Časopis Naše řeč
en cz

O tak zvaných větách příčinných a účinkových

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

-

(Podněty k diskusi)

 

Ve většině našich mluvnic se v souvětí podřadném traduje dělení vět příčinných na věty důvodové, podmínkové, účelové a přípustkové a řazení vět účinkových mezi věty způsobové. Jestliže však zkoumáme, jak se v těchto větách odrážejí vztahy objektivního světa prostřednictvím myšlení a jak se v nich projevují úspěchy poznávací činnosti člověka, zjistíme, že uvedené dělení není správné. Chceme-li hlouběji vniknout do vzájemného vztahu mezi jazykem a myšlením, nemůžeme se obejít bez některých pojmů, které vypracovala logika. A přece většina mluvnic našich i cizích neužívá logických pojmů, na př. příčina, důvod, podmínka, účinek, ve shodě s logikou, leckdy se jejich obsah nepokoušela vůbec objasnit, ani si neujasnila rozdíl v terminologii jazykovědné a logické.

Ve svém výkladu o vztahu mezi jazykem a myšlením, mezi jazykovou formou a věcným obsahem, jak se projevuje v t. zv. větách příčinných a větách účinkových, pokusím se objasnit příslušné pojmy jazykovědné, jako je na př. věta důvodová, podmínková a p. Poněvadž však i v těchto větách je jazyk „bezprostřední skutečnost myšlenky“, nemohu se tu obejít bez těch logických pojmů, které ukazují, jak lidské myšlení poznává souvislosti mezi jednotlivými jevy objektivního světa.

 

Abychom mohli zkoumat t. zv. věty příčinné, srovnejme si nejprve, jaký je rozdíl mezi příčinou a důvodem, neboť oba pojmy se mohou nejsnadněji zaměňovat. „Příčinou nazýváme jev, který nutně vyvolává druhý jev“ (Vinogradov — Kuzmin, Logika, Praha 1951, str. 113). „Myšlenka, z které vyplývá jiná myšlenka, nazývá se důvod (Strogovič, Logika, Moskva 1949, str. 52). „Tak jako každá věc a každý jev v přírodě i ve společnosti mají svou příčinu, tak také každá myšlenka musí mít důvod. V tom smyslu musíme příčinu a důvod jednak rozlišovat — věci mají své příčiny, myšlenky mají své důvody, jednak uvést v těs[2]nou dialektickou jednotu“ (M. Machovec, Logika, Praha 1952 str. 177).

Objasněme si nyní rozdíl mezi příčinou a důvodem na příkladech. Příklady na příčinu: Řeka zamrzá, protože se snižuje teplota okolního vzduchu pod bod mrazu. Věta druhá vyjadřuje jev, který způsobuje (je příčinou toho), že nastává ten jev, který je vyjádřen větou první. Stejně je tomu s touto větou: V místnosti se oteplilo, poněvadž důkladně přiložili do kamen. Podobně i ve větě Jan šel hned po obědě, protože si chtěl sednout na tribunu bylo přání sednout si na tribunu příčinou toho, že Jan šel hned po obědě.

Příklady na důvod: Zmeškal patrně vlak, poněvadž by tu jinak musel být … (tu věta se spojkou poněvadž neuvádí příčinu toho, proč někdo zmeškal vlak, nýbrž odůvodňuje názor vyjádřený v první větě). Vyjděme však od souvětí, o kterých jsme shora konstatovali, že v nich věta se spojkou protože vyjadřuje jev, který je příčinou jevu vyjádřeného ve větě řídící. Pozměňme první větu tak, aby byla chápána nikoli jako nepochybné zjištění, nýbrž jako osobní názor, jako domněnka: Řeka patrně zamrzá, protože se snižuje teplota okolního vzduchu pod bod mrazu. Tu větu se spojkou protože chápeme jako odůvodnění toho, co se vypovídá ve větě řídící. Podobně změna ve větě řídící (též změna v její zvukové podobě) vyvolává změnu v chápání věty se spojkou protože na př. v tomto případě: Jan šel jistě hned po obědě, protože si chtěl sednout na tribunu. V obou těchto případech je důvod odrazem příčiny objektivního světa.

Vezměme tento případ: Já to sice necítím, ale v pokoji se musilo oteplit, protože teploměr stoupl o pět stupňů. Tu třetí věta (se spojkou protože) vyjadřuje opět důvod, t. j. myšlenku, jejíž přijetí nás zavazuje, abychom přijali myšlenku vyjádřenou ve větě druhé. Tu však důvod neobsahuje příčinu, nýbrž účinek toho, co je vyjádřeno ve větě předcházející (stoupnutí teploměru je účinkem oteplení v pokoji). V takových případech je nezbytné, aby obsah věty řídící, který se odůvodňuje, byl formulován jako osobní názor. Taková formulace je nutná vždy tam, kde důvod neobsahuje příčinu, nýbrž účinek, vysvětlení a p. Formulaci zejména psané věty (t. j. věty, v které se neuplatňuje intonace), z níž by nebylo patrné, že běží o osobní názor, bychom v takovém případě nepokládali za správnou, na př. V pokoji se oteplilo, protože stoupl teploměr. Důvod, který je odrazem účinku, může být vyjádřen též větou se spojkou neboť. Přišel asi o nějakou chvíli dřív než oni, neboť již seděl rozložen v křesle.

Správnost poznatku o tom, že věty důvodové odrážejí někdy účinek a že pak věta řídící (pokud to nečiní zbytečným souvislost, [3]situace) musí mít subjektivní zabarvení, můžeme si ještě ověřit tímto příkladem: Protože silně pršelo, tekou po ulicích proudy vody. První věta obsahuje příčinu děje vyjádřeného ve větě hlavní, děje, který je vzhledem k příčině účinkem. Změňme však souvětí tak, že účinek bude podán jako důvod větou se spojkou protože: Jistě silně pršelo, protože po ulicích tekou proudy vody. Opět jsme musili zjistit, že obsah věty se spojkou protože bude chápán jako důvod tím, že jsme zřetelně, na př. příslovcem jistě, zvláštní intonací i výraznější přestávkou po větě hlavní vyjádřili větu hlavní jako osobní myšlenku, názor.

Vezměme ještě tento případ věty důvodové: Nikoli tedy nějaká myšlenka náboženská …, nýbrž sociální jest základem těchto sekt (na př. Valdenských a jiných chudých bratří 13. století), neboť chudoba není přece hodnota náboženská ani mravní, nýbrž jen a jen zjev sociální (Zd. Nejedlý, Velké osobnosti, 1951, str. 25). Je patrné, že tu věta se spojkou neboť objasňuje, konkretisuje určitou myšlenku (pojem chudoby), a tím získává pro myšlenku vyjádřenou v obou předcházejících větách řídících. Odůvodňovat to, co je vyjádřeno ve větě řídící, můžeme též jeho účelností, na př.: Bych lásku k vlasti v srdci zdejších dívek zbudila, chtěla jsem jim předčítat, předně historii, neboť jen tou se může pravé lásky docíliti. (B. Němcová, Obrazy z okolí domažlického).

Z toho, co zde bylo dosud uvedeno, je možno učinit tento závěr. Věty se spojkami poněvadž, protože, jelikož, neboť a j. obsahují buď důvod, jestliže jimi dokazujeme, že něco je opravdu tak, jak tvrdíme ve větě řídící, jestliže přesvědčujeme o pravdivosti toho, co říkáme ve větě řídící, jestliže přesvědčujeme o správnosti našeho jednání, nebo příčinu, jestliže se jimi objasňuje, čím je vyvoláno to, co je vyjádřeno ve větě řídící. Pojem „důvod“ a tudíž i pojem „věta důvodová“ nelze podřazovat pojmům, „příčina“ a „věta příčinná“. Termín věty příčinné je třeba omezit na takové věty se spojkou protože, poněvadž, jelikož, neboť a p., kterými je skutečně vyjádřena příčina, název věty důvodové pak náleží takovým větám s týmiž spojkami protože, poněvadž, jelikož, neboť a j., které vyjadřují důvod. Název věty důvodové pro všechny věty se spojkami protože, poněvadž, jelikož, neboť a j. nevystihuje plně jejich obsahovou náplň. Nechceme-li při určování vět spojkami protože, poněvadž, jelikož, neboť a j. nechat stranou jejich konkretní obsahovou náplň, musíme je rozlišovat na věty příčinné a důvodové ve smyslu shora uvedeném.

 

K zajímavým poznatkům nás přivede též obsahová analysa vět podmínkových. Než přistoupíme k vlastnímu rozboru [4]podmínkových vět, připomeňme si, co se rozumí podmínkou v logice. Logika Vinogradovova-Kuzminova praví: „Příčinu nesmíme zaměňovat s podmínkou. Každá příčinná spojitost vzniká za jistých podmínek, které mohou brániti nebo napomáhati, aby se objevil následek. Ale podmínky nemohou samy od sebe vyvolat následek, tím se liší od příčiny“ (str. 114). Reálná podmínka, jak tu byla formulována, je tedy jev, který vznik jiného jevu buď usnadňuje, nebo ztěžuje, ale přímo jej nevyvolává. Podmínkou v tom smyslu je na př. atmosférický tlak vzhledem k varu kapalin, neboť atmosférický tlak var kapalin nevyvolává, ale ovlivňuje jej tak, že při vyšším tlaku je bod varu výše, při nižším tlaku je bod varu níže.

Pozorujme nyní obsahy vět podmínkových v tomto souvětí: Voda se vaří, jestliže ji zahřejeme na 100 stupňů a působí na ni tlak jedné atmosféry. Je nám nyní jasné, že první věta podmínková odráží příčinu, druhá věta podmínková reálnou podmínku. Je zajisté pro myšlení člověka důležité, aby si tento dvojí obsah vět podmínkových uvědomil a s ním počítal. Je to důležité jak pro toho, kdo se učí novým poznatkům, tak i pro toho, kdo druhému nové poznatky vykládá.

Na druhé straně je třeba si uvědomit, že jev v jednom vztahu může být příčinou, v druhém vztahu reálnou podmínkou, při čemž rozdíl v oněch vztazích může být velmi malý. Tak na př. „tlak jedné atmosféry“ je reálnou podmínkou vzhledem k varu kapalin vůbec (neboť var kapalin nevyvolává, jen jeho vznik ovlivňuje), je však jednou z příčin toho, že var vody nastává právě při 100 stupních. Jestliže určitý jev A nastává jen za působení většího počtu jevů B1, B2, B3 atd., je velmi nesnadné zjistit, který z jevů B1, B2, B3 atd. je příčinou a který podmínkou. Tím obtížnější je tu jazyková formulace, která by tento rozdíl vystihla v jednom souvětí. Ostatně ani v theorii vědeckého myšlení se nečiní vždy v terminologii rozdíl mezi příčinou a reálnou podmínkou; tak na př. v Strogovičově Logice, v níž se pojmu reálná podmínka vůbec neužívá, čteme na str. 303 tuto větu: „Spojitost těchto příčin se může projevovat jak v tom, že jedny příčiny zesilují působení druhých, tak v tom, že jedny příčiny zeslabují nebo vůbec ruší působení druhých.“ I jednotlivé vědní obory užívají pojmu „podmínka“ v širší významové platnosti, míníce jím nejen reálnou podmínku, ale i příčinu. Tak na př. v Biologii člověka pro 4. třídu gymnasií (1951) na str. 200 čteme: „Měl však (Darwin) už představu o tom, že znak počínající se měnit v určitém směru pokračuje v měnlivosti u potomků týmž směrem, [5]mají-li na potomky vliv stále tytéž podmínky, jež vyvolaly změnu znaků u předků“ (proloženo ode mne).

Podobně se i v tzv. větách podmínkových odráží nejen příčina, ale i reálná podmínka. Příklady na příčinu: Stoupá-li teplota, stoupá teploměr. Jestliže změníme typ výměny látek živého těla, změníme dědičnost. Jestliže vody průtoku nemají, dmou se (Kom. Z. 469, citováno podle Gebauerovy Historické mluvnice IV, 61).

Časté jsou však i věty podmínkové, které vyjadřují reálnou podmínku: Jestliže mu dáte svobodu, začne opět hýřit [svoboda zde není příčinou hýření, nýbrž reálnou podmínkou, za které se špatný zvyk (hýření) může znovu rozvinout]. Vyhovím vám, bude-li to možné. Jestliže bude kniha laciná, koupím si ji — tu jistě ve velké většině případů vyjadřuje věta podmínková reálnou podmínku, neboť knihu sotva kdy koupím z té příčiny, že je laciná, nýbrž na př. z té příčiny, že ji potřebuji, její levnost je jen podmínkou nákupu. Jindy je třeba dobře znát situaci, máme-li rozhodnout, běží-li o příčinu či reálnou podmínku. Tak ve větě Bylo-li pěkně, chodívali jsme na procházku může být ve větě podmínkové vyjádřena příčina procházky, ale i reálná podmínka, neboť příčinou procházky mohl být zdravotní stav a pěkné počasí ji mohlo jen podporovat.

Jsou i takové případy, jak jsme shora viděli, v nichž v jednom souvětí jedna ze dvou vět podmínkových, někdy přímo souřadně spojených, vyjadřuje příčinu a druhá reálnou podmínku: Životní úroveň se zvyšuje, jestliže se zvyšuje výroba a vyrobené zboží je spravedlivě rozdělováno — první věta podmínková vyjadřuje příčinu, druhá reálnou podmínku. Podobně: Prochází-li proud dvěma vodiči blízko sebe položenými, působí magnetické pole jednoho vodiče na druhý vodič (a naopak), a je-li jeden z vodičů pohyblivý, uvede jej do pohybu (Fysika pro 4. třídu gymnasií, 1951, str. 80) — první věta podmínková vyjadřuje příčinu, druhá reálnou podmínku. Stejně je tomu i v tomto souvětí: Jestliže se člověk v tom soustavně cvičí, vydrží běžet i na dlouhé vzdálenosti bez újmy na zdraví, ale ovšem jen tehdy, má-li zdravé srdce a plíce.

Tím však, co bylo dosud uvedeno, není reálný obsah vět podmínkových vyčerpán. Vezměme tato souvětí: Má-li být ve světě lépe, je třeba zničiti ten strašný stálý boj mezi lidmi (Zd. Nejedlý, Velké osobnosti, str. 33). Chceš-li být zdráv, musíš zachovávat určitou životosprávu. Tu ve větách podmínkových si myslíme cíl, kterého má být dosaženo dějem vyjádřeným ve větách řídících. Vyjadřují tedy tyto věty podmínkové účel lidského jednání.

[6]Avšak ve větách Létají-li vlaštovky nízko, bude pršet. Jsou-li červánky jasně rudé, bude vítr jde pouze o obvyklou shodu časovou, tu věty podmínkové nevyjadřují ani příčinu, ani reálnou podmínku jevů, které jsou vyjádřeny ve větách hlavních.

Jindy běží o pouhou shodu místní: Položíme-li pravou ruku na vodič tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a dlaň byla obrácena k magnetce, vychýlí se severní pól magnetky směrem palce.

Než vezměte tyto případy: Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků. Bass (citováno podle Novočeské skladby Vl. Šmilauera, str. 324, kde se věta řadí mezi věty podmínkové). Domníval-li se však Pecka, že slevači Kiliánovi postačí Chleborádův smiřlivý úsměv, pak se zmýlil (A. Branald, Chléb a píseň, str. 22). Neměl bych nic proti tomu, kdyby Vinci u vás vystavoval (tamtéž str. 42). Jestliže jsi včera chytil vlak, bylo to proto, že měl zpoždění. Používáme-li k zvonění elektrickým zvonkem za zdroj baterie o 4,5 voltů, proč cítíme téměř nesnesitelné účinky proudových nárazů, když se dvěma prsty dotkneme svorek zvonku? Tu všude mezi obsahy vět hlavních a vedlejších není vztah ani příčiny, ani reálné podmínky, ani účelu, ani shoda časová či místní, zakládající se na tom, že se určité jevy velmi často spolu vyskytují. Tu se ve větě se spojkou jestliže uvádí na mysl čtenáře či posluchače jeden možný případ (eventualita, srovn. F. Brunot: La pensée et la langue, 1922, str. 869) a ten se v další větě objasňuje nebo se k němu zaujímá stanovisko. Prospělo by věci, kdybychom tyto věty nazývali nepravými větami podmínkovými.

Setkáme se i se souvětími, v nichž jedna (první) ze dvou souřadně spojených vět podmínkových uvádí určitou eventualitu, druhá pak příčinu jevu, který je vyjádřen větou řídící. Tak je tomu na př. v této větě: Má-li naopak T1 a T2 (myslí se tím spolu svařené tyče antimonu a vizmutu v thermoelektrickém článku) stejné teploty a protéká-li proud článkem, vznikne mezi T1 a T2 diference teplot (Fysika pro 4. třídu gymnasií 1951, str. 70).[1]

Uvedené příklady ukazují, že reálný obsah vět podmínkových je velmi široký, že vyjadřují příčinu, reálnou podmínku, účel, ale i pouhou vnější, ale pravidelnou shodu časovou a místní, ba i ojedinělou eventualitu. Společné mají věty podmínkové to, že uvádějí všechny okolnosti jen jako myšlené (a to možné i nemožné) na rozdíl na př. od vět příčinných a časových, které podávají své obsahy jako existující ať v přítomnosti nebo minulosti nebo bu[7]doucnosti. Na těchto myšlených obsazích činí mluvčí ve větách podmínkových s výjimkou nepravých vět podmínkových závislou existenci či realisaci obsahů vyjádřených ve větách řídících. Tento rozbor můžeme uzavřít zjištěním, že myšlenková podmínka, jak je vyjádřena ve větách podmínkových, je pojem značně širší než reálná podmínka a že věty podmínkové ve své mnohoznačnosti nemohou být zahrnuty pod pojem vět příčinných.

 

Chápání vět účelových jako druhu vět příčinných je založeno na výkladu, že účel je chtěná nebo následující příčina. Příčina však nemůže být ani chtěná, ani následující, příčina na rozdíl od účelu existuje nezávisle na mysli člověka. „Příčina jevu vždy předchází tento jev (Strogovič, Logika, str. 294). Nemůžeme tudíž slovem příčina označovat jev, kterého chceme teprve dosáhnout. Matení pojmů, s nímž se setkáváme ve výkladu účelu na počátku odstavce uvedeném, zakládá se (někdy nevědomky) na teleologickém výkladu jevů, který tvrdí, „že v základě stavby organismů je vnitřní cíl, předem určující směr rozvoje rostlin a živočichů“ (Kratkij filosofskij slovar’, red. M. Rozental a P. Judin, 1952, str. 513). Cíl je tu prý tedy předem dán, podobně jako se to praví o účelu, jenž se chybně označuje za příčinu, t. j. skutečný jev objektivního světa předem existující. Účel, jak je vyjádřen ve větě účelové, existuje však před děním toho, co je vyjádřeno ve větě řídící, pouze v lidské a výjimečně zvířecí mysli, a to na rozdíl od příčiny, která existuje nezávisle na tom, zda si ji člověk myslí či nikoli. Odtud věty účelové odrážejí za prvé cíl lidského jednání, neboť „pouze činnost člověka se vyznačuje cílevědomostí“ (Kratkij filosofskij slovar’, str. 513): Věnoval se lékařství, aby pomáhal lidem překonávat nemoci. Za druhé vyjadřují účelnost instinktů a zvyků zvířat a inteligentního chování nejvyšších představitelů živočišného světa: Pes přicházel vždy v poledne do kuchyně, aby dostal zbytky od oběda. Opice spojila dvě tyče, aby se mohla zmocnit banánu. Za třetí věty účelové vyjadřují účelnost živých orgánů. Tu je však třeba zdůraznit, že „relativní účelnost stavby a životních funkcí organismů, pozorovaná v organickém světě, je výsledkem přírodního výběru“ (Kratkij filosofskij slovar’, str. 514), že však tato účelnost, vyjádřená ve větě účelové, nebyla předem dána proto, aby nastalo to, co je vyjádřeno ve větě řídící, že ji tudíž nemůžeme označovat za příčinu: Křídla hmyzu na ostrově Madeiře jsou zakrslá, aby silné větrné smrště, které tam často přicházejí, nezanášely hmyz do moře.

Z toho, co jsem tu ukázal, je patrno, že nesmírná většina vět [8]řídících k větám účelovým vyjadřuje lidskou činnost, která směřuje k tomu, co je vyjádřeno ve větě účelové; nesrovnatelně menší je frekvence těch vět řídících k větám účelovým, které vyjadřují činnost živočichů a živých orgánů. I tam, kde se ve větě řídící v souvětí účelovém mluví jen o neživých předmětech, je předpokladem tohoto faktu majícího nějaký účel opět činnost člověka: Je-li vodič nabit elektřinou, musí být dokonale isolován (t. j. člověkem), aby se v něm elektřina udržela.

Věty přípustkové vyjadřují jev, který je provázen něčím neobvyklým, neočekávaným (Pamět měl výbornou, třebaže byl již muž vysokého věku Jir.) nebo za nímž něco neobvyklého, neočekávaného, co je obsaženo ve větě řídící, následuje (Ač jsem silně nachlazen, půjdu do školy). Tato neočekávanost, ba rozpor jsou dány tím, že určitý jev (vysoký věk v prvním souvětí, silné nachlazení v druhém) nevyvolal očekávaný účinek. Ani tady není proto zcela správné mluvit o příčině, jejíž očekávaný důsledek se nedostavil, neboť určitému jevu přísluší označení příčina plně jen tehdy, jestliže jiný jev skutečně vyvolá. Věty přípustkové jsou odrazem toho, že „vzájemné působení (jevů) v přírodě a společnosti je mnohem širší, hlubší, universálnější než působení dvou jevů“ (M. M. Rozental, Marksistskij dialektičeskij metod, 1952, str. 64). Jsou odrazem těch poměrů v objektivním světě, kdy se očekávaný účinek nedostaví proto, že tomu zabránila jiná okolnost a vynutila si jiný účinek. Tuto okolnost nevyjádříme, rozumí-li se ze situace: Třebaže se málo učí, prospívá ve škole dobře (není třeba dodávat, že má značné nadání, protože se to ví ze situace). Jindy uplatňující se okolnost vyjádříme až v další větě, nikoli již v souvětí s větou přípustkovou: Třebaže sedí nad knihami celé hodiny, jeho znalosti jsou špatné. Nedovede se totiž při studiu soustředit. Jindy onu okolnost vyjádříme přímo v souvětí, v němž je věta přípustková: Ačkoli tedy všechna tělesa obsahují jisté množství elektrických nábojů, obecně to nepozorujeme, protože se účinky kladných a záporných nábojů navzájem vyrovnávají (Fysika pro 4. třídu gymnasií, 1951, str. 7.).

Při rozboru souvětí vzhledem k tomu, jak v nich lidské myšlení odráží vzájemné vztahy objektivní skutečnosti, neobstojí ani ta dosavadní praxe většiny našich mluvnic, která uvádí věty účinkové jako druh vět způsobových. Věta účinková nevyjadřuje vzhledem k větě řídící způsob, jak se dálo či bylo provedeno to, co je vyjádřeno ve větě řídící, nýbrž účinek určitého způsobu provedení či účinek jevu vůbec. V tom smyslu je třeba rozlišovat dva druhy vět účinkových.

[9]V jednom z nich, který bychom mohli nazvat účinkové věty určovací, účinkem se blíže určuje některý člen věty řídící. Tak na př. ve větě Pracoval tak, že si získal obdiv všech známých je způsob práce vyjádřen příslovcem tak, které může být blíže určeno jiným příslovcem, na př. pilně (tedy tak pilně). Věta účinková pak blíže určuje příslovce tak (pilně) tím, že uvádí účinek kvality práce příslovcem označené[2]. Podobně ve větě Četl knihu s takovým zájmem, že zapomněl na schůzku věta účinková vyjadřuje opět účinek, t. j. jev, který byl vyvolán čtením určité kvality, t. j. čtením s velkým zájmem, kdežto způsob, jak se něco dělo, je vyjádřen právě výrazem s takovým zájmem.

Druhý druh vět účinkových, který bychom mohli nazvat věty účinkové následné, podává účinek, jenž je vyvolán celým dějem, jak je vyjádřen ve větě řídící, nikoli pouze určitou kvalitou tohoto děje, jak je tomu ve větách účinkových určovacích. Věta účinková následná je na př. v tomto souvětí: Zapomněl jsem si peníze, takže jsem knihu nemohl koupit. Na větách účinkových následných vidíme zejména jasně, že nevyjadřují způsob nějakého děje A, nýbrž děj B, který byl dějem A vyvolán nebo z něho zákonitě vyplynul.

Věty účinkové následné mají velmi blízko k větám příčinným: obsah jejich vět řídících se dá vyjádřit větou příčinnou, která pak vyjadřuje příčinu toho, co je obsahem věty hlavní, v niž se změnila věta účinková (Poněvadž tak pilně pracoval, získal si obdiv všech známých). Odpovídalo by tudíž obsahu vět účinkových a jeho vztahu k jejich větám řídícím, kdyby nebyly oddělovány od vět příčinných, důvodových, účelových a přípustkových, nýbrž řazeny k nim.

Na druhé straně jsou věty účinkové v užším vztahu k větám důsledkovým, které se zpravidla uvádějí jako zvláštní druh vět hlavních v souvětích souřadných. „Spojitosti příčiny a účinku v jevech odpovídá v myšlení spojitost důvodu a důsledku“ (Strogovič, Logika, str. 291). „Myšlenka, z které vyplývá jiná myšlenka, [10]nazývá se důvodem a ta druhá myšlenka, která vyplývá z první jako z (jejího) důvodu, nazývá se důsledkem“ (tamtéž, str. 52).

Větu účinkovou následnou můžeme často změnit ve větu důsledkovou: Jeho (Beethovenovi) rodiče byli chudí, takže nedostatek byl u nich na denním pořádku (Zd. Nejedlý, Velké osobnosti, str. 104) — tu spojku takže můžeme nahradit spojkou a proto. Věta důsledková takto vzniklá vystihuje stejnou realitu jako věta účinková, pouze postoj pisatele (či mluvčího) je jiný. Užije-li mluvčí věty účinkové, běží mu o slovní vystižení jevu, který nutně vyplývá z jevu vyjádřeného větou řídící. Užije-li věty důsledkové, běží mu o formulaci myšlenky, o nový článek v myšlenkovém řetězu.

Někdy formulace věty typická pro argumentaci v jednom případě nebo pro prosté konstatování v případě druhém není příznivá prosté náhradě jedné spojky spojkou druhou. Tak formulace V lese jsou značky, takže nezabloudíte je obvyklá, kdežto formulace V lese jsou značky, a proto nezabloudíte působí druhou svou částí příliš úsečně. Je třeba do věty důsledkové vložit trochu subjektivnosti, na př. V lese jsou značky, a proto nemůžete zabloudit.

Jindy složitost vztahů vyžaduje, abychom některý jev podali jako samozřejmý účinek a usnadnili tak čtenáři či posluchači, aby sledoval postup naší argumentace. Vezměme toto souvětí: Tím se ovšem (Jirásek) docela rozcházel s uměním buržoasním, v němž takové sloužící umění, označované hanlivým titulem, „tendenční“ umění, bylo dáno do hrozné klatby, takže nebylo vůbec uznáváno za umění, protože prý pravé umění jest vždy „čisté“, netendenční, jen a jen estetické (Zd. Nejedlý, Velké osobnosti, str. 96). Tu by nahrazení spojky takže spojkou a proto rozptylovalo myšlenkový tok. Ten je totiž zaměřen na výklad toho, jakých důvodů užívala buržoasní literární historie k tomu, aby přesvědčila čtenáře o neuměleckosti Jiráskových děl. Spojka a proto by tu byla na místě, kdyby záměrem autorovým bylo teprve čtenáře přesvědčit, že buržoasie Jiráskovo umění neuznávala.

Někdy věta důsledková vyjadřuje myšlenku, která nemusí zřejmě vyplývat z myšlenky vyslovované ve větě řídící, a vyžaduje proto zvláštní odůvodnění. Tuto větu důsledkovou nelze ovšem nahradit větou účinkovou. Tak je tomu ve slavném provolání J. Fučíka My komunisté milujeme svobodu. A proto ani na okamžik neváháme podrobit se dobrovolně nejtužší kázni své strany … Zde myšlenka věty důsledkové je dále odůvodňována v celém odstavci.

[11]Přestože někdy lze a někdy nelze nahradit větu důsledkovou větou účinkovou a obráceně, je mezi těmito dvěma druhy vět podobně těsný vztah, jako je mezi větami příčinnými a důvodovými.

 

Poznatky získané o uvedených sedmi druzích vět nás přesvědčují o tom, že tu běží o věty vnitřní závislosti, v nichž lidská mysl nejvýrazněji odráží dialektickou spojitost jevů přírody a lidské společnosti.

 

Poznámka redakce. Otiskujeme tento příspěvek proto, že si všímá důležité otázky vztahu mezi jazykem a myšlením v oblasti větné stavby. Autor má jistě pravdu v tom, že tradiční podřadění vět důvodových, účelových, podmínkových a přípustkových pod pojem vět příčinných není odůvodněné se zřetelem k obsahu vět, ba že výklad účelu a cíle jako příčiny je přímo nesprávný a škodlivý a rozšiřování vět důvodových i na věty, které vyjadřují vskutku příčinu nevhodné. Rovněž oprávněně autor zamítá zařazovat věty účinkové mezi věty způsobové. Přehlédl však, že už Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny důvodně upustila od podřizování těchto typů vedlejších vět pod pojem věty příčinné, vypustila název věty důvodové a zařazuje věty účinkové a následkové vedle typu vět příčinných (II, § 468 až 473); rovněž výklad o těsném vztahu vět účinkových (následkových) a příčinných byl by tam nalezl (II, § 454,7).

Autor jistě správně žádá, aby jazykověda přesně vyložila význam svých termínů a byla si vědoma rozdílů mezi jejich významem logickým a mluvnickým. Zachází však daleko v tom, že s hlediska logických kategorií snaží se důsledně vykládat typy těchto vedlejších vět a rozdělovat na př. věty příčinné a důvodové, třebaže s hlediska mluvnické a významové stavby těchto vět jde o typ jediný. V tom lze ovšem právem spatřovat jistou jednostrannost, neboť jazyk a jeho zákony nelze ztotožňovat s logikou a jejími zákony. Jinými slovy, nesmíme zapomínat, že jazyk s myšlením nejsou totožné, nýbrž tvoří jen dialektickou jednotu, že abstrakce mluvnické, které jsou v různých jazycích různé (protože jsou výsledkem odlišného historického vývoje), nejsou a nemohou být totožné s obecně lidskými abstrakcemi logickými. Mluveno konkretně: autor sám dochází k závěru, že věty formálně mluvnicky „podmínkové“ nemusí vždy vyjadřovat podmínku ve smyslu logickém, a přece tvoří mluvnicky jeden typ, anebo že jeden a týž vztah můžeme podle potřeby vyjádřit formou věty účinkové nebo věty důsledkové.


[1] Bylo by možno uvést ještě další typy nepravých podmínkových souvětí, na př. typ Jestli umění klasické bylo výběrové, je moderní umění obráceno …, o němž psal podrobně Fr. Trávníček ve Slově a slovesnosti 8, 1942, s. 124n. Pozn. red.

[2] Větu Pracoval tak pilně, že … nelze rozbírat způsobem zde naznačeným, t. j.: výraz pracoval je rozvit příslovcem tak, toto příslovce rozvito slovem pilně a tak (pilně) rozvito větou účinkovou. — Vskutku jsou zde dvojice: pracoval — pilně, pilně — že …; slovo tak není větným členem, nýbrž jen odkazuje k větě vedlejší, která přímo rozvíjí výraz pilně (do jaké míry pilně?). Tuto pomocnou funkci výrazu tak vidíme z toho, že jej můžeme v mnohých případech buď položit, nebo nepoložit: Mám pracky (tak) ztuhlé, že ani prsty nenarovnám. Věci (tak) známé, že jich už neviděl očima.

Správné ovšem je, že mezi „účinkovými větami následnými“ a větami důsledkovými rozdílu není. Pozn. red.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2, s. 1-11

Předchozí Mluvnická shoda

Následující František Daneš: Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1