Devadesáté narozeniny Naší řeči

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naše řeč vstoupila již do desátého desetiletí své existence. To je období úctyhodně dlouhé. Nejsou už pamětníci, aby připomněli ducha oné zakladatelské doby, z něhož vzešel název časopisu ― podle stejnojmenné básně Svatopluka Čecha. Rovněž původní podtitul, totiž „Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“, mohli čtenáři časopisu spatřit naposledy v ročníku dvaatřicátém, tedy před více než půlstoletím. Přesto je základní myšlenka, kterou podtitul vyjadřoval, nadčasová, i dnes aktuální, i když spolu s přirozeným vývojem společnosti i předmětu lingvistiky jako vědy o jazyce se v průběhu dvacátého století vlastní obsah časopisu proměňoval a stále proměňuje, obohacuje a rozšiřuje ve své náplni vědecké i popularizační.

Mnohé z historie časopisu bylo ve své době podrobně zaznamenáno. Z obsáhlé stati jednoho ze zakladatelů časopisu Josefa Zubatého z r. 1927[1] se dozvídáme časové okolnosti vzniku časopisu a vydání prvního čísla:

„29. března [1916] jsem já podával zprávu, že bude vydáván měsíčník Naše řeč… Již ve schůzi březnové oznámeno, že Naše řeč počne vycházeti rokem 1917, č. 1 že však vyjde již v prosinci, aby bylo dosti času na jeho rozšíření i na poznání, jak asi nový časopis bude přijat naší veřejností… 20. prosince mohlo býti předloženo 1. číslo.“

Naše řeč může tedy slavit devadesáté narozeniny hned dvakrát.

Poprvé letos před Vánocemi: V tiráži prvního čísla je jako den vydání uveden 1. prosinec 1916; dvacátý prosinec, zmíněný v citaci z článku Zubatého, je dnem, kdy bylo první číslo předloženo na schůzi III. (filologické) třídy České akademie věd a umění.

Podruhé po Novém roce: Jubilejní, devadesátý ročník vyjde v roce 2007, nikoli již v roce letošním, protože ročník třicátý pátý obsáhl dvě léta, a to léta 1951―52; odtud posun v číslování ročníků.

Z původních každoročních deseti čísel se postupně přešlo k pěti dvojčíslím a v šedesátých letech pak k pěti číslům. Prvních deset ročníků, které vyšly v letech 1917―1926, zhodnotil v již citovaném podrobném článku Josef Zubatý, o deset let později na něj navázal rovněž obsáhlou statí Jiří Haller[2]. Jak šel čas, soustřeďovaly se jubilejní stati vedle kritických ohlédnutí za obdobím právě uplynulým mnohem více na program budoucí: Krausova stať z r. 1991[3] přinesla „obecný nástin úkolů našeho časopisu v příštím období“ a naléhavou potřebnost, aby „Naše řeč oslovovala nejen jazykovědce, ale také ty lidi, jimž náš mateřský jazyk a péče o něj leží na srdci“, Jiří Kraus zopakoval a zdůraznil opět v roce 1996[4].

[259]Co mohou čtenáři časopisu očekávat dnes? Bohatě zastoupena budou nepochybně i nadále témata „klasická“, patřící k tradičnímu předmětu jazykovědy a přitom aktuální z hlediska současného vývoje češtiny a nově uchopovaná v rámci posunů v teoretickém nazírání na jazyk. Vedle nich budou publikována i témata zcela nově otvíraná a předkládaná k diskusi a k řešení ― vždyť dosavadní popis jazyka zdaleka není (a sotva by mohl být) úplný, vyčerpávající, ani pokud jde o jazykový systém, ani o jeho užívání či prožívání. Do popředí se dnes dostávají témata sémantická, pragmatická a v neposlední řadě nejrůznější témata interdisciplinární až multidisciplinární.

Prosadily se počítačové přístupy ke studiu češtiny a spolu s nimi jsou vyvíjeny různé „inženýrské“ technologie zabývající se praktickými aplikacemi jazyka (často v těsné spolupráci jazykovědců s informatiky), které souvisejí s novými způsoby komunikace ve společnosti, zejména s komunikací prostřednictvím velkých elektronických médií, a které zpětně dávají impulzy lingvistice teoretické. Komunikace po internetu nese s sebou nové způsoby komunikace ve vědě a spolu s vědeckým a technickým pokrokem i rychlý rozvoj jazyka vědy. K nejdůležitějším úkolům současné jazykovědy patří co největší badatelské soustředění na rychle se rozvíjející slovní zásobu včetně složky terminologické a na všestranný popis lexikální zásoby češtiny. Ideu vybudování „tezauru“ českého jazyka měli ovšem na mysli už lexikografové pracující na Příručním slovníku jazyka českého, technické prostředky dnešní doby však dávají větší naději na její uskutečnění.

Uživatelé „naší“ řeči (a nejen té naší) jsou nuceni v důsledku globalizačních tlaků brát na sebe nové společenské role. Přitom si nemohou nebýt vědomi toho, že společenské normy ― počítaje v to normy jazykové, zakotvené v obecnějších normách chování a jednání ― jsou nezbytné, protože normy jakožto pravidla, na kterých se společnost dohodne, které kodifikuje, ji významně stabilizují. Jejich respektování je tedy žádoucí. Vstupem do globálního světa se však mnohé normy rozostřují, mění a také se zmnožují; z dřívějších normativních konstant se stávají proměnné o několika, nezřídka o mnoha (ne vždy zcela jasně a přesně definovaných) hodnotách. Dnešní člověk hledá a formuluje nejrozmanitější nové, alternativní normy, aby vyjádřil svou sociální diferencovanost. Přitom podobně jako se obrací o pomoc k alternativní medicíně, jako vyznává alternativní věrouky a jako hledá alternativní způsoby sebevyjádření v umění, tak také jinak užívá jazyka a zaujímá k jazyku jiné postoje. Pro příslušníka nejstarší generace může být mluva dnešní esemeskové, gamesové a freestylové generace zcela nesrozumitelná.

Při hledání alternativ se z různých příčin (od záměrnosti až po bezradnost či neschopnost vhodnou alternativu konzistentně zformulovat) prosazují i alternativy ostře protichůdné až extrémní a kontroverzní, které zasahují i jazyk a jazykovědu. Na jedné straně jsme svědky toho, jak se z některých jazykových projevů ve veřejné sféře vytrácejí normy týkající se vzájemného respektu komunikantů a z jazykového (řečového) chování mizí kultivovanost na úkor bulvárnosti, pokleslosti a vulgarity. Na druhé straně ale vzrůstá povědomí o kultivovanosti jazykových projevů jako o ceněném atributu sociálního statusu, které však ve své krajní formě někdy vyúsťuje až ve lpění na knižních, ba archaizujících dubletách v normách a v kodifikaci, dokonce v požadavcích vrátit se k tomu, co už v normě nežije (a proto z kodifikace vymizelo). Krajní je na jedné straně jak proklamace o tom, že by jazyk měl (a mohl) být „ochraňován“ jazykovým zákonem, jehož nedodržování by ovšem muselo být sankcionováno (neříká se přitom jak), tak na druhé straně názor o omezení až úplném zrušení institucionálního regulativního působení na jazyk. Střety opozitních názorů [260]a stanovisek, diskuse, konfrontace a reflexe jsou publikovány i v Naší řeči. Tím, že Naše řeč dává velký prostor různým alternativám, sleduje cíl pomoci odborným (ale i laickým) uživatelům orientovat se v nich, utvořit si vlastní názor na ně a tím přispět k nalezení a volbě těch nejlepších tak, aby se vědecké poznání jazyka ve všech jeho funkcích mohlo efektivně a úspěšně rozvíjet dál.

---

[1] J. Zubatý, Na prahu druhého desítiletí I a II, NŘ 11, 1927, s. 1―7 a 25―31.

[2] J. Haller, Dvacet let Naší řeči, NŘ 11, s. 1―10 a 33―46.

[3] J. Kraus, Do nového ročníku Naší řeči, NŘ 74, 1991, s. 1―5.

[4] J. Kraus, 80 let od založení Naší řeči, NŘ 79, 1996, s. 270―272.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 5, s. 258-260

Předchozí Lucie Jílková: Krásný ztráty v knižní podobě a v korpusu DIALOG

Následující Ludmila Uhlířová: Méně známá kapitola z historie pražské jazykové poradny