Příspěvek k jazykové teorii a praxi

Olga Müllerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kniha Františka Daneše Věta a text (Academia, Praha 1985, 234 s.)[1] představuje soubor statí, které se dotýkají různých problémů syntaktické, sémantické a komunikativní výstavby věty a textu. Nejde o soustavný monotematický výklad určitého jevu. V některých statích se pojednává o jevech poměrně řídkých nebo o těch, jimž bylo dosud v základních mluvnicích i v jazykovědných pracích vůbec věnováno málo pozornosti nebo jejichž objasnění nebylo v rámci dosavadních pojmů a přístupů dostatečné. V jiných statích [256]se Daneš vrací k problematice, jíž se zabýval už v dřívějších pracích, a prohlubuje starší poznání zkoumaných jevů v souvislosti s novými lingvistickými přístupy a poznatky. Jako základní se při analýze zkoumaných jevů uplatňuje hledisko sémantické. To spolu s přístupem komunikativně pragmatickým umožňuje vysvětlit povahu mnohých jevů, která při přístupech čistě gramatických zůstávala neobjasněna. Tento jednotný teoreticko-metodologický přístup také umožňuje propojení na první pohled tematicky různorodých statí a kapitol (uspořádaných ovšem od popisu jevů nejjednodušších k nejkomplexnějším) a ukazuje čtenáři souvislosti jazykových jevů na úrovni věty a textu. Výklad je jasný a metodicky dobře vedený, jak jsme na to z Danešových prací zvyklí. Přesto sama povaha jevů, o nichž se píše, i jejich podrobná analýza gramatická, sémantická a komunikativně pragmatická vyžadují od čtenáře velké soustředění a předpokládají lingvistickou průpravu. Přitom některé ze statí jsou přímo návodem, jak jazykové jevy interpretovat ve školní výuce. V tom je veliký přínos knihy vyučovací praxi.

V této rozsahově omezené zprávě můžeme pouze upozornit na obsah každé ze sedmi kapitol (vyjímajíc první, úvodní). Pokusíme se ve stručnosti uvést zejména ty pojmy a způsoby řešení, které považujeme za důležité z hlediska školního vyučování i jiných oblastí jazykové praxe.

Druhá kapitola navazuje na Danešovy práce o sémantické klasifikaci predikátů (slovesných významů) a rozpracovává podrobně významové rysy některých tříd predikátů v těchto pracích naznačené (srov. např. kapitolu Sémantické třídy predikátů v monografii Fr. Daneše, Z. Hlavsy a kol. Větné vzorce v češtině, 1. vyd., Praha 1982, s. 69—87). Jde o některé rysy mutačních predikátů (tzn. predikátů představujících změnu, kterou lze chápat jako přechod z nějakého „stavu věcí“ či „situace“ výchozí do situace závěrečné, jež má povahu výsledku, rezultátu přechodové změny (např. spravovat)).

Jedním z těchto rysů je to, že se mutační predikáty často vyskytují ve vidových dvojicích (spravit — spravovat); pomocí rysu rezultativnosti vykládá Daneš vidovou korelaci dokonavého a nedokonavého protějšku u mutačních sloves. Vedle jasného výkladu čistě vidových dvojic, který by bylo možno s prospěchem užít ve školním vyučování, vnáší jasno i do jiných gramatických problémů spojených s videm. Jde např. o vysvětlení skutečnosti, že tvary oznamovacího způsobu přít. času dokonavých sloves nemají časový význam přítomný, nýbrž budoucí na základě pojetí dokonavého děje jako uzavřené události (vyložení faktu, že tyto tvary dokonavých sloves mají význam budoucí, činí potíže jak žákům, tak i učitelům).

Ve třetí kapitole se výklad rozšiřuje na sémantickou strukturu věty — na takové její vlastnosti, že se při stejné významové (propoziční) struktuře (vyjadřovaná „reálná situace“ zůstává táž) mění uspořádání jejích složek v tom smyslu, že se na tyto složky pohlíží z různých perspektiv, a tak se mění jejich hierarchické uspořádání.

[257]Názorným a výrazným příkladem hierarchizace nebo perspektivizace (nebo též diateze)[2] sémantických složek věty jsou aktivní a pasívní konstrukce, v nichž se tři sémantické větné prvky (agens, patiens, činnost) stavějí pokaždé do jiné perspektivy. V rámci výkladů o hierarchizaci větných sémantických prvků vykládá autor konstrukce typu (1) Karel dostal (od otce) vyhubováno, … (od závodu) přidáno, … dostal přidělen od národního výboru byt. Nazývá je pasívními recipientními konstrukcemi. Konfrontuje jejich syntaktickou a sémantickou stavbu se syntaktickou a sémantickou stavbou konstrukce aktivní a konstrukce pasívní nerecipientní, totiž (2) Národní výbor přidělil Karlovi byt a (3) Karlovi byl přidělen národním výborem byt. Komplexní charakteristikou syntaktickou a sémantickou a úplným rozborem formálních gramatických prostředků ukazuje jasně na rozdíly v hierarchickém postavení sémantických složek Ag (agens, závod), Rcp (recipient, Karel), Obj (objekt, byt). Celkově pak charakterizuje „vyjadřovací smysl“ obou pasívních konstrukcí takto: u konstrukce (1) a (3) je původce (národní výbor) zatlačen do pozadí, u konstrukce (3) je ještě vyjádřen záměr postavit do popředí příjemce (Karla), zatímco u konstrukce (1) patiens (byt). Dále jsou vymezeny typy sloves, které mohou stát v pasívní recipientní konstrukci ve spojení se slovesem dostat/dostávat. V řešení otázky, zda má spojení slovesa dostat + trpné příčestí povahu morfologicko-syntaktické gramatické kategorie (jako jiné kategorie slovesné), nebo zda jde jen o syntaktické spojení dvou větných členů, se po podrobné argumentaci dochází k závěru, že jde o „zvláštní druh dějových pasívních konstrukcí, které sice nemají plně charakter kategoriální, ale jsou více než jen příležitostným opisem, mají do značné míry ráz paradigmatický“. Také okruh sloves, která se stávají součástí této konstrukce, je omezený z hlediska syntaktického i sémantického.

Druhý případ hierarchizace sémantické struktury věty je podrobně vysvětlen na dvojicích vět (a) Listonoš vybral schránku — (b) Listonoš vybral dopisy (ze schránky), v nichž se vyjadřuje táž reálná situace. Změna v hierarchizaci sémantických složek se týká (na rozdíl od případů hierarchizace rodové) jen participantů v pravovalenční (objektové) pozici, tzn. poštovní schránky („kontejner“) a dopisů („obsah“). Přitom lexém vybrat má jen jednu pravovalenční pozici (předmět ve 4. p.). Rozdíl v obou větách lze vysvětlit z hlediska hierarchizace tak, že ve větě (a) se staví do popředí skutečnost, že listonoš vyprázdnil schránku (tedy situace je viděna z hlediska „kontejneru“) a její „obsah“ (dopisy) stojí v pozadí. Ve větě (b) se naopak staví do popředí „obsah“, to, že listonoš manipuloval s dopisy, a „kontejner“ (schránka) stojí v pozadí. Tyto jemné, na první pohled skryté rozdíly ve významu vedou k závěru, že existují vlastně dva různé predikáty vyjádřené týmž lexémem vybrat (ovšem se shodným valenčním potenciálem, tzn. s nominativní a akuzativní pozicí).[3] Hierarchizační rozdíly mezi oběma větami lze vystihnout dvěma termíny: jde o „zbavování“ u typu „Listonoš vybral schránku“ a o „odstraňování“ u typu „Listonoš vybral dopisy“. Obdobné hierarchizační rozdíly lze pozorovat u sloves, na jejichž doplnění lze nahlížet jako na objekt, který na svém povrchu (jakožto pod[258]kladu) něco nese (srov. dvojice oloupat slupku (z jablka) a oloupat jablko, z nichž první člen lze opět interpretovat jako „odstraňování“ a druhý jako „zbavování“). Opakem odstraňování/zbavování je pak přidávání/dodávání: dolít vodu (do chladiče), namazat máslo na chléb a opatřování něčím: dolít chladič (vodou), namazat chléb (máslem). Tyto jednotlivé podskupiny sloves jsou podrobně analyzovány ze slovotvorného hlediska a z hledisek dalších. Příslušná slovesa jsou uvedena v relativní úplnosti.

Čtvrtá kapitola je věnována větným členům. Obsahuje tři samostatné stati. V první z nich se Daneš zabývá obecným pojetím větných členů a berou se v úvahu i hlediska praktická, zejména potřeby školního vyučování. Pojetí větných členů se zde podává jako výsledek gramatické a sémantické interpretace větné struktury, s důrazem na to, že obojí interpretace by se neměla směšovat.

V obecné stati o větných členech se nejprve načrtává formálně gramatická (výrazová) struktura věty. Jejím organizačním centrem je predikátor (většinou sloveso) ve tvaru verba finita se svým valenčním potenciálem (konfigurací, uspořádáním s ním spjatých valenčních pozic). Rozlišují se gramatické větné pozice a členy valenční a nevalenční. Valenční členy vázané přímo na predikátor jsou základové (tvoří s predikátorem základovou větnou strukturu), nezákladové (rozvíjecí) jsou valenční členy u jiných výrazů, jakož i všechny větné členy nevalenční. Vztah mezi nositelem valence a jeho valenčním členem a rovněž vztah mezi každým členem rozvíjeným a rozvíjejícím se nazývá dominancí; člen rozvíjený je dominující, člen rozvíjející je dominovaný. Predikátor je vždy dominující (i subjekt je jím dominován), zatímco ostatní členy mohou být zároveň dominované i dominující. U valenčních členů základových se liší mezi členem levovalenčním (subjekt, podmět) a členy pravovalenčními (komplementy, doplnění). Zavádí se větný člen komplement; rozlišují se tři druhy komplementů: komplementy typu objektového, dále adverbiálového, např. chová se drze a několik typů komplementů predikativního, např. zastihl ji nepřipravenou, zvolili ho za předsedu. Tradiční příslovečné určení, adverbiále je dvojího druhu: jednak má charakter valenční a platnost komplementů (Karel bydlí u matky), jednak charakter nevalenčního členu rozvíjecího (Karel spravoval u matky rádio). Pro školu má význam i partie o metodě rozlišování objektového a adverbiálového komplementu.

Důležitou vlastností větněčlenské struktury je to, že pravidla rozvíjení větných členů se mohou uplatňovat i několikrát za sebou v jedné a téže větě, jsou rekurzívní. Např. ve větě Někteří lidé projevují náchylnost k požívání drog má výraz drog trojí větněčlenskou pozici: je atributem u substantiva k požívání, je však zároveň součástí rozvitého atributu k požívání drog u substantiva náchylnost a konečně je i součástí objektu (komplementu) náchylnost k požívání drog u predikátoru projevují (toto zjištění má dosah pro analýzu souvětí; viz dále). Vedle toho se v gramatické struktuře projevuje ještě jedna podstatná vlastnost, totiž tzv. větněčlenská transformace (transpozice). To je dobře vidět na výraze požívání drog; v něm má člen drog platnost atributu, ovšem vzhledem k tomu, že výraz požívání drog vznikl transformací z vý[259]razu požívat drogy, má člen drog původně platnost objektu. Tato skutečnost se formuluje jako transformace (hloubkového) objektu do pozice (povrchového) atributu. Určitý výraz tak může mít primární, sekundární nebo terciální větněčlenskou platnost. Princip transformační se uplatňuje i v případech, kdy je nějaká věta dosazena do pozice některého z členů věty jiné. Přitom dosazená věta buď nemusí ztratit větnou povahu (a vzniká tak hypotaktické souvětné spojení), nebo ji ztrácí (např. při nominalizacích). — Z Danešových výkladů vyplývá zejména pro školskou praxi, že jednotlivé gramatické větné členy je třeba vždy charakterizovat zároveň podle různých parametrů (např. podle pozice v povrchové struktuře věty, podle valenčnosti/nevalenčnosti, základovosti/nezákladovosti atd.).

Druhá stať této kapitoly se zabývá sporným větným členem zvaným obvykle „doplněk“. Provádí se podrobná analýza vět s tímto větným členem (v mluvnicích různě interpretovaným a ve školním vyučování působícím stálé potíže).

Např. větu s tzv. doplňkem určujícím typu Petr se vrátil unaven lze vykládat na pozadí spojení dvou vět Petr se vrátil + Petr byl (přitom) unaven. Při tomto spojení se začleňuje věta se sponou do věty s plnovýznamovým predikátorem (slovesem); přitom se vypouští spona, společný participant (Petr) se vyjádří jen jednou a predikativ věty sponové (unaven) se stává jakoby (fakultativním) predikativem u predikátu plnovýznamového (vrátil se). Tento výklad by se velice hodil do školního vyučování, protože názorně a zcela jasně vysvětluje zvláštní stavbu takových vět. — Pokud jde o statut doplňku jako větného členu, kloní se Daneš k řešení akademické Mluvnice češtiny, která tuto kategorii nevyčleňuje. Zvolené řešení záleží v tom, že všechny „doplňky určující“ se pokládají za zvláštní druh příslovečného určení a „doplňky doplňující“ (u sloves neplných významem) se pokládají za typ komplementu (viz výše ve výkladu o větných členech).

Ve třetí stati této kapitoly věnuje Daneš soustředěnou pozornost dalšímu z větných členů, adverbiálnímu určení zřetelově vymezovacímu (srov. např. ve větě Pavel je tělesně zdatný).

Charakterizuje ho po stránce syntaktické a sémantické, podává sémantickou klasifikaci substantivních základů adverbií, která mívají platnost zřetelově vymezovacích adverbiálních určení, a dotýká se i postavení tohoto členu ve větě z hlediska aktuálního členění.

Kapitola o větných členech je uzavřena statí o přívlastku, který vyjadřuje účelové určení substance (např. kropicí auto), a to na pozadí ostatních jazykových prostředků s týmž významem.

V páté kapitole se vychází již za hranice věty a přicházejí ke slovu jevy, které mají svou úlohu při výstavbě textu. V první, obecné části se pojednává o vzájemné spojovatelnosti vět, o typech mezivětných spojení a o kombinatorice těchto spojení. Nauka o souvětí, která si všímá kombinací spojení v rámci souvětných výpovědí, čerpá vlastně z této obecnější nauky o spojovatelnosti vět. Podávají se obecně platná pravidla, jimiž se řídí mezivětné kombinační možnosti.

[260]Základním pojmem z oblasti významu, s nímž se při tom pracuje, je propozice (je to sémantický základ věty, tedy konfigurace sémantických jednotek, které odpovídají jednotlivým větným členům, a jejich vzájemné vztahy). Sémantické vztahy mezi větnými nebo souvětnými výpověďmi v textu jsou do značné míry stejné nebo obdobné jako mezi větami uvnitř souvětí, resp. mezi členy věty. Kombinace větně vyjádřených propozic jsou dvojího řádu: mezi dvěma propozicemi je buď vztah sémantické subordinace (jedna z nich je obsahově závislá na druhé, takže jejich konfigurace tvoří hierarchii), nebo vztah sémantické koordinace (obě propozice jsou paralelní, obsahově na sobě nezávislé). Při kombinaci propozic se uplatňují trojí výrazové prostředky: hypotaxe, parataxe a juxtapozice, přičemž pro subordinační mezipropoziční vztahy většinou připadají v úvahu výrazové prostředky hypotaktické, pro vztahy koordinační prostředky parataktické. Vztah juxtapoziční nemá speciální lexikální výrazové prostředky.

Výklad o syntaktické výstavbě textu pokračuje v další části této kapitoly. V ní je pozornost soustředěna na útvary stojící mezi jednoduchou větou a souvětím, které tedy obsahují více než jednu větu, ale netvoří souvětí jako uzavřený gramatický celek s výpovědní funkcí, nýbrž jsou komplexní složkou souvětí. Daneš je nazývá „větné bloky“.

Např. v souvětí Pavel se smíchem vyprávěl, že učitel nutí žáky, aby podrobně popisovali, co dělá kohout, když kokrhá je syntaktickým předmětem u slovesa vyprávěl větný blok tvořený všemi čtyřmi větami uvozenými podřadicími spojovacími výrazy. Při analýze tohoto předmětného bloku se ukazuje, že je do něho začleněn další předmětný blok (podblok) aby podrobně popisovali, co dělá kohout, když kokrhá; dalším rozborem zjistíme další začleněný podblok tvořený dvěma větami. V hierarchii větných vztahů, která se tímto rozborem ukazuje, stojí tak nejníže věta poslední když kokrhá, ale zároveň se ukazuje, že je „zatížena“ několikerou větněčlenskou platností. Tento způsob rozboru by jistě velmi prospěl školní výuce, v níž jednu z největších potíží působí postihování celkové výstavby souvětí, a to nejen v textech různých typů, ale i v modelových souvětích pro školský rozbor vybraných.

V posledních dvou statích této kapitoly se Daneš podrobně zabývá dvěma skupinami souvětných spojení; souvětnými spojeními konfrontačními a spojeními s vedlejšími větami účinkově přirovnávacími.

V rámci konfrontačního spojení vět analyzuje podrobně čtyři jeho typy: typ se spojkou jestliže/, -li (Jestliže v zemi bylo dříve jen 8 nemocnic s 820 lůžky, dnes je zde 49 nemocnic se 4 000 lůžky a 9 porodnic), se spojkou zatímco (Zatímco v r. 1945 bylo vyrobeno kolem 350 kWh elektrického proudu na 1 obyvatele, v r. 1954 přesáhla výroba již 1050 kWh), se spojkou aby (Stadión na okamžik ztichl, aby v zápětí propukl v obrovské nadšení) a se spojkou když (Slavoj porazil Rapid 4:3, když ještě v poločase prohrával 1:2). Všechny tyto typy, s nimiž se dnes často setkáváme zejména v publicistických projevech, jsou analyzovány a interpretovány z několika hledisek; z hlediska konfrontační perspektivy (podstata konfrontace je vyložena obrazně tak, že jeden z dějů se chápe jako „pozadí“, na němž druhý děj vystupuje [261]jako „reliéf“; konfrontační perspektivou se nazývá vztah mezi pozadím a reliéfem), z hlediska větosledu (pořadí obou vět ve výpovědi) a s ním souvisejícího aktuálního členění. K nim a k tzv. nepravým vztažným větám, u kterých se Fr. Daneš přiklání k výstižnějšímu označení věty pokračovací (kontinuační), zaujímá stanovisko týkající se jejich noremního užívání — o všech z nich se dá říci, že mají ve spisovném jazyce své oprávnění, jsou stylisticky užitečným prostředkem, mají specifickou slohovou hodnotu a dávají možnost pro vyjádření specifických významových odstínů. Jejich užívání musí být ovšem vždy zdůvodnitelné; manýrovité a nadměrné užívání, s nímž se můžeme setkat např. ve sportovních reportážích, příslušnému projevu samozřejmě ubírá na kvalitě.

V oddíle o vedlejších větách účinkově přirovnávacích podrobně rozebírá typ Je příliš mladý, než aby tomu rozuměl, proti kterému se po celou dobu stavěl údajně správnější typ bez výrazu než (Je příliš mladý, aby tomu rozuměl). Pro zdůvodnění oprávněnosti prvního typu nachází důvody v jeho významové stavbě, v aktuálním členění, ve srovnání s podobnými typy vět účinkových a přirovnávacích.

V šesté kapitole se detailně popisuje fungování slov jako jen, vyjma (restriktorů přímých a nepřímých), také, zase, přece (kontextualizátorů) a stejně, jinak, alespoň (konektorů) v textu. Při komplexní charakteristice jejich významu i jejich pragmatické a komunikační funkce se bere soustavně v úvahu i jejich souvislost s aktuálním členěním a jeho výrazovými prostředky, zejména intonací. Tyto velmi náročné, všestranné a netradičně vedené výklady přinášejí pohled na fungování prvků typicky textových v celé komplexnosti jejich stránek jazykových, komunikativních a pragmatických.

Sedmá kapitola se zabývá jevy, které mají úlohu v textové soudržnosti, souvislosti, v kohezi textu. Jedním z těchto jevů je aktuální členění, jemuž Daneš věnoval už mnoho svých prací. V poměrně krátké úvodní stati této kapitoly shrnuje dosavadní poznatky o aktuálním členění a podává svůj vlastní pohled na komplex jevů do aktuálního členění zahrnovaných.

Vyčleňuje tři jeho aspekty, které také nejvíce souvisejí s kohezí textu, totiž aspekt tematicko-rematický (toto členění textových jednotek na téma a réma nazývá komunikativní artikulací), dále distinkci „známá (kontextově zapojená, daná, stará) informace“ — „nová (kontextově nezapojená) informace“ — toto členění nazývá členěním informačním (chápe je však nově, nikoli ve smyslu kontextové zapojenosti, jak bývá zvykem) — a konečně různé stupně výpovědního dynamismu (rozumí se jím podle Firbase „relativní podíl, jímž nějaký element věty přispívá k dalšímu rozvoji sdělení, obohacuje je, posunuje dopředu“).

Tyto aspekty aktuálního členění, zejména komunikativní artikulace a výpovědní dynamismus, se ve výstavbě textu uplatňují na podkladě tzv. izotopických vztahů, které v textu vytvářejí sítě různých souvztažností a podstatně tak přispívají k jeho kohezi. Těm je věnována druhá stať této kapitoly.

Izotopické (nebo též anaforické) vztahy jsou vymezeny jako vztahy mezi „předměty řeči“, tj. mezi tím, čeho se daný jazykový projev týká, co má mluvčí na mysli a v promluvě pojmenovává. Uvádí se podrobná a bohatě exemplifikovaná klasifikace [262]izotopických vztahů (vztahy založené na úplné identitě předmětů řeči, na jejich částečné identitě a na sémantické blízkosti dvou pojmenování).

Izotopické vztahy se projevují také výrazně v tematických posloupnostech v textu. O nich pojednává poslední stať knihy, v níž autor podává přehledně a zhuštěně současný stav svého výzkumu problematiky tematické výstavby textu, o níž poprvé pojednal v 60. letech (na jeho práce o tematických posloupnostech navazuje celá řada prací domácích i zahraničních).

Uvádí klasifikaci tematických posloupností podle tří základních kritérií, uvažuje též o posloupnostech rematických, které mají však jinou povahu, a dále analyzuje výpovědi, které nemají jednoduchou tematicko-rematickou strukturu (jde o výpovědi složené a stažené (kondenzované)).

Kniha Fr. Daneše, o níž jsme zde stručně referovali, je mnohostranně užitečná. Její význam pro vyučování jazyku ve škole i pro jazykovou praxi v různých oborech je evidentní. Nemenší význam má pro propracovávání a rozvoj gramatických a sémantických teorií, které by postihly co nejadekvátněji zákonitosti stavby jazyka a přihlížely i k jeho užívání. A v neposlední řadě může být vzorem pro všechny, kteří se profesionálně jazykovou teorií i praxí zabývají, a to úsilím proniknout k samé podstatě jevů, porozumět jim, teoretické závěry opřít o často namáhavou a zdlouhavou analytickou práci s konkrétním materiálem, najít všechny dostupné informace o daném jevu v literatuře naší i zahraniční a uměním koncipovat a zformulovat výklad tak, aby ho čtenář mohl dobře vnímat a sledovat.

Na závěr ještě dodejme, že Fr. Daneš vědomě a záměrně navazuje na českou lingvistickou tradici, především na Mathesia, Havránka a Šmilauera, jejichž památce také tuto knihu věnoval.

---

[1] Kniha je doplněna anglickým résumé a opatřena věcným rejstříkem.

[2] Daneš ovšem diatezi omezuje jen na rodovou hierarchizaci.

[3] SSČ rozlišení dvou významů u sloves tohoto typu provedl.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 5, s. 255-262

Předchozí Alois Jedlička: Kniha o životě a díle Jana Gebauera

Následující Ivana Bozděchová, Josef Hrbáček: Časopis Český jazyk a literatura