Časopis Naše řeč
en cz

Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, V. 1.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

Jan Gebauer a Fr. Bartoš

Gebauer a Bartoš se neznali do r. 1875. K písemným stykům došlo teprve toho roku. Gebauer nebyl přítelem hojného a častého dopisování, jeho dopisy jsou stručné, ale hutné, obsahují vždy jen to, oč mu právě šlo. Zpovědi duše, obšírnější vypisování vlastních názorů a citů, úvahy obecné, nepodnícené dopisovatelem, jsou v listech jeho řídkou výminkou; jeho suchá — ale jen na pohled — letora, jeho uzavřenost v sebe obráží se i v jeho dopisech. Některý list přestává na dvou, třech větách. Někdy dopis nahrazovaly i korespondenční lístky neb ústní vzkazy.

Tak tomu bylo i ve styku s Bartošem. Gebauer s počátku, ale i později, pověřoval mne, abych Bartošovi oznámil to neb ono. Trvalo dosti dlouho, nežli jsem to písemné spojení mezi nimi způsobil.

Bartošova povaha lišila se v mnohém od Gebauerovy. Měl v sobě slováckou krev. Byl snadno vznětlivý, rád si i v dopise pohovořil, vše ve veřejném životě se ho dotýkalo hluboce, chválil neb odsuzoval to neb ono zařízení, ten neb onen čin, tu neb onu knihu, sbírku, báseň, ten neb onen časopis. Zvlášť bystré oko měl pro nedostatky v našem životě národním, v naší povaze, v písemnictví, a tu nabádal a podněcoval k jich odstranění neb napravení. Jiskry z něho jen sršely. Nemohl býti sám, musil míti někoho k sobě na procházky, na výlety, večer v hostinci. Byl denním hostem ve Čtenářském spolku slovanském v Brně — ovšem ho k tomu nutil také jeho svobodný stav, musil se stravovati v hostinci. Ale v Brně bylo ještě v letech sedmdesátých jako v předešlých též příkazem a pro[34]jevem vlasteneckým, choditi do Čtenářského spolku; šloť o to udržeti jej, shromažďovati v něm český živel brněnský — byl jediným střediskem českého vzdělanectva a skrovného měšťanstva v Brně. Tam zavítávali také všichni národovci z celé Moravy, všichni hosté čeští a jinoslovanští, kdykoliv je vítr do Brna zavál. Tam bylo možno večer co večer nalézti archiváře Brandla, prof. Bartoše, katechetu Ruprechta, zemské úředníky Pejčocha, Kuneše, Kunce, inženýra Peku, profesory gymnasia a učitelských ústavů, redaktory českých novin. Nejraději pobýval Bartoš u svého kolegy, profesora a katechety českého gymnasia Vladimíra Šťastného, jehož maminka a sestra Josefina byly zlaté duše. Dlouho se myslilo, že Bartoš pojme slečnu Šťastnou za choť. Slečna asi k němu opravdu srdečněji lnula, ale poměr nikdy nenabyl milostného zabarvení ani ztužení, takže když archivář Brandl ovdověv o její ruku požádal, sl. Josefina na údiv všech zasvěcených do věci osob odřekla. To mělo za následek ochladnutí málem čtvrtstoletého přátelského svazku mezi Brandlem a Bartošem, které potrvalo skoro až do smrti Brandlovy.

Gebauer kavárny ani hostince neznal. Když ho jednou rodina v pravém slova smyslu vytáhla do kavárny, měl prý takový pocit studu, že odtamtud odešel.[1] Jemu domem i hradem byla jeho rodina, v níž vévodila vzácně ušlechtilá choť jeho Julie, mající plné, neobyčejné porozumění pro domomilství a uzavřenost svého chotě i pro jeho práci a pracovitost i pro zvláštní potřeby a způsoby životní, s ní spojené. Jen v rodině se rozhovořil někdy od srdce. Na dvouhodinné procházky chodil nejčastěji sám; za svého sekretářství jsem ho vyprovázel já. Nevyhledával společnosti, hovor se z něho musil dobývati. Ale rád poslouchal, co se děje v literatuře, politice, studentstvu, divadle, spolcích, co je kde nového. Ani anekdotou nepovrhl. Pro lascivní vtipy však stejně jako Bartoš neměl smyslu; neliboval si v nich jeden ani druhý. Bartoš rád zpíval nebo na housle si zahrál, divadlo miloval — Gebauera si nelze představiti zpívajícího neb hrajícího, jen píšícího. Chronická choroba hlasivek bránila mu ostatně ve zpěvu. Do divadla chodíval za mladších let; když já jsem přisel do rodiny, již to přestalo. Nedal se k tomu pohnouti žádnou [35]mou pobídkou; odstůně prý každou návštěvu divadla probděnou nocí — tak byl sensitivní. Když se dávala v Národním divadle Antigona, přece ho dítky přiměly k tomu, že se šel na ni podívat. Ale ku podivu brzy se vrátil domů — odešel po prvním dějství. Jinak se velmi zajímal o divadlo. Musil jsem mu vždy vyprávěti obsah kusu i o hře herců a hereček. Také literaturu bedlivě sledoval podobně jako Bartoš; každá nová kniha — tehdy, v letech sedmdesátých, bylo je možno ještě všecky postihnouti! — budila jeho zájem, a úsudek jeho o ní býval bystrý a trefný. Do školy však novinek nenosil ani na ně neupozorňoval, ke koupi jich nepobízel, jako činil Bartoš; tu byl zase jako ten rybář v Goethově baladě »kühl bis ans Herz hinan«, muž vědy, vážný a přísný učitel. Bartoš zvával vynikající studenty k sobě, půjčoval jim knihy, ohlašoval je Brandlovi, který jim pak odměnou dával své spisy, jako Knihu Tovačovskou, Listy Žerotínovy atd., stále mluvu brousil, ve škole i ve společnosti, upozorňoval na chyby, ale též na její krásy; ve škole vybíral pěkná slova a pěkné vazby pro překlad Homéra, Livia, Cicerona, Tacita, burcoval duši, šířil obzor, rozhovořoval se o literatuře, o spisovatelích, o lidu a jeho mluvě, písních, pohádkách, pořekadlech a příslovích, o důležitosti lidovědy a národopisu, o slohovém mistrovství K. J. Erbena a Němcové, o sběratelích slovanských písní a pohádek, o první české revue Osvětě a povinnosti ji odebírati, o filosofických spisech a kritikách Jos. Durdíka, o úkolech studentstva pracovati mezi lidem, býti mu světlonošem, o potřebě karakternosti, o vadách naší povahy české (podle Palackého) atd. atd. Tak u svých žáků odchovával povahu, budil první jiskry národnostního nadšení a rozdmychoval je dále, nutil studenty kupovati knihy, vzdělávati se dále mimo školu, a odchovával takto národu věrné, oddané syny a nadšené, účinné pracovníky. Žáci se mu za to odměnili láskou, úctou a oddaností celoživotní a plněním jeho pobídek, snah a příkazů.

Takovéto vzpružování a zpestřování školního učení nebylo Gebauerovi dáno. Naučil mnoho, vzdělával do hloubky i do šířky, žáci si odnášeli bohaté vědění, ale slunko se do třídy laškovně nesmálo, nepohrávalo si v ní s mladými dušemi. Pěkně to pověděl žák Gebauerův spisovatel Karel Šípek v Národních listech dne 20. září r. 1916: »Cosi jako tucha příštího jeho významu obdávalo (!) Gebauerův zjev. K žádnému z profesorů necítili jsme úctu tak neobmezenou, řeknu posvátnou, jako k němu. Měl pověst přísného učitele. Zkušebníkem byl nemilosrdným, na dvojky štědrým, v eminencích Harpagonem. Ale učitelem byl dokona[36]lým nad vše pomyšlení. K nejtěžším problémům jazykovědy přistupoval jako luštitel bystroduchý, stejně však mladým mozečkům elementární poznatky podával formou křišťálově jasnou, slovem výstižně stručným. Podnes mi tane na mysli jeho výklad o přechodníku.«

Jemný smysl jazykový byl u Bartoše vytříben už za mlada. Pocházel z obce Mladcovy, ležící na rozhraní trojího nářečí: hanáckého, slováckého a valašského, a ježto rodiče měli hospodu, slýchal už za dětských let písně a řeči ve všech těchto nářečích a vtiskoval si je v duši. Nad to matka jeho byla pravou studnicí čisté, svěží mluvy; bylo radost ji poslouchat a z každého hovoru i za pozdních let ještě Bartoš získával nová pěkná slova a frastická rčení, až mu srdce poskakovalo. Spojoval v sobě českou a moravskou krev — byltě děd z Čech od Ústí nad Orlicí — a měl v sobě i krůpěje krve německé, neboť babička prý byla z německého rodu.

Také Gebauerovo rodiště Oubislavice bylo jazykově zajímavé. Bylo po celou první polovici 19. století úředně vedeno za obec německou; ale, jak mi Gebauer vyprávěl, bydleli po jedné straně domů Němci, po druhé Češi. Takto již v dítěti se dál zápas dvou řečí, který však byl ještě stupňován tím, že otec Gebauerův byl Němec, usedlý chalupník, matka Češka. Děď i babička byli tuzí Němci. Ale matka Gebauerova, žena výborná, jím neobyčejně ctěná, provedla počeštění dítek. Na jazykové hranici neděje se násilné změtení jazyků, jak by se mnohý domníval, naopak udržuje se jazyk ve větší vážnosti a péči, zrovna tak jako víra tam, kde jsou v obci obyvatelé dvojího vyznání. Že pak Oubislavští si chránili a hájili své řeči, viděti též z toho, že se v druhé polovici minulého století domohli většiny v obci.

Vyrostl-li Gebauer ve vřelejší lásce k mateřské mluvě, ve znamení boje němčiny proti češtině, Fr. Bartoš ssál do sebe už za dětských let rozdíly nářeční, zvláštnosti jejich a čistou, zachovalou slovenštinu moravskou se všemi jemnostmi jejími. U obou matka vykonala veliký úkol jazykové výchovy. Ostatní doplnili učitelé jejich, zejména na gymnasiu. Gebauer studoval v Jičíně a měl tam mimo jiné učitelem známého překladatele z jazyků klasických a němčiny Fr. Šíra, jehož původní pokusy básnické, skládané namnoze časomírou i v umělém indském rozměru Matra samaka, vyluzují dnes útrpný úsměv, ač své doby se zdály censorovi nebezpečnými. Gebauer vzpomínal zejména básně Bitva na Žižkově, které censura nepropustila pro refrén: Toť jest Žižka, Žižka, vůdce a ředitel náš, takže Šír musil báseň přepra[37]covati na Hon Jaroslavův na Tatary s refrénem: Toť jest Hvězdohorský (Šternberk), vůdce a ředitel náš. Šír — na vysvědčeních se podpisoval Franz Schier — byl filolog tělem i duší, zamilovaný do češtiny a jazyků příbuzných, ale trochu dětinský. Žákům vynášel přednosti naší řeči, při překladech prý nutil překládati napřed otrocky doslova a bez úchylky od tekstu latinského nebo řeckého, a potom teprve správnou, nenásilnou češtinou, aby takto ukázal zvláštnosti a vlastního ducha každého jazyka. Tím budil mocně jazykový cit a tříbil jej stále. Ukazoval schopnost našeho jazyka ztlumočiti vše, a to ladně a věrně, a jsa přítelem a odchovancem Jungmannovým, velebil tohoto tvůrce velikého slovníka českého při každé příležitosti. Šír vyučoval také ve zvláštních hodinách češtině, aby žáky v ní důkladněji vycvičil a s přednostmi jejími je obeznámil. Gebauer si z gymnasia odnesl mnohé poznání jazykové, jehož se žákům jinde nedostalo. Byl výborný řečtinář a nejlepší matematik a fysik ve třídě. Ještě na universitě poslouchal přednášky z těchto oborů. Šíra měl také na řečtinu. Vzpomínal si s humorem Šírovy záliby odvozovati cizí slova ze slovanštiny; zabíhalať do komického zámezí: Skyt byl mu Skot; Zeva odvozoval od Živy, Ceres od Jeřice; Priamos slul vlastně Příjemný atd. Žáci vyváděli dobráckému učiteli všelijaké kousky — Gebauer je dobře pamatoval — ale měli ho při tom rádi. Oslovovati ho musili »pane jemnostpane« a mohli ho vyvésti na vrch makovice. Vždyť mu jednou o Božím těle namluvili, když stál před žáky na sluneční straně, že zlato na uniformě se mu na slunci rozpustí, a pan jemnostpán opravdu přešel do stínu.

Bartoš zase děkoval za své prohloubení jazykového poznání a zbystření jazykového citu profesoru Fr. Vaňkovi na německém gymnasiu v Olomouci. I Vaněk byl vlastenecký smělec ve škole, hovořil rád o češtině, její bohatosti a kráse, její příbuznosti s ostatními řečmi slovanskými a indoevropskými a také jí vyučoval ve zvláštních hodinách. Byl však větší originál než Šír a v jazykovědě — ač byl historik — pevnější a střízlivý. Do duše Bartošovy zasáhl hluboko.

Z tohoto prostředí rodinného a školního můžeme usuzovati i na to, proč měl Gebauer větší zájem o jazyk český jako celek a pro jeho stránku vnější, tvaroslovnou a hláskoslovnou, Bartoš pak pro jeho stránku vnitřní, syntaktickou a fraseologickou, pro jeho ducha, proč po celý život jeho měla u něho větší váhu nežli u Gebauera lidová píseň a pohádka, lidová mluva, tedy přítomné zjevy její, byť i z minula dochované, živé a mluvené vazby a [38]obraty, kdežto u Gebauera zase více vážil a výše stál historický vývoj spisovné mluvy, ztělesněný ve spisech staré a střední doby, a tedy minulost měla zákonodárnou moc a platnost.

Tím však nebudiž řečeno, že by Bartoš nebyl náležitě cenil starých spisovatelů, nebo Gebauer neměl porozumění pro památky lidové poesie a prosy — nikoliv. Bartoš ke svým studiím doklady vážil ze spisovatelů starých, ale hlavně takových, kteří stáli lidové mluvě nejblíž nebo vynikli klasickým slohem, jako Štítný, skladatel Pasionálu, Chelčický, Bartoš písař, Vratislav z Mitrovic, Komenský, Žerotín; sahal do Knih půhonných, do Knih svědomí a také ve škole žáky hlavně na tyto spisovatele a plody upozorňoval a je vyvyšoval. Gebauer zase počal studiem lidové poesie, a to jak cizí, indské, tak slovanské, hlavně ruské a jihoslovanské, ale podroboval ji rozboru poetickému a estetickému, nikoli filologickému.[2] Šel od svěží poesie k suché gramatice, Bartoš cestou spíše opačnou.

Gebauer studie universitní konal v Praze, Bartoš ve Vídni. Ve Vídni našel vzácného učitele slavistiky, prof. Fr. Miklošiče, k němuž hleděli všichni slavisté s úctou a obdivem. Byl první autoritou ve slovanském světě jazykovědném, jako po něm Vatroslav Jagić. V Praze stolici slavistiky zaujímal Martin Hattala, v letech padesátých teprve začátečník, ovšem vysoce nadaný a nadějný, ale již tehdy rvavý, který tehdy ještě sám se musil i od Miklošiče, jím později nenáviděného, učiti. Měl tedy Bartoš štěstí odkájeti se na prsou slovanského jazykozpytu živým slovem a osobním stykem s jeho geniálním velmistrem, kdežto Gebauer byl odkázán na tenký pramének Hattalův a na to, aby sám doplňoval vědomosti ze suchých spisů Miklošičových. Hlubší zájem o srovnávací jazykozpyt a o sanskrt získal Gebauer jednak od profesora Kvíčaly, tehdy ještě svěžího badatele snah pokrokových a výchovného učitele, jenž budil nejvyšší naděje vědecké, jednak působením mladého, nadšeného profesora klasické filologie a srovnávacího jazykozpytu dra. Alfreda Ludwiga, r. 1860 na pražskou universitu jmenovaného, výminečně spravedlivého Němce vídeňského, který se již na gymnasiu ve Vídni přiučil češtině a jako předchůdce jeho na téže stolici pražské dr. August Schleicher (Gebauer ho rád nazýval Šlejchar) i některé své práce po česku vydal. Ludwiga si Gebauer velice vážil též pro jeho osobní vlastnosti. Srovnávací jazykověda a sanskrt byly vedle [39]lidové poesie slovanské první láskou Gebauerovou, v které měl soka jenom v příteli Edvardu Novotném.

S jazykovědou nerozlučným svazkem je spojena znalost jazyků, a tu si Gebauer zjednal rovněž vlastní pílí a chutí. Po té stránce měl Bartoš opět výhodnější postavení; neboť spád jinoslovanského studentstva do Vídně na universitní studie byl v letech padesátých a šedesátých minulého věku všeobecný. Lákala tam slavná jména, bohatě vypravené semináře a kliniky, větší svoboda, snadnější existence i město samo. Gebauer mi dal jednou hádanku: které je nejslovanštější město v Rakousku-Uhersku? To byla Vídeň ještě počátkem let sedmdesátých. Bartoš rovněž rád vzpomínal, jak se ve studentských schůzkách zpívávalo ve všech jazycích slovanských, jak se navazovaly známosti s jinoslovanskými studenty a jak zvláště Moravané se tam ponořovali do proudu všeslovanského a do studia slovanských řečí. Že jihoslovanští studenti, Charváti, Srbové a Bulhaři, drželi vrch, jsouce nejveselejší a nejohnivější, strhovali také před jinými ke znalosti své řeči. Bartoš potom tříletým suplováním na gymnasiu v Těšíně přiklonil se nejdůvěrněji k polštině a její studium, její básníky pak nejdůtklivěji doporučoval svým žákům na gymnasiu brněnském. Gebauer přilnul nejvíc k milé Jugoslávii a z lásky k ní přijal později dokonce do své péče syna básníka Mažuraniće, do Prahy na studie daného. Ze srbštiny měl dokonce státní zkoušku a učil jí už na reálce v Pardubicích, když tam byl suplentem. Polštinu poslouchal na universitě u prof. Sucheckého, bulharštinu u Hattaly. Jinak chodil pilně na přednášky Kvíčalovy a Bippartovy z klasické filologie vedle vzpomenuté už matematiky a fysiky, na přednášky z dějepisu a zeměpisu a ovšem také z filosofie. Pobyl na universitě od r. 1859—1864 s přerušením tří semestrů r. 1863—1864, kdy byl výpomocným učitelem na české reálce pražské, zároveň zůstávaje dále v redakci Naučného slovníku.

Politicky Gebauer ani Bartoš nevystupovali činně, ale netajili se ani svým smýšlením. Gebauer stál oběma nohama a s celou duší od prvopočátku při straně mladočeské, psal do Národních listů feuilletony poučného rázu, bydlel jeden čas i v domě Nár. listů U zlaté lodi v Mariánské ulici, kam jsem k němu i já ještě docházel. Znal se s Hálkem, Nerudou, Schulzem, oběma Grégry (Eduardu Grégrovi měl za zlé, že nezůstal při lékařství; byl prý prof. Purkyní velmi ceněn, takže si ho vzal za asistenta a přiměl ho r. 1858 k docentuře universitní pro lékařskou fysiku). Ale nemluvil rád o politice, štvanice stranické se mu protivily a [40]zejména útoky a špinění osobní. Tu stál opravdu vysoko jak mramorová socha. Ani o věcech víry a náboženství nerozhovořoval se rád. Protivila se mu nauka o neomylnosti papežově, nemiloval pobožnůstkářství, náboženské nesnášelivosti, toužil po reformě vnějšností do církve vloudilých, jež prý by i Kristus odmítl a které odvracejí od pravé, hluboké nábožnosti. Tyto názory jeho byly příčinou, že po půldruhém roce vystoupil z bohosloví, jemuž se byl věnoval podle přání rodičů, a krok tento mu schválil profesor theologické fakulty, známý dr. Náhlovský, když se mu byl Gebauer svěřil se svými pochybnostmi vnitřními. Zůstal však nábožensky založen, jako byla jeho matka. Jinak se shodoval s Havlíčkem v tom, že víra jest osobní věcí každého jednotlivce.

Bartoš v politice i náboženství byl konservativec. Hlásil se k praporu Palackého, kterýž muž vůbec požíval u něho úcty přímo světecké; odsuzoval však stejně výstřednosti Skrejšovského, které vyvrcholily v časopise Brousku, jako mladočeské. Držel pevně s Brandlem, přejícím politické splynulosti zemí koruny české v jednom generálním sněmě a stojícím proti »vůdci národa« dru Aloisu Pražákovi, jenž chtěl naprostou samosprávu Moravy a Slezska a pokládán byl od nás studentů za separatistu moravského, a proto také nikoho za sebou neměl kromě své strany mezi poslanci, ani lid, ani vzdělanectvo, ani omladinu. Bartošovi nade všecko ve světě byl národ; jiné hvězdy na nebi neznal. Jemu věnoval celé srdce, všecky síly ducha i majetek svůj. A podle toho posuzoval každého, jakým byl národomilem. Náboženským rozmluvám se vyhýbal, ale kněžím jako Brandl ledakdy jako žertem kladl choulostivé a chytlavé otázky. U každého člověka hleděl především na povahu. S kněžími obcoval mnoho; byl na ně vedle učitelů nejvíce poukázán při sbírání písní a zkoumání nářečí. Provázel jsem ho na jeho cestách sběratelských některý rok jako těsnopisec a tu jsem měl příležitost nahlédnouti hlouběji do jeho duše než kdo jiný. Byl zbožně založen, ale v nitru svém svobodomyslnější, nežli dával na jevo zevně. K veřejnému vystoupení nebo k přednášce bylo nesnadno ho přiměti. V tom se podobal věrně Gebauerovi.

A tito dva mužové skoro stejného věku (Bartoš se narodil r. 1837, Gebauer r. 1838), po tolikeré stránce sobě podobní, vyrůstali v učence zvláště zvučného jména, sebe neznajíce, styků nemajíce a přece druh druha v jeho práci sledujíce, až do r. 1875. Doplňovali se jaksi směrem svých prací a studií a obsahovali takto celý obor vědecké mluvnice; jenže Bartoš soustřeďoval své [41]badání syntaktické ke konečné celkové skladbě určené školám, kdežto Gebauer měl zřetele výhradně vědecké a vyhověti potřebám školním se rozhodl teprve na naléhání nás, středoškolských učitelů, kteří jsme musili vyučovati ve škole podle nesprávných, vědecky překonaných učebnic, a také na radu mou, aby takto se domohl vůbec nějakého honoráře, ježto nakladatel jeho velké Historické mluvnice mu za ni prý nemohl dáti žádného honoráře pro veliký náklad s vydáním toho díla spojený.


[1] Jednou Gebauer poslal večer služku k prof. Č. s korekturou. Ta přišla domu se zprávou, že prof. Č. šel s paní do Varieté. To nemohl Gebauer pochopiti, že takový vzdělaný a učený člověk může jíti do Varieté. V tom smyslu Gebauer doma hovořil a řekl choti, že musí zítra to vytknouti profesoru Č. Opravdu také druhý den k němu poslal služku se vzkazem tím.

[2] Prof. Vladimíru Šťastnému vždy měl za zlé, že uměle upravil lidovou píseň moravskou: Tři dcery. Proč prý jí nenechati původní znění?

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 2, s. 33-41

Předchozí Ministerstvo školství a národní osvěty

Následující Jazyk česko-slovenský