Nová skladba spisovné češtiny

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Skladba spisovné češtiny brněnských autorů M. Grepla a P. Karlíka (SPN Praha 1986, 474 s.) navazuje na stejně nazvané skladby autorů J. Bauera a M. Grepla. První vydání Skladby spisovné češtiny Bauerovy a Greplovy vyšlo v r. 1972. Další vydání, druhé a třetí (1975 a 1980), byla přepracována v souladu s novými syntaktickými teoriemi; úpravy se týkaly zvláště zpracování větných struktur v závislosti na valenci slovesa a kapitoly o modalitě. Části vypracované zesnulým J. Bauerem (partie o souvětí) zůstávaly v podstatě beze změny.

Nová Skladba spisovné češtiny je rozsáhlejší, některé kapitoly nejsou [152]proti skladbě Bauerově-Greplově zásadně změněny, jiné jsou tu zařazeny nově, např. rozsáhlá kapitola o komunikativních funkcích (s. 40—110).

V předmluvě je kniha představena jako nová vysokoškolská učebnice těžící z výsledků lingvistického bádání světového i bohemistického (kniha byla odevzdána do tisku koncem roku 1983). Autoři uplatnili netradiční teoreticko-metodologická východiska, především východisko sémantické a funkční; zároveň však pojali do své práce i syntax z hlediska tradičního (např. kapitolu o větných členech). Jak je uvedeno v předmluvě, bylo nutné i vzhledem k dosavadní školské praxi vyložit přístupy oba a pokusit se je navzájem propojit. Skladba obsahuje následující kapitoly: Úvodní výklady. Komunikativní funkce výpovědi. Větné struktury. Větné členy. Aktuální členění výpovědi. Souvětí. Za každou kapitolou je výběrová bibliografie k tématu.

V Úvodních výkladech jsou charakterizovány texty (promluvy) jako dílčí realizace jazykového systému s konkrétním cílem, kterého chce mluvčí u adresáta dosáhnout. Systém jazyka je odhalován a poznáván pomocí promluv. Elementární textové jednotky charakterizované jistou komunikativní funkcí a uzavřené intonačně se nazývají výpovědí. Představují výsledek určitého mluvního aktu v určité komunikativní situaci (kontextu). V kapitole je probíráno členění promluv pomocí intonace; vydělují se jednotlivé typy intonace — konkluzívní kadence, antikadence aj.

Za podstatné vlastnosti výpovědi považují autoři věcný (propoziční) obsah, komunikativní funkci a zakotvenost v určité komunikativní situaci vytvářenou účastníky mluvního aktu (mezi ně patří původce projevu, příjemce — liší se adresát a neadresát, dále místo a doba mluvního aktu), vztahem mezi účastníky mluvního aktu a jejich společnými znalostmi o světě a konečně přítomností nebo nepřítomností objektů, o nichž se mluví, přítomností adresáta a kontextem jazykovým.

Mluvní akty jako základní jednotky účelného mezilidského jednání předpokládají především akt propoziční (definice propozice s. 147) a akt komunikativního záměru. Sám propoziční akt se podle autorů skládá ze dvou aktů — referenčního a predikačního. V části týkající se referenčních aktů jsou popsány některé nové lingvistické přístupy. Chce-li mluvčí vymezit (delimitovat) a pro adresáta identifikovat „objekty“ mimojazykové skutečnosti, užívá výrazů referujících k nějakému objektu, výrazů s referenční funkcí. Vlastní jména delimitují objekt v konkrétní komunikativní situaci jako jedinečný a určitý. Důležitou roli hrají při delimitaci ukazovací, přivlastňovací, neurčitá zájmena. V této souvislosti si autoři např. všímají rozdílů mezi zájmeny typu -koli, -si, ně-.

Predikačním aktem je nazváno „užití takových výrazů (slovesných nebo neslovesných) ve funkci přísudku, které svým pojmovým významem umožňují mluvčímu charakterizovat nějaký příznak (činnost, stav, vlastnost) objektu a nebo vztah mezi objekty, a to v časové a modální projekci“ (s. 27). Píše se tu o úloze kategorie slovesného způsobu a času. Podle autorů je predikační akt obsažen i ve výpovědích neobsahujících určité sloveso: Škola. Skvělé! apod.; jde tu o aktuální vztažení pří[153]mo na jev promluvové situace. Úvodní výklady obsahují ještě partii o interpretaci výpovědi, o předmětu syntaxe a o větě a výpovědi.

Aktu komunikativního záměru jako druhé základní složce mluvního aktu je věnována rozsáhlá kapitola. Autoři skladby jsou zároveň i spoluautory nové (akademické) Mluvnice češtiny. Partie jimi vypracované v obou publikacích se svým pojetím a ztvárněním podstatně neodlišují.

Pod komunikativní funkcí rozumějí autoři cíl (účel), pro který byla výpověď k adresátovi vyslovena nebo napsána. Každá výpověď má nějakou aktuální komunikativní funkci, tj. je zamýšlena např. jako prosba, otázka, rozkaz, námitka, výčitka atd. (snad někdy tvoří jen součást komplexní promluvy s komunikativní funkcí). Řada komunikativních funkcí (KF) má pro své vyjadřování ustálené formy; v publikaci jsou nazvány komunikativní výpovědní formy. Jejich složkami jsou prostředky lexikální (zvláště částice a modální výrazy), gramatické (prostředky různých slovesných kategorií, někdy transponované), prostředky fónické. Např. pro KF varování nebo výstrahy je ustálena výpovědní forma se strukturou Ne + kondicionál přítomný + stoupavě klesavá konkluzívní kadence: Ne abys na to zapomněl!

Vedle výpovědních forem existuje pro většinu KF možnost vyjádřit je pomocí tzv. explicitních performativních formulí. Ty jsou složené z hlavní věty obsahující performativně užité sloveso (v 1. os.)[1] a věty vedlejší. Performativním tvarem slovesným vykonává mluvčí svůj záměr: Slibuji vám, sděluji vám, ptám se vás (tímto) … Vedlejší větou se pak sděluje vědný obsah výpovědi. Aby se KF mohla úspěšně realizovat, jsou nutné tzv. presupozice (předpoklady). Tak u výtky je předpokladem, že adresát vykonal něco neočekávaného, nebo nevykonal, co se od něho očekávalo apod.

U většiny KF se bere v úvahu, zda jsou reaktivní nebo iniciační, tj. zda reagují na jednání adresáta, nebo zda provokují reakci adresáta. Tak např. KF návrhu je iniciační. V úvahu se berou i presupozice, u návrhu např. předpoklad, že mluvčí považuje uskutečnění jisté činnosti pro adresáta za vhodné. Pro realizaci návrhu je možná explicitní performativní formule typu: Navrhuji ti, aby … nebo možná, snad + vedlejší věta s aby (snad abys mu zavolal). Ustáleny jsou výpovědní formy typu: co + kondicionál přítomný + stoupavě klesavá kadence: Co abys ho pozval? i formy jiné: Co takhle tiše odejít? Co kdybychom mu koupili hodinky? S vyjádřením nejistoty mluvčího: Nemohl bys mu třeba zatelefonovat?

Kapitola o KF obsahuje třídění subjektivních postojů mluvčích; jsou to postoje týkající se míry přesvědčení (jistotně modalitní), preferenční, hodnotící a emocionální; všechny mají své specifické vyjadřovací prostředky. Tak jistotní modalita se vyjadřuje jednak tzv. postojovými predikátory (slovesy), jednak modálními částicemi: jsem přesvědčen, věřím, je zřejmé, myslím, je možné, pochybuji, je vyloučeno; jistě, možná, asi. Může se vyjádřit úplná jistota, pochybnost, tedy vysoký i nízký stupeň přesvědčení mluvčího.

[154]V kapitole o větných strukturách se vychází z teorie větných vzorců. Verbum finitum (VF) je považováno za základ větných struktur. Větné struktury se člení na podmětové a bezpodměté (neobsahují syntaktickou pozici podmětu). Probírají se jednotlivé typy bezpodmětých i podmětových struktur, v kapitole je obsažen výklad o valenci (s. 120), o valenčních pozicích obligatorních, potenciálních a o výrazech fakultativních. Vícevalenční struktury jsou dále členěny podle pádů pravých valencí. Je tu vyložena sémantická stránka větných struktur, vymezují se jednotlivé participanty a distinktivní rysy.

Zájmu autorů se těší oddíl o větných typech deagentních. Za vztahy diateze[2] jsou považovány vztahy mezi participanty sémantické struktury a jim odpovídajícími pozicemi formálně gramatické struktury větné. Základní deagentní konstrukce jsou struktury s reflexívní formou slovesnou (spí se, čte se), konstrukce být + trpné příčestí (participium pasívní) — byl kritizován, konstrukce s transponovaným užitím 3. os. mn. č. (v rádiu hlásili), typy mít, dostat přidáno. Při výkladu se probírají jednotlivé typy deagentizace, např. typ agens — patiens, dále pak realizace těchto typů a jaké jsou distributivní podmínky u jednotlivých realizací. Tak syntaktická konstrukce s reflexívní formou slovesnou umožňuje odsunout agens ze syntaktické pozice podmětu, ale agens nelze v této konstrukci vyjádřit vůbec. Pak se bere v úvahu, zda jde o slovesa předmětová, zda je agens, resp. patiens, specifikován rysem (+ person), zda jsou mluvčí nebo adresát vyloučeni z role agentu, resp. patientu apod. Tento formální postup s distributivními podmínkami se opakuje i u dalších typů. Stručnější výklad je podán o typech dekauzativních. Ke kapitole o větných strukturách se řadí i část věnovaná modálním významům nutnosti, možnosti, záměru (vyjadřovaným slovesy muset, moci, smět aj.), výklad o větách kladných a záporných a o větách neslovesných (větných ekvivalentech).

Navazuje kapitola věnovaná syntaktickým vztahům a způsobům (prostředkům jejich vyjadřování). Vykládá se vztah subordinace a koordinace; přehodnocen je tu vztah apoziční a jsou tu podrobněji vyloženy jeho zvláštnosti. V Bauerově-Greplově skladbě byl přístavek považován za druh shodného substantivního přívlastku (srov. školní mluvnice) a o vztahu apozičním se mluvilo jako o vztahu determinačním, a to atributivním.

Výklad o větných členech vychází sice od tradičního rozlišení základních větných členů, ale např. definice podmětu a přísudku se od definic Bauerovy a Greplovy skladby značně liší. Podmět je charakterizován jako výraz v syntaktické levovalenční pozici předpokládající nominativní formu (jen výjimečně též formu jinou, např. genitiv: V přehradě ubylo vody). Funkci přísudku plní ve větě výrazy specifikující příznaky (činnosti, stavy, změny stavů, vlastnosti) někoho (něčeho), a v důsledku toho často i relace, a to jako časově zařazené a modálně charakterizované. Výklad o přísudku obsahuje dále např. charakteristiku funkcí sloves mít a být (je tu jako na jiných místech využito nových výsledků syntaktic[155]kého bádání). Stejně je tomu i při výkladu dalších větných členů. U příslovečných určení místních se liší určení statické a dynamické (ta jsou direktní a indirektní), u příslovečného určení časového se liší lokalizace v rámci časového úseku a mimo jeho rámec. U jednotlivých větných členů se bere v úvahu, jakými prostředky se vyjadřují (předložkovým výrazem, větně, nominalizací). Určení průvodních okolností a doplněk se může lišit jen tím, že doplněk je výraz syntakticky závislý: Vrátil se těžce nemocný (doplněk), vrátil se s těžkou nemocí (určení průvodních okolností). Proto patří ustrnulé výrazy přechodníkové k určení průvodních okolností a přechodníky neadverbializované k doplňku.

Ke kapitole o aktuálním členění větném je připojena část týkající se osamostatňování částí výpovědi, opakování částí výpovědi a je sem zařazen též výklad o elipse; elipsa je totiž považována primárně za jev roviny aktuálního členění (je důležité lišit jádro a východisko sdělení; obvykle se podle autorů vynechávají části, které by tvořily část východiskovou).

Poslední kapitolu tvoří výklad o souvětí. Liší se tu (rovněž ve shodě s akademickou mluvnicí) struktury založené na spojování větných propozic, dále struktury založené na zapojování jedné větné propozice do jiné propozice a struktury s větami determinujícími. První typ je členěn na struktury s propozicemi sémanticky nezávislými (v poměru slučovacím, odporovacím a konfrontačním, stupňovacím, vylučovacím, vysvětlovacím) a struktury s propozicemi sémanticky závislými (vztahy široce příčinné, vztah účelový, přípustkový, vztahy podmínkové, časové, široce způsobové, vztah výjimkový a vztahy zřetelové). Srovnáme-li výklad v této mluvnici s výkladem mluvnice předcházející, zjišťujeme, že tu došlo k přesouvání některých partií souvětných. Tak např. souvětí důsledkové, probírané v Bauerově-Greplově mluvnici v souvětí souřadném, probírá se ve strukturách s propozicemi sémanticky závislými, ve vztazích široce příčinných, a to příčinně-následkových, vyjadřovaných spojkami (a) tedy, proto, tudíž apod., tj. paratakticky. (Málo srozumitelná je tu formulace, že: „Východiskem prezentace příčinně-následného vztahu je následek, tj. něco co je výsledkem nějakého děje či stavu“ — s. 377.) Podobně jsou vykládány vztahy příčinné vyjadřované paratakticky. Souvětí s větou se spojkou neboť se tak při výkladu dostává do blízkosti souvětí s větami se spojkami protože, jelikož, poněvadž apod. Takové řazení je výhodné; typy, které k sobě náležejí po významové stránce, jsou probírány společně. Další část výkladu o souvětí je věnována větám obsahovým a závislým větám oznamovacím, tázacím apod. Kapitola je zakončena výkladem o souvětí složitém.

Autoři si byli vědomi toho, že přistupují k problematice skladby z mnoha hledisek. Důsledkem jejich přístupu je to, že některé partie jsou ovšem vykládány na více místech, a to pokaždé z jiného úhlu. Tak např. struktury se slovesy (modálními výrazy) typu myslím, tuším, je jisté, jsem přesvědčen, možná apod. se vykládají v kapitole o komunikativních funkcích, v kapitole o větných strukturách i v kapitole o souvětí. Příslovečná určení (např. místní nebo časová) realizovaná vedlejší větou se probírají jednak (ve shodě [156]s metodologicky čistou skladbou Šmilauerovou) v kapitole o větných členech, jednak také v kapitole o souvětí.

Z hlediska dnešního stavu bádání bylo jistě užitečné seznámit veřejnost s novými přístupy a zachovat i tradiční hledisko. V budoucnosti by však bylo vhodné uvažovat o tom, jaké jednotné metodologické hledisko zvolit.

---

[1] K tomu srov. např. F. Daneš, Verba dicendi a výpovědní funkce, Slavica Pragensia 14, 1973, s. 115—124.

[2] Srov. obdobný výklad v práci M. Grepla — P. Karlíka, Gramatické prostředky hierarchizace větné struktury, Brno 1983.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 3, s. 151-156

Předchozí Alois Jedlička: Druhý svazek akademické Mluvnice češtiny

Následující Jiří Nekvapil: Na okraj druhého vydání Větných vzorců v češtině