Mé vzpomínky na Jana Gebauera

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Měl Gebauer smysl pro humor? V přednáškách to nikdy nedal najevo. Pamatuji se na jeden „vtip“, který Gebauer při přednáškách udělal. Přednášel o stažených větách. Uvedl příklad asi jako: Kdo chce kam, pomozme mu tam. Vtom se otevřely dveře a opožděně (Gebauer začínal nejpozději sedm minut po čtvrté) vstoupila dáma. Rozpačitě se rozhlížela po přeplněných lavicích „pětky“ v Klementinu. Gebauer pokračuje jako by nic: Sedni si, máš-li kam (autora, myslím, neuvedl). Celý sál se rozhlaholil smíchem. Byla v tom náhoda, či úmysl? Myslím, že úmysl. Alespoň ve Skladbě, vydané Trávníčkem a založené na rukopisných přednáškách Součkových a Gregorových, tedy jednak starších, jednak mladších než tato událost, tento příklad není uveden. Gebauer tehda počkal, až se smích utišil, a pokračoval v citování dalších příkladů.

Jiná humorná příhoda se stala v semináři. Gebauer vykládal o nářeční výslovnosti retných souhlásek na konci slabik ve východních Čechách, jako kreu, leu a pod. Poznamenal, že tam náleží také jedno slovo, které se právě nehodí do učebních síní a znamená silnou negaci. Z poslední lavice se ozval svérázný Vysokomýťan a plnými ústy vyslovil „slovo od Waterloo“ s východočeským ou. Následoval hlučný smích, a když se skončil, řekl Gebauer klidně: „Ano, to slovo jsem myslil.“

[50]Gebauer přednášel r. 1897/98 v zimním i letním semestru skladbu, pětihodinové kolegium. Theorie bylo tu málo, samé doklady. Někdy třeba po celou hodinu nebylo slyšet slova výkladu a doklad se hrnul monotonně za dokladem, provázen jsa jen jménem autora nebo textu. To nudívalo přítomné nefilology, kteří nebyli účastni radosti, již pociťovali ti, kdož oněmi příklady nejen si ověřovali příslušné problémy české skladby, nýbrž také se seznamovali s jazykem staročeským a s literaturou staročeskou vůbec. Slova jako Kořeček, Komestor, Evangeliář, rukopis Svatovítský, Hradecký mnozí slyšeli tu po prvé. Jiná věc, která charakterisuje tehdejší studium na vysoké škole, bylo studium těchto příkladů. Byli posluchači, kteří se učili nazpaměť všem dokladům. Jiní to pokládali za nerozum a doklady jen pozorně pročítali, ověřujíce si na nich syntaktickou theorii. Pro zkoušku si připravili vždy jen několik dokladů. Gebauer sám u zkoušky žádal hojnost příkladů, ale nevím, že by někdo býval pro menší jich znalost při zkoušce neobstál. Myslím však přece jen, že v oné přemrštěné snaze znát všechny přednesené doklady bylo vážné nebezpečí: zabíralo to příliš mnoho času, a toho se pak nedostávalo na vlastní samostatné čtení starých památek. Většinou lze říci, že se jen „vrčely“ přednášky a málo se čtlo. Vzpomínám si při tom na příhodu, která se stala při mé státní zkoušce. Dostal jsem otázku „vazby participiálné“. Začal jsem vazbami kongruentními a pověděl jsem k nim několik příkladů. Když už jsem jich víc nevěděl, přešel jsem k vazbám absolutním a označil jsem je za zajímavější. Gebauer však řekl: „Ne, zajímavější jsou vazby kongruentní. Nějaký příklad!“ Domníval jsem se, že Gebauer mé příklady přeslechl, a začal jsem je opakovat. Gebauer mě zarazil a řekl, ty že už slyšel, abych pověděl jiné. Nevěděl jsem však už žádné, a tak jsem si v tísni příklad udělal: není, kdo vidě. Autora jsem neměl už ani čas uvést, protože mi Gebauer do toho klidně, ale pádně vskočil: „Předně nenie, za druhé kto, za třetí vida a za čtvrté to není doklad z literatury.“ Na to se nedalo dobře nic odpovědět (třebaže ony tvary tak docela nestaročeské nejsou a dají se doložit ne-li ze stol. XIV., jistě ze stol. XV.), a proto jsem se odmlčel. Trapnou pomlku zakončil Gebauer tím, že řekl: „Tedy vazby absolutní.“— Vypravovával jsem často sám o sobě tuto příhodu, ale vracela se ke mně ve znění značně popleteném (vypravovala se o neznámém kandidátu a onen kandidát na konec „vyletěl“). Zde je tedy její obraz autentický.

Jiná nesnáz byla v nedostatku autentické litografie přednášek, jaké vešly v obyčej teprve později. Vzpomínám si, jak jeden ko[51]lega po přednášce pronesl otázku: Prosím vás, jaký je to autor „Píšteks“? Neuměli jsme mu hned odpovědět, až se po chvíli ukázalo, že jde o slova „týž text“, která Gebauer uváděl, jestliže byl autor u několika za sebou jdoucích příkladů týž, a kterým onen kolega špatně rozuměl. V mluvnici jsme mohli brzy — z počátku pro hláskosloví a později i pro tvarosloví — ověřovati přednášky textem tištěným. Ale hůře bylo v literatuře. Tam kolovaly exempláře velmi nehodnověrné a plné nejelementárnějších chyb. (Sám jsem se učil z exempláře opsaného asi z třetí nebo čtvrté ruky. Vlastní zápis přednášek, které jsem za svoje čtyřletí odposlouchal, obsahoval snad jen asi osminu látky.) Měl jsem na př. v svém exempláři při výkladech o kronice Trojanské Miruci Dony místo Mirmidonů — to jsem si opravil sám. Hůře bylo s druhou chybou (o kolika jsem se vůbec nedověděl!): ještě po státní zkoušce jsem věřil, že v staročeské literatuře eschatologické je spis „Plameny svatých otců“. Teprve později od kolegů Kašíka a Folprechta jsem se dověděl, že jsou to vlastně Lamentationes svatých otců.

Přednášky další po skladbě byly: hláskosloví a tvarosloví r. 1898/99 po 5 hod. (jen v zimním semestru byla 1 hodina věnována Štítnému) a v r. 1899/1900 jen po 2 hod. Tenkrát byl Gebauer rektorem a měl částečnou úlevu: tu pak podržel i roku 1900/01, kdy přednášel po 2 hodinách o literatuře.

Jak Gebauerovi záleželo na úplnosti přednášek, je vidět z toho, že přednášky ze skladby nedokončené r. 1897/98 dokončoval ještě v semináři v r. 1898 na podzim. Vědomí o neúplnosti přednesené látky za jedno čtyřletí vedlo asi Gebauera k přesvědčení, že není možno za čtyřletí zdolat posluchačům celou látku, a proto prý dost nerad viděl kandidáty, kteří přicházeli ke zkoušce hned v prvním termínu po absolvování.

Na některé partie mluvnické kladl Gebauer zvláštní důraz a měl také několik „koníčků“. Se zálibou vykládal o zvratné analogii (ticho — cicho = císař — tísař) — Gebauer při tom rád užíval termínu, že jazyk přechází „přes čáru“. Často říkával, že slovo „vypadlo ze své kategorie a podlehlo hláskovým změnám“. Z počtu slabik ve verši Alexandreidy dovozoval rád jednoslabičnou výslovnost tvaru krve nebo bratr a ukazoval při tom na rozdíl ve výsledku r a l s jerem napřed nebo vzadu. Jiný jeho koníček byl důkaz o existenci nosovek ve staré češtině ze změny a- ou v slovech třasu - trousím. A ovšem jerové pravidlo a ještě více jotace přicházívala na přetřes zvláště při čtení Alexandreidy, kde vedle paleografického přepisu na levé straně byla na straně pravé nesprávná transkripce Hattalova.

[52]Také rád vykládal Gebauer o správnosti tvarů kost, radost (s tvrdým -t) a zle potíral tvary s -ť: kosť, radosť. Za našich dob už byla tato jeho oprava vžita; rychlost, s jakou se ujala, je jedním z mála dokladů osobního vlivu, kterým vynikající gramatik (a autor školní knihy) působí na spisovný usus. Jinou Gebauerovou zásluhou bylo správnější vokalisování předložek, nikoli však ve shodě s historickým jerovým pravidlem, nýbrž podle obecně ujatého obyčeje. Zvláště odsuzoval nemírnou vokalisaci z důvodů metrických (ve nebi a p.); básnickou licenci tu neuznával. Přirovnával básníka k virtuosu na housle a žádal na něm dokonalou znalost jazyka, stejně jako se u virtuosa předpokládá dokonalost technická. — Velký odpor měl Gebauer také proti nesprávnému instrumentálu doplňkovému. Příklady jako „káva je dobrou“ vyslovoval se značnou jizlivostí, která jinak byla u něho velmi vzácná. — Ještě snad stojí za zmínku, jak Gebauer opravil na seminární práci genitiv mého křestního jména. Můj nadpis zněl „práce Kvidona Hodury“; Gebauer však žádal tvar Kvidy a odůvodňoval jej tím, že prý doma u nás jistě říkají „dostali jsme psaní od Kvidy“, a nikoli „od Kvidona“. Anticipoval v tom vývoj Pravidel; ta ještě r. 1926 uváděla gen. Kvidona vedle Kvidy n. Kvida. Teprve Pravidla z r. 1942 uvádějí již jen tvar Kvida v gen.

Tyto „koníčky“ neměly takovou důležitost, aby se jimi vyčerpávala zkušební látka. Při zkoušení uměl Gebauer za krátkou dobu jak při kolokviích, tak i při státních zkouškách projíti velmi rozsáhlé a rozmanité partie z celé látky, a to v gramatice i v literatuře. Podle vlastní zkušenosti se domnívám, že při státních zkouškách vynechával části vyzkoušené při kolokviích. Rozumí se, že měl o všem podrobné záznamy, i o každém „vyvolání“ v semináři. — Z oblíbených jeho slov uvádím sloveso „trvám“ ve významu „domnívám se“ a z mluvnických zvláštností časté užívání příp. -ích m. -ech (na př. tvar slovích) a delšího komparativu dálejší a dáleji m. další a dále.

V tom, co jsme pověděli, bylo už leccos uvedeno o Gebauerově výchově budoucího středoškolského učitelstva. Tato jeho činnost je obecně uznávána a vysoko ceněna, na př. zvláště výstižně o ní píše E. Smetánka v svém nekrologu o Gebauerovi v Listech filologických 1907. Tam se ukazuje na veliký pokrok za Gebauera po Hattalovi. Někteří posluchači — byli to hlavně ti, kteří pobyli nějaký čas ve Wienu, — vytýkali Gebauerovi úzké češtinářství. Většina nás s tím však naprosto nesouhlasila. Měl-li Gebauer zabírat tak do hloubky, jak si přál a jak bylo žádoucí, nesměl se rozptylovati. Ostatně byla tu úsporná dělba práce. O staroslovanštinu bylo postaráno výborně Pastrnkem, o slo[53]vanské jazyky pečoval Polívka a o obecné věci jazyka se staral Zubatý. Ostatně známe-li Gebauerovy práce z mládí o sanskrtu, litevštině, ruštině i jihoslovanštině, ba i o čínštině, vidíme, že příčinou tohoto „úzkého češtinářství“ nebyla nedostatečná znalost, nýbrž že tu šlo o vědomé a účelné soustřeďování. Spíše by bylo možno vytýkati zanedbávání novější české literatury a ještě více nedostatek péče o novější jazyk spisovný; těchto oborů totiž bylo středoškolskému učiteli opravdu nejvíce třeba. Literaturu novou a novější pak brzy začali pěstovat Jar. Vlček, Hanuš Máchal, Jan Jakubec a Josef Hanuš a zvláště důležitý krok kupředu se stal později zřízením zvláštního zkušebního komisaře pro jazyk a zvláštního pro literaturu. Gebauer předtím zastával oba tyto obory lépe než kdokoli jiný. Staročeskou literaturu pěstoval skvěle a o novější říkával, že si ji už spíše mohou kandidáti osvojit vlastním studiem. Bylo-li však v semináři thema z novějšího písemnictví, bylo přece jen znáti trochu menší zájem u Grebauera. Pamatuji se na práci, myslím, Boženy Jiránkové o Třebízském a na to, jak Gebauer souhlasil s výtkou Jiránkové, že u Třebízského jsou osoby buď jen dobré, nebo jen zlé, kdežto v životě že se u každého jednotlivce dobré a zlé stránky střídají. Celkem studenti se zájmem výhradně literárním a méně linguistickým byli té doby na fakultě ve veliké nevýhodě. Ale tomu bylo zrovna tak, ne-li hůře ve francouzštině. Ještě nejlépe bylo postaráno o němčinu, kde byl jeden examinátor převahou linguista a druhý literární historik. Hůře bylo s pěstováním spisovného jazyka. To byl opravdu základní nedostatek tehdejší fakulty a nebyl napraven ani později, třebaže zejména Zubatý důrazně upozorňoval na naléhavou potřebu zvláštní stolice pro novou češtinu, maje při tom na mysli V. Ertla. Ale na jednu, a to základní stránku působení Gebauerova nebyl tuším snad dosud obrácen zřetel; myslím stránku mravní. Rozumí se vlastně u velké osobnosti samo sebou, že její živý příklad strhuje za sebou mládež bez její vůle, ba i proti její vůli. Snad na každém češtináři, který prošel rukama Gebauerovýma, utkvělo aspoň něco z jeho ducha, z jeho povahy. Mravní přísnost, láska k pravdě, věcnost a solidnost — zdaž to nejsou vlastnosti, kterých dobrý učitel potřebuje ještě více než dobrého základu odborného? Ten je vlastně v oněch mravních vlastnostech zahrnut. Velmi případně objasnil tento vliv Gebauerův na posluchače Alois Kulhánek v článku napsaném do památníku věnovaného O. Ostrčilovi po jeho smrti. Tam čteme na str. 10 o Gebauerovi: „Svými přesnými, nedvojznačnými slovy, svou jasnou vědeckou methodou, svým naprosto neosobním způsobem výkladu působil na nás nepřímo, nenápadně, ale jistě… Nevycho[54]val mnoho přímých žáků, ale na celek svého posluchačstva měl mocný výchovný vliv hlavně po stránce methodické. Mám za to, že si i na umělecké osobnosti Ostrčilově můžeme mnoho vysvětlit vlivem Gebauerovým: methodičnost v každém díle, spoléhání jen na poctivou a důkladnou práci a odmítání každé improvisace a všeho geniálnictví, z toho plynoucí pečlivou přípravu, jdoucí až do úzkostlivé podrobnosti, klasickou jasnost ve věci i formě a prudký odpor proti mlhavé romantičnosti, která často znamená jen lajdáctví a nedbalost.“

V období, které zahrnují naše vzpomínky, byl Gebauer ponořen cele do spisování Historické mluvnice a Slovníku. To jistě bylo hlavní příčinou, pro kterou Gebauer na výchovu svých posluchačů k vědecké práci málo působil přímo, osobním stykem a radami. Máme ostatně právo se domnívat, že ani v době dřívější nebývaly jeho styky s posluchači příliš časté a důvěrné. Stačí přečíst si na př. Gebauerův nekrolog o Opatrném v Listech filologických 1891, který je spíše úmrtním oznámením než nekrologem, abychom viděli, že ani v takovém případě, jakým byla ztráta nadějného žáka a nástupce, neprolomily se ledy, jimiž bylo spoutáno Gebauerovo osobní cítění.

To však neznamená — ani pro naše období —, že bylo Gebauerovo působení bez vlivu na vědeckou práci jeho žáků. Vždyť příklad jeho literární činnosti sám sebou působil víc, než jakákoli slova by dovedla působit. Ale i přímo na methodu vědeckou musily svou jasností a kritičností působit jak jeho přednášky, tak i výklady seminární. Jasnost a přesnost požadoval i při zkouškách. Při kolokviu ze skloňování jsem dostal složené skloňování. Věc mi byla sice jasná, ale patrně jsem se nevyjádřil dost přesně, neboť Gebauer řekl: „Kdybych to neuměl, od vás bych se tomu nenaučil.“ Nebyl jsem touto výtkou ani za mák uražen, protože tak daleko moje ctižádost nesahala, abych chtěl vyučovat Gebauera české mluvnici. Ale je pravda, že jsem si při výkladě o složeném skloňování na střední škole dával vždy pozor a snažil se být co nejjasnější. Také se mi líbilo klasicky vystavěné souvětí podmínkové, jehož Gebauer při této příležitosti užil. Na přímé působení Gebauerovo mám osobní vzpomínku. Měl jsem s některými nářečními problémy nesnáze, dnes už většinou neznámé. Nebyl mi na př. dost jasný význam filologických výkladů v pracích o nářečí. Nadhodil jsem tento problém při recensi, kterou jsem měl o nářeční seminárce. Gebauer mi tehdy stručně odpověděl: „Čím víc, tím líp.“ Vybral jsem si z toho, že filologické výklady tam být nemusí, ale jsou-li, že je lépe. Teprve později jsem si ujasnil, že v dialektologii hlavní věc je přesné zjištění všech okolností mluvnických jevů, že je třeba [55]odpovědět na otázku kdo? (t. j. zda mladý, či starý; zda domácí či přespolní, zda prostý či vzdělaný a p.), na otázku co? (zda všecko, či jen rozdíly od spisovné normy), na otázku kde? (zda v celé oblasti, či jen v její části) a na otázku jak? (zda zpravidla, či jen výjimkou) a p. V tom, jak přesně a správně se odpoví na tyto otázky, záleží modernost prací dialektologických, a nikoli v tom, že se filologicky vykládají zjištěná fakta — jak se někdy tvrdívá. Gebauer sám se ovšem přímo o nářečí málo zajímal a záleželo mu spíše na nářečním materiálu, kterého mohl použíti pro Historickou mluvnici.

O zevnější pracovní technice nemluvil k nám Gebauer nikdy. Asi pokládal všecko, co s ní souviselo, za malicherné a samozřejmé. Vím ovšem ze zkušenosti, že velmi mnohým pracovníkům bylo úplně neznámo, jak sbírati materiál, a že neobratností ztráceli mnoho času a námahy. O technice lístkové práce jsme slyšeli jen od Pastrnka anebo od historiků, které o tom zevrubně poučoval Goll. Také jsme citelně pohřešovali odkazy k odborné literatuře, a to i k vlastním pracím Gebauerovým.

Říkává se, že byl Gebauer positivista. Jistě že byl — vždyť to tehdy bylo moderní. Ale jeden ze stěžejních pojmů positivismu je genese, a ten pro Gebauera stěžejní nebyl. Vzpomeňme si jen, že hlavní jeho objevy jsou jerové pravidlo a jotace. Co je na zákoně jerovém genetického, je dílem Havlíkovým. Gebauer obstaral práci historicky popisnou. U jotace pak hlavní věc je vlastně odhalení tajemství staročeské grafiky. Pro Gebauera nebývalo hlavní otázkou, z čeho vznikla stará čeština. Partie o tom v Historické mluvnici jsou krásné, ale nepůvodní. Všechen Gebauerův zájem se soustředil na otázku, jak vlastně stará čeština vypadala. Grebauer chtěl poznat celou její soustavu, aby mohl odpovědět na otázku, která byla jeho životním dílem: co je stará čeština pravá a co nepravá. Ani pojem účelnosti, který soustavně zajímá teprve dobu novou, nebyl Gebauerovi cizí. Víme dobře, jak rozlišoval češtinu podle účelu, podle toho, zda slouží úkolům spisovného jazyka, či jen potřebě hovorové. Marie Gebauerová vzpomíná na to, jak její otec neschvaloval „vysokou“ češtinu v životě denním a jak říkal, že spisovná čeština je jazykem svátečním. A víme také, jak se v pravopisné komisi staral, aby Pravidla nebyla pomoravštěna. Byl si — snad tehdy jediný — dobře vědom ostrých hranic mezi spisovným jazykem a nářečím.

Jsem u konce svých vzpomínek. Upozorňuji znovu, že platnost těchto vzpomínek se vztahuje jen na období od r. 1897, to jest na poslední desítiletí Gebauerova života. Nemohu také tvrdit [56]s objektivní jistotou, že se všecko stalo tak, jak o tom vykládám: mohu jen říci, že se to věrně shoduje s obrazem, který žije v mé paměti.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 3, s. 49-56

Předchozí Předplatné na rok 1943 činí K 35 —

Následující Václav Machek: Drobné výklady