Z třináctého a čtrnáctého sešitu Staročeského slovníku
Alena Fiedlerová
[Posudky a zprávy]
-
Chceme-li přehlédnout soubor lexikálních jednotek obsažených ve 13. a 14. sešitě Staročeského slovníku (StčS) a charakterizovat opět to obecné, co je spojuje, bude zejm. třeba povšimnout si významů nejfrekventovanější předpony tohoto úseku abecedy, totiž prefixu ot-. Menšinu předponových odvozenin zde zase tvoří slova s předponou o-, jejíž funkci a uplatnění u různých typů jsme již dříve několikrát probrali. Nemotivovaných výrazů je tu pouze několik, jejich cena je však v tom, že svým obecným zařazením do širších významových skupin jsou typickým příkladem slov tvořících stabilní jádro slovní zásoby. Pojmenování jako otec, otrok, oves, ovcě, ovně nebo ovoce jsou známa už z pračeských jazykových stadií a v téměř nezměněné podobě se až na výjimku ovně dochovala do dneška.
Např. slovo otec (stsl. ot6c6), označující nositele základního neměnného rodinného vztahu, přešlo do současné češtiny až na menší zákonité hláskoslovné změny ve svém paradigmatu (-ě>-e, -u>-i) ve stejné formě i významu. Je spíše zajímavé tím, že se jím čeština (i jiné slovanské jazyky) liší od ostatních indoevropských jazyků. Otec se totiž svým původem nepřiřazuje k lat. pater, franc. père, ital. padre, něm. Vater nebo angl. father, ale je spojováno s gótským (ale i řec. a lat.) atta.[1] Jde nejspíše o zdrobnělinu z dětské řeči. Významově zajímavý je i vývoj slova otrok. Výklad StčS předpokládá souvislost se slovesem otřéci a rekonstrukci jeho předhistorického významu ‚výrokem vyjmout (vyloučit) z nějakého společenství‘. Uvedená rekonstrukce vychází zvl. ze staré ruštiny,[2] ale má oporu i ve stč. otřěčený ‚odloučený, oddělený od společnosti‘ (srov. z Comestora země pohlť tyto muže otřěčené /tj. farizeje/) a ve zvratném slovese otřéci sě, otřečiti sě ‚odřeknout se koho, svým výrokem se odloučit od společenství s někým‘ (srov. Theofilus … odřěčil se pána Krista z Vavřince z Březové). Otrok pak byla v předhistorické době nejspíše ‚osoba vykázaná ze společenství plnoprávných osob‘ a odtud je možno vysvětlit i staroslověnské otrok7 ‚dítě‘. Ve staré češtině byl slovem otrok (s výjimkou starověkých kontextů) označován služebník v nejnižším sociálním postavení po[202]robený znevolňující práci,[3] v některých kontextech pak dokonce už člověk pracující za mzdu (Hus Svatokupectví drazí sú otroci, rolí hyne, sluh není nebo Rokycana otrok jest ten, ktož ze mzdy slúží).
Také ostatní jmenované výrazy jsou starého původu, jak svědčí jejich souvislost se starými jazyky, např. ovcě s latinským avis nebo ovoce s lotyšským auglis (tj. ‚výrůstek‘ k slovesu augt, ‚růsti, zvětšovati se‘).[4] Všechny ovšem pojmenovávají věci a jevy existující už od pradávna nebo na nižších stupních společenského vývoje, totiž rodinné a společenské vztahy (otec, otrok) nebo věci obživy v zemědělské společnosti (oves, ovcě, ovoce).
Předponou ot- se v češtině tvoří dva druhy odvozenin: adverbiální ze zájmenných adverbií (ot-kad, ot-ňad, ot-sad, ot-tad) a slovesné. U adverbiálních má ot- základní význam východiska (místního, časového atd.), podobně jako předložka ot. U slovesných derivátů je třeba vyjít z konkrétního významu vzdalování, který má řadu odstínů a na který navazují významy abstraktnější. Většina z nich existuje v našem jazyce od nejstarších dob do dneška, ale materiál StčS nám umožňuje vidět rozdíl mezi starou a novou češtinou ve frekvenci užití nebo i ve významu.
Význam vzdalování se uplatňuje u sloves pohybu (ot-jíti, ot-jěti, ot-pásti) n. u sloves spojených s pohybem (ot-nésti, ot-vléci), ale také např. u sloves výzvy (ot-volati, ote-zvati). Poměrně velkou frekvenci měly ve staré češtině odvozeniny ze sloves činnosti spojené s násilím jako ot-bičovati, ot-bíjěti, ot-bodati, ot-metati, ot-plašiti, ot-ščipovati a se vzbuzováním strachu ot-hroziti, ot-křičěti, ot-strašiti. Měly už speciálnější význam ‚odhánět, odrážet koho‘ nebo ‚odvrhovat co‘. Např. otbíjěti koho ‚odrážet, obranným bojem odvracet‘ ač často šturmovali /pražané, táboři a sirotci/, vždy je odbíjel /Diviš Bořek/ (Staré letopisy české); otmetati co ‚odvrhovat co‘ sbožní milovníci nebeských věcí odmecí sbožie tohoto světa (Štítný Barlaam); otščipovati koho ‚štípáním a klováním odhánět koho‘ odštipuje /ptactvo/ člověka od sebe jako nehodného, aby nad ním panoval (Žídek Správovna); otkřičěti koho ‚křikem odehnat‘ vlka /ohrožujícího dítě/ od dietěte odkřičechu (Pasionál). Přechod do abstraktní roviny je zvláště patrný u sloves prošení, nucení apod., která znamenají ‚odvracení někoho od něčeho‘. Vedle stč. i nčs. odraditi (z Pražské bible když jsme ho /Pavla/ odraditi nemohli) existovalo ve staré češtině i otnutiti (aneb cělú svátost ať přijímají /věřící/ anebo ot cělé ať sú otnuceni Jakoubek Kostnický list) nebo otprositi (pec ozdovú počeli lámati. Od toho je odprosil /poškozený/ Archiv český).
Specifikací významu vzdalování je v konkrétní rovině význam oddělování, případně odnímání (ot-děliti, ot-tŕhati; ot-vážiti, ot-měřiti; ote-brati, ot-kúpiti). Sem je možno přiřadit i stč. otlosovati koho ‚losováním vyčlenit‘ (srov. Klementinský žaltář otlosováni sú … súdcě jich /hříšných/) nebo zmíněné otřěčiti koho ‚svým výrokem odloučit od společenství s někým‘.
[203]Důležitý je i význam ‚zbavování někoho něčeho, odstraňování něčeho‘, příp. ‚ulevování si od něčeho‘ u sloves čištění jako je ot-myti (myjiechu tu kost vodú …, avšak krev od nie nemohla se otmyti Gesta Romanorum), nebo upravování povrchu (ot-kopati: tu s nich /pohřbených/ hlínu odkopachu Legenda o sv. Jiřím) nebo ulevování si od něčeho /nežádoucího/ (ot-chrkati: nemocný bude odchrkati a odkašlovati nečistotu Lékařské knihy neznámého františkána). Patří sem i abstraktní otžehnati sě koho ‚zbavit se někoho nějakým zažehnávacím prostředkem‘ (znamením spasitedlným svatého kříže sě tebe /ďábla/ odžehnávaji Pasionál muzejní). K typu othraditi ‚zbavit hrazení‘ ze Štítného (jako by … stezky jim /zlým/ byly zapleteny, jichž statečně neodhradie) a otodievati ‚odkládat s těla přikrytí‘ z lékařských knih (vždy po lázni aby se nehýbal /nemocný/ ani se ododieval) řadíme i abstraktnější otzaměstnávati co ‚zbavovat ucpání, uvolňovat co‘ (žil zatínanie … játry, slezen a plíce odzaměstnává, údy lehčí Rhazesovo Ranné lékařství) a plně abstraktní otkléti co ‚zbavit kletby‘ doložené např. v Klementinském pasionále (počel /jeden biskup bochník/ zaklínati … Tehdy král kázal bochnec odkléti).
Menší počet případů tvoří slovesa směrovaného pohybu, jimž předpona ot- dodává význam odchylování stranou (proti původnímu směru). Počítáme sem např. ot-chýliti, ot-kloniti, ot-točiti, ot-vrátiti.
Význam návratu dějem do původního stavu mělo ve staré češtině sloveso otrósti v dokladu z Cardovy bible (donidž neodroste brada vaše /mužů potupně oholených/), sloveso othřieti v Ostřihomském slovníku (odhřieti recalescere), otživiti koho ‚navrátit k životu‘ v Legendě o Jidášovi (člověk ho /zkřehlého hada/ vzem hi otživi) nebo otnepásti ‚onemocnět již překonanou nemocí‘ z Rokycany (člověk pozdravě se opět odnepadne).
Hojně doložen byl ve staré češtině typ s významem odplácení („revanše“[5]). Vedle spojení se slovesným základem ve významu řečové komunikace (ot-pověděti, ote-psati, ote-vzkázati) a sloves služby, odměny (ot-platiti, ot-slúžiti) objevuje se zde i u sloves duševních hnutí (ot-haněti, ot-milovati, ot-láti, ot-plakati ap.). Např. ve Vyšehradském sborníku Tomáše ze Štítného čteme: abychom jej /Krista/ as a zasě odmilovali … abychom as a takú otplatu jeho milování učinili. V Rozmluvě sv. Anselma zase stojí: jěchu sě /apoštolové/ plačíce volati, až by jim mohl kámen odplakati. A ještě doklad z Příbrama: bychme proti lájcóm a utrhačóm zase neodláli a neodhaněli.
Historicky zajímavou skupinu tvoří odvozeniny s ot- s významem ‚odbýt si nějakou činnost‘.[6] Jejich základová slovesa patří (a to ve slovanských jazycích vůbec) ke čtyřem významovým okruhům: vydávání zvuků (ot-zpievati, ot-zvoniti, ot-reptati), konání aktů, obřadů (ot-večeřěti, ot-slaviti, ot-modliti sě), procesů (ot-kvésti, ot-kysati, ot-rósti) a duševních hnutí (ot-hněvati sě, ot-túžiti). Ve staré češtině se pro všechny typy používalo výhradně předpony ot-. Do nové češtiny přešel typ [204]první (odzpívat, odrecitovat) a třetí (odkvést, odrůst). V průběhu historického vývoje zanikl typ druhý (otvečeřěti), který je ve staročeských památkách doložen vždy jen ve skladebných konstrukcích označujících děj dovršený před nastoupením dalšího děje (ot-jiesti: jal sě s nie /radlice/ jiesti a když pak odjedl Přemysl, vsedl na kóň Pulkava; otpostiti sě: když sě náš spasitel otpostil … zachtělo sě jemu potom jiesti Život Krista pána; otslaviti: otslavivše /Řekové/ ty dny bohóm, voláchu se odtad hnúti Trojanská kronika). Předpona ot- byla do nové češtiny nahrazena čistě perfektivizační předponou po- (po-obědvati). Úplně zmizel typ othněvati sě ‚přestat se hněvat, skončit s hněvem‘ (často se rozhněvá a skóro odhněvá Hvězdářství) doložený např. ještě slovesem ottúžiti z Archivu českého (jedné žeť po VMti nemohu odtúžiti a … žádám … JMti viděti) a otvřieti z Padeřovské bible (když krále Asvera otvřělo jest rozhněvánie, rozpomenul sě jest na Vasti). Důvodem zániku byl patrně úpadek protikladu vyjadřujícího počínání děje (vzhněvati sě) a jeho končení (othněvati sě).
K předponovým slovesům vyjadřujícím, že přestal nebo se vyčerpal děj označený slovesným základem, do kterých se především zahrnují uvedená předcházející slovesa významu ‚odbýt si nějakou činnost‘, je třeba však počítat i některá slovesa další. Máme na mysli např. staročeské ot-dojiti, ot-chovati, ot-krmiti koho a jim blízká novočeská slovesa odkojiti, odkolébati koho. Tyto výrazy bývají charakterizovány jako slovesa zakončení činnosti,[7] ale domníváme se, že právě slovníkové definice jejich významu ukazují, že tu jde o něco více. Např. u sloves otdojiti, otkrmiti /dítě/ uvádí StčS ‚kojením vyživit až do doby odstavení‘ (srov. Životy sv. Otců pak porodi syna ta hospodářova dci i otdoji), pod. otchovati koho /nedospělého/ ‚poskytnout patřičnou péči do doby dospělosti komu‘ (srov. Mikuláš z Lyry jest třěba rodičóm dietě uroditi, otchovati, naučiti). SSJČ definuje odkojiti jako ‚splnit úkol kojením vyživit někoho‘. Trochu jiné vymezení má stč. otzpievati co ve skladbě Vévoda Arnošt z Baworowského sborníku když vojsko … proti sobě vstáti chtieše, křesťané v svém hluku stáchu, božie piesně odspieváchu ‚zazpívali od začátku až do konce‘. Podobně také otžalovati v Rožmberské knize v dokladu když otžalujú z dluha, an odpovie …, tehda … to polož přěd křížem je třeba překládat jako ‚přednést žalobu od začátku do konce‘. Většinou, jak ukazují uvedené případy, jde tedy o předmětová přechodná slovesa, jejichž činnost se na zasaženém objektu zakončila svým plným vyčerpáním (otchovati dietě) nebo uskutečněním v plném rozsahu (otzpievati piesen). A právě tento rys plného vyčerpání nebo uskutečnění v plném rozsahu sbližuje uvedená slovesa s většinou bezpředmětovými slovesy s významem ‚odbýt si nějakou činnost‘ (otzvoniti, otpostiti sě ap.).
Náš výčet významů předpony ot- by nebyl úplný, kdybychom pominuli jediný zjištěný doklad poukazující k její původní funkci adverbiální. Vyskytuje se u slovesa státi, tedy u odvozeného otstáti ‚být vzdálen, být daleko‘ (srov. Klementinský žaltář jelikož otstojí vzchod ot západa, tak daleky [205]učinil /Bůh/ zlosti našě ot nás). Doplňujeme jím už dříve uvedené příklady na vývoj adverbií v předpony (např. ob- v obstáti, obtéci).
Historický slovník nemůže nikdy zachytit slovní zásobu probíraného jazyka v celé úplnosti. Dochované památky nepostihují samozřejmě všechny oblasti života a lidských zájmů. Chybí zde i článek mluveného jazyka, bezprostřednost mluveného projevu může jen částečně nahradit dochovaná korespondence, zápis kostelního kázání, vyznání na mučidlech ap. Každé zachované slovo je proto velice cenné, nedostatek dalších dokladů a neúplnost kontextů je třeba nahrazovat konfrontací s jinými příbuznými jazyky, s dialekty, s pozdějším jazykovým stadiem, s mimojazykovou oblastí staré hmotné kultury ap.
Zvláštní postavení mezi jazykovými památkami mají slovníky. O jednotlivých typech středověkých slovníků by bylo možno říci mnoho, ale nás na tomto místě zajímá především jejich hodnota pro práci slovníkářskou. Často není velká. Uvádějí sice mnohdy i slova jinde nedoložená a s cizojazyčnými ekvivalenty (staročeské slovníky nejčastěji s latinskými nebo středohornoněmeckými). Ty bývají většinou mnohovýznamové a neumožňují proto přesné určení významu českého výrazu. Cennější jsou slovníky, které měly funkci učebnic, protože jejich hlavním úkolem bylo seznamovat středověké studenty s názvoslovím pojmů z nejrůznějších tehdy známých vědních oborů i oblastí života a prostředí, které člověka obklopovalo nebo mu sloužilo. Podle těchto oborů nebo oblastí života byly slovníky, často veršované, také uspořádány, což spolu s jinojazyčným ekvivalentem již přece jen více napomáhá významovému určení uváděných slov.
Největší a nejcennější dílo českého středověkého slovnikářství, tzv. Klaretovy slovníky (zvl. Bohemář, Glossář, Vokabulář gramatický) jsou proto důležitým pramenem k práci na českém historickém slovníku. Vedle celé řady slov běžných nebo tvořených běžným způsobem (srov. zde např. otjimatel ‚lupič‘) obsahuje Klaretovo dílo velké množství výrazů uměle, neobvykle vytvořených (a to nejen v češtině, ale i v latině). I když se většina z nich nestala trvalou součástí české slovní zásoby, jejich zasvěcený rozbor ukazuje,[8] že obvykle i ony vycházejí z existujícího základu nejen českého, ale mnohdy i jinoslovanského (zvl. staroslověnského a srbocharvátského ap.). Při tom je dnes zřejmé, že Klaretovy neobvyklé a originální způsoby tvoření měly svůj vlastní složitý slovotvorný systém, že nešlo o postupy nahodilé a libovolné. Patřilo k nim např. užívání zvláštních přípon (-týr v optýr, stotýr, -man v mořman, školman), mechanické krácení (nasva z nasvátnost), zkratkové tvoření (nožipla z nožní plaz) ap.[9]
[206]Budeme jistě mít i v budoucnu možnost všímat si příležitostně zvláště zajímavých Klaretových výrazů. V probíraných dvou sešitech upoutá např. naši pozornost jeho záliba v používání náslovného o-, s kterým jsme se setkali už v 9. sešitě StčS u slova obřečtan ‚břečťan‘. Zde nacházíme případy další, např. podstatné jméno ozláč (De bestiis: furunculus ozláč), tvořené zřejmě z adjektiva zlý. StčS je interpretuje jako ‚zlostný, popudlivý živočich, nejspíše křeček‘. Dále je to i slovo ozvonek (De radicibus: ozvonek aroma), patrně ‚aromatické koření, snad kořen bedrníku‘ (k voněti, zvonek) a nejspíše i výraz ozuble. Staročeský slovník při jeho výkladu vychází ze srbocharvátského výrazu ozubiti se ‚vzepřít se‘ a překládá jako ‚divoké zvíře stavějící se na odpor, snad zubr‘. Jiný výklad ‚zvíře vhodné k oběti‘ prostřednictvím srbocharvátské čeledi zubljar, zubljati, označující materiál vhodný k pálení, podává E. Michálek.[10]
Jedním z cílů autora Klaretových slovníků byla snaha o vytvoření českého odborného názvosloví pro nejrůznější obory. Čeština tím měla být postavena na úroveň vyspělejších evropských jazyků. Ve většině případů šlo o první pokusy toho druhu a tím je třeba zdůvodnit množství neologismů.
Mezi obory, v nichž Klaretovy slovníky (zde zvl. Vokabulář) obsahují poměrně ucelenou terminologii, patřila gramatika.[11] V probíraném úseku abecedy vyskytují se termíny jako otdánek (accusativus vinovánek …, est ablativus odánek) s variantou otjímáček ‚ablativ, pád jména vyjadřující odluku‘, dále othlas s variantou dvéhlas ‚dvojhláska, diftong‘ (dyptongus est odihlas vel odhlas vel dvéhlas), otpoviedalný nebo otpoviedalivý ‚záporný, vyjadřující popření‘ (negativum otpoviedalivé /tj. slovo/) a otazatelný ‚tázací, interogativní‘ (est otazatelné /slovo/ quesitivum, rogativum prošené). K odborným výrazům z oblasti náboženské (bohoslužebné) patří otpěvna s variantami otpovědna a otpovna ‚responsorium, zpívaná odpověď sboru na sólový předzpěv při bohoslužbě‘ (protispěv, antiphona fiet, odpěvna responsorium). Z právní terminologie sem řadíme slovo otpřěk ‚odpůrce žalující strany, obžalovaný‘ (est testis svědek, žalovan actor, reus odpřek), kterému v jiných právních památkách odpovídá ústrojněji tvořené otporník a otpierač. Téměř ve všech případech jde o deverbativa tvořená opět pomocí předpony ot-.
Čtrnáctým sešitem (heslem ožžený) končí druhý díl Staročeského slovníku. Ve třetím díle dochází v důsledku požadavků postupného snižování rozsahu k některým závažnějším změnám ve způsobu zpracování. Jak se pokusíme ukázat v úvodu dalšího referátu, mají tyto změny zachovat i při zestručněném zpracování všechny základní hodnoty tohoto díla.
[1] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 422.
[2] Srov. I. I. Srezněvsky, Materialy dlja slovarja drevněrusskogo jazyka, Sanktpeterburg 1895, sl. 761—762.
[3] Srov. I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986, s. 391—393.
[4] Srov. d. cit. v pozn. 1, s. 423—424.
[5] Fr. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků (Slova gramatická a zájmena 1), Praha 1973, s. 155.
[6] Výklad důsledně vychází z článku I. Němce, Slovesa s významem ‚odbýt si nějakou činnost‘, Listy filologické 103, 1980, s. 226—228.
[8] Vedle starších badatelů V. Flajšhanse a B. Ryby jsou v poslední době pro studium Klareta zvláště závažné příspěvky E. Michálka.
[9] Srov. zvl. E. Michálek, Ke Klaretovu slovotvornému systému, SaS 37, 1976, s. 220—222; týž, Z dějin zkratkových pojmenování, NŘ 70, 1987, s. 167—8.
[10] E. Michálek, Klaretovy překlady ‚ozuble zibron‘, ‚paříz palefredus‘, ‚svada compada‘, Slavia 50, 1981, s. 61—62.
[11] Fr. Jílek, Klaretovo české názvosloví mluvnické, Praha, 1951.
Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, s. 201-206
Předchozí Jaroslava Hlavsová: Jan Gebauer a česká dialektologie
Následující Emanuel Michálek: Nové vydání nejstarších českých žaltářních textů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1