K periferii současného souvětného systému se spojovacím výrazem co

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

-

0. Čeští lingvisté popsali již důkladně souvětí z hlediska jazykového systému a v poslední době se jejich pozornost soustřeďuje na komunikačně orientovaný výzkum souvětí. Právě u spojovacího výrazu co pokračuje i výzkum metodami systémové lingvistiky. Při popisu složené časové spojky poté, co se vychází z Českého národního korpusu,[1] při výzkumu vztažných vět s co, které obsahují resumptivní zájmeno 3. osoby,[2] se tento korpus rozšiřuje i o jevy mluvené češtiny, často jejího nižšího stylu, a vysvětluje se přechod vztažného zájmena co ke vztažné spojce.[3] Chci dále rozšiřovat empirický materiál a ukázat jeho interpretací, že možnosti systémové lingvistiky při popisu souvětí nejsou ještě vyčerpány.

Při klasifikaci souvětí se uplatňují různé koncepce. Teoretickým pojmovým rámcem mé klasifikace je funkčně sémantická analýza systému souvětí, kterou podal K. Svoboda (1914—1986),[4] jehož nedožité devadesátiny jsme si nedávno připomněli. Tato koncepce představuje originální třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, k němuž byl autor inspirován obecně přijímaným tříděním souřadného souvětí, založeným vlastně právě na spojovacích výrazech. K. Svoboda vytvořil poměrně jednoduchou hierarchii pojmů, pomocí které u nás nejdetailněji popsal neobyčejně složitý souvětný systém v současné češtině.

Zabývám se v tomto příspěvku jen podřadicím spojovacím co, který po spojovacích výrazech a, že, který, ale, jako je šestým nejčastějším spojovacím výrazem v češtině.[5] Je tomu tak i proto, že se do frekvence výrazu co zahrnují nejen spojo[124]vací výrazy co, ale i tázací zájmeno co, které uvozuje přímé otázky ve větách, jimiž se ptáme na větněčlenský předmět a podmět, i tázací zájmeno v ostenzivních větách Co je to?, které přiřazují při poznávání světa u každého člověka od dětství jména k pozorovaným věcem.

Jádro (centrum) současného souvětného systému se spojovacím výrazem co je popsáno ve všech českých skladbách. K. Svoboda se ve svém Souvětí (viz pozn. 4) na několika místech zabýval dosud nejpodrobněji strukturovaným souvětným systémem se spojovacím výrazem co. Z jeho výkladů můžeme vyvodit, že v tomto systému vedle centra, které představují vedlejší věty otázkové (srov. níže 1.1), je celá řada typů vět s co, které jsou na základě svých vlastností více či méně vzdáleny od centra, což by bylo třeba objektivizovat jejich frekvencí, jsou tam pobočná centra u vět vztažných (viz níže 1.2.2.2) a u vět časových (2.0)[6] a některé věty s co jsou až na periferii. V poslední době se poukazuje na to, že je třeba zkoumat periferii syntaktického systému.[7]

Periferie systému v syntaxi bývá chápána různě. V tomto příspěvku pro nedostatek místa zužuji pojetí periferie současného souvětného systému se spojovacím výrazem co. Za hlavní kritérium periferie vedl. věty s co považuji její velmi nízkou frekvenci, druhým kritériem je přechod těchto vět s co k souvětným systémům s jinými spojovacími výrazy (zájmeny, spojkami). Soustřeďuji se tedy především na vedlejší věty s co, kterým dosud nebyla věnována pozornost. Na několika místech se pro celistvost pohledu zabývám i neperiferními (častějšími) vedl. větami s co.

K popisu periferie souvětného systému může bezpochyby sloužit Český národní korpus nebo laboratorní tvoření souvětí na základě jazykového povědomí a jeho testování se skupinami mluvčích. Zvolil jsem cestu obtížnější a časově náročnější. Vycházím z toho, že jazyk je živý organismus a že mnohé periferní jevy dnešního souvětného systému můžeme najít už v 19. století, kdy došlo do té doby k největšímu urychlení tempa změn v lidských dějinách. Toto století má mimořádné postavení i ve vývoji češtiny. Souvětí 1. poloviny 19. století (národní obrození) bylo již dostatečně popsáno. Stranou pozornosti zůstalo systematické studium souvětí 2. pol. 19. stol. Syntax vědeckých textů poslední čtvrtiny tohoto století a tedy také souvětí byly zkoumány z hlediska diachronního i knižně.[8] Na rozdíl od této publikace jsem zvolil uměleckou prózu 2. pol. 19. stol., a to ze tří důvodů. Za prvé umělecká próza je rozmanitější než odborný styl (obsahuje např. i dia[125]logy[9]). Za druhé po zavedení češtiny na střední školy začala mít tato próza velký význam pro každodenní život lidí; na rozdíl od dnešní jazykové situace měla tehdy v psaném jazyce ústřední postavení. Za třetí jsem byl inspirován gramatikami současné češtiny, které při méně frekventovaných souvětích uvádějí i doklady z literárních děl 19. stol. Ojedinělé využívání materiálu 19. stol. v gramatikách současné češtiny jsem nahradil systematickou excerpcí materiálu tohoto období. Tehdy podobně jako i dnes byla periferní souvětí tvořena proto, že to vyžadoval život, stylizace psaných textů.

Třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, postup od formy k funkci, umožnily vlastní cílenou, operativní, dlouhodobou a soustředěnou excerpci periferních souvětí se spojovacím výrazem co v korpusu 222 psaných prozaických uměleckých textů (knih) 2. pol. 19. stol.; korpus je reprezentativní vzhledem k cíli, který sleduji. Jsou v něm texty nejen známých autorů, které jsou dodnes vydávány, ale i autorů, kteří byli už v 1. pol. 20. stol. vyloučeni z Příručního slovníku jazyka českého nejen z uměleckých důvodů (jde o díla pro dnešního čtenáře často již „nestravitelná“), ale i z důvodů světonázorových. Periferní souvětí sledovaného typu byla nalezena jen v 61 knihách, pouze jejich seznam uvádím v závěru článku.

Cílem tohoto příspěvku je objektivně pomocí substitucí a transformací zjistit důvody, které vedou k periferním vedlejším větám s co v systému s tímto spojovacím výrazem. V manuálně shromážděném korpusu umělecké prózy 2. pol. 19. stol. nezkoumám různou frekvenci jednotlivých typů vedl. vět s co, jak tomu bývá při vyhodnocování elektronických korpusů, ale soustřeďuji se, jak jsem již uvedl, na málo frekventovaná souvětí s co. Zabývám se jen takovými souvětími, která se po syntaktické stránce neliší od současného jazykového úzu, i když mohou obsahovat jevy jiných jazykových rovin, jež patří minulosti. Jde tedy o synchronní popis periferie systému. Nebudu se zabývat akceptabilitou a gramatičností takových periferních souvětí.

Stranou nechávám ta periferní souvětí se spojovacím výrazem co, která se sice ještě užívala v době národního obrození, jež však už nejsou v současném syntaktickém úzu a která proto již patří do diachronního popisu. Tak např. se nezabývám adverbálním předmětovým genitivem čeho, srov. Nevím, čeho bychom mohli na něm žádati více (Hálek, 43), zájmenem co a jeho samostatně stojící partikulí -koli, srov. Jsou povinni konati, co se jim koli uloží (Vlček 2, 241), parentetickými větami s genitivem adjektiva v přísudku jmenném se sponou, srov. a co bylo nejhoršího, ztratila víru v sebe samu (Svobodová, 86), nezabývám se zájmennou číslovkou seč ve spojení se slovesem být, srov. Jan činil, seč byl (Podlipská 1, 29), tj. co (seč) mohl, zřetelovými větami, srov. Co bude na nás (pokud jde o nás), vynasnažíme se, by syn tvůj vyvázl (Dostál, 44), přirovnávacími větami, srov. Sehnula hlavu svou krytou čepcem z téže látky, co [126](jako) šaty její byly (Klicpera, 3), souvětím s protikladnou souběžností, srov. Tím časem, co (zatímco) se zrakové její laskavě v stranu kláštera obraceli, Kvadriánovi bylo velmi krušno okolo srdce (Vlček 1, 187), metaforami tehdejší doby, srov. A co by bičem pošlehl, děcko pustilo se osmahlého krku (Mrštík 2, 103) atd.

S využitím termínů K. Svobody jsem materiál roztřídil do dvou velkých skupin: spojovací výraz co, který má platnost větného členu vedlejší věty, je spojovací výraz autosémantický (část 1); nemá-li tuto platnost, jde o výraz synsémantický (část 2).[10] Tradičně jde o věty vztažné a spojkové.

 

1.0. U autosémantického spojovacího výrazu co za zvlášť závažné považuji to, že K. Svoboda opustil obecně přijímané široké pojetí vztažných vět, které vychází z lexikografického a morfologického zpracování a podle něhož spojovací výraz co, který má platnost větného členu, je vždy vztažný výraz, relativum. K. Svoboda vychází ze syntaktické funkce výrazu co vztahovat se v textu k jinému výrazu a z popisnosti termínu vztažná věta, a proto vztažnou větu omezuje jen na případy, v nichž zájmeno co vskutku vztahuje svou větu k podstatnému jménu, zájmenu, číslovce nebo k celé větě a současně ho uvádí do významového vztahu k některému výrazu vztažné věty.

Je třeba se ještě zmínit o tom, jaké místo zaujímají vztažné věty ve Svobodově hierarchickém třídění vedl. vět s autosémantickým spojovacím výrazem, a naznačit toto třídění, protože z něho dále vycházím. K. Svoboda rozlišuje zájmenné věty substantivní (kdo, co) a adjektivní (který, jenž, jaký, čí) a ty pak dále třídí z hlediska záměrové (vztahové) modálnosti na věty otázkové (1.1) a neotázkové (1.2). Zájmenné věty otázkové jsou vlastně věty obsahové, které jsou především druhem nepřímých otázek. Zájmenné věty neotázkové vyjadřují osobu nebo věc, místo, počet ve spojitosti s nějakým dějem. Teprve v rámci těchto neotázkových vět rozlišuje věty vztažné (1.2.2) a nevztažné (1.2.1).

1.1. U vět otázkových se ve větě řídící referuje o tom, že byla vyslovena otázka (např. slovesem ptát se), nebo se implikuje předpoklad, že otázka byla vyslovena (říci apod.), nebo může jít o věty slabě otázkové, závislé na slovesech sentiendi (vědět atd.). Tyto věty otázkové jsou v centru souvětného systému se spojovacím výrazem co, mají velkou frekvenci v jazykových projevech. Primární funkcí výrazu co je totiž otázka.

Hledat periferní věty se spojovacím výrazem co u vět otázkových je velmi obtížné. Snad by mohlo jít o věty, které plynule přecházejí k větám se spojovacími výra[127]zy, jako je zájmenná číslovka kolik, srov. Netušili, co (kolik) pohrom a bídy chystá pro ně budoucnost (Stašek, 293), a příslovce jak, srov. Mysleli, že ztratí rozum, co (jak, kolik) ta lítosťú vyváděla (Herben 1, 152). Je to dáno sémantickou a syntaktickou stavbou vět s co.

O periferii (řídkost) už stěží může jít u otázkových vět s co, u nichž došlo k elipse řídící vedl. věty, přesněji řečeno, k elipse slovesa (predikátu) s významem získávání, popř. vlastnění informace (vedle této úspory výrazu existuje i rozšiřování výrazu, srov. níže 1.2.2.5.2.3). Bývá vypuštěna vedl. věta účelová, srov. Rozhlížela se po krámě, (aby zjistila), co by si vybrala (Herrmann 1, 25). Někdy tomu tak bývá proto, aby se neopakovala spojka (částice) aby, srov. Jen se podívej na mne, (abys viděl), co já se lidem napodlízám, abych si nějaký krejcar vydělal (Kosmák, 10). Jindy dochází k elipse vedl. věty příčinné, srov. Panímáma potají se křižovala a vzdychala, (protože nevěděla / protože si dělala starost), co z toho dítěte vyroste (Špaček, 81). Podobné doklady: Jít pryč nemůžete, co by z vás bylo (Pittnerová, 56), I spí pořád, co by dělala (Rais 1, 168).

1.2. Mnohem častěji jsou na periferii souvětného systému se spojovacím výrazem co věty neotázkové (srov. jejich vymezení výše v 1.0). Strukturně omezeny jsou věty nevztažné (1.2.1), frekventovanější jsou věty vztažné jako takové (1.2.2);[11] z nich nás zajímají jen typy vztažných vět, jež jsou periferní (řídké).

1.2.1. Z neotázkových vět nevztažných je periferní (řídká) věta s co v expresivním dokladu Co unese kámen, to hází (Herben 2, 181). Výraz co ve vedl. větě s neaktuálním perfektivem unese[12] jen povšechně naznačuje neživou entitu (srov. Všechno, co unese kámen, to hází), a proto se nemůže vedl. věta s co v uvedeném dokladu vztahovat k zájmenu to věty řídící, nýbrž zájmeno to odkazuje[13] na to, co již bylo naznačeno v předcházející vedl. větě s co; jde o kontextové odkazování, ne o ukázání k vlastní neživé entitě. Zájmeno to znovu naznačuje neživou entitu označenou předchozí větou. Teprve ze slovesa hází ve druhé větě vyrozumíváme, že podmětem druhé i první věty musí být osoba, že tedy zájmeno co tu má sémantický rys „osobovosti“, že tak větu vedlejší uvozuje periferně a blíží se tedy souvětnému systému se spojovacím výrazem kdo. Běžné (neperiferní) je souvětí Kdo unese kámen, ten hází. Herbenovo souvětí je pěkným dokladem právě kontextového odkazování, které K. Svoboda často popisoval v souvětí typu Kdo se bojí, ten zůstane doma v souvislosti s výkladem vět nevztažných a jejich amodálností; amodální věta pouze pojmenovává, srov. Bázlivec, ten zůstane doma.[14]

[128]1.2.2. Jen některé typy neotázkových vět vztažných s výrazem co (dále jen věty vztažné, k jejich pojetí viz 1.0) přecházejí plynule k systému se substantivním zájmenem kdo (1.2.2.1), adjektivním zájmenem který (1.2.2.2), zájmennými příslovci kde a kdy (1.2.2.3), zájmennou číslovkou kolik (1.2.2.4) a vztažným zájmenem což (1.2.2.5).

1.2.2.1. K systému se vztažným substantivním zájmenem kdo přechází periferní vztažná věta s co, v níž výraz co zastupuje osobu.

Jde o souvětí mluvené češtiny Nebyly to ženy, co (kdo, které) jí slzami svými křísily! (Světlá 1, 239); zde se vytýká podmět, označující osobu, z věty Ne ženy jí slzami svými křísily. Nejde tu o vztažnou větu přívlastkovou determinační, nýbrž o vztažnou větu navazující (K. Svoboda má termín navazovací, srov. níže pozn. 25), tj. o větu, která navazuje na člen věty předchozí a o něm vypovídá. V této konstrukci vytýkavé je to věta vztažná nepřívlastková (prostě navazující), která vyjadřuje výpověď východiskovou. U vět s co byla dosud věnována pozornost vytýkání substantiv pojmenovávajících věc,[15] a to i ve srovnání s němčinou.[16]

1.2.2.2. K systému se vztažným adjektivním zájmenem který se blíží vztažné věty s absolutním relativem co, které na rozdíl od předcházejícího typu jsou přívlastkové.

Vztažné zájmeno co poměrně často zastupuje v mluvené češtině vztažné zájmeno který[17] a věty s co pak představují jakési pobočné centrum v současném souvětném systému se spojovacím výrazem co. Rozvíjí-li věta s co substantivum bez anticipačního výrazu ten, srov. Sluha, co (který) návsí prováděl koně, vedle byl s oběma u šedivce (Třebízský 2, 183), pak spojovací výraz co bývá charakterizován jako méně kultivovaný než výraz který;[18] rozvíjí-li substantivum s anticipačním výrazem ten, konstatuje se, že takové užití výrazu co vzniklo v promluvách vázaných na určitou situaci,[19] srov. A bydlí patrně v tom pokoji, co (ve kterém, kde) jste se, babičko, zastavila (Schulz 1, 69). Obě souvětí jsou příkladem toho, že v češtině je běžné, že přívlastková věta sousedí se substantivem, které rozvíjí, s kterým je v kontaktu.[20]

[129]Naproti tomu řídký (periferní) je doklad, ve kterém výraz co nesousedí se substantivem řídící věty, na němž závisí, které zastupuje a na které odkazuje, srov. Ano, zelí je velmi dobré, co se jí v čeledníku (Sumín, 216), tj. výraz co ukazuje ke stejnému mimojazykovému objektu jako výraz zelí. Podobně je tomu v dokladu, v němž výraz co závisí na substantivizovaném zájmenu řídící věty, s nímž nesousedí, zastupuje ho a odkazuje k němu, srov. Všichni mě opustili, ba jsou ještě proti mně, co se mnou bývali (Jirásek 2, 465), tj. výraz co ukazuje ke stejnému mimojazykovému objektu jako výraz všichni.

1.2.2.3. K systému se vztažným zájmenným příslovcem kde přecházejí periferní vztažné věty s co, srov. Mezi basinem a skladišti je úzké nábřeží, co (kde, po kterém, že) by dva lidé vedle sebe jíti mohli (Štolba, 215). Substituce výrazem že ukazuje, že přívlastkovou větu s co lze chápat i jako účinkovou. Vedl. věty místní se podobně jako vztažné věty vztahují vždy k nějakému výrazu věty řídící.[21] V korpusu jsem nenašel autosémantický výraz co s významem místního příslovce kde, který by uvozoval vedl. větu příslovečnou místní, vztahující se k celé následující hlavní větě (bez odkazovacího adverbia tam). Taková věta je zřídka doložena v nářečí, srov. Co (kde) je sylňica, vyhodźyli pjed mostuf.[22]

Periferní je vztažná věta, jejíž výraz co rozvíjí substantivum časového významu řídící věty tak, že mezi nimi je výraz jmenný. Taková vztažná věta přechází k vztažnému zájmennému příslovci kdy, srov. To je od těch dob tak změněný, co (kdy) chodí tak pozdě domů (Šimáček 2, 216).

1.2.2.4. K systému se vztažnou zájmennou číslovkou kolik se na své periferii blíží v mluvené češtině vztažná věta s co,[23] která obsahuje (resumptivní) zájmeno 3. osoby v genitivu plurálu (řidčeji singuláru), jež odkazuje ke kvantifikaci totalitou v předcházející větě řídící, srov. Očekávali ho již před oborou pěšky všichni direktoři, co jich v Praze bylo (Řezníček 1, 15),[24] Výkřiku žádný, co jich tu stálo, ve svém životě nikdy neslyšel (Třebízský 1, 147), Jenerál Kolloredo ihned rozeslal listy, aby všechno císařské vojsko, co ho v Čechách polem leželo, ihned Praze ku pomoci táhlo (Řezníček 2, 47).

Kvantifikace totalitou však nemusí být vždy vyjádřena explicitně výrazem všechen, srov. … a co slámy je, tu hned chytří spekulanti sedláci prodají do velkoměsta (Šlejhar 1, 434); v tomto souvětí je možno kvantifikaci totalitou explicitně vyjádřit [130]výrazem všechen a podstatnější změnou souvětné konstrukce, srov. Všechnu slámu, co jí je, hned chytří spekulanti sedláci prodají do velkoměsta.

Perifernost těchto souvětí je dána tím, že spojovací výraz co je spolu s genitivem zájmena 3. osoby ve vztahu ke kvantifikaci totalitou ve větě řídící, a má proto význam číslovky kolik.

1.2.2.5. Dosud jsem se zabýval jen takovými vztažnými větami s co, které navazovaly na některý člen věty předchozí; nyní si všimnu vět s co, které se vztahují k celé větě, tj. k určitému slovesu, a to k větě předcházející (1.2.2.5.1), nebo následující (1.2.2.5.2). Tyto periferní věty s co nejsou na rozdíl od tří předcházejících typů vztažných vět (1.2.2.2―1.2.2.4) větnými členy svých vět hlavních a přecházejí plynule do systému se spojovacím výrazem což. Široké pojetí vztažných vět vede k tomu, že tyto věty s což bývají neadekvátně označovány jako nepravé (nevlastní) věty vztažné.

1.2.2.5.1. Pro věty s což (co), které se vztahují k celé předcházející větě, zavedl K. Svoboda termín věty vztažně navazovací;[25] budu zde užívat Danešův zpřesňující termín věty vztažně navazující. Věty s co mají archaický charakter. Jsou jednak vsuvkové, jednak nevsuvkové.

Nevsuvkové věty s co, časté ještě v době obrození, jsou v současném jazyce velmi řídké, protože v důsledku syntaktické diferenciace podob co-což byly nahrazeny výrazem co:[26] Tentokrát se začervenal, co (což) se mu nepřihodilo už od mnohých let (Stašek, 149), … aby rodná role nebyla zase vydána v šanc cizím lidem, čeho (čehož) nebožtík otec její vždy se obával (Konrád 2, 159), atd.

Vsuvkové věty s co jsou tak řídké, že nebyly popsány, pozornost ovšem byla věnována vsuvkovým větám s což.[27] Vsuvkové věty s co měly také větší frekvenci v době obrození. Uvedeme doklady z 2. pol. 19. stol. Věta s co bývá vsunuta mezi hlavní větu a závislou větu obsahovou, srov. Nejvíce zajímalo Beneše, co (což) Kovářík potvrzoval, že Izák Wolf skutečně měl prsty v tom (Herben 1, 436); zde se věta s co vztahuje přes následující větu obsahovou k větě hlavní. Bývá vsunuta i na jiné místo v souvětí, srov. Když Seo na někoho štěkala, co (což) stávalo se pravidlem, [131]nepřipadla vina nikdy na zlou Seo (Jelínek, 6), … spatřiv, že pan mistr ― čeho (čehož) nebyl patrně očekával ― doposud ještě spí, hned zase zmizel (Arbes, 257).

1.2.2.5.2. Věty s co, které se vztahují k celé následující větě a pro něž je tedy charakteristická antepozice, nebyly dosud popsány. Uvozují, navozují (nadhazují) zpravidla jisté více či méně obecné představy, které se pak konkretizují následující větou. Protože termíny uvozovací věta a navozovací věta[28] jsou již obsazeny a protože by ze systémového hlediska bylo vhodné respektovat výšeuvedený termín věta navazující u předcházejícího typu, proto jsem zvolil termín věta uvozující a uvažuji o větách vztažně uvozujících. Podobně jako věty vztažně navazující také i věty vztažně uvozující nejsou větnými členy příslušných vět hlavních.

1.2.2.5.2.1. Srovnejme větné konstrukce (1) Co se stalo, nemohl zapomenouti (Slama, 153) a (2) Co se předtím nikdy ještě nestalo, propukla nad ní prudká bouře (Vlček 2, 291). Obě se shodují v tom, že substantivní zájmeno co je na začátku první věty se stejným predikátem (ne)stalo se v obou konstrukcích. Zásadní rozdíl mezi nimi je však v tom, že v (1) plní věta s co funkci předmětu následující věty, v (2) tomu tak není; bylo by možno dokonce pochybovat o tom, že jde o souvětí, protože věta s co neplní funkci větného členu věty následující. Že však i v (2) jde o podřadné souvětí, přesvědčíme se, srovnáme-li je s (3) Cos dělala v komoře, není tam bandit, ten je tam… (Winter, 169). Zatímco v (3) má věta s tázacím zájmenem co tázací modálnost, následující věty modálnost oznamovací, a jde tedy o souřadné souvětí se smíšenou modálností, v (2) věta s co nabývá vlivem následující hlavní oznamovací věty modálnost oznamovací, konstrukce jako celek má jednotnou modálnost oznamovací, což svědčí o tom, že jde o souvětí podřadné.

Podstatný systémový rozdíl mezi větami s co v souvětích (1) a (2) je v tom, že v (1) predikát sentiendi zapomenout v řídící větě má značnou míru otázkovosti a vyžaduje doplnění otázkovou (obsahovou, předmětnou) větou s co, což je dost časté, kdežto v (2) predikát propuknout nemá rys otázkovosti, nevyžaduje doplnění otázkovou větou, jde o neotázkovou větu s co, která je velmi řídká (periferní).

Dále specifičnost konstrukce (2) záleží v tom, že jde v ní na rozdíl od souvětí (1) o nesoulad mezi obsahem a gramatickou formou. Věta s co má formu věty vedlejší, následující věta formu věty hlavní. Z hlediska obsahového je však věta s co větou hlavní a druhá věta závislou větou vedlejší: (2’) Ještě nikdy předtím se nestalo, že propukla nad ní prudká bouře. Změní-li se větosled, může se původně 1. věta vztažně uvozující s co změnit na 2. větu vztažně navazující s což: (2’’) Propukla nad ní prudká bouře, což se předtím nikdy ještě nestalo.

[132]Pro uvedený nesoulad mezi obsahem a gramatickou formou je příznačné, že věta vztažně uvozující se spojovacím výrazem co stojí vždy v antepozici k větě, jejímž není větným členem, a má predikát vyjádřený neakčním slovesem obecného dění,[29] jde o „zájmenné“ nebo lépe „náměstkové sloveso“, které je následující větou konkretizováno, což souvisí s postupem od náznaku ke konkrétnosti jako projevem postupnosti, lineárnosti myšlení a vyjadřování. Při odstranění nesouladu mezi obsahem a gramatickou formou se pak nahrazuje výraz co vedlejší větou podmětnou, postup od náznaku ke konkrétnosti zůstává zachován. Tato transformace i transformace vztažně navazující větou s což dokazují, že výraz co v konstrukci (2) slouží k syntaktické spojitosti, že jde o spojovací výraz neotázkové věty vztažně uvozující, jejíž druh je dán sémantickou a syntaktickou stavbou věty řídící.

Shmeme-li: modálnostní kritérium jako nejsilnější kritérium hypotaktičnosti svědčí o tom, že věta s co v periferní (řídké) konstrukci (2) je vedlejší, její stálá antepozice však naproti tomu ukazuje na lineárnost struktury tohoto souvětí, která je příznačná pro věty hlavní. Stálá antepozice je vysvětlitelná tím, že spojením výrazu co se slovesem obecného dění se vyžaduje konkretizace a tu může dát až predikát, který je v následující větě. Výraz co v uvedené konstrukci uvozuje obsah celé následující věty s predikátem propuknout, o čemž svědčí možnost transformace anteponované věty s co v postponovanou větu s což, srov. (2) a (2’’), a nemožnost transformace věty s co ve větný člen. Také tato kritéria ukazují spíše na větu hlavní. Věta se spojovacím výrazem co uvedeného typu je tedy na periferii pojmu věta vedlejší. Jde zde ovšem o jinou periferii, než jak jsem ji vymezil v 0.

Sloveso obecného dění má i věta vztažně uvozující s co v podřadném složitém souvětí, v němž věta hlavní je regresivně (tj. v textu zprava doleva) rozvita předcházející obsahovou vedl. větou 1. stupně závislosti s že a ta zase regresivně předcházející vedl. větou vztažně uvozující 2. stupně závislosti s co, srov. Však co první rok učiniti mu lze nebylo, to že později dohoní, se těšil (Jirásek 1, 56). Spojovací výraz co s akčním slovesem učinit, které je obecným názvem lidské aktivity,[30] vedou až k „extrémní“ antepozici této věty, teprve následující věta s predikátem dohoní tento obecný význam konkretizuje. Tato větosledná varianta má svým regresivním rozvíjením zvláštní strukturní vlastnosti,[31] byla zmíněna jako velmi řídká, souvětí s co však dříve nalezeno nebylo.[32]

[133]1.2.2.5.2.2. K předcházejícímu perifernímu typu se blíží konstrukce, které jsou relativně časté (nejsou už na periferii). V nich první vztažná věta s výrazem co vyjadřuje míru jistoty nebo hodnocení obsahu, což dává těmto větám parentetický charakter. Souvisí to s tím, že věta s co je z jiné tematické roviny než základní sdělení v následující větě. Oslabený lexikální význam první věty vztažně uvozující, vyjádřený přísudkem jmenným se sponou, je druhou větou podobně jako u předcházejícího typu konkretizován, anteponovaná věta s co zde uvozuje následující větu: Ale co je pravda, páni mají uznalost (Rais 2, 151), často ji užívá právě K. V. Rais; dále … a co bylo nejhorší, mluvil česky (Klostermann, 28), A co hlavní věcí, věří v ně (Šmilovský, 42). Podobně jako u typu v 1.2.2.5.2.1 lze u těchto tří konstrukcí provést transformace na souvětí s že a na souvětí se vztažně navazovacím což.

1.2.2.5.2.3. V dalším typu, který už také není na periferii jako typ 1.2.2.5.2.2, uvozuje vedl. věta s co se slovesem, vyjadřujícím hodnocení, následující hlavní větu se sponou být, která je rozvita vedlejší větou s že, jež má konkrétní význam. Jde o složitá souvětí s rozšířením výrazu (o úspoře srov. výše 1.1), jejich stejný věcný obsah bývá myšlenkově zpracován stručněji jednoduchými souvětími. Je to umožněno právě výrazem co, který spolu se svým tranzitivním predikátem uvozuje obsah celé následující vedlejší věty s že a k němu se vztahuje, srov. Co mne tuze mrzí, je, že jsme Marijána neoženili! (Rais 1, 183) a transformace: Tuze mne mrzí, že jsme Marijána neoženili!; Co ji jen těšilo, bylo, že se cítila silnou (Podlipská 3, 85) a transformace Těšilo ji jen, že se cítila silnou. Také zde věty vztažně uvozující s co lze transformovat na věty vztažně navazující s což, srov. Marijána jsme neoženili, což mne tuze mrzí; Cítila se silnou, což ji jen těšilo.

1.2.2.5.2.4. Specifika uvedených tří typů neotázkových vět vztažně uvozujících s co je dána jejich stálou antepozicí, ale také syntaktickou a sémantickou stavbou věty řídící. Je to zřejmé tehdy, zapojíme-li uvedené věty s co jako věty otázkové do vět řídících, které mají sloveso, jímž se referuje o tom, že byla vyslovena otázka: Ptal se, co se předtím ještě nikdy nestalo; Ptal se, co první rok učiniti mu lze nebylo; Ptal se, co je pravda; Ptal se, co mne tuze mrzí atd. Řídící věty u neotázkových vedlejších vět vztažně uvozujících s co nemají slovesa, ze kterých by se vyrozumívalo, že byla vyslovena otázka (propuknout, dohonit, mít uznalost, neoženit se atd.), jen v dokladu z Klostermanna je sloveso mluvit, které jako sloveso dicendi má značnou míru otázkovosti, souvětí *Mluvil česky, co bylo nejhorší však není uzuální, lze ovšem říci Ptal se česky, co bylo nejhorší.

Existence neotázkových vedlejších vět vztažně uvozujících s co a jejich uvedená odlišnost od otázkových (obsahových) vět s co jsou důležitými důvody pro užší pojetí vztažných vět.

1.2.2.5.2.5. Ve všech dosud uvedených větách vztažně uvozujících měly anteponované věty s co více či méně obecný význam slovesa nebo tento význam měl i rys hodnocení. Existují však i vztažně uvozující věty s co, jejichž sloveso má význam konkrétní, a tyto věty pak uvozují obsah následující věty řídící. Jsou relativně časté, nejsou na periferii. Může jít o poznámku k vyjádření: Ale co musím říci, je vám, Márinko, tuze podobná (Rais 3, 162), nebo o typ Čo ma prekvapilo, bol celkom pokojný a Bol celkom pokojný, čo ma prekvapilo.[33] Také tyto anteponované věty vztažně [134]uvozující jsou neotázkové, nejsou větnými členy věty řídící a lze je transformovat na věty vztažně navazující s což.

 

2.0. Synsémantický spojovací výraz je dvojí: (a) kromě syntaktické závislosti signalizuje druh okolnostního významu, např. význam časový, příčinný atd., a věty mají platnost vět příslovečných (jde o spojky); (b) kromě syntaktické závislosti signalizuje jen modální význam věty, např. význam oznamovací, a věty mají platnost vět nepříslovečných, často obsahových (jde o částice).

U nepříslovečných vět zcela ojediněle bývá tázací zájmeno co tak oslabeno ve své otázkovosti (srov. už výše 1.1), že plynule přechází na své periferii k oznamovací částici že, srov. Viktorinovi zdálo se věčností, co (že) Virgina se nevrací (Podlipská 2, 429), Řekla, co (že) jemnostpán vzkázal, aby mu učitel nechodil na oči (Jirásek 5, 62), Netrvalo než několik dní, co (že, kdy) v soukromí o ní se mluvilo (Schulz 2, 407); v posledním souvětí lze větu s co chápat i jako vztažnou.

U příslovečných vět s co jsou v rámci vět časových časté (neperiferní) věty se spojovacím výrazem co, které vyjadřují protikladnou souběžnost, srov Co (zatímco) my sváděli malý turnaj, on povaloval se na pohovce (Antoš, 160), a význam začátku děje věty řídící, např. Co opustil vysoké učení pražské, žil v klidném zátiší (Třebízský 3, 340). Ten se explicitně vyjadřuje i složeným spojovacím výrazem od (té) doby (chvíle), co. Složený spojovací výraz no dobu, co[34] je na začátku vedl. věty, která udává časový rozsah věty řídící. Všechny tyto časové věty představují po větách vztažných (1.2.2.2) druhé pobočné centrum v současném souvětném systému spojovacího výrazu co. Jinak jsou příslovečné věty s co velmi řídké (periferní).

Cílem této části je zjistit, čím je dána perifernost příslovečných vět s co, čím je dána změna zájmena co ve spojku co, čím je dána jeho gramatikalizace. Je třeba hned v úvodu konstatovat, že spojka co je častější v nářečích[35] a že v mém korpusu je u tří hlavních typů příslovečných vět s co. Nenajdeme ji u vět místních (o nich viz u vztažných vět výše 1.2.2.3).

Příslovečné věty jsou druhem vedl. vět, které se tradičně třídí sémanticky. Příslovečné věty s co jsem roztřídil na základě transformací, při nichž jsem nahrazoval spojku co spojkami jednotlivých druhů příslovečných vět tak, aby nedošlo k sémantické změně souvětí. Rozdíl je jen v tom, že zatímco souvětí s příslovečnými spojkami nejsou na periferii současného souvětného systému, souvětí se spojkou co jsou na periferii souvětného systému s tímto spojovacím výrazem, protože jsou, jak jsme již uvedli, velmi řídké.

[135]2.1. U časových vět[36] mají spojku co periferně věty časově orientující (kdy?) a také věty časově limitující (jak dlouho?, dokdy? atd.).[37]

U časově orientujících vět se opakovanost současných dějů vyjadřuje v souvětí Kolikráte do roka zahrčel žebřinový vůz pod jejími okny, co k ní přiváželi nemocné z cizích dědin (Herben 1, 87) ve vedl. větě nedokonavým slovesem přivážet, které v kontextu s opakovaným dějem hlavní věty nabývá vidu násobeného, proto co → kdykoli. U předčasnosti se uvádí,[38] že výraz jen co „sotva lze užít v souvětích tázacích“, v mém korpusu takové periferní souvětí doloženo je, srov. Co to tropíš, hochu, že pláčeš jako malé dítě, jen co se ti o šavli zdá? (Světlá 2, 43). Předčasný děj, po němž bezprostředně a plynule následuje děj věty řídící, je v souvětí Co však začala stavba továrny, jak vše tu náhle se jinak tvářilo! (Pfleger, 72) vyjádřen dokonavým slovesem začít ve vedl. větě a výrazem náhle ve větě řídící, proto co → jakmile. Děj následný je v souvětí Jenom na okamžik Baltazar tu zastavil, co Bartoňka vylezla (Arbes, 297) vyjádřen dokonavým slovesem vylézt ve vedl. větě v součinnosti s dokonavým slovesem zastavit věty řídící a jeho časovým určením na okamžik, proto co → než. Zcela ojediněle druhá věta v souvětí vyjadřuje časovou okolnost jako omezení rozsahu platnosti výpovědi, vyjádřené větou první, srov. Holky nesměly od osmogénu na delší dobu, leda co si došly k pumpě (Šimáček 1, 211). Děj věty řídící je omezen výrazem leda v součinnosti s predikátem dojít ve vedl. větě, která vyjadřuje časovou okolnost věty řídící, proto leda co → leda když.

U vět časově limitujících se vyjadřuje konečná mez děje věty řídící (dokdy?). V souvětí Počkejme chvíli, co největší nával pomine (Jirásek 2, 373) je trvání děje věty řídící, vyjádřené jejím predikátem a časovým výrazem chvíli, ukončeno dějem věty vedlejší s dokonavým slovesem pominout. Proto co → až, než. Věta vedl. s kladným slovesem je synonymní s větou se spojkou dokud ne: Počkejme chvíli, dokud největší nával nepomine. Podobně je trvání děje věty řídící ukončeno ději vět vedlejších s dokonavými slovesy a se stejnovětnými dvojicemi spojovacích výrazů jen co, než co a až co, srov. Kdyby jim Bůh zmátl na chvíli rozum, aby se zdrželi, jen co (dříve než) by soumrak nastal, pak ať cestu k horám čuchají (Jirásek 1, 266), Než co (než když) Chenier se vystěhoval, změnilo se mnoho (Jirásek 2, 404), Někdy se těšila, že ji sem jenom na čas poslal, až co (až do doby, kdy) by nesnáze minula (Jirásek 3, 246). Celá doba trvání děje věty řídící (po jakou dobu?) se vyjádří tak, že děj věty vedlejší, vyjádřený nedokonavým slovesem, se chápe jako současný (souběžný) s dějem věty řídící, kde je vedle nedokonavého slovesa i výraz pořáde, srov. souvětí Co bylo selského a krupařského meliva, pořáde se sjížděly vozy (Konrád 2, 169). Proto co → dokud, pokud.

[136]Z nepříslovečných časových vět s co jsou na periferii věty podmětné, závislé nejčastěji na slovese trvat v řídící větě, kde zájmeno to anticipuje podmětnou větu, srov. Jak dlouho to bude trvati, co se ocítím mezi svými na pravdě Boží? (Světlá 1, 8). Zde lze substituce co → než.

2.2. Věty způsobové jsou významově velmi různorodé, spojuje je to, že odpovídají na otázku jak? Výraz co bývá periferně u čtyř podtypů. Za prvé způsob realizace děje věty řídící v souvětí Ach, Prokope Kasanovići, tedy přec je tomu tak, co se vypravuje již po všem Šibeniku? (Konrád 1, 78) je naznačen příslovcem tak ve větě řídící a slovesem dicendi ve větě vedlejší, proto co → jak. Za druhé způsob srovnáním se v souvětí „Hádejte,“ opakoval tentýž ptačí hlas, tak tenounký, jen co by o stříbrnou strunku zavadil (Mrštík 1, 163) vyjadřuje příslovcem tak a dějem myšleným ve větě vedlejší (kondicionál), s kterým se děj věty řídící srovnává, proto jen co by → jen jako by. Za třetí průvodní okolnost realizace děje věty řídící se v souvětí Pak vás budu pozdálí následovat, jen co by mne paní Růžena nepozorovala (Vlček 3, 56) vyjadřuje zápornou větou. Neuskutečnění jejího děje je příznačné pro způsob realizace děje věty řídící. Proto vedl. větu s jen co by lze nahradit větou s aniž by, srov. aniž by mne paní Růžena pozorovala. Za čtvrté zřetelová věta výpovědně omezovací s co v souvětí V našem rodě se to ještě nestalo, co já vím (Jahn, 90) obsahuje sloveso vědět, které omezuje platnost základního sdělení ve větě řídící, a to výpovědí z jiné roviny. Proto co → pokud. Tento poslední podtyp již asi není periferní.

2.3. Také věty příčinnostní jsou významově rozdílné, jejich společným rysem je odpověď na otázku proč? Spojku co nacházíme u pěti různých druhů periferních příčinnostních vět.

Důležité je rozlišení vedlejších vět příčinných, které vyvolávají fakt věty řídící, a vedl. vět důvodových, jež vyvolávají nějakou domněnku o skutečnosti.[39] Pro jejich vnitřní klasifikaci je užitečná sémantika hlavní věty.[40]

Pro příčinné věty je příznačné, že příčina vyvolává především nějaké stavy u osobního subjektu věty řídící, a to duševní stavy projevující se vnějšími emocionálními projevy (slovesa řídící věty vyjadřují citový děj), srov. Paní Matlička lítostivě slzy ronila nad ubohým, co jen (protože tolik) zkusí (Škába, 12), Křičel, co (proč) už nejdou spat baby uplkané (Mrštík 1, 107), psychosomatické stavy, srov. Mnoho hodin nespal, co (protože) si je (řeči) vymýšlel (Herben 1, 112). Ojediněle příčinná věta s co ovlivňuje ve větě řídící činnost subjektu, srov. Pospíchala domů, co (protože) věděla, že je již tak pozdě (Světlá 2, 190).

[137]Obsahuje-li věta řídící výraz s významem domněnky, pak věta s co vyjadřuje důvod realizace děje věty řídící. Je to např. výraz asi, srov. Beztoho asi kleje, co (protože něco) tak dlouho dělám (Herrmann 2, 186).

Věta vedlejší s co by může vyjadřovat i představovaný účinek vysoké míry děje věty řídící, srov. Nejednou počaly hubené ruce jeho stahovati pomalinku z ubrousku chuchvalce, stále úže a těsněji, co by (aby, takže by) klubko vešlo do hrsti (Čapek-Chod, 253). Nevyjadřuje-li řídící věta explicitně vysokou míru děje, pak vedl. věta s co by může vyjadřovat i její představovaný důsledek, srov. Zpozorovala, že tu za křovinami ukryt jiný otvor, ve skále tesaný, vysoký a široký, co by (takže by) člověk prošel (Vlček 1, 152).

Vedl. věta s co by vyjadřuje i účel, srov. Okamžik postál, co by (aby) ohlédl situaci (Šlejhar 2, 162), účelové věty s jen co by jsou charakteristické pro bratry Mrštíky, srov. Víno pil, jen co by (aby) nohy jeho sílilo (Mrštíkové, 150). Výraz co by se užívá i v řetězci závislých vedlejších vět, aby se neopakoval výraz aby; lze užít i jiné spojovací výrazy, srov. I žádal, aby jim vladyka půjčil vůz, co by (aby, kterým by, než by) ji dovezli do Radonic (Jirásek 4, 166).

Podmínková vedl. věta s co by je vyjádřena jako děj možný s kondicionálem přítomným v souvětí, srov. Nebylo by to ponejprv dnes, co by (kdy by) sen takový ji postrašil (Světlá 3, 7), nebo jako děj neskutečný s kondicionálem minulým, srov. Byl by ovšem jinak soudil, jen co by (jen kdyby) ji byl zahlédl zdaleka (Světlá 4, 63).

Přípustková vedl. věta s co není v korpusu doložena. Byla však zaznamenána v době národního obrození,[41] je v normě spisovné slovenštiny.[42]

2.4. Ve všech uvedených příslovečných větách s co nahradil výraz co příslovečné spojky jenom proto, že mu to umožnily souvětné kontexty. Byl to vid slovesa v řídící i vedlejší větě, lexikální významy některých substantiv, zájmenných číslovek a vůbec významy vět řídících a vedlejších. Výraz co zde již není zájmeno, neplní funkci větného členu ve větě vedlejší, ale pouze spojuje větu vedlejší s větou řídící, což je jeho význam gramatický, došlo ke gramatikalizaci zájmena, jde už o spojku co. Liší se však podstatně od příslovečných spojek: zatímco spojky kdykoli, jakmile, než, aniž, protože, takže by, aby, kdyby atd. samy o sobě signalizují okolnostní vztahy časové, způsobové, příčinné atd., okolnostní význam spojky co se vyrozumívá jen ze souvětného kontextu, jinak spojka co je sama o sobě „prázdná, pokud jde o okolnostní významy“, má jen v rámci své podřazovací funkce schopnost vyjadřovat slabou závislost. Doklady jsou z mluveného jazyka, zachyceného v umělecké próze; spojka co jako jev mluveného jazyka „doráží“ na uvedené typy příslovečných vět ve spisovné češtině. Jako synsémantický spojovací výraz původu zájmenného [138]zastupuje synsémantické příslovečné spojky, které mají okolnostní významy. „Prázdností“ spojky co je dána perifernost příslovečných vět s co.

 

3. Závěr. Spojovací výraz co jako autosémantický spojovací výraz (zájmeno) při své podřazovací funkci zastupuje v souvětí plnovýznamová slova (především substantiva) a na periferii svého systému přechází v určitých souvětných kontextech v systémy zájmen v širokém slova smyslu (nejen kdo, který, ale i kde, kdy, jak, kolik, což), které také zastupuje. Perifernost je dána postavením zájmena co v sémantické a syntaktické stavbě vedlejší věty, sémantickou a syntaktickou stavbou věty řídící i celého souvětí. Ukázalo se, že je vhodné užší pojetí vztažných vět, které umožňuje opustit pojem nepravá (nevlastní) věta vztažná a popsat vedle vět vztažně navazujících s co i vztažně uvozující věty s co, které dosud nebyly popsány, u nich jsem si všiml i vět neperiferních.

Jiná je situace u vztažných vět s co a s resumptivním zájmenem 3. osoby, kde výraz co je ve srovnání s významy zájmena co v předcházejících případech „významově prázdný“, má jen funkci podřazovací, kdežto resumptivní zájmeno má funkci větného členu ve větě vedlejší a funkci odkazovat k substantivu v řídící větě; výraz co se gramatikalizuje, není to již zájmeno, nýbrž vztažná spojka.

Synsémantický spojovací výraz co zastupuje jen v určitých souvětných kontextech neplnovýznamová slova, a to příslovečné spojky. Také zde gramatikalizací zájmena co vzniká ve srovnání s významy jiných příslovečných spojek „významově prázdná“ spojka co, která uvádí příslovečné věty, jež jsou již na periferii souvětného systému se spojovacím výrazem co. Jde o příslovečnou spojku co.

Ukázalo se jako rozumné využití korpusu umělecké prózy 2. poloviny 19. století. V něm nalezená souvětí s vedlejšími větami s co, která jsou shodná se syntaktickým územ současné češtiny, jsou novým pramenem pro zkoumání současného souvětného systému se spojovacím výrazem co. Zkoumáním jeho periferie se doplňují naše znalosti ve dvojím směru. U vztažného zájmena co se prohloubilo poznání vztažných vět zavedením termínu věty vztažně uvozující. Poznání příslovečné spojky co jako „významově prázdné“ rozšiřuje oblast dosud známé gramatikalizace zájmena co.

 

Korpus excerpovaných knih[43]

*Antoš J., Drobné novely, 1889 ― Arbes J., Štrajchpudlíci, 1951 (1880) ― Čapek-Chod K. M., Ve třetím dvoře, 1929 (1895) ― *Dostál A., Pod štítem ochranným, 1894 ― Hálek V., Na statku a v chaloupce, 1923 (1871) ― Herben J., 1. Do třetího a čtvrtého pokolení, 1963 (1887, 1907) ― [139]2. Moravské obrázky, 1889 ― Herrmann I., 1. U snědeného krámu, 1971 (1890) ― 2. Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1968 (1898) ― Holeček J., Černá Hora v míru 1, 1883 ― Jahn M., Nevzešlo ráno…, 1897 ― Jelínek E., Dámy starších salonův polských, 1888 ― Jirásek A., 1. Skaláci, 1922 (1875) ― 2. Ráj světa, in: Na dvoře vévodském. Ráj světa, 1907 (1880) ― 3. Mezi proudy 1, 1959 (1887) ― 4. Proti všem, 1894 ― 5. U nás 1, 1973 (1897) ― Klicpera I., Bitva u Lipan, 1879 ― Klostermann K., Za štěstím, 1987 (1895) ― *Konrád J. D., 1. Bílý admirál a jiné dalmatské povídky, 1929 (1884―1887) ― 2. Sázavské vlny, 1897 ― Kosmák V., Chrt, 1981 (1888) ― Mrštík V., 1. Pohádka máje, 1996 (1892) ― 2. Obrázky, 1894 ― Mrštíkové A. a V., Bavlnkovy ženy a jiné povídky, 1897 ― Pfleger Moravský G., Paní fabrikantová, 1924 (1873) ― Pittnerová V., Obrázky ze žďárských hor, 1897 ― Podlipská S., 1. Na domácí půdě, 1903 (1872) ― 2. Osud a nadání, 1872 ― 3. Pozemský prach, 1891 ― Rais K. V., 1. Lopota, 1935 (1892―3) ― 2. Zapadlí vlastenci, 1902 (1894) ― 3. Pantáta Bezoušek, 1972 (1897) ― *Řezníček V., 1. Bílá hora 2, 1895 ― 2. Student hrdina, 1897 ― Schulz F., 1. Latinská babička, Třebechovice 1942 (1886) ― 2. Nymburská rychta, 1889 ― *Slama F., Pán Lysé hory, Opava 1891 ― Stašek A., Blouznivci našich hor I. 1955 (1895) ― Sumín J., Věště, 1898 ― Světlá K., 1. Na úsvitě, 1949 (1865) ― 2. Vesnický román, 1930 (1867) ― 3. Kříž u potoka, 1994 (1868) ― 4. Frantina, 1971 (1870) ― Svobodová R., Na písčité půdě, 1895 ― Šimáček M. A., 1. Z opuštěných míst, 1901 (1887) ― 2. Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka I., 1949 (1890―2) ― *Škába K., Masopust v Soběslavi, 1887 ― Šlejhar J. K., 1. Z Prahy, 1910 (dříve v časopisech) ― 2. Zátiší, 1898 ― Šmilovský A. V., Martin Oliva, 1896 (1874) ― *Špaček V., Dvojí oběť, 1894 ― Štolba J., Klepy z cest, 1873 ― Téver F., Povídky, 1895 ― Třebízský V. B., 1. Bludné duše, 1976 (1879) ― 2. Pod doškovými střechami, 1905 (1885) ― 3. V červáncích kalicha, 1893 ― Vlček V., 1. Golgota i Tábor, 1904 (1871) ― 2. Dalibor, 1888 ― 3. Setník Halaburd 2, 1892 (1889) ― Winter Z., Peklo, in: Rozina sebranec a jiné prózy, 1966 (1904)

---

[1] F. Štícha, Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho aby/že): korpusová analýza, NŘ 80, 1997, s. 73―80.

[2] Srov. souvětí: Tohle je ta slečna Růženka, co se jí ty mé růže líbí / … Růženka, které se ty mé růže líbí/ (Téver, 79).

[3] J. Toman, A discussion of resumptives in colloquial Czech, in: Ž. Božković, S. Franks, W. Snyder (eds.), Annual Workshop… 1997, Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1998, s. 303―318; Š. Lešnerová, K. Oliva, Česká vztažná souvětí s nestandardní strukturou, SaS 64, 2003, s. 244n.; v tomto výzkumu je v Česku dobrá tradice, srov. J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (učební text), Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1965, s. 194; K. Svoboda, Vztažné věty s nesklonným co, NŘ 50, 1967, s. 4, 8, 11 atd.

[4] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny. Univerzita Karlova, Praha 1972. Rec. J. Novotný, NŘ 57, 1974, s. 208―214.

[5] Shodně to uvádějí J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1961, s. 101. Rec. P Vašák, SaS 26, 1965, s. 268―270, a Frekvenční slovník češtiny (ved. red. F. Čermák a M. Křen), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, s. 375. Rec. J. Králík, SaS 66, 2005, s. 224―228. Do frekvence uvedených výrazů ovšem započítávají i jejich jiné funkce než spojovací.

[6] Centrálnost vět otázkových je dána tím, že zájmeno co je původem tázací, pobočnost center vyplývá z toho, že věty vztažné a časové mají co odvozené od zájmena tázacího co.

[7] E. Hajičová, J. Panevová, P. Sgall, K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu, SaS 63, 2002, s. 162. Srov. také sborník Okraj a střed v jazyce a v literatuře, Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2003 (o syntaxi L. Zimová, S. Machová, I. Kolářová).

[8] E. Hošnová, K vývoji české syntaxe, Karolinum, Praha 1994.

[9] O vyšší frekvenci zájmen v přímé řeči srov. M. Těšitelová, K přímé řeči z hlediska kvantitativního (v českých textech uměleckého stylu), SaS 62, 2001, s. 84.

[10] Nebudu se podrobně zabývat problematikou autosémantičnosti a synsémantičnosti a s tím související složitou otázkou významu u zájmen, která nelze považovat za pojmenovací jednotky jako např. substantiva, a otázkou významu vůbec; chci alespoň konstatovat, že vycházím ze strukturalistické myšlenky, že význam spolu s formou tvoří strukturu jazykového znaku.

[11] D. cit. v pozn. 4, s. 62.

[12] F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Nakladatelství ČSAV. Praha 1962, s. 37. Rec. I. Poldauf, SaS 25, 1964, s. 46―56.

[13] Vycházím z termínu odkazování, jak ho už r. 1968 vymezil B. Palek, Cross-reference, Univerzita Karlova, Praha 1968, s. 155―156.

[14] Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 95.

[15] D. cit. v pozn. 4, s. 102. Na s. 101 podává i podrobný komentovaný přehled literatury, která se věnovala vytčením substantiv, zvl. v typu Byl to Dobrovský, kdo položil základy jazykovědy slovanské.

[16] A. Jedlička, Entwicklungsdynamik der gegenwärtigen tschechischen Schriftsprache (Übers. W. F. Schwarz), in: U. Engel (ed.), Deutsche Sprache im Kontrast, TBL Verlag Gunter Narr, Tübingen 1977, s. 223, 237.

[17] Užívání nesklonného zájmena co místo sklonného který může být chápáno jako jeden z projevů deflektivizace, srov. O. Uličný, K deflektivizačním tendencím ve slovanských jazycích, in: Česká slavistika 2003, Academia, Praha 2003, s. 155―164.

[18] D. cit. v pozn. 4, s. 106.

[19] K. Svoboda, d. cit. v pozn. 3, s. 10; d. cit. v pozn. 4, s. 105.

[20] L. Uhlířová, Knížka o slovosledu, Academia, Praha 1987, s. 31―32. Rec. F. Daneš, NŘ 73, 1990, s. 74―79; I. Nebeská, JazAkt 25, 1988, s. 125―126.

[21] J. Panevová, Tzv. vedlejší věty místní a jejich významová stavba, SaS 37, 1976, s. 284.

[22] J. Balhar, Skladba lašských nářečí, Academia, Praha 1974, s. 113. Rec. R. Šrámek, SaS 35, 1974, s. 335―349; E. Dvořák, NŘ 58, 1975, s. 96―99.

[23] Už ve staré češtině 14. a 15. století zájmeno co „nezřídka mívá význam kvantitativní ‚kolik‘, přitom ve spojeních s partitivním genitivem substantiva“. Srov. J. Bauer, Vývoj českého souvětí. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1960, s. 195. Rec. K. Svoboda, SaS 23, 1962, s. 211―218.

[24] V syntaxích tento typ souvětí uvádí jen V. Zikmund, Skladba jazyka českého, tiskem a nákladem Antonína Augusty, Litomyšl―Praha 1863, s. 496. Srov. D. Konečná, SaS 18, 1957, s. 228―232.

[25] D. cit. v pozn. 4, s. 103. F. Daneš dokázal, že „navazovací“ funkci tu má jen vztažné slovo, ale že věta sama navazuje svým obsahem na děj věty předcházející a že proto vhodnější by bylo označení „navazující věta“. Sám však užívá Jespersenův termín „věty vztažně pokračovací“. Srov. F. Daneš, Věta a text, Academia, Praha 1985, s. 136. Rec. Z. Hlavsa, SaS 49, 1987, s. 315―319; E. Hajičová, JazAkt 24, 1987, s. 41―43; O. Müllerová, NŘ 70, 1987, s. 255―262; E. Tibenská, JČ 38, 1987, s. 93―97; F. Uher, ČJL 37, 1986/87, s. 377―381. O větách s co, které prostě navazují jen na větný člen věty předchozí, srov. výše 1.2.2.1.

[26] K. Svoboda, Kapitoly z vývoje české syntaxe, hlavně souvětné, Univerzita Karlova, Praha 1988, s. 201n. Rec. E. Macháčková, NŘ 73, 1990, s. 254―257.

[27] B. Rulíková, Parenteze v současné češtině, Academia, Praha 1973, s. 61 n. Rec. J. Chloupek, NŘ 58, 1974, s. 34―36; A. Macurová, JazAkt 11, 1974, s. 29―32.

[28] Navozovací větou rozumí K. Svoboda věty s pokud, které jsou v stálé antepozici, jako např. v souvětí Pokud jde o hudbu, mám ji rád. Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 35―36.

[29] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Academia, Praha 1981, s. 246. Rec. J. Kačala, JČ 34, 1983, s. 69―71; F. Uher, ČJL 33, 1982/83, s. 95―96; S. Ondrejovič, SR 49, 1984, s. 49―53.

[30] D. cit. v pozn. 29, s. 240.

[31] Podobné konstrukce se vysvětlují omezením paměti uživatele jazyka, srov. V. H. Yngve, A model and a hypothesis for language structure, in: Proceedings of the Amer. Philos. Soc. 104, 1960, s. 444n.

[32] J. Štěpán, Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Univerzita Karlova, Praha 1977, s. 60n. Rec. I. Nebeská, SaS 42, 1981, s. 153―156; F. Kočiš, JČ 32, 1981, s. 90―93; B Lommatzsch, Zeitschrift für Phonetik… (Berlin) 34, 1981, s. 650.

[33] M. Darovec, Z problematiky vztažných viet, JazAkt 16, 1979, s. 14.

[34] M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1986, s. 456. Rec. Z. Hlavsa, SaS 50, 1989, s. 222―226; E: Macháčková, NŘ 72, 1989, s. 151―156; K. Horálek, JazAkt 24, 1987, s. 108―109.

[35] J. Chloupek, Východomoravské věty se spojkovým co, SaS 20, 1959, s. 267n.

[36] J. Štěpán, Čas ve větě a textu. Univerzita Karlova, Praha 1986, s. 96―113. Rec. J. Hoffmannová, NŘ 73, 1990, s. 95―99; I. Kolářová, SaS 51, 1990, s. 248―249.

[37] D. cit. v pozn. 34, s. 399, 405.

[38] D. cit. v pozn. 4, s. 187.

[39] Toto rozlišení podal K. Svoboda už v době, kdy se u nás v syntaxi zdůrazňoval formální přístup a nevěnovala se ještě pozornost syntaktické sémantice, srov. K. Svoboda, O tak zvaných větách příčinných a účinkových, NŘ 37, 1954, s. 1―11.

[40] U větněčlenského vyjádření příčiny se zabývala sémantikou řídící fráze S. Machová, Příčina v syntaxi češtiny, Academia, Praha 1972, s. 39n. Rec. I. Nebeská, SaS 34, 1973, s. 340―342.

[41] D. cit. v pozn. 26, s. 179.

[42] E. Pauliny, J. Štolc, J. Ružička, Slovenská gramatika, Vydavateľstvo Osveta, Martin 1955, s. 377. Rec. A. Jedlička, SaS 19, 1958, s. 155―164.

[43] U autorů, kteří nejsou uvedeni v Příručním slovníku jazyka českého, je hvězdička. Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha. Cituje-li se z jiného než 1. vydání, uvádí se rok 1. vydání v závorkách.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 3, s. 123-139

Předchozí Ivana Bozděchová: Morbus professionalis (K motivovanosti českých názvů nemocí)

Následující Pavla Chejnová: Pochvaly a komplimenty