Gebauer brusičem

Jan Jakubec

[Články]

(pdf)

-

Nebýval jím vždycky náš veliký jazykozpytec. Dva charakteristické doklady z našich rozhovorů o tomto předmětě.

Odevzdal jsem mu jako redaktoru Listů filologických posudek práce »O češtině v úkolech vyšších gymnasií«, který tam byl potom uveřejněn v ročníku XX. (1893). Pozval si mne k sobě. Schvaloval úplně mé stanovisko protibrusičské, vlastně odsuzování upřílišeného broušení jazykového. Se souhlasem přečítal z mé kritiky všeobecnou myšlenku, že rozvoj v jazyce postupuje podle dvou norem:… »jedna kategorie myšlení je více rázu všeobecného; jsou jistá slova, jisté obraty, kterých se užívá a kterým se rozumí ve všech jazycích stejně; naproti tomu jiná kategorie slov a obratů tvoří se podle individuálního pojímání národního, ze zvláštních příčin a z povahy národní. Vadou brusičů bývá, že se první kategorii snaží úplně vytlačiti a nahraditi ji zcela jen druhou.« Po redaktorově přání rozvedl jsem jedno z četných úsloví, brusičem odsuzovaných: »návštěva školy« místo »docházka do školy«, kterou navrhoval brusič. Rozbor té frase v mé kritice pochází vlastně od Gebauera. Hájí výrazu »návštěva školy«, který bývá posud odsuzován jako germanismus. Ba, on schvaloval i další mé mínění, naprosto nebrusičské: »Připouštíme, jsou to germanismy v mnohých případech. Ale celý proces s mnohými je v jazyce již vykonán; slova i úsloví s jazykem naším srostla již tak pevně, že by bylo marno proti nim bojovat. Znamenalo by to chtíti z těla odstraňovat výrůstky, které jsou sice následek jistého chorobného stavu, ale s tělem tak se spojily, že mu naprosto ne[12]překážejí; a kdybychom se jich chtěli zbavit, musili bychom dát si rozřezati hluboko tělo a dát pátrati po každé částečce jinde. K operaci byl čas, dokud to byl průběh skutečně chorobný. A tak tomu je právě při jazyku. Opravovat a brousit se má, kde takový germanismus skutečně se počíná, kde je v kolísání, kde ho usus ještě nepřijal, a ne kde se již stal součástkou jazyka.« K tomu Gebauer tehdy pronesl soud: »To se rozumí! Aby se každý z nás bál vzít péro do ruky, jak začne psát, že se bude topit v samých germanismech.« Tehdy náš nejlepší znalec jazyka českého brusičem nebyl.

Druhý doklad z našich častějších rozhovorů o témž předmětě asi po deseti letech.

Gebauer četl a posuzoval mé kapitoly z »Literatury české XIX. století«. Tehdy rád čítával i naši mladší literaturu belletristickou, zejména Raise, Machara a jiné. V mých pracích našel nešťastnou frasi: přizvukovati něco (»zde přizvukována povinnost pečovati o jazyk mateřský« a j.; přizvukovat někomu žije v lidu, ale v jiném významu: schvalovati něčí řeč a potvrzovati ji svými slovy). Nevím, přejal-li jsem tuto jazykovou nestvůru nebo byl-li jsem jejím původcem; ale kaji se z ní. Můj učitel mi onu chybu vytýkal s rozhorlením, jakého jsem u něho nepamatoval. »Nač se nám naši buditelé starali o zachování našeho ryzího jazyka, když jej teď tak nešetrně kazíme!« S úzkostlivostí jsem sledoval cizí stati, nenajdu-li v nich neblahé přizvukovat. Na štěstí se neujalo.

Potom už Gebauer o hříších proti ryzosti českého jazyka zpravidla nemluvíval jinak, nežli s rozhorlením a hněvem. Jednou byl zvláště pohnut. Našel v práci filologické hrubý germanismus, nyní tak oblíbený: něco předat. »Teď se všecko předává,« pravil Gebauer; »úřad se předává (místo odevzdává), otec synovi statek předává (m. postupuje). Kdo vám to slovo řekne, naplite mu do očí. Jinak si už od neustálého prznění naší řeči nepomůžeme!«

Chápal jsem, jaká láska k našemu jazyku je v těch příkrých slovech, jak hluboké pronikání v povahu jeho. Zněla mi v mysli, když jsem bral péro do ruky; nebyl bych se už znal k mínění mistrovu, vyslovenému před deseti lety. Ano, nutno se bát, když [13]bereme péro do ruky, abychom nešířili germanismů, nutno se vzdáti myšlenkového pohodlí a uvažovati co nejvíce, píšeme-li v duchu jazyka mateřského.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 1, s. 11-13

Předchozí Miloš Weingart: Slovník jazyka českého

Následující Bohumil Vydra: Kocerady či Chocerady?