Časopis Naše řeč
en cz

K dvěma základním otázkám kodifikace

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Jakákoli činnost v oblasti jazykové kultury, zejména pak kodifikace, musí počítat mimo jiné s dvěma skutečnostmi základní důležitosti. První z nich jsou postoje, které zaujímají členové daného jazykového společenství k jazyku, především pak k jazyku spisovnému. Lze dokonce mít za to (jak bylo naznačeno už v diskusi z let třicátých), že tyto postoje jsou nedílnou složkou jazykového dění. Druhou skutečností, jíž se tu chceme především zabývat, je ten fakt, že jakákoli jazykovědně fundovaná činnost v naznačené oblasti nutně v sobě zahrnuje činění jistých rozhodnutí, která předpokládají hodnocení jazykových jevů podle nějakých měřítek. Pokus stanovit několik základních kritérií hodnocení bude tvořit druhou část našich výkladů.

1. Dříve než se budeme zabývat zvolenými dvěma jevy podrobněji, načrtnu jisté schéma kodifikačního procesu a místo obou jevů v něm.

Kodifikační postup lze rozčlenit na několik etap.

(1) Etapa deskriptivní (zjišťovací): Zjistí se a popíše existující spisovná norma, objektivně, v celé složitosti, rozrůzněnosti a dynamičnosti. Rovněž tak se objektivně (též metodami sociolingvistickými) zjistí různé sociální hodnoty připisované jazykovým společenstvím spisovnému jazyku, jednotlivým jeho prostředkům a způsobům užívání a taktéž různá přesvědčení o něm a postoje k němu u daného společenství.

(2) Etapa regulativní (normativní), s dvěma podetapami:

(a) Podetapa vyhodnocovací: Ohodnotí se (rozliší) jazykové prostředky a způsoby jejich užívání podle jistých objektivních kritérií. Zároveň se posoudí skutečné společenské výrazové potřeby a vývojové tendence (dynamika) spisovného jazyka v jejich dobové společenské podmíněnosti. Rovněž tak se z tohoto zor[4]ného úhlu kriticky zhodnotí zjištěné postoje atd. jazykového společenství v jejich vzájemných vazbách. — Cíl této podetapy je orientován do budoucnosti: je třeba vypracovat předběžnou perspektivu či prospekt daného spisovného jazyka a plán (program) jeho kodifikace. (Jde tedy v jistém smyslu o činnost prognostickou a plánovací.)

(b) Podetapa vlastní kodifikace: Na základě výsledků předcházejících etap provede se vlastní kodifikace normy. Smyslem kodifikace je být efektivním nástrojem plánovitého, perspektivního ovlivňování spisovného jazyka; má ráz prostředku institucionálního, kontrolujícího dynamickou rovnováhu spisovného jazyka (viz o ní dále) a zjišťujícího jeho relativně hladké fungování podle aktuálních komunikativních potřeb společnosti.

(3) Etapa prováděcí (strategicko-taktická): Jde v podstatě o nalézání a využívání nejrůznějších cest, postupů a prostředků pro „uvádění kodifikace do praxe“ (termín Al. Jedličky). Jazykovědy v užším smyslu je tu ovšem méně, jde spíše o metodické dovednosti — rozhodně je však nelze podceňovat.

Je třeba počítat s tím, že charakter a šance kodifikačního působení jsou různé v různých složkách stavby jazyka a samozřejmě též v různých sociolingvistických situacích. Obecně je třeba říci, že kodifikace v našem pojetí má ráz spíše direktivy (směrnice, doporučení) a technické normy než strohého předpisu či nařízení (příkazů a zákazů). Je sice pravda, že kodifikace některé rysy předpisové a nařizovací nesporně má: stává za ní nějaká normalizační instituce (autorita), kodifikaci je zapotřebí nějak „vyhlásit“ a zavádět a příslušná instituce může někdy (např. na školách) uplatňovat na dodržování kodifikace jisté sankce (odlišné od sankcí inherentních, zákonitě spojených se spisovným jazykem jakožto sociální normou). Avšak na druhé straně kodifikace jakožto směrnice a technická norma představuje jistá doporučení prostředků vhodných k dosažení jistého cíle, a proto apeluje na racionální (též mravní) stránku uživatelů, jako by jim říkala: „Chcete-li se vyjadřovat standardním způsobem (což se jeví žádoucím z těchto a těchto rozumově pochopitelných a obecně prospěšných a uznávaných důvodů), měli byste užívat těchto a těchto prostředků tímto a tímto způsobem a vystříhat se jiných, měli byste dávat přednost … atd.“

Dosavadní naše zkušenosti ukazují mimo jiné, že chápání a uplatňování kodifikace jakožto systému preferencí charakteru směrnice naráží na praktické potíže [5]rázu formulačního, až technického, především v příručkách výčtového typu. Formulovat obecně např. poučení o existenci jisté vývojové tendence v paradigmatické morfologii, která se projevuje u různých skupin slov i jednotlivých slov daného paradigmatu v různé síle, není úkol příliš obtížný; avšak jak postihnout tuto nevyhraněnou skutečnost jednotlivě a detailně ve slovníku či v rejstříku apod., obsahujícím výčet takových slov? — Bylo by vůbec potřebné více se zamýšlet nad formulační stránkou kodifikačních doporučení.

Důležitou složkou této prováděcí etapy je sledování kodifikačního působení v praxi, hodnocení dosahovaných výsledků, reakcí uživatelů atp.; podle těchto zjištění je pak zapotřebí upravovat a měnit dosavadní postup, popř. i samu kodifikaci. Teprve takovéto začlenění „zpětné vazby“, reflektující dialektiku celé kodifikační situace, vytváří z kodifikace účinný nástroj.

 

2. Přecházíme nyní k výkladu o postojích. Postoji rozumíme — v běžném smyslu sociologickém — sklon nějaké osoby nebo skupiny osob či celého společenství dávat přednost jistým cílům a způsobům jednání a chování vůbec (a jiné odmítat); tímto sklonem je určován způsob reagování osob (a jejich skupin) na jednotlivé typy situací — v našem případě situací jazykových.

Předmětem postojů uživatelů bývá především národní jazyk nebo spisovný jazyk jako celek (jako sociální instituce), často v protikladu k jazykům jiným. (Tak např. v dobách ohrožení je vztah k národnímu jazyku pociťován velmi intenzívně a emocionálně.) Zejména jeho spisovná podoba, s funkcí národně reprezentativní (symbolickou), bývá středem zájmu. Avšak různé postoje zaujímáme i k jednotlivým nespisovným varietám (útvarům) češtiny: tak např. středočeská nebo lašská podoba běžně mluvené češtiny vyvolává u různých skupin obyvatel odlišné postoje a hodnocení.[1] A vzhledem k tomu, že přirozeným stavem každého jazyka je měnit se, reagují uživatelé i na procesy, které v něm probíhají, na jeho změny a vývojové tendence (leckdy jde o postoje záporné, nepřející ani změnám nutným i užitečným). Výrazně se postoje projevují ve vztahu k jednotlivým jazykovým jevům a prostředkům (k pravopisu, cizím slovům, slovům jednotlivým, jejich tvarům, tvoření, k syntaktickým vazbám atp.). Často dávají [6]lidé najevo svůj postoj ke způsobu, jakým se jazykových prostředků užívá (Neruda byl kritizován za „slova z ulice“, lidé mají vyhraněné postoje k souvislým jazykovým projevům jednotlivců nebo k slohovým druhům; např. jazyková a slohová stránka jistého autorského typu může být přijímána velmi kladně, anebo zase recitační styl jistého směru vyvolává rozpaky; vytýká se někdy např., že dnešní odborná literatura je „muzeum patologické češtiny“, a jiná skupina zase vytýkala jistému typu moderní poezie nedostatek logičnosti).

Nás ovšem mohou zajímat jen charakteristické postoje skupinové a jejich typy. Postoje jazykového společenství k jeho jazyku představují soubor navzájem propojených složek, avšak tento soubor je nejen velmi spletitý, nýbrž i vnitřně nesourodý, obsahuje rozpory, vnitřní dialektické napětí. Jakékoli zjednodušování a idealizování skutečného stavu je ovšem pro efektivní činnost v oblasti jazykové kultury nežádoucí, ba nebezpečné.

Protože jsem o souboru postojů pojednal podrobně v některých svých dřívějších pracích,[2] spokojím se zde jen s velmi stručným nástinem.

Postoje vystupují většinou v protikladných párech; jako nejdůležitější se jeví především tyto: Dalekosáhlý je protiklad postojové orientace racionální a neracionální. Uvnitř čtyř základních typů postojů, vyčleněných v sociologii, totiž instrumentálních, etických, zvykových a afektivních (emocionálních), uplatňuje se tento orientační protiklad v různé míře. Ve společnosti, která se rozhodla řídit svůj život principy vědeckými, je samozřejmé, že bude svými institucionálními prostředky usilovat o vytváření vhodné rovnováhy mezi oběma orientacemi. Společenský pokrok by bylo možno spatřovat v tom, že citové a obdobné postoje (např. úcta a láska k národnímu jazyku) nebudou vycházet z motivů protiracionálních, tedy věcně neopodstatněných a škodlivých, nýbrž že naopak budou sloužit k posilování postojů racionálních.

Důležitý je protiklad postoje bránícího změnám a postoje, který změny ochotně přijímá; to proto, že ve skutečnosti normálním, přirozeným stavem jazyka je ustavičné (byť většinou nenápadné) proměňování. Pro spisovný jazyk není přijatelná ani nehybná stabilita, ani libovůle v měnění. Tento zdánlivě paradoxní stav věcí je v pozadí Mathesiovy „pružné stability“. Jinými slovy: rovnovážný stav spisovného jazyka má charakter dynamický, jazyk (tj. uživatelé jazyka) k němu ustavičně směřuje, ale nikdy ho plně trvale nedosahuje. Při vytváření této rovnováhy se uplatňuje právě nejvýrazněji kodifikace (viz výše).

Další protikladný pár představují tendence odlišovací, izolační, a tendence sbli[7]žovací, univerzalistická. Tento protiklad je na jedné straně motivován tím, co se někdy nazývá „separatistickou funkcí“ spisovného jazyka, na opačné straně pak prostým faktem mezijazykových kontaktů a potřebou stálého obohacování spisovného jazyka.

Jako poslední dvojici uvádím protiklad jednotnosti (uniformity) a variantnosti. Tento protiklad bývá řešen prostřednictvím funkčně regulovaného významového a slohového rozlišování jazykových prostředků. Starý ideál (či idol) zcela uniformního, jednotného (a většinou zároveň i zcela stabilního) spisovného jazyka je falešný a neudržitelný. Míra jednotnosti (resp. variantnosti) je ovšem u různých složek spisovného jazyka různá (maximální jednotnost je asi v složce pravopisné, kdežto např. u složky výslovnostní bývá značná variantnost).

Jak jsem už naznačil, každé jazykové společenství usiluje o to, uvést ony protiklady do dočasné (dynamické, relativní) rovnováhy, a to prostřednictvím nějakého systému hodnot (tzv. hodnotového vzorce). Je však třeba důrazně upozornit na to, že takovéto vzorce nebývají nikdy platné obecně a pro všechny časy. Jde o společenský jev historicky podmíněný, závislý na momentální sociolingvistické situaci; do ní bych zahrnoval jak celkový stav spisovného jazyka, včetně jeho poměru k ostatním složkám národního jazyka, tak společenské podmínky (v nejširším smyslu), v nichž funguje. Systém hodnot bývá různý nejen v různých jazykových společenstvích, ale i v různých obdobích vývoje téhož společenství. (Např. jiná je situace při konstituování spisovného jazyka, než je v etapě jeho stabilizace, jiná ve společnosti liberalistické než ve společnosti socialistické atp.). Ba předpoklad jediného hodnotového vzorce přijímaného celou společností bývá zřídka reálný. Je velmi pravděpodobné, že v každém společenství existuje v dané době zároveň několik takových vzorců, vzájemně soutěžících a svářících se; jeden z nich však zpravidla je dominantní a reprezentativní. Jak bylo kýmsi trefně poznamenáno, „principy aplikované v oblasti jazykové kultury jsou přijímány různými společenskými skupinami různě.“

Jako příklad lze uvést známou diskusi mezi pokrokovými českými lingvisty a puristy v 30. letech. Zatímco v teorii Lingvistického kroužku dominovala racionálnost nad neracionálností, specifičnost nad nediferencovaností, univerzalistický pohled nad partikularismem, zřetel k efektivnosti a funkčnosti nad zdůrazňováním kvalitativní stránky a perspektivnost nad pohledem omezeným a strnulým, bylo tomu u puristů spíše naopak. Jaký byl (a je) hodnotový vzorec „běžného uživatele“, není tak snadné říci; rozhodně je méně vyhraněný, avšak asi dodnes se u něho uplatňuje poměrně zřetelně orientace puristicko-brusičská. Je ovšem třeba dodat, že sama [8]nová koncepce jazykové kultury, její zveřejnění a kladný i záporný ohlas, to vše bylo značně podmíněno tehdejším stavem české národní společnosti.

3. Přistupujeme nyní k problematice hodnocení. Soudy o hodnotách jsou obsaženy jednak ve vyjadřování postojů členů jazykového společenství k jazyku a jazykové komunikaci, jednak jsou — jak už jsme uvedli na počátku — nezbytnou součástí činnosti v oblasti jazykové kultury, zejména pak kodifikace (kodifikátor musí rozlišovat, a tedy hodnotit). Zatímco však hodnotové soudy obsažené v postojích bývají zhusta a převážně subjektivní, hodnocení prováděné lingvisty vyžaduje pokud možno explicitní, objektivní kritéria, měřítka. Podstata kodifikace záleží přece v objektivním posouzení jazykových dublet, variant, inovací a vývojových tendencí.

Která objektivní hodnotící kritéria se nabízejí?

Je zřejmé, že při kodifikaci nevystačíme jen s tzv. soudy (výroky) charakterizačními, jimiž konstatujeme prostě jen to, zda, resp. v jaké míře, je jistá obecně známá (nebo jasně definovaná) vlastnost či charakteristika přítomna v posuzovaném případě. S takovými soudy pracuje ovšem každá věda, i lingvistika, a ty též tvoří nezbytný objektivní podklad pro naše rozlišování. Takovými charakterizačními výroky jsou např. zjištění typu „Slovo matka má 5 písmen (hlásek).“ „Tvoření substantiv místních sufixem -ín je v současné češtině neproduktivní.“ Atd., atd. Patří sem samozřejmě i všechna zjištění statistického charakteru.

Avšak většinou potřebujeme zjištěné charakteristiky daného jazykového jevu ještě zhodnotit z nějakého hlediska: máme-li provést nějaké rozhodnutí, doporučení, pak musíme danému jevu připsat jistou hodnotu (kladnou či zápornou v různém stupni). Tedy na základě výroků charakterizačních je třeba dojít k výrokům hodnotícím.

Je jasné, že mají-li být tyto hodnotící soudy prosty subjektivismu, voluntarismu, musí určitá kritéria vyplývat z přirozených vlastností jazyka, a to z těch jeho kvalit, které jsou směrodatné, významné vzhledem k cíli, který sleduje kodifikace.[3] Objektivní hodnotící kritéria budou tedy v případě spisovného jazyka vyplývat z těch jeho objektiv[9]ních přirozených vlastností, které podmiňují jeho efektivní společenské uplatnění. Znamená to tedy, že hodnotu (resp. hodnoty) daného společenského jevu lze zjišťovat vědecky jeho empirickým rozborem. Nejde nám tedy při těchto hodnotících soudech o připisování jazyku nějakých hodnot „nezávislých“, „absolutních“, apriorně spisovnému jazyku a jeho jednotkám připisovaných, jak se s tím někdy setkáváme u nevědeckých hodnotících postojů, nýbrž o hodnoty vyplývající z jeho použitelnosti k dosažení společensky žádoucích cílů. A tyto „vztahové“ hodnoty lze skutečně zjišťovat pomocí lingvistické analýzy.

I tak ovšem budou naše hodnotící soudy vždy rázu relativního, a to v několikerém ohledu. Necháme-li stranou samozřejmou relativnost plynoucí z mezí a nedefinitivnosti každého lidského poznání, jde tu jednak o relativnost danou tím, že naše hodnotová zjištění mohou platit vždy jen vzhledem k daným jedinečným společensko-historickým i jiným souvislostem a okolnostem, jednak o relativnost vyplývající z toho, že naše výroky charakterizační, tvořící základ hodnocení, zjišťují zpravidla různé stupně zjišťované charakteristiky.

Uvažme tedy nyní, které vlastnosti spisovného jazyka lze pokládat z uvedených hledisek za směrodatné. 1. Spisovný jazyk se nám nepochybně jeví jako společenské zařízení, instituce v sociologickém smyslu, ovládané závaznou kolektivní normou (se všemi důsledky z toho vyplývajícími, jako je např. konvenční charakter, společenské sankce na dodržování normy atp.). 2. Spisový jazyk vznikl a vyvíjel se jako nástroj artikulovaného myšlení, sebevyjádření a především interindividuální komunikace (se specifickými komunikačními úkoly, funkcemi). 3. Spisovný jazyk je systém zvukových a grafických znaků. — Jinak, souhrnně řečeno: Každé společenství lidí potřebuje relativně jednotný účinný nástroj komunikace; k tomu cíli vyvine a postupně dále vypracovává znakový systém, který vzhledem k jeho společenské důležitosti (potřebnosti) institucionalizuje.

Institucí (ve smyslu sociologickém) se tu rozumí nějaký sociální fakt, který má pevné místo v dané společenské struktuře a jehož trvalá (byť stále se měnící, vyvíjející) existence je zajišťována různými prostředky sociálního mechanismu. Je tomu jistě tak i v případě (spisovného) jazyka: Ten má svou ustálenou pozici v životě společenství, založenou na jisté obecné společenské potřebě, a je elementem relativně stabilním (zachovává si v očích uživatelů svou identitu a „snaží se za všech okolností přežít“), přestože se ustavičně mění. (Jde o totožnost ve smyslu dialektickém a ztotožnění je faktem sociolingvistickým, do jisté míry ne[10]závislým na materiálových shodách a rozdílech; jeho přežívání a relativně rovnovážný vývoj jsou zajišťovány různými dalšími prostředky institucionálního charakteru (rodina, škola, různé typy péče o spisovný jazyk, kodifikace, literatura, veřejné sdělovací prostředky; kritika).

Každý společenský jev tohoto typu má charakter normativní; cítí se jako závazný a na libovůli jednotlivce nezávislý. Normy nejen působí svým tlakem na jednotlivé členy společenství, ale členové k nim mají vztah pozitivní (i citově), neboť chápou užitečnost noremního nátlaku. I zde se setkáváme s dialektikou; jednotlivci nepřijímají normy pasívně: normy sice kolektiv zavazují, ale kolektiv je může také měnit (a mění), přičemž tu mohou sehrát aktivní úlohy i jednotlivci nebo skupiny (pokud ovšem jejich inovace jsou nakonec kolektivem přijaty). Uznání oprávněnosti norem a fakt sankcí, kterými je dodržování norem zajišťováno, to vše je založeno na tom, že společenství připisuje tomuto normativnímu jevu jisté společenské hodnoty: spisovný jazyk je nepochybně jako institucionalizovaná společenská hodnota (jejíž postavení v hierarchii hodnot a tím i její prestiž mohou ovšem kolísat) motivovaná nezbytnou společenskou potřebou společného efektivního prostředku kmunikace. Přijetí této společenské hodnoty v její obecnosti nijak ovšem nespecifikuje konkrétní podobu tohoto prostředku či nástroje: tuto specifikaci uskutečňuje právě norma (či lépe soubor norem) daného spisovného jazyka v daném období.

Z výše uvedených tří relevantních znaků spisovného jazyka lze odvodit tři objektivně zdůvodněná kritéria, měřítka, pro jeho hodnocení: (1) noremnost, (2) adekvátnost (přiměřenost) k funkcím, (3) systémovost. Jsou potvrzována i kodifikační praxí. O každé z nich nyní několik slov:

(1) Měřítko noremnosti lze formulovat asi tak, že jako noremní se jeví ten jazykový prostředek, který je daným jazykovým společenstvím přijat (je konvencionalizován), resp. je přijatelný. Kladně se hodnotí to, co je v souhlase s normou (se souborem norem). Dílčí normy se navzájem liší mírou své strohosti a svým rozpětím. Tyto rozdíly se v různých složkách spisovného jazyka uplatňují různě: např. v pravopise jsou značně strohé a většinou ostře vymezené, kdežto v ortoepii je jejich rozpětí širší a jsou volnější (je tu mnohem více dublet, regionálních variant a k odchylkám býváme shovívavější). Na pomezí mezi přijatelností a nepřijatelností stojí případy, které jsou jen tolerovány. Některé dílčí normy mají ráz zákazu nebo příkazu, jiné jsou spíše preferenční (raději tak než tak). S těmito jevy souvisí i funkční stylistická rozrůzněnost norem spisovného jazyka a normy stylové ve vlastním smyslu (v rámci obecnějších norem výstavby textu); tyto normy mají většinou ráz dosti uvolněný, rámcový.

[11](2) Z hlediska adekvátnosti hodnotíme jazykový prostředek tehdy, když zjišťujeme, zda, resp. do jaké míry je schopen splňovat funkční potřeby daného společenství. Tyto potřeby bývají ovšem velmi pestré, mívají různý stupeň obecnosti; hodnotící jazykovědec je musí soustavně a pečlivě zjišťovat jako daná společenská fakta (ať již s nimi sám ve všem souhlasí, nebo ne). Předpokladem možnosti kladného hodnocení prostředku z tohoto hlediska je potřebnost, společenská funkční potřeba nějakého takového prostředku. Důležitou složkou adekvátnosti je efektivnost (ekonomičnost).[4] Místo adekvátnosti lze mluvit též o vhodnosti a přiměřenosti k dané funkci. Jazykové prostředky lze též pro nějakou funkci adaptovat.

(3) Hledisko systémové: U každého jazykového prostředku, každé jeho varianty a dublety, jakož i u každé jazykové změny (v širokém smyslu[5]) lze zjišťovat stupeň systémovosti, tj. zda, popř. jak je v souhlase s existujícími vztahy (pravidly) jazykového systému, zda, popř. jak přispívá k vnitřní soudržnosti, pravidelnosti a dynamické rovnováze příslušného podsystému i systému jako hierarchického celku. Z tohoto zjištění lze vyvodit více nebo méně centrální (resp. periferní) postavení zkoumané jazykové jednotky. Protože jazykový systém je jevem dynamickým, je třeba zjišťovat, zda, popř. jak je zkoumaný jev v souhlase s vývojovými tendencemi.

Naše tři kritéria nejsou hierarchicky rovnocenná: jinak by totiž v případě konfliktu kritérií, jehož možnost plyne teoreticky z toho, že daný jazykový jev může nabýt zároveň různých hodnot (na ose pozitivní — negativní) vzhledem k různým kritériím, nebylo možno dojít ke kodifikačnímu závěru, rozhodnutí. Existence konfliktu kritérií je ovšem potvrzována i běžnou kodifikační praxí.

V pražské teorii spisovného jazyka nebylo v této věci zcela jasno. Tak ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura staví V. Mathesius proti kritériu historické čistoty a kritériu přímočaré pravidelnosti kritérium jediné, totiž „dnešní úzus spisovné češtiny“ (s. 23). B. Havránek v tomtéž sborníku (s. 63) zdůrazňuje, že „hod[12]notit lze jazykový projev jedině podle jeho adekvátnosti k účelu…“, i když důležitost normy vysvítá z jeho výkladů nad jakoukoli pochybnost. — F. Trávníček (ve stati O jazykové správnosti ve sb. Řeč a sloh) není zcela důsledný: jednou říká (s. 116), že správný je ten z prostředků, který „dobře hoví svému vyjadřovacímu účelu, úkonu (své funkci)“, že „základním sudidlem jazykové správnosti je úkonnost výrazových prostředků“, takže i „slova útvarově neústrojná mohou býti správná úkonně, výrazově“, i když je ovšem přitom „útvarová neústrojnost … na újmu ústrojnosti úkonné“ (s. 125); avšak v dalších výkladech autor více méně ztotožňuje „úkonnost“ s „obecným jazykovým zvykem“ (ten podle něho propůjčuje slovům útvarově závadným úkonnost — s. 127) a dále důrazně prohlašuje, že „obecný zvyk je největší rozhodčí v jazyce“ (s. 129). Na jiném místě však úkonnost od zvyku (a jeho výsledku, normy — s. 128) rozlišuje: „Vznikne-li nové slovo, uzná je jazykozpyt za ústrojné útvarově i úkonně (uzná, že je dobře vytvořeno, že jeho podoba odpovídá hláskové soustavě, že by mohlo dobře vykonávat svůj úkon), ale dokud je nepřijme jazykový zvyk, není toto slovo ještě „noremní“ (s. 127n.). Přes jisté nejasnosti zdá se mi poslední citovaný výklad Trávníčkův skutečnosti nejblíže.

Z hlediska sociolingvistického jeví se jako primární potřeba celospolečenského dorozumívacího nástroje v jistých, společensky nejdůležitějších komunikačních funkčních oblastech; ta skutečnost, že tímto instrumentem je právě daný znakový systém, daný spisovný jazyk, jeví se jako věc sekundární („technického“ rázu). Z této úvahy plyne tedy nadřazenost kritéria funkčního, instrumentálního (tj. adekvátnosti) nad kritériem systémovým. Avšak úspěšné, efektivní společenské fungování spisovného jazyka nutně vyžaduje — jak už bylo řečeno — institucionalizaci onoho komunikačního nástroje, jejímž základním projevem je existence obecně závazné, přijaté a přijímané normy spisovného jazyka („jazykový zvyk, obyčej“); jeví se tedy toto kritérium jako nadřazené oněm dvěma druhým.

Dospíváme tak na základě sociolingvistického rozboru k této přirozené hierarchii kritérií: 1. noremnost (vžitost ap.), 2. funkční adekvátnost, 3. systémovost.

V různých sociolingvistických situacích bývá tato přirozená hierarchie měněna záměrně ze strany kodifikátorů nebo v důsledku některých postojů jazykového společenství a bývají též zaváděna, jak víme, i kritéria jiná; nelze popírat, že někdy, v jistých společenských a historických podmínkách, mohou být takovéto odchylky od „přirozených“ kritérií nebo od jejich hierarchie užitečné a dočasně úspěšné. Čím „normálnější“ je však sociolingvistická situace, tím více a úspěšněji [13]se uplatňuje „přirozený řád věcí“. Za normální sociolingvistickou situaci spisovného jazyka pokládám tu, která je charakterizována především těmito rysy: spisovný jazyk je již konstituován a relativně plně rozvit, jeho nezávislost nebo existence není ohrožována, jeho společenské funkce se mohou volně uplatňovat, společnost, které slouží, se řídí racionálními principy.

Ostatně nebylo by správné, abychom možné konflikty kritérií přeceňovali: čím vyspělejší a racionálnější je dané jazykové společenství, tím nižší je pravděpodobnost jejich výskytu. Leckdy jde vlastně o konflikty jen zdánlivé: tak např. je jistě ekonomičtější, a tedy vhodnější z hlediska funkční adekvátnosti podržet v jazyce nějaký prostředek, např. odborný termín, který je plně vžitý, i když je z jistého hlediska méně adekvátní anebo je méně systémový, než tento prostředek zavrhnout a zavádět nějaký nový; moment ekonomičnosti (efektivnosti) se jeví podle některých badatelů v tom, že „náklady“ spojené s odstraněním vžitého a se zavedením nového prostředku by byly vyšší než „náklady“ na zachování prostředku vžitého („náklady“ tu znamenají především vynaložené úsilí ze strany kodifikátorů i uživatelů a možné dorozumívací škody, potíže, které by se po jistou dobu asi objevovaly).

 

Co říci závěrem? Zdůraznil jsem, že úkolem lingvisty jako vědce je především zjišťovat, popisovat a objektivně analyzovat celou dialekticky složitou situaci spisovného jazyka v daném období jeho společenské existence a z tohoto poznání činit závěry. Avšak lingvista jako občan a člověk nemůže být k postojům a hodnotám lhostejný; má právo i povinnost zaujímat k otázkám spisovného jazyka toho společenství, jehož je členem, své vlastní stanovisko, vyslovovat se k nim a aktivně ovlivňovat společenské dění. Bude-li se v tomto svém jednání přidržovat vědeckého přístupu, pak bude nepochybně usilovat v zájmu společnosti o omezování a zatlačování tendencí protiracionálních a hodnot neopřených o společenskou realitu jazyka a bude napomáhat tomu, aby se uskutečnil Marxův a Engelsův žádoucí předpoklad, že „individua budou jednou moci plně kontrolovat i tento produkt lidského rodu“.


[1] Srov. k tomu zajímavé výklady J. Chloupka v příspěvku O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny v knize Kultura českého jazyka, Liberec 1969, s. 61—72.

[2] Především v příspěvku Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků ve sb. Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 119—128.

[3] Lze se tu opřít o Marxův výklad z 1. stránky Kapitálu, kde autor říká, že každá užitečná věc je souhrnem mnoha vlastností, a může být proto užitečná po různých stránkách; užitečnost každé věci je podmíněna jejími vlastnostmi a bez nich neexistuje.

[4] Indický sociolingvista P. S. Ray srovnává jazyk s nástrojem a u obou zjišťuje tyto navzájem si odpovídající tři žádoucí vlastnosti: jazyk: 1. efektivnost, 2. racionálnost, 3. obecnost; nástroj: 1. láce, 2. spolehlivost, 3. jednotnost.

[5] Jazykovou změnou je nejen vznik nějaké nové formy, konstrukce, pravidla, významu, ale též (z)mizení již existujících, rozšiřování, omezování nebo zánik platnosti pravidla, preferování některých prostředků nebo jejich ústup z úzu, změny ve stylové charakteristice a podobné jevy.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 1, s. 3-13

Předchozí Jan Pilař: Vyznání

Následující Jozef Mistrík: Kultúra dorozumievania a štylistika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1