Časopis Naše řeč
en cz

Knížka o pořádku slov v češtině a nejen o něm

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V r. 1988 (avšak s vročením 1987) vyšla v popularizační edici Malá jazyková knižnice Knížka o slovosledu (Academia, Praha, 160 s.), zpracovaná dlouholetou vědeckou pracovnicí Ústavu pro jazyk český ČSAV PhDr. Ludmilou Uhlířovou, CSc. Představuje vzornou ukázku zpřístupnění dnešních poznatků o jednom úseku struktury češtiny pro širší veřejnost, spojeného s nenásilnou tendencí jazykově výchovnou.

Můžeme rovnou říci, že soustavné populárně vědecké poučení o českém slovosledu dosud chybělo. Důvodů pro to je jistě více, např. skutečnost, že dnešní pojetí slovosledu je oblast poměrně nová, netradiční, a zároveň značně složitá a výkladově náročná. A snad i to, že potřebnost těchto výkladů nebyla dosud píšící veřejností náležitě pochopena. Autorka v úvodu konstatuje, že se zdá, „že slovosled příliš v popředí zájmů uživatelů jazyka není“ a trefně dodává: „Jistě ne proto, že by se slovosledem … bylo v našich jazykových projevech všechno opravdu ‚v pořádku‘. Spíše to bude tím, že slovosledné nedostatky nám připadají méně nápadné, že unikají naší pozornosti snáze než třeba chyby pravopisné nebo některé gramatické“ (7).

Autorčiny výklady jsou založeny — soudě podle uváděných příkladů — na velmi promyšleně vybraném jazykovém materiále, získaném excerpcí z novin, časopisů, odborných a administrativních textů i z projevů běžně mluvených a z umělecké literatury. Přitom autorka nepřistupuje k věci školometsky, nýbrž plně přihlíží jak k specifické povaze normy slovosledné, tak — a to v míře nebývalé — k její vývojové dynamice (mající hlavní zdroj — jak na to poukázal už Mathesius — v mluvených projevech). Opět cituji její výstižnou formulaci: „Ráda bych se … pokusila o jakousi inventuru toho, co je v současné slovosledné normě … nové, i toho, co do normy teprve vniká, popř. toho, co zůstává — zatím (?) … za jejími hranicemi, a konečně i toho, co se sice v úzu vyskytuje, ale co nemá šanci se nikdy do normy dostat“ (s. 8). Dodejme hned, že se jí tento záměr obdivuhodně zdařil.

Výklady jsou v knize rozvrženy takto: Po kapitolce úvodní následuje pojednání o slovosledu ve jmenné (tj. substantivní) skupině (tedy o poloze přívlastku); v dalších kapitolách se pak probírají jevy, které se tak či onak týkají celé věty: poloha slovesa, příslovcí, částic a příklonek; kap. osmá podává soustavné poučení o tématu a rématu (i když s aktuálním členěním se pracuje podle potřeby od počátku), které ovšem poněkud přesahuje látku ryze slovoslednou. Na závěr je připojen stručný výklad o větosledu [75]a elementární poučení o výstavbě textu na základě aktuálního členění (AČ). Připojen je též užitečný a promyšlený výběr z nejdůležitější literatury.

Už jsem naznačil některé vlastnosti autorčina přístupu a výkladového postupu. Nyní je doplním a shrnu do několika bodů. L. Uhlířová, která se vlastně po celé své dosavadní vědecké působení zabývala problematikou slovoslednou (a s ní těsně souvisícím aktuálním členěním), založila svou popularizační knížku na této své vynikající znalosti teoretické i materiálové: právě proto, že stojí „nad věcí“, je schopna vybírat věci podstatné a zajímavé, všimnout si i důležitého detailu, a přitom odborník pozná, že její nutně zjednodušující výklady věc nezkreslují, neboť formulace jsou vypracovány tak, aby plnou hloubku a šíři jazykového jevu napovídaly. A k tomu je zapotřebí vedle odborných znalostí mít i příslušné schopnosti stylizační a pochopení pro pohled čtenáře neodborníka. A to vše Uhlířová umí, a dobře.

V popularizačním výkladu hrají důležitou úlohu příklady: jejich výběr i práce s nimi. Autorčiny příklady jsou nové, živé, neotřelé, názorné, žánrově typické a rozrůzněné a její práce s nimi, obměňování apod., velmi napomáhá vlastnímu výkladu, usnadňuje pochopení. Uvedu alespoň jeden příklad: pojmy „konfrontace“ a „prostá současnost“ dvou dějů jsou ilustrovány touto dvojicí příkladů:
Zatímco Petr se učil, Honza hrál fotbal
Zatímco se Petr učil, Honza hrál fotbal,

lišících se jen různou polohou příklonky se. Je to pěkný doklad toho, jak se výklad a příklad mohou vzájemně doplňovat a usnadnit tak pochopení poměrně jemné významové i výrazové distinkce.

Ocenění dále zasluhuje promyšlené a přehledné uspořádání látky do kapitol, subkapitol atd., a zejména výkladový styl. Při vší potřebné odborné věcnosti a přesnosti (i terminologické) je jasný, většinou snadno pochopitelný pro vzdělanějšího laika a živý. Text má i jistou „řečnickou perspektivu“, obrací se na čtenáře, udržuje s ním kontakt, vzbuzuje jeho zájem. Uhlířová dovede formulovat vynalézavě, názorně, svěže i vtipně (a přitom nenásilně). Alespoň dvě ukázky: „Uvedené texty jsou rozporné tím, že — obrazně řečeno — v nich ‚čas běží‘, ale obsah se, navzdory našemu očekávání, kupředu neposouvá, nerozvíjí se“ (131; jde o chyby proti aktuálnímu členění). „I pro užívání těchto příslovcí platí tedy zásada: Chcete-li, aby váš jazykový projev působil přirozeně, vyjadřujte se prostě a jasně. Přirozeně to není vždy jednoduché, ale určitě do dokážete. Rozhodně se při prvním nezdaru nevzdávejte“ (77). Řekl bych, že na celé knížce je vidět, že je psána s chutí a má jednotu stylu.

Po stránce odborného obsahu práce L. Uhlířové nejen zasvěceně využívá všechny dosavadní poznatky o českém slovosledu a též o aktuálním členění (včetně cenných šetření statistických autorky samé), ale přináší i leckterá zjištění nová a zajímavé postřehy. Zmíním se — nesoustavně — alespoň o několika takových věcech. Je to např. stručná, ale hutná kapitolka o části[76]cích, některé výklady o přívlastku (kupř. pojednání o typu fit program, RTG záření dosvědčuje autorčin živý smysl pro aktuální stav a vývojové tendence současného jazyka), o funkci podmětu v AČ výpovědi, zejména o zájmenném a nevyjadřovaném podmětu (byť nejde o výklad vyčerpávající), o poloze přísudku (kapitolka zvlášť cenná), o „rozložených slovesných vazbách“ (tj. analytických přísudcích se slovesy kategoriálními), jakož i výklady o některých specifických postupech při výstavbě tematické části výpovědi (pomocí částic, prostředků konstrukčních aj.). — Zajímavé je i výkladové využití dat statistických. Autorka např. zjistila, že v textech publicistických začínají věty nejčastěji slovesem určitým, a tuto skutečnost uvádí do souvislosti s vysokým stupněm návaznosti (koheze) tohoto druhu textů. Naproti tomu v textech administrativních stojí na počátku věty nejčastěji substantivum, což zase souvisí s nižším stupněm koheze. Texty stylu odborného stojí prý někde uprostřed mezi oběma druhy předchozími.

Základ a v jistém smyslu centrum pojednání o slovosledu tvoří komplexní koncept aktuálního členění výpovědi. (Autorka užívá zde termín „aktuální členění věty“; avšak termín „výpověď“ užívá táž autorka v této souvislosti v Mluvnici češtiny 3 (Praha 1987) a je užit i v učebnici českého jazyka pro střední školy; ostatně už Mathesius mluvil o východisku/základu/tématu a jádru výpovědi.) Uhlířová se v zásadě přidržuje koncepce brněnské (Firbasovy), přihlíží však i k pojetím jiných badatelů a své výklady upravuje, zjednodušuje pro potřeby popularizační (ani tak nebudou ovšem tyto věci pro laika snadné — leč složité je samo naše vyjadřování jazykem). Autorka tedy liší dvojčlennost „téma — réma“ a na jejím pozadí pak celou škálu stupňů „podle relativní míry, s níž jednotlivé složky přispívají k rozvíjení obsahu sdělení“ (145), tedy tzv. stupně výpovědní dynamičnosti (VD); přitom tématem se rozumí nějaká informace tvořící „jakýsi základ pro vlastní sdělení, které je teprve obsaženo v rématu“ (tamtéž). Zároveň autorka liší mezi tematickou a kontextovou stránkou AČ: „téma není jednoznačně determinováno předcházejícím kontextem“, „členění na téma a réma nelze ztotožnit s členěním na známou a novou informaci“ (146). (Své jisté výhrady k pojmu „rozvíjení, posouvání obsahu sdělení či promluvy kupředu“ a ke vztahu této VD k dichotomii T — R jsem uvedl jinde; srov. mou knihu Věta a text, Praha 1985, s. 187—197. Tam je také uvedena charakteristika „novosti“ v tom smyslu, že „nové“ má být pro posluchače podle záměru mluvčího spojení tématu s rématem. Uhlířová s tímto mým pojetím souhlasí (srov. 99, 145n.), avšak vedle toho pracuje i s kontextovou známostí či zapojeností, kterou bych já kladl na trochu jinou rovinu, než je vlastní AČ.)

Autorka navíc své výklady poněkud zkomplikovala zavedením „aktualizace“. Na jedné straně se pomocí tohoto termínu vysvětluje sám koncept AČ (srov.: „je-li nějaká věta vyslovena nebo napsána, je její jazykový obsah … aktualizován, tj. rozčleněn na jednotlivé složky podle jejich spe[77]cifických funkcí v komunikačním procesu …“, 10) a různé stupně aktualizace odpovídají vlastně stupňům VD (srov. formulace na s. 108). Jindy však se aktualizací rozumí zřejmě něco jiného: jistá složka buď je, anebo není aktualizována. Tak např. na s. 110 se mluví o různých prostředcích pro aktualizaci tématu, ale též o aktualizaci rématu,[1] a zejména pak o prostředcích pro aktualizaci „centra tématu“ a „hypertématu“. Autorčiny výklady o aktualizaci podané v Mluvnici češtiny 3, odd. K 3.3 jsou jednoznačnější: aktualizaci tu chápe ve smyslu kognitivní psychologie, tj. aktualizována (aktivizována) je ta část vědomostí jednotlivce, na kterou právě „myslí“ (586n.); užívá ji, pochopitelně, jen pro interpretaci tématu a jeho složení a sleduje vztahy ke stupňům výpovědní dynamičnosti. (Patrně snaha o zjednodušený populární výklad působila onu dvojznačnost „aktualizace“ v recenzované knížce.)

Jiný problematický bod autorčiných výkladů je spojen s termínem scéna. Jednak — a zdá se především a hlavně — se ho užívá ve smyslu, řekl bych, „dynamického obsahového rámce výpovědi“ (ve smyslu Firbasovy dynamické sémantiky): to, co mluvčí říká, se interpretuje jako proměňování jisté scény, přičemž toto proměňování je dvojího druhu. Jednodušší případ je, že se vyjadřuje „samo vznikání a zanikání nebo prostě existence na scéně“ a „vznikající, objevující se, existující nebo zanikající ‚jev‘“ (100). V jiných případech se jevům na scéně již přítomným připisují „různé vlastnosti, různé specifikace“ (tamtéž). Na počátku výkladů o scéně (s. 8) má však tento termín význam jiný. Uvažuje se zde o „jakési komunikační scéně“, na kterou vstupují na začátku komunikace „komunikanti“ (autor a adresát); vedle těchto „aktérů samých (‚já‘, ‚ty‘, ‚on‘)[2] jsou na scéně nutně přítomny kulisy, které ji dotvářejí“. (Pojem kulis není blíže osvětlen; ve výkladech v Mluvnici češtiny 3 (s. 571) autorka, zdá se, kulisy ztotožňuje více méně se scénou, jako její „konkrétnější sémantickou podobu“, časovou, místní ap.). Potud bychom mohli tedy chápat „komunikační scénu“ více méně ve smyslu „komunikační situace“ (srov. např. J. Kořenský — J. Hoffmannová — A. Jaklová — O. Müllerová Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, Čes. Budějovice 1987, s. 20n.). Ale hned v následujícím odstavci se mluví o „scéně“ ve smyslu prvém (sémantickém): „Které prvky sdělení budou v daném momentě komunikace uvedeny na scénu, …, o tom rozhoduje [78]mluvčí“ (99).[3] (Pro úplnost dodejme, že v pracích Firbasových, o něž se Uhlířová opírá, se objevuje navíc termín „úzká scéna“, zahrnující v sobě bezprostředně předcházející kontext (resp. momentální situaci) a komunikativní záměr mluvčího.)

Ve své knížce autorka poznamenává, že termíny jako scéna, kulisy, komunikativní akt označují „v jazykovědě — stejně jako např. v psychologii — … pojmy v obou vědních oborech pevně zakotvené a pro výklad komunikačních funkcí věty používané běžně“ (100). Tím si však nejsem nijak jist. — Ovšem na celkové hodnotě výkladů L. Uhlířové se právě uvedené dvě terminologicko-pojmové nejasnosti podstatněji neprojevují, i když snad pro čtenáře mohou věc poněkud zatemňovat.

Vysvětlení toho, jak v češtině funguje pořádek slov, vyžaduje nejen rozsáhlejší výklad o komplexu jevů zvaném aktuální členění, ale i mnohá poučení gramatická. I tu autorka projevila velký rozhled a přinesla leccos nového,[4] zejména u přívlastků. Cenný materiál přinášejí např. výklady o konkurenci individuálně přivlastňovacích adjektiv a genitivu a ukazují to — nač poukázal před lety už J. Novotný[5] — že je tu dosavadní strohá kodifikace v rozporu s živým územ, a vlastně i s (rozkolísanou, vyvíjející se) normou. (Bohužel pojednání o těchto adjektivech v Mluvnici češtiny 2 (Praha 1986) neříká k této věci nic.) O tom, jak si autorka bystře všímá vztahů mezi gramatickou stavbou a aktuálním členěním a jejich dynamiky, svědčí tato výstižná formulace: „… celá řada proměn v mluvnické stavbě věty je vyvolávána a řízena potřebami fungování věty při komunikaci, tedy požadavky kladenými na její aktuální členění“ (124).

V knížce L. Uhlířové je mnoho dalších výkladů a formulací, které by si pro svou objevnost nebo výstižnost zasloužily, abych se o nich ve svém posudku konkrétně zmínil, popř. je ocitoval. Musíme se však spokojit už jen s dvěma. Záslužná je např. pozornost věnovaná aktuálnímu členění z hlediska překladu; autorka dochází k tomuto závěru: „Zdá se, že při překladu můžeme být tolerantní k takové změně v komunikační perspektivě věty, [79]která umožňuje podržet v dalším textu textovou návaznost, tj. která nemá za následek změny v aktuálním členění sousedních vět“ (105). Mne samotného pak zaujal výklad o tom (na s. 64n.), jak se může promluvová intonace dostat do rozporu s aktuálním členěním, a to při středovém postavení rematického verba finita (54n.).

Knížce L. Uhlířové o českém slovosledu jsem věnoval pozornost hlavně jakožto příkladu vynikající práce populárně vědecké. Popularizaci vědy se dnes dostává ve světě značného zájmu jak od lingvistů, tak sociologů a rozlišují se různé druhy či stupně popularizace, podle toho, komu je tento „překlad vědy pro laiky“ (jak to kdosi nazval) určen,[6] popř. též kdo je jeho autorem. Na nejvyšším stupni této popularizační „pyramidy“ (jde však spíše o kontinuum) stojí práce předních specialistů pro specialisty jiných oborů a standardní specialisty daného oboru, na nejnižším stupni pak popularizační práce určené co nejširší veřejnosti (a psané leckdy publicisty-neodborníky).

Popularizace poznatků jazykovědných má pak v rámci populárně vědecké literatury zvláštní postavení: Jen v menším počtu případů jde o práce čistě informativní (jako byla např. u nás publikace Cesty moderní jazykovědy v Malé moderní encyklopedii); většinou takovéto práce mají ráz příruček sledujících zároveň (někdy i především) cíle jazykově výchovné. Knížka o slovosledu L. Uhlířové šťastně spojuje oba tyto záměry: podává seriózní informace a vyvozuje z nich důsledky pro jazykovou praxi. A potvrzuje rovněž zkušenost, že nejkvalitnější popularizaci nedělávají zpravidla publicisté, nýbrž vědci sami, pokud ovšem vedle důkladných odborných znalostí (na výši doby) mají i smysl pro vhodný výběr, omezení a nezkreslující zjednodušení odborné látky, dovedou odhadnout zájmy, potřeby a možnosti budoucích čtenářů a je jim dána schopnost jasného, přístupného a živého výkladu.


[1] Srov.: „Nejaktuálnější (nejaktualizovanější) složkou v určitém momentu sdělení je ta složka obsahu, která nese vlastní záměr sdělení neboli réma“ (56). Je ovšem třeba poznamenat, že ztotožnění rématu s „vlastním záměrem sdělení“ je přinejmenším značně zjednodušující. (Komunikační záměr nebo cíl se v textové lingvistice a psycholingvistice chápe zpravidla dost odlišně; srov. např. dále citovanou práci J. Kořenského a spol., 1987.)

[2] Zájmeno 3. os. on se sem dostalo patrně omylem.

[3] Poměr mezi „kulisou“ a „scénou“ není u Uhlířové dost jednoznačně pojat; navíc s těmito pojmy koliduje pojem „nositele vlastnosti (specifikace)“. Z výkladů na s. 101 není jejich vzájemný vztah jasný. — Ostatně snaha zařadit každou výpověď do jednoho z obou schémat „proměňování scény“ může někdy vést k násilné, antiintuitivní interpretaci, např. když se v nápisovém upozornění Potok tvoří státní hranici pokládá „potok“ za kulisu a „tvoří státní hranici“ za objevení se jevu na scéně. Pokud už musíme volit jen mezi danými dvěma možnostmi, pak bych dal rozhodně přednost schématu „nositel — připsání vlastnosti (specifikace)“.

[4] Škoda jen, že gramatická koncepce, s níž pracuje, se více neopřela o pojetí akademické Mluvnice češtiny. Autorka tuto věc vysvětluje v závěrečné poznámce — podle mého soudu však ne zcela přesvědčivě. Důležité ovšem je, že Uhlířová přijala základní princip nové mluvnice, totiž centrální postavení verba finita ve větě (srov. výstižnou formulaci na s. 57, s odvoláním na Mathesia).

[5] J. Novotný, Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace, ve sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 179—186.

[6] V rámci sociologie vznikly v posledním desítiletí i celé knižní publikace zabývající se problematikou „sociální dimenze vědy“, „sociální stratifikací ve vědě“ apod.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 74-79

Předchozí František Štícha: K užívání opisného pasíva v současné češtině

Následující Eva Macháčková: Srovnání českých, ruských a německých slovesně jmenných spojení

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1