Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, III.

František Bílý

[Články]

(pdf)

-

»Znáte-li bibliotekáře Českého musea Antonína Jaroslava Vrťátka?«, optal se mne Jednoho dne r. 1875 prof. Gebauer. Odpověděl jsem, že ne. — »A z jeho prací také nic?« Věděl jsem jen, že otiskl vzájemné dopisy Václ. Hanky a Jos. Dobrovského v Musejníku. — Poslal mne tedy k němu do Musea vypůjčit mu jeho fotografické vydání Rukopisu královédvorského a některé staré tisky. Poznám prý muže na výsost zajímavého. A abych nebyl slepý, kdyby zapředl se mnou hovor, poskytl mi některých informací o něm. Básník, povídkář, dramatik, spisovatel pro mládež, pedagog a řecký filosof, znalec jazyků, zejména řečtiny a indštiny, z nichž také překládal, vychovatel barona Hildpranta, hraběte Harracha a učitel pěti arciknížat, vůbec slavný muž, jenž jednou pobouřil celý svět svým objevem, že slavný vynálezce knihtisku Guttenberg byl českého původu z Kutné Hory, jenž dále sepsal českou povídku, která byla po německu vytištěna jako původní a pak z němčiny do češtiny zpracována za »dějehru«, který byl vyznamenán několika řády — slyše to vše, pomyslil jsem si: co je na tom světě všecka sláva? Ne-li přece jen polní tráva? Já i moji přátelé byli jsme přece knihomoly, a o tom o všem jsme neměli potuchy. I byl jsem žádostiv poznati toho muže a obklopil jsem si jej gloriolou sentimentálnosti. Ale to bylo liché. Přišed k němu do knihovny Českého musea, které tehdy bylo ještě na Příkopech, poznal jsem brzy, že si není vědom, že nová generace už ho nezná. Vysoká postava, suché tělo, plnovous a tenký hlas, velebné vystupování — tak jej chovám v paměti od těch dob. Byl dost ochoten, ale starých tisků Gebauerovi neposlal; musí prý je teprve vyhledati. Všechno skromné poukazování mé, že prof. Gebauer jich nutně potřebuje, bylo marné; ale přece mě objednal na kterýsi příští den. Prof. Gebauer se pro to zlobil: takový prý je Vrťátko k profesorům universitním; což teprve k jiným? Místo aby práci badatelům usnadňoval, spíše ji ztěžoval nebo dokonce znemožňoval. Měl totiž zálibu, zvláště vzácné spisy ukrývati, a to i ve svém bytě, což činil snad proto, aby se neztratily. Tam jich střehla Argusovým zrakem jeho hospodyně a na ní záleželo, aby je [106]vyhledala. Gebauer Vrťátka označil za zvláštní typ literárního žárlivce a měl k tomu i jiné ještě důvody. Když si řekl o ten neb onen staročeský rukopis neb tisk, Vrťátko prý byl nemile dotčen a hned se projevil, že mu Gebauer přebírá práci, sám že na ni už dávno pomýšlí. Pomýšlel prý vůbec na mnoho, i na universitní profesuru tento nástupce Hankův v úřadě bibliotékáře musejního, než nedostal se k tomu ani onomu.

Ale nebyl jen proto terčem vtipů, nýbrž i pro vznětlivost svého srdce a náklonnost ke kněžkám umění divadelního, kterou si zachoval až do smrti. Pro všecky tyto a jiné zvláštnosti jeho obíhala o něm hádanka, které se Gebauer srdečně zasmál, i když mi ji vypravoval, kdo totiž jest nejskromnějším člověkem v Čechách? To že jest bibliotekář Českého musea. Neboť si říká Vrťátko, kdežto jest dokonalým ztělesněním nezdrobnělého jména toho.

Naproti němu Gebauer vysoko vyzdvihoval jiného úředníka musejního, sekretáře Václava Nebeského, jehož literárně-historickým a estetickým studiím vzdával čest pro srovnávací metodu badání vědcova, pro všestranné a imponující vědomosti jeho ze světové literatury, pro způsob podání i pro volbu látky, ze které samotné už se jevil veliký duch spisovatelův a moderní výše jeho. Jeho práce doporoučel i posluchačům svým na universitě k bedlivému pročítání. Zde zapomínání nazval nevděkem.

Měl jsem s Nebeským povinné jednání jen málokdy; nevím již také, o čem. Ale dojem utkvěl mi v mysli milý. Nebeský byl tehdy již nemocen; seděl za stolem zabalen, nevstal při mém příchodu, jen veliké obrejlené oči obrátil na příchozího. Projevil hned všecku ochotu. Vzhlížel jsem k tomuto příteli Boženy Němcové, geniálnímu básníku a překladateli, nejlepšímu u nás znalci světové literatury a vlastnímu zakladateli moderní literární historie české, původně německy vychovanému a teprve v Praze k nám přilnulému, s úctou mladicky zbožnou. Gebauer věřil tenkráte, že Nebeský pronikl nepravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského, jakož i jiných památek domněle staročeských a že v článcích pražského Tagesbote aus Böhmen, které r. 1858 rozbouřily celou veřejnost českou, měl aspoň účast, nepsal-li jich sám. Přiznati se k tomu, bylo tehdy ovšem nemožno. To by byl býval vyloučen z národa.

K profesoru Českoslovanské obchodní akademie Ferdinandu Schulzovi jsem se dostal několikrát tou příčinou, že mu Gebauer půjčil některé staročeské tisky a německé knihy a že jsem je měl u něho zase vyzdvihnouti, když jich potřeboval Gebauer sám. Schulz se tehdy zabýval studiem staročeských a středočeských povídek a románů (Tristana a Isoldy, Tandariáše a Floribely, [107]Griseldy, Jenovefy, Melusiny, Magelony, Tkadlečka, Štilfrida a Bruncvíka, Kroniky trojanské a j.) a potřeboval k tomu ovšem hojně materiálu, zejména také z literatury německé, a Gebauer byl mu v tom rád pomocen.

Ferdinanda Schulze Gebauer znal už od počátku let šedesátých. Schulz byl tehdy vychovatelem mladého Václava hraběte Kaunice a spolupracovníkem nově založených (r. 1860) Národních listů. Podle Gebauerových slov bylo zásluhou Schulzovou, vyrostl-li v hraběti Václavu Kaunicovi národu šlechtic svobodomyslný, demokratický a nadšeně český. Schulz byl Gebauerovi zajímavým typem literárním, v několikerém směru jedinečným. Hlavně na něm cenil bujarou energii a nevyčerpatelnou pracovitost jeho; o ní mluvil s podivem. Jen do Národních listů prý napsal politických článků na 3000. Za učence v pravém slova smyslu ho sice nepokládal; na to mu byl příliš veřejně činný a rozptýlený. Studii, která byla výsledkem svrchu řečené zábyvky se staročeskými romány a r. 1875 v III. ročníku Lumíra, vydávaného Svat. Čechem a Servácem Hellerem, vytištěna pod názvem Romány v středověkém písemnictví českém, všelicos vytýkal, čím se karakterisovalo Gebauerovo nazírání na vědeckou práci a co ukazovalo, jakým směrem bude odchovávati žáky své na universitě. Nepodobalo se mu, že Schulz tak do široka vypisoval obsah Tristana a Tandariáše[1], kdežto vědecké stránce: vzniku díla, závislosti jeho na cizích předlohách, vyhledání a srovnání jich, jazyku atd. věnováno málo místa. Kdyby prý byl šel tak do hloubky, jako se pustil do šířky, nebyl by mohl Tkadlečka vyhlásiti za dílo naskrze původní, když přece jest zpracován podle německé předlohy Ackermann aus Böhmen. Také sloh Schulzův mu byl spíše povídkový nežli vědecký. Gebauer nepřál již tehdy, jako ani později, barvitému, lesklému a vzletnému slohu ve vědeckých dílech; jemu hověla více přísná rozumovost, logičnost a třebas i suchost slohová, jen když byla zhutnělá. Nejednou si pozastýskal na př. do učenců ruských, že píší příliš do široka, libují si v hojnosti slov a hovorné šířce, vydávají tlusté knihy (netížil si ani vyndati některou z knihovny a ukázati ji), ale obsah prý by se mohl pověděti za čtvrt hodiny.

Za to byl Gebauer pln chvály pro Schulzovo vážné nazírání na duševní potřeby probouzejícího se nového života národního, [108]pro jeho pečlivost jazykovou a neúmornou čilost i podnikavost jeho na poli národním. Co ještě dnes, kdy máme na 300 středních a odborných škol a k tomu několik vysokých škol a akademií, studentstva pak kol 40.000, by bylo podnikem hmotně pochybným, totiž vydávati časopis vzdělávací a výhradně poučný pro studenty, toho se odvážil Schulz r. 1862, kdy jsme neměli ani jedné ryze české střední školy, získav pro tu myšlenku přítele svého stejných snah, dra Edvarda Grégra, který převzal tisk a náklad. Gebauer mne nabádal pracovati o vydávání podobného časopisu a půjčil mi Osvětu s upozorněním, že tam najdu kromě znamenitých článků filologických, biografických, národopisných, dějepisných, zeměpisných, cestopisných a přírodopisných něco, co mi bude zvláště chutnati. Byl to jazykový koutek, Strážce jazyka nadepsaný a velmi pilně pěstovaný. Obstarával jej hlavně Frant. O. Mikeš, rovněž zajímavý zjev, jakýsi Fr. Vymazal své doby, filologický samouk. Byl prostým korektorem novinářským, jako Vymazal a obrozenský Fr. Hýbl, ale měl neobyčejnou praktickou znalost jazyků, která mu pomohla i k »profesuře« na soukromé obchodní škole v Plzni a podnítila jej ke spisování mluvnickému. Složil dobrý Pravopis český, oblíbenou učebnici ruštiny a mluvnici českou, dvakrát vydanou, ve vědeckých výkladech však slabou. Gebauerovi byl Mikeš sympatický hlavně pro svou znalost řečí, kterou si osvojil jako on sám vlastním přičiněním. To také bylo příčinou, když Osvěta přes výborný a podnes cenný obsah svůj zanikla po prvním ročníku — nepomohly ani »vlastenecké úvahy«: O povolání studentstva, Otevřený list k našim sestrám od bratra z Londýna, Vlastenectví mládeže a zvlášť pozoruhodné (už svým nadpisem) proslovení »Ctěnému studentstvu v Čechách, v Moravě, ve Slezsku a na Slovensku«, ani spolupracovnictví nejpřednějších té doby jmen jako Hálka, Jablonského, K. Světlé, Václ. Štulce, K. J. Erbena, Vinařického, prof. Zeithammra, Václ. Zeleného, Zikmunda, Zoubka, Lad. Čelakovského, Emlera atd. »a vícero spanilomyslných slečen«! — a když Mikeš místo ní počal vydávati nákladem vlastním ještě populárnější »Besedu«, že Gebauer vstoupil mezi spolupracovníky. Uveřejnil tam r. 1863 článek Povaha jazyka čínského a poměr jeho k jazykům ostatním a r. 1864 Příroda a jazykověda, r. 1865 v druhém ročníku čl. Srovnávací mythologie a Kterak povstala řeč. To byl už tehdy v letech šedesátých celý pozdější Gebauer; přísné studium v oboru srovnávacího jazykozpytu a slavistiky mu bylo již v universitních letech životním programem a v 25 letech mohl již psáti o jazyce čínském a vědecky stanoviti jeho zvláštní postavení mezi jazyky. [109]Všecky tyto stati svědčily o dokonalém ovládání látky a také již o samostatném myšlení. Byly to první takové rozpravy u nás.

Od Gebauera jsem uslyšel poprvé výraz: literární publicistika. Tu že u nás založil a stále zdatně pěstoval Ferdinand Schulz, kladl mu upřímně za zásluhu; tím také byl u něho ve zvláštní oblibě. Už Osvětě Schulz vtiskl tento ráz; ale ještě určitěji jej propůjčil »Kritické příloze k Národním listům, časopisu věnovanému literatuře a umění«, k jejímuž vydávání prý přiměl Julia Grégra, hned jak zanikla Osvěta, v listopadu r. 1863. Redaktorem sice byl uveden na ní dr. Ed. Grégr, ale Gebauer jistil, že hlavní podíl na bohatém obsahu, zasahujícím podnítivě a znalecky do všech oborů umění a zejména do literární historie, měl Ferd. Schulz, ten že byl duší podniku. Gebauer hned v 1. čísle druhého ročníku (první ročník měl jen 2 čísla, listopadové a prosincové r. 1863) vystoupil se životopisným obrazem zakladatele novosrbského písemnictva Dositeje Obradoviće, v čísle 3. pak s podobně poučnou statí »Vuk Stefanović Karadžić«, později dále ještě s referátem o spise Mat. Majara: Sv. bratří Cyril a Method.

S podivem tu vidíme Gebauera zase ponořeného do jazyka a písemnictví jihoslovanského a přibližovati je českému čtenářstvu v hlavních, základních jeho zjevech. Čtenář se musí nadchnouti pro oba ty muže, jak je tu vykreslil Gebauer, a oba články se mu vštípí v trvalou pamět. Že si Gebauer vyvolil Karadžiće, nebylo náhodou. Nikdy v jeho srdci nevymřela láska k lidové poesii slovanské, a ještě v pozdních letech litoval, že nezůstal při tomto oboru práce. Když lednem r. 1865 Kritická příloha překřtěna na Literární přílohu k Národním listům, zase prý stál Schulz za ní a bušil na brány českých srdcí, aby je otevřel pro literaturu a umění. Pohříchu se časopis ten neudržel ani pod dalším názvem Literárních listů, přijatým v březnu téhož roku číslem 6., a zanikl koncem r. 1865. Snad už tenkrát válka rakousko-pruská vrhala své stíny na české vlasti a dusila tak všecky ušlechtilejší vzněty. A když se po ní vrátil mír a klid do duší, opět prý to byl Schulz, který v literárním odboru Umělecké besedy nedal pokoje, až jej přiměl vydávati Český obzor literární v květnu roku 1867; od čísla 2. jest veden také jako odpovědný redaktor jeho. Veliké bylo třeba houževnatosti, hluboké lásky k národu a mysli neklesající při této práci literárně-publicistické — neboť zdála se býti marnou, neúčinnou. V červenci r. 1868 musilo se ohlásiti zastavení časopisu »pro příliš skrovný počet odběratelův«. A tato vytrvalost, nepoddajnost a tento směr láskyplné, byť i neuznávané práce lahodil Gebauerovi; bylť z téhož křemene tesán a z duše mu Schulz mluvil, když mládeži [110]v Osvětě napsal, »kterak se rozšiřuje nevážnost k duševním snahám, lhostejnost k zápasům myšlenkovým tam, kde by měl býti zápal a nadšenost pro vše, co krásné, co šlechetné, co vznešené«.

V požadavcích na mládež a v žádosti poctivého sebevzdělávání jejího Gebauer byl tuhý a neznal slevy. Jako profesor reálky měl měřítko přísné; chvalitebnou nebo výbornou známku z češtiny si tak hned žák neodnesl. »Dobrá« u něho znamenala vědění opravdu dobré. Učebnice tehdejší (v prvních letech sedmdesátých) nebyly po jeho chuti a tož ani suché, bezšťávné čítanky Jirečkovy ani mluvnice prof. Matěje Kováře nebo Matyáše Blažka; proto je doplňoval diktáty. Zvláštní váhu kladl na slovesnost, kterou měl vzorně sestavenu pro potřeby vyšších realistů. Pokládal slovesnost (poetiku) za část obecného vzdělání, každému vzdělanci nezbytného, a upozorňoval v ní na nejslavnější výtvory básnické, dramatické a beletristické celého světa. To musili hoši uměti bez milosrdenství, jinak si Gebauera pohněvali, a to se věru nedoporoučelo. Sám jsem poznal Gebauerův způsob zkoušení při kolokviu r. 1875. Zkouška slula kolokviem, ale nebyla rozhovorem, konversací. Gebauer mi dal prostě otázku: Co jest to přehlasování a co o něm víte? Když pak jsem odpověděl: Přehlasování jest přeměna hlásky širší v užší, způsobená sousední hláskou měkkou, řekl na to prostě ne a mlčky čekal na opravu. Mně však bylo úzko. Učil jsem se přece dobře a nevěděl jsem, kde by byla chyba. I podotkl jsem, že to p. profesor tak přednášel, a odpovědí bylo zase: ne. Ještě dnes se živě pamatuji, jak mi bylo stydno, že jsem ukázal nesprávné vědění právě před ním, jenž mi tolik důvěřoval. Opakoval jsem odpověď znovu, jen že jsem teď odříkal maní: přeměna samohlásky širší v samohlásku užší. »Tak jest, přeměna samohlásky, nikoliv hlásky, to je veliký rozdíl« — těmi asi slovy teprve projevil své uspokojení a poukázal na chybu v první odpovědi. Gebauer nedaroval nic, žádal po studentech přesného a pevného vědění, chtěl, aby se mládež vážně dívala na učení, nepokládala vědomosti za statek, jejž možno, ale není nutno míti, a odchovával svoje studenty a posluchače sice suše, ale do hloubky a vážně.

Nejednou jsem v hovoru poukazoval na to, jak někteří profesoři německé university zvávají studenty k sobě a touto družností získávají jejich srdce, přátelským hovorem otvírají nové obzory mladým duším a působí tím také na jejich karakter, smýšlení i společenské formy, že mezi českými profesory a studenty trvá oddálenost a chlad, že jsou ponecháni sami sobě, bez vůdců. Gebauer to všechno uznával, ale jeho povaha ani jeho životní řád nepřipouštěly takových mimokolejních styků neb dokonce ve[111]čírků se studenty. Nebylo lze ho dostati ani do schůzí Jednoty filologické. Zájem u něho musila buditi věc sama a snaha býti jemu práv, nikoliv smršť slov. Přes to odchoval si velkou řadu oddaných žáků. Studenti, jdoucí za pravdou a chtějící vynikati důkladností a jistotou vědění, rádi se kupili kol něho a chlubili se, že jsou jeho odchovanci. Té radosti se nedostalo jeho staršímu kolegovi na universitě, prof. Martinu Hattalovi, za celou málem 40letou dobu jeho učitelské působnosti na universitě pražské.

---

[1] To ostatně Schulzovi vyneslo nelibost a dnes už nepochopitelné rozhořčení mnohých čtenářů a čtenářek Lumíra pro necudnost obsahu, tak že musil zvláštní kapitolou věřejně věc vysvětliti.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 4, s. 105-111

Předchozí Josef Zubatý: O českém pravopise

Následující Z. (= Josef Zubatý): Cihly