Kodifikace – právo, nebo pravomoc?
Martin Prošek, Kamila Smejkalová
[Articles]
Codification – right or mandate?
This article reviews possible senses of the term “codification” in the Czech linguistic kontext and outlines the ways in which the authority of linguistic codification is perceived in this context. Particular attention is devoted to the question of whether the authority of Czech linguistic codification is similar to that of executive power. By attempting to answer this question, the authors also approach the question of the codification authority potentially held by the Institute of the Czech Language, the traditional producer of linguistic codification in the Czech context. The authors confront passages from Czech linguistic texts concerning codification authority with the way this authority is ascribed to the main Czech codification sources. This confrontation reveals that although the Czech linguistic community perceives the codification authority as highly binding, the codification itself does not have the prerequisites to be so powerful in reality.
Key words: codification, codification authority, descriptive, Institute of the Czech Language, norm, prescriptive
Klíčová slova: kodifikace, kodifikační autorita, deskriptivní, Ústav pro jazyk český, norma, preskriptivní
[1]0. Úvod
Pojem „kodifikace“ se v českém lingvistickém prostředí používá v zásadě ve dvojím smyslu: jednak bez zřetele ke konkrétním kodifikačním příručkám, a to jako pojmenování veškerých lingvistických aktivit směřujících k písemnému zachycení jazykové normy (kodifikace je v tomto smyslu chápána jako proces), jednak se zřetelem k závaznosti jednotlivých autoritativních příruček (kodifikace je v tomto smyslu chápána jako stav, přesněji jako písemné zachycení výsledků kodifikačních aktivit) a i v tomto dílčím případě se pojem „kodifikace“ užívá opět ve dvojím smyslu: buď se nepřihlíží ke kodifikační závaznosti těchto příruček, nebo se jako kodifikační naopak označují jen vybrané příručky, které se často označují také jako preskriptivní, a chápou se jako nejvyšší kodifikační autorita, totiž Pravidla českého pravopisu (PČP) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ). Z toho vyplývají určité terminologické obtíže. O kodifikaci budeme v tomto příspěvku [232]hovořit ve všech uvedených smyslech. Užijeme-li pojem „kodifikace“ bez bližšího určení, budeme mít na mysli kodifikaci jako souhrn aktivit vedoucích k tvorbě jazykových příruček. Pro rozlišení „kodifikace“ ve smyslu závaznosti jazykových příruček zavádíme dvě pracovní označení. Pro ony nejzávaznější autoritativní zdroje zavedeme pracovní označení „kodifikace v užším smyslu“, pro užití bez zřetele k závaznosti (preskriptivnosti/deskriptivnosti) budeme používat pracovní označení „kodifikace v širším smyslu“.
Klademe si zde otázku, co konkrétně chápeme označeními jako „kodifikační autorita“, „autorita(tivnost)“ kodifikace, „autorita(tivnost)“ kodifikační příručky apod. Na nejobecnější rovině rozumíme autoritativností kodifikace míru její závaznosti, tj. jisté nutnosti se kodifikací řídit. A nutnost řídit se kodifikací podle našeho názoru úzce souvisí s vynutitelností dodržování kodifikace v reálné praxi. Má tedy kodifikační orgán[2] skutečnou pravomoc, která by umožňovala vynutit dodržování vytvořené kodifikace v jazykové praxi, nebo lze hovořit pouze o právu vytvořit kodifikaci, která může, ale nemusí být respektována a není nijak pravomocně vynutitelná?
„Pravomoc“ je ve Slovníku spisovného jazyka českého definována jako:
- souhrn práv příslušejících tomu, kdo je oprávněn dbát na dodržování práva, spravedlnosti: státní p.; p. soudu; někdejší královská, vrchnostenská, duchovní, biskupská p.; p. cechů
- moc, oprávnění, právo rozhodovat vůbec; kompetence: mít rozsáhlou p.; omezená p.; rozšiřovat p. národních výborů; překračovat svou p.; zneužívat své p-i; převést instituci do p-i jiného ministerstva; otcovská p.
„Právo“ je ve Slovníku spisovného jazyka českého definováno jako[3]:
- oprávnění, nárok odůvodněný zvyklostmi, morálkou ap.: lidské p.; přirozené p.; p. na život, na existenci, na štěstí; p. národů na sebeurčení; p. kritiky; p. se mýlit
- oprávnění, nárok, vztahy opřené o zákonitá ustanovení, předpisy: odříci se práv na (zast. k Pal.) dědictví; politická práva; volební p.; p. volit; hlasovací p.; všeobecné hlasovací p.; p. na práci; p. na stávku
- souhrn (právních) norem týkajících se něj. společenského celku, státu, oboru, pracoviště, místa ap.: p. občanské, rodinné, pracovní; procesní, hmotné, trestní p.; mezinárodní p.
- mn. práva; právnické studium, právnické nauky: (vy)studoval práva
- úřední postup, jímž se uplatňují právní nároky; právní, soudní řízení: nastoupit cestu práva; práv. stanné p.
Tyto slovníkové definice nám budou východiskem k úvahám o závaznosti kodifikace.
[233]I. Retrospektiva
Současný Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, (ÚJČ) byl od svého založení chápán jako silná kodifikační autorita, která měla institucionálně zajišťovat studium spisovného jazyka a péči o něj. Bylo tomu tak i přesto, že kodifikační pravomoc či forma autority ÚJČ nebyla nikdy explicitně deklarována v žádném úředním dokumentu. Chápání ÚJČ jako autority však je možné hojně doložit citacemi odborných textů.
Tato jednání o mnohostranněji zaměřený ústav (s oddělením lexikografickým, normativním a dialektologickým) vlekla se téměř po celé období první republiky (Machač, 1971, s. 193)
Na této péči [o spisovný jazyk, pozn. aut.] se rozhodujícím způsobem podílejí autoři bohemistických příruček, slovníků, časopiseckých statí kodifikační povahy, od vzniku Československé akademie věd pak Ústav pro jazyk český jako instituce odpovědná za vypracovávání normalizačních a kodifikačních zásad moderní spisovné češtiny. Toto řízené ovlivňování jazyka a jazykových projevů zahrnuje poměrně širokou stupnici činností a postojů, od zásahů plynoucích z individuálních představ o jazyce až po institucionální vypracovávání závazných kodifikačních pomůcek a předpisů v rámci systematicky prováděné jazykové politiky. (Kraus, 1983, s. 68)
Je dále pravděpodobné, že široká veřejnost bude dílo vydávané Ústavem pro jazyk český brát jako stanovisko oficiální a považovat je za platnou kodifikaci. (Hauser, 1963, s. 201)
Podobných dokladů o chápání produkce ÚJČ jako materiálů závazných jsme v excerpci pro tuto práci shromáždili desítky. Je však jen málo dokladů, ze kterých můžeme přesněji vysoudit (často nepřímo), jak jejich autor závaznost chápe a zda jejich aplikaci v praxi považuje za vynutitelnou.
[…] kodifikace jakožto směrnice a technická norma představuje jistá doporučení prostředků vhodných k dosažení jistého cíle, a proto apeluje na racionální (též mravní) stránku uživatelů, jako by jim říkala: „Chcete-li se vyjadřovat standardním způsobem (což se jeví žádoucím z těchto a těchto rozumově pochopitelných a obecně prospěšných a uznávaných důvodů), měli byste užívat těchto a těchto prostředků tímto a tímto způsobem a vystříhat se jiných, měli byste dávat přednost … atd.“ (Daneš, 1977, s. 4)
Jazyková kodifikace nemá totiž charakter zákona nebo právního předpisu, ale spíše „(naléhavého) doporučení“ (její nedodržení bývá spojeno s institucionálními sankcemi jen ve škole). Společenskou akceptaci kodifikace lze dosáhnout popularizačními a informačními kampaněmi a systematickou jazykovou výchovou. (Nekvapil, 2007, s. 291)
Je zřejmé, že nejvyšší míra závaznosti se připisuje Pravidlům českého pravopisu, která jsou tradičně schvalována ministerstvem školství, a tím předepsána pro školní výuku. Nejvyšší míru závaznosti autoři textů zpravidla spojují se závazností úřední či právní.
Je až kupodivu, jak málo si naše veřejnost, především veřejnost odborná, všímá vývoje a působení této instituce [PČP, pozn. aut.] nadané úřední autoritou. (Mathesius, 1932, s. 22)
Rozsah odbornické jurisdikce se zužuje, ale její base se zároveň pošinuje a nový materiál, o který se má opírati, bude vyžadovat nového zkoumání. (Mathesius, 1932, s. 28)
[234]V reálné praxi však o závaznost v právním slova smyslu nejde. Nedodržení kodifikace nemůže být právně sankcionováno. V případě jazykové kodifikace je či může být nedodržování sankcionováno institucionálně pouze v rámci školního hodnocení (podrobněji viz dále). Nerespektování kodifikace v prestižních komunikačních situacích mimo školní výuku má také své důsledky a můžeme zde mluvit i o jistém druhu sankcí. Nejsou to však sankce právní ani v podobě školního hodnocení. Jde spíše o snížení prestiže mluvčího v důsledku porušení jedné ze společenských komunikačních norem (mezi něž můžeme počítat i komunikační normu, v jejímž rámci mluvčí užívají v určitých situacích spisovný jazyk).
II. Současný stav kodifikace
Z pohledu lingvisty (nikoli veřejnosti) máme tedy v současné době k dispozici řadu příruček, jejichž kodifikační status je vymezován různě, a i kodifikační příručky všeobecně považované za nejvyšší kodifikační autority svůj kodifikační status vyjadřují ne zcela explicitně (srov. často užívané, avšak ne zcela jasné označení „normativní“ příručka), a proto žádnou jazykovou příručku, která by byla proklamativně kodifikační v užším smyslu, nemáme. To se týká Pravidel českého pravopisu, Výslovnosti spisovné češtiny I a II, Slovníku spisovného jazyka českého, Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Nového akademického slovníku cizích slov a České mluvnice Havránka a Jedličky, což jsou příručky nejčastěji popisované jako kodifikační. Kodifikační příručky jsou širokou veřejností chápány jako oficiální, závazné dokumenty, přestože v ČR neexistuje jazykový zákon, který by ukládal povinnost řídit se jimi. Souhlasíme s J. Filipcem (Filipec, 1995, s. 194) v tom, že „když se norma, svou povahou dynamická a otevřená, převádí do formy statické publikace, nemá její kodifikace povahu právnického uzákonění už proto, že je dočasná a nahraditelná kodifikací adekvátnější.“
Je sice pravda, že i právní kodifikace může být nahrazena kodifikací aktualizovanou, rozdíl je však právě v podstatě toho, co je kodifikováno. Tvůrce zákona mění právní kodifikaci jen v případě, že se změní objektivní skutečnost a stávající kodifikace je už nedostatečná. Taková změna objektivní reality může, ale nemusí nastat. Na rozdíl od tvůrce zákona však jazykový kodifikátor tvoří kodifikaci již s vědomím toho, že ke změně dojde, protože objekt jeho kodifikační činnosti, tedy jazyk, respektive jeho norma, se mění a vyvíjí neustále, a to i v okamžiku tvorby kodifikace. Proto je třeba kodifikaci měnit, upravovat a aktualizovat průběžně, aby vyvíjející se spisovnou jazykovou normu vystihovala co nejpřesněji. Z dynamického charakteru jazyka a jazykové normy vyplývá i další zásadní rozdíl mezi kodifikací právní a jazykovou. Povahu striktního uzákonění nemůže mít i z toho důvodu, že i sami lingvisté podílející se na kodifikační činnosti jsou si vědomi toho, že v důsledku neustálého vývoje normy není možné důsledně vyžadovat zcela mechanické dodržování stávající kodifikace, protože ta se vinou své statičnosti může ocitnout s normou [235]v rozporu. Jisté odchylky od kodifikace je tedy třeba tolerovat, což v případě právní kodifikace není možné.
[…] zejména tištěné projevy procházejí v redakcích a tiskárnách rukama korektorů, kteří často bez hlubších znalostí problematiky jazykového vývoje dostatečně nerozlišují mezi opravdu defektními odchylkami od usu, t. j. chybami, a mezi vývojově kladnými prvky novými nebo třeba i autorovými osobitostmi; proto jen mechanicky uvádějí takoví korektoři jazykovou stránku všech projevů ve shodu s autoritativní kodifikací, čímž pak na škodu věci nejenom nivelisují jazyk autorů po stránce stylistické, nýbrž zároveň i zastírají a tím brzdí celkový jazykový vývoj. (Bělič, 1955, s. 133)
Je však třeba, aby učitel dobře chápal vztah mezi vyvíjející se spisovnou normou a její nutně statickou kodifikací, aby si byl vědom toho, že se jazyk neustále vyvíjí a že v souvislosti se změnami v životě společnosti dochází dnes i k výraznému pohybu v normě, zvláště též k vyrovnávání spisovné normy s jazykem běžně mluveným (především v tvarech a v hláskové podobě). Nebylo by proto vhodné u jevů, u nichž tento pohyb probíhá, důsledně vymáhat zachovávání kodifikace v celé její šíři (zejména tam, kde již neodpovídá skutečné živé spisovné normě) a její nedodržování v těchto bodech postihovat klasifikací, zvláště ne v jevech, které jsou z hlediska systému jazyka a jeho vývojových tendencí periferní. (Komise při Ústavu pro jazyk český, 1967, s. 70)
Povahu zákonného, úředního nařízení nemají ani Pravidla českého pravopisu, nejznámější kodifikační příručka, odvozující svou autoritu od schválení ministerstvem školství, a to už od svého prvního vydání z r. 1902 s názvem „Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví“, které bylo opatřeno přípisem „jediné ministerstvem kultu a vyučování schválené vydání“. Doložka MŠ zařazuje školní vydání PČP „do seznamu učebnic pro základní školy pro vyučovací předmět český jazyk“. Na základě toho je školní vydání PČP závazné pro školy, nikoli však pro veřejnost. Pro tu mají pouze charakter doporučující. Přestože se samotní autoři o PČP nevyjadřují explicitně jako o příručce kodifikační, užívají v předmluvě formulace typu „změny v jazyce musí pravopisná kodifikace brát v úvahu…“ nebo slovní spojení jako „pravopisný předpis“ apod. Kodifikační ambice autorů jsou zde tedy obsaženy implicitně. Zároveň všechny odborné texty odkazující na PČP nebo se vůči nim vymezující je považovaly a považují za autoritativní příručku.
[…] autoři nedbají běžných příruček mluvnických, zvláště úředních Pravidel českého pravopisu. (Havránek, 1935, s. 8).
Pravidla českého pravopisu jsou jedinou příručkou, která je všeobecně známá a jejíž kodifikační status je přitom nesporný. (Adam, 2006, s. 202)
Český pravopis je od r. 1902 oficiálně kodifikován příručkou PČP. Tato příručka je něčím víc než pouhou pravopisnou příručkou […] Závaznost PČP je prosazována především prostřednictvím víceméně centralizovaného školství. MŠMT neudělí schvalovací doložku žádné školní učebnici, pokud neodpovídá platným PČP. (Nekvapil, 2007, s. 292)
Dále je třeba, aby se odstranily některé rozdíly, zvláště v otázkách tvaroslovných, mezi Slovníkem spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978) a školním vydáním Pravidel (1958 a násl.). [236]Protože tento slovník nemá schvalovací doložku ministerstva školství ČSR, pokládá se v případech rozdílných tvaroslovných údajů (a z hlediska kodifikace spisovné normy) za „správné“ to, co se uvádí ve školním vydání Pravidel. (Petr, 1981, s. 7)
Kodifikační příručkou je také Výslovnost spisovné češtiny I, II. (Jejími autory jsou členové ortoepické komise ÚJČ.) I zde kodifikační status příručky vyplývá z některých formulací v úvodní kapitole, není však explicitně deklarován: „Tyto rozdíly [ve výslovnosti, pozn. aut.] je třeba podrobit všestranné analýze, zvážit vzájemný poměr vyskytujících se variant a nakonec stanovit, kterou z nich budeme považovat za spisovnou…“
Za kodifikační je považován i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Na přebalu slovníku je explicitně uvedeno, že slovník plní „úlohu normativní“ (sic!) a že „dotváří podobu spisovné normy popsanou v předchozích českých akademických slovnících, v normativních gramatikách, v Pravidlech českého pravopisu a v normativních publikacích ortoepických“. Termín kodifikační či kodifikace zde není použit. Některé kodifikační zdroje jsou nazývány normativními (Výslovnost spisovné češtiny I a II), jiné jsou uvedeny bez přívlastku (Pravidla českého pravopisu). Nelze tedy přesně rozhodnout, zda autoři nečiní rozdíl mezi normativními a kodifikačními příručkami obecně, nebo naopak rozdíl mezi díly normativními a kodifikačními berou v úvahu a tím, že SSČ nazývají slovníkem normativním, chtějí upřesnit, že nejde o dílo kodifikační.
Přestože už podle Mathesia (Mathesius, 1932) by kodifikace měla být vtělena do tří základních „stabilizačních“ příruček: slovníku, mluvnice, stylistiky, je za poslední českou kodifikační mluvnici považována Česká mluvnice Havránka a Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako pouze deskriptivní. Je to dáno rovinami jazyka, které popisují a jejichž povaha, popř. systémová výstavba, jsou obtížněji uchopitelné pro kodifikační popis než např. u pravopisu, slovní zásoby či výslovnosti. Kodifikační příručka poskytující systematicky a v souvislostech popis jazykových rovin, jako je morfologie, syntax a stylistika, není pro dnešní češtinu k dispozici, protože mluvnice a syntaktické příručky vzniklé po České mluvnici jsou deklarativně deskriptivní. Přesto kodifikační příručky informace o spisovné normě v těchto rovinách nabízejí u jednotlivých lexémů v rámci slovníkových hesel – morfologické údaje, stylovou charakteristiku, často i syntaktické vazby.
V lingvistických textech věnovaných jazykové kultuře a otázce jazykových norem se pojem „kodifikace“ a adjektivum „kodifikační“ spojovalo s různě širokým výčtem odborných zdrojů. Vedle autorů, kteří odmítají zasahování do jazyka a prosazují pouhý popis normy určitého typu komunikačních situací bez úřední závaznosti (pomiňme fakt, že i pouhá deskripce je ovlivněním úzu), jsou tu lingvisté, kteří zastávají názor, že jednotná kodifikace oficiální, závazná (byť jen v omezené míře a nikoli ve smyslu úředním) je potřebná. Liší se však v rozsahu publikací, které považují za kodifikační. Vedle výše jmenovaných příruček se objevují i širší pojetí, [237]která zahrnují i časopis Naše řeč, a dokonce i tehdejší jazykové koutky Československého rozhlasu:
Toliko Naše řeč a vedle ní ještě jazykové koutky Československého rozhlasu – především pokud byly vydány tiskem – mají přímou platnost kodifikační; ostatní formy popularizace se ke kodifikaci vztahují odvozeně a nemohou ji zavádět. (Chloupek, 1983, s. 254)
III. Perspektiva
ÚJČ jako tradičně chápaný kodifikační orgán již v současné době fakticky působí ve zcela nové situaci, a to v prostředí tzv. pluralitní kodifikace. Přestože uživatelé jazyka požadují jednotnou kodifikaci, v důsledku společenského vývoje došlo k demokratizaci a pluralizaci kodifikačních aktivit, proto se na trhu setkáváme s pracemi různých autorských kolektivů z akademických i komerčních subjektů. Poprvé v historii české lingvistiky se objevila kodifikační práce, která kromě netradičního pojetí mluvnických výkladů proklamativně usiluje o změnu postoje uživatelů jazyka k dosavadní a vlastně zároveň také paralelně existující kodifikaci (Cvrček, 2010).
[Mluvnice současné češtiny] neaspiruje […] na příručku, která by vám chtěla určovat, jak se co říká a píše „správně“ nebo „spisovně“, jak to dělávaly mnohé popisy, ale důsledně registruje varianty, které se v současném jazyku vyskytují, a přikládá jim takovou váhu, jaká jim reálně v úzu náleží. […]
Je proto na vás, uživatelích této mluvnice, abyste se po seznámení s předkládanými jevy rozhodli pro to, jak svůj konkrétní text budete formulovat, kterým prostředkům dáte přednost, a to vše s nezkresleným povědomím o tom, jaké postavení mají prostředky, které hodláte užít, v reálné komunikaci. (oba úryvky s. 13)
Pluralita kodifikací se momentálně nachází v nejranějším stádiu své existence a největší problém přináší laické veřejnosti, která neví, jak se v nastalé situaci zachovat, kterou příručkou se řídit, protože velká část populace byla školena na základě dvou hlavních kodifikačních příruček vytvořených na půdě ÚJČ a charakteristika našeho kodifikačního, resp. normativního prostředí nebývá ani dnes běžnou součástí výuky na našich školách. Nemálo učitelů např. nemá povědomí o tom, že existují různé verze PČP od různých autorských kolektivů.
Pluralita kodifikací přináší závažné problémy k řešení i lingvistice samotné. Je nasnadě vyslovit požadavek, aby budoucí kodifikační příručky jasně deklarovaly svůj kodifikační status. Současný stav, který vede k četným pochybám o míře závaznosti kodifikačních příruček, považujeme za nevyhovující. Navíc je často oprávněně kritizován odborníky i laiky.
Kodifikace by měla být srozumitelně formulovaná, přehledně uspořádaná a snadno dostupná. Tyto podmínky splňuje kodifikace soustředěná ve všeobecně známých, zřetelně vymezených, výkladově jasných a navzájem nerozporných příručkách. (Adam, 2006, s. 201)
[238]Otázka však je, jak jednoznačně deklarovat kodifikační status příručky v prostředí konkurujících si kodifikací. Podle našeho názoru je především třeba vyhnout se teoreticky možnému stavu, ve kterém bude existovat více kodifikačních příruček deklarativně aspirujících na to, stát se kodifikací v užším smyslu. Všechny ostatní teoreticky možné stavy, v nichž by kodifikační příručky byly jasně hierarchizovány, jsou prakticky přijatelné. Přijatelná je existence jedné kodifikační příručky v užším smyslu, popř. jedné sady kodifikačních příruček pro různé roviny jazyka, a libovolného množství kodifikací v širším smyslu, ale také existence pouze libovolného množství kodifikací v širším smyslu. Druhý stav je však alespoň zatím silně nežádoucí z hlediska samotných uživatelů kodifikace.
V důsledku existence pluralizované kodifikace je tedy třeba rovněž počítat s tím, že se v budoucnu mohou konstituovat uživatelské skupiny, které budou své jazykové chování řídit různými kodifikačními autoritami. Těžko lze přitom očekávat ideální stav v tom smyslu, že si uživatel vybere jeden kodifikační subjekt a jeho doporučeními se bude řídit ve všech jazykových jevech.
Kromě plurality kodifikací je v současné společnosti třeba zohledňovat rostoucí respekt příslušných skupin, zejména profesních, k jazykovému chování vynucovanému příslušnými nelingvistickými subjekty, např. úřady státní správy či komerční subjekty nezřídka vyžadují od svých zaměstnanců řešení jazykových jevů, která jsou v rozporu se stávající kodifikací. Důvody pro takové požadavky jsou velmi různé, jejich společným rysem je pouze to, že málokdy bývají racionální a lingvisticky relevantní.
ÚJČ se tedy v současné společenské situaci přirozeným vývojem ocitl v roli subjektu vstupujícího do konkurenčního prostředí a zde prozatím nadále disponuje „konkurenční“ výhodou silného společenského respektu a společenského chápání ÚJČ jako nejvyšší kodifikační autority. S touto situací by se podle našeho názoru měl vyrovnávat vydáváním jazykových příruček s propracovanou koncepcí zohledňující výrazný pokrok jednak v dostupnosti empirických dat o jazykové praxi, jednak v poznání potřeb uživatelů jazykových příruček, které shromažďuje oddělení jazykové kultury.
Je nasnadě vyslovit požadavek, aby příští kodifikační příručky ÚJČ zcela jednoznačně definovaly svůj kodifikační status. V praxi však v novém prostředí pluralitní kodifikace lze tento požadavek splnit jen obtížně: Je obtížné vymezit kodifikační platnost zcela nových (nehovoříme teď o nových vydáních stávajících příruček) kodifikačních příruček vzhledem k příručkám existujícím, neboť – jak jsme uvedli – kodifikační status příruček stávajících je namnoze nejasný. Stejně tak je obtížné prohlásit novou příručku za kodifikační, protože u prohlášení za kodifikační příručku se očekává jistá garance vysoké míry závaznosti pro co největší část populace. Vysoká míra závaznosti se v našem prostředí spojuje buď s úředním uvedením do praxe – a to je v současnosti garantováno jen u Pravidel českého pravopisu ve školním prostředí –, nebo s prestiží autorského kolektivu, resp. jeho zaštítěním vědeckou institucí. Netroufáme si však odhadnout, jak by se laická i odborná veřejnost vyrovnala s různými teoreticky možnými stavy, které mohou nastat v současné situaci pluralit[239]ní kodifikace. Mohou totiž vzniknout různé příručky prestižních autorských kolektivů, např. z univerzitních bohemistických pracovišť, a všechny se mohou deklarativně hlásit k nejvyšší míře kodifikační závaznosti.
Do pluralitní kodifikace vstupuje také připravovaná Moderní mluvnice češtiny, v jejímž rámci vznikl tento text. Tato práce už zohledňuje aspekty kodifikačního prostředí, do nějž vstupuje. Její kodifikační status bude řešen zhruba takto (srov. Beneš – Prošek – Smejkalová, 2011):
MMČ by měla co nejexplicitněji deklarovat svou pozici vzhledem k (ne)úřednosti a vzhledem k ostatním kodifikačním příručkám. Domníváme se, že MMČ by neměla mít v žádném případě úřední/oficiální status a že by nemělo jít o příručku kodifikační v užším smyslu. Mělo by být zdůrazněno, že se MMČ pokouší především zaznamenat normu určitým způsobem definované komunikační situace a že nemá úřední/oficiální status. Obě tyto skutečnosti je nutné explicitně deklarovat. Jako autoři mluvnice bychom se neměli důsledně vzdávat drobnějších pokusů o utvrzení, podporu stávající normy, (např. jako ochranu před přílivem nových pronikajících prostředků, které se nám jako odborníkům-lingvistům mohou v různých oblastech z rozumných důvodů jevit jako nežádoucí).
Je nepochybné, že na kodifikační ambice ÚJČ nerezignuje ani v budoucnu. Bude se přitom muset vyrovnat s následujícími okruhy problematiky:
Lingvistické standardy od moderní kodifikační příručky očekávají empirický základ a ověřitelnost dat. Jakákoli případná budoucí kodifikace tedy bude muset být koncipována tak, aby uživatele seznamovala nejen s konkrétními kodifikačními řešeními, nýbrž i s referenčními rámci, na jejichž základě k daným řešením dospěla. Nebude snad považováno za neofobii, vyjádříme-li určitou obavu z přeceňování empirických metod při tvorbě kodifikace. Jestliže se tradiční kodifikaci někdy vyčítá jistá intuitivnost, do jaké míry se lze vyhnout tomu, aby nová kodifikace nebyla spíše odrazem stávajícího stavu nástrojů poznávání jazyka než skutečné jazykové normy? Tato otázka se samozřejmě týká zejména korpusové lingvistiky.
Někteří současní lingvisté přeceňují účinnost kodifikace, tedy míru její schopnosti ovlivnit jazykové chování uživatelů jazyka. Jako součást lingvistické komunity respektujeme potřebu podložení popisu jazykových jevů exaktními daty. Jako pracovníci v oblasti jazykové kultury však považujeme za neméně závažné ověřovat exaktními výzkumy[4], do jaké míry je kodifikace v praxi účinná a které její formy mají největší naději se prosadit.
Veřejnost od moderního kodifikačního zdroje – záměrně se zde vyhýbáme označení „příručka“[5] – očekává mnohem větší rozsah jazykových informací, mnohem [240]více funkcí a mnohem intuitivnější orientaci v daném zdroji, proto je třeba se zabývat i kodifikačním statusem nově vznikajících elektronických zdrojů a jejich vztahem ke zdrojům tištěným. Následující úvahu proto předkládáme jako námět k diskusi.
Možnost elektronizace jazykových dat přináší bezesporu velké výhody jak lingvistům coby tvůrcům odborných příruček, tak i široké veřejnosti, která je jejich adresátem. Elektronické šíření odborných a popularizačních textů je rychlejší, jsou pro většinu uživatelů dostupnější a vyhledávání v nich je jednodušší. Navíc ve srovnání s tištěnými příručkami mohou obsahovat mnohem větší objem dat. Také možnost průběžné aktualizace se jeví jako velmi lákavá. Právě v ní však tkví jisté nebezpečí pro kodifikační status takových zdrojů. Porovnáme-li elektronické a tištěné zdroje z hlediska Mathesiova požadavku pružné stability, pak elektronické zdroje, které mohou být průběžně aktualizovány a upravovány, splňují zajisté kritérium pružnosti. Ve chvíli, kdy dojde k pohybu v normě, mohou lingvisté na tento posun vzápětí reagovat úpravou kodifikace. Problém zaostávání kodifikace za normou se tím tedy výrazně zmenšuje. Čím více je však taková kodifikace pružná, tím méně je stabilní a rovnováha obou kriterií se snižuje na úkor stability. V případě průběžných aktualizací se stabilita takové kodifikace prakticky vytrácí, neboť uživatel tohoto kodifikačního zdroje se musí neustále znovu přesvědčovat, zda informace, kterou z něj získal, je stále platná, nebo zda byla změněna. To je pro uživatelskou veřejnost velmi nežádoucí situace a argument proti podobnému typu kodifikačního média. I my jako spoluautoři Internetové jazykové příručky (IJP) jsme si vědomi takového nebezpečí. IJP proto kodifikační platnost nedeklaruje a případné odlišnosti od PČP a dalších kodifikačních příruček, kterým při tvorbě nebylo možné se vyhnout pro jejich zřejmou a výraznou diskrepanci mezi spisovnou normou a stávající kodifikací, se netýkají centrálních oblastí jazykového systému a jsou vždy náležitě komentovány (více o IJP v článku Markéty Pravdové v tomto čísle NŘ na s. 225–230).
IV. Závěr
Pokusili jsme se poukázat na problematiku tradičně chápané autoritativnosti kodifikace, její praktické vynutitelnosti a s ní související otázku, zda je tvorba a fungování kodifikace v praxi spíše právem, či pravomocí. Dále jsme poukázali na to, že kodifikační status některých příruček není zcela jednoznačně definovaný v příručkách samotných a není ani jednotně chápán laickými uživateli a odborníky. Dotkli jsme se též tradice označovat ÚJČ jako instituci s kodifikační pravomocí. Dospěli jsme k závěru, že tvorba a uplatňování kodifikace v našem současném společenském prostředí má z větší části povahu práva, tedy – řečeno v souladu se slovníkovými definicemi v úvodu – ‚oprávnění, nároku odůvodněného zvyklostmi, morálkou ap.‘ Kodifikační pravomoc, přesněji úřední kodifikační pravomoc (‚souhrn práv příslušejících tomu, kdo je oprávněn dbát na dodržování práva‘; ‚moc, oprávnění, právo rozhodovat vůbec; kompetence‘ – viz slovníkové definice v úvodu), je vá[241]zána nikoli na instituci samotnou, nýbrž na její kodifikační produkci, konkrétně a nesporně na školní verzi Pravidel českého pravopisu. Domníváme se, že je problematické hovořit o kodifikační pravomoci ÚJČ jako instituce a že ÚJČ v prostředí nově se konstituující plurality kodifikací vstupuje do konkurence kodifikací jako subjekt chápaný především jako tradiční autorita a musí na novou situaci reagovat. ÚJČ tedy disponuje především právem přispívat ke konfrontaci kodifikací. To, co by se dalo chápat jako pravomoc, se omezuje na jednu konkrétní jazykovou příručku z produkce ÚJČ – školní vydání Pravidel českého pravopisu.
LITERATURA
ADAM, R. (2006): Znovu a šířeji o formě kodifikace. Naše řeč, 89, s. 198–203.
BĚLIČ, J. (1955): Nové údobí ve vývoji českého jazyka. Naše řeč, 38, s. 129–146.
BENEŠ, M. – PROŠEK, M. – SMEJKALOVÁ, K. (2011): MMC_kodifikace [online]. [cit. 2011-07-19]. < http://mmc.upol.cz/moodle/course/view.php?id=13 >.
CVRČEK, V. a kol. (2010): Mluvnice současné češtiny. Praha: Karolinum.
DANEŠ, F. (1977): K dvěma základním otázkám kodifikace. Naše řeč, 60, s. 3–13.
FILIPEC, J. (1995): Lexikální norma. Slovo a slovesnost, 56, s. 190–203.
HAUSER, P. (1963): K vydání slovníku hornického názvosloví. Naše řeč, 46, s. 200–205.
HAVRÁNEK, B. (1935): Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, s. 8–13.
CHLOUPEK, J. (1983): Stav a perspektivy popularizace jazykovědných poznatků. Naše řeč, 66, s. 253–256.
Internetová jazyková příručka (2008) [online]. < http://prirucka.ujc.cas.cz/ >.
Komise při Ústavu pro jazyk český (1967): Vyučování mateřskému jazyku na našich školách. Naše řeč, 50, s. 65–77.
KRAUS, J. (1983): Tradice a úkoly péče o kulturu dorozumívání. Naše řeč, 66, s. 68–75.
MACHAČ, J. (1971): Vznik a vývoj prvního českého jazykovědného pracoviště. Naše řeč, 54, s. 190–200.
MATHESIUS, V. (1932): O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: B. Havránek – M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, s. 14–31.
NEKVAPIL, J. (2007): Kultivace (standardního) jazyka. Slovo a slovesnost, 68, s. 287–302.
PETR, J. (1981): Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV. Naše řeč, 64, s. 1–14.
Pravidla českého pravopisu (2005). Vyd. 2. Praha: Academia.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.
[1] Příspěvek vznikl v rámci projektu ESF Vzdělávací cyklus Moderní mluvnice češtiny pro studenty magisterských a doktorských programů filologických oborů (registrační č. CZ.1.07/2.2.00/15.0275).
[2] Otázku lze formulovat též konkrétněji, a to v aplikaci na podmínky českého jazykového prostředí, kde se za kodifikační autoritu tradičně považuje Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. V následujících pasážích se skutečně zaměříme hlavně na tuto instituci, avšak záměrně zde tuto otázku klademe obecně, bez rozlišení, co nebo kdo je chápán jako „kodifikační orgán“.
[3] Neuvádíme historické významy slova a z příkladů vybíráme jen některé, dostatečně ilustrativní.
[4] Koncepce takových výzkumů je závažné téma přesahující rámec této práce.
[5] Pojem „příručka“ implikuje tištěnou knihu, ale moderní kodifikace může pro své šíření využívat i jiné formáty: elektronická kniha, CD-ROM, online aplikace apod. Proto jsme zvolili obecnější pojem „zdroj“. Viz též úvahy níže v textu.
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
prosek@ujc.cas.cz; smejkalova@ujc.cas.cz
Naše řeč, volume 94 (2011), issue 5, pp. 231-241
Previous Markéta Pravdová: Ústav pro jazyk český jubilejní
Next Eliška Kleňhová: Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1