Časopis Naše řeč
en cz

K vydání slovníku hornického názvosloví

Přemysl Hauser

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rychlý technický rozvoj, který v posledních letech nastal v hornictví, odrazil se výrazně v hornickém názvosloví. Vznikla potřeba přitvářet k starým názvům, z nichž mnohé žily v jazyce i několik století, názvy pro nové skutečnosti. Bylo tedy velmi důležité zachytit současný stav tohoto názvosloví pro běžnou potřebu odborníků a položit tak i základnu pro jeho další vývoj. Tento úkol plní nově vydaný Hornický slovník terminologický, zpracovaný kolektivem pracovníků Ústavu pro jazyk český za vedení K. Sochora[1] a zredigovaný K. Sochorem (hlavní redaktor), Václavem Křístkem, profesorem filosofické fakulty UK v Praze, a Vladimírem Michálkem, pracovníkem Hornického ústavu ČSAV.[2]

[201]Autoři slovníku se opírali především o excerpci termínů ze základních děl odborné literatury hornické, excerpovali z odborných časopisů i ze zájmových časopisů odborářských. Přihlédli také k připomenuté práci Křístkově. Měli možnost využít i materiálu v hornickém slovníku slovenském, polském a česko-ruském. Protože máme již hornický slovník český i slovenský („Banícky terminologický slovník“ předešel vydání českého slovníku o šest let), bude možno usilovat nyní o koordinaci a o sblížení hornické terminologie v obou jazycích.

Cílem slovníku je, jak se v předmluvě říká, poskytnout předpoklady k sjednocování názvosloví a vytvořit tak základnu pro jeho další rozvoj. „Autoři nechtějí slovníkem odbornou terminologii hornickou přímo kodifikovat (předčasná kodifikace by se mohla lehce stát brzdou jejího dalšího rozvoje).“ Tolik autoři v předmluvě. V praxi ovšem slovník kodifikaci provádí, už tím, že některé termíny přijímá a jiné odmítá. Je dále pravděpodobné, že široká veřejnost bude dílo vydávané Ústavem pro jazyk český brát jako stanovisko oficiální a považovat je za platnou kodifikaci.

V úvodní kapitole, „Rozsah slovníku a uspořádání hesel“, jsou vysvětleny zásady zpracování. Ke kapitole je připojen seznam zkratek v práci užívaných.

Hesla ve slovníku jsou řazena abecedně. Tento způsob má v dosavadních terminologických slovnících již svou tradici. Pro pracovníky příslušných oborů je výhodné doplňovat abecední řazení ještě heslářem věcným (sestaveným pro hornictví tak, jak to provedl v citované práci V. Křístek). Zná-li totiž pracovník příslušného oboru název jiný, těžko se může v abecedně řazeném slovníku dopátrat, který název slovník doporučuje.

Slovník nepodává jenom výklad názvů, ale také jejich hodnocení, zda jde o název běžný nebo řídký, o název spisovný nebo nespisovný. Uvádí dále i bližší určení, v kterém důlním oboru se příslušný název vyskytuje, např. v dopravě, v geologii, v důlním měřictví apod. Hodnocení slov z hlediska frekvence je pro takovouto práci zbytečně jemné. Rozlišují se totiž názvy řidší (zkratka řidč.) a názvy zřídka užívané (zkratka zř.). Domnívám se, že by tu zcela postačil jen stupeň jeden, označit termín jako řídký. Hranice mezi řidším termínem a zřídka užívaným je jistě velmi nezřetelná. Jako názvy nespisovné označuje slovník názvy lidové, nářeční a slangové. Nářečních slov je v slovníku opravdu jen poskrovnu, bylo by proto možná přesnější volit přímo označení pro slova slangová a nezahrnovat je pod širší označení slova [202]nespisovná. Oba naše velké slovníky spisovného jazyka, „Příruční slovník“ a „Slovník spisovného jazyka českého“, označení pro slova slangová mají, zvlášť ještě označují hornický slang. Všechna slova řídká, řidší, zastaralá, nespisovná a neodborná jsou ve slovníku označena zvláštní značkou a slovník je nedoporučuje. Odmítnutí neodborných a zastaralých výrazů je jistě správné. K termínům řídkým se však nemůžeme vždycky stavět odmítavě. Je možné, že termín užívaný nyní ještě řídce je výhodnější nežli dosavadní název běžný a v dalším vývoji jej dokonce vytlačí.

Slovník přináší rovněž údaje mluvnické. U podstatných jmen je vždy označen rod. To má svou důležitost pro termíny cizí. Dále zaznamenává slovník i některé pádové tvary: chytač, m. (neživotné: 1. pád množ. č. chytače). U cizích slov je označena i výslovnost, např. airdox [vysl. ér-]. U sloves je jako charakteristika uváděn pouze vid. Pro praxi nemá toto označení nijaký význam; česká slovesa jsou pro uživatele vidově zřetelná, cizí slovesa bývají zpravidla obojvidá (adjustovati dok. i nedok.). Slovesné termíny uvádí slovník v tradiční slovníkové podobě na -ti: briketovati, budovati, fárati, foukati… Pouze slovesa nespisovná (z pracovní mluvy) a slovesa užitá ve výkladě mají podoby na -t: šramat; selhati = nevybouchnout.

Autoři slovníku zdůrazňují v úvodu, že hornický slovník je slovník jazykový, který nepodává podrobné poučení věcné. Na některých místech by bylo možno jazykový charakter slovníku ještě podtrhnout zdůrazněním jazykové souvislosti názvů: tak např. vedle hesel norma, normovač uvést i sloveso normovat, u hesla plnič základové sloveso plnit. Obou sloves, normovat a plnit, se v hornictví užívá a mají tu své odborné zabarvení. Připomínám, že k heslům plnič, plnit je třeba doplnit i název pro zařízení sloužící k plnění (v pracovním vyjadřování užívají horníci názvu filovačka), popřípadě i místa, kde se uhlí plní do vozíků (slangově filort). Takové spojení s dalšími slovy by mohlo být uvedeno i u některých názvů nespisovných: mašinář (‚lokomotivář‘) — též mašina (‚lokomotiva‘), cáchovna, cáchovat — též cách/cejch. Tyto názvy by měl slovník uvést i tehdy, když je nezachytila podkladová excerpce odborné literatury, protože se jich v hornické mluvě běžně užívá.

Hesla se ve slovníku vykládají především podle jejich stavby jazykové: např. návěstidlo — ‚zařízení, kterým se dává návěst‘. Tento přístup by mohl být uplatněn důsledněji. Tak např. u hesla naráží/náraziště se konstatuje, že je to ‚podzemní důlní rozšířený prostot u jámy, do něhož vyúsťují chodby a v němž se soustředuje doprava‘. Mohlo by se však vysvětlit i vzhledem k slovotvorné struktuře slova, že je to ‚místo, kde se narážejí vozíky do klece‘.

Pro některé skutečnosti užívá terminologie také dvou názvů (zřídka [203]více). V některých případech jsou takové synonymní termíny zcela běžné: větračka — lutna, náraží — náražiště, plátování lávkování apod. Tam, kde je jedno ze synonym řídké, nespisovné nebo neodborné, slovník je odmítá, např. ve dvojici brázda — šrám (nespis.). Za synonyma nepokládá slovník hesla horník havíř. Horník má význam obecnější, širší, označuje se jím ‚zaměstnanec v dolech‘, havíř je název kvalifikovaného dělníka zaměstnaného hornickými pracemi. Obecný význam slova havíř: ‚pracovník v hornictví‘ označuje slovník jako nespisovný. Zdá se, že i pro název kvalifikovaného dělníka je dnes název horník běžnější.

Slovník zaznamenává i slova profesionální, nespisovná a odkazuje při nich na příslušné názvy spisovné. To do značné míry usnadňuje praktické užití slovníku. S odkazem na odborný název jsou např. uvedena slova šrám — brázda, šrapr škrabáková nádoba aj. Nespisovné výrazy zaznamenává ovšem slovník pouze ve výběru (podávat je ve značnějším rozsahu není účelem této práce). Domnívám se však, že by někdy mohl být výběr širší, mohla by být pojata slangová slova značně frekventovaná, jako např. flec, fál, hunt, štreka, fiřt, zól, štros. U spisovného názvu špičák připomínají autoři nespisovný výraz pika. To je pouze jedno z mnoha pracovních pojmenování pro tento nástroj a zdaleka to není název nejužívanější (neuvádí jej Křístek pro Ostravsko ani Jech pro Kladensko, na Oslavansku rovněž není znám). Jsou-li rozšířeny různé obměny některého pracovního názvu (zpravidla podle nářečí), je dobře je uvést; slovník zaznamenává např. nespisovný výraz pro bezpečnostní lampu sicherka, tak jak je znám na Ostravsku, neuvádí však už název sichrovka, běžný v jiných oblastech (Kladno, Oslavany).

V některých případech se zdá, že autoři přiznali profesionálnímu názvu platnost spisovného termínu neprávem. Je tomu tak u názvu flok (= ‚těžná známka‘), který má nepochybně ráz profesionální mluvy (jako hornický slang jej označuje i „Slovník spisovného jazyka českého“). Za nespisovný považuji i výraz klaničák (‚vůz k dopravě dřeva, opatřený klanicemi‘); je tvořen příponou -ák ze sdruženého pojmenování a jeho význam je široký (ve „Slovníku spisovného jazyka českého“ je uveden s významem ‚řetěz spojující klanice‘), proto není jako termín vhodný. Hranice mezi pracovními názvy a spisovnými termíny je plynulá. U mnohých názvů můžeme být při jejich hodnocení na rozpacích: slovník pokládá názvy chodbař, útěková chodba již za spisovné, ačkoli svým původem jsou to nepochybně názvy pracovní. Jindy se původní pracovní názvy označují sice za spisovné, ale řídké: perk, útečka (útečkový), útečný.

Hodnocení názvů je při zpracovávání terminologických slovníků velmi obtížné. Je nutno postupovat opatrně a i tak se někdy názory [204]na jednotlivé názvy mohou různit. Názvy vrub, vrubovka označuje slovník jako neodborné, jde však spíše o názvy řídce užívané; název kopáč označuje slovník jako zastaralý (dnes se v tomto významu běžně užívá názvu rubač), v mnohých uhelných revírech je však tento název stále živý. Jako zastaralý pociťuji název běhač (který slovník takto nehodnotí), protože dnes již nevyhovuje (tento pracovník již dávno „neběhá na vozích“) a opravdu mizí z užívání.

Při hodnocení jednotlivých termínů je potřebí uvažovat o celé terminologické soustavě. Je-li některý název nespisovný, pak jsou zpravidla nespisovné i všechny termíny od něho odvozené. To je ve slovníku důsledně provedeno např. u názvu bagr: je označen jako neodborný a stejné označení mají příbuzná slova bagrovat, bagrista, bagrmistr, bagrování. Někdy se však hodnocení u příbuzných slov rozchází: slovo šachta je označeno jako zastaralé (a tím je odmítnuto), odvozený název šachtice (= ‚malá šachta‘) je však bez tohoto označení, je tedy spisovný. Místo názvu šachta se uvádí jako spisovný jen název jáma. Protože není odvozenina jamice, bylo potřebí přiznat spisovnost názvu šachtice. Název šachta však není zastaralý, již proto ne, že souvislost šachta — šachtice je živá. Kromě toho se tohoto názvu v hornických revírech i v našem denním tisku běžně užívá. Pak by bylo správné uvést i název šachtař (ve slovníku není — podobu šachťák slovník popravu odmítá jako nespisovnou) a ponechat tedy synonyma jáma/šachta — jámař/šachtař. Označíme-li některý název jako nespisovný, musíme za něj dát spisovnou náhradu, nestačí pouhý opis. Odmítneme-li název Silvestr a podáme pouze vysvětlení ‚ruční pákové zařízení používané k odstraňování výdřevy‘, ponechali jsme uživatele slovníku v nejistotě.

K jednotlivým názvům uvedu ještě tyto poznámky: Název nátřasné žlaby není po významové stránce vhodný. Uhlí se v nich totiž nenatřásá, ale třesením posunuje kupředu. Lépe by vyhovoval termín třasavé žlaby nebo třepací žlaby (těchto názvů se v hornictví užívá, srov. cit. práci Křístkovu). Místo dělicí chodba je správnější dělící chodba, jak naznačuje i výklad hesla: ‚chodba rozdělující ložisko na menší úseky‘. Dějové jméno (které ovšem má i význam konkrétní) od slovesa sypati uvádí slovník tak jako „Pravidla českého pravopisu“ jen v podobě sýp. Tohoto slova se užívá výhradně v hornictví, jak potvrzuje „Příruční slovník“. Obdobně tvořená dějová jména kořennou samohlásku krátí: kývati kyv, rýpati — ryp, uhýbati — úhyb. Pokládám za správné uvést obě podoby sýp/syp, tak jak je tomu v „Příručním slovníku“.

Nespisovný výraz šrám uvádí slovník jen v podobě šram. Autoři jej převzali patrně z mluvy ostravské, v níž se ovšem délky nevyskytují. Na Kladensku a na Oslavansku žije jen podoba šrám.

[205]Hornický slovník terminologický je svým rozsahem slovník středního typu. To znamená, že nezachycuje všechny názvy, ale uvádí „hornické termíny ve výběru zhruba postačujícím pro běžné odborné vyjadřování“ (s. 7). Přece však některé běžnější názvy ve slovníku postrádáme. Není uvedeno heslo povrch pro označení všech pracovišť na povrchu důlního podniku (souhrnné označení pro prádlo, strojovnu, koupelnu, pilu, dílny apod.) a metonymicky i pro příslušné pracovníky. Z pracovních nástrojů bychom doplnili název hrabka pro speciální hornickou motyku. U názvů žlabů není zaznamenán název pohonný žlab (= žlab, který je přímo připojen k motoru). V označeních pro výdřevu bych ještě doplnil názvy: pomocná stojka, střední stojka, hlavní dveřej, pomocná dveřej, podvlak. To jsou však jen drobné dodatky. Citelnější mezera je v názvech důlních techniků. Slovník ponechává bez hodnocení dnes už neužívaný a zastaralý název důlní dozorce. Nové názvy uvádí neúplně (jsou tu např.: dispečer, úsekář, hlavní inženýr, hlavní mechanik). Podle přehledu excerpce je patrno, že se opírá o předpisy a normy vydané do r. 1957. Nové názvy uvádí „Katalog technických funkcí sdružení a národních podniků v sektorech ministerstva paliv“ — podle něho bude zapotřebí slovník v dalších vydáních doplnit.

Slovník se správně omezuje na názvy současné, nejpodrobněji jsou v něm zachyceny nové termíny souvisící s novou těžební technikou. Nenajdeme v něm staré hornické názvy kuks (‚důlní podíl‘), oprám aj. Ze starých hornických měr je připomenut dvojkročej (mezi horníky se dosud běžně měří také na střevíce a na sáhy). Z tradičních přežívajících termínů by mohl být uveden název pro součást hornického kroje kytle.

Vydání našeho prvního terminologického slovníku hornického je čin záslužný. Je samozřejmé, že jako každá práce první svého druhu není bez nedostatků. Je však na všech, kterým je slovník určen, aby svými připomínkami pomohli autorům i tyto dílčí nedostatky odstranit, aby se tak společnou prací odborníků jazykových i hornických podařilo vytvořit dokonalou hornickou terminologii, vyhovující plně potřebám tohoto důležitého odvětví našeho národního hospodářství.


[1] Hornický slovník terminologický. Zpracoval kolektiv Ústavu pro jazyk český ČSAV (Karel Sochor, vedoucí kolektivu, Helena Kratochvílová, Jaroslav Kuchař a Miroslav Roudný) za odborné spolupráce inž. Vojtěcha Pácla a inž. Vojtěcha Sládečka, profesorů Vysoké školy báňské v Ostravě. Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1961.

[2] Pozn. V poslední době se řada badatelů obírala také pracovními názvy hornickými, hornickým slangem, jehož poznání je pro posouzení odborného vyjadřování spisovného velmi důležité. Z hlediska sociologického se jím obírá Mojmír Hájek ve Slezském sborníku 46, 1948, s. 103. Velkou pozornost mu věnovali etnografové, zvláště Jaromír Jech, Lidová vyprávění na Kladensku, kapitola z díla Kladensko, ČSAV, 1959, zmínkou i Oldřich Sirovátka a Karel Fojtík v práci Rosicko-Oslavansko, ČSAV, 1961. Nejobsáhlejší studii věnoval tomuto tématu V. Křístek, Ostravská hornická mluva, Praha 1955. Srov. o ní recenzi v Naší řeči 40, 1957, s. 166.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 200-205

Předchozí Zdeňka Sochová: Kopečného Slovesný vid v češtině

Následující František Hladiš: Péče o výslovnost přejatých slov v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1