Příbram

Václav Ertl

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. L.) Místní jména jako Příbram, Čáslav, Jaroměř, Choceň, Litomyšl a p. jsou — jak bylo v NŘ. již několikrát vyloženo — původem příd. jména přivlastňovací a znamenala pův. Příbramův, Čáslavův atd. (hrad, dvůr a p.). Byla původně rodu mužského, ale velmi brzo se změnila působením jiných místních jmen ve jména rodu ženského (v Čechách kromě několika málo výminek; na Moravě se rod původní zachoval). Jsouce všechna stejného původu i stejného tvaru, skloňovala se tato místní jména všechna stejně; tedy z Jaroměře, z Litomyšle, z Chocně a ovšem také z Příbramě, z Čáslavě atd. Ale u těch místních jmen, která se končí souhláskami -v, -m (Příbram, Čáslav), začínají se vyskytovati velmi brzo (podle dokladů Gebaurových už od poč. 14. stol.) novotvary odchylné s koncovkou -i: do Boleslavi, do Přibyslavi, z Příbrami atd. Příčinou této změny byl patrně nominativní tvar těchto jmen, který se shodoval více s podst. jmény vzoru kost než se jmény vzoru duše, k nímž vlastně tato místní jména náležela. Že by příčinou té změny byly druhotvary s příponou -a (Přibyslava, Boleslava a p.), nezdá se podobno pravdě, protože jsou tyto druhotvary většinou pozdějšího data a protože se novotvary s -i vyskytují i u takových místních jmen, kde se tvar s -a ani nevyvinul (z Kouřimi, z Příbrami) anebo ani vyvinouti nemohl (okolo Chotěboři u Hájka); kromě toho lokál ke gen. Příbrami zní vždycky jen v Příbrami, ne v Příbramě. Pokud běží o usus novočeský, poznáváme jej především z výkladů novočeských teoretiků, jejichž mínění uvádí na svém místě (Hist. ml. III, 1, 311) Gebauer. Dobrovský učí v Lehrgebäude, že se říká z Vratislavě i z Vratislavi, ale klade Čáslav do vzoru kost (k témuž vzoru řadí Čáslav už před Dobrovským, 1795, Pelcl); Nejedlý vykládá, že Vratislav má gen. Vratislavi a že v jazyce starém bylo tu -ě; Palacký v svém Rozboru etym. místních jmen čsl. uvádí, že genitivy těchto místních jmen jsou Čáslavi, Boleslavi, Soběslavi, Příbrami atd., a řídí se touto zásadou i v praxi; stejně mluvnice Hattalova (1857) řadí tato jména ke vzoru kost a tak i jiné mluvnice až do Gebaurovy (1890), která stanovila za spisovný a jediné správný genitiv tvary Čáslavě, Příbramě, opírajíc se i o jazyk obecný, pokud není nakažen novotou z jazyka spisovného. Ale ani obecný jazyk nemá už původních genitivů s koncovkou -ě. V obecné řeči pražské a v nářečí středočeském, o něž se opírá řeč spisovná, žijí jen ty tvary, které čeští gramatikové Peklem počínajíc podle skutečné praxe zaznamenali, t. j. z Boleslavi, z Příbrami, u Kouřimi, do Čáslavi atd. Ale tvary s koncovkou -i žijí i v nářečích od středu Čech odlehlých, kde vliv [160]spisovného jazyka je těžko předpokládati. V nářečí litomyšlském jsou tvary z Budislave, Vraclave (= spis. -ě), ale z Chrudimi; v nářečí polnickém jsou tvary do Přibyslavi, do Chrudimi (řidčeji do Chrudimě) a stejně i v polenském. Svědectvím, že v spis. jazyce tvary původní odumřely a i v nářečích odumírají, jsou chybné lokály v Boleslavě, v Chrudimě způsobené stejností genitivu a lokálu podle vzoru kost (z Boleslavi — v Boleslavi). V tvarech dnes gramatickou teorií vyžadovaných, z Příbramě, z Čáslavě, nelze tedy viděti nic jiného než uměle oživené tvary původní, které v jazyce spisovném i obecném zanikly a které se drží jen místy v některých nářečích. Proto tvarům, které je v usu vystřídaly, t. j. genitivům z Příbrami, z Čáslavi atd., náleží v jazyce spisovném ne-li prvenství, tedy aspoň rovné právo s genitivy Příbramě, Čáslavě a p. — Zprávy, v kterých krajích českých žijí dosud tyto tvary starší (Čáslavě), byly by redakci NŘ. velmi vítány.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 5, s. 159-160

Předchozí Pomíchané metafory

Následující Psina