zabásnil, ale nikdy s pracemi těmi na veřejnost nevystoupil, ač prý to byly pravé perličky, básnické plody vroucího citu, myšlenkové hloubky a skvělé formální vybroušenosti,[2] že byl nadšeným zpěvákem, z míry ochotným přednašečem ve spolcích a náruživým stenografem jako Novotný — tenkrát si naše inteligence zakládala na tom, že máme českou stenografii. Ale za jedinečného a nenahraditelného jej pokládal v mistrném ovládání jazyka, z něhož dovedl vykouzliti ve svých překladech Sofokla a Homéra nejvyšší lahodu a nejjemnější krásu v bezvadné dokonalosti a správnosti, sdružuje nepřekonanou znalost obou řečí s jemnocitem a vkusem. Za krásu krása! bylo jeho heslem a uměním.

Rány té nezacelil Gebauerovi už nikdo; navždy přestaly i vzájemné návštěvy obou přátel. Niederlovo místo v srdci Gebauerově nenahradil už nikdo.

Do popředí vstoupil teď mezi klasickými filology věrný druh Niederlův od studentských let a kolega na akademickém gymnasiu, prof. Fr. Velišský. Velišskému mne Niederle a Gebauer doporučili rovněž pro korekturu úloh, což Velišský uvítal s radostí. Takto jsem měl příležitost nahlédnouti do zákulisí velikého a osudného sporu vědeckého a osobního, vzniklého po vydání životního díla prof. Velišského, Života Řekův a Římanův r. 1876.

Velišský byl jako jeho soudruh Niederle z těch lidí, kteří znají z života jen práci. Jako se lišili tělesně — zavalitý Velišský kypěl zdravím, na útlém a vpadlém Niederlovi bylo znáti chorobu plicní — tak i duševně se rozcházeli: proti klidnému, srdečnému a hovornému Niederlovi byl Velišský vznětlivý, prudký, k lidem málo sklonný. Ale v lásce ku práci, neúmorném studiu, v nadšení pro klasickou filologii byli si blíženci. Byl-li Niederle více zaujat pro mluvnici a pro poesii, Velišský měl větší smysl pro skutečný život a oddal se hlavně badání o reáliích a [45]starožitnostech. Podnikl proto cesty po Italii, Řecku a Thracii a rád o nich vyprávěl. Dal zhotoviti pro svůj spis některé štočky obrazové podle vlastních nákresů, jiné si vypůjčil a hrával si s nimi jako dítě. Kdykoliv jsem k němu přišel, ukazoval mi je a vyprávěl, co peněz dal již a pořád dává do té knihy. Zvláště si zakládal na tom, že kniha jeho vyjde také v ruském překladě a že bude na Rusi zavedena jako učebnice. Přípravy pro veliké dílo jeho zabíraly mu veškeren čas a všecku mysl; proto byl tomu rád, že mi mohl svěřiti časomorné a únavné opravování úloh, zvláště německých.

I Gebauer jevil zájem o dílo a zhusta bývala o Velišském řeč. Ještě víc ovšem se o ně zajímal Kvíčala. Kvíčala byl muž vrcholného sebevědomí. Chtěl se zdáti vtělenou objektivností a spravedlivostí, chtěl býti jmín pánem na universitě, v české vědě i v české společnosti vědecké; ale pod ledově chladným zevnějškem skrývala se krajní citlivost osobní, palčivá ctižádost, srdce tvrdé a neodpouštějící, málo upřímné. Požadavky jeho při státních zkouškách byly vystupňovány do nejvyšší míry a vypravovaly se celé historky o nich a jeho neúprosné přísnosti i k nejbližším příbuzným. Kvíčala chtěl míti na gymnasiích důkladné a zdatné filology a dosáhl toho také — ale s jakými obětmi! Byl pýchou, ale i postrachem klasických filologů, a v takovém ovzduší nekvete láska. Školy vědecké si odchovati neuměl a nebylo to ani možno při jeho nadnášivosti, nepřístupnosti a zálibě v rušení pořádku. Přednášel nepořádně, dnes ano a zítra ne, a pak zas ano, když už posluchači byli se rozjeli na prázdniny neb svátky, nepořádně vydával Listy filologické — v tom s ním měl Gebauer jako spoluredaktor veliký kříž: ani jediný sešit nevyšel včas, některý i o půl roku později — nepořádně docházel do všelikých schůzí — a jinakým nebyl ani doma. Profesora Krále, svého nejlepšího žáka, jejž by byl rád úže připoutal i k rodině své, pozval jednou k nim na oběd, a když Král přišel, ohlásil mu, že musí ještě někam odskočiti, zamkl jej do své knihovny a nechal ho tam čekati plné čtyři hodiny na svůj návrat. Kvíčala nebyl prost žádných křehkostí pozemských, ale dovedl to utajiti širším kruhům. Prof. Gebauer však je dobře znal, zejména též jeho náklonnost alkoholní, která mu jednou způsobila těžkou a dlouhou nemoc.

Jako učenec měl jméno zvučné i za hranicemi, zvláště v oboru tekstové kritiky a exegese i na poli skladby indoevropské; mohl tedy jen vítati vzdělavatele jiných oborů klasické filologie, jakým byl na příklad Velišský. Zprvu také jej hodně cenil a nejednou jsem slyšel uznalé výroky o archeologickém studiu Velišského. [46]Navrhl jej i za zkušebního komisaře pro státní zkoušky z klasické filologie po smrti Niederlově.

Ale tu se osvědčila zase pravdivost přísloví, že z malé jiskry velký oheň bývá. Velišský při státních zkouškách jednou dostal pod nůž kandidáta, který nic neuměl a všecko spletl v jeden nesmysl. Šlo o výklad řeckého dramatu. Velišský se rozčilil a nemoha se již opanovati, zvolal: »Prosím vás, kde jste to sebral, od kterého v… to máte?« A milý kandidát řekl, že je to z přednášek prof. Kvíčaly. Velišský na to, že to není možná, ale kandidát trval na svém a neměl nic pilnějšího na práci, nežli zajíti ke Kvíčalovi a říci mu to. Kvíčala uvěřil. A oheň byl na střeše. Nesnesl takové urážky a na Velišského nadobro zanevřel.

Brzy potom vyšel Život Řekův a Římanův tiskem a Kvíčala potřeboval kritiky toho díla. Rozumí se, že se obrátil především na nejčipernější hlavu mladé generace klasickofilologické, už tehdy temperamentního a velmi řízného prof. dra Josefa Krále, v němž nadto viděl budoucího zetě svého, aby napsal posudek o Životě, slibuje mu přispěti k němu svými poznámkami. Král se dlouho zdráhal, ale posléz byl přece umluven a přesvědčen. Napsal zdrcující kritiku do Listů filologických r. 1877, kde uznal sice nejednu přednost a zásluhu spisu, ale vyčetl mu, že jest v značné části plagiátem. Později, prohlédnuv celý stav věcí, želel, že se dal tehdy Kvíčalou přemluviti. Kvíčala zase zakročil na Rusi proti chystanému tam zavedení do škol ruského překladu Života, do něhož byl Velišský vložil veškero jmění své i ženino. A tak se Život Řekův a Římanův stal Velišskému příčinou smrti — napřed duševní, pak i tělesné.

Gebauer těžce nesl tento rozpor přátel, ale kritický duch a pravdymilovnost jeho spravedlivě rozdělovaly světlo a stín. Věděl od Niederleho, že byl už roku 1872 dal Velišskému svůj materiál z oboru reálií staroklasických, oddav se všecek sepsání své znamenité řecké mluvnice a překládání Homéra, v němž dospěl virtuosity nepřekonané. Velišský použil těch zápisků vydatně, namnoze i doslovně, ale v předmluvě to nepřiznal s potřebnou upřímností, spíše to hleděl zakrýti — a to mu Gebauer měl za zlé, to pokládal za hřích proti pravdě i příteli. Ale na druhé straně neschvaloval bezohledné příkrosti Kvíčalovy, která způsobila hned také sesazení Velišského se zkušebního komisařství a nahrazení jeho prof. drem Edvardem Kastnerem (r. 1877) a znemožnila splnění životní tužby Velišského: dostati se na universitu. Zvláště pak Gebauer odsuzoval Kvíčalovo zakročení na Rusi proti Životu a způsobené tím podvrácení hmotných poměrů Velišského, které těžce zasáhlo i nevinnou manželku a dítky jeho. [47]Gebauer nabyl nového, hlubšího náhledu do nitra Kvíčalova, poznal demonickou povahu jeho, i ochladl ještě více v citech svých k němu a také obmezil styky své s ním na míru nejnutnější. To bylo také jediné, co mohl učiniti v postavení svém, ale již to vyžadovalo mužné statečnosti a značného sebezapření při tolikeré závislosti jeho na universitě, kde byl jen docentem s titulem mimořádného profesora, na střední škole, kde potřeboval stálé dovolené, v redakci Listů filologických, kde byl jako spoluredaktor poukázán k hojnému jednání s Kvíčalou. Přes to netušil, že za málo let se proboří všecky mosty, že nastane s ním boj ještě prudší, nežli byl u Velišského, boj rukopisný, a že se bude opakovati úkaz týž: hlavní bojiště nebude na poli čistě vědeckém, nýbrž ve veřejnosti neodborné.


[1] Slovo lidový uvedl u nás v oběh Fr. Bartoš, jenž ho počal užívati podle polského łudowy. Již na gymnasiu nás žáky upozorňoval na vhodnost a přiléhavost jeho, zvl. když nás v hodinách slovesnosti obeznamoval se sborníky svého milého Oskara Kolberga Pieśni ludu polskiego a Lud. jego zwyczaje, mówa, przysłowia, pieśni atd.

[2] Po smrti Niederlově byly některé básně otištěny ve Světozoru a Lumíru, v Lumíru též dojemná »Labutí píseň«, dýšící předtuchou brzkého skonu.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 2, s. 41-47

Předchozí Josef Zubatý: Platiti

Následující Z. (= Josef Zubatý): Kronika Trojanská

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1