Časopis Naše řeč
en cz

Znova ze Staročeského slovníku

Alena Černá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na sklonku minulého roku se na knižním trhu objevil 21. sešit Staročeského slovníku[1] (StčS), který zahrnuje hesla povolánie – pravý. Tento sešit současně dovršil III. díl tohoto velkolepě pojatého lexikografického díla, jež je od r. 1968 zpracováváno kolektivem autorů pod vedením dr. Igora Němce, DrSc., v oddělení pro dějiny českého jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Je pochopitelné a z vědeckého hlediska plně oprávněné a žádoucí, že dílo, jež usiluje o maximální komplexnost v zachycení a výkladu staročeské slovní zásoby, doznává během svého zpracování rozličných změn, které upřesňují koncepci v závislosti na nových poznatcích jak teoretických, tak i těch, které autoři získali během dosavadní práce. Autorský kolektiv se po ukončení II. dílu StčS rozhodl k úpravě koncepce[2], spočívající nejen v požadovaném omezení rozsahu díla při zachování jeho odborné kvality, ale i v upřesnění lexikografického popisu a ve zvýšení přehlednosti díla (především akcentací slovotvorné vázanosti).

III. díl StčS (zahrnuje sešity 15, hesla paběničský – pevnina, vročení 1985; 16 pevniti – počísti, 1987; 17 počísti – pochlebný, 1987; 18 pochlebný – pomysliti, 1988; 19 pomysliti – postava, 1990; 20 postava – povolánie, 1993, a zmíněný sešit 21 celkem 1128 stran) tedy uplatňuje např. zásady hnízdování vidových tvarů popisovaného slovesa a jednovýznamových odvozenin na úrovni tvarů, čímž je – vedle dosažené úspornosti – také zvýrazněna jejich slovotvorná souvztažnost (uveďme příklady z nejnovějšího sešitu – např. v hesle povolati je kromě imperfektivního povolávati zapracováno v příslušném významovém odstavci též slovesné substantivum povolávanie a slovesné adjektivum povolávajúcí). Hnízdovány jsou rovněž jednovýznamové kmenoslovné odvozeniny (např. substantiva povzdvihatel / povzdvihovatel či adjektiva požárný / požárový). Citované doklady jsou co nejvíce kráceny, uváděn je pouze takový kontext, který je pro komplexní interpretaci lexému nezbytný; existence dalších dokladů je signalizována odkazem pod. Opakující se údaje jsou nahrazeny patřičnými odkazy, a to jak na příslušné místo ve slovníku, tak na již zpracované heslo. Maximálně je využita možnost grafických úspor, např. mezery jsou omezeny jen na nezbytně nutné, běžné zkratky jsou kráceny (sr. místo srov.) apod.

Počínaje 15. sešitem začíná StčS zpracovávat velmi početné lexikální jednotky začínající písmenem p. Část obsažená v III. díle StčS představuje zhruba 60 % celkového počtu lexémů počínajících písmenem p.[3]

[203]Lexikální jednotky, které slovník zachycuje a vykládá, reprezentují celou šíři staročeské slovní zásoby. Jsou zde tedy zachyceny jak výrazy, které ve středověku stejně jako dnes stojí v centru slovní zásoby a které většinou prošly méně či více výraznou proměnou po stránce formální i významové, tak výrazy, které se v důsledku oslabení vztahů k jiným jednotkám (zejména po stránce slovotvorné) ocitly na periférii lexikálního systému a časem zanikly.

Sledovaný materiál, který je shromážděn v III. díle StčS, mj. dokládá pochopitelné centrální postavení předložek pod(e) a po. Jelikož jejich lexikální význam je úzce spjat s odpovídajícími nepravými prefixy pod(e)-, po-, můžeme jej přiblížit popisem prefixálních odvozenin.

U sloves s předponou pod(e)- modifikuje předpona význam motivujícího slovesa především významem lokálním ‚směřování děje pod objekt‘ a významem měrovým ‚malá míra‘. Tyto významy jsou pro předponu pod(e)- charakteristické i v současné češtině.[4] Prostorový význam předpony dokládá StčS např. v heslech podebrati, poddřieti, podhrýzti, podkopati, podpáliti, podplésti; význam malé míry je zřetelný např. u sloves podhojiti sě, podpiti sě, podrósti, podveseliti sě, podzúfati.

Substantiva s prefixem pod(e)- vzniklá z předložkových pádů[5] dokládají strukturní lokální význam ‚umístění pod tím, co označuje motivující slovo‘ – např. podhradie, podhrázie, podnebie ‚prostor pod nebeskou klenbou…‘, podnivek, poduška, podsosník ‚rostlina rostoucí pod sosnami…‘, podzemie. U prefigovaných substantiv motivovaných názvy profesí či funkcí lze pak uvažovat jak o modifikaci abstraktní lokalizace, tak o modifikaci měrové (nižší stupeň významnosti než přísluší osobě označené motivujícím výrazem). Z tohoto sémantického okruhu pojmenování se do nové češtiny v porovnání se starou dobou dochovaly jen zbytky. StčS zachycuje pojmenování jako podciesařie, podjáhen, podkancléří, podkľúčník, podkněžie, podkomorník, podkonník, podmistřie, podpacholčie, podpísař, podpurkrabie, podsluha, podsudek ‚zástupce a pomocník zemského sudího‘, podratajie ‚pohůnek, mladší čeledín‘, podrychtářie, podzpěvák. U některých jmen tohoto slovotvorného typu StčS dokládá též jejich archaické neutrální paradigma – např. podkrálé (Sisennes, podkrálé syrské BiblLit 2 Esd 6,7[6]), podhajtmanie, podhrabie, podbiskupie, podkonie, podpřěvořie aj.

U nepříliš četných prefigovaných adjektiv s touto předponou zaznamenáváme jen modifikaci malou mírou – podbělný, podbrunátný, podčrvený, podsvadlý, podrostlý, podtemný aj.

Významově rozmanitější je ve staré češtině prefix po-, který vykazuje lokální, temporální i modální a vidovou modifikaci děje.[7] U sloves s prefixem po- vyjadřujících děj spojený s pohybem, jak jsou zachycena v III. díle StčS, shledáváme z prostorových [204]významů zvláště význam ‚zasáhnout dějem (celou) plochu objektu‘ (např. pohrnúti, pomyti, posúti, potrúsiti, poplúti ([meč] jest krví poplul AlxV 1835)) a význam ‚směřovat dějem k/od objektu‘, např. poletěti, pokročiti; tento původně odlukový význam dokonavý je zde modifikován na funkci ingresívní.[8]

Nejhojněji se však zdá být – zvláště u sloves nespojených s pohybem – zastoupen dosud velmi produktivní typ modifikace modální – ‚(malá) míra děje‘ pohněvati sě, pohřieti, pochladnúti, pomútiti, popracovati; v mnohých těchto případech zastává prefix po- pro něj charakteristickou úlohu druhé předpony, buď téže – poposlechnúti, popokojiti sě, či odlišné – pootložiti, povyčistiti, povytéci, pozměkčiti. S významem malé míry děje se pojí i temporální modifikace omezovací ‚průběh děje po určitou dobu‘ podřiemati, pohodovati, pochoditi, pokajklovati, potruchleti.

Staročeská prefigovaná slovesa s po- vykazují i ostatní významy a funkce prefixu, jak je známe dnes.[9] Registrujeme zde význam distributivnost děje (pocházěti, polektávati), funkci vidovou (pohltiti, posaditi) a na rozdíl od nové češtiny i význam započetí děje (pochtieti, poplynúti).

U substantiv (motivovaných zvl. předložkovým pádem) má prefix po- především funkci lokální ‚zásah plochy dějem‘. V III. díle StčS nalezneme skupinu substantiv označujících nasměrované uhození, úder po něčem – počepek, pohlavek, pohrdlek, pohubek, políček, ponosek, pořitek, poušek, pošijek, potylek, dále např. pojmenování prostoru při něčem, typ pořiečie, poplužie, pomořie, obecně označující plochu přilehlou k tomu, co pojmenovává motivující jméno. Podílnost vyjadřuje předpona u skupiny názvů poplatků pobečné, porybné, posrpní, posudné, povarné, povepřné ad.[10]

Staročeská slovní zásoba obsahuje též prefigovaná adjektiva, kde prefix po- dodává motivujícímu jménu – obdobně jako adjektiva s prefixem pod(e)- – význam malé míry – např. posvadlý, posuchlý, pozbledělý, pozčrnělý.

Sledovaná část staročeského lexika obsahuje též odvozeniny s nepředložkovými předponami pa- a pra-. Obě dokládá staročeský materiál jako předpony výhradně jmenné. Odvozeniny s pa- mají strukturní význam ‚jev zdánlivě podobný s tím, co označuje motivující jméno‘, a často je doprovází význam malé míry. Staročeských dokladů není mnoho (např. pahrb, palúk, paróžek) a nevykazují hanlivé zabarvení, které je v nové češtině (mimo terminologii) téměř vždy přítomno. V některých případech je prefix pa- synonymní s prefixem po- (pahorek/pohorek, podolé/podol, pověra).[11]

Prefix pra- modifikující význam jména vzhledem ke generační časové ose (starší/mladší, příp. původní) vytváří ve staročeštině především členitý sémantický okruh pojmenování příbuzenských vztahů prabába, prababka, praděd, pradietě, pratetka, praujec, pravnúčě, pravnuk, pravnuka; praprababka, prapraděd, prapradietě, praprarodič, praprastrýc, praprateta, prapratetka, prapraujec, prapravnúčě, prapravnuk, [205]prapravnuka. Bez rysu příbuznosti jsou lexémy prakmet/prakmetě, pranárod/pronárod, prapohan, prasčědie/praščědie ‚potomstvo, potomci‘ aj.

Relativně stabilní jádro slovní zásoby tvoří skupina (nemotivovaných) slov, která jsou doložena v češtině od nejstarších dob; mnohá z těchto slov neprošla dramatickými formálními změnami. O to cennější je výklad jejich (často polysémních) významů a významových změn a posunů, podmíněných nejen jazykově. Právě stabilita formální stránky může často méně zasvěcené zavádět k mylným předpokladům o stabilitě významové. K těmto lexikálním jednotkám patří například substantiva jako prácě, peklo, peniez, písmo, plat, adjektivum pravý a odvozeniny právo, pravda, dále pán, paní (lexém s bohatým vývojem formálním) či písař (posledním třem slovním jednotkám se dostalo i mimoslovníkového výkladu)[12] a nesčíslně dalších. Právě zpracování obdobných hesel demonstruje, že StčS zdaleka neposkytuje pouze jazykové informace, a stává se tedy nepostradatelnou pomůckou přinejmenším pro historicky orientované vědní obory.

Z novočeské pozice jistě nikdo nebude váhat např. nad interpretací slova pohádka. Novočeský slovník si vystačí s pouhými dvěma významy (1. význam ‚vypravování o smyšleném světě, nadpřirozených silách‘, 2. význam ‚expr. výmysl‘)[13]; u obou je výrazný, konstitutivní sém nereálnosti, neskutečnosti. Avšak historická lexikografie dokládá vývoj opačný. Od výroku nezpochybnitelně pravdivého skýtajícího bezprostřední informaci (1. význam ‚moudrá průpověď, výrok sdělující nějakou obecnou pravdu, sentence‘ – slova múdrých i jich pohádky BiblLitTřeb L2, Pr 1,6) k výroku, jenž pravdivý obraz zprostředkovává prostřednictvím příměru, příkladu či jen nápovědy (2. význam ‚parabola, alegorický příklad…‘ – toť jest ta pohádka: siemě jest slovo božie EvPraž 4a, 3. význam ‚náznakový význam se skrytým smyslem; … hádanka‘ – ktož pohádku uhodne, tomu svú dceru dám ApolP 130b). Dalším vývojovým stupněm je postupné potlačování původního sémantického rysu pravdivosti. Nositelem negace tohoto rysu není však zcela jednoznačně již substantivum pohádka, ale negace často vzniká ze spojení tohoto lexému s výrazně hodnotícím adjektivem (4. význam ‚smyšlenka, výmysl, nepravdivé n. pochybné tvrzení‘ – pochybovánie a pohádky bludné vstávají … u vieře OrlojB 43b). Zbylé čtyři významy jsou pak výrazně motivovány základními významy fundujících sloves hádati, pohádati sě – disputací se dobrat pravdy – 5. význam ‚dohady, domněnky – odpovědi na otázku‘, 6. význam ‚námitka, předhůzka, otázka vymyšlená k překonání odpůrce‘, 7. význam ‚problém, (sporná) otázka…‘ a 8. význam zachycující nejednoznačnost hodnocení lidského jednání ‚spor… disputace, učená pře…; hádka, různice…‘.

Centrální postavení ve slovní zásobě všech jazyků mají též číslovky. V III. díle StčS nalézáme mj. číslovku pět. Slovník ji dokládá ještě také v původní substantivní formě a v původním významu ‚pětice, pět‘; i pro starou češtinu hodnotí autoři StčS [206]substantivní pět jako archaismus (mój rod z chlapieho poroda… pěťú pramenóv bude kvísti DalC 6,13).[14]

Nápadnější formální proměny u lexémů s centrálním postavením v lexikálním systému demonstruje např. sloveso pásti, 1. sg. padu, pozd. padnúti, padnu. Kromě přechodu k produktivní II. slovesné třídě a tím vyhovění tendenci sblížit kmen prézentní a infinitivní a současně formálně rozlišit stávající tvarovou homonymii (prézens – aorist) StčS dokládá i jiné formální změny – valenční. Uveďme např. přechod od bezpředmětového pásti kam ve významu ‚násilně vpadnout, vtrhnout někam…‘ (u město pásti AlxŠ 59) k předmětovému ‚napadnout koho, udeřit na koho‘ (padněmy na Filistejské BiblOl 1 Rg 14,36). Rozsáhlá polysémie tohoto slovesa (12 významových odstavců u bezpředmětového, 8 u předmětového) se časem částečně rozpadla ve prospěch prefigovaných odvozenin. Např. předmětové pásti v co [nežádoucího] má pak novočeský ekvivalent ‚upadnout do čeho‘, dále pásti v co [v chování, v trest] ‚propadnout čemu‘ a ještě např. pásti ot čeho/koho ‚odpadnout, odvrátit se…‘ ad.

Kromě těchto lexémů, které, ač procházejí významnějšími či méně významnými formálními změnami, tvoří od prehistorie centrum slovní zásoby, StčS archivuje a s maximální možnou důkladností vykládá i slovní jednotky, které z jazyka již dávno vymizely. Patří k nim tradičně zejména terminologické pokusy našich nejstarších slovníkářů, zvláště mistra Klareta a jeho spolupracovníků.[15] Za mnohé uveďme např. xpadec ‚pták donucovaný lovci k pádu do sítí…‘, xpatřenka ‚pohledná žena…‘, xpečenec ‚obětník, kněz připravující zápalné oběti‘, xpernad ‚okřídlený útočný had, drak‘, xplaní ‚kamzík…‘, xpochodolt ‚člověk nápadný neobvyklým způsobem chůze‘, xpolemyščer ‚rejsek polní…‘, xpovonětřík ‚stehlík, pták vybírající semena v bodláčí, jako by k němu voněl…‘, xpozoval ‚had zvoucí samici mořského úhoře sykotem k páření…‘ ad. Jejich slovotvornou neústrojnost signalizují autoři příslušným grafickým označením.

Rovněž mnohé další výrazy, jejichž autorem není tým soustředěný kolem mistra Klareta, se do dnešního dne nedochovaly – např. padeniny ‚sutiny, trosky‘, pamětidlo ‚prostředek připomínající koho, upamatovávající na koho‘, xpánlivost ‚přílišný žár‘, paškřívě ‚pokřivenec, zakrslík‘, paták ‚člověk s velkými chodidly‘, pelešicě ‚malá poustevna‘, pískotiny ‚píšťaly u varhan‘, poslada ‚lákání (lichocením n. příslibem něčeho lahodného)‘, potěpta ‚zátěž, co (trochu) zatěžuje‘, požěradlo ‚horní část zažívacího ústrojí, zvl. hltan‘. V některých případech se do nové češtiny sice dochovala (téměř) shodná lexikální forma, nikoliv však význam – např. poledník ‚jižní vítr (od polední strany)‘, plískanina ‚tlachání, prázdná řeč‘, polednicě ‚nevěstka nesmějící vycházet před polednem…‘ či ponožka ‚volavý pták (užívaný jako návnada)‘.

StčS zaznamenává kromě apelativ i mnohá kulturně závažná vlastní jména. Ze III. dílu uveďme například osobní jména Petr, Pavel, Pilát a místní jména Plzen/Plzeň, [207]Polska/Polsko, Poděbradi, Praha, Pobikozli, Pobipsi, Pobistrýci. Poslední tři jmenovaná mají základ ve výsměšných pokřicích ze strany obyvatel sousední vsi; právě tato původně hanlivá pojmenování později velmi často procházejí „zlepšujícími“ formálními změnami, které nejsou podmíněny jazykem, ale cítěním a vnímáním obyvatel dané lokality. V současné češtině tedy často vykazují jinou formu, než o jaké nás informuje právě StčS.

III. díl Staročeského slovníku vznikal ve dvou zcela odlišných společenských etapách. Bohužel, tlak ideologický byl vystřídán tlakem dosud nezvládnuté tržní ekonomiky, jež podobným všestranně náročným, dlouhodobým projektům příliš nepřeje. Očekáváme však, že vysoká kvalita tohoto díla, jež jedinečným způsobem dokumentuje duchovní bohatství našeho národa, zaručí, že se v dohledné době setkáme s úvodním sešitem dalšího dílu.

Na závěr se zármutkem připomínáme, že čtenářům Naší řeči vyšlé sešity StčS před časem pravidelně představovala zkušená a uznávaná odbornice, členka autorského týmu StčS, dr. Alena Fiedlerová, CSc.[16] Referovat o uzavřeném III. díle jí však již bohužel nebylo dopřáno.


[1] Staročeský slovník 21, Praha, Academia 1996.

[2] I. Němec – M. Nedvědová – J. Pečírková, Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník, SaS 42, 1981, s. 238–248.

[3] Odhad je založen na interním materiále staročeského oddělení ÚJČ (heslář ke StčS) a na zpracování příslušné části v Malém staročeském slovníku (Bělič – Kamiš – Kučera).

[4] Viz např. Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 398.

[5] O hypostasování viz např. I. Němec, K hypostasování v etymologii, Wiener Slavistische Jahrbuch 37, 1991, s. 167–173; týž, Proč má slovo prostředek předponu pro-, NŘ 79, 1996, s. 57–60.

[6] Staročeské památky citujeme podle Staročeského slovníku, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[7] Viz např. D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno 1981, s. 76n.

[8] Podrobněji viz F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 132.

[9] Viz dílo cit. v pozn. 4, s. 397–398.

[10] F. Daneš – M. Dokulil – J. Kuchař, Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen, Praha 1967, s. 676.

[11] Podrobněji tamtéž, s. 708.

[12] A. Fiedlerová a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán), SaS 38, 1977, s. 53–64; Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (paní), SaS 43, 1982, s. 218–221, Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař), SaS 47, 1986, s. 289–297.

[13] Viz příslušné heslo v Slovníku spisovné češtiny, Praha 1994.

[14] K tomu více I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 21.

[15] O úlohách, které měly Klaretovy neologismy plnit, viz např. I. Němec, K podílu Emauzského kláštera na rozvoji staré češtiny, sb. Z tradic slovanské kultury v Čechách, Praha 1975, s. 165–168.

[16] A. Fiedlerová, Z druhého sešitu Staročeského slovníku, NŘ 54, 1971, s. 313–316; dále NŘ 56, 1973, s. 43–47, 207–211; NŘ 58, 1975, s. 36–41; NŘ 59, 1976, s. 43–47; NŘ 61, 1978, s. 36–40, 212–216; NŘ 68, 1985, s. 36–42; NŘ 70, 1987, s. 205–211; NŘ 71, 1988, s. 201–206.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 4, s. 202-207

Předchozí Lucie Hašová: Romové, nebo Cikáni? — výsledky dotazníkového průzkumu

Následující Karel Komárek: Acta onomastica k poctě Vladimíra Šmilauera

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1