Časopis Naše řeč
en cz

K vývoji české syntaxe

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V edici Acta Universitatis Carolinae (Philologica) vyšla v r. 1988 kniha K. Svobody nazvaná Kapitoly z vývoje české syntaxe, hlavně souvětné (243 s.). Kniha má šest kapitol. Jednotlivé kapitoly vznikly propracováním a doplněním statí již dříve publikovaných, zvláště byl prohlouben výklad o veleslavínské syntaxi.

V první kapitole, pojmenované K historické metodě při studiu současné syntaxe, obhajuje autor analýzu historického procesu rozvoje jazyka od „nejzralejší formy“ zkoumaného období. Souhlasí s názorem B. Havránka, že podstatnou zásadou historické metody je „nepromítat přítomnost do minu[255]losti“. (Jak Svoboda uvádí a dokládá na s. 19, byl takový přístup charakteristický např. pro F. Trávníčka.) Autor zastává názor, že je třeba pochopit historický stav a vývoj syntaktických jevů, chceme-li charakterizovat syntaktické jevy současnosti.

Ve druhé kapitole, nazvané Vývojové etapy infinitivních konstrukcí, Svoboda navazuje na Porákovy práce o infinitivu a kriticky je přehodnocuje. Ve starých konstrukcích typu chléb tvrdý jésti chápe infinitiv slovesa jako pojmenování činnosti, ke které se lze zaměřit, k níž je možné dospět. Podle autora je sémantika infinitivu v těchto konstrukcích podobná sémantice dativu dějového substantiva (chléb tvrdý k jídlu). Postupně se význam směřování u infinitivu oslaboval, ale ještě u Komenského čteme: … ležících u jakýchs koryt a dčberů, do nichž se jim jísti a píti sypalo a lilo. Význam směřování vidí Svoboda i v novočeských konstrukcích typu Je vidět Sněžka, Je co dělat, Je čemu se divit apod. Nebyl-li dativní konatel vyjádřen, vystupoval do popředí význam možnostní, při vyjadřování konatele pronikal postupně význam nutnostní (Bylo nám jíti kolem hřbitova) — konateli byla činnost někým jiným uložena. Autor konstatuje, že na směřovacím významu infinitivu je založeno vyjadřování modálnosti mluvčího.

Svoboda poukazuje na to, že doklady na infinitiv předmětový jsou u Gebauera až z Komenského Labyrintu a Mitrovicových Příhod: Turci za veliký hřích mají, polapeného ptáka zabíti a snísti. Svoboda uvádí též doklady na infinitiv jmenovací (dříve užíval výrazu infinitiv navozovací); sloveso pouze pojmenovává děj. Z infinitivu jmenovacího se vyvinula později infinitivní věta oznamovací zvolací. Vyvíjely se jednočlenné věty infinitivní tázací (Celý den sedět doma?), přací a rozkazovací. Ještě později vznikají dvojčlenné věty infinitivní (přací, podmínkové a jiné); infinitivní sloveso se v nich dostává do pozice přísudku. V závěru této kapitoly představuje autor souhrn šesti vlastností, na nichž lze založit systém infinitivních konstrukcí. Liší tu celkem deset různých typů.

Třetí kapitola se nazývá Souvětí v Hýblových časopisech (1816—1831), jeho sémantika a spojovací výrazy. Autor se zabýval jazykem Hýblových časopisů nazvaných Rozmanitosti (1816—1822), Hyllos (1820—1821) a Jindy a nyní (1828—1831). Podle jeho slov představují tyto časopisy cenný soubor materiálu pro studium živého českého jazyka té doby. Časopisy byly určeny širokým lidovým vrstvám a sám Hýbl v prvním svazku napsal, že bude pečovat o to, aby první ctností časopisu byla „jadrnost, správnost, srozumitedlnost bez uražení však našeho milého jazyka“. Větná stavba některých příspěvků je ještě pod vlivem jazyka veleslavínského a jeho periody. Nejblíž z autorů měl k srozumitelnému jazyku podle Svobody J. Linda. Ten byl proti názoru, že veleslavínský jazyk představuje nejdokonalejší epochu jazykového vývoje. Ve svých příspěvcích pro Hýblovy časopisy užíval hovorového jazyka a přestal klást přísudkové sloveso na konec i ve větě vedlejší. Linda píše: „Bezpochyby dříve se mluvilo, a pak se se[256]psaly pravidla, jak se mluví a ne jak se má mluvit. Před několika sty lety mluvili jináče praotcové naši, a tehdejší gramatika musila také jiná býti než naše nynější: jazyk se přeměnil a gramatika musila za ním; všecko na světě se mění, a kam jazyk dostoupne, kdož ví? i tam za ním musí gramatika.“ (s. 51)

Při analýze syntaktické stavby příspěvků v Hýblových časopisech si Svoboda všímá jednoduché i složité stavby souvětné; ukazuje např. na ukázce z Lindova textu, jak autor při vyprávění užil sledu jednoduchých vět. Dále si všímá souřadných souvětí slučovacích, odporovacích, stupňovacích, souvětí s vedlejšími větami příčinnými, důvodovými, podmínkovými, přípustkovými, vztažnými. Nejvíce místa je pak věnováno souvětím s vedlejšími větami časovými.

V popředí autorova zájmu je popis a vývoj spojovacích prostředků. Jak uvádí, na jedné straně se „ve spisovném jazyce rozmohla synonymie až marnotratná (např. souřadicí spojky příčinné a důvodové neb, neboť, spojky časové dřív/e/ než/li/, prv/é/ než, než; jedva/že/, ledva/že/, sotva/že/; jak brzy, jak rychle, jak mile aj.; rozmanitost výrazů vztahujících se ke spojkám), na druhé straně homonymie (např. an, spojkové co, ješto, kdežto), kterou si může ve větší míře dovolit mluvený jazyk, pokud nejde o odborné téma, která však ztěžuje srozumitelnost jazyka písemného“ (s. 51).

Ve čtvrté kapitole se Svoboda zabývá souvětím F. Palackého a dobou veleslavínskou. Starší vývojovou etapu souvětné stavby předpokládá v Palackého Dějinách, mladší v jeho projevech politických; tady sice působil kontakt se současnou situací, zároveň však i oficiální prostředí projevů. Co se týče spojovacích výrazů v jazyce Palackého a doby veleslavínské, rozlišuje Svoboda: /1/ spojovací výrazy, které mají povahu archaismů a představují odkaz 16. stol. (archaismem jsou i vedlejší věty asyndetické, by v podmínkových a obsahových větách, jisté významy spojovacích výrazů že, že by, aby, ješto (ježto), an); /2/ prostředky, které od úzu 16. stol. až do úzu Palackého patří k živým prostředkům (přípustkové a podmínkové ač, ač-li, ač jestli, leč, leda/že/, pakli, jestli/že/, dále kde/ž/, kdežto, kdy/ž/, příčinné spojky neb, nebo, neboť); /3/ prostředky, které vznikly až v době poveleslavínské: pokud, přípustkové spojky (i když, i kdyby, třeba/s/, dále jakmile, příliš — aby, příliš — než aby). Jak Svoboda uvádí, bývá polysémie těchto prostředků nevýhodná, zvláště ve složitých souvětích. Pro Svobodu bylo velmi užitečné, že mohl Palackého jazyk studovat jak ve verzi české, tak německé. Někdy tu němčina usnadnila výběr náležitého významu v Palackého době ještě polysémní české spojky. Zajímavé je, že se podle autora Palacký vyjadřoval o témž obsahu jinak v němčině a jinak v češtině — užíval tu různých syntaktických struktur. Bylo by asi podnětné blíže prozkoumat, zda se tu Palacký řídil jazykovým citem pro češtinu, resp. pro němčinu.

Pátá kapitola je pojmenována Vývojové tendence souvětné v době národního obrození. Svoboda poukazuje na to, že spojovací prostředky značkové [257](např. ledva, jedva) byly stále více nahrazovány spojovacími prostředky popisnými (např. jakmile). Vývoj spojovacích prostředků (kdy — když, co — což, kde — kdež — kdežto) je výrazem snahy omezovat polysémii spojovacích výrazů a vyjadřovat se explicitněji. V jednotlivých podkapitolách se pak Svoboda podrobněji zabývá spojkami jakmile, zatímco, kdežto, příliš — aby, příliš — než aby, aniž, což.

Závěrečná kapitolka je věnována konstrukcím typu něco veselého jako starobylému odkazu současné syntaxi. Adjektivum v genitivu vyjadřuje kvalitu, je to genitiv od původu kvalitativní, nikoli kvantitativní. Svoboda vysvětluje dnešní morfologicko-syntaktickou anomálii tím, že zájmeno co vzniklo z genitivu česo, č6so, genitiv pak pronikl i do nominativu a akuzativu. Zajímavým vývojem prošly tyto konstrukce ve slovenštině (niečo iné, ale též nič dobrého).

Soubor Svobodových statí reprezentoval badatelskou píli autora; těžiště jeho úsilí tkví především v analýze vývoje souvětí a spojovacích prostředků doby veleslavínské i pozdější.[1]


[1] Některé drobné omyly v stylizaci textu budou jistě zaviněny tím, že autor sám nemohl již své stati korigovat; srov. např. s. 28: „děj pojmenovaný slovesem v infinitivu můžeme chápat jako pouhé pojmenování děje …“ nebo s. 23: „konatel, jemuž činnost byla někým jiným přikázána, uložena, dovolena, byla vyjádřena dativem…“

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 254-257

Předchozí Ivan Lutterer: Monografie o postavení rodného jména v jazyce a společnosti

Následující Josef Filipec: Slovinská slovotvorba

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1