Časopis Naše řeč
en cz

Ze sedmého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Při sledování zajímavých jevů staročeské slovní zásoby na materiále dosud vydaných sešitů Staročeského slovníku[1] vycházeli jsme většinou z hlediska diferenčního vzhledem k češtině nové. Při tom jsme si všímali zvlášť zaniklých a zanikajících slov nebo slovotvorných variant a typů, eventuálně naopak jsme věnovali pozornost schopnosti jazyka slovotvornými postupy neustále slovní zásobu doplňovat a obohacovat výrazy novými.

Povrchněji jsme se zatím zabývali významovými změnami, tj. vznikem nových, případně zánikem nebo změnou původních významů u jednotek (slov), které byly a zůstaly trvalou součástí české slovní zásoby od nejstarších dob k dnešku. A přece právě tyto změny tvoří v jejím vývoji velmi významnou položku, která si zasluhuje naší pozornosti už proto, že není na první pohled tak zřejmá a postižitelná.

Nový, 7. sešit StčS[2] poskytuje nám příležitost ukázat na několika heslech, jak může k takovým změnám docházet.

Významové změny jsou velmi často podmiňovány změnami v mimojazykové skutečnosti. Pěkně to dokládá vývoj významu slova nůše (stč. nóšě) od doby staré do současné češtiny. Dnes jím rozumíme ‚proutěný koš s popruhy k nošení na zádech‘ (SSJČ). U staročeského nóšě rozlišuje StčS 1. ‚co je nošeno, náklad, břemeno‘, 2. nóšě, nóš pl. f. ‚nosítka, přenosné lůžko‘. Nejblíž dnešnímu významu stojí pak význam 3. ‚nosidlo (zvl. k přenášení nějakého materiálu ap.); (menších rozměrů) mísa, ošatka, koš‘. I když musíme předpokládat, že nošení břemen na zádech byl způsob odedávna běžný a osvědčený, prostředky, které k němu sloužily, mohly být zřejmě rozmanité. Dá se soudit, že to často byly jen vhodným způsobem uvázané plachty, šátky nebo individuálně přizpůsobené koše, popř. jiné nádoby. Specializaci slova nůše na označení prostředku majícího právě jen tuto funkci (a s ní souvisící vyhraněnou podobu), ke které došlo v dobách pozdějších, je možno pokládat za důsledek toho, že takový prostředek teprve vznikl nebo se — což pokládáme za pravděpodobnější — ve své podobě (vyplývající ze speciální funkce) ustálil. Slova nůše bylo pro jeho označení použito nejspíš proto, že bylo ve svých původních významech synonymní s frekventovanějšími (a slovotvorně průhlednějšími) výrazy jako nosidlo (ve význ. 2 a 3) nebo náklad (význ. 1).

[37]StčS uvádí např. staré obecně slovanské slovo niva. Tento výraz, který stojí dnes již zcela na okraji slovní zásoby češtiny a má charakter nepochybně knižní (básnický), patřil kdysi ke slovům značně frekventovaným a rozuměl se jím především ‚nezalesněný pozemek v nižších polohách vhodný k obdělání, louka, později i pole‘. Kromě toho se ho používalo v nejstarších dobách i k označení plošné polní míry, jejíž velikost nebyla přesně ustálena (bylo to asi 13 jiter). Doklad na to čteme např. v archívních zápisech města Loun z r. 1389 (pecies agrorum duas, dictas nivy), ale ještě i v půhonných knihách v zápise z r. 1481 (že nám drží tři nivy role). Tento význam ovšem zanikl (spolu s podobnými významy u slov jiných jako země, dědina, popluží apod.) s postupným zaváděním nových jednotek měření polností podle cizích vzorů (lán, jitro).[3]

K významovým změnám však obvykle nevedou takové změny skutečnosti, které nejsou podstatné vzhledem k základnímu tvaru a účelu pojmenovávaného předmětu, i když navenek se projevují rozdíly velmi nápadnými. Tak staročeské nohavice (‚kalhoty, oděv kryjící dolní část těla, popř. i celou nohu s chodidly‘) zůstávaly stále nohavicemi, i když se jejich vzhled, jak ukazují obrázky na str. 967 v 7. sešitu, někdy dost lišil. U tohoto výrazu došlo však časem ke změně jiného druhu. České nohavice (‚kalhoty‘, pl. f.) bylo postupně nahrazeno pojmenováním od původu cizím, totiž kalhoty (z it. caligotte z lat. caliga ‚obuv‘[4]). Dnes žije slovo nohavice ‚kalhoty‘ již jen v nářečích a ze spisovného jazyka je známe jako zastaralé (SSJČ).

Poměrně často dochází ke změnám významů existujících výrazů v důsledku změn společenských. Nové jevy provázející nová kulturní, duchovní (ve středověku zvlášť náboženská) a sociální hnutí jsou totiž někdy pojmenovávány starými názvy, které tím dostávají navíc nový obsah. S názorným a jednoduchým případem dvojí významové změny následkem objevení se nového nábožensky podmíněného jevu jsme se už setkali v minulých sešitech např. u slova naháč (StčS 2, s. 77): 1. ‚naháč, nahý člověk‘, ale i 2. ‚příslušník středověké sekty mrskačů, flagelantů‘ a nakonec ještě (v 15. stol.) 3. ‚příslušník české sekty adamitů‘.

Složité společenské změny souvisící s vývojem organizace českého středověkého feudálního státu a zvlášť s působením husitské revoluce se obrážejí velmi výrazně ve vývoji významové struktury slova obce, obec.[5] Jde o významy, kterých nabývá daný výraz, původně označující v nejširším smyslu ‚pospolitost, společenství lidí žijících pospolitě na určitém území n. v zájmové jednotě, komunita‘, v souvislosti se vznikem n. existencí nejrůznějších druhů těchto pospolitostí, jednou spojených zájmy náboženskými, jindy stej[38]ným postavením ve společnosti, podílem na moci apod. Většina těchto starších významů se s nástupem husitské revoluce obohacuje novými příznaky. Např. do významu 2 ‚společenství lidí stejného náboženského vyznání, církev n. užší skupina v rámci církve‘ je třeba zahrnout nově i příznak politické moci, do významu 3 ‚obecný lid, nižší ovládané společenské vrstvy‘ opět příznak ozbrojené pohotovosti atd. Zcela nový jev v tehdejší organizaci společnosti představují ovšem až vojenskomocenská seskupení, která se stávají jako součást pokusu o vytvoření husitské státní moci jednou ze složek její mocenské struktury vedle dosavadního panstva, zemanů, rytířů a ostatních. Bylo-li pro označení nové pospolitosti užito pojmenování obcě (obec Táborská, Orebská, Lúnská), znamená to tentokrát i nový význam tohoto výrazu, existujícího v jazyce dávno před tím.

K významovým změnám nemusí ovšem vést jen změny v mimojazykové skutečnosti, vznik nových předmětů a jevů nebo naopak jejich zánik. Někdy jde pouze o jejich jiné chápání, rozlišování na základě větších detailů a v souvislosti s vyšším stupněm jejich poznání. Nejvíc se rozdíly v chápání skutečnosti projevují tam, kde pojmenovávané objekty existují stále v nezměněné podobě. Ideálním případem jsou orgány a části lidského a zvířecího těla. Vezměme např. slovo nos, které v staré češtině označovalo jednak lidský nos, jednak ptačí zobák. I když v obou případech jde o vyčnívající část přední části hlavy (u člověka obličeje), funkcí se lidský a ptačí nos plně nekryjí. Ptačí zobák neslouží jen k dýchání, ale především také k přijímání potravy (příp. jako orgán hmatu). Proto existovalo ve staré češtině i synonymní označení pysk nebo pysky (čapí nos n. čapí pysky). Slovo zobák ani zobec stará čeština vůbec neznala, jen slovesa zobati nebo klvati (“nosem“, tj. zobákem) o činnosti, kterou pták „nosem“ vyvíjí (ze 16. stol. je doloženo např. klivonosný). Uvedené rozdíly ve funkci „nosu“ u člověka a ptáka byly patrně příčinou toho, že došlo k rozlišení i v jazyce. Slovo nos nadále označuje především nos u člověka.[6] Do nové češtiny se však uchovaly některé přežitky starého užití, např. u zdrobnělého nůsek v názvech rostlin (čapí nůsek) nebo v úsloví kam pěnkava nosem sedá. S týmž vývojem jsme se ostatně setkali i u nehet[7], ale k podobnému rozlišení nedošlo v češtině u slova noha.

Jiný stupeň poznání skutečnosti ukazují např. staročeské názvy některých nemocí nebo jejich vnějších projevů. V 7. sešitě StčS jsou to hesla nežit a nežtovicě (nežitovicě). I když je již do jisté míry respektován rozdíl mezi útvarem hnisavým a nádorovitým na jedné straně (nežit) a puchýřovitým n. prostě skvrnitým na straně druhé (nežtovicě), další rozlišení není z užití obou výrazů ve staročeských textech možné. Dochází k němu jistě značně později, patrně i v souvislosti s pokrokem lékařské vědy a vědomou snahou [39]o terminologické zpřesnění. S podobným nerozlišováním věcí dnes pro nás zcela různých se v starších stadiích jazyka setkáváme u méně viditelných částí a orgánů lidského těla, jak jsme si mohli povšimnout již dříve např. u hesla nerv (‚útvar v lidském těle ovládající zvl. ústrojí pohybová, šlacha, sval n. žíla‘).

Je zajímavé, že u slova nota, evidentně přejatého z latiny, není v archívu staročeského slovníku doložen původní význam, v jakém se ho užívalo v latině, totiž ‚značka, znak‘ případně ‚písmeno‘, ale ani význam specializovaný, běžný v češtině současné (a doložený i u Jungmanna), totiž ‚grafický znak pro tón‘. Objevuje se zde však řada dokladů na význam ‚nápěv, melodie‘. Patrně nelze v tomto případě vyloučit ani jistou mezeru v materiále, uvážíme-li, že užívání notových záznamů nebyla jistě věc běžná a že nemáme mezi staročeskými památkami doložen žádný speciální spisek o hudbě (kromě kapitolky v Klaretově slovníku).

Přesto, že jsme se rozhodli věnovat v tomto referátě pozornost především významovým změnám u slov, která zůstala součástí české slovní zásoby až do doby dnešní, pokládáme přece za potřebné, upozornit na několik výrazů dnes už zaniklých. Na prvém místě jde o přídavné jméno nicí. K jeho zvláštnostem patří, že se ho používalo pouze v doplňku, často ve jmenném tvaru, a to u sloves ležení n. zaujímání polohy na zemi ve významu ‚s hlavou k zemi skloněnou, tváří k zemi‘, např. plačúci pade (Anna) nicie z legendy o Panně Marii nebo pokloni se jemu (Balám andělovi) nicí na zemi z bible Cardovy. Ve staré češtině bylo slovo nicí poměrně dost doloženo a o jeho stáří svědčí i jeho existence ve staroslověnštině.[8] Slovesné odvozeniny ničěti, ‚být skloněn n. schýlen hlavou dolů, sklánět se‘ i předponové poničěti a poniknúti ukazují, že mělo původně své pevné postavení v české slovní zásobě, i když už ve staré češtině se projevuje jeho ústup (většina dokladů je ze 14. stol.) V současné češtině žije toto slovo už jen jako součást víceslovných termínů zvl. botanických ladoňka nicí, silenka nicí). Svým původem k němu náleží i slovo poniklec, z kterého neporozuměním původnímu základu poniklý (rostlina, jejíž květy jsou skloněny k zemi) vznikl dnešní koniklec.[9]

Staročeské nzieti, nzieti sě (ojed. i mzieti) ‚hynout, zmírat‘ doložené např. v žaltáři Wittenberském dušě jich (plavců na moři) ve zlých nzieše (s variantami z pozdějších překladů misáše, hynieše, hnijieše, zhynula, svadla) žije dosud v českém nářečním (sev. mor.) mzet ‚tlít‘.

Dnešní čeština zná slovo vetešník, a to ve významu ‚obchodník s opotřebovaným zbožím‘. Ve staré češtině však znamenalo řemeslníka, opravujícího staré věci, zvl. ševce opravujícího starou obuv. Opakem vetešníka byl pak novětník ‚švec zhotovující novou obuv‘ (vedle kteréhožto ortele obojí (ševci) by se zachovati nemohli, novětníci i vetešníci, Archív Český 9, r. 1488) nebo [40]novinník ‚řemeslník zhotovující nové věci, zvl. švec zhotovující novou obuv‘ (aby vetešníci kabátuov nových nedělali … Cechu také novinníkuov vetešníci mají prázdni býti, Radní manuál v Archívu města Prahy).

V 7. sešitě StčS najdeme i staročeské předložky o a ob. Mají řadu významů dnes už zaniklých. Např. předložka o (se 4. pádem) v rámci určení prostorového u sloves pohybu má význam ‚okolo, kolem něčeho‘ húžvi mu (žena muži) o hrdlo zadrže, v rámci určení způsobového vyjadřuje prostředek děje pohrůžky činil (Matyáš Martinovi) o vraždu (tj. vraždou) ap. Protože je zde úzká spojitost s předponami o- a ob-, budeme mít více příležitosti věnovat jim pozornost v referátech o dalších sešitech StčS.


[1] Srov. referáty o 1.—6. sešitě Staročeského slovníku, NŘ 52, 1969, 245—249, NŘ 54, 1971, 313—316, NŘ 56, 1973, 43—47 a 207—210, NŘ 58, 1975, 36—40 a NŘ 59, 1976, 43—47.

[2] Staročeský slovník 7, Praha 1976 (než-obecný).

[3] Srov. A. Sedláček, Paměti a doklady o staročeských mírách a vahách, Praha 1923, s. 2, 9, 14, 22 aj.

[4] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 235.

[5] Srov. J. Pečírková, LF 97, 1974, s. 89—100 a LF 98, 1975, s. 79—88.

[6] V zoologické terminologii ovšem ještě u některých antropoidních opic.

[7] Srov. A. Fiedlerová, Z šestého sešitu Staročeského slovníku, NŘ 59, 1976, 44.

[8] Srov. A. Machek, o. c. s. 399.

[9] Srov. tamtéž, s. 273 a 399.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 36-40

Předchozí Milada Homolková: Brněnská historická mluvnice

Následující Josef Hrbáček: Nový svazek sborníku Filologické studie