Vztažné věty s nesklonným co
Karel Svoboda
[Články]
-
Vztažné věty jako To je ta kniha, co se mně tak líbila se uvádějí ve výkladech jazykovědných dosud jen velmi stručně a označují se jako „lidové a hovorové, nikoli čistě spisovné“[1] nebo jako obecně české.[2] Pouze Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky (s. 196) je označuje jako „hovorové“, tj. nevylučuje je ze spisovného jazyka. Sémantikou těchto vět se jazykověda dosud nezabývala, třebaže právě sémantická analýza může dát podklady pro určení poměru těchto vět ke spisovné češtině a k jejich zhodnocení stylistickému. Jen I. Poldauf[3] vykládá, že základní rozdíl není mezi větou deskriptivní (popisnou) a restriktivní (omezovací), nýbrž mezi vztažnou větou klasifikující a individualizující. Na další straně pak vysvětluje: „… jde o individualizaci ve větě jako Novák je úředník, který / co se mnou chodí na kontroly, You who are a walking dictionary (viz dále s. 5n.), kde se úředník nezařazuje mezi ty, kdo chodí na kontroly, ani někdo jiný mezi ty, kdo jsou naučnými slovníky.“
V podrobnějším výkladu sémantiky vztažných vět s nesklonným co a v jejich hodnocení z hlediska spisovného jazyka vyjděme z toho, jak se jich užívá v některých divadelních hrách současné doby.
1. Uveďme nejprve doklady typu ten, substantivum, co:
(1) Snědla bych tubu tam těch luminálů, co má Jirka na stole. (Kundera 33)
(2) Vidíš … támhle je ocelárna … a tam ta velká chalupa vzadu, co na ni dávají ještě tři štoky … to je řiditelství. (Stehlík 79)
(3) Ta holka, to fanfárum, co vám neslo víno, je nemehlo. (Daněk 8)
[2](4) Ta čest, co je největší hrdost člověka, to tedy neplatí jednou pro vždycky? (Blažek 51)
(5) Poslyšte, vy znáte tu paní, co prodává dům. To by mě zajímalo, co jsou vlastně zač, ona a ten její vnuk. (Topol 85n.)
(6) Mám nocležníka. — Zase? — Z tý party, co montovala rozhlas. (Topol 31)
(7) Nemáš zapomenout její věci. A ten kartáč, co si koupila za svý — — (Březovský 75)
(8) Pánové, táhne jaro. To jsou ty divoký větry, co žerou trávu. (Topol 42)
(9) Já jsem z té generace, co se naučila nevěřit. (Kohout 67)
Vyjděme z toho, jakou funkci zde má zájmeno ten. V dokladech (1), (2) ukazuje v prostoru na to, co je pojmenováno substantivem, k němuž se věta vztažná vztahuje (dále je nazývám vztahové substantivum), má funkci prostorově ukazovací.
V ostatních případech je sice ukazovací význam zájmena ten slabší, avšak i tu jde o ukazování. V dokladech (3), (4) zájmeno ten ukazuje na osobu nebo věc známou ze situačního nebo jazykového kontextu, tj. na osobu nebo věc, která v dané situaci už jednala (dívka v dokladu 3) nebo o které se v daném dialogu už mluvilo (tak před promluvou 4 říká jedna z postav: Já jsem ho učil, že čest je ta největší hrdost člověka — s. 44). Lze tedy říci, že v dokladech (3), (4) má zájmeno ten funkci kontextově ukazovací.
V dokladech (5) až (9) ukazuje zájmeno ten na osobu nebo věc, která v dané situaci nevystupovala, ani se o ní v daném dialogu nemluvilo, která je však účastníkům dialogu v různé míře známa odjinud, zájmeno ten ukazuje na společnou znalost (mluvčí se jím odvolává na společnou znalost). Srov. ještě např. doklad (5) s větou
(10) Znáte, doufám, toho učitele, co má chatu a auto?
Jde tu rovněž o poukázání na společnou znalost a co zde stejně jako v dokladu (5) převažuje patrně v běžném vyjadřování nad který. Vezměme však příklad (10—10) Znáte učitele, který má chatu a auto?, tj. vůbec nějakého učitele, který má chatu a auto. Tu se na žádného učitele neukazuje a užití nesklonného co by v projevech vyspělejší úrovně bylo zcela neobvyklé, třebaže větě vztažné nelze individualizaci upřít. Jak užívání nesklonného co souvisí s ukazováním, je vidět z toho, že věty vztažné s co lze užít dokonce k vlastnímu jménu, je-li u něho ukazovací ten:
[3](11) Já jsem ten Novák, co dneska dělá ředitele. Co se tenkrát takhle držel mašiny, když ho od ní brali, a co div neprosil na kolenou, jak se bál. (Blažek 28)
Při ukazování prostorovém, tj. ukazování nejsilnějším, má vztažná věta funkci spíše popisnou, obohacuje sice jazykovou komunikaci (podobně jako přívlastek volný), avšak jazykové vyjádření by bylo i bez ní patrně jednoznačné (záleží na situaci). Při ukazování kontextovém závisí potřeba užít vztažné věty na tom, kdy se uskutečnil děj, který vyjadřuje věta vztažná, nebo kdy se mluvilo o osobě, resp. věci vyjádřené vztahovým substantivem. Potřeba užít vztažné věty je tím větší, čím delší doba plynula od oné události nebo projevu. Jestliže uplynula krátká doba, lze říci
(3—3)[3a] Ta holka je fanfárum. (Srov. příklad 3)
(4—4) Ta čest neplatí jednou pro vždycky? (Srov. příklad 4)
Při ukazování na společnou znalost má věta vztažná funkci omezovací: je potřebná k tomu, aby omezila, co je vyjádřeno substantivem ve větě řídící. Je patrno, že je plynulý přechod vztažných vět od funkce popisné k omezovací (tj. k funkci, kterou má také přívlastek těsný) a že věta vztažná s nesklonným co může při ukazování plnit obě tyto funkce.
2. Zabývejme se nyní typem ten, co. Také zájmeno ten (tamten, tamhleten) ve spojení s co může mít funkci
a) prostorově ukazovací (viz také spojení s příslovcem tam), např.
(1) Pár hezkejch ženskejch tu je! — Tamhleta, co stojí u kamen. (Topol 84)
(2) Tam, co stojí ta chata, je pěkný rybník.
(3) Ten obrázek tam bude viset! Tam, co visel. (Hrubín 50)
Srov. s tím vyjádření, kde tam má funkci odkazovací (viz dále s. 4 a 10): Z té příčiny jsem se plouhal pěšinkami opatrně, šlapal po drnu a tam, kde ho nebylo, aspoň jsem se snažil vyhnouti se každé spadlé větvičce (Vrba 113).[4] Tu by užití nesklonného co bylo zcela neobvyklé; přispívá k tomu ovšem knižní genitiv záporový, ale v daném významu by bylo nesklonné co velmi neobvyklé i tam, kde by genitiv záporový nebyl; srov. … šlapal po drnu a tam, kde drn nebyl, aspoň jsem se snažil…,
(4) To je ten, co ho Wágnerová vyloučila z Pionýra a co tam patřil desetkrát víc než ona. (Blažek 58)
(5) Platím za tři klíče, i za ten, co jsi ztratil. (Kundera 42)
(6) Tak já si schovávám … jen ty (tj. knížky), co se k nim člověk třeba někdy vrátí. (Daněk II, 23);
c) ukazovat na společnou znalost (ve funkci ukazovací tu může být i zájmeno on):
(7) Já? Klíče? Já klíče nemám. Ty jedny, co máme, máš ty. (Kundera 15)
(8) To byl on, co nám pomoh z nejhoršího. (Daněk II, 61)
Jestliže v těchto případech nahradíme konstrukci s ten, co konstrukcí, jejímž základem by bylo podstatné jméno, resp. zpodstatnělé příd. jméno, zájmeno ukazovací zůstane, nebo alespoň i ve spisovném jazyce může zůstat:
(1—1) Tamta žena, co stojí u kamen.
(4—4) To je ten chlapec, co ho Wágnerová vyloučila z Pionýra.
(5—5) Platím za tři klíče, i za ten klíč, co jsi ztratil.
(6—6) Tak já si schovávám jen ty knížky, co se k nim člověk třeba někdy vrátí.
(7—7) Ty jedny klíče, co máme, máš ty.
3. Vyjděme nyní od konstrukcí s ten, kdo a s ten, který a pokusme se nahradit větu vztažnou substantivem. Tradiční příklad
(1) Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa
lze transformovat na jmenné vyjádření
(1—1) Bázlivec nesmí do lesa,
tj. vypouští se přitom zájmeno ten. To má totiž v případě (1) funkci odkazovací, ne ukazovací. Neukazuje na nic v prostoru, ani v kontextu, ani na společnou znalost, nýbrž označuje osobu, která je následující vztažnou větou určena konkrétněji.[5] Větou s kdo se pojmenovává obecně osoba, jako se obecně pojmenovává pouhým substantivem. Jde o větu s funkcí substantivní. Stejně je tomu v dokladech
(2) Kdo se moc ptá, moc se doví. (Březovský 39)
(3) Šanci má každý. A kdo ji zahodí, ten ji nenajde. (Aškenazy 28)
Ve stejném významu tu lze užít i konstrukce s ten, kdo:
[5](2—2) Ten, kdo se moc ptá, moc se doví.
(3—3) A ten, kdo ji zahodí, ten ji nenajde.
Na rozdíl od vztažných vět typu ten, co se vět vztažných s ten, kdo neužívá při ukazování prostorovém, jen v omezené míře se jich užívá při ukazování kontextovém, častější jsou při ukazování na společnou znalost, např.
(4) To je ten, koho jsem ti včera doporučil.
To bude třeba podrobit zvláštnímu zkoumání. Avšak už z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že se vztažné věty s ten, kdo — ten, který — ten, co uplatňují různým způsobem z hlediska kontextového členění věty. Konstrukce s ten, kdo se užívá zejména tehdy, jde-li o pouhé východisko výpovědi, konstrukce s ten, co tehdy, jde-li o známé východisko výpovědi, konstrukce s ten, který je z tohoto hlediska neutrální, lze jí užít v obou případech, třebaže v prvním významu je asi méně častá.
Vraťme se však k případu (1) Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa a srovnejme jej s případem (5) Ten, co se bojí, nesmí do lesa.
Této konstrukce sotva užijeme, myslíme-li obecně na „bázlivce“; užijeme jí tehdy, ukazujeme-li na nějakou osobu v prostoru nebo kontextu nebo osobu společně známou. Jestliže tu chceme větu vztažnou nahradit substantivem, musíme na rozdíl od případu (1—1) ten, tj. zájmeno ukazovací, ponechat: (5—5) Ten bázlivec nesmí do lesa.
Rozdíl v sémantice konstrukcí s ten, kdo a ten, co se tedy velmi zřetelně projevuje tím, jak rozdílně se transformují (převádějí) na vyjádření substantivní. První konstrukci nahradíme substantivem bez zájmena ten, druhou nahradíme zpravidla spojením zájmena ten se substantivem.
Bylo by možné říci, že věta s co má význam individualizující v tom smyslu, že pokračuje v individualizaci nebo dokončuje individualizaci, dokončuje určení individua. Individualizující funkci má totiž už zájmeno ten, resp. spojení ten + substantivum s rozvíjejícími větnými členy, např.
(6) Ten člověk tam asi uprostřed, co má tu námořnickou čapku, pořád vykřikoval, že vyhrajou.
Avšak ne při každém pojmenování (označení) individua lze místo vztažných zájmen kdo nebo který užít nesklonného co. Chceme-li Poldaufův anglický příklad (You who are a walking dictionary) pře[6]ložit do češtiny, zjistíme, že užít zájmena co se nám jeví jako možné tehdy, představíme-li si situaci, v níž se na osobu označenou zájmenem vy ukazuje, např.
(7) Vy, co jste takový živý slovník, pojďte sem.
Chybí-li ponětí ukázání, např. u zájmena já, nelze k němu větu vztáhnout pomocí zájmena co, třebaže tu jde o dokonalou individualizaci. Lze však říci
(8) Já, který jsem tomu věnoval tolik času, jsem jediný neuspěl.
Jestliže je individualizace bez ukazování dokončena již řídícím výrazem, věty vztažné s nesklonným co užít nelze. To platí také o větách vztažných k vlastním jménům, např. v souvětí
(9) … nad pomněnkami, maceškami i ovocnými stromy vládl správce Wagenknecht, který bděl nad tím, aby se neztratila ani jedna padavka. (Poláček)
nelze který nahradit nesklonným co. Individualizace je v daném kontextu dokončena slovy správce Wagenknecht. Jak již bylo ukázáno, je možné užít věty vztažné s nesklonným co k vlastním jménům jen tehdy, jestliže vlastní jméno je spojeno se zájmenem ukazovacím, popř. jestliže ukazovací zájmeno může být doplněno, tj. jestliže je třeba mezi osobami téhož jména jednu individualizovat vztažnou větou, viz doklad (11) v části 1.
Užívání věty vztažné s kdo je na rozdíl od vztažných vět s nesklonným co omezeno ještě tím, že věta vztažná s kdo pojmenovává pouze osoby, ne zvířata. Jde-li o pojmenování zvířete, řekneme např.
(10) Ten (tj. pes), který se chová tam u vody tak neukázněně, je náš Brok,
tj. užijeme věty vztažné se zájmenem který. To platí i tehdy, jestliže se věta vztažná pojí k neurčité číslovce každý. Jde-li o osobu, užívá se zájmena kdo. Jde-li však o zvíře, připojí se i k číslovce každý věta vztažná pomocí zájmena který, např.
(11) Každý, který přijde (tj. srnec), už ji (srnu) donutí, aby mu byla po vůli. (Vrba 114)
Je tedy třeba k tradičně uváděným konstrukcím s ten, kdo, pojmenovávajícím osoby, a s to, co, pojmenovávajícím věci, resp. ke konstrukcím s pouhým kdo a co připojit ještě konstrukce s ten, který, resp. s pouhým který, pojmenovávajícími osoby, věci i zvířata.
4. Tím se už zabýváme také otázkou poměru mezi vztažnými větami s nesklonným co a vztažnými větami typu ten, který. Je třeba zdůraznit, že se i po stránce významové (ne jen stylové) vyznačují věty [7]typu ten, který nejširšími možnostmi užívání. V dalším výkladu je vhodné spojit typy ten, který (jenž) — ten, substantivum, který (jenž) — substantivum, který (jenž). Zkoumejme, zda u dokladů, v nichž bylo užito zájmena který, je možné zájmeno který nahradit nesklonným co a zda při této substituci (náhradě) nedochází k významovému posunu. Věnujme pozornost tomu, zda i v poměru ke vztažným větám s který jde o významovou specializaci vztažných vět s co, popř. zda i u vět vztažných s který lze přes šíři jejich sémantiky konstatovat významové omezení z hledisek, kterými se zabýváme.
Na jeden případ jsem již ukázal: větu vztažnou s nesklonným co nelze spojit s vlastním jménem, jestliže vlastní jméno nelze blíže určit zájmenem ukazovacím. Také v následujících případech, které uvádím, by byla náhrada zájmena který nesklonným co nemožná nebo — zejména ve spisovném jazyce (i v hovorovém) — více méně neobvyklá. A rovněž zde se
a) vztahovým substantivem a větou vztažnou pojmenovávají osoby nebo věci, na něž mluvčí nemůže nebo nechce ukázat v prostoru, ani se nemůže odvolat jako na známé z kontextu nebo ze situace:
(1) Já sám jsem viděl věci, který vám nikdo nikdy neukázal. (Aškenazy 26)
(2) Jste veliký vědec, který může být povznesen nad naše drobné šarvátky. (Daněk I, 62)
(3) Vzpomene drahých zesnulých, na který nevzpomněl, jak je rok dlouhej. (Blažek 18)
(4) Vejde člověk s brašnou, která má skotský vzor, asi padesátník, prošedivělý. (Aškenazy 11)
(5) Po revoluci z toho vysekal kolaboranta, kterej měl svatováclavskou orlici a továrnu na podvazky. (Blažek 59)
(6) … prohlíží si jeho nepořádek, papíry, knihy, z nichž některé bere do ruky, jako by k nim měla starý důvěrný vztah. (Kundera 33)
V posledním dokladě nemožnost určit vztahové substantivum ukazovacím zájmenem ten souvisí s tím, že věta vyjadřuje děj následný a může být převedena na větu hlavní: a některé z nich bere do ruky;
b) vyjadřují vlastnosti, které nejsou adresátovi známé nebo které autor jako známé nechce podat, např.
(7) Ale šel jsem se představit na ministerstvo člověku, kterého jsem si nevážil a kterého předtím navštívil můj otec. (Blažek 43)
(8) Už jsem potkal jednoho, který míval řeznictví a uzenářství. (Blažek 42)
(9) V Blažkově „Příliš štědrém večeru“ říká otec: … protože se musí sejít s tou frajlinkou a dát jí ten krepžoržet na kostýmek, kterej by byl včera málem [8]položil pod stromeček vlastní ženě (18), tj. vztažnou větou s který se vyjadřuje děj, o němž se dosud nemluvilo. Na rozdíl od toho táž osoba vzápětí říká:
(10) Mně je hrozně podezřelej každej člověk, co je na Štědrej den filosof a na Štěpána jak když to z něj spadne (18), když se předtím mluvilo o rozdílném chování kohosi o Štědrém dnu a na Štěpána.
S podobným užíváním obou typů vět vztažných se můžeme setkat dokonce i ve scénických poznámkách. Tak v Kunderových „Majitelích klíčů“ čteme:
(11) a mizí ve dveřích, jež vedou přes předsíň do koupelny (10),
když se větou vztažnou podává nový údaj. Ale na předcházející stránce se říká:
(12) Pak začíná obřadně a rozvážně natahovat všechny hodiny, co visí v druhém pokoji (7n.),
když v úvodní scénické poznámce bylo mimo jiné řečeno: Stěny obou pokojů jsou ověšeny sbírkou starožitných hodin. Tu by se ovšem v projevu, v němž by se mluvčí nechtěl dovolávat společné znalosti, užilo zájmena který. Byla by pak sdělena sice táž věcná skutečnost, sdělení by však nebylo začleněno do společných znalostí o hodinách v pokoji. Užití zájmena který by tu bylo možné i v projevu mluveném, věta vztažná by však byla stylově neutrální.
5. Někdy je věta s co jediným prostředkem zapojení výpovědi do situace. V takových případech svou frekvencí patrně převažuje v dialogických projevech nad větou s který, např.
(1) No totiž, on se o tom náhodou dověděl jeden člen MěNV, co píše ty kritiky, víš, Lenko? (Kohout 51)
(2) To je v gauči, co na něm spí. (Březovský 52)
Větou s co je posluchač jakoby vtahován do společné znalosti.
Na rozdíl od toho, zapojíme-li větu do situace zájmenem ten, není věta s co tak potřebná, tedy:
(3) To je v tom gauči, na kterým spí.
6. Avšak vztažných vět s nesklonným co se užívá také tehdy, když nejde ani o ukazování, ani o vyjádření toho, co je známé mluvčímu a posluchači, např.
(1) Znám závozníky, co stěhují kredence, třebaže chtěli na vysokou školu. (Blažek 25)
(2) Už jsi někdy viděl dělníka, co se bránil mašinám? (Daněk II, 37)
Tu věta s co nemá patrně zvláštní významovou funkci, která by vyplývala z toho, že projev je výrazně spojen s určitou situací, je „si[9]tuačně zakotven“. V kultivovanějším vyjadřování by se zde užilo věty se zájmenem který. Zde by bylo možné mluvit o obecně českém, resp. lidovém užití vztažné věty s nesklonným co.
Avšak ani v obecné češtině se neužívá vztažných vět s nesklonným co bez omezení. Neužívá se jich např. tehdy, jestliže věta vztažná nemá platnost omezovací, neomezuje rozsah vztahového substantiva, pojí se k němu volně. Tak bychom ani v obecné češtině neužili nesklonného co ve větě 9, část 3, ani ve větě 2, část 4 (Jste veliký vědec, který může být povznesen nad naše drobné šarvátky), a to ani tehdy, kdyby měla tvary obecně české; srov. např. (3) ’si velikej hlupák, kterej neví, co chce.
Vět vztažných s nesklonným co se může užít, jak mě upozornil Fr. Daneš v redakční připomínce k tomuto článku, také tam, kde ke vztahovému substantivu můžeme připojit zájmeno takový, např.:
(1—1) Znám takové (takový) závozníky, co stěhují (stěhujou) kredence, třebaže…
(2—2) Už jsi viděl takovýho dělníka, co se bránil mašinám?
Zájmenem takový se tu na nic neukazuje, nýbrž odkazuje se na bližší určení vyjádřené (následující) větou vztažnou: ta omezuje rozsah vztahového substantiva, pojí se k němu těsně.
Od hovorově spisovného užití vztažných vět s nesklonným co k takovému užití těchto vět, které bychom nepociťovali jako přiměřené v kultivovaných dialogických projevech, je plynulý přechod. Charakter věty z hlediska spisovnosti nemusí být vždy zřejmý. Např. v souvětí
(4) Myslel jsem sice, že z ní bude Madame Curiová nebo inženýrka, co staví mosty, ale co se dá dělat. (Blažek 14)
se věta s co může jevit jako obecně česká, ale může jít o větu poukazující na společnou znalost, společnou představu, lze ji pochopit ve smyslu … víte taková inženýrka, co staví mosty. Podobně i větu ze scénické poznámky v Kohoutově hře Dvanáct
(5) Před oponou Vít, pěkný mladý chlap, ale žádný libový vazoun, šťastný typ, co uhraje všechno od milovníků po charaktery (30)
lze pochopit ve smyslu … víte takový, co uhraje všechno od milovníků po charaktery.
Někdy je vztažná věta s nesklonným co a popř. ukazovací zájmeno u vztahového substantiva výrazem emocionálnosti, při níž se opouští spisovná norma. Tak Hanka v Blažkově hře Příliš štědrý večer vybuchne, když vidí, že její milý zašel daleko ve sporu s jejím otcem:
[10](6) To je můj táta, rozumíš? Co mi věřil jako nikomu na světě! Co ztratil ženu, když mu bylo pětatřicet a od té chvíle ani vteřinu nemyslí na sebe, a dělá, co může, aby si uhnal infarkt nebo aspoň tuberu! (26n.)
A mladík je tím pobouřen a volá:
Já mám rád tyhle vyrovnaný bojovníky! Co se na člověka jenom podívají a hned vědí, kam ho strčit!!! (27)
Spíše o obecně české užívání vztažných vět s nesklonným co, tj. takové užívání, které projev nespíná se situací, jde např. také v těchto konstrukcích s ten, co:
(8) Tohle škrtneš kvůli strejčkovi, tamhleto kvůli Morákovi, něco se vyškrtá kvůli těm, co to budou číst, než to vyjde, něco kvůli kritice. (Hrubín 24)
(9) Ti, co bojují, nejvíc umírají. (Kundera 44)
(10) U nás je dělník jenom ten, co má široký ramena a umaštěnou kombinézu! (Daněk II, 58)
Jestliže tu chceme konstrukci s ten, co nahradit konstrukcí, jejímž základem by bylo substantivum, zájmena ten neužijeme:
(8—8) … něco se vyškrtá kvůli čtenářům.
(9—9) Bojovníci nejvíce umírají.
(10—10) U vás je dělník jenom člověk se širokými rameny a umaštěnou kombinézou.
Je tomu tak proto, že zde zájmeno ten neukazuje na nic ani v prostoru, ani v kontextu, ani ve znalostech. Zájmeno ten tu má podstatně jinou funkci než v případech předchozích. Tu bychom mohli označit jako odkazovací (viz už s. 3 a 4). Právě na vztažných větách s nesklonným co je dobře vidět, že ani odkazovací zájmeno ten (tím méně ukazovací ten ve spojeních ten, co — ten, který) neukazuje „pouze na větněčlenskou platnost vedlejších vět“,[6] nýbrž kromě funkce spojovat věty, popř. funkce zdůrazňovací má také funkci významovou: naznačovat osobu nebo věc i to, zda se myslí na jednu osobu nebo věc, či větší počet osob nebo věcí: ten, co; ta, co; ti, co; ty, co aj.
7. Shrneme-li dosavadní zkoumání, lze říci, že povaha vztažných vět s nesklonným co není z hlediska spisovnosti a z hlediska stylového jednotná. Vztažné věty s nesklonným co vznikly patrně v projevech vázaných na určitou situaci a jsou prostředkem zapojení projevu do situace, prostředkem, jehož se většinou užívá spolu s uka[11]zovacím zájmenem. V těchto případech má vztažná věta s nesklonným co specifickou významovou funkci v dialogických projevech a nelze ji tedy vylučovat ze spisovného jazyka, tj. z jeho hovorového stylu. Při ukazování nejsilnějším, tj. při ukazování prostorovém, jež se uplatňuje především právě v projevech mluvených, se užívání vztažných vět s který, resp. s kde pociťuje jako hledané.
Jestliže věty vztažné s nesklonným co není užito při ukazování, má funkci omezovací. Neshodují se tedy věty vztažné s nesklonným co ani v tomto případě plně se sémantikou vět vztažných s který a jenž. Jde tu však o významový rozdíl, který není dán situační vázaností mluvených projevů. Kromě toho v češtině (na rozdíl např. od angličtiny) se věta vztažná omezovací a neomezovací formálně neliší prostředky dosud uznávanými za spisovné (v obou případech se užívá vztažného zájmena který nebo jenž). Nezdá se tedy, že by už dnes byly postačující podmínky pro to, aby do spisovného jazyka byly přijaty vztažné věty s nesklonným co mimo oblast ukazování.
8. Věty vztažné s nesklonným co je nutno vyložit ještě podle toho, v kterém pádovém vztahu je věta vztažná k vztahovému substantivu, a z hlediska vztahového substantiva. Záleží totiž nejen na tom, zda věta vztažná je ve vztahu 1. nebo 4. pádu, či pádů ostatních, ale např. také na tom, zda vztahové substantivum pojmenovává osobu, či věc. Srov. např.
(1) To je ta dívka, co jsme (ji) včera viděli na výstavě
(2) To je ta rodina, co jsme (ji) včera viděli na výstavě
(3) To je ta květina, co jsme viděli včera na výstavě
Jestliže je věta s co ve vztahu 4. pádu (bezpředložkového), je užití osobního zájmena zastupujícího vztahové substantivum pouze možné, zejména tehdy, pojmenovává-li vztahové substantivum osoby nebo zvířata. Jestliže je věta vztažná s nesklonným co ve vztahu jiného pádu než 1. a 4. (bezpředložkového), je užití osobního zájmena závazné. Viz doklad 2 v části 1; 6 v části 2; 2 v části 5.
Lze říci, že věta vztažná s nesklonným co a osobním zájmenem vyjadřujícím pádový vztah vztažné věty je hovorovější než věta vztažná s pouhým nesklonným co. Není patrně nahodilý doklad z Blažkova „Příliš štědrého večera“
(4) Jako například já a lidi, co bydlí kolem vás a které potkáváte na ulici a v tramvaji a v biografu (43)
Věta s který, jíž odpovídá věta vztažná s co a s osobním zájmenem [12](je), tu následuje za větou s co, v níž se zájmena osobního neužívá. Jistě neobvyklý by byl obrácený sled vět:
(4—4) … lidi, kteří bydlí kolem vás a co je potkáváte na ulici…
Podrobnější a přesnější výklad může však být založen jen na dalším zkoumání.
9. Na závěr je třeba alespoň se dotknout slovnědruhové povahy nesklonného co ve větách, jimiž jsem se zabýval. Je nepochybné, že co v těchto větách nejen je nesklonné, ale nemá také platnost větného členu. Nelze ho proto zařadit mezi zájmena. Vztahuje však větu, kterou uvozuje, k vztahovému substantivu nebo zájmenu, jako to činí nesporná zájmena (resp. příslovce) vztažná, a spojuje jednu větu s druhou. Nechceme-li z důvodů, které by vyžadovaly zvláštního výkladu, dále rozšiřovat okruh slov řazených mezi částice a zvyšovat různorodost a neurčitost pojmu částice, je možné nesklonné co ve větách vztažných označit jako vztažnou spojku. Tím je, doufám, postižena i hybridní povaha tohoto jazykového prostředku.
Excerpovaná literatura: L. Aškenazy, Host, Praha 1960. — V. Blažek, Příliš štědrý večer, Praha 1961. — B. Březovský, Nebezpečný věk, Praha 1962. — O. Daněk, Umění odejít, Praha 1956. — O. Daněk, Máte rádi blázny?, Praha 1962. — Fr. Hrubín, Křišťálová noc, Praha 1961. — P. Kohout, Dvanáct, Praha 1963. — M. Kundera, Majitelé klíčů, Praha 1962. — M. Stehlík, O korunu a lásku, Praha 1962. — J. Topol, Konec masopustu, Praha 1963.
[1] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951. s. 1166. — Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 44.
[2] Slovník spisovného jazyka českého I, 1960, s. 221.
[3] Vztažné věty v angličtině a v češtině, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura II, Praha 1955, s. 191. — Pro angličtinu odlišně J. Nosek, Relativa Clauses in Modem English, Philologica Pragensia III, 1960, s. 88n.
[3a] Zdvojená číslice označuje doklad, který vznikl úpravou dokladu uvedeného předtím touž číslicí jednoduchou.
[4] J. Vrba, Myslivcův rok 11, Praha 1942.
[5] Na rozdíl od toho např. Fr. Trávníček, dílo cit. v pozn. 1, s. 1130n., označuje zájmeno ten jako odkazovací i tehdy, jestliže „ukazuje na někoho nebo něco, o kom nebo o čem byla … řeč“.
[6] J. Hrbáček, O syntaktické funkci korelativního spojení řídící a závislé věty, SaS 25, 1964, s. 83, 92.
Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 1-12
Předchozí Příloha k Naší řeči 49, 1966, č. 5
Následující Miloslava Knappová: Začleňování cizojazyčných názvů ulic a náměstí do českých textů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1