Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, I.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

Bylo to na sv. Václava roku 1874, kdy se mi splnila nejvřelejší tužba mého mládí: spatřiti matičku Prahu. Uviděti muže, kteří stáli v čele literárního i politického ruchu, a v tom ruchu žíti sám — to náš kroužek přátelský — z něhož několik jmen nabylo svou činností pozdější zvlášť jasného zvuku (zejména Leander Čech, Leoš Janáček a Josef Úlehla) — pokládal za vrch blaženosti.

Mně přálo v tom směru štěstí. Měl jsem od našeho zbožňovaného profesora Fr. Bartoše doporučující list na Jindřicha Niederla, známého skladatele řecké mluvnice a nepřekonaného překladatele Homéra. Bydlel tehdy v Ječné ul. skoro naproti reálce. Návštěvy u něho nezapomenu nikdy. S tlukoucím srdcem a krajně rozrušen šel jsem po schodech a vešel do Niederlova bytu. Ušlechtilá tvář, přibledlá a poněkud vpadlá, oči zářící dobrotou, řeč vlídná jen zvyšovaly posvátnou přímo úctu, kterou mne naplňovala všecka jeho bytost. Vyptával se především na prof. Bartoše, jehož brusičské snahy a skladebné studie mu byly dobře povědomy, chválil jeho činnost v oboru lidové písně a věnoval také mně několik milých otázek a pokynů. Nemaje té chvíle vědomosti o žádné »hodině« pro mne, o jejíž udělení prof. Bartoš ho žádal, poslal mne Niederle k profesoru Janu Gebauerovi, který bydlel tehdy poblíž v Kateřinské ulici a vyučoval češtině a němčině na jediné české reálce v Ječné ulici za ředitele Jana Šťastného. Jana Gebauera jsem znal toliko z Hálkových Květů, kde uveřejňoval od jejich založení r. 1867 po tři léta překlady ukázek ze staroruských rhapsodií, pak z Ramajany a sanskrtu vůbec. Květy Hálkovy nám studentům bývaly Písmem svatým, obsah jejich jsme hltali a jména jejich přispěvatelů jsme znali nazpamět; byloť vůbec známo, jak [2]vybíravý jest p. redaktor a že již má literární ražení, kdo tam byl přijat s příspěvkem sebe menším. Z filologických prací Gebauerových znal jsem jen jeho příspěvky z Naučného slovníku a zvláště poučný článek o slovanských jazycích, který také vyšel o sobě, neboť my studenti jsme horovali víc pro poesii než pro vědu na gymnasiu. Jinak jsem věděl, že se r. 1873 stal docentem university pražské pro řeč a literaturu českou. Několik slov mi o něm pověděl prof. Niederle.

Kdo kdy šel jako chudý studentík a nováček v Praze prosit o kondici muže neznámého, vysoko stojícího společensky, k němuž nadto měl mimořádnou úctu pro jeho učenost, ten ví, jak mi bylo při této návštěvě. Asi jako tatíčkovi v lidové písni »Tři dcery«, když nepochodiv u dcery prvé a druhé, šel »samý strach k té třetí dceři«, prosit o zaopatření.

Byl to veliký rozdíl mezi přijetím u Niederla a u Gebauera. Onen hovorný a vítavý, srdečným tónem rozmlouvající, tento na slova skoupý, zkoumavě hledící, suše hovořící! U prvého se rozplývala ihned sklíčenost, u Gebauera neubývalo napětí tak hned. Ale lístek Niederlův byl mi klíčem k jeho srdci. Podrobil mě zevrubnému výslechu. Musil jsem mu vypověděti celé curriculum vitae. Nezatajil jsem svého poněmčení na německém gymnasiu brněnském, pozdějšího svého přerodu, jak jsem čítal české noviny se slovníkem v ruce, vypisoval si neznámá slůvka a učil se jim nazpamět, jak jsem, přestoupiv pak na slovanské gymnasium, měl z češtiny napřed Kotsmícha, potom Bartoše, jak jsme u Bartoše se naučili čísti Homéra a nejladnější češtinou tlumočiti krásy jeho básnické, jak v nás Bartoš rozněcoval lásku k jazyku, odhaloval veškeru bohatost jeho budovy mluvnické, jak jsme se zapalovali pro českou knihu, jak jsme si založili na gymnasiu literární kroužek, který si vydával svůj časopis a v němž práce naše posuzoval sám prof. Bartoš, jak archivář Brandl nejlepší žáky Bartošovy zase poděloval na konci roku svými spisy a že jsem takto pročetl vydané jím spisy Karla ze Žerotína a z nich si udělal podle návodu Bartošova frastické výpisky a podobně též z pohádek Boženy Němcové atd.

Zpověď tato byla odpovědí na dotazy Gebauerovy o Bartošovi, Brandlovi, Vymazalovi a jiných osobnostech literárně činných a o studentském životě na gymnasiu. Velmi jej zajímala zpráva o slavnosti Jungmannově, kterou jsme r. 1873 uspořádali přes zákaz ředitelův a již poctil návštěvou též Palacký právě v Brně dlící. Při tom Gebauer se zmínil uznale o Zeleného životopise Josefa Jungmanna, sloh jeho prostý a poutavý mi dával za vzor a vzdal Jungmannově práci kritickou chválu. Zvlášť vysoko pak vyzdvihl význam jeho Slovníka.

Teprve na konec rozhovoru jsem postřehl, jaký účel mělo všecko [3]to vyptávání. Otázalť se pojednou Gebauer, chtěl-li bych u něho převzíti opravování úkolů žákovských. Maje povinnost připravovati přednášky universitní, zvláště když se mu dostalo od ministerstva svolení, obor přednáškový rozšířiti na slovanské jazyky a literatury vůbec, vymohl si od ředitele Šťastného cennou úlevu, aby nemusil sám opravovati úlohy svých žáků (ani maturitní), nýbrž že mohl na tuto časomornou práci si přibrati pomocníka. Z odpovědí mých prý poznal, že by mi mohl tuto práci svěřiti, a tím že jsem mu přišel právě vhod.

Chyby jsem měl vypisovati na zvláštní lístek a připisovati návrh známky jakožto posudku stránky jazykové a slohové. Když jsem přinesl úlohy opraveny, byla vždy rozprávka o nich; někdy jsem musil přečísti tu, kterou jsem pokládal za nejlepší. Úlohy se měly seřaditi podle známek: napřed výtečné a výborné, pak chvalitebné a na konec nedostatečné. Tak to bylo zavedeno u Šťastného z důvodů pedagogických.

Úloh tenkráte na reálkách bylo mnoho — v některých třídách až 18 za pololetí — a žáků ve třídách bylo neméně: i přes 60 v jedné. Oprava vyžadovala opravdu mnoho času; musilo se opravovati denně; práce pak jest to únavná. I není divu, že překážela Gebauerovi značně v jeho studiu a v práci universitní, a to tím více, že u Šťastného bylo hojně konferencí a prací »píseckých«. K tomu později, vyzkoušev mě, G. přidal mi ještě korekturu Listů filologických. Při tomto zaměstnání svém měl jsem možnost, uplatňovati snahy brusičské, na Moravě tehdy s nadšením pěstované. Gebauer byl k nim chladný; Praskův Brus nelíbil se mu vůbec, zabíhal mu do žalostné výstřednosti. Kosinu oceňoval příznivěji, ale veleslavínský jeho sloh, uměle zaplétané periody, strojená mluva jeho Hovorů olympských a jeho jinak bystrých a řízných kritik literárních se mu nezamlouvaly. Vyvyšoval toliko jeho lásku k čistotě jazykové, jeho svěží zájem o literaturu, u ředitelů gymnasijních neobvyklý, a jeho ohnivou vlasteneckost. Za to byl u něho dobře zapsán František Bartoš. Neznal jeho mocného a vlivuplného působení učitelského, jeho tajné dobročinnosti a obětavosti národní, ale znal jeho studie syntaktické, jejichž výsledek uveřejňoval v programech gymnasijních, v Časopise Matice moravské a v časopise Komenském, a cenil v něm prvního vědeckého syntaktika českého. Líbilo se mu, že pro své vývody chodil k pramenům staročeským a nejen k lidové mluvě. Pro mluvu lidovou tehdy ještě se nerozehříval, a také mé horování pro nářečí a pro jejich probadání, od Bartoše nám, žákům jeho, vštípené, přijímal jen mlčky. Byl bych rád přiměl Gebauera k delšímu pobytu na moravském Slovácku, aby byl sám poznal tamější pečlivou čistotu mluvy, již [4]u dítek se jevící, a vůbec přišel v přímý styk s lidem, vdýchal kouzlo jeho svérázu a vnímal fluidum lidovosti, odevšad se prýštící. Uznával, že by to bylo dobré, ale neodhodlal se k tomu nikdy. Písemný styk však jsem mezi oběma těmito předními tehdejšími jazykozpytci našimi zprostředkoval. U Bartoše Gebauer neschvaloval zcela brusičských požadavků jeho. Bartošovi byla lidová čistota mluvy zákonem; neměl smyslu pro pravopis a ani hláskosloví ani tvarosloví necenil tak vysoko jako skladbu. Hlavní váhu kladl na ducha národního, jak se v mluvě jeví. Proto brojil nejvíce proti obratům a vazbám, které se mu nepodobaly býti čistě českými, a nahrazoval je po případě obraty lidovými. Gebauer pracoval více v hláskosloví a opíral se ve všem o dějinný vývoj; v tom se oba mužové rozcházeli.

Měl jsem postavení dosti nesnadné po stránce jazykové péče. Obhajoval jsem houževnatě moravského stanoviska proti volnosti české a opravoval v tom směru rukopisy i články, již vysázené pro Listy filologické. Vrchním redaktorem byl prof. Kvíčala; jemu jsem nosil vše k nahlédnutí, co Gebauer pro číslo připravil. Zprvu Gebauer chodil sám ke Kvíčalovi na Smíchov; ale když se jednou přihodilo, že se mu Kvíčala zapřel, ač Gebauera k sobě objednal, ozvala se v Gebauerovi hrdost a samostatnost; i svěřil nadále tyto donášky rukopisů a domluvy redakční mně, a já jsem tak získal nového odpůrce svých postupů brusičských. Prof. Kvíčala měl jemný smysl pro přesnost a správnost jazykovou; ale pokládal rovněž moravské brusičství za upřílišené a ne vždy dosti vědecky odůvodněné. Uvedu několik příkladů.

Tehdy se vedl od moravských brusičů boj také proti slovu musiti. Dr. Jindřich Metelka stál na straně moravské; ve svém překladě Holubova spisu Sedm let v jižní Africe dovedl se tomuto slovu tou měrou vyhnouti, že ho v celé velké knize neužil ani jednou. Kvíčala však je zastával. Kdysi v šarvátkovém rozhovoru o tom slově namítl, jak by se tedy řeklo bez »musiti« služce: musíte přinésti vodu — zdali: jest vám přinésti vodu? Odpověď »přinesete vodu nebo dojdete pro vodu« ho neuspokojila.

Gebauer schvaloval omezenější užívání slovesa musiti, ale nebyl pro úplné vymýcení jeho, poukazuje na staleté domácí právo tohoto slovesa.

Mnoho řečí bývalo o genitivu předmětném, na slovese závislém, o němž Bartoš uveřejnil zvláštní studie. Tu Gebauer i Kvíčala souhlasili s Bartošem. Také v boji proti tak zvanému cočku (na př. byl zvolen co farář m. farářem n. za faráře, Malíř co Pygmalion m. Malíř Pygmalionem) shodovali se oba s moravským směrem. Gebauer sice upozorňoval na středověkou češtinu, kde [5]byl coček ve veliké oblibě, ale uznával vadnost novodobého rozbujnění toho slůvka. Pro bezvýminečné užívání genitivu záporového nebyl. K plnější příponě infinitivní -ti (m. pouhého -t) se přiklonil značnou měrou. Zvláště se líbilo Gebauerovi, co Bartoš psal o významu předložek a jak stíhal nesprávnosti do jazyka vniklé v tomto směru. Vůbec účinek dopisování obou těchto mužů projevil se záhy u Gebauera; stal se brousivějším při sobě samém, nežli byl doposud, což každý pozná, kdo srovná práce jeho do roku 1875 vydané s pozdějšími.

Vedle korektury úloh a Listů filologických svěřil mi Gebauer také překládání článků zaslaných do Listů filologických po německu a výpomoc v excerpování starých tekstů. Tyto výpisky si pořizoval posud sám, a to s pilností přímo mravenčí. Gebauer neznal žádných rozptylek životních; nechodil nikam kromě do přednášek a do universitní neb musejní knihovny, celý den trávil doma a pracoval v pokoji svém a jen odpoledne (nejraději po přednášce) podnikal delší vycházku. Měl zásadu dvě hodiny se procházeti, což pokládal za nezbytné pro zdraví, a vycházky ty konal nejraději za město do volné přírody. Brával mne na ně s sebou; a tu jsem musil jej obeznamovati s ruchem moravským a i s českým, zvl. studentským. Někdy rozprávka se točila výhradně kolem filologie. Již tehdy (v letech sedmdesátých) toužil do nedostatku spolehlivého slovníku staročeského a konal také již přípravy proň. Mně za tím účelem uložil srovnati Erbenovo vydání Legendy o sv. Kateřině s originálem, chovaným v zemském archivě v Brně, a vypsati všecka slova toliko jednou tam se vyskytující (hapax legomena), což však bylo úkolem také dost obtížným. K posavadním vydáním staročeských památek neměl důvěry valné.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 1, s. 1-5

Předchozí Listárna

Následující Josef Zubatý: Vrané koně