Časopis Naše řeč
en cz

Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, V. 2.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

Jan Gebauer a Fr. Bartoš

Dopisovati si počali oba tito mužové na jaře r. 1875. První listy jejich nejsou zachovány, ani další ne úplně. Ale pamatuji se, že začátek učinil Gebauer, a to tím, že vyzval Bartoše k přispívání do Listů filologických a pedagogických, jichž toho roku počal vycházeti ročník druhý, a že hned také uvedl, jakými příspěvky by se mu zavděčil.

Bartoš byl té doby již uveřejnil několik drobností z oboru české skladby v časopise Komenském, r. 1873 v Olomouci založeném Janem Havelkou, profesorem »slovanského« gymnasia tamějšího, za tím účelem, aby moravské učitelstvo obecných škol, úpějící pod promyšleným útiskem vládním, bylo národně uvědomováno, posilováno a k českému písemnictví přikláněno. Byl to čin odvážný od Havelky, neboť učitelstvo měla tehdejší vláda zvláště na očích a na mušce. Každý učitel musil, vstupuje do služby, složiti zvláštní přísahu do rukou okres. hejtmana (a těmi byli tehdy na Moravě zvlášť vybrané výlupky politické germanisace), že bude ústavě věren — verfassungstreu —, tedy »ústavákem«, což bylo v té době nejpotupnějším názvem každého odrodilce. Do »Komenského« psáti stalo se plněním vlastenecké povinnosti. Stáli za ním a byli mu kmotry při zrození přední mužové olomoučtí s ředitelem Janem Kosinou v čele (tak zvaný »Olymp« v Občanské besedě, z něhož vyšly též Kosinovy »Olympské hovory«) a chtěli míti z něho vlasteneckou pedagogickou revui, sto[98]jící na výši doby, asi jako byly později »Pedagogické rozhledy« pražské, Dědictvím Komenského vydávané.

Tyto příspěvky Bartošovy byly filologické novum: hlavně objasňovaly hojnými doklady význam předložek, podávajíce takto jejich životopis od starých dob až po naše dny a poukazujíce na chyby v dnešním jich užívání. Bartoš tyto článečky pokládal více za empiricky sestavený sbírkový materiál pro budoucí vědecké zpracování jeho, a proto se cítil Gebauerovým vyzváním, posílati tyto práce do Listů filologických, nemálo poctěn — ale i v rozpaky uveden. Nebyl si snad ve své skromnosti a ostýchavosti ani plně vědom vědeckého významu těchto studií a vzpíral se proto dosti proti uveřejňování jich ve Filologických listech. Když pak si přece dal říci, připojil, aby Gebauer článeček poslaný (o předložce do) ponechal pro čas nouze, vyplniti jím prázdné místo, a že se z toho nic nebude mrzeti, pošle-li mu jej zpět. Neníť prý mu dáno, bodavým a útvarným duchem gramatickou látku proniknouti. Činí tedy jen to, co může: sbírá látku pro budoucí stavitele.

Gebauer se na věc díval jinak. Ubezpečoval Bartoše (5. července 1875), že každý jeho článek jim (redakci Listů filol.) přichází vhod, naopak nabádal ho ještě, aby o to, co navrhl, svou činnost rozšířil a hojně úvah a posudků jim posílal; těch by rádi uveřejňovali hodně mnoho, kdyby jen jaké byly. »Dosud jsme v tom byli chudi, ale nyní, když jsme se spřátelili s Vámi, chudoba naše v bohatost se obrátí.« Také dobře prý chápe Bartošovy stesky na netečnost a nedbalost »ctěných pánů kolegů in scientificis« a mohl prý by k tomu podati drastických dokladů celou galerii. Jestiť přemnoho nepovolaných a mezi povolanými se málokteří věci té cele posvěcují. Chce promluviti o tom s Kvíčalou, a kdyby souhlasil, mohl by Bartoš sám o tom napsati do Listů filol. nějakou, pro začátek šetrnou žalobu.

A hned zase dne 11. srpna 1875 Gebauer mu opakuje, že na pomoc jeho spoléhají i Listy filologické. Když pak dostal od Bartoše nový příspěvek, děkuje mu zaň (21. listopadu 1875) upřímně, prosí o další pro každý příští sešit Listů filol. a dodává: »Což abyste tím způsobem všecky předložky absolvoval? Také úvahy budou vítány.« Úvahu chtěl potom zejména o Spiessově Výboru z literatury české doby střední a o Brandlově Glosáři. Tuto mu Bartoš napsal a vyšla v III. ročníku Listů filologických, ale referát o Spiessovi Gebauer si musil napsati sám; je ve II. ročníku.

[99]Než Bartoš nebyl ještě vyhojen ze své nedůvěry k sobě samému, pokud se týkalo syntaktického zpracovávání předložek, a projevil se tím opětně Gebauerovi. Gebauer, nejsa zvyklý takovému sebepodceňování, zvláště kde věděl a viděl, že věc je dobrá a žádoucí, už se trochu domrzel. Opětoval mu svou žádost (23. ledna 1876), aby s články o předložkách pokračoval a hleděl třeba všecky předložky časem v Listech filol. probrati. A přímo prohlásil: »Abych Vám vymlouval Vaše mínění o nich, to mi, prosím, odpusťte. Tentokrát sdělil jsem Vaši skrupuli Kvíčalovi a on dal za pravdu mně a ne Vám.« Dne 6. února 1876 konečně shrnuje svůj úsudek v slova: »Váš příspěvek bude každý velevítán, opakuji to po nevím kolikáté, neboť ceterum censeo, že tím způsobem všecky předložky detailně probrati by se měly, a úkolem Listů fil. je zajisté také, aby byly depositoriem takových zevrubných prací. Soustavná kompendiosní mluvnice je jista jen tam, kde se o rozbory zevrubné opírati může; jinak je všecko jen na oko. Vide Zikmund.«

Teď teprve Bartoš uvěřil nadobro a přestal se již omlouvati, když posílal své příspěvky do Listů filologických.

Gebauer pak setrval na svém mínění o této práci Bartošově, a když Bartoš časem v ní ustával, Gebauer tomu nechtěl dopustiti a k dalšímu pokračování ho důtklivě vyzýval. »Předložky nejsou dovedeny do konce,« připomenul mu na př. dne 15. února 1878 neobyčejně srdečně a uznale, »a krásné sbírky Vašich dokladů nesmějí zůstati ve Vašem stolku. Sbírka dokladů jest mi sbírkou positivních fakt a svědkův; výklady a rozklady mohou býti trefné i netrefné, mohou se líbiti dnes a nelíbiti se zítra; cena dokladových sbírek se nemění a proto zasluhují toho před ledajakýms plaušem, aby byly vytištěny. Sáhněte tedy do svých zásob a podlé vůle své pošlete a posýlejte dále a dále. Máte-li něco při ruce, dosud byl by čas do sešitů právě chystaných (asi do 14 dnů).«

Ze slov těch poznáváme také metodu práce Gebauerovy: vždy a všude jíti — jak hlásal také posluchačům svým — ad fontes. Prameny uznával za nejpevnější, nevývratný podklad dalších výkladů a celé práce vůbec. Ale lichotivá přímo domluva tato vyzněla na prázdno. Bartoš se stal neposlušným žákem. Soustředil všechny své síly na soustavnou skladbu, která také vyšla v srpnu r. 1878 jako II. díl Mluvnice jazyka českého pro školy střední a ústavy učitelské, a pak už ho srdce zatáhlo navždy do záhonů folkloru. Do Listů filologických posledně přispěl r. 1877. —

Jako všecky rozhlédavější a pokrokovější učitele češtiny na [100]školách středních, naplňovaly také Bartoše — ba jej obzvláště — nechutí čítanky Jirečkovy na gymnasiích a reálkách zavedené. Ani v nejnižších nebylo, co by zahřálo duši dítěte, pohnulo jeho city, osvěžilo čtenářskou chuť. Byla to Sahara bez básnických i prosaických oas. Bartoš nesnesl toho suchopáru a rozhodl se složiti čítanky pro nižší třídy sám. Nakladatele našel v pražském knihkupci Fr. Aug. Urbánkovi, rodáku moravském, který si tenkráte hleděl obzvláště literatury pedagogické. Znaje se s Urbánkem ze spolku Radhoště a Moravské besedy, kde byl čelným činovníkem výboru, upozornil jsem ho na úmysl Bartošův a on mu hned »s krajanskou úctou« dopsal a Bartoše získal. Když jsem to Gebauerovi pověděl, hned mi prohlásil, že jsem chybil, a to se také pohříchu osvědčilo. Bartoš se rozešel s Urbánkem ve zlém; honoráře nedostal než za první vydání — za ostatní už nic. Přesvědčil jsem se tu opět, jak bystře Gebauer pronikal a poznával lidi.

Při skládání této první české čítanky (t. j. první třídě středních škol určené) Bartoš si vyprosil pomoc prof. Gebauera, který mu také pomáhal při její korektuře. Jeden z dotazů se týkal také nové hvězdy na českém obzoru básnickém, miláčka Bartošova, Elišky Krásnohorské. Ptal se, nemohl-li by se k ní obrátiti s prosbou o nějaký příspěvek a po případě též o poradu při výběru básní. Gebauer v listě ze dne 10. června 1875 se shodoval v odsudku Jirečkových čítanek, že je to »většinou samá pleva«. Ale také je prý nesnadno něco kloudného shledati. Tu obsah, tu forma a zpravidla obé je chatrné. Ke Krásnohorské má se Bartoš obrátiti najisto. Sotva kdo mu lépe a ochotněji poslouží. »Její vkus a cit pro dokonalost formy vysoko nad vodnatou hladinu veršovců našich ji vynáší a samému Čelakovskému po bok staví.« Čítá-li Bartoš její kritiky v Ženských listech?

Krásnohorská si tuto chválu získala svými sbírkami básní Z máje žití r. 1871 a Ze Šumavy r. 1874 vydanými, které tenkráte přímo opojily staré i mladé přátele poesie svou svěží vůní jara a sílivou mohutností šumavskou. Kouzlu jejich podlehli stejně snadno vznětlivý Bartoš jako kritický, střízlivý Gebauer.

Poučné jsou mluvnické hovory mezi oběma muži vedené.

Bartoš pokládal za správnější zachovávati všude v trpném rodě passivum (na př. města bývají opevňována), jak to dokazoval Vojt. Kotsmích ve zvláštní rozpravě »O poměrech časových passiva českého« v programu brněnského slov. gymnasia r. 1869 uveřejněné. Gebauer do té doby měl mínění zrovna opačné, zakládaje se Palackým, od něhož kdysi slyšel, že staří měli raději [101]reflexivum nežli passivum (tedy: města se opevňují); ale možná, že se přeslechl; proto na tom netrvá. Kotsmíchovy rozpravy neznal a je rád, že byl na ni upozorněn. Pro vyučování latině má to ovšem svůj význam.

Jiný hovor se týkal neurčitého přídavného jména ve výroku. Bartoš byl pro ně. Gebauer souhlasil, »ale neručím, že nebude křik«, dodal. A hned také Bartoše vyzval, aby o té věci napsal výklad do Listů filologických, založený na Štítném, a provedl důkaz, že tak bylo pravidlem. V listě ze dne 11. srpna 1875 znovu se dotkl těchto neurčitých adjektiv v přísudku, pravě, že nemá nic proti nim, když se věc nepřepíná, nýbrž provede s mírou. —

Čísti letopočty přesně: »roku -ého -ého -ého je správné«, potvrdil Gebauer Bartošovi, ale četl v Listinách ve Výboru z literatury staročeské také způsob jiný; doporučuje proto také říkati: roku osmnáct set pětasedmdesátého. Neboť prvý způsob je mu tuze rozvláčný a hodil se do 16. století, »kdy nebylo co dělat a co myslit«. —

Bartošovi se líbily lépe tvary čtyry a bereš než čtyři a béř. Gebauer (11. srpna 1875) vyznává, že jich také hájíval a hájívá, ovšem prý se potkal s odporem, poněvadž Bratří píší důsledně béřeš atd. —

Moravské ovzduší nářeční působilo na Bartoše tak mocně, že chtěl leccos z něho převésti do spisovné řeči. Tak na př. mu bylo proti srsti, že se 3. osoba množ. čísla přítom. času někdy neliší od téže osoby jednotného čísla: on vodí, oni vodí. Nářečí tu jsou životnější, mají v množném čísle vodijou, vodijó, vodijá; i v obecné mluvě živěji se ozývá jazykový cit a rozlišuje tu; obecná mluva říká: oni se spolu vodějí. Nelíbilo se mu píši — píší, plněji a určitěji mu znělo píšu — píšou. I optal se Gebauera na jeho mínění. Gebauer mu odepsal dne 11. srpna 1875 z feriálního pobytu svého v Pardubicích takto: »Píšu, píšou atp. má Lepař ve své úvaze v Listech filol. a v Komenském to kdosi[1] nazval »drvoštěpskými« formami; ale já bych také s Vámi souhlasil a zde onde formu nepřehlášenou nechal. Některých ovšem s přehláskou už ani neznáme, jako pošli a pošlí.« A když Bartoš tím utvrzen byv v Čítance ponechal tvar vijou m. vijí, projevil se Gebauer dne 4. prosince 1875 takto: »Vijou — co tomu řekne Kosina? V úvaze o Listech fil. pravil v Komenském, že [102]je to drvoštěpská forma; já bych pro svou osobu neměl nic proti ní.« —

R. 1871 uveřejnil prof. Martin Hattala v revui Osvětě, nově založené Václ. Vlčkem, nedokončený článek O všeslovanském jazyku a písmě. Tam se také objevily širší veřejnosti Hattalovy zásady pravopisné, které později ve svém Bruse obhajoval. Psal vítěztví, mnoství, prazký a p. A jak už u nás bývá, měl také Josef Jireček svoje pravopisné zvláštnosti: píše na př. prazský, vídenský, morský. O té věci se rozhovořil Gebauer v dopise ze dne 11. srpna 1875. Nazývá oba tyto způsoby psaní dílem chybami, dílem marottami. »Náš pravopis je v tomto punktu rozhodně etymologický až na málo ustálených výjimek (český, ruský) a tato povaha jeho žádá, aby se psalo pražský, ať se vyslovuje jakkoli; jediná rozumná odchylka by byla, pustiti se etymologie a psáti foneticky praský — to by, pravím, mělo rozumný důvod, ale přece by bylo odchylkou. Píše-li však Jireček prazský, tedy píše, co ani etymologicky ani fysiologicky není oprávněno a možno, nýbrž s obou stran pochybeno. Taktéž soudím o vítěztví. U mnoství možno se dovolávati výslovnosti, ale jest to i pak odchylkou od povahy našeho pravopisu. Nezískáme tím nic a nejlíp učiníme, zůstanouce při známém obvyklém množství, vítězství, pražský a taktéž při mořský atd.; ať si jde výslovnost svou pohodlnější a lahodnější cestou, pravopis drž se principu, který mu vládne a buďme rádi, že máme uznaný princip.«

Tento výrok Gebauerův zasluhuje zvláštního povšimnutí právě také nyní, kdy opět snahy po změnách pravopisu mocněji tlukou na pevné brány jeho vědecké podstaty a chtějí tu »pohodlnější a lahodnější cestu« uplatniti také tam, kde by to čelilo proti »uznaným principům« české ortografie.

Ještě jednou vyvřela v Gebauerovi sopka pravopisná, a to zcela bezděčně, jen jako láva v nitru jeho stále vřelá. Bylo to v dubnu roku 1876. Oznamuje Bartošovi (4/4), že příspěvky jeho do Listů filologických již dal do tisku, ulevil své duši tímto výbuchem: »Jaká to rozkoš být redaktorem takových článků — naproti té mučedlnické trýzni, kterou zpravidla podstupovati musím, kdykoli zasedám k rukopisům všelijakých Masaříků, Prusíků, Funíků a Oslíků! Každý má své marotty pravopisecké, t. j. nejen že nezná náležitě obecného pp. českého, ale nad to vymýšlí si zvláštnosti, jimiž by se od Jungmanna a ostatních smrtelných lidí lišil aspoň tak, jako Minerva od české hospodyně. Za tou příčinou praví p. Masařík v poznámce: »píši take a ne také, poněvadž a) ve vysloví částic bývá vždy krátká samohláska a b) poněvadž take : [103]taky = sekera : sekyra« — a p. Prusík: »píši věčí … a já dokáži, že je nerozumno…« A pak u těch sebevědomých pánů naleznete definici, že jarmara jest adjektivum — zeptejte se p. Bílého! on to viděl!«

Při tom Gebauer nebyl ustrnulý na věcech, které snesly změnu; jenom chtěl míti jednotnost. Pěkně to pověděl v listě ze dne 4. prosince 1875, v němž se pozastavuje nad tím, že Bartoš nechává v Čítance způsob psaní zejmena a nedrží jednotně zejména. Dlouhé é tu chtěl míti už pro důslednost, ježto slovo jméno Bartoš psal s dlouhým é. »In dubiis libertas«, praví Gebauer, »ale ne strakatina, nýbrž trochu důsledně.« Nebyl by tedy býval proti psaní zejmena, jen by pak Bartoš byl musil také psáti jmeno. Podobně by nebyl měl nic proti tomu, aby Bartoš psal zdvihati a mihati (krátce), »nechce-li se to dáti na rozhodnutí autoritou« a nechce-li se držeti Jungmanna, na nějž Gebauer vždy poukazuje.

Zajímavé je slyšeti, jaké stanovisko Gebauer zaujímal ve sporné otázce, smí-li se spisovatelům měniti jazyk po stránce správnosti, přejímá-li se z nich něco do knihy školní. Praví: »Ve školní knize bych i v básni měnil, kde by toho gramatika žádala.« Z toho výroku poznáváme, jak mu byla vědecká přesnost jazyka drahá — neuznával »básnické volnosti« tolik, aby básník u nás měl právo kaziti jazyk, kdežto všude jinde básníci právě nejvíc přispívají ke zvelebení a dokonalosti mluvy. Píše-li Hálek neb jiný spisovatel jenž pro všecky tři rody: mužský, ženský i střední, neb an (místo an — ana — ano, ani — any — ana), odsuzuje to Gebauer jako »šlendrián«.

A vokalisuje-li básník předložku nemístně (na př. ve chumáči místo v chumáči), jmenuje to Gebauer příštipkem veršovnickým, který tam je, jen aby bylo o slabiku více, a který jej uráží, ač jest tam o samohlásku více. A posměšně vzpomíná, že v Lumíru loni četl: ve koš se mlynář dívá (dopis ze dne 4. pros. 1875). —

Ještě v jiné otázce byli oba mužové různého mínění: bylo to ve způsobu vydávání starých tisků. Oba uznávali toho potřebu a důležitost, aby staročeské památky byly vysvobozeny z posavadního zakletí v bibliotéce musejní, universitní, kapitulní atd. Měly ožíti samy a oživovati novou generaci a ne-li hutností a hodnotou vnitřního obsahu, aspoň jazykem přispívati k lepšímu poznání minulých dob i ke zdokonalení jazyka nynějšího. Ale když r. 1876 Gebauer vydal Novou radu pana Smila Flašky z Pardubic jako první číslo nově založené knihovny Matice české: Památky staré literatury české, a to ve věrném opise po jedné straně a v přepise novodobým pravopisem na straně druhé a s důkladným úvodem vě[104]deckým, Bartoš v listě pohříchu nezachovaném učinil tomu vydání některé výtky, hlavně se však neshodoval — jak se na to živě ještě pamatuji — se spojením diplomatického opisu s přepisem. Byl pro samostatné vydání pouhého přepisu novým pravopisem s vysvětlivkami, tak aby prý nejširší vrstvy dostaly do rukou lacinou knihu, kde by rychlé četbě nepřekážel žádný aparát vědecký. Věrné otisky pro potřeby vědecké měly vycházeti zvlášť.

Gebauer mu upřímně poděkoval za ty výtky, neboť prý se jimi opravdu poučuje, jednak však mu dodávají odvahy, oponovati jim, kde mu nepůjdou pod vousy.

Co pak se týče Bartošova mínění o způsobu vydávání starých tekstů, potkal a utkal se s týmž názorem v komisi Matiční; ale pokládá si za zásluhu, že pronikl se svým stanoviskem, zejména i »proti silné opposici excellence Jirečka a archiváře Emlera«. A nyní prý mu říká Bartoš, že je to zbytečné! To ne; vypisuje mu podrobně své důvody. Uvádíme je pro nevšední zajímavost jejich, jakož i pro lepší poznání Gebauera doslovně. Praví v dopise ze dne 18. listopadu 1876: »Já soudím tak: positivní je text starý; transskripce je subjektivní, byť sebe lepší byla, a každá nějaké nedostatky má; na př. Šafařík přepisovával smrt místo smirt, Erben viete místo vieste (hrozně mnoho bych toho mohl napsati!), a, kdo se drží jen textu přepsaného, čte text předělaný, t. j. jazyk subjektivně přejinačený. Šafařík myslil, že přepisuje věrně beze změny jazyku učiněné, ale po nedlouhém čase vidíme, že byl na omylu; a item a ditto bude se po nějakém čase viděti bohdá ještě více, totiž že i my veleučení učenci z roku tohoto jsme to a to nevěděli a mylně transskribovali. Jaká proti tomu pomoc? Jen ta: tisknouti staré památky věrně dle originálu a pro pohodlí vedle toho i v transskripci nějaké. Když jsem skrze to měl patálie, psal jsem o radu Jagićovi, Perwolfovi a mluvil jsem s Miklosichem. Všichni dali za pravdu mně a vyslovili se velmi rozhodně. Perwolfovi pravili Sreznevský a Lamanský, že naše dosavadní vydání starých památek jsou skoro vesměs jen »pour les dames«, atd. Výlohy jsou ovšem větší, na př. při NR (Nové radě) to činí snad asi 60 zl. Ale což musí býti proto i knížka dražší? Což je to vyhození peněz? Dejme tomu, že se rkp. ztratí (vide rkp. leg. o 12 apošt. apud Dobr.)? Jen kdybychom jinak peněz nevyhazovali v sumách, proti kterým náklad na stč. text věru jen halířem jest!«

Vidíme tu na jedné straně muže praktického života, na druhé muže přísné vědy; jednomu jde o rozšíření knihy co největší (a to byl Bartošův koníček: přál si levného lidového vydání Dějin [105]Palackého, Erbenovy Kytice, spisů Boženy Němcové atd., to kladl nad kamenné pomníky), druhému o záchranu památky, o poznání její věrné podoby, o možnost jejího vědeckého zužitkování — vědělť, že by dvojího samostatného vydání Matice nepodnikla, neboť by vydání diplomatické zůstalo ležákem knihkupeckým. Snad by se byl Bartoš přiblížil tomuto stanovisku, kdyby si byl dal říci a hlásil se o místo do Prahy, na které jej Gebauer zval, aneb na jiné pozdější, které mu zajišťoval. Ovšem by se životní a pracovní dráha Bartošova v Praze nebyla octla na těch kolejích, na nichž vykonal potom dílo nejzáslužnější: sebrání písní národních i práci národopisnou a dialektologickou.


[1] Ten kdosi byl Kosina.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 4, s. 97-105

Předchozí Zákampí

Následující Vázané listiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1