Časopis Naše řeč
en cz

Tradice a úkoly péče o kulturu dorozumívání

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

Vznik ucelené teorie jazykové kultury v české jazykovědě let třicátých je zároveň i východiskem pro soustavnou, institucionálně řízenou péči o spisovný jazyk a jeho přiměřené užívání v nejrůznějších oblastech společenské komunikace. Na této péči se rozhodujícím způsobem podílejí autoři bohemistických příruček, slovníků, časopiseckých statí kodifikační povahy, od vzniku Československé akademie věd pak Ústav pro jazyk český jako instituce odpovědná za vypracovávání normalizačních a kodifikačních zásad moderní spisovné češtiny. Hlavním cílem jazykové kultury jako disciplíny teoretické i aplikované je cílevědomé ovlivňování a usměrňování spisovného jazyka; od jejích počátků však nezůstával stranou ani zřetel k jazykové a slohové stránce vyjadřování. Tento zřetel se přitom obrací nejen k jazyku samému, ale také k jazykové výchově jeho uživatelů, zvláště tehdy, jde-li o vystoupení ve veřejném, oficiálním prostředí. Toto řízené ovlivňování jazyka a jazykových projevů zahrnuje poměrně širokou stupnici činností a postojů, od zásahů plynoucích z individuálních představ o jazyce až po institucionální vypracovávání závazných kodifikačních pomůcek a předpisů v rámci systematicky prováděné jazykové politiky.[1] Teorie jazykové kultury se tak stává významnou součástí a z mnoha hledisek i jedním ze zdrojů moderní sociolingvistiky, jejíž celosvětový rozvoj se začíná uplatňovat teprve v posledních zhruba dvaceti letech.

Podle míry uplatnění popisného (deskriptivního) nebo regulačního (preskriptivního) hlediska a podle toho, vystupuje-li jako předmět po[69]zornosti soustava jazykových prostředků nebo určitý způsob jejich užívání v řečovém projevu, se jazyková kultura obvykle dělí na čtyři základní složky:[2]

1. na kulturu soustavy jazykových prostředků (jako na jejich dosaženou a závaznými kodifikačními pravidly upevněnou úroveň),

2. na oblast cílevědomé vědecké činnosti (péče) směřující ke kultivování této soustavy,

3. na kulturu (stav, úroveň) dorozumívání v nejrůznějších oblastech společenské komunikace,

4. na péči o zlepšení stavu a úrovně dorozumívání ve společnosti.

Z uvedeného rozdělení vyplývá, že usměrňování stavu a vývoje jazyka a dorozumívání (body 2 a 4) se uskutečňuje na základě vědeckého poznání a popisu jazykových jevů (body 1 a 3). Zároveň se však také ukazuje, že šíří a povahou svého působení se od sebe vzájemně odlišují i obě složky regulačního působení — péče o kulturu soustavy jazykových prostředků a péče o kulturu projevu, mezi nimiž je dialektický vztah obecného a zvláštního. S konkrétní povahou jazykového projevu a průběhu jeho stylizace i interpretace souvisí i jistá obtížnost péče o kulturu dorozumívání, která musí respektovat individuální (tematické, slohové, osobnostní) odlišnosti každého sdělení i prostředí, do něhož je sdělení zasazeno. A tak, i když už v nejstarších ročnících Naší řeči občas nalézáme dílčí jazykovou kritiku jednotlivých textů uměleckých i odborných, začínají se utvářet systematické předpoklady péče o kulturu dorozumívání teprve v poslední době (např. v pracích Hausenblasových a Mistríkových[3]). Rozdíly mezi péčí o jazyk a péčí o jazykové dorozumívání se nyní pokusíme shrnout do několika bodů:

1. Řízené ovlivňování spisovných prostředků má svůj nejvyšší stupeň závaznosti v kodifikaci, která se soustřeďuje v oficiálních příručkách (pravopisných, výslovnostních, tvaroslovných, skladebních, ve slovnících). Také ostatní jazykovědná doporučení, i když nemají povahu přímo kodifikační (např. ta, která se vztahují k slovosledu nebo k některým podsystémům slovní zásoby, např. k přejatým slovům nebo k terminologii), směřují k jisté regulovanosti jazykových podob. Naproti tomu péče o kulturu jazykového projevu vychází z rozmanitosti [70]a dynamičnosti řečových norem,[4] její výroky bývají spíše rámcové a doporučující, formulace tu poskytují větší možnost volby a jsou závislé na mnoha činitelích rázu jazykového i mimojazykového (na oficiálnosti prostředí, na tématu, na slohovém postupu, žánru, na respektování příjemců sdělení atp.). Na nejvyšším stupni závaznosti v procesu regulování jazykového projevu stojí standardizace jako jev, který se uplatňuje v omezeném okruhu textů téměř výhradně odborných a administrativních (např. u formulářů, bibliografických dokumentů, u vědeckých statí a monografií atp.). Standardizační předpisy však většinou bývají záležitostí dílčích a oborových norem i jiné než jazykovědné povahy (vztahují se např. k uvádění citace, k číselnému členění textu, k vnější úpravě aj.)[5] nebo jsou vynuceny potřebami strojového zpracování textů. Jádrem vlastní jazykovědné péče o kulturu jazykového projevu jsou příručky stylistiky, rétoriky, řečové kultury, v posledních letech opět začíná vzrůstat zájem o osvětlení složitého souboru otázek souvisejících s vnímáním a interpretací psaného nebo mluveného textu.[6]

Z uvedeného rozdílu mezi oběma složkami jazykové kultury současně vyplývá, že péče o jazykový systém se převážně soustřeďuje na zvukovou a grafickou stránku jazyka, na tvarosloví a na některé oddíly skladby,[7] kdežto péče o jazykový projev staví do popředí pozornosti celkovou výstavbu textu (a to nejen čistě jazykovou, ale i v širokém slova smyslu kompoziční), jeho podání i zakotvení do sdělné situace.

2. Předchozí rozdíl lze také chápat tak, že odpovědnost za kodifikaci spisovných prostředků mají jazykovědci-kodifikátoři (i když jejich názory jsou pochopitelně determinovány vědeckým pozorováním skutečného stavu jazyka a zákonitostí jeho vývoje), kdežto odpovědnost za úroveň jazykových projevů mají všichni uživatelé jazyka, a to nejen [71]spisovatelé, herci, recitátoři aj., ale také řečníci, pracovníci hromadných sdělovacích prostředků, autoři odborných a úředních textů, učitelé i rodiče a vůbec všichni aktivní uživatelé spisovného jazyka, jejichž počet v moderní době ustavičně vzrůstá.

3. Objektem cílevědomé regulace jazykového systému je soustava spisovných jazykových prostředků, objektem péče o kulturu dorozumívání celý průběh jazykové stylizace (od vyhledaného nebo zadaného tématu přes jeho uspořádání a jazykové zpracování až k výslednému přednesu, resp. rukopisu), dále výsledná podoba projevu, v níž jsou zastoupeny i prvky nespisovné[8] a v neposlední řadě i logická a myšlenková soudržnost textu. V kultuře dorozumívání se tedy uplatňuje široké pojetí sdělování, jak je nacházíme např. v klasických učebnicích rétoriky (a v nové době velice zřetelně v rozšířeném vydání Jungmannovy Slovesnosti z r. 1846), které zahrnují umění stylizovat (v jazykové složce projevu), argumentovat (v logické uspořádanosti projevu), přiblížit se k posluchači (v souvislosti s psychologií sdělování) a konečně působivě přednášet (v kultivovanosti zvukové stránky projevu).

4. Zatímco v oblasti kultury jazykového systému je rozhodujícím hodnotovým hlediskem protiklad mezi spisovností a nespisovností (vzhledem k dynamice jazykového vývoje ještě obohacený o podrobnější charakteristiky, jako např. knižnost, hovorovost, nářečnost apod.), převažují v kultuře jazykového projevu hlediska související s předkládáním obsahu díla, textu. Historicky nejstarší soupis těchto hledisek předkládá pod názvem „ctnosti řeči“ Aristotelův žák Teofrastos z Efesu. Řadí k nim čistotu (strohost a gramatickou správnost řeči), jasnost, přiměřenost (vzhledem k tématu a k předpokládaným vlastnostem posluchačů nebo čtenářů) a ozdobnost (slohovou velkolepost). I přes jistou neurčitost svého obsahu přetrvávají tyto pojmy i v nových příručkách stylistiky a jazykové kultury. Sovětský autor B. N. Golovin[9] zdůrazňuje u kultivovaných jazykových projevů správnost užitých prostředků (zvukovou, mluvnickou a lexikální), přesnost, logičnost, čistotu, působivost, výrazové bohatství a přiměřenost.

5. Konečně se zmíníme ještě o metodologicky významném rozdílu mezi péčí o kulturu jazykového systému a péčí o kulturu dorozumívání, který spočívá v odlišné úloze vnějších, mimojazykových činitelů při [72]ovlivňování jazyka a komunikace. Péče o kulturu jazykového systému je disciplínou především jazykovědnou, ostatní vědní obory a metody z těchto oborů vycházející tu mají postavení spíše okrajové, pomocné (např. sociologické nebo statistické metody při zjišťování jazykových norem a postojů, které uživatelé jazyka k nim zaujímají, při uvádění kodifikačních zásad do praxe apod.). Naopak v péči o kulturu dorozumívání se poznatky a formulace jazykovědné zřetelně prolínají se specifickými rysy oboru, z něhož téma sdělení vychází, i s individuálními (psychologickými a sociálními) charakteristikami průběhu stylizace a interpretace. Dokazuje to již zmíněná Jungmannova Slovesnost (3. vyd. z r. 1846), která jazykovou podobu textu podmiňuje látkou (obsahem), účelem sdělení (funkcí), psychickými dispozicemi autora a logickými postupy argumentace.[10] Od příručky o jazykové kultuře nebo o stylistice pro pracovníky hromadných sdělovacích prostředků tak uživatel docela právem požaduje i poučení o jazykovědných aspektech logické argumentace a psychologie přesvědčování, od příručky o kultuře odborného vyjadřování i poučení o jazykových a slohových zvláštnostech jednotlivých vědních oborů (hlavně pokud jde o terminologii, skladbu a výstavbu, soudržnost textu) i o zásadách a normách sestavování informačních dokumentů (anotací, abstraktů, referátů) atp. Péče o kulturu dorozumívání tak zahrnuje zřetelný rys komplexního pojetí textu, jeho utváření a interpretace, s četnými výhledy mezioborovými.

Jakkoli se dobrá jazyková úroveň stává cílem péče o kulturu dorozumívání v celé šíři — od dialogů v soukromém prostředí až po oficiální monologický projev —, přece jen se zaměření této péče projevuje pod vlivem společenských potřeb dost nerovnoměrně. Vzájemně se odlišují zdroje této péče (rodina, škola, jazykové příručky a učebnice, normy a doporučení textových úprav aj.) i míra jejich jednotnosti, důslednosti, autoritativnosti a celospolečenské závaznosti. Přesto však existuje jedna závažná oblast veřejného dorozumívání, v níž se zajímavým způsobem spojují dlouhá historická tradice normativních prací o vytříbeném jazykovém projevu s naléhavostí komunikačních potřeb moderní společnosti. Je to oblast projevů, jejichž dominantním cílem je přesvědčit čtenáře nebo posluchače, získat je pro autorovy názory (nebo pro názory skupiny, jejímž jménem autor vystupuje), přimět je k tomu, aby se s nimi ztotožnili a v jejich duchu také jednali. Rozsáhlé množství [73]pečlivě a podrobně zpracovaných pouček o jazykové výstavbě přesvědčovacích projevů je obsaženo v antických a antického vzoru se přidržujících rétorikách a v příručkách oficiální a diplomatické korespondence (tzv. diktáminech). V českém prostředí tyto učebnice odedávna představují jednu z nejvýznamnějších (i když nedoceňovaných) oblastí inspirace české vzdělanosti antickou kulturou. Na latinské počátky české rétorické literatury, jejímž prvním představitelem byl pronotář Přemysla Otakara II. Jindřich z Isernie,[11] navazují autoři píšící česky (nebo alespoň převážně česky) — novoměstský písař Prokop v druhé polovině 15. století,[12] Jan Blahoslav spisem Vady kazatelů, českobrodský učitel Šimon Jelen Sušický nevydanou učebnicí rétoriky z konce 16. století (rukopis Národního muzea sign. IV. D. 54), Jan Amos Komenský svou Zprávou a naučením o kazatelství (z r. 1651), nejsystematičtěji pak Josef Jungmann v druhém a třetím vydání Slovesnosti.

V současné době se dostává bohatství názorů na jazykovou a myšlenkovou vytříbenost přesvědčovacích projevů opět do nového, aktuálního kontextu. Podstatně se proměnila sama povaha řečnických žánrů[13] (s přednáškami a referáty vystupuje stále více řečníků příležitostných, neškolených), jejich místo pak do značné míry zaujala masová komunikace a propaganda, která se v naší socialistické společnosti vyznačuje zřetelně vyjádřenou úlohou šířit aktuální poznatky a utvrzovat politické a etické normy v souladu s vědeckým světovým názorem.[14] Význam rétoriky pro teorii masové komunikace však nespočívá jen v tom, že se oba obory zabývají jazykovými strukturami procesu přesvědčování. Stejně důležitá je i ta vlastnost rétoriky, že poskytuje návod, jak vybírat a uspořádávat jednotlivé jazykové prostředky (tropy, figury, neutrální i emocionální výrazy a spojení) v textu tak, aby umožňovaly dosáhnout předpokládaného účinku na adresáta sdělení. Tento návod [74]je ovšem ve stejné míře dostupný i adresátovi a dovoluje mu správně porozumět všem významovým odstínům sdělení. Toto „povědomí dobové rétoriky“ na jedné straně vytváří předpoklad úspěšnosti masové komunikace, na druhé straně však skrývá nebezpečí opakování, a tím automatického (nepřesného, nivelizovaného) vnímání kdysi originálních pojmenovávacích prostředků, metafor, přirovnání, méně obvyklých skladebních postupů. Soustavně prováděné rozbory novinových textů i závěry z připomínek k jazyku novin, rozhlasu a televize adresovaných poradně Ústavu pro jazyk český celkem přesvědčivě ukazují, že sice ubylo tradičních chyb tvaroslovných a pravopisných, že se tu však stále častěji setkáváme s významovou všeobecností a stereotypností, s malou slohovou vynalézavostí i s nevhodnou závislostí na vyjadřování odborném a administrativním. Tyto nedostatky se nejcitlivěji projevují ve slovní zásobě (v nadměrném a někdy i chybném užívání cizích slov, v nadbytku módních výrazů a obratů), v málo pružném slovosledu, který nedostatečně reaguje na požadavky aktuálního členění, i v nepřehledné kompoziční výstavbě textu. Z hlediska kultury dorozumívání se rovněž ukazuje jako potřebné věnovat větší pozornost rozdílům mezi stylem publicistickým a stylem řečnickým i jistým přesahům mezi nimi.[15] Přístup řečníka k tématu a k volbě a uspořádání jazykových prostředků se od přístupu publicistova liší hlavně tím, že okruh jeho posluchačů bývá konkrétnější a vyhraněnější, že s nimi vstupuje do bezprostředního osobního kontaktu, že si podržuje iniciativu v komunikaci a že snáze může reagovat na proměny v situaci sdělování (trváním a tempem řeči, jejím obsahovým i slohovým laděním, zaměřením na posluchače). Tento rozdíl je patrný zvláště u řečnických vystoupení v méně oficiálním prostředí nebo před speciálně zaměřenými posluchači, kde se právem očekává osobitější jazykový projev s náznaky dialogičnosti. Této působivé bezprostřednosti se v poslední době snaží přiblížit i rozhlas a televize prostřednictvím tzv. moderátora, tj. hlasatele a současně i redaktora, který řídí a komentuje zpravodajský nebo zábavný pořad, připravený pouze rámcově, popř. řídí a shrnuje diskusi. Moderátorský projev se tak stává novým, osobitým žánrem moderní publicistiky, který se blíží řečnickému vystoupení zdůrazněnou úlohou autorského subjektu.

I když se obsah kultury dorozumívání péčí o veřejný publicistický a řečnický projev pochopitelně nevyčerpává, přece jenom se ukazuje, [75]že právě tyto projevy díky svému širokému společenskému dosahu ovlivňují současný jazykový úzus, povědomí veřejnosti o tomto úzu i excerpční základnu, z níž vycházejí normativní práce slovníkové, mluvnické i stylistické. Pozornost věnovaná jazyku a stylu těchto projevů proto představuje jednu z nejdůležitějších stránek teorie i praxe jazykové kultury v naší současné společnosti.


[1] Srov. J. Petr, K realizaci programu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, SaS 43, 1982, s. 1—7, J. Kraus, Jazyková kultura jako součást cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, SaS 43, 1982, s. 21—27.

[2] Srov. A. Jedlička, Teorie jazykové kultury dnes, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 12—20.

[3] K. Hausenblas, Kultura jazykového komunikování, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 122—131, J. Mistrík, Kultúra dorozumievania a štylistika, tamtéž, s. 132—135.

[4] Potřebu studovat tyto normy v celé jejich funkční rozmanitosti zdůrazňuje J. Kuchař, Úkoly bohemistiky v socialistické společnosti, Za marxistickú jazykovedu, Bratislava 1974, s. 103—109.

[5] Srov. např. V. Freml, Normalizovaná úprava písemností, Praha 1981, Bibliografické citace, ČSN 01 0197 apod.

[6] Srov. např. J. Mistrík, Rýchle čítanie, Bratislava 1980, týž, Der Leser und die Kultur der sprachlichen Äusserung in der sozialistischen Gesellschaft, Linguistische Studien, Berlín 1982, s. 51—59. A. Popovič — P. Liba P. Zajac — T. Zsilka, Interpretácia umeleckého textu, Bratislava 1981. Tyto aktuální práce mnohdy nalézají inspiraci v středověkých postupech formálního a smyslového (hermeneutického) porozumění textu, které má četné souvislosti filozofické, srov. např. J. Černý, Hermeneutika v soudobé buržoazní filozofii — Její rozchod a smiřování s vědou, Filozofický časopis 29, 1981, s. 351—362.

[7] K tomu J. Kraus — J. Kuchař — A. Stich — F. Štícha, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238.

[8] Pojem kultivovaný jazykový projev je tak nadřazen pojmu jazykový projev spisovný. K tomu srov. J. Kuchař, Die Nichtliteratursprache unter dem Gesichtspunkt der Sprachkultur, Linguistische Studien A 72/I, Berlín 1980, s. 113—122.

[9] Osnovy kuľtury reči, Moskva 1980.

[10] K výkladu Jungmannovy Slovesnosti jako dobově podmíněného rozvedení schématu utvrzeného antickou rétorikou srov. J. Kraus, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Praha 1981, s. 144n.

[11] Jeho Epistolare dictamen otiskuje J. Tříška, Výbor ze starší pražské univerzitní literatury, Praha 1977, s. 5—8, český překl. týž, Literárně teoretické texty 1, 1972, s. 133—137.

[12] Ukázku z jeho českolatinského spisku Ars dictaminis uvádí Výbor z české literatury husitské doby II, Praha 1964, s. 534n.

[13] Srov. J. Mistrík, Žánre vecnej literatúry, Bratislava 1975, kap. Žánre a útvary rečníckeho štýlu, s. 167n.

[14] Jazykové předpoklady této problematiky rozebírá J. Kuchař, O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy, NŘ 44, 1961, s. 133—143; nejnověji srov. Jazyk i stil’ sredstv massovoj informacii i propagandy (red. D. E. Rozental’), Moskva 1980. J. Kořenský — B. Němec — J. Petr, O jazyku funkcionáře a propagandisty, NŘ 65, 1982, s. 176—185.

[15] Srov. jejich rozlišení v posledním vydání Mistríkovy Štylistiky slovenského jazyka (Bratislava 1977).

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 68-75

Předchozí Karel Horálek: K stylistice zvukových prostředků jazyka

Následující František Štícha: Slovosled v prózách Bohumila Hrabala

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1