Příspěvek k rozboru promluvy

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vložené, přesněji řečeno vsuvkové (parentetické) výpovědi vyskytují se v řeči nezřídka; skladby češtiny však dosud nepodaly jejich vyčerpávající charakteristiku: nejspíše proto, že výpovědí, které by bylo možno vsuvkovými nazvat, je mnoho typů, a přitom značně různorodých. Vsuvkovými výpověďmi jsou od původu částice vyjadřující jistotní (persuasivní) modalitu, např. tuším, soudím, hádám (otázka větné platnosti tu pochopitelně závažnou úlohu nehraje), kontaktové částice, např. poslyšte, věř nebo nevěř ap.; dále bývají za vsuvkové pokládány výpovědi uvozující přímou řeč (i „vnitřní“, např. Umí, uvědomil jsem si, pěkně lhát), výpovědi vymezující, oslabující, komentující platnost hlavního sdělení, např. jak již bylo řečeno, dejme tomu, výpovědi vyjadřující děj k hlavnímu, základnímu ději průvodní, např. Strýček — venku se už stmívalo — netrpělivě vyhlížel z okna, nebo výpovědi vyjadřující schematizované asociace, např. Náš dědeček, budiž mu země lehká, rád si popovídal. A z jiného pohledu: mezi vsuvkové výpovědi patří jak výpovědi působící svou očekávaností až rituálně (viz poslední příklad), tak promyšlená vyjádření dějové linie vskutku průvodní, ale zřejmě i nezáměrné typy z proudu řeči blízké vyšinutím z vazby, typy, které jako by pokračující řečová linie vrátila do kolejí vyjadřovací obvyklosti, např. Měl jsi ho vidět, já se takovým lidem divím, jak mu šlo o každou korunu.

Lze tedy vskutku uvítat, že se o řešení problematiky vsuvkových výpovědí pokusila Blažena Rulíková v monografii Parenteze v současné češtině (mělo být dodáno: spisovné), a to v řadě Studie ČSAV č. 4, 1973; recenzoval Eugen Pauliny, stran 128, připojeno résumé v ruštině a němčině. Autorka nejprve hodnotí rozličná pojetí parenteze v jazykovědné literatuře a vymezuje charakteristické rysy parentetických výpovědí („vloženost“ výpovědi, její syntaktickou začleněnost, přetínající charakter vložení, vedlejší ráz promluvové linie, ustálenost vsuvky); dále podává popis a výklad parentetických výpovědí, a to z hlediska obsahové souvislosti mezi parentetickou a základní [35]výpovědí, z hlediska způsobu připojení parentetických výpovědí, z hlediska jejich obsahové náplně (rozlišuje tu: doplňující sdělení věcně obsahové, autorské komentující poznámky a uvození základního sdělení); vedle toho sleduje i umístění parentetických výpovědí a zvukovou stránku těchto výpovědí v mluvené řeči nebo jejich grafické vyznačení v řeči psané. Excerpovaná literatura je charakterizována povšechněji, než bývá ve filologii zvykem.

Autorka vychází z analytických metod běžných v české syntaktické tradici. To se odráží i v tom pojetí parenteze, pro které se posléze rozhoduje, totiž pojetí parenteze „jako vložené výpovědi připojené k základní výpovědi bez syntaktického začlenění a přetínající její syntaktickou návaznost“. Jiné charakteristické rysy, tj. druhotnou komunikativní funkci, charakter sdělení vedlejšího nebo volnou obsahovou souvislost a charakter sdělení z jiného tematického okruhu, považuje za průvodní. Tím se jí zároveň otevírá široká oblast výpovědí připojených bez syntaktického začlenění, např. i dodatkových, beze zření k umístění (z ní se naše užší oblast vsuvek vyděluje přerušením syntaktické návaznosti začaté výpovědi, zvukovým ozvláštněním, vytvořením vedlejší promluvové linie uvnitř výpovědi, vlivem umístění na konstrukční typy). Protože užitím parentetického vyjádření se původce projevu vskutku nedotýká gramatické stránky výstavby výpovědi, nýbrž se jím rozhoduje pro zvláštní, „nevyrovnaný“ větosled, lze zcela souhlasit s autorčiným závěrem, že parenteze do vlastní syntaxe nepatří, že však náleží do teorie promluvy; tak autorka dospívá k výsledné shodě se syntaktiky, kteří řadí parentezi k teorii promluvy z důvodu „vsouvání“ a „přerušení“ po stránce tematické, obsahové. (Mluvil bych tu raději konkrétně o syntaxi promluvy; teprve jisté závěry by obohatily onu „teorii promluvy“.)

Cenná jsou i dílčí zjištění autorčina. Tak znovu (po článku uveřejněném v NŘ 54, 1971, s. 69n.) přesvědčivě ukazuje prostředky charakteristické pro tzv. druhou promluvovou linii: grafické vyznačení, popř. zvukové ozvláštnění, užití zvláštní melodie, zvláštní umístění, nedostatek syntaktického vztahu, oslabenou obsahovou souvislost, explicitní uvození lexikální (jako mimochodem řečeno). — Nebo rozlišuje Rulíková umístění vsuvky jedině možné a umístění alternativní: při prvním musí připojená výpověď stát za slovem nebo před slovem, jehož se týká; při alternativním umístění lze potlačit význam průvodního sdělení, nebo naopak nějak jej aktualizovat. Některé z vsuvkových vět také mají funkci výrazněji rozčlenit východisko a jádro základní výpovědi.

Ze způsobu, jakým zde byly interpretovány hlavní výsledky syntaktického zkoumání B. Rulíkové, vytuší čtenář našeho referátu, že posuzovaná studie je veskrze zdařilá. Velice seriózně se autorka obírá odbornou literaturou syntetickou i speciální, na svém badatelském úseku ji překračujíc, vzorně svou látku vykládá i vymezuje — vždy se zřením k širším souvislostem jevu. Perspektivně by měla svou studii doplnit též o aspekt stylistický, neboť předěl mezi stylisticky záměrnými vsuvkami (z nichž autorka pochopitelně většinou vychází) a případy přetnutí promluvové linie působením některého z fak[36]torů řečotvorných (např. podle vyvíjející se situace, jako Ti naši kluci — hele!, zase lezou oknem — celý den vám vydrží zlobit) zdá se mi výrazný i při vcelku jednotné koncepci vsuvkových výpovědí. To platí i tehdy, uznáme-li zase my, že nedostatek stylistické perspektivy má také za následek svůj styl promluvy (vyplývající především z improvizovanosti). Sympatické je ovšem už nyní autorčino odbočení do stylistiky tam, kde paušální hodnocení parenteze jako stylistického nedostatku sama odůvodněně odmítá jako brzdu vyplývající z apriorně vytvářených a strnule tradovaných slohových norem. Takové konstatování má dosah i pro praktickou stylistiku. Další referentovo přání se týká toho, aby se autorka nezříkala rozboru literatury dialektologické, neboť právě teritoriální nářečí nejvýrazněji reprezentují běžnou mluvu (při nedostatku záznamů s živými texty obecně českými) a nářeční texty jsou badateli vždy po ruce. Snad by potom nezůstala konstatování jako že „se dnes … podstatněji uplatňuje vliv mluveného jazyka na syntaktickou stavbu psaných projevů“ jen v rovině obecnosti, která vzbuzuje nedůvěřivé otázky — jak se takový vliv projevuje?, za jakých okolností?, proč? — při běžné rozdílnosti funkce mezi projevy mluvenými a psanými.

Posuzovaná monografie je dalším svědectvím o úsilí našich jazykovědců dospět pomocí rozboru promluvy dialekticky k hlubšímu poznání zákonitostí systémových. Při vší autorčině skromnosti jsou její závěry přesvědčivé a obrazí se, věřím, i v pracích syntetických.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 1, s. 34-36

Předchozí Josef Filipec, Jaroslav Kuchař: Životní jubileum Miloše Helcla

Následující Alena Fiedlerová: Z pátého sešitu Staročeského slovníku