Časopis Naše řeč
en cz

K periferii současného souvětného systému se spojovacím výrazem co, I

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

-

0. Čeští lingvisté popsali již důkladně souvětí z hlediska jazykového systému a v poslední době se jejich pozornost soustřeďuje na komunikačně orientovaný výzkum souvětí. Právě u spojovacího výrazu co pokračuje i výzkum metodami systémové lingvistiky. Při popisu složené časové spojky poté, co se vychází z Českého národního korpusu,[1] při výzkumu vztažných vět s co, které obsahují resumptivní zájmeno 3. osoby,[2] se tento korpus rozšiřuje i o jevy mluvené češtiny, často jejího nižšího stylu, a vysvětluje se přechod vztažného zájmena co ke vztažné spojce.[3] Chci dále rozšiřovat empirický materiál a ukázat jeho interpretací, že možnosti systémové lingvistiky při popisu souvětí nejsou ještě vyčerpány.

Při klasifikaci souvětí se uplatňují různé koncepce. Teoretickým pojmovým rámcem mé klasifikace je funkčně sémantická analýza systému souvětí, kterou podal K. Svoboda (1914—1986),[4] jehož nedožité devadesátiny jsme si nedávno připomněli. Tato koncepce představuje originální třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, k němuž byl autor inspirován obecně přijímaným tříděním souřadného souvětí, založeným vlastně právě na spojovacích výrazech. K. Svoboda vytvořil poměrně jednoduchou hierarchii pojmů, pomocí které u nás nejdetailněji popsal neobyčejně složitý souvětný systém v současné češtině.

Zabývám se v tomto příspěvku jen podřadicím spojovacím co, který po spojovacích výrazech a, že, který, ale, jako je šestým nejčastějším spojovacím výrazem v češtině.[5] Je tomu tak i proto, že se do frekvence výrazu co zahrnují nejen spojo[124]vací výrazy co, ale i tázací zájmeno co, které uvozuje přímé otázky ve větách, jimiž se ptáme na větněčlenský předmět a podmět, i tázací zájmeno v ostenzivních větách Co je to?, které přiřazují při poznávání světa u každého člověka od dětství jména k pozorovaným věcem.

Jádro (centrum) současného souvětného systému se spojovacím výrazem co je popsáno ve všech českých skladbách. K. Svoboda se ve svém Souvětí (viz pozn. 4) na několika místech zabýval dosud nejpodrobněji strukturovaným souvětným systémem se spojovacím výrazem co. Z jeho výkladů můžeme vyvodit, že v tomto systému vedle centra, které představují vedlejší věty otázkové (srov. níže 1.1), je celá řada typů vět s co, které jsou na základě svých vlastností více či méně vzdáleny od centra, což by bylo třeba objektivizovat jejich frekvencí, jsou tam pobočná centra u vět vztažných (viz níže 1.2.2.2) a u vět časových (2.0)[6] a některé věty s co jsou až na periferii. V poslední době se poukazuje na to, že je třeba zkoumat periferii syntaktického systému.[7]

Periferie systému v syntaxi bývá chápána různě. V tomto příspěvku pro nedostatek místa zužuji pojetí periferie současného souvětného systému se spojovacím výrazem co. Za hlavní kritérium periferie vedl. věty s co považuji její velmi nízkou frekvenci, druhým kritériem je přechod těchto vět s co k souvětným systémům s jinými spojovacími výrazy (zájmeny, spojkami). Soustřeďuji se tedy především na vedlejší věty s co, kterým dosud nebyla věnována pozornost. Na několika místech se pro celistvost pohledu zabývám i neperiferními (častějšími) vedl. větami s co.

K popisu periferie souvětného systému může bezpochyby sloužit Český národní korpus nebo laboratorní tvoření souvětí na základě jazykového povědomí a jeho testování se skupinami mluvčích. Zvolil jsem cestu obtížnější a časově náročnější. Vycházím z toho, že jazyk je živý organismus a že mnohé periferní jevy dnešního souvětného systému můžeme najít už v 19. století, kdy došlo do té doby k největšímu urychlení tempa změn v lidských dějinách. Toto století má mimořádné postavení i ve vývoji češtiny. Souvětí 1. poloviny 19. století (národní obrození) bylo již dostatečně popsáno. Stranou pozornosti zůstalo systematické studium souvětí 2. pol. 19. stol. Syntax vědeckých textů poslední čtvrtiny tohoto století a tedy také souvětí byly zkoumány z hlediska diachronního i knižně.[8] Na rozdíl od této publikace jsem zvolil uměleckou prózu 2. pol. 19. stol., a to ze tří důvodů. Za prvé umělecká próza je rozmanitější než odborný styl (obsahuje např. i dia[125]logy[9]). Za druhé po zavedení češtiny na střední školy začala mít tato próza velký význam pro každodenní život lidí; na rozdíl od dnešní jazykové situace měla tehdy v psaném jazyce ústřední postavení. Za třetí jsem byl inspirován gramatikami současné češtiny, které při méně frekventovaných souvětích uvádějí i doklady z literárních děl 19. stol. Ojedinělé využívání materiálu 19. stol. v gramatikách současné češtiny jsem nahradil systematickou excerpcí materiálu tohoto období. Tehdy podobně jako i dnes byla periferní souvětí tvořena proto, že to vyžadoval život, stylizace psaných textů.

Třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, postup od formy k funkci, umožnily vlastní cílenou, operativní, dlouhodobou a soustředěnou excerpci periferních souvětí se spojovacím výrazem co v korpusu 222 psaných prozaických uměleckých textů (knih) 2. pol. 19. stol.; korpus je reprezentativní vzhledem k cíli, který sleduji. Jsou v něm texty nejen známých autorů, které jsou dodnes vydávány, ale i autorů, kteří byli už v 1. pol. 20. stol. vyloučeni z Příručního slovníku jazyka českého nejen z uměleckých důvodů (jde o díla pro dnešního čtenáře často již „nestravitelná“), ale i z důvodů světonázorových. Periferní souvětí sledovaného typu byla nalezena jen v 61 knihách, pouze jejich seznam uvádím v závěru článku.

Cílem tohoto příspěvku je objektivně pomocí substitucí a transformací zjistit důvody, které vedou k periferním vedlejším větám s co v systému s tímto spojovacím výrazem. V manuálně shromážděném korpusu umělecké prózy 2. pol. 19. stol. nezkoumám různou frekvenci jednotlivých typů vedl. vět s co, jak tomu bývá při vyhodnocování elektronických korpusů, ale soustřeďuji se, jak jsem již uvedl, na málo frekventovaná souvětí s co. Zabývám se jen takovými souvětími, která se po syntaktické stránce neliší od současného jazykového úzu, i když mohou obsahovat jevy jiných jazykových rovin, jež patří minulosti. Jde tedy o synchronní popis periferie systému. Nebudu se zabývat akceptabilitou a gramatičností takových periferních souvětí.

Stranou nechávám ta periferní souvětí se spojovacím výrazem co, která se sice ještě užívala v době národního obrození, jež však už nejsou v současném syntaktickém úzu a která proto již patří do diachronního popisu. Tak např. se nezabývám adverbálním předmětovým genitivem čeho, srov. Nevím, čeho bychom mohli na něm žádati více (Hálek, 43), zájmenem co a jeho samostatně stojící partikulí -koli, srov. Jsou povinni konati, co se jim koli uloží (Vlček 2, 241), parentetickými větami s genitivem adjektiva v přísudku jmenném se sponou, srov. a co bylo nejhoršího, ztratila víru v sebe samu (Svobodová, 86), nezabývám se zájmennou číslovkou seč ve spojení se slovesem být, srov. Jan činil, seč byl (Podlipská 1, 29), tj. co (seč) mohl, zřetelovými větami, srov. Co bude na nás (pokud jde o nás), vynasnažíme se, by syn tvůj vyvázl (Dostál, 44), přirovnávacími větami, srov. Sehnula hlavu svou krytou čepcem z téže látky, co [126](jako) šaty její byly (Klicpera, 3), souvětím s protikladnou souběžností, srov. Tím časem, co (zatímco) se zrakové její laskavě v stranu kláštera obraceli, Kvadriánovi bylo velmi krušno okolo srdce (Vlček 1, 187), metaforami tehdejší doby, srov. A co by bičem pošlehl, děcko pustilo se osmahlého krku (Mrštík 2, 103) atd.

S využitím termínů K. Svobody jsem materiál roztřídil do dvou velkých skupin: spojovací výraz co, který má platnost větného členu vedlejší věty, je spojovací výraz autosémantický (část 1); nemá-li tuto platnost, jde o výraz synsémantický (část 2).[10] Tradičně jde o věty vztažné a spojkové.

 

1.0. U autosémantického spojovacího výrazu co za zvlášť závažné považuji to, že K. Svoboda opustil obecně přijímané široké pojetí vztažných vět, které vychází z lexikografického a morfologického zpracování a podle něhož spojovací výraz co, který má platnost větného členu, je vždy vztažný výraz, relativum. K. Svoboda vychází ze syntaktické funkce výrazu co vztahovat se v textu k jinému výrazu a z popisnosti termínu vztažná věta, a proto vztažnou větu omezuje jen na případy, v nichž zájmeno co vskutku vztahuje svou větu k podstatnému jménu, zájmenu, číslovce nebo k celé větě a současně ho uvádí do významového vztahu k některému výrazu vztažné věty.

Je třeba se ještě zmínit o tom, jaké místo zaujímají vztažné věty ve Svobodově hierarchickém třídění vedl. vět s autosémantickým spojovacím výrazem, a naznačit toto třídění, protože z něho dále vycházím. K. Svoboda rozlišuje zájmenné věty substantivní (kdo, co) a adjektivní (který, jenž, jaký, čí) a ty pak dále třídí z hlediska záměrové (vztahové) modálnosti na věty otázkové (1.1) a neotázkové (1.2). Zájmenné věty otázkové jsou vlastně věty obsahové, které jsou především druhem nepřímých otázek. Zájmenné věty neotázkové vyjadřují osobu nebo věc, místo, počet ve spojitosti s nějakým dějem. Teprve v rámci těchto neotázkových vět rozlišuje věty vztažné (1.2.2) a nevztažné (1.2.1).

1.1. U vět otázkových se ve větě řídící referuje o tom, že byla vyslovena otázka (např. slovesem ptát se), nebo se implikuje předpoklad, že otázka byla vyslovena (říci apod.), nebo může jít o věty slabě otázkové, závislé na slovesech sentiendi (vědět atd.). Tyto věty otázkové jsou v centru souvětného systému se spojovacím výrazem co, mají velkou frekvenci v jazykových projevech. Primární funkcí výrazu co je totiž otázka.

Hledat periferní věty se spojovacím výrazem co u vět otázkových je velmi obtížné. Snad by mohlo jít o věty, které plynule přecházejí k větám se spojovacími výra[127]zy, jako je zájmenná číslovka kolik, srov. Netušili, co (kolik) pohrom a bídy chystá pro ně budoucnost (Stašek, 293), a příslovce jak, srov. Mysleli, že ztratí rozum, co (jak, kolik) ta lítosťú vyváděla (Herben 1, 152). Je to dáno sémantickou a syntaktickou stavbou vět s co.

O periferii (řídkost) už stěží může jít u otázkových vět s co, u nichž došlo k elipse řídící vedl. věty, přesněji řečeno, k elipse slovesa (predikátu) s významem získávání, popř. vlastnění informace (vedle této úspory výrazu existuje i rozšiřování výrazu, srov. níže 1.2.2.5.2.3). Bývá vypuštěna vedl. věta účelová, srov. Rozhlížela se po krámě, (aby zjistila), co by si vybrala (Herrmann 1, 25). Někdy tomu tak bývá proto, aby se neopakovala spojka (částice) aby, srov. Jen se podívej na mne, (abys viděl), co já se lidem napodlízám, abych si nějaký krejcar vydělal (Kosmák, 10). Jindy dochází k elipse vedl. věty příčinné, srov. Panímáma potají se křižovala a vzdychala, (protože nevěděla / protože si dělala starost), co z toho dítěte vyroste (Špaček, 81). Podobné doklady: Jít pryč nemůžete, co by z vás bylo (Pittnerová, 56), I spí pořád, co by dělala (Rais 1, 168).

1.2. Mnohem častěji jsou na periferii souvětného systému se spojovacím výrazem co věty neotázkové (srov. jejich vymezení výše v 1.0). Strukturně omezeny jsou věty nevztažné (1.2.1), frekventovanější jsou věty vztažné jako takové (1.2.2);[11] z nich nás zajímají jen typy vztažných vět, jež jsou periferní (řídké).

1.2.1. Z neotázkových vět nevztažných je periferní (řídká) věta s co v expresivním dokladu Co unese kámen, to hází (Herben 2, 181). Výraz co ve vedl. větě s neaktuálním perfektivem unese[12] jen povšechně naznačuje neživou entitu (srov. Všechno, co unese kámen, to hází), a proto se nemůže vedl. věta s co v uvedeném dokladu vztahovat k zájmenu to věty řídící, nýbrž zájmeno to odkazuje[13] na to, co již bylo naznačeno v předcházející vedl. větě s co; jde o kontextové odkazování, ne o ukázání k vlastní neživé entitě. Zájmeno to znovu naznačuje neživou entitu označenou předchozí větou. Teprve ze slovesa hází ve druhé větě vyrozumíváme, že podmětem druhé i první věty musí být osoba, že tedy zájmeno co tu má sémantický rys „osobovosti“, že tak větu vedlejší uvozuje periferně a blíží se tedy souvětnému systému se spojovacím výrazem kdo. Běžné (neperiferní) je souvětí Kdo unese kámen, ten hází. Herbenovo souvětí je pěkným dokladem právě kontextového odkazování, které K. Svoboda často popisoval v souvětí typu Kdo se bojí, ten zůstane doma v souvislosti s výkladem vět nevztažných a jejich amodálností; amodální věta pouze pojmenovává, srov. Bázlivec, ten zůstane doma.[14]

[128]1.2.2. Jen některé typy neotázkových vět vztažných s výrazem co (dále jen věty vztažné, k jejich pojetí viz 1.0) přecházejí plynule k systému se substantivním zájmenem kdo (1.2.2.1), adjektivním zájmenem který (1.2.2.2), zájmennými příslovci kde a kdy (1.2.2.3), zájmennou číslovkou kolik (1.2.2.4) a vztažným zájmenem což (1.2.2.5).

1.2.2.1. K systému se vztažným substantivním zájmenem kdo přechází periferní vztažná věta s co, v níž výraz co zastupuje osobu.

Jde o souvětí mluvené češtiny Nebyly to ženy, co (kdo, které) jí slzami svými křísily! (Světlá 1, 239); zde se vytýká podmět, označující osobu, z věty Ne ženy jí slzami svými křísily. Nejde tu o vztažnou větu přívlastkovou determinační, nýbrž o vztažnou větu navazující (K. Svoboda má termín navazovací, srov. níže pozn. 25), tj. o větu, která navazuje na člen věty předchozí a o něm vypovídá. V této konstrukci vytýkavé je to věta vztažná nepřívlastková (prostě navazující), která vyjadřuje výpověď východiskovou. U vět s co byla dosud věnována pozornost vytýkání substantiv pojmenovávajících věc,[15] a to i ve srovnání s němčinou.[16]

1.2.2.2. K systému se vztažným adjektivním zájmenem který se blíží vztažné věty s absolutním relativem co, které na rozdíl od předcházejícího typu jsou přívlastkové.

Vztažné zájmeno co poměrně často zastupuje v mluvené češtině vztažné zájmeno který[17] a věty s co pak představují jakési pobočné centrum v současném souvětném systému se spojovacím výrazem co. Rozvíjí-li věta s co substantivum bez anticipačního výrazu ten, srov. Sluha, co (který) návsí prováděl koně, vedle byl s oběma u šedivce (Třebízský 2, 183), pak spojovací výraz co bývá charakterizován jako méně kultivovaný než výraz který;[18] rozvíjí-li substantivum s anticipačním výrazem ten, konstatuje se, že takové užití výrazu co vzniklo v promluvách vázaných na určitou situaci,[19] srov. A bydlí patrně v tom pokoji, co (ve kterém, kde) jste se, babičko, zastavila (Schulz 1, 69). Obě souvětí jsou příkladem toho, že v češtině je běžné, že přívlastková věta sousedí se substantivem, které rozvíjí, s kterým je v kontaktu.[20]

[129]Naproti tomu řídký (periferní) je doklad, ve kterém výraz co nesousedí se substantivem řídící věty, na němž závisí, které zastupuje a na které odkazuje, srov. Ano, zelí je velmi dobré, co se jí v čeledníku (Sumín, 216), tj. výraz co ukazuje ke stejnému mimojazykovému objektu jako výraz zelí. Podobně je tomu v dokladu, v němž výraz co závisí na substantivizovaném zájmenu řídící věty, s nímž nesousedí, zastupuje ho a odkazuje k němu, srov. Všichni mě opustili, ba jsou ještě proti mně, co se mnou bývali (Jirásek 2, 465), tj. výraz co ukazuje ke stejnému mimojazykovému objektu jako výraz všichni.

1.2.2.3. K systému se vztažným zájmenným příslovcem kde přecházejí periferní vztažné věty s co, srov. Mezi basinem a skladišti je úzké nábřeží, co (kde, po kterém, že) by dva lidé vedle sebe jíti mohli (Štolba, 215). Substituce výrazem že ukazuje, že přívlastkovou větu s co lze chápat i jako účinkovou. Vedl. věty místní se podobně jako vztažné věty vztahují vždy k nějakému výrazu věty řídící.[21] V korpusu jsem nenašel autosémantický výraz co s významem místního příslovce kde, který by uvozoval vedl. větu příslovečnou místní, vztahující se k celé následující hlavní větě (bez odkazovacího adverbia tam). Taková věta je zřídka doložena v nářečí, srov. Co (kde) je sylňica, vyhodźyli pjed mostuf.[22]

Periferní je vztažná věta, jejíž výraz co rozvíjí substantivum časového významu řídící věty tak, že mezi nimi je výraz jmenný. Taková vztažná věta přechází k vztažnému zájmennému příslovci kdy, srov. To je od těch dob tak změněný, co (kdy) chodí tak pozdě domů (Šimáček 2, 216).

1.2.2.4. K systému se vztažnou zájmennou číslovkou kolik se na své periferii blíží v mluvené češtině vztažná věta s co,[23] která obsahuje (resumptivní) zájmeno 3. osoby v genitivu plurálu (řidčeji singuláru), jež odkazuje ke kvantifikaci totalitou v předcházející větě řídící, srov. Očekávali ho již před oborou pěšky všichni direktoři, co jich v Praze bylo (Řezníček 1, 15),[24] Výkřiku žádný, co jich tu stálo, ve svém životě nikdy neslyšel (Třebízský 1, 147), Jenerál Kolloredo ihned rozeslal listy, aby všechno císařské vojsko, co ho v Čechách polem leželo, ihned Praze ku pomoci táhlo (Řezníček 2, 47).

Kvantifikace totalitou však nemusí být vždy vyjádřena explicitně výrazem všechen, srov. … a co slámy je, tu hned chytří spekulanti sedláci prodají do velkoměsta (Šlejhar 1, 434); v tomto souvětí je možno kvantifikaci totalitou explicitně vyjádřit [130]výrazem všechen a podstatnější změnou souvětné konstrukce, srov. Všechnu slámu, co jí je, hned chytří spekulanti sedláci prodají do velkoměsta.

Perifernost těchto souvětí je dána tím, že spojovací výraz co je spolu s genitivem zájmena 3. osoby ve vztahu ke kvantifikaci totalitou ve větě řídící, a má proto význam číslovky kolik.

1.2.2.5. Dosud jsem se zabýval jen takovými vztažnými větami s co, které navazovaly na některý člen věty předchozí; nyní si všimnu vět s co, které se vztahují k celé větě, tj. k určitému slovesu, a to k větě předcházející (1.2.2.5.1), nebo následující (1.2.2.5.2). Tyto periferní věty s co nejsou na rozdíl od tří předcházejících typů vztažných vět (1.2.2.2―1.2.2.4) větnými členy svých vět hlavních a přecházejí plynule do systému se spojovacím výrazem což. Široké pojetí vztažných vět vede k tomu, že tyto věty s což bývají neadekvátně označovány jako nepravé (nevlastní) věty vztažné.

1.2.2.5.1. Pro věty s což (co), které se vztahují k celé předcházející větě, zavedl K. Svoboda termín věty vztažně navazovací;[25] budu zde užívat Danešův zpřesňující termín věty vztažně navazující. Věty s co mají archaický charakter. Jsou jednak vsuvkové, jednak nevsuvkové.

Nevsuvkové věty s co, časté ještě v době obrození, jsou v současném jazyce velmi řídké, protože v důsledku syntaktické diferenciace podob co-což byly nahrazeny výrazem co:[26] Tentokrát se začervenal, co (což) se mu nepřihodilo už od mnohých let (Stašek, 149), … aby rodná role nebyla zase vydána v šanc cizím lidem, čeho (čehož) nebožtík otec její vždy se obával (Konrád 2, 159), atd.

Vsuvkové věty s co jsou tak řídké, že nebyly popsány, pozornost ovšem byla věnována vsuvkovým větám s což.[27] Vsuvkové věty s co měly také větší frekvenci v době obrození. Uvedeme doklady z 2. pol. 19. stol. Věta s co bývá vsunuta mezi hlavní větu a závislou větu obsahovou, srov. Nejvíce zajímalo Beneše, co (což) Kovářík potvrzoval, že Izák Wolf skutečně měl prsty v tom (Herben 1, 436); zde se věta s co vztahuje přes následující větu obsahovou k větě hlavní. Bývá vsunuta i na jiné místo v souvětí, srov. Když Seo na někoho štěkala, co (což) stávalo se pravidlem, [131]nepřipadla vina nikdy na zlou Seo (Jelínek, 6), … spatřiv, že pan mistr ― čeho (čehož) nebyl patrně očekával ― doposud ještě spí, hned zase zmizel (Arbes, 257).

1.2.2.5.2. Věty s co, které se vztahují k celé následující větě a pro něž je tedy charakteristická antepozice, nebyly dosud popsány. Uvozují, navozují (nadhazují) zpravidla jisté více či méně obecné představy, které se pak konkretizují následující větou. Protože termíny uvozovací věta a navozovací věta[28] jsou již obsazeny a protože by ze systémového hlediska bylo vhodné respektovat výšeuvedený termín věta navazující u předcházejícího typu, proto jsem zvolil termín věta uvozující a uvažuji o větách vztažně uvozujících. Podobně jako věty vztažně navazující také i věty vztažně uvozující nejsou větnými členy příslušných vět hlavních.

1.2.2.5.2.1. Srovnejme větné konstrukce (1) Co se stalo, nemohl zapomenouti (Slama, 153) a (2) Co se předtím nikdy ještě nestalo, propukla nad ní prudká bouře (Vlček 2, 291). Obě se shodují v tom, že substantivní zájmeno co je na začátku první věty se stejným predikátem (ne)stalo se v obou konstrukcích. Zásadní rozdíl mezi nimi je však v tom, že v (1) plní věta s co funkci předmětu následující věty, v (2) tomu tak není; bylo by možno dokonce pochybovat o tom, že jde o souvětí, protože věta s co neplní funkci větného členu věty následující. Že však i v (2) jde o podřadné souvětí, přesvědčíme se, srovnáme-li je s (3) Cos dělala v komoře, není tam bandit, ten je tam… (Winter, 169). Zatímco v (3) má věta s tázacím zájmenem co tázací modálnost, následující věty modálnost oznamovací, a jde tedy o souřadné souvětí se smíšenou modálností, v (2) věta s co nabývá vlivem následující hlavní oznamovací věty modálnost oznamovací, konstrukce jako celek má jednotnou modálnost oznamovací, což svědčí o tom, že jde o souvětí podřadné.

Podstatný systémový rozdíl mezi větami s co v souvětích (1) a (2) je v tom, že v (1) predikát sentiendi zapomenout v řídící větě má značnou míru otázkovosti a vyžaduje doplnění otázkovou (obsahovou, předmětnou) větou s co, což je dost časté, kdežto v (2) predikát propuknout nemá rys otázkovosti, nevyžaduje doplnění otázkovou větou, jde o neotázkovou větu s co, která je velmi řídká (periferní).

Dále specifičnost konstrukce (2) záleží v tom, že jde v ní na rozdíl od souvětí (1) o nesoulad mezi obsahem a gramatickou formou. Věta s co má formu věty vedlejší, následující věta formu věty hlavní. Z hlediska obsahového je však věta s co větou hlavní a druhá věta závislou větou vedlejší: (2’) Ještě nikdy předtím se nestalo, že propukla nad ní prudká bouře. Změní-li se větosled, může se původně 1. věta vztažně uvozující s co změnit na 2. větu vztažně navazující s což: (2’’) Propukla nad ní prudká bouře, což se předtím nikdy ještě nestalo.

[132]Pro uvedený nesoulad mezi obsahem a gramatickou formou je příznačné, že věta vztažně uvozující se spojovacím výrazem co stojí vždy v antepozici k větě, jejímž není větným členem, a má predikát vyjádřený neakčním slovesem obecného dění,[29] jde o „zájmenné“ nebo lépe „náměstkové sloveso“, které je následující větou konkretizováno, což souvisí s postupem od náznaku ke konkrétnosti jako projevem postupnosti, lineárnosti myšlení a vyjadřování. Při odstranění nesouladu mezi obsahem a gramatickou formou se pak nahrazuje výraz co vedlejší větou podmětnou, postup od náznaku ke konkrétnosti zůstává zachován. Tato transformace i transformace vztažně navazující větou s což dokazují, že výraz co v konstrukci (2) slouží k syntaktické spojitosti, že jde o spojovací výraz neotázkové věty vztažně uvozující, jejíž druh je dán sémantickou a syntaktickou stavbou věty řídící.

Shmeme-li: modálnostní kritérium jako nejsilnější kritérium hypotaktičnosti svědčí o tom, že věta s co v periferní (řídké) konstrukci (2) je vedlejší, její stálá antepozice však naproti tomu ukazuje na lineárnost struktury tohoto souvětí, která je příznačná pro věty hlavní. Stálá antepozice je vysvětlitelná tím, že spojením výrazu co se slovesem obecného dění se vyžaduje konkretizace a tu může dát až predikát, který je v následující větě. Výraz co v uvedené konstrukci uvozuje obsah celé následující věty s predikátem propuknout, o čemž svědčí možnost transformace anteponované věty s co v postponovanou větu s což, srov. (2) a (2’’), a nemožnost transformace věty s co ve větný člen. Také tato kritéria ukazují spíše na větu hlavní. Věta se spojovacím výrazem co uvedeného typu je tedy na periferii pojmu věta vedlejší. Jde zde ovšem o jinou periferii, než jak jsem ji vymezil v 0.

Sloveso obecného dění má i věta vztažně uvozující s co v podřadném složitém souvětí, v němž věta hlavní je regresivně (tj. v textu zprava doleva) rozvita předcházející obsahovou vedl. větou 1. stupně závislosti s že a ta zase regresivně předcházející vedl. větou vztažně uvozující 2. stupně závislosti s co, srov. Však co první rok učiniti mu lze nebylo, to že později dohoní, se těšil (Jirásek 1, 56). Spojovací výraz co s akčním slovesem učinit, které je obecným názvem lidské aktivity,[30] vedou až k „extrémní“ antepozici této věty, teprve následující věta s predikátem dohoní tento obecný význam konkretizuje. Tato větosledná varianta má svým regresivním rozvíjením zvláštní strukturní vlastnosti,[31] byla zmíněna jako velmi řídká, souvětí s co však dříve nalezeno nebylo.[32]


[1] F. Štícha, Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho aby/že,): korpusová analýza, NŘ 80, 1997, s. 73―80.

[2] Srov. souvětí: Tohle je ta slečna Růženka, co se jí ty mé růže líbí / … Růženka, které se ty mé růže líbí/ (Téver, 79).

[3] J. Toman, A discussion of resumptives in colloquial Czech, in: Ž. Božković, S. Franks, W. Snyder (eds.), Annual Workshop… 1997, Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1998, s. 303―318; Š. Lešnerová, K. Oliva, Česká vztažná souvětí s nestandardní strukturou, SaS 64, 2003, s. 244n.; v tomto výzkumu je v Česku dobrá tradice, srov. J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (učební text), Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1965, s. 194; K. Svoboda, Vztažné věty s nesklonným co, NŘ 50, 1967, s. 4, 8, 11 atd.

[4] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny. Univerzita Karlova, Praha 1972. Rec. J. Novotný, NŘ 57, 1974, s. 208―214.

[5] Shodně to uvádějí J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1961, s. 101. Rec. P Vašák, SaS 26, 1965, s. 268―270, a Frekvenční slovník češtiny (ved. red. F. Čermák a M. Křen), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, s. 375. Rec. J. Králík, SaS 66, 2005, s. 224―228. Do frekvence uvedených výrazů ovšem započítávají i jejich jiné funkce než spojovací.

[6] Centrálnost vět otázkových je dána tím, že zájmeno co je původem tázací, pobočnost center vyplývá z toho, že věty vztažné a časové mají co odvozené od zájmena tázacího co.

[7] E. Hajičová, J. Panevová, P. Sgall, K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu, SaS 63, 2002, s 162. Srov. také sborník Okraj a střed v jazyce a v literatuře, Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2003 (o syntaxi L. Zimová, S. Machová, I. Kolářová).

[8] E. Hošnová, K vývoji české syntaxe, Karolinum, Praha 1994.

[9] O vyšší frekvenci zájmen v přímé řeči srov. M. Těšitelová, K přímé řeči z hlediska kvantitativního (v českých textech uměleckého stylu), SaS 62, 2001, s. 84.

[10] Nebudu se podrobně zabývat problematikou autosémantičnosti a synsémantičnosti a s tím související složitou otázkou významu u zájmen, která nelze považovat za pojmenovací jednotky jako např. substantiva, a otázkou významu vůbec; chci alespoň konstatovat, že vycházím ze strukturalistické myšlenky, že význam spolu s formou tvoří strukturu jazykového znaku.

[11] D. cit. v pozn. 4, s. 62.

[12] F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Nakladatelství ČSAV. Praha 1962, s. 37. Rec. I. Poldauf, SaS 25, 1964, s. 46―56.

[13] Vycházím z termínu odkazování, jak ho už r. 1968 vymezil B. Palek, Cross-reference, Univerzita Karlova, Praha 1968, s. 155―156.

[14] Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 95.

[15] D. cit. v pozn. 4, s. 102. Na s. 101 podává i podrobný komentovaný přehled literatury, která se věnovala vytčením substantiv, zvl. v typu Byl to Dobrovský, kdo položil základy jazykovědy slovanské.

[16] A. Jedlička, Entwicklungsdynamik der gegenwärtigen tschechischen Schriftsprache (Übers. W. F. Schwarz), in: U. Engel (ed.), Deutsche Sprache im Kontrast, TBL Verlag Gunter Narr, Tübingen 1977, s. 223, 237.

[17] Užívání nesklonného zájmena co místo sklonného který může být chápáno jako jeden z projevů deflektivizace, srov. O. Uličný, K deflektivizačním tendencím ve slovanských jazycích, in: Česká slavistika 2003, Academia, Praha 2003, s. 155―164.

[18] D. cit. v pozn. 4, s. 106.

[19] K. Svoboda, d. cit. v pozn. 3, s. 10; d. cit. v pozn. 4, s. 105.

[20] L. Uhlířová, Knížka o slovosledu, Academia, Praha 1987, s. 31―32. Rec. F. Daneš, NŘ 73, 1990, s. 74―79; I. Nebeská, JazAkt 25, 1988, s. 125―126.

[21] J. Panevová, Tzv. vedlejší věty místní a jejich významová stavba, SaS 37, 1976, s. 284.

[22] J. Balhar, Skladba lašských nářečí, Academia, Praha 1974, s. 113. Rec. R. Šrámek, SaS 35, 1974, s. 335―349; E. Dvořák, NŘ 58, 1975, s. 96―99.

[23] Už ve staré češtině 14. a 15. století zájmeno co „nezřídka mívá význam kvantitativní ‚kolik‘, přitom ve spojeních s partitivním genitivem substantiva“. Srov. J. Bauer, Vývoj českého souvětí. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1960, s. 195. Rec. K. Svoboda, SaS 23, 1962, s. 211―218.

[24] V syntaxích tento typ souvětí uvádí jen V. Zikmund, Skladba jazyka českého, tiskem a nákladem Antonína Augusty, Litomyšl―Praha 1863, s. 496. Srov. D. Konečná, SaS 18, 1957, s. 228―232.

[25] D. cit. v pozn. 4, s. 103. F. Daneš dokázal, že „navazovací“ funkci tu má jen vztažné slovo, ale že věta sama navazuje svým obsahem na děj věty předcházející a že proto vhodnější by bylo označení „navazující věta“. Sám však užívá Jespersenův termín „věty vztažně pokračovací“. Srov. F. Daneš, Věta a text, Academia, Praha 1985, s. 136. Rec. Z. Hlavsa, SaS 49, 1987, s. 315―319; E. Hajičová, JazAkt 24, 1987, s. 41―43; O. Müllerová, NŘ 70, 1987, s. 255―262; E. Tibenská, JČ 38, 1987, s. 93―97; F. Uher, ČJL 37, 1986/87, s. 377―381. O větách s co, které prostě navazují jen na větný člen věty předchozí, srov. výše 1.2.2.1.

[26] K. Svoboda, Kapitoly z vývoje české syntaxe, hlavně souvětné, Univerzita Karlova, Praha 1988, s. 201n. Rec. E. Macháčková, NŘ 73, 1990, s. 254―257.

[27] B. Rulíková, Parenteze v současné češtině, Academia, Praha 1973, s. 61 n. Rec. J. Chloupek, NŘ 58, 1974, s. 34―36; A. Macurová, JazAkt 11, 1974, s. 29―32.

[28] Navozovací větou rozumí K. Svoboda věty s pokud, které jsou v stálé antepozici, jako např. v souvětí Pokud jde o hudbu, mám ji rád. Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 35―36.

[29] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Academia, Praha 1981, s. 246. Rec. J. Kačala, JČ 34, 1983, s. 69―71; F. Uher, ČJL 33, 1982/83, s. 95―96; S. Ondrejovič, SR 49, 1984, s. 49―53.

[30] D. cit. v pozn. 29, s. 240.

[31] Podobné konstrukce se vysvětlují omezením paměti uživatele jazyka, srov. V. H. Yngve, A model and a hypothesis for language structure, in: Proceedings of the Amer. Philos. Soc. 104, 1960, s. 444n.

[32] J. Štěpán, Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Univerzita Karlova, Praha 1977, s. 60n. Rec. I. Nebeská, SaS 42, 1981, s. 153―156; F. Kočiš, JČ 32, 1981, s. 90―93; B Lommatzsch, Zeitschrift für Phonetik… (Berlin) 34, 1981, s. 650.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 3, s. 123-139

Předchozí Ivana Bozděchová: Morbus professionalis (K motivovanosti českých názvů nemocí)

Následující Josef Štěpán: K periferii současného souvětného systému se spojovacím výrazem co, II